©Bl a nk aKo v a ř í k o v á , 2 0 1 3 I S BN9 7 8 8 0 7 6 1 7 5 6 8 6
Svobodova ulice
Dům mého
dětství amísto úvodu bych vám ráda vyprávěla o domě svého dětství. Není to ovšem první adresa mého života. Odmyslíme-li si porodnici, kde se v roce 1961 rodila většina dětí, krátce jsem se svou maminkou pobyla také v Kojeneckém ústavu v Krči a posléze na pánské svobodárně. Pokud se vám to zdá zvláštní, hned vysvětlím. Maminka mě porodila jaksi za svobodna, a jelikož se mnou neměla kam jít, můj tatínek vymyslel, že nás na přechodnou dobu ubytuje v pokojíku, který si platil ve Pštrossově ulici. Jak jistě znáte z kouzelné Krejčíkovy komedie Penzion pro svobodné pány, tohle zařízení mělo vrátnici a dámské návštěvy se tam musely hlásit, anebo byly dokonce zakázány. Jak to bylo v případě matky s dítětem, si už vůbec nedovedu představit. Navíc můj otec nebyl svobodný, ale ženatý. Jako miminko jsem tam pobyla jen krátce a prý jsem vůbec neplakala, jako bych tušila, že o sobě nesmím dávat vědět. Ze svobodárny jsme pak zamířili do domu, k němuž jsem získala silný citový vztah, neboť se v něm odehrálo patnáct let mého života. Místo, kde dodnes stojí, považuji za jakousi svou soukromou křižovatku, kde jsem se začala rozhlížet do všech světových stran. Ta křižovatka je tam
N
Dům na rohu Svobodovy ulice byl svědkem mých dětských her i prvních lásek
5
Kde jinde najdete takhle romantický pohled? V domě kdysi byla baletní škola, ale za primabalerínou Zdenkou Zabylovou jsem musela jinam. Mé oblíbené Vyšehradské nádraží stále chátrá…
6
Svobodova ulice
i doslova. Kolem rohového secesního domu stavitelů Čeňka Lorence a Otakara Nekvasila postaveného v letech 1906–7 ve Svobodově 4/144 zatáčely tramvaje a jejich kladky při přerušeném dotyku s trolejí metaly na stropě mého koutku, kterému jsem říkala „pokojíček“, ohnivé jiskry. Pozorovala jsem je večer před usnutím a bylo to velmi vzrušující. Z arkýřových oken obýváku jsem zase koukala do postelí v Revmatologickém ústavu na pacienty, kteří tam měli chudáci nohy či ruce zavěšené v kladkách, byli tam páni v proužkovaných pyžamech a někdy, pokud měli čím, na mě mávali a já rychle zalezla. Styděla jsem se za to, že jsem takhle vnikla do jejich soukromí. Nejlepší výhled jsem ale měla ze záchodu, jehož velké okno směřovalo na vyšehradské šance. Snad díky tomu tam byl vždycky tak čerstvý vzduch… Vyšehrad jsem měla ráda odjakživa. Byl cílem mnoha rodinných i školních vycházek s družinou a později i romantickým místem mých prvních milostných schůzek. Ale zpátky k domu. V jeho přízemí byla od nepaměti hospoda. Dům prý totiž původně sloužil jako penzion. Hospoda patřila až do padesátých let panu Honcovi a jeho syn se pak stal vrchním číšníkem ve vyhlášené první a dlouho jediné Čínské restauraci ve Vodičkově ulici. Byl na to náležitě hrdý, skoro by se dalo říci i pyšný a na ostatní lidi z domu koukal tak trochu spatra. Každou chvíli se svou ženou vyměňovali nábytek v bytě za nový. Neměli děti, a tak se vyžívali v nakupování věcí. Díky té hospodě v přízemí byl dům načichlý všemi možnými vůněmi a pachy. Ve sklepě se navíc naráželo pivo a obrovskou lednici tam měl také řezník, který s hospodou hned sousedil. Když