0041040

DOKONALÁ MANZELKA J. P. DELANEY

Dokonala manzelka_blok.indd 3

05.02.20 8:22

THE PERFECT WIFE Copyright © 2019 by Shippen Productions Ltd. All rights reserved Translation © 2019 by Milena Pellarová ISBN 978-80-249-4093-9

Dokonala manzelka_blok.indd 4

05.02.20 8:22

Řezbář Petr, když viděl je v neřesti žíti, zhroziv se velikých vad, jež příroda v přehojné míře udílí povaze ženské, bez ženy v panickém stavu žil dlouhý, předlouhý čas, v své ložnici nemaje družky.

OVIDIUS, Proměny

Co jiného je láska než jiný název pro pozitivní posílení?

B. F. SKINNER, Walden Two

Dokonala manzelka_blok.indd 5

05.02.20 8:22

1

Znovu máš ten sen, že jsi s Timem v Džajpúru na svátek světel Díválí.

Kam jen se podíváš, v oknech i dveřích září svíčky, lampičky a žárovky na šňůrách, dvorky vypadají jako tůně blikajících plamínků a na zápražích svítí složité obrazce z barevné rýže. Na obloze vybuchují rachejtle, v ulicích duní bubny a řinčí činely. Jdeš s hlučícím davem na tržiště, kde ze všech stran prodavači nabízejí sladkosti, a impulzivně se zastavíš u stánku, ve kterém jakási žena maluje zájemkyním na kůži nádherné ornamenty podle hinduistických tradic. Vůně santálového dřeva ze štětců se mísí s vůní pečených oříšků kešu a ostrým štiplavým pachem korditu z rachejtlí. Zatímco se necháváš zdobit, protančí kolem několik mladíků s nahými svalnatými hrudníky a tvářemi nabarvenými namodro, hned se však vrátí a zatančí jenom pro tebe.

Všichni se tváří smrtelně vážně. Nakonec ti žena mezi obočí udělá červené bindi a vysvětlí, že to znaménko tě označuje jako vdanou a symbolizuje nejvyšší moudrost. „Ale já vdaná nejsem,“ zaprotestuješ a trochu se odtáhneš ve strachu, že jsi urazila nějaké místní božstvo.

Vzápětí uslyšíš smích a uvidíš, že Tim vytahuje z kapsy malou krabičku. Ještě než přímo uprostřed té vřavy klesne na koleno, pochopíš, že teď se to stane, skutečně tě požádá o ruku, a srdce se ti málem rozskočí štěstím.

Dokonala manzelka_blok.indd 7

05.02.20 8:22

8

J. P. DELANEY

„Abbie Cullenová, od první chvíle, kdy jsi mi vstoupila do života, jsem věděl, že musíme být spolu,“ prohlásí.

Potom se začneš probouzet.

Všechno tě bolí, ale nejhůř jsi na tom s očima. Do hlavy se ti propaluje ostré světlo a bolest tě tak ochromuje, že necítíš krk ani záda.

Kolem tebe vrčí a pípají nějaké přístroje. Jsi v nemocnici? Měla jsi autonehodu? Pokusíš se zvednout ruce. Jsou ztuhlé a máš co dělat, abys ohnula lokty. Namáhavě jednu ruku natáhneš a dotkneš se obličeje.

Kolem krku nahmatáš obvazy. Zřejmě jsi měla bouračku a nepamatuješ si ji. To se přece stává, pomyslíš si omámeně. Člověk se probere a nevzpomíná si nejenom na náraz, ale ani na to, že vůbec jel v autě.

Hlavní je, že jsi to přežila.

Seděl Tim ve voze s tebou? Řídil on? A kde byl Danny?

Při pomyšlení na to, že Danny s Timem třeba zemřeli, tě přepadne taková hrůza, že se ti málem zastaví dech. Jeden z přístrojů začne pípat jinak a v tvém zorném poli se hned objeví modrá uniforma – přišla k tobě zdravotní sestra. Do tváře jí nevidíš, protože ti bolest nedovolí vzhlédnout. „Už funguje,“ zamumlá. „Díkybohu,“ vydechne mužský hlas a tebe zaplaví nezměrná úleva.

Tim je naživu a sedí tady přímo vedle tebe.

Potom ho nad sebou spatříš. Na sobě má totéž co vždycky: černé džíny, obyčejné šedé tričko a na hlavě bílou baseballovou čepici, ale tváře má propadlé a vrásky mnohem hlubší, než si pamatuješ. „Abbie,“ zašeptá. „Abbie.“ V očích se mu zalesknou slzy a to tě vyděsí. Tim nikdy nepláče. „Kde jsem?“ zeptáš se chraptivě. „V bezpečí.“ „Vybourali jsme se? Nestalo se Dannymu nic?“ „Je v pořádku. Teď si odpočiň a potom ti všechno řeknu.“ „Byla jsem na nějaké operaci?“ „Později, slibuju. Až se trochu sebereš.“

Dokonala manzelka_blok.indd 8

05.02.20 8:22

DOKONALÁ MANŽELKA

9

„Už je mi trochu líp.“ Mluvíš pravdu. Bolest začíná slábnout a hlavu máš skoro čistou. „To je fantastické,“ řekne Tim a obrátí se k sestře. „Neuvěřitelné.

Je to ona.“ „Měla jsem sen, že jsi mě požádal o ruku. Bylo to hrozně živé.“ Uvědomíš si, že za to asi můžeš vděčit narkóze, protože dělá všechno barvitější. Připomene ti to repliku z jedné divadelní hry. Jak to jenom bylo? Slova ti chviličku unikají, potom jako by tě v hlavě něco píchlo a vzpomeneš si: … když se vzbudím, pláču, jak moc se mi chce zase snít.

