0041058

P OV Ě ST I Z Č EC H, MOR AV Y A SL EZ SK A

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 3

15.03.21 20:14

V ladimír Hulpach

Z ČECH, MOR AV Y A SL EZSK A

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 5

15.03.21 20:14

PROROCT VÍ

o Studeném stromu Vysoko, převysoko, až na holém skalnatém hřebeni ta lípa vyrostla, a přestože se do ní opíraly bouře i sněhové vichřice nebo zase sluneční žár, stále poskytovala chladivý stín a úkryt před deštěm každému unavenému poutníku, který se tudy ubíral. Po dlouhých staletích se přímo v jejím kmeni – možná nějakým zázrakem – utvořil hluboký výklenek, kde mohlo najít úkryt dokonce několik lidí.

Nikoliv tedy náhodou se stará lípa dostala mezi proroctví bájné Sibyly.

A co věštkyně prorokovala?

Až prý jediná větev toho Studeného stromu, kterak se lípě kdesi na Karlovarsku říkalo, unese válečníka v plné zbroji i s jeho koněm, střetnou se zde v poslední hrozné řeži všichni bojovníci Západu proti Východu. Ta bitva vypukne od půlnoci a poteče v ní tolik krve, že roztočí i kolo mlýna v údolí pod Krušnými horami. Zabité koně mohamedánů bude možné spatřit na bojišti všude kolem až k obzoru a mor, který hned nastane, sklátí všechny lidi i zvířata, jak to svět ještě nikdy neviděl. Přesto utrpí nepřátelé z Východu hroznou porážku a posledního z nich zabije jakási venkovanka obyčejným polenem.

Lípy se však nikdo ani nedotkne.

Když už bude po všem a na spálené zemi nespatříte živáčka, dorazí ke stromu z velké dálky pasáček a usadí se v něm.

A právě odtud v následujících letech jeho početní potomci znovu v míru a pokoji zalidní pustý svět.

Proto také onen Studený strom, který dosud u nás nikdo nespatřil a ani nemůže znát, zůstane do té doby na svém místě a přežije všechny katastrofy, i kdyby byly sebestrašlivější…

7

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 7

15.03.21 20:14

ZA ČASŮ BÁJNÝCH A NEJSTARŠÍCH Až k nedohledným počátkům sahá dějinná paměť národa, který by se bez ní nestal národem.

Ale i když se už chopili pera první křesťanští kronikáři a letopisci, aby zaznamenali ty nejstarší skutečné události, nemohli zapomenout ani na pověst či legendu, které zdobily vyprávění oněch „bájných starců“ předchozích pokolení.

Nejen však to. Se skutečnými událostmi se proto ukládaly do paměti národa také pověsti. Všeliké příběhy, různí hrdinové, města, hrady i dědiny, řeky a hory i jiná místa nebo bájné bytosti, které už tenkrát dokázala vypravěčova představivost vykouzlit a které dodnes náležejí k lidové slovesnosti obyvatel daného kraje, či dokonce celého národa.

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 9

15.03.21 20:14

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 10

15.03.21 20:14

NEJDŘÍVE PŘIŠLI OBŘI

raví se ve starozákonní První knize Mojžíšově, že když Bůh stvořil Zemi, ať zplodí trávy a byliny, vydávající semena, stejně jako stromy přinášející plody, bylo to třetího dne od počátku jeho činnosti. Avšak teprve dne šestého stvořil člověka ke svému obrazu, čímž dokonal celé dílo, aby posléze dne sedmého odpočíval. Avšak mnohem později, když seslal na Zemi potopu a vody po ní začaly konečně opadat, ukázaly se opět vrcholky hor, aniž bylo kdy předtím řečeno, zda a kdy je Hospodin stvořil.

Dále se potom praví, jenže až v Knize Samuelově, jak betlémský pastýř David zabil střelou z praku filištínského Goliáše, a zachránil tak Izraelské před porážkou. Bylť Goliáš ve srovnání s Davidem vskutku neobyčejně veliký, neboť měřil plných šest loktů a dlaň! Mohl proto nést na sobě pancíř z oceli, který vážil pět tisíc lotů, i kopí ze šesti set lotů železa. Což je ovšem také poprvé, kdy se setkáváme ve Starém zákoně se skutečným obrem.

Na druhé straně ovšem starořecké báje a mýty hovoří vlastně už při vzniku světa o obřích Titánech a Titánkách, o Gigantech, kteří vzešli ze spojení země a Tartaru, ale i o divokých kruhookých Kyklópech jako o budovatelích obrovských staveb a mistrech kovářského řemesla.

Ale proč tohle všechno v souvislosti s našimi bájemi?

Inu proto, že zatímco nikoliv v pravý čas a také ne vždy dokáže odpovědět na otázky původu Starý zákon, dokáže na ně odpovědět letitá lidová báje či pověst.

Tak tomu je i u nás: Odedávna jsou Čechy s Moravou zemí nevelkou, oním srdcem Evropy, jak je někdy nazýváme. A právě proto, aby byly chráněny zvenčí proti jakémukoliv nebezpečí, poručil prý Hospodin svým podřízeným obrům, ať kolem nich postaví z balvanů prstenec hor, které ji ochrání.

A tak se i stalo. Na severu se zanedlouho tyčily hory nejvyšší, táhly se však také kolem hranice jižní i západní. Přesto mezi vrchy byly brány a průsmyky, aby se sousedé z obou stran mohli navštěvovat. Od nás pak obvykle šlo o výstup do vrchů povlovný, zatímco naopak na druhé straně spadaly jejich srázy často příkře do roviny.

Nešlo však vždy pouze o činnost obrů. Tak v Krušnohoří uložili do hlubin země léčivé prameny i cenné kovy malí skřítkové, aby je po dlouhých staletích mohli využít lidé. Hvozdy Šumavy sice nejprve obři osídlili a jeden z nich, jemuž pak Němci říkali Pašák Bémák, naháněl hrůzu všem ostatním. Jenomže

Za časů bájných a nejstarších

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 11

11

15.03.21 20:14

ti se prý odtud brzy odstěhovali a přenechali své území skalním či lesním skřítkům, jež byste našli také v Českém lese, na Vysočině i jinde.

Jak už si můžeme domyslet, nejvíce obrů tužilo svoje svaly na severu, a poněvadž ty ohromné balvany a skaliska nosili často z velké dálky, kladli si je, celí shrbení, na ramena i na krk, takže později začali říkat čeští prapradědečci jejich horám Krkonoše, zatímco ti němečtí, kteří tu rovněž mívali svoje domovy, je nazývali Riesengebirge, tedy Obří hory, případně Hory obrů, chcete-li.