ji otevřel, byla tam spousta kostí na polívku a salát volská tlama, který vynášel do krámu ve velké míse na hlavě. Maminka mi nikdy nedovolila, abych si ho koupila, že to prý není nic pro mě. Řezníka se sekyrkou jsem se dlouho bála a na ten zakázaný salát jsem měla nezřízenou chuť. Z našeho domu to bylo jen pár kroků na Albertov – a to byl další ráj pro romantickou duši. Pod schody se rozkládala krásná zahrada, která patřila přírodovědecké fakultě, a v tamním jezírku každý rok rozkvétaly úžasné bílé lekníny. Tam jsem je viděla vůbec poprvé. Albertov dostával, zvlášť za podzimních mlh, magický nádech. Z přízemních oken laboratoří se linula modravá světla a ve vzduchu byl cítit odér horského sluníčka, na které jsme povinně se školou chodili. A úplně nejpodivnější se mi zdály dřevěné domky patřící vysokoškolské koleji. Působily trochu nepatřičně, nezvykle. Těší mě, že tam stojí dodnes, i když se už tolikrát mluvilo o různých zájmech developerů, kteří si na tuhle krásnou lokalitu brousí zuby… Starý dům ve „Svobodovce“ stojí také dodnes. Říkalo se, že v něm ve dvacátých letech minulého století učila balet primabalerína Jelizaveta Nikolská, která 7
Dům mého dětství prchla z Ruska po převratu, usadila se v Praze a tančila v Národním divadle. Posléze se proslavila po celé Evropě a tři roky působila jako baletní mistryně v královské opeře v Káhiře. Nakonec se vrátila opět do Prahy. Za války kolaborovala s nacisty a během Pražského povstání utekla do Ameriky a zbytek nedlouhého života (zemřela asi v padesáti letech) prožila ve Venezuele. Jakoby ty baletky z minulosti protančily až do mého dětství – a já si ani ne ve třech letech umanula, že chci chodit do baletu. A tak jsem se jednoho dne ocitla na nábřeží v sále Hlaholu, kde vyučovala okouzlující primabalerína Národního divadla Zdenka Zabylová. Byla jsem tam šťastná, ale jen do okamžiku, kdy mi dětská lékařka balet zakázala kvůli špatné páteři. Byla to první životní nespravedlnost, kterou jsem měla poznat. Nicméně velké secesní místnosti v našem domě, propojené mezi sebou dvoukřídlými dveřmi, jistě mohly sloužit dobře jako baletní sály. Až po válce byly při nedostatku bytů rozděleny na několik samostatných jednotek a já jako dítě nechápala, proč máme uprostřed stěny zaslepené dveře a proč v jejich blízkosti nemluvíme nahlas. U sousedů bylo všechno slyšet a v těch dobách si každý dával pozor na jazyk. A ještě jeden umělec se vyskytoval v našem domě. Ve čtvrtém patře měl svého času ateliér kameraman Andrej Barla, který točil filmy Přijela k nám pouť, Holky z porcelánu či Holka na zabití. A za domem, v zahradě, kterou jsem znala už jen jako křovinatou divočinu, měl kdysi ateliér jakýsi sochař. Torza jeho výtvorů tam zarůstala kopřivami a tvořila tajemnou kulisu Vyšehradskému nádraží, které s námi sousedilo. Už za mého dětství zde vlaky nestavěly, nicméně v budově ještě bydlelo pár nádražáků a fungoval tu pan výpravčí. Občas jsem s kamarádkami prolezla křovím a prohlížela si zvědavě krásný perón, na němž se namísto cestujících nerušeně procházeli holubi a sem tam rašil plevel. Věčná škoda, že je tenhle skvost postupně uhlodáván, až z jeho tajemného ducha nezbude vůbec nic.