Timovi se znovu zalijí oči slzami. „Vždyť to dobře dopadlo,“ připomeneš mu. „Všichni tři jsme přežili a na ničem jiném nezáleží, ne?“ „Já nejsem smutný,“ uklidňuje tě s úsměvem. „Přímo naopak. Lidi pláčou i štěstím.“ To samozřejmě víš, ale i přes bolest a sedativa uhodneš, že Timovy slzy mají jiný důvod než radost a úlevu. Přišla jsi snad o nohy? Pokusíš se jimi zahýbat a ucítíš, že se pod pokrývkou pomaličku a ztěžka posunuly. Díky bohu.

Tim vypadá, že právě dospěl k nějakému rozhodnutí. „Lásko, musím ti něco říct,“ zašeptá a vezme tvou ruku do dlaní. „Nebude to pro tebe lehké, ale měla bys to vědět hned. Nebyl to sen, ale nahrávka.“

Dokonala manzelka_blok.indd 9

05.02.20 8:22

2

Máš halucinace, to je první, co tě napadne. Mimo skutečnost nebyl sen o tom, jak tě Tim požádal o ruku, nereálná je přítomná chvíle.

To, co ti teď vykládá – spousta technických věcí o myšlenkových souborech a neuronových sítích –, vůbec nedává smysl. „Nerozumím tomu. Chceš říct, že mám poškozený mozek?“ Tim zavrtí hlavou. „Ne, vysvětluju ti, že jsi umělá. Uvědomuješ si samu sebe a myslí ti to, ale mozek a vůbec všechno jsem ti udělal já.“ „Cože? Vždyť si připadám normálně, úplně jako vždycky,“ namítneš s úžasem. „Třeba vím, že moje nejzamilovanější jídlo je nicejský salát.

Loni jsem byla týdny naštvaná, protože mi nejoblíbenější kašmírové sako prožrali moli. Skoro každý den chodím plavat a…“ Zarazíš se. Na hlase ti vůbec není znát rostoucí panika, mluvíš monotónně a stejně nepřirozeně jako Stephen Hawking. „To s tím sakem se stalo před šesti lety,“ uvede to na pravou míru Tim. „Nevyhodil jsem ho. Nechal jsem si všechny tvoje věci.“ Udiveně na něj mlčky zíráš. „Asi to pořád ještě nechápeš,“ řekne Tim a vytáhne z kapsy kus papíru. „Tady, podívej. Tohle jsem napsal pro naše investory. Třeba ti to pomůže.“

Dokonala manzelka_blok.indd 10

05.02.20 8:22

DOKONALÁ MANŽELKA

11

Nejčastější otázky a odpovědi Otázka: Co je to cobot?

Odpověď: Robot­‑společník. Výzkumy s prototypy potvrzují, že přijde­‑li člověk o někoho blízkého, díky takovému stroji svou ztrátu snáz překoná. Získá v něm společníka, který mu poskytne útěchu a vůbec veškerou možnou citovou podporu.

Ot.: Jak se coboti liší od ostatních forem umělé inteligence?

Odp.: Jsou naprogramovaní tak, aby projevovali empatii.

Ot.: Bude každý cobot jedinečný?

Odp.: Ano, každý bude klientovi takříkajíc ušitý na míru, aby co nejvěrněji kopíroval fyzický vzhled milované bytosti, kterou má nahradit. Jeho osobnost bude tvořit „neuronový soubor“ sestavený z příspěvků na sociálních sítích, textových zpráv a dalších dat.

Je tam toho ještě mnohem víc, ale nedokážeš se soustředit a papír ti vypadne z ruky. To, že by tě teď mohl uklidnit odborný výklad, si může myslet jenom Tim. „To je náplň tvojí práce,“ vzpomeneš si. „Vyvíjíš umělou inteligenci.

Ale ta má co dělat se zákaznickou podporou, s chatboty, kteří –“ „Správně,“ přeruší tě. „Tím jsem se opravdu zabýval, ale to už je dávno. Všechny tvoje vzpomínky jsou pět let staré. Když jsem tě ztratil, uvědomil jsem si, že daleko víc potřebujeme roboty, kteří nám pomůžou truchlit. Dostat tě na tuhle úroveň mi zabralo celou tu dlouhou dobu.“ Chviličku trvá, než ti to dojde. Truchlil po tobě, což znamená…

Dokonala manzelka_blok.indd 11

05.02.20 8:22

12

J. P. DELANEY

„Tvrdíš, že jsem umřela,“ prohlásíš a zvedneš k němu oči. „Říkáš, že moje já přestalo… kdy? před pěti lety existovat a ty jsi ho v téhle podobě přivedl zpátky.“ Tim neodpoví.

Zmítají tebou protichůdné pocity. Pochopitelně mu nevěříš, ale zároveň si začneš s hrůzou představovat, co po tvé smrti musel zakoušet. Tebe aspoň pánbůh všeho žalu ušetřil.

Coboti jsou naprogramovaní tak, aby projevovali empatii.

A jak to nesl Danny? Přišla jsi o pět let jeho života.

Při pomyšlení na Dannyho tě jako vždycky přepadne smutek, který jako vždycky hned potlačíš. Obojí jsi zažila snad už tisíckrát a je to pro tebe tak přirozené, že o své identitě vůbec nepochybuješ.

Nebo že by ses mýlila? „Můžu chodit?“ zeptáš se a s námahou se posadíš. „Ano. I když zpočátku ti to půjde trochu ztuha. Opatrně –“ Jakmile se postavíš, nohy se ti jako batoleti rozjedou každá na jinou stranu a Tim tě musí chytit. „Napřed jedna noha, pak druhá,“ poučí tě. „Střídavě přenášej váhu. Tak je to lepší.“ Když zamíříš k zrcadlu, vezme tě za loket, aby tě podepřel.