To ovšem není všechno. Právě onen největší obr, sahající až do oblak, jehož zásluhou dostaly Krkonoše svůj vzhled, si je náramně oblíbil. A zatímco ostatní obřiska po dokončené práci odcházela, poprosil Pánaboha, aby zde mohl navždy zůstat.

I zamyslil se Hospodin, než mu to posléze dovolil slovy: „Nuže, ať je po tvém. Pamatuj si ale, že tak jako jsi usiloval o podobu a krásu přírody celého pohoří, budeš se v budoucnu starat o všechny dobré horaly a jejich ochranu. Naopak bys měl trestat nespravedlivé: zloděje, šizuňky, lakomce, lháře, kruťasy, podvodníky. Zakročíš všude tam, kde to bude zapotřebí. A poněvadž budeš mít na každém místě Krkonoš čarovnou moc horského ducha, nazvou tě jejich obyvatelé Krakonošem. Pamatuj si však, že ani ty se nemáš vyvyšovat nad ostatní, ani tebe by neměla ovládnout nějaká špatná lidská vlastnost, se kterou se dostaneš do styku.“ Tomuhle vysvětlení českého jména i povahy našeho bájeslovného horského ducha, jenž se pak lidem zjevoval navíc v různých podobách – jako mnich, myslivec, stařec, obr, ale také jako skřet či nějaké zvíře, a který vládne počasím, chrání přírodu, byliny i vzácné nerosty, rozumíme docela snadno. I když jméno Krakonoš se u nás začalo užívat až koncem 19. věku, zatímco do té doby hovořili naši předkové nejčastěji o Rýbrcoulovi, což vzniklo z německého Rübezahl.

12

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 12

15.03.21 20:14

CO PŘINESLI SKŘÍTKOVÉ

dysi dávno, pradávno, když jste ještě v severozápadních Čechách nepotkali človíčka, bývala tu příroda neporušená s lesy a lukami plnými zvěře, s rybnatými řekami a potoky, nad nimiž byste mohli slyšet hlasy tisícerých ptáků. A zasněžené hřebeny Krušných hor jako by tvořily přirozenou hranici kraje, kam lidská noha ještě nevkročila. Přesto se ale ve sněhu horských průsmyků či sedel jednou objevily šlépěje podobné těm dětským. Jak a proč se to stalo, vypravuje báje: Tou dobou na dalekém severu vládl svému trpasličímu nárůdku pradávný král Pidimuž, toho jména První. Poněvadž zde po celý rok panovala krutá zima, žili skřítkové v útrobách země, kde měli nejen svá obydlí a královský palác, ale také tu udržovali věčný oheň.

Stalo se ovšem, že jejich trpasličí bohové poručili králi Pidimužovi, aby dal ten oheň přenést přes hory a doly na jih. I povolal král své tři syny a řekl jim: „Sami bohové si přejí, ať se svými družinami přenesete ohnivé kameny na jih, kde se také usadíte. Zima tam sice není tak krutá jako zde, zato prý v podzemí je tomu naopak. Proto bude vaším úkolem založit v tom kraji věčný oheň a ohřívat svými kameny podzemní vody!“ Královským synům se tenhle úkol věru zalíbil, a poněvadž jako všichni princové byli ještě mladí, plni sil i kuráže, hned se chystali na cestu. Nemluvě ostatně o tom, že by ten neznámý kraj bez sněhu a ledu také rádi spatřili. Jenom nejmladší z nich, otcův mazánek, jemuž se říkalo Pidi, nebo dokonce Pindík, sice moc jasno v hlavě neměl a ke všemu se stavěl jako ťululum na ptáky, jenže se tvářil, že ví docela všechno a svůj úkol splní jako ostatní.

Zprvu šlo všechno hladce jako na drátku a skřítkové přecházeli Krušné hory ve třech proudech. Kde to jen bylo možné, putovali s ohnivými kameny podzemím, aby se ohřáli. Kde to nešlo, museli se brodit i hlubokým sněhem, zanechávajíce za sebou ty dětské stopy, o nichž už byla řeč.

Nejstarší syn se po dlouhé cestě dostal se svou družinou do hlubokého údolí, chráněného vysokými vrchy, kudy protékala jakási říčka.

Tady jistě půjde ohřívat vodu nejsnadněji, rozhodl se moudře a v té chvíli zmizel s celou svou trpasličí družinou i s ohnivým kamenem v nedaleké jeskyni, jako když foukne. Bez dlouhého rozmýšlení pak ponořili kámen do bystřiny

Za časů bájných a nejstarších

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 13

13

15.03.21 20:14

a za chvíli byste si mohli v té vodě uvařit i vajíčka! Potom začal proud dokonce chrlit čas od času vroucí vodu a páru do výše i do stran…

Tak splnil nejstarší syn trpasličího krále svůj úkol nejrychleji ze všech bratří. A zatímco si sám ještě s několika pomocníky začal stavět podzemní palác, jiní skřítkové se rozběhli po kraji, aby se tu usadili. Neboť jak Pidimuž První správně řekl, nemuseli už před zimou pospíchat pokaždé do podzemí.

Mnohem později, když sem nakonec přišli i lidé, našli tu říčku, ohřívanou v podzemí ohnivým kamenem, a právem ji proto nazvali Teplá. A tam, kde ze země tryskala vroucí fontána, obklopená párou až do výše dvanácti metrů, tam vzniklo karlovarské Vřídlo, dodnes proslulé.

Také druhý Pidimužův syn se zhostil svého úkolu celkem dobře, i když čtyřicet léčivých pramenů, které na konci jeho pouti vytryskly ze země, bylo studených, neboť jeho ohnivý kámen je neohřál natolik, aby nevychladly. Přesto se i tyhle léčivé minerální vody staly světoznámými, stejně jako celé Mariánské Lázně.

Zbývá už tedy jenom dopovědět, co se přihodilo nejmladšímu kralevici Pidimu. Na rozdíl od svých bratří se dlouho nemohl rozhodnout, kde se má se svou družinou zastavit. Bloudil po lesích i v podzemí, až konečně dorazil k vrchu, který dnes známe jako Komorní hůrku a který leží mezi Chebem a Františkovými Lázněmi.

Tak daleko se sice žádný z bratří z domova nedostal, zato unavení skřítkové, a hlavně trpaslice notně reptali, že už toho zatraceného putování mají dost.

Nejmladší syn totiž vzal na cestu kromě ohnivého kamene také velký bronzový kotel, s nímž se museli po celou dobu dřít.

Takže sotva Pidi nyní zahlédl malou jeskyni, honem do ní raději skřítky zavedl, aby si už nestěžovali. I tady nalezli vodu, jenomže namísto zurčící říčky či potůčku šlo jenom o uzounkou stružku, která se sotva dala vidět. Nebylo tedy možné do ní ohnivý kámen ponořit – vždyť by se i to málo vody vypařilo!