8
Apolinářská ulice
Šusťárny u tajemného
Apolináře
blast u Apolináře patří k nejtajemnějším koutům Prahy. Právě tady, mezi keříky, rostoucími nad Ústavem soudního lékařství, se odedávna odehrávala milostná dostaveníčka a své služby tu poskytovaly také pouliční prostitutky. Kolikrát si jen odběhly z Jedové chýše, legendární hospody, v níž údajně vysedávali naši předkové už ve 13. století. Tehdy se jí říkalo Na vinici podle vinné révy, která rostla na albertovských stráních. Svůj pozdější název získala údajně po návštěvě krále Václava IV., který přišel v přestrojení v doprovodu svého kata. V putyce spatřil dva holomky, kteří se ho svého času pokoušeli otrávit, a na oplátku poručil katovi, aby jim do vína nalil utrejch. Novinář E. E. Kisch našel jiné vysvětlení. Za název prý mohli medici, kteří tu byli stálými hosty a v blízkých špitálech pracovali s jedy. Jedová chýše byla koncem dvacátých let minulého století lokálem pražské galérky, ale svou velkou lásku tu prý poznal i básník Vladimír Holan. V roce 1936 na místě „Jedovky“ a sousedního jednopatrového domku v Apolinářské ulici 6/445 vyrostl funkcionalistický činžák podle návrhu architekta Josefa Kalouse, kde dnes bydlí hudebník Ladislav Štaidl se svou partnerkou Michaelou. S Jedovou chýší odedávna sousedil malý, původně přízemní domek číslo 8/444, který se tu objevil už někdy po husitských válkách v 15. století. Z něj se zachoval kamenný goticko-renesanční sklep. V roce 1713 byl údajně jako „již
O
Jiří Šust dobře věděl, proč si vybral pro své komponování i odpočinek zrovna oblast u Apolináře
9
Šusťárny u tajemného Apolináře zcela pustý“ znovu postaven a v první polovině 19. století pak dostal současnou klasicistní podobu. Vdova Doubková, která domek koupila za šedesát zlatých, ho rozšířila a přistavěla patro. Předek domku sloužil jako chlév pro dobytek, dovnitř se vstupovalo z boku. Do roku 1956 tu měla obchod Radlická mlékárna a mléko sem v konvích přivážely vozy s koňmi. Vzpomeňte si na scénku ze seriálu Hříšní lidé města pražského, z dílu Lichý střevíc. Režisér Jiří Sequens sem umístil kolizi mlékařského povozu a vozu syna pana továrníka, jenž ujížděl s mrtvou dívkou do nemocnice a otevřenými dveřmi auta přitom vypadl střevíc. Jen mlékárnu situoval do jiného, pozdně barokního domu na křižovatce ulic Apolinářská a Viničná, který koncem sedmdesátých let nahradila moderní budova mateřské školky. O Apolináři umí poutavě vyprávět Zdena Šustová, která tady prožila své manželství s hudebním skladatelem Jiřím Šustem (1919–1995), mimořádným člověkem, jenž složil hudbu k osmdesáti celovečerním filmům a k tisícovce krátkých filmů. Sám se na svou tvorbu díval s nadhledem a nazval ji Šustinec. Dělil si ji podle žánrů na Šustoviny (klavírní skladby), Šusťárny (pouťová směs, recese, tingltangl), Šusťáčky (místy i se zpěvem), Šustění (výběrová směs), Šustovno (vážnější hudba). I když skládal pro mnohé režiséry, vzácné pouto vzniklo mezi ním a Jiřím Menzelem. Seznámil se s ním v roce 1965, když Menzel debutoval hrabalovskou povídkou ve filmu Perličky na dně. Od té doby se datovala jejich spolupráce na všech filmech – ať už jsou to oskarové Ostře sledované vlaky nebo legendární komedie Vesničko má, středisková či poslední Šustův opus pro Menzela u filmu Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Vypili spolu spoustu kávy a panu režisérovi se v příjemném domku Šustových moc líbilo. „Večery a víkendy tady byly vždy nebývale klidné, protože většinu osob, které se tu pohybují, tvoří medici a pacientky směřující do porodnice. Denně tady po schodech z Albertova prošlo 1500 studentů,“ vzpomíná paní Zdena, která se za skladatele vdala v roce 1970. On sám ale v domku č. 8/444 žil už po válce a postupně získal byt v přízemí i v patře a poté mohl začít s rekonstrukcí. „Někdy se tu v noci ozývaly hlasy, ale bylo mi vysvětleno, že tu všude vedou podzemní chodby a jimi se nese hluk i ze vzdálených podzemních hospod a vináren.“ Celkovou atmosféru podtrhuje přítomnost kostela sv. Apolináře. Je zasvěcený poměrně neznámému světci, podle legendy učedníku sv. Petra. Kostel nechal na návětrném návrší (odtud se místu říkalo Větrov) postavit Karel IV. V té době zakládal ulice Nového Města pražského a v místech, kde se jejich osy protínaly, stavěl chrámy jako místa boží ochrany. Největší raritou kostela je kultovní milostný obraz Panny Marie Karlovské v požehnaném stavu, který původně zdobil kostel Karla Velikého, a když Josef II. v roce 1785 rušil kláštery, přenesl ho sem tajně farář 10
Apolinářskou ulicí vždycky chodili opilci a milenci. Šustův domek před rekonstrukcí – v době, kdy omšele působily i všechny domy v okolí. Na spodním snímku je jeho dnešní podoba.