Každý cobot bude klientovi ušitý na míru, aby co nejvěrněji kopíro‑ val fyzický vzhled milované bytosti, kterou má nahradit.

Obličej, který na tebe zírá nad límcem modré nemocniční košile, patří tobě. Připadá ti trochu oteklý a pohmožděný a pod bradou se rýsuje slabounká rýha jako po řemínku od čepice, kterou nosí vojáci při slavnostních přehlídkách, ale zcela jistě je tvůj. Na nic umělého se nedíváš. „Nevěřím ti,“ prohlásíš pevně a hlavou ti bleskne, že Tim mluví z cesty. Tvůj manžel, tvůj drahý geniální manžel posedlý prací, musel ztratit rozum. Vždycky dřel až do úmoru a teď se z toho pomátl. „Já vím, je těžké to pochopit,“ řekne konejšivě. „Dokážu ti, že mluvím pravdu. Podívej.“

Dokonala manzelka_blok.indd 12

05.02.20 8:22

DOKONALÁ MANŽELKA

13

Sáhne ti do týla, zašátrá pod vlasy a nato se ozve něco jako zapraskání. Pak ucítíš zvláštní chlad, kůže se ti z tváře sloupne jako mokrý neoprén a pod ní se objeví lebka z tvrdého bílého plastu.

Dokonala manzelka_blok.indd 13

05.02.20 8:22

3

Jak ihned zjistíš, neumíš plakat. Klepeš se hrůzou, ale slzy ronit nemůžeš. Tim ti sdělí, že na tom pořád ještě pracuje.

Se suchýma očima mlčky zíráš na tu příšernou věc, která se z tebe stala. Jsi testovací panák, figurína z výkladní skříně. Z hlavy ti jako groteskní koňský ohon visí změť kabelů.

Potom ti Tim přetáhne gumu přes tvář zpátky a zase jsi to ty, ale pohled na ten úděsný holý plast se ti propálil až do mozku.

Jestli tedy vůbec nějaký máš. Podle Tima je to neuronová nebo bůhvíjaká síť.

V zrcadle vidíš, že otvíráš pusu. Cítíš, že ti pod kůží slabounce vrčí miniaturní motorky a protahují ti obličej do zděšeného výrazu.

Když se však podíváš blíž, uvědomíš si, že tomu tvému se podobá jen přibližně – je mírně rozostřený, jako by ti někdo na hlavu natiskl fotku. „Půjdeme domů,“ řekne Tim. „Tam ti bude líp.“ Domov. Kde to je? Chvilku máš v hlavě prázdno, potom jako by ti v ní něco klaplo a naskočí ti vzpomínka: Dolores Street v centru San Franciska. „Nepřestěhoval jsem se,“ dodá Tim. „Chtěl jsem zůstat tam, kde jsme spolu žili a byli tolik šťastní.“

Dokonala manzelka_blok.indd 14

05.02.20 8:22

DOKONALÁ MANŽELKA

15

Tupě přikývneš. Máš pocit, že bys mu měla poděkovat, ale nedokážeš ze sebe vypravit ani slovo. Jsi jako chycená v noční můře, ochromená šokem.

Vezme tě za paži a odvede tě z místnosti. Sestra – pokud to tedy opravdu je zdravotní sestra – se někam ztratila. Když se pomaličku šouráš po chodbě, vidíš pokoje s dalšími pacienty navlečenými v modré nemocniční košili jako ty. Jakási stará paní na tebe upře vybledlé oči, malá holčička s dlouhými hnědými kučerami se obrátí a sleduje, jak jdeš kolem. Něco na pohybu její hlavy tě zarazí. Otočila ji jako sova o trochu dál, než dokáže člověk. V dalším pokoji leží pes, boxer, a dívá se na tebe úplně stejně.

Jsou jako já, uvědomíš si. „To všechno jsou…“ Jakže jim Tim říká? „… coboti?“ zeptáš se. „Ano, ale nemůžou se s tebou srovnávat. Ty jsi jedinečná,“ prohlásí.

Nenápadně se rozhlédne a sevře ti loket pevněji, jako by tě chtěl popohnat. Vycítíš, že ti ještě všechno neřekl a odvádí tě potají. „Tohle je nemocnice?“ „Ne, tady pracuju. Jsme v mojí firmě,“ vysvětlí a druhou ruku ti naléhavě přitiskne na kříž. „Tak pojď, čeká na nás taxi.“ Rychleji už se pohybovat nedokážeš. Zdá se ti, že jdeš na chůdách a nemůžeš ohýbat kolena, ale už ve chvíli, kdy na to pomyslíš, tě nohy začnou poslouchat trochu líp. „Time!“ ozve se za vámi naléhavě nějaký hlas. „Počkej, prosím tě!“ S úlevou se zastavíš a zjistíš, že k vám běží jakýsi podsaditý muž. Je tak v Timově věku a dlouhé řídké vlasy mu trčí na všechny strany. „Teď ne, Miku,“ zarazí ho Tim varovně. „Ty ji bereš pryč? Tak brzy? Myslíš, že je to dobrý nápad?“ „Doma jí bude líp.“ Muž tě úzkostlivě přejede očima. Na visačce, která se mu houpe na krku, stojí Mike Austin, PhD. „Před odchodem by ji měl přinejmenším otestovat psychologický tým.“ „Bude v pohodě,“ prohlásí Tim pevně a otevře dveře do místnosti, která vypadá jako obrovská kancelář. U dlouhých společných stolů sedí

Dokonala manzelka_blok.indd 15

05.02.20 8:22

16

J. P. DELANEY

asi čtyři desítky lidí. Nikdo z nich nepředstírá, že pracuje, a všichni na tebe nepokrytě civí. Nějaká mladá Asiatka zvedne ruce a váhavě zatleská, ale jakmile se na ni Tim zamračí, okamžitě zase sklopí oči k obrazovce počítače.