Ale Pidi se nenechal zahnat do úzkých. „Od čeho máme náš kotel?“ pronesl vítězoslavně po dlouhém rozvažování a dodal: „Do něho nám voda po nějaké době přece jen nateče a pak tam můžeme ponořit i ohnivý kámen!“ A tak, sotva byl kotel plný, udělal, jak rozhodl. V okamžení začala voda v kotli bublat, syčet, vařit, až se všechno kolem začalo třást jako při zemětřesení a trpaslíci se za velikého křiku horempádem rozběhli na všechny strany.

Jenže co se nestalo. Kotel vybuchl a s nezměrnou silou vyrazil v kopci hluboký kráter. Odtud pak ještě dlouhá léta vytékala žhavá láva a valil se jedovatý dým. Nekňuba Pidi ani jeho trpaslíci, jimž se kromě leknutí a strachu nic horšího nestalo, se už do podzemí Komorní hůrky nikdy neodvážili a žili v okolí. Také tady se ale z té vařící vody, která se před výbuchem kotle rozlila, staly kyselky a ty pak začaly poblíž vrchu vyvěrat ze země k užitku lidí.

Geologický průzkum ve 30. letech 19. století potom dokázal, že je Komorní hůrka nejmladší sopkou na našem území, aniž někdo ví, že za to mohl výbuch kotle hloupého trpasličího kralevice…

14

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 14

15.03.21 20:14

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 15

15.03.21 20:14

PŘED PŘÍCHODEM NAŠICH PR APŘEDKŮ

ím sice, že už čekáte na to, kdy si připomeneme vyprávění bájných starců o praotci Čechovi, kterak podle nich píše i nejeden dávný kronikář. Počkejme však, neboť Václav Hájek z Libočan vypravuje ve své Kronice české jinou pověst: Ještě před příchodem Čechů se k nám prý dostali nedlouho po rozdělení jazyků od babylonské věže dva docela jiní národové.

Nejprve to byli Bavořané, kteří došli až k Vltavě a založili tady město zvané Kasurgis nedaleko dnešní Prahy.

Za významnější však kronikář považoval takzvané Hermundury. Tihle příchozí, podivní už svým názvem, pocházeli od jakéhosi Hermundura ze země švábské.

Ten prý s nimi došel až k horskému pásmu Černého Lesa, tedy k někdejším Krkonošům. V podhůří se potom usadili kolem znamenité řeky Labe, avšak někteří putovali ještě dál na východ k dalším horám, za nimiž sídlí Slezané.

Právě tady zůstalo Hermundurů nejvíc a časem se tu rodili další a další. Jak bývalo tenkrát i u jiných národů zvykem, stavěli si nevelká roubená obydlí, a kde jich postavili víc, obehnali je už palisádovou hradbou.

Na jednom vyvýšeném místě, považovaném Hermundury za nejvýznamnější, vzniklo posléze celé město. Nejen však to. Muž, který ho přikázal vystavět, se zasloužil, aby se tu tyčil i hrad jako jeho nové sídlo. Toho muže nazývali Hermundurové Panylem, a poněvadž si ho ze všech nejvíce vážili pro moudrost, statečnost i schopnost být vůdcem, vybrali si jej také za krále.

A právě ve městě, které jeho lidé vystavěli, Panyla rovněž korunovali.

Snad až z dálného Egypta získali královskou korunu, aby zdobila až do konce žití jeho hlavu. Byla z ryzího zlata, oslňovala nevídaným jasem, a když Panyl procházel mezi svými, každý před ním v pokoře poklekl.

Leč přece jen cosi při téhle hermundurovské slávě ještě chybělo. Nikdo totiž v tom sběhu událostí nenazval město ani hrad, kde se všechno událo!

Až teprve sám král se nad touto skutečností zamyslil a po dlouhém uvažování rozhodl:

16

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 16

15.03.21 20:14

„Tady jsem byl korunován nejen já sám, ale i město, co se na můj příkaz vystavělo, se stalo jakousi korunou této země. Nechť se proto i po švábsku nazývá Landskron!“ A lze jenom dodat, že tento název, vyplývající z Hájkovy smyšlené pověsti se během doby dostal i do češtiny jako Lanškroun.

VELKÉ MEZIŘÍČÍ

řebaže tohle město, a zvláště pak původní hrad, náleží k nejstarším sídlům na Moravě, neboť o něm existují záznamy už z roku 1009, pověst, či spíše báje klade jeho počátky ještě o několik staletí dál.

Prý totiž už sám proslulý vojevůdce Hunů Attila, zvaný Bič boží, který zle zatápěl Římanům a ovládal jak germánské, tak různé slovanské kmeny, byl zakladatelem původního hradu i města v letech 434–453. Hrad potom obnovil francký kupec Sámo a zemřel tu prý i bájný moravský král (jako devátý v porovnání s mýtickými knížaty českých přemyslovců) Hormidor.

Byli to tedy nejspíše Attilovi jezdci, kteří v onom bájném čase táhli Vysočinou. Jenom zvěř a ptactvo mohli spatřit v lesích či na mýtinách, anebo ryby v řece, kolem které jeli proti proudu. Lidské sídlo – osamocenou roubenku, či snad dokonce vísku však nezahlédli již několik dní. Letní den pomalu dohasínal, když se dostali k údolnímu soutoku dvou říček, které se tu slévaly v jedinou, podle níž dosud jeli. A poněvadž se jim zdál les před nimi pro husté houštiny neschůdný, rozhodl velitel družiny v rudé suknici: „Vidím jakousi stezku, která vede vzhůru do svahu. Vydáme se teď po ní, ať máme nějaký rozhled…“ Ano, byla to pěšina, po které sem chodila pít zvěř, a tak celá družina jezdců zamířila vzhůru do kopce. Houževnatým koním i jezdcům v kožených kytlicích, na nohou krpce, s luky, oštěpy a šípy trvalo sice dost dlouho, než se dostali nahoru na výšinu, ale právě odtud se jim naskytl nádherný výhled na celé okolí.