11
Šusťárny u tajemného Apolináře
Po Jedové chýši už tu dnes není ani památky, nahradil ji moderní činžák. Docent Skála tu už také dávno alkoholiky neléčí, ale v jeho práci pokračují kolegové
od sv. Apolináře. V presbytáři u cínové křtitelnice tu byla v únoru 1878 pokřtěna Ema Destinnová, která se narodila v nedaleké Kateřinské ulici. Na malém plácku kolem něj a v jeho blízkém sousedství se nachází porodnice, protialkoholní léčebna docenta Jaroslava Skály (dnes Klinika adiktologie, kde se léčí závislosti na alkoholu, lécích a nelegálních drogách) i sklad divadelních kulis Národního divadla, který byl záměrně umístěn sem, na odlehlou parcelu, aby byl daleko v případě požáru divadla. Každá ta budova má svůj osobitý příběh. Kolik lidí jen přišlo na svět právě v porodnici, postavené skvělým architektem a mecenášem Josefem Hlávkou, jenž si nejdřív v roce 1863 zajel na obhlídku evropských metropolí a pak navrhl porodnici, která byla ve své době největší v Evropě? Na první pohled upoutá její novogotický styl a režné neomítnuté cihly, které měly údajně bránit šíření horečky omladnic, jíž se kdysi porodníci tolik obávali. Má i své skryté duchovní místo – kapli sv. Kříže. Do roku 1955 se tady křtili novorozenci, dnes se tu alespoň děkuje Bohu za narození zdravých dětí prostřednictvím Knihy přímluv… 12
Lesnická ulice
Stopy Alberta
Einsteina
končinách kolem Apolináře pobýval i světoznámý fyzik Albert Einstein. V roce 1911 totiž dostal nabídku přednášet tu na přírodovědecké fakultě ve Viničné ulici 7/1594. Do Prahy se mu moc nechtělo, slyšel už leccos o úrovni hygieny – později prý na to téma zažertoval: „Čím je národ špinavější, tím je odolnější.“ Nakonec ale místo přijal, oblíbil si české knedlíky i pivo a nejednou zavítal i do Jedové chýše. V Praze působil dva roky a stihl tady navázat vztah s jednou ze svých studentek. Ubytovaný byl na Smíchově v Lesnické ulici 7/1215 – dům byl tehdy zcela nový, postavený krátce předtím, v roce 1910. Ve druhém patře měl k dispozici pracovnu, ve čtvrtém pak byt. Znovu se na delší čas do Prahy dostal v roce 1921, kdy tu přednášel teorii relativity. V té době ho poznala také studentka Božena, později provdaná Zaklová. Vraťme se však k Apolináři. Nejzajímavější historka, související s Einsteinem, se v těchto místech odehrála až roku 1932. Tehdy sem totiž vědec poslal svou partnerku Elsu Loewenthalovou s tím, aby ji prohlédl uznávaný ženský lékař profesor Klaus. Ten zjistil, že třiapadesátiletá Elsa, která byla ve skutečnosti Einsteinovou sestřenicí, je těhotná. 14. dubna 1932 se jí v Zemské porodnici narodil syn. Ve stejnou dobu tu
V
V Lesnické ulici 7 měl Albert Einstein počátkem dvacátých let byt i pracovnu
13
V Zemské porodnici měl přijít tajně na svět poslední Einsteinův syn, kterého se ujala vědcova žákyně a obdivovatelka Božena Zaklová. Dostal jméno po ní – Luděk Zakl. Dnes žije jeho syn Albert.