Přes kancelář dojdete k malé recepci. Na stěně za pultem svítí barevná streetartová malba a nápis „Postupem doby se z idealismu stane realismus“. Něco na něm ti připadá povědomé. Zastavíš se, aby ses pořádně podívala, Tim tě však okamžitě postrčí dál.

Venku tě oslní tak jasné světlo, že zalapáš po dechu, a když tě Tim vede kolem tabulky z leštěné oceli, na které je napsáno Scott Robotics, s písmeny S a R jako vertikálními symboly pro nekonečno, musíš si zastínit oči. „Do města,“ nařídí řidiči čekajícího priusu, zatímco ty se snažíš složit neposlušné tělo na zadní sedadlo. „Dolores Street.“ Jakmile auto nastartuje, vezme tě za ruku. „Na tenhle den jsem čekal hrozně dlouho, Abbie. Ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsi konečně tady a zase jsme spolu.“ Taxikář se na vás zvědavě podívá do zrcátka. Když vyjíždí z parkoviště, pohlédne na tabulku, potom znovu na tebe a výraz v obličeji se mu změní.

Pochopil, koho veze, a zatváří se znechuceně.

Dokonala manzelka_blok.indd 16

05.02.20 8:22

JEDNA

To, že Tim hodlá najmout výtvarnici, jsme zjistili, když jsme ho o tom slyšeli hovořit s Mikem. Bylo to pro něj typické. Pořád nás všechny nabádal, abychom spolupracovali těsněji, vyměňovali si nápady a radili se, sám se tím ovšem nikdy neřídil. Mike byl jedním z mála, kterým někdy naslouchal, protože Scott Robotics založili společně téměř před deseti lety v Mikově garáži, jenže… Garáž sice patřila Mikovi, ale v názvu společnosti figurovalo jenom Timovo jméno, a to člověku říkalo všechno, co o jejich vztahu potřeboval vědět.

Pokud jde tedy o tu výtvarnici, Tim se s Mikem neradil, jenom mu prostě sdělil, že k nám nastoupí. A bylo pro něj taky typické, že své oznámení uvedl vášnivým proslovem o tom, že se pořád zabýváme jenom zbytečnostmi, naprostými hovadinami a nesmysly, ačkoli jsme dělali pouze to, k čemu nás naléhavě vyzýval, když nám naposledy nařídil všechno změnit. „Musíme se sakra probudit, Miku!“ křičel chraptivě s britským přízvukem. „Musíme být kreativnější. Podívej na ty lidi,“ mávl rukou kolem rozlehlé místnosti, kde sídlila hlavní kancelář Scott Robotics. „Pořád jedou ve starých kolejích! Potřebují nové podněty. Musíme je motivovat, a to se nám jen pomocí kurzů pilates a bagelů zdarma rozhodně nepovede.“

Dokonala manzelka_blok.indd 17

05.02.20 8:22

18

J. P. DELANEY

Tim kdysi jednomu novináři řekl, že má­‑li člověk určitou představu o budoucnosti a trpělivě čeká, až se uskuteční, jako by dobrovolně uvízl v nekonečné dopravní zácpě. On sám nemá trpělivosti ani za mák, ale je to nejchytřejší člověk, s nímž většina z nás kdy pracovala. „A proto sem pozveme Abbie Cullenovou, tu výtvarnici. Je chytrá, zajímá se o nové technologie a její práce se mi moc líbí. Dáme jí půl roku.“ „Na co?“ zeptal se Mike. „Na co se jí sakra zachce. V tom je právě ten vtip. Má tvůrčí rozlet a nebude to další trubec, který dělá jenom to, co se mu řekne.“ Jestli někoho ten popis urazil – bylo mezi námi dost veteránů, kteří si ve velice úspěšných startupech v Silicon Valley vydělali milion –, nikdo to nedal najevo, ale všichni jsme se v duchu ptali, jak dlouho ještě budeme od firmy dostávat bagely zdarma.

Mike přikývl. „Výborně, tak ji přiveď.“ Čekali jsme, že uslyšíme zvolání „Lidi, poslouchejte!“, které obvykle Timovým oznámením předcházelo, tentokrát však beze slova zapadl do zasklené kanceláře, v níž úřadoval.

Mnozí z nás už v té chvíli samozřejmě psali Abbie Cullenová výtvarnice do svého vyhledávače. (Když člověk pracuje v technologiích, Google ani Bing nepoužívá, protože by si musel připadat jako kovářova kobyla, co chodí bosa.) Základní fakta jsme zjistili okamžitě: nedávno vystavovala na filmovém a hudebním festivalu South by Southwest a na festivalu Burning Man, pochází z Jihu, je jí čtyřiadvacet, má zrzavé vlasy, je moc hezká a ráda surfuje. Na webovou stránku si napsala prostě: „Stavím symboly budoucnosti.“ Taky jsme našli a nechali kolovat videoklipy jejích prací. Sedm závojů tvořil kruh elektrických větráků, které lopatkami směřovaly do středu a vytvářely vír, v němž se bez přestání převalovaly a třepotaly tenké proužky barevného hedvábí. Země, vítr, oheň byl cyklon plamínků, které vyskakovaly jako čertíci z plynového hořáku a bojovaly s poryvy vzduchu. Nejvíc se nám líbily Pixely, desítky malých míčků, jež se vznášely jako na vzduchovém polštáři a reagovaly na návštěvníky galerie. Někdy