Až k obzoru bylo vidět pásma kopců s kadeřavými vrcholky stromů, zprvu temně zelených, postupně až mlžně modravých, na západě pak docela zlatých

Za časů bájných a nejstarších

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 17

17

15.03.21 20:14

od zapadajícího slunce. A když se jednomu z jezdců podařilo v krátké době ulovit srnce k večeři, shromáždil velitel jezdecké družiny své lidi kolem sebe, odložil čelenku z dravčího peří na velký balvan a řekl: „Zdá se, že o zvěř tu není nouze, a jak jsme poznali cestou kolem řeky, také ryb je tu dost. Rád bych tu proto zůstal, neboť právě tady na mýtině vidím i dobré místo k postavení našeho sídla…“ A tak prý podle pověsti vznikl meziříčský hrad, ať již se o to zasloužili Attilovi jezdci, kupec Sámo, anebo o mnohá staletí později první skuteční usedlíci. Zprvu se také obec nazývala Meziříčím nad Oslavou, i když se tak říkalo řece až pod soutokem Radostinky s Balinkou, co je za městem.

ČECHOVÉ

ž od našeho prvního kronikáře Kosmy se odvíjí tento příběh, tak podobný biblickému příběhu o Mojžíšovi, kterak ho snad slyšel od bájných starců.

Pověst, bez které bychom si snad počátek našeho národa a jeho dějin ani nedokázali představit: Po dlouhé, vyčerpávající pouti dorazil, nejspíše z krajiny srbské, stařešina Čech se svou družinou do naší země, obkroužené celistvým prstencem hor.

A když spatřil koncem dne oblý kopec Říp, vyzval všechny své lidi, aby na něj vystoupili a odpočinuli si.

Tam se Čech rozhlédl kolem a je jedno, zda už cestou, anebo tím pohledem si uvědomil, že lesy toho kraje jsou plné lovné zvěře, znějí zpěvem ptactva a ryby se ani nevejdou do koryta řek, čistých a průzračných. Pro­mluvil proto ke své družině: „Vy všichni, kdož jste snášeli útrapy našeho předlouhého putování, si konečně nyní můžete odpočinout a věnovat své obětiny bůžkům, kteří nás sem zavedli. Neboť tady se rozprostírá země oplývající medem a mlékem, vám osudem určená. Tady budete mít všeho hojnost a nikdo nám už nemůže škodit.“ Po těch slovech se stařešina zamyslel, rozhlédl se po svých věrných, až řekl: „Nesluší se však, aby tak krásná země zůstala beze jména. Zvažte proto sami, jak nejlépe byste ji mohli nazvat…“

18

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 18

15.03.21 20:14

Možná, že chtěl ještě něco dodat, ale jeho posluchači jako z božího vnuknutí v té chvíli zvolali: „Otče a pane náš, jistě bude nejlépe, nazveme-li ji podle tvého jména; vždyť vhodnější nenajdeme!“ Nato praotec poklekl a začal líbat půdu nového domova z radosti nad rozhodnutím svých druhů. Hned ale povstal, zvedl obě ruce k nebeské báni, vzývaje ji, ať zachová tu zemi k užitku potomků svého lidu od pokolení do pokolení bez jakékoliv pohromy.

Od této chvíle také nejen kraj kolem hory Řípu, kam až oko dohlédlo, nýbrž celá země až k tomu prstenci hor, co ji obklopují a chrání, nese název Čechy.

A tak se Čech, jako Jákob či Izrael u Izraelitů, Hellén u starých Řeků, anebo Francion u Franků, podle Kosmy stal bájným praotcem i zakladatelem našeho národa.

O KROKOVI

talo se to prý léta Páně 661, kdy se praotec Čech odebral do návi a všichni, kteří s ním přišli přes tři mohutné řeky do nového domova pod horou Řípem, jejich děti, vnuci i pravnuci, celé tři dny oplakávali jeho smrt. Pak jej na ctiněvské pláni slavně pohřbili.

A bylo věru koho oplakávat a čeho litovat.

Brzy totiž všechen řád, který praotec pro dobro svého kmene vymyslel, se po jeho smrti začal rychle měnit. Co bylo dříve obecné a náleželo do užívání kaž­ dého, toho se zmocnili ti nejsilnější. Co bylo možné dříve ponechat bez dozoru, ať již šlo o pár kusů dobytka na pastvině nebo o oděv z kůže, to nyní museli lidé hlídat z obavy před zloději a lupiči. A jestliže luky, šípy či kopí sloužily dříve k lovu, nyní je z nenávisti a nepřátelství začali Čechové obracet proti sobě navzájem. Avšak nejvíc je zaslepila touha po majetku a bohatství, neboť právě bohatství činilo v jejich očích člověka váženějším.

A tak stíhala křivda křivdu, rozepře rozepři, šarvátka šarvátku a dlouho se nenašel žádný, kdo by se tyhle nové neřesti snažil nějak napravit.

Za časů bájných a nejstarších

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 19

19

15.03.21 20:14

Až po letech se objevil moudrý a spravedlivý muž, jenž dokázal znovu zavést v zemi pořádek, třebaže už vládly docela jiné poměry než za oné „zlaté doby“ praotce Čecha, kdy vše náleželo všem, nikdo proto nemohl být chudý ani bohatý a nedocházelo pro majetek k žádným svárům ani ke křivdám.

Ten muž byl sám zámožný, jmenoval se Krok a po něm jeho sídlo poblíž levého břehu Berounky slulo Krakovec. A že dokázal všechny spory nejen spravedlivě rozsoudit a křivdy napravit, chodili za ním lidé – jako se včely slétají k úlu – se svými stížnostmi, ale také jenom pro moudrou radu a Krok žádného neodmítl. Dlužno ovšem dodat, že nešlo pouze o Čechy, nýbrž také o pro­sební­ ky z jiných kmenů, například o Lučany, Pšovany či Zličany, kteří sídlili v okolí.

Navíc Krok dokázal, že s jeho soudy byli všichni spokojeni; ten, kdo ve sporu zvítězil, i ten kdo prohrál a byl nucen napravit svou chybu.

Tak opět nastával poznenáhlu v zemi klid a spravedlivý řád, protože nikomu nebylo ublíženo a právo znovu začalo platit všude – i na těch nejodlehlejších místech. Žádný tedy div, že devět let po Čechově smrti mu vladykové nasadili na hlavu praotcovu čepici, do ruky dali umně vyřezávanou hůl, o kterou se pak k stáru opíral, a učinili tak na dlouhou dobu Kroka svým pánem a správcem.

Byla to dobrá volba. Všechny neřády a nesvornost mezi Čechy dokázal nový vojvoda časem vymýtit, ale nejen to. Jeho lidé osidlovali další kouty naší země, jemu samému vystavěli nový hrad i město Budeč nedaleko dnešních Kralup, neboť jeho Krakovec ležel příliš daleko od všeho dění. Navíc prý potom nalezli úložiště železné rudy, ba dokonce léta Páně šestistého osmdesátého pátého také zlato na vodách.