14
Lesnická ulice
byla hospitalizovaná profesorova vzdálená příbuzná Božena Zaklová. Narodil se jí také chlapec, jenže u něj došlo ke komplikacím vlivem nesourodých Rh faktorů rodičů, následkem čehož dítě zemřelo. Sedmadvacetiletá doktorka přírodních věd a profesorka matematiky Zaklová zůstala v porodnici nezvykle dlouho a domů si nakonec odnesla zdravého chlapce. Měl to být právě Einsteinův syn, který se tak dostal do rodiny Zaklových a vyrůstal pod jménem Luděk Zakl. O čtyři roky později k němu přibyl bratr Karel, neboť lékaři už u rodičky dokázali předejít komplikacím. Paní Božena vychovávala oba chlapce jako vlastní bratry a nikdo netušil, že všecko mohlo být trochu jinak... Luděk Zakl vystudoval elektroinženýrství. Po krátkém prvním sňatku se podruhé oženil s Miloslavou, zdravotní sestrou, s níž v roce 1959 přivedl na svět dceru Danu. Luděk pracoval jako inženýr v ČKD a volný čas věnoval výzkumu. Po roce 1968 však nejprve emigroval jeho bratr a posléze i on sám – do Německa. A tady nastal v jeho životě zlom. Snad právě zde se měl dovědět, a to přímo od Elsiny dcery Margot, že je synem Einsteina, a začal se pídit po svém původu. Nejdříve se samozřejmě optal své matky a ta mu to potvrdila. Z té doby pochází několik dokumentů, které byly výsledkem jeho tehdejšího pátrání. Nutno dodat, že se z emigrace vrátil a z obavy před trestním stíháním (o němž existuje i dopis z advokátní poradny) podstoupil léčení v bohnické psychiatrické léčebně. Po zbytek života pak byl v invalidním důchodu a finančně ho kryla v Německu uzavřená životní pojistka. RNDr. Božena Zaklová podala počátkem sedmdesátých let žádost o vystavení duplikátu křestního listu pro ing. Luďka Zakla, v níž mj. vysvětlila, proč si Elsa Einsteinová nechtěla svého syna ponechat: „Paní Elsa se bála o jeho další osud a já jsem jí jednak chtěla pomoci a jednak jsem o své dítě přišla a myslela jsem si, že už další dítě mít nebudu. Paní Elsa chtěla, aby dítě bylo ochráněno před nacisty, neboť ještě nevěděla, že se jí podaří utéct z Evropy. Za války by malému Einsteinovi hrozila deportace do koncentráku a po válce jsem se stále obávala, aby se Einsteinovi různí kolaboranti v ČSR nemstili. Proto věřím, že úřady pochopí tyto velmi vážné důvody a uvedou celou záležitost na správnou míru.“ Z dopisu vyplývá, že Einsteinovi se s profesorkou Zaklovou znali, důvěřovali jí a ona stejně jako pracovnice porodnice u Apolináře dokázala dodržet slovo a záměnu novorozenců neprozradit. Nevyzradila ji ani tehdejší porodní asistentka Františka Nešporová, která o tom podala svědectví teprve na vyžádání počátkem roku 1972. A tak mohl být 28. března 1972 vydán křestní list na jméno Luděk Zakl Einstein, otec prof. Albert Einstein, matka Elsa Einsteinová. Rozvedený Luděk Zakl si v roce 1990 dal inzerát na seznámení. Díky němu se poznal s MUDr. Karlou 15
Obsah
Dům mého dětství .................................................................................................................... 5 Šusťárny u tajemného Apolináře ............................................................................................ 9 Stopy Alberta Einsteina ......................................................................................................... 13 Dům trpaslíků ......................................................................................................................... 17 Proletěl tudy ďábel i letecká puma....................................................................................... 20 Demarkační čáry Heleny Růžičkové.................................................................................... 24 Voňavá Václavská pasáž ........................................................................................................ 28 Co se skrývá pod značkou Mat? ........................................................................................... 31 Krásná herečka pod střechou Diamantu ............................................................................ 35 V oknech Darexu jako v hledáčku kamery......................................................................... 38 Na půdě s Waldou ................................................................................................................... 41 Balkon Rudolfa Deyla ............................................................................................................. 47 Malý muž ve velkém bytě...................................................................................................... 51 V sousedství Zlaté kapličky .................................................................................................. 55 Z Opatovické do márnice ...................................................................................................... 59 Věčný štvanec Hugo Haas ..................................................................................................... 63 Šarmantní Ljuba posedlá úklidem .......................................................................................69 Dvě velké hvězdy v Hlaholu ................................................................................................ 72 Zlaté časy ve zlatém salonu ................................................................................................... 77 Jak umírá ateliér ...................................................................................................................... 