Dokonala manzelka_blok.indd 18

05.02.20 8:22

DOKONALÁ MANŽELKA

19

všechny najednou prudce změnily směr jako hejno ryb, jindy se líně vlnily jako brázda vody za člunem nebo kreslily nezřetelné obrazce připomínající hlavu, ruku a srdce. Když na jednom klipu nějaká holčička zatleskala, okamžitě spadly na zem a pak se zas pomaličku zvedly jako stádo zvědavých krav, jdoucích se podívat na člověka, který se zastavil za ohradou. Byly zvláštní a krásné, a přestože jsme hned nepochopili, co má ta jejich hravost vyjadřovat, jasně jsme cítili, že nějaký význam má, jenom ho nedokážeme obsáhnout slovy.

Jenže co měly ty míčky společného s námi? Byli jsme inženýři, matematici a kodéři a vyvíjeli jsme shopboty, neboli inteligentní figuríny pro luxusní obchody s módou. To byl Timův úžasný nápad, který nám v posledních třech letech od investorů zajistil skoro osmdesát milionů dolarů. Neměli jsme nejmenší tušení, k čemu nám bude nějaká výtvarnice, ale už dávno jsme se naučili šéfova rozhodnutí nezpochybňovat.

Tim byl totiž geniální vizionář a všichni do jednoho jsme šli do Scott Robotics jenom kvůli němu. Pro umělou inteligenci znamenal (přesněji už brzy měl znamenat) totéž co Bill Gates pro osobní počítače a Elon Musk pro elektromobily. Nekriticky jsme ho obdivovali, měli jsme z něj strach a všichni jsme si ho vážili, včetně těch chudáků, kteří museli z firmy odejít, protože nedokázali držet krok. A nebylo jich málo. Na to, co jsme ve Scott Robotics dělali, jsme se nedívali jenom jako na práci.

Bylo to poslání, blesková válka o to, kdo první změní budoucnost lidstva, a Tim nebyl pouze výkonný ředitel začínající firmy, ale novodobý Alexandr Veliký, který nás neohroženě vedl do boje. Na první pohled na to nevypadal – byl vysoký, hubený a nemotorný, měl vysedlé lícní kosti jako rocková hvězda a chechtal se jako praštěný výrostek, plálo v něm však skálopevné odhodlání a stejnou zarputilost a nadšení vyžadoval i od všech ostatních.

Dřít dvacet hodin denně jsme museli tak často, že jsme se nad tím už dávno přestali pozastavovat. Lidi s čerstvým doktorátem ze Stanfordu, které Tim obvykle zaměstnával, jeho šílená pracovní etika poháněla k nejvyšším výkonům, a ani je nenapadlo si myslet, že je vykořisťuje.

O přijímacích pohovorech u něj se vyprávěly legendy. To jste přišli do

Dokonala manzelka_blok.indd 19

05.02.20 8:22

20

J. P. DELANEY

zaskleného kamrlíku, kde odpovídal na e­‑maily, a trpělivě čekali, až zamumlá: „Začněte,“ což byla výzva, abyste mu vyložili, proč chcete pracovat zrovna v jeho společnosti. Pokud jste uspěli, přišla otázka, které jsme říkali „rána do vazu“. Někdy byla výpočetní („Kolik čtverečních metrů pizzy se každoročně sní v USA?“), častěji šlo o problém filozofický („Co je na lidstvu nejhorší?“) nebo praktický („Proč bývají poklopy od kanálů kulaté?“), ale většinou měla co dělat s kódováním, například: „Jak byste naprogramoval umělého politika?“ Žádnou teoretickou odpověď od vás Tim nečekal. Předpokládal, že okamžitě začnete sypat jeden řádek kódu za druhým, a to bez tužky a papíru, o počítači vůbec nemluvě.

Jestliže jste prošli, s očima upřenýma na e­‑maily, které celou tu dobu vyřizoval, pronesl jediné slovo: „Skvělé.“ Když tiše řekl: „Trochu chabé,“ mohli jste na práci u něj zapomenout.

Legendární byla i netrpělivost, která neodmyslitelně patřila k jeho kouzlu a svědčila o tom, že na splnění svého poslání nemáme moc času a záleží na každé vteřině. Dokonce i rychle močil, jak nám sdělil kolega, který na něj náhodou narazil na záchodě u mušlí a sám si z nervozity nedokázal ulevit. A mluvil ještě rychleji: přesné instrukce (nebo občas urážky) na nás chrlil jako dávky ze samopalu. Někteří kolegové ve vyšších funkcích nebo ti, kdo o místo ve Scott Robotics opravdu hodně stáli, přestali s tázavou intonací protahovat koncovky slov, jak je u nás v severní Kalifornii zvykem, a začali napodobovat jeho úsečnou londýnskou výslovnost. Jako by byl silové pole, které všechno kolem přitahuje. Když se vám podíval do očí a řekl: „Potřebuju, abys jel ještě dneska večer do Bombaje,“ v duchu jste zajásali, že právě vám dal příležitost ukázat, co ve vás je. Jestliže naopak prohlásil, že váš úkol vyřeší sám, zhroutil se vám svět.