Moudrý Krok měl ovšem lidi k tomu sám, když jim radil, aby své příbytky stavěli při řekách, spojovali je v dědiny a okolí proměňovali klučením v pole. Ta pak měli osívat žitem, ovšem i čočkou. Ne nadarmo se však také radil na Budči s mnoha lesními i vodními bohy či bůžky, kteří mu prý tuto moudrost nejednou vnukli a on ji předával dále.

Když potom Krok v kmetském věku šestaosmdesáti let umřel a byl pochován vedle praotce u Ctiněvce, jeho moudrost, rozšafnost, smysl pro spravedlnost i schopnost předjímat či prorokovat příští události, našly pokračování u jeho tří dcer, z nichž „jedna každá vtipem svým daleko otce předčila,“ jak po­ znamenává kronikář.

20

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 20

15.03.21 20:14

KTER AK PŘIŠEL MOUDRÝ KROK K JEŠTĚ MOUDŘEJŠÍM DCER ÁM

do by nevěděl, že měl dcery tři a nejspíše i to, jak se jmeno­va­ly?

Složitější otázkou však už nepochybně bude, kdo byl vlastně jejich matkou.

Na tohle totiž odpovídají dokonce pověsti dvě, každá z jiného kouta naší země: Skalnatý vrch Bořeň nad řekou Bílinou, připomínající svým tvarem lva, byl jako první spojován se jménem Krokovy ženy Bořeny, která dala život jeho dcerám – i když ji kronikář Hájek nazývá Nivou.

Ať již tak nebo onak, když její manžel v požehnaném věku osmdesáti šesti let umřel, utápěla se vdova v nezměrném žalu.

Jako tělo bez duše prý bloudila krajem a nevědouc, kam ji nohy nesou, dostala se až k Bílině. A právě tam ji upoutala ta vysoká skála.

Těžko už vědět, jak dlouho trvalo, než se dostala na vrchol, aby pak se zármutkem shlížela na krajinu pod sebou Ale jakmile se zahleděla dolů na hladinu řeky, vinoucí se jako stříbrná stuha, strnula. Právě odtud se na ni usmívala Krokova moudrá tvář!

Snad Bořenu v její bolestné představivosti k sobě nebožtík přivolával, snad k ní i ruce vztahoval. Vrhla se ze skály do jeho náruče a jen neznatelný úsměv, naznačující, že konečně našla věčný pokoj a mír, zdobil ve smrti její usouženou tvář…

A od té doby nese vrch nad řekou Bílinou Bořenino jméno.

Ta druhá pověst je spíše z rodu pohádek a vypravovala se prý na Svitavsku, ba ještě dále na Moravě. Navazuje na Krokovy porady s lesními bohy a bůžky.

Právě ti mu prý ještě v mužném věku přikázali, ať se odebere do hvozdů na východ od dnešní Litomyšle, neboť právě tam nalezne odpověď na otázku, jaké bude mít potomky.

I vydal se Krok s celou svou družinou z Budče východním směrem. Šli dlouho a dlouho přes kopce i údolími řek, překračovali potoky, ale v žádném lese nenarazili na nic, co měl jejich moudrý vůdce najít.

Dostali se i tam, kde se stěží domluvili, třebaže jazyk těch několika málo lidí, které potkali, byl přece jen trochu podobný. A teprve když se dostali přes jakousi řeku do míst, kde byly houštiny zcela neprostupné a museli si prosekávat

Za časů bájných a nejstarších

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 21

21

15.03.21 20:14

sekyrami i tesáky cestu, přišli na lesní mýtinu, kde spatřili roubené obydlí. Ne, nebyla to nějaká chatrč, byl to nevelký dřevěný hrádek!

A tu jim odtud vyšla vstříc urostlá, vysoká krasavice se zlatými náramky i náhrdelníky a povídá: „Vítám tě, moudrý Kroku, a vítám zde i tvou družinu. Vidím, že už jste velice unaveni – nuže, pojďte dovnitř, abyste si odpočinuli. Moje dívky se vám také postarají o jídlo a pití.“ „Kdo jsi, vzácná paní, že vůbec znáš mé jméno? Kdo také postavil tvé sídlo a kdo jsou ty dívky, o nichž hovoříš?“ „Znám nejen tvoje jméno, ale vím také, proč tě sem mí bratříčkové, lesní duchové, poslali,“ usmála se krasavice a pokračovala: „Abych ale nenapínala dál tvou zvědavost – jsme lesní žínky, nebo víly, chceš-li, jenže tady nám lidé říkají polednice, poněvadž nás mohou právě o polednách spatřit. Zatímco my hlídáme lesy, aby snad nevznikl někde ze slunečného žáru oheň, jiné naše sestry dávají pozor na obilí v polích, aby neshořelo.“ Vida, jak si kdysi dávno představovali lidé polednici!

Proto Krok a jeho muži pozvání téhle víly krásné jako sen samozřejmě rádi přijali a přinejmenším tam i několik let zůstali. Zvláště když i ostatní polednice byly velice hezké, třebaže krásy své paní nedosahovaly.

Za tu dobu získal Krok nejen další moudrost, kterou pak slynul až do konce života. Během pobytu v lesním hrádku mu také krásná polednice povila tři dcery – hadačky, jejichž podivuhodné nadání si alespoň na konci příběhu připomeneme: Nejstarší z nich, Káša neboli Kazi, byla natolik zběhlá ve znalosti léčivých bylin stejně jako různých zaříkání, že dokázala člověka zbavit kdejaké bolesti a choroby. Dovedla také přinutit i sám osud, aby se řídil její vůlí. Kdykoliv se také někomu něco ztratilo, šel za ní a ona mu hned sdělila, kde ta věc je. A když se pak za mnoho let po její smrti ujalo přísloví to ani Kazi nevrátí! znamenalo to, že už je zbytečné věc hledat. Sídlem nejstarší z Krokových dcer pak býval hrad Kazín nad řekou Mží u hory Oseku.

Druhorozenou Tetu či Tetku nazývali lidé vědmou, neboť mohla hovořit s dávnými pohanskými bohy, a učila je různým obřadům, aby jim pomá­hali a neškodili. Uctívala zejména bohy a bůžky vodní a lesní, jejichž modly měla na svém hradě Tetíně vysoko nad Berounkou. Největší úctu však proka­zovala nejmocnější bohyni Klimbě, jejíž modlu nechala postavit na vrchu Pohled západně od Tetína.

O nejmladší ze sester pak takřečený Dalimil ve své české rýmované kronice píše: První Kazi, druhá Tetka.

O té třetí, Libuši, Vyprávěti zvlášť se sluší.

A uděláme to proto i my…

22

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 22

15.03.21 20:14

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 23

15.03.21 20:14

O LIBUŠI

č věkem ze všech tří Krokových dcer nejmladší, byla nej­mou­ dřejší a její proroctví měla váhu proroctví Sibylina. V rozhodování rázná, v mravech ušlechtilá a ke každému vlídná a spravedlivá – taková byla Libuše, která se posléze ujala opuštěného panovnického stolce.