81 Fotografka ve věži................................................................................................................... 84 První česká sochařka v Havlově domě................................................................................ 89 Roztančený palác Metro......................................................................................................... 93 V rytmu jazzu ......................................................................................................................... 98 Večírky u psychiatra ............................................................................................................. 102 Pod jednou střechou na jednom ostrově ........................................................................... 105 Žlutá růže posledního romantika ...................................................................................... 109 Splněný sen Slávky Budínové ............................................................................................. 112 Faunovo pozdní odpoledne ve Sněmovní ........................................................................ 116 Zita z nóbl kopečku .............................................................................................................. 121 Kouzlo svatého Prokopa ...................................................................................................... 124 Nové povídky malostranské ............................................................................................... 128 U Dvou slunců nežil jen Neruda ........................................................................................ 133 292
Počítání nudliček v jarní polévce........................................................................................ 135 Filmová hvězda u Bonaparta .............................................................................................. 139 Divoké vášně u Pražského hradu ....................................................................................... 143 Tři výjimeční muži na schodech ........................................................................................ 147 Kde žila Hana Benešová? .................................................................................................... 154 Nejkrásnější vyhlídka E. F. Buriana ................................................................................... 157 Osudy z Nového Světa ....................................................................................................... 161 Targa Florio, oheň a dým! .................................................................................................... 165 Barvy, laky, Bróďa ................................................................................................................. 168 Kouřimská ulice byla plná umělců ................................................................................... 172 Jedna pamětní deska nestačí! .............................................................................................. 175 Dva muži v šachu a v Hradešínské .................................................................................... 179 Noblesa ve Šrobárově ulici .................................................................................................. 183 Dvě zastavení na Francouzské ........................................................................................... 187 Tušení stínu v Podskalské .................................................................................................. 191 Kam jezdila Adina Mandlová pro klobouky ................................................................... 195 Hledám dům holubí ............................................................................................................. 198 Skřítci Míly Myslíkové ......................................................................................................... 201 Hit světové výstavy v Bruselu .......................................................................................... 203 Na Andělce se smáli i andělé ............................................................................................. 206 Odkud přišli na svět Sklepáci? ........................................................................................... 210 Samotář mezi Dobeškou a Stražiskem .............................................................................. 215 Dům, který žije filmem ........................................................................................................ 219 Krampol se hlásí k Žižkovákům ....................................................................................... 223 Stěrače stírají! ........................................................................................................................ 226 Kde žil král komiků? ........................................................................................................... 230 Dvě lodi nad městem .......................................................................................................... 233 Hanspaulka blues ................................................................................................................. 239 Tajuplný příběh Husova sboru ........................................................................................... 243 O paní Antonii a její věrnosti Smíchovu ........................................................................... 249 Inspektor Klubíčko a večeře u Baldinky .......................................................................... 253 Nad Prahou tančily hvězdičky .......