Tim byl pro nás zkrátka bůh a v Silicon Valley se nám neříkalo „scott­ boti“ pro nic za nic. Poslání se mohlo poupravit, v žádném případě se však nesmělo zpochybňovat a vůdce se nikdy nemýlil, i když měl svoje slabůstky. Jednou z nich byly maškarní večírky. Tim je miloval a na rozdíl od většiny spolupracovníků, kteří na ně chodili za postavy z Hvězdných válek nebo Matrixu, se stylizoval jako Král Slunce a pokaždé

Dokonala manzelka_blok.indd 20

05.02.20 8:22

DOKONALÁ MANŽELKA

21

se objevil ve střevících s přezkami a v kabátě ke kolenům, na hlavě vysokánskou paruku, na níž se blýskala nádherná koruna.

Legendární byla i jeho minulost. Pocházel z chudých poměrů, kvůli šikaně odešel v jedenácti letech ze školy a od té doby se vzdělával sám.

O chatboty se začal vážně zajímat v době, kdy se na smartphonech rozběhl elektronický obchod, a brzy pro zákaznickou podporu vymyslel bota jménem Otto, který nebyl roboticky zdvořilý a omezený, ale výkonný, chytrý, trochu bláznivý a „cool“. Jak postřehli mnozí komentátoři, trochu se podobal svému autorovi. Nepoužíval velká písmena a vůbec byl s pravopisem na štíru, zato svoje odpovědi prokládal emodži a vtipnými narážkami na nerdovskou kulturu, hlavně citacemi ze South Parku a známými hláškami ze sci­‑fi filmů. Při komunikaci s ním jste měli dojem, že jednáte s geniálním výrostkem, který má přímo čarodějné schopnosti a váš problém vyřeší jen proto, že ho to baví. Když ho za šedesát milionů dolarů koupil Google, nikoho to nepřekvapilo.

Ve třiadvaceti Tim z Googlu odešel, vzal Mika s sebou a založil společnost Scott Robotics. V Mikově garáži pak sestavili Voyce, robotického telefonního operátora, který zákazníkům vyhovoval mnohem víc než jeho lidské protějšky. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Tim byl posedlý myšlenkou, že v budoucnu musí veškerý styk s umělou inteligencí probíhat takříkajíc naživo. „Jednoho dne budeme klávesnici a myš považovat za stejně předpotopní jako děrné štítky a diskety,“ opakoval neustále spolu s další mantrou: „Když chcete změnit budoucnost, musíte napřed změnit zažité způsoby myšlení.“ Shopboti znamenali odvážný krok kupředu. O vytvoření umělé inteligence, která bude s lidmi jednat bez prostřednictví obrazovky nebo telefonu, se ještě nikdo nepokusil, a přitom z obchodního hlediska to byl výborný, přímo geniální nápad. Špičkové modelky stály desetitisíce dolarů, prodavačky většinu pracovní doby nečinně prostály, takže byly také moc drahé, a vyškolit osobní nákupčí s dobrým okem a detailními znalostmi zboží trvalo celou věčnost. Spojit ty tři profese se nabízelo samo. Šlo o sektor, který byl zralý na zásadní změnu, a my ze Scott Robotics jsme byli první, kdo ji začal uskutečňovat.

Dokonala manzelka_blok.indd 21

05.02.20 8:22

22

J. P. DELANEY

A teď nám při tom měla pomáhat výtvarnice. Kdyby jeden z našich futurologů dokázal předpovědět, jak se věci vyvinou, a my jsme věděli, kam to povede, asi bychom na ni tak klidně nečekali. Ale kdybychom tušili, co se stane, řekli bychom něco? Určitě ne. V Timově firmě se o směru cesty nediskutovalo, takže bychom drželi jazyk za zuby.

Dokonala manzelka_blok.indd 22

05.02.20 8:22

4

Cestou domů Tim mlčí. Nikdy nemluví jen tak, aby řeč nestála, ale teď je zticha z jiného důvodu. Máš dojem, že každou chvíli padne únavou.

Vzpomeneš si, že takhle vždycky vypadal po velké prezentaci pro investory. Týdny doslova bydlel v kanceláři, aby dohlédl, že všechno do posledního detailu zaručeně klapne, a potom byl tak vyždímaný, že ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.

Pokud jde o tebe, pořád ještě jsi v šoku a cítíš k sobě takový odpor a nenávist, že se s nimi taxikářovo znechucení vůbec nedá srovnat. „Chtěla bys to,“ prohlásí Tim za chvíli. „Prosím tě, věř mi, Abbie. Já vím, že ti to teď musí připadat šílené, ale určitě se s tím srovnáš. Byla jsi ten nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy poznal.“ Skutečně jsi byla odvážná? Hlavou ti bleskne pár vzpomínek. Surfovala jsi na Velké vlně v Linda Mar, svářela jsi kovové sochy a od skel brýlí se ti odrážely modré jiskry… ale to je všechno. Jinak nevidíš nic než mlhu.

Otočíš se, podíváš se z okénka a při pohledu na svůj nejasný odraz ve skle se zachvěješ. San Francisco se ti zdá povědomé a cizí zároveň, jako země, do níž se vracíš po mnoha letech z exilu, na který nemáš žádné vzpomínky. Domy jsou většinou stejné, změnily se jen drobnosti: smartphony v rukou chodců jsou kupodivu větší než dřív, po silnici

Dokonala manzelka_blok.indd 23

05.02.20 8:22

24

J. P. DELANEY

jezdí elektrokola a místo žlutých taxíků s benzinovým motorem jsou všude vidět bílé hybridní priusy. Čtvrť Mission vypadá ještě elegantněji a v každém bloku se blýskají výlohy kaváren, kde se podává ta nejlepší káva z vybraných ekofarem.