Nicméně už za Krokovy éry se měly její dobré vlastnosti projevit: Tenkrát prý Čechové obývali ještě nepříliš rozsáhlé území uprostřed země na dolním toku Vltavy a začasté měli co činit, aby se ubránili sousedním kme­ nům. Zvláště ze strany půlnoční se na ně tlačili nepřátelé, takže nejednou bylo možné v kraji pod Řípem spatřit dým vypálených obydlí a slyšet nářek a pláč.

Posléze, když se přepady ještě zmnožily, přišli vladykové a lechové za Krokem, aby jim poradil, co mají dělat. Krok klidně vyslechl jejich stesky, potom se na svém stolci mírně předklonil a řekl: „Těžko je zastavíme jinak než mocí. A jestliže se nám podaří nad nimi zvítězit, dát jim pořádně za vyučenou, jistě se už neodváží pálit, krást naše stáda ani odvlékat ženy do otroctví. To ale znamená, že v kraji u řeky, která slove Ohře, neboť prý ji slunce ohřívá nad jiné rychleji, postavíme osady a hradiště, které osadíme našimi lidmi. Jenom tak se na půlnoci ubráníme…“ A hned poté začal Krok s jednotlivými lechy domlouvat kdy a s kolika lidmi se celý záměr uskuteční.

Netrvalo dlouho a Češi vyrazili na půlnoční stranu. Putovali v roztroušených skupinách s ženami i dětmi, s malými stády skotu, ochraňováni ze všech stran bojovníky. Ti byli vyzbrojeni luky, kopími, těžkými, neuměle kovanými meči či jenom pádnými kyji.

A právě v čele jedné družiny jela sama Libuše. Pozorně se rozhlížela na všechny strany ze hřbetu svého bělouše. To už za nimi zůstaly hluboké lesy, po jejichž okrajích projížděli, a vpředu se rozkládala utěšená, mírně zvlněná rovina. Vítr povíval nad šťavnatými lukami, tu a tam bylo vidět hájek či lesík, zatímco vrby, jívy i olše prozrazovaly, kudy se ubírají potoky plné raků i rybí havěti.

Na půlnočním obzoru se táhl nepřerušený zalesněný hřeben.

Právě odtud hrozí nebezpečí, připomněla si Libuše a po chvíli uvažování družinu zastavila. Když potom všichni mladou kněžnu obstoupili, řekla jim: „Dále už nepůjdeme. Na tomto místě postavíme novou, dobře ohrazenou osadu…“

24

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 24

15.03.21 20:14

„Proč právě tady v rovině?“ nenechal dívku ani domluvit jakýsi vousáč. „Vždyť tu budeme každému na očích a nepřátelé hned poznají, kde hledat kořist!“ Libuše se pousmála: „Ale zrovna tak je na dálku spatříme i my a budeme mít možnost se včas připravit k boji. V lesích se to podaří těžko.“ Většina zkušených mužů s tou řečí souhlasila, ale některé horkokrevné mladíky ta slova popudila. Nechtělo se jim poslechnout dívku stejně starou jako oni a prohlašovali, že najdou místo vhodnější. Nakonec, když už nějakou doby marně přesvědčovali jedni druhé, pravila Libuše: „Nechtěla jsem dát příčinu k hádce, třeba vím, že nesvornost je Čechům souzena navěky. Ať tedy rozhodnou bohové. Vyberte tady místo pro stavbu první roubenky a jistě dostanete od nich znamení, co dělat dál…“ Tentokrát už nikdo nic nenamítal. Sám vousáč přinesl hrubou motyku, aby s ní na místě kopl do země.

A vskutku – už při tom prvním kopnutí dali bohové najevo svou vůli. Z jamky, která vznikla, vyskočila rosnička a nebojácně přihopkala k Libuši. Poněvadž si staří Čechové té malé zvěstovatelky počasí nadmíru vážili, bylo rozhodnuto. Vystavěli na místě osadu, kterou na paměť mladičké kněžny po­jmenovali Kněževes, a nezapomněli ani na rosničku. Ta se totiž navěky ocitla ve znaku obce…

Libuše si vystavěla hrad u Zbečna a podle svého jména ho nazvala Li­bu­­šín.

Založila také pevné hradiště Libici, tehdy ještě na území kmene Zli­ča­nů. Také tvrz Mydlovar byla prý jejím dílem a vznikla tu i Libušina zahrada, kde se až do poloviny 19. věku konaly dívčí Slavnosti sněženek. Když Libuši však později vladykové a stařešinové rodů vyvolili po Krokově smrti za svou kněžnu, odešla na Vyšehrad, odkud vládla všemu lidu.

Avšak ještě předtím i potom se konaly její soudy nejen na Vyšehradě. Severně od Veltrub je podle lidového podání místo zvané Na Soudné, kde rovněž probíhaly. Stejně tak v lesích Kerska u Sadské, zatímco u Zdonína prý spadl Libuši prsten do studánky, kterou pak nazvali Libuškou. U obce Pněv zase rostl od kněžniných časů mohutný dub. Jinde se nacházela její obětiště, například na vrchu Oškobrhu, anebo se tu Libuše koupávala. Proto se třeba křišťálová tůň pod libickým hradištěm nazývá Libušina lázeň, a pokaždé šlo o malebné přírodní kouty, které místní lidé spojovali s jejím jménem.

Mezi dnešním Nymburkem a Oškobrhem v zešeřelých hájích, plných fantaskních stínů, vznikala i mnohá její proroctví. Možná právě tady se jí vy­jevily příbramské Březové Hory se svým stříbrem, Jílové se zlatem, i tříhřbeté Hory Kutné, kde věstila dolování stříbra nejdéle.

Na Vyšehradě však došlo k události, která měla běh bájných dějů v naší vlasti změnit: Vznikl tehdy spor mezi dvěma bohatými muži, kteří vynikali bohatstvím i rodem. Pustili se do hádky o mez v polích, nadávali si, ba i nehty si vjeli do

Za časů bájných a nejstarších

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 25

25

15.03.21 20:14

hustých vlasů. Nakonec s velkým hlukem přišli za Libuší, aby je rozsoudila po právu a spravedlnosti.

Kněžna zrovna odpočívala na vysoko nastlaných poduškách, opírala se o loket a mlčky rozhněvané muže vyslechla. Nakonec je rozsoudila podle spravedlnosti.