Potom řidič zahne za roh a najednou vůbec nic nepoznáváš. Jednu chvíli je ti všechno důvěrně známé, a najednou nevíš, kde ses to ocitla. „Proč si to tady nepamatuju?“ zeptáš se vyděšeně. „Vytváření vzpomínek vyžaduje zpracování mnoha dat, takže jsem z nich musel pečlivě vybírat. Mezery se časem zaplní samy.“ Opačným směrem projede popelářský vůz a pod kolem rozdrtí plastovou láhev. To by bylo východisko, bleskne ti hlavou. Pár dní počkáš a pak se necháš přejet náklaďákem. Smrt bude určitě lepší než tahle odporná, zvrácená existence.

Už když tě to napadne, zapochybuješ, že budeš mít na sebevraždu dost odvahy. A jestli ji najdeš, neseberou tvoje kousky Timovi technici a nesloží tě znovu jako tu postavičku ve tvaru vejce z dětské říkačky?

Znovu… Uvědomíš si, že pořád nevíš, co se ti stalo. „Jak jsem umřela?“ zeptáš se.

Tim viditelně strne. „Slibuju, že si o tom promluvíme, ale teď ještě ne. Mohlo by toho být na tebe moc.“ Vůz zastaví u jakýchsi elektrických vrat. Za nimi uvidíš váš dům, výstavní rezidenci s fasádou z bílých překládaných prken. Kdybyste chtěli, navzdory astronomickým cenám v centru jste mohli bydlet v něčem ještě honosnějším. Tim je hrozně bohatý, dokonce i na poměry lidí z oboru, na okázalost si však nikdy nepotrpěl. Napadne tě, jestli v garáži pořád ještě stojí otlučený volkswagen. „Vítej doma,“ řekne tiše.

Zámek na předních dveřích se zasekne a chvíli trvá ho otevřít. To, jak se Tim hrbí a trpělivě otáčí klíčem, ti z nějakého důvodu přijde povědomé. Zvedneš oči a nade dveřmi uvidíš malou bezpečnostní kameru.

Další nahrávka.

Uvnitř je to známé a cizí zároveň, jako bys po letech navštívila dům, kde jsi strávila dětství.

Dokonala manzelka_blok.indd 24

05.02.20 8:22

DOKONALÁ MANŽELKA

25

„Všechno ti ukážu,“ ujistí tě Tim. „Kdybys něčemu nerozuměla, vysvětlím ti to.“ Nejdřív jdete do kuchyně. Je zaplavená sluncem, a přestože jí vévodí obrovský plynový profi sporák, působí útulně. Nad hlavou se vám jako veliká zvonkohra nepatrně kývají luxusní měděné pánve. Namátkou otevřeš jednu skříňku a uvnitř najdeš vyrovnané řady skleněných kořenek, všechny úhledně popsané tvojí rukou. Jak rychle zjistíš, koření jsi kupovala celé a mlela sis ho sama. „Moc ráda vaříš,“ sdělí ti Tim. Opravdu? Chviličku se marně snažíš vzpomenout, kdy jsi něco uvařila, ale potom ti docvakne a vybavíš si stovky fotek na Instagramu.

Dokonce jsi měla fanoušky, kteří tě nadšeně napodobovali.

Ukážeš na linku, kde stojí mísa s tak ostře svítícími koulemi, že tě znovu rozbolí oči. „Co to je?“ „Myslíš tohle?“ Tim jednu tu věc zvedne a podá ti ji. „Pomeranč.“ Nedává ti to smysl. „Pomerančová je přece barva.“ „Správně, ale pojmenovaná po tomhle ovoci,“ vysvětlí Tim a bedlivě tě pozoruje. „Podobně jako je tomu třeba u limetky nebo broskve.“ „Ale ty takovou barvu nemají, že ne?“ Prohlédneš si kouli, kterou držíš v ruce, a zvědavě ji obrátíš. „Na rozdíl třeba od kaki. A v jižních zemích jsou pomeranče zelené.“ Pak tě napadne ještě něco. „Takhle vypadají i moje vlasy, ale říká se jim zrzavé nebo rezaté. Jako liška.“ „Přesně tak. A přitom liška není ovoce ani barva.“ „Ne, je to zvíře. Lidi si myslí, že je mazané.“ Klap. Zmateně se zarazíš. „To všechno si pamatuju, nebo jenom hádám?“ „Ani jedno,“ odpoví Tim a usměje se. Oči zastřené únavou mu trochu ožijí. „Říká se tomu ‚hluboké strojové učení‘. Aniž sis to uvědomovala, tvůj mozek srovnal v cloudu miliony příkladů a pro barvy a plody vytvořil systémové pravidlo. A šílené je, že ani já nedovedu říct, jak jsi to udělala. Na matematické vyjádření tvých myšlenkových pochodů bych se samozřejmě mohl podívat v počítači, ale nejspíš bych jim nerozuměl.

Dokonala manzelka_blok.indd 25

05.02.20 8:22

26

J. P. DELANEY

Svým zaměstnancům pořád připomínám, že místo umělá inteligence by se už mělo říkat uvědomělá nebo autonomní.“ Z tónu jeho hlasu poznáš, že je na tebe moc pyšný. S tebou se mu totiž podařil technologický průlom.

Jenže místo aby ses vyhřívala v jeho obdivu, v hlavě ti neodbytně znějí dvě slova: Jsi zrůda. „Jak mě vůbec můžeš mít takhle rád?“ zeptáš se zoufale.