Jenže ten, který spor nevyhrál, se nadmíru rozhněval. Podle svého zvyku třikrát udeřil holí o zem a zvolal: „Je to jen nesnesitelná křivda všem mužům, může-li nás soudit žena! Víme, že každá má sice dlouhé vlasy, ale naopak krátký rozum, ať již sedí na stolci, nebo stojí, natož pak, když leží na poduškách! Jak může vůbec soudit bojovníky? Abychom byli všem okolním národům pro smích, že nemáme mužského vládce?!“ Bez jediného slova přetrpěla Libuše tuto pohanu, ač se jí zaryla do srdce jako jedovatý trn. A teprve po chvíli odpověděla s mírným úsměvem: „Máš pravdu, že jsem žena, a proto jako žena jednám. Mám tedy podle tebe málo rozumu, nesoudím-li vás železnou metlou? Teď se nemusíte bát praničeho, nedbáte mých slov a domníváte se, že tam, kde je bázeň, je i poctivost.

Jste jako ti holubi, kteří si právě pro tohle zvolili za panovníka jestřába.

A co se stalo? Jestřáb hledal v každé věci viníky, anebo si je alespoň vymýšlel, aby mohl zabíjet, na koho si zamanul. A od té doby podnes požírá holuby…

Proto si teď přeji, abyste šli domů a dostavili se sem zítra znovu; koho si zvolíte za pána, toho si vezmu za manžela.“

OR ÁČ

azítří, když se starší rodů i ostatní shromáždili, všichni žádali, aby jim Libuše nového knížete určila.

I posmutněla a řekla: „Lituji vás, poněvadž pohrdáte svobodou, kterou žádný skutečný muž neztrácí, leda s vlastním životem. Pozdě budete litovat, jako litovaly žáby, když si zvolily za svého krále vodního hada, a ten je začal zabíjet jednu po druhé. Je snadné povolat knížete na kamenný stolec, ale těžko ho lze pak sesadit. Muž, jehož si zvolíte, je stále ještě pod vaší mocí; avšak jakmile jej povýšíte, ocitnete se v jeho moci vy a s vámi vše, co máte. Jakkoliv se mu zachce, rozhodne o vašem osudu, vaše syny a dcery povolá do svých služeb a všechno obrátí ve svůj prospěch.

26

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 26

15.03.21 20:14

Ale proč vás zdržuji, jestliže trváte na svém rozhodnutí?“ Po těch slovech se kněžna obrátila, ukázala k horám na severu a pravila: „Za těmito horami teče nevelká řeka Bílina a u ní stojí ves Stadice. Nedaleko té vsi se nachází úhor, a třebaže leží mezi tolika poli, přece jen k žádnému nenáleží. Tam váš nový kníže, jménem Přemysl, se dvěma strakatými voly oře. Na důkaz jeho knížecího důstojenství mu předáte ode mne dary a přivedete ho sem jako svého vládce i jako mého manžela…“ Poté byli určeni poslové, kteří měli přednést vzkaz, avšak žádný z nich neznal cestu. Proto kněžna nechala předvést svého bělouše a dala jim ještě jednu, poslední radu: „Stačí, budete-li jen sledovat tohoto koně. Povede vás bez uzdy tam i zpátky, protože už tou cestou kráčel nejednou.“ Putovali tedy poslové vědomě nevědomí za tím běloušem a my s nimi, abychom dohlédli konce toho příběhu: S ranním přísvitem vstal tenkrát Oráč z lože, a zatímco ostatní ještě zhluboka oddychovali v měkkých houních, on pospíchal. Sotva zavázal lýčené opánky, dal do mošny kus sýra a skývu chleba, aby po chvilce nechal za zády hrubá stavení i ohradu.

Když pak smočil tvář ve studánce a napil se, obrátil se k ranním červánkům.

Slunce právě vstávalo za horou, rozsvěcovalo rosu i kapky vody na Oráčově hrudi duhovými barvami, křik ptáků sílil, až najednou zmizel z nebe poslední noční stín.

V té chvíli se otevřela skála, ke které upíral svůj pohled, a z jejích hlubin vyšli dva strakatí voli.

To už měl Oráč v ruce lískový prut. Popohnal zvířata přes potok i přes oranici k úhoru, obklopenému ze všech stran čerstvými poli.

Tam zapřáhl voly do pluhu, a třebaže to byl úhor nevelký – dvakrát dvanáct dvojkroků nadél i našíř, pustil se do práce s takovou vervou, až hlína od radlice odletovala.

Bylo mu však souzeno, aby poslední brázdu nedokončil. Když se totiž do pluhu celou svou silou zapřel a hlavu chtěl sklonit k hroudě, stanul náhle před jeho spřežením bílý kůň, který se zatočil na zadních, zaržál a znovu jako by vrostl do země.

Oráč pustil pluh a zamyšleně na bělouše pohlížel – na jeho dlouhou hřívu, na zdobné sedlo i na knížecí roucho přes sedlo přehozené.

Už ale ke koni přicházejí tři muži, podle oděvu vladykové. První z nich sejme knížecí háv, u pluhu se ukloní a řekne: „Oráči Přemysle, kněžna Libuše nás za tebou posílá, neboť jsme vyvolili muže za vládce českého kmene a ona určila tebe. Vyslyš nás tedy a obleč tuto suknici, střevíc i plášť, ať se společně co nejrychleji vydáme na Vyše­hrad. Naši lidé potřebují panovníka, kněžna čeká na manžela…“ „Přijímám vaše poselství, poněvadž kněžna moudře rozhodla, aby Čechům vládl prostý člověk, který nepříteli nikdy nevzdá své pole ani sám sebe,

Za časů bájných a nejstarších

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 27

27

15.03.21 20:14

třeba bude mít hlavu skloněnou,“ odpověděl Přemysl s úsměvem. Přísně však dodal: „Hle, pro váš spěch jsem nemohl doorat poslední brázdu. To znamená, že nepříště bude v zemi často hlad, i když by dala hojnou obživu všem…“ Potom Oráč vypřáhl volky a poručil jim: „Jděte, odkud jste přišli!“ Strakáči poslušně vykročili ke skále. A než se vladykové stačili podivit tomu, že se skála otevřela a pak se za párem volů sama zavřela, stal se nový zázrak.

Oráč zarazil svůj lískový prut do země, ten se před očima vladyků zazelenal a vyrazily z něho tři nové ratolesti. Dvě brzy uschly, zato na třetí se objevily oříšky. „Pověz, kníže, co to všechno znamená?“ zeptal se jeden z poslů. A Oráč mu odpověděl: „Ta líska je znamením mého budoucího rodu. Mnozí sice začnou panovat, ale jen jediný, prvorozený, na stolci zůstane a jeho vláda bude k užitku jako plody z této jediné ratolesti.“ „A jak chceš, pane, českému kmeni vládnout?“ pospíšil si nejstarší vladyka s další otázkou.