Na okamžik se zatváří rozzlobeně, hned se však ovládne a zjihne. „Láska láskou není, když zradou trestá zrádné křehké tělo a změnu tím, že sama hned se mění,“ zarecituje. „Shakespearův sonet číslo 116, vzpomínáš? Předčítali jsme si ho při svatebním obřadu. Každý čtyři verše a poslední dva společně.“ Zavrtíš hlavou. Nic takového si nepamatuješ. „Vrátí se ti to,“ uklidňuje tě. V duchu se ptáš, mluví­‑li o vzpomínce na svatbu, nebo o citu. „Věř mi, že to pro nás nebyla jenom prázdná slova. Vždycky jsi pro mě byla jediná a nenahraditelná, dokonalá manželka a matka, láska mého života. Zní to jako klišé, ale já to tak opravdu cítil. Když jsem tě ztratil, spousta lidí mi řekla, že bych měl zapomenout a najít si jinou životní partnerku, jenže já věděl, že to nedokážu, a tak jsem vytvořil tvoji repliku. Neptal jsem se, jestli je to správné, prostě jsem nemohl jinak. Už jenom to, že s tebou teď mluvím, že tě vidím doma a slyším tvůj hlas, mi bohatě vynahrazuje všechna ta léta dřiny.

Miluju tě, Abs. Vždycky tě budu milovat. Až do smrti, jak jsme si slíbili ve svatební den.“ Zmlkne a čeká.

Samozřejmě ho taky miluješ a víš, že bys ho o tom měla ujistit, ale pořád ještě jsi v šoku. Kdybys mu teď vyznala lásku, je to, jako bys mu řekla: Jistěže to bylo správné, miláčku. Mám radost, že jsi ze mě udělal tuhle nechutnou zrůdnou hroudu plastu. Stojí to za to, když můžu být s tebou.

I já tě zbožňuju a miluju víc než sám život… „Půjdeme dál?“ vybídne tě Tim, když neodpovíš.

Dokonala manzelka_blok.indd 26

05.02.20 8:22

5

Když tě vede nahoru, musíš se přidržovat zábradlí a stoupat opatrně na každý schod. „Tohle všechno bylo tvoje,“ podotkne u obrovské knihovny vysoké až ke stropu. „Pořád jsi četla, pamatuješ? A tady je Dannyho pokoj.“ Místnost za prvními dveřmi na chodbě jako dětský pokoj nevypadá.

Nejsou tu záclony ani koberec, žádné komiksy, obrázky ani hračky.

Kromě postele uvidíš jen malou televizi a poličku s DVD. Připomíná to vězeňskou celu, ale dobře víš, že Danny právě tohle potřebuje, aby se cítil dobře, nebo aspoň nebyl tolik vystresovaný. „Jak se mu daří?“ zeptáš se. „Dělá pokroky. Samozřejmě to jde pomalu, ale…“ Nedopoví. „Pozná mě?“ Zavrtí hlavou. „Pochybuju. Je mi líto.“ Na okamžik tě přepadne smutek. Hned si ale řekneš, že za pět let na matku zapomene i normální dítě, natož takové jako Danny.

Tvůj syn trpí těžkou dezintegrační poruchou zvanou Hellerův syndrom nebo taky Hellerova demence. Je to tak vzácné onemocnění, že se většina dětských lékařů nikdy s žádným případem nesetkala. Jestliže k nim tedy vyděšení rodiče přivedou čtyřleté dítě, které zničehonic přestane mluvit v celých větách a místo toho jen kvičí, mručí nebo

Dokonala manzelka_blok.indd 27

05.02.20 8:22

28

J. P. DELANEY

opakuje útržky dialogů z televizních pořadů, začne čurat na podlahu, pít ze záchodové mísy, bezdůvodně si vytrhává vlasy a do krve si kouše ruce, dozvědí se, že určitě nemůže jít o autismus, protože ten děti v tak pokročilém věku nepostihuje.

Smrt dítěte je strašlivá tragédie, ale rodiče mají alespoň naději, že jednoho dne jejich žal zeslábne. Tahle porucha autistického spektra vám dítě vezme a do jeho těla nastěhuje něco jako nemyslícího slintajícího zombíka, což je v určitých ohledech horší než smrt, protože tu cizí bytost milujete a zároveň truchlíte po roztomilém človíčkovi, kterého jste nenávratně ztratili. „Kde je teď?“ zeptáš se. „Chodí do bezvadné školy pro děti se zvláštními potřebami. Je dost z ruky, ale lepší zařízení v celém státě nenajdeš. Na hlídání jsem si najal holku, která tam dělala asistentku. Každé ráno ho odveze a po návratu domů s ním provádí léčebný program. Jmenuje se Sian a bydlí tady s námi.“ O tolik jsi toho přišla. Danny chodí do školy! Do zařízení, o jakém jsi ani nevěděla, že existuje.

Tim otevře další dveře. „A tohle je naše ložnice.“ Vejdeš dovnitř a ocitneš se v rozlehlé místnosti, které vévodí velký portrét rusovlasé mladé ženy. Na temeni má nedbale sepnuté polodlouhé afrocopánky a na levém uchu, otočeném k divákovi, se jí lesknou tři velké nastřelené náušnice. Na sobě má pruhovanou košili na podolku umazanou od barev, jako by si do něj při práci utírala štětec. Vypadá jako optimistka, kterou nic nerozhází. Po krku se jí vine vytetovaný keltský ornament, který mizí pod límcem košile a vykukuje z jednoho rukávu.

Podíváš se na svoji vlastní paži vyrobenou z gumy pleťové barvy. „Tetování jsme ti udělat nemohli,“ vysvětlí Tim. „Zničilo by materiál, z kterého jsme vyrobili kůži.“ Ukáže na obraz. „Jinak přesně sedí, co říkáš?“ Myslí tím, že jsi přesná kopie toho obrazu, ne naopak. Aby tě zkonstruovali, museli si ho naskenovat.

Dokonala manzelka_blok.indd 28

05.02.20 8:22