Nato Oráč obrátil pluh, položil na železnou radlici chléb a sýr a řekl: „Jako snídám na železném stole, budu železnou rukou vládnout a dbát, aby lidé dobývali železnou radlicí živobytí. V čase potřeby jim však musí sloužit železo i jako zbraň.“ Po těch slovech Oráč vladykům pokynul, aby s ním společně posnídali.

Když se tak stalo, oblékl si knížecí roucho, ale svoje opánky z lýčí na poli nenechal. Uložil je do mošny a řekl vladykům na vysvětlenou: „Uschovám je na věčné časy, aby si mí potomci vždy připamatovali, že vyšli z prostého rodu, a nikoho aby neutiskovali.“ Oráč vsedl na bělouše, nasedli i vladykové a společně zamířili k Vyše­hradu, kde čekali Čechové na panovníka a kněžna na svého manžela.

Dávno zavál čas onen příběh, leč dodnes známe pole, odkud Oráč podle báje odešel, aby se stal prvním z českých knížat.

28

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 28

15.03.21 20:14

O LECHOVI, ZLIČANECH A STARÉ ZLIČI

jak to bylo dál s přemyslovským rodem, o němž kronikář Hájek bájil, že bude vládnout Čechům plných 584 let?

Inu, dozvíme se to zanedlouho, avšak vraťme se ještě do doby praotce, kterou nám v minulém vyprávění připomenul onen starý vladyka: Praotec Čech měl totiž mladšího bratra Lecha, s nímž se dostal přes tři řeky do naší země. Zatímco se ale rozhodl, že zůstane se svými lidmi pod Řípem, Lech dostal časem jiný nápad. Po devíti letech společného žití chtěl odejít se svou družinou dále na východ, a když jej všichni neradi propouštěli, pravil: „Nebojte se, třeba odtud odejdeme, nezapomenu na to, že jsme z kmene Čechova. A abyste dobře věděli, kde budeme zůstávat, dáme vám třetího dne po našem odchodu znamení ohněm a kouřem. Vystupte tedy toho rána na posvátnou horu Říp a jistě to znamení uhlídáte…“ Tak Lech se svými lidmi opustil staršího bratra. Připomeňme jen, že to byli vesměs dobří bojovníci a ženy měli pracovité, spolehlivé a plodné. Když se pak po dvoudenním putování na severovýchod dostali do údolí jakéhosi potoka, který se vinul ze tří stran kolem kopce, rozhodl Lech, že právě tam jeho lidé založí nová sídla. Ale také, že dá nejprve Čechům z toho kopce slíbené znamení.

Vystoupil proto ještě před úsvitem na onen vrch, aby tam s pomocníky zapálil velikou hranici, kterou by bylo možné spatřit i z největší vzdálenosti. Také Čech a jeho věrní už stanuli tou dobou na Řípu, rozhlížejíce se po okolí na všechny strany.

A když se začalo rozednívat, spatřili v mlhách mezi východem a stranou polední světlo ohně. Potom mlhy zahnalo slunce, zato dým ze vzdáleného kopce vytvářel na průzračném ranním nebi modravé i bílé mraky, sahající až k zemi.

Podle toho dostalo celé místo název Kouřim, jež se dochovalo až po naše časy. Zde si také Lech postavil první roubené obydlí, zatímco oltářem i obětištěm se stal nedaleký rulový kvádr poblíž polní cesty, Tady, kolem Lechova kamene, kterak se osamocenému balvanu odedávna říkalo, postavili příchozí také své bůžky a dědky na ochranu nových domovů, životů i počínání.

Za časů bájných a nejstarších

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 29

29

15.03.21 20:14

Všichni pak, aby se odlišili od Čechů, se nazvali Zličany a brzy postavili svá sídla i hradiště na dalších místech – od břehů Labe až na jih k hoře Blaníku, od Mochova na západě až k východním Železným horám.

Od kmene Čechova je oddělovaly lesy mezi Sázavou a Labem. Zličany s ním zprvu spojovalo přátelství, ale to se stále častěji měnilo v šarvátky i v urputné boje.

Nejdůležitějším sídlem v těch prvních dobách byla Lechova Stará Kou­řim.

Jenže právě Stará Kouřim a také pozdější Kutná Hora měly podle Siby­li­ných proroctví brzy zaniknout.

Kutná Hora se však nikdy nepropadla do země, jak určila, zato Stará Kouřim čili Zlič, jak jí také říkali, byla prý zničena přesně podle proroctví.

Stalo se totiž, že ten kopec obléhali nepřátelé. Dlouho zkoušeli vše možné i nemožné, volali ku pomoci svá božstva i ďábly, ale marnost nad marnost.

Jak ovšem známo, kam ani satanáš nemůže, tam nastrčí babu. Přihodilo se proto, že jedné temné noci se ze Zliče potají vykradla jakási šeredná stařena.

A rovnou chtěla mluvit s velitelem útočníků.

Sotva se jí to podařilo, za jidášský groš mu poradila, kterak se hradiště co nejsnadněji zmocní – stačí prý jenom pochytat holuby kolem, vysmolit jim ocasy, zapálit a hned je zase pustit!

Velitel se nějakou dobu nemohl dovtípit, proč by zrovna takový čin mohl pomoci při zdolávání trojnásobných valů. Když ale babice jinak nedala, rozkázal vojákům, ať se pustí do chytání holubů. Poletovalo jich tam tenkrát dost a dost, takže se splněním příkazu nenastaly žádné potíže. Když jim vojáci pořádně ocasy vysmolili a zapálili, div jim oči z důlků nevypadly nad tou podívanou: Jakmile se holubi vrátili do svých holubníků, začalo hořet stavení za stavením a při nastalém zmatku, kdy nikdo na obranu valů ani nepomyslil, vnikli nepřátelé do Staré Kouřimi a co dosud nezachvátily plameny, to dokončili sami.

Tak podle báje Lechova Zlič zanikla, a třebaže se nedalo už nic zachránit, pomstili se její obyvatelé alespoň proradné babizně. Sotva ji dopadli, posadili ji do praku, který tam zanechali nepřátelé, a vystřelili daleko na sever, kde později stával mlýn Havraník. A Havraník proto, že tam nakonec tělo babizny havrani rozklovali a roznesli na všechny strany.

Tolik tedy o Zliči neboli Staré Kouřimi. Nové královské město Kouřim bylo založeno na protějším okraji rokliny, a to až v polovině třináctého věku.

30

Pověsti z Čech, Moravy a Slezska

HULPACH-povesti TISK 2021-15.3.indd 30

15.03.21 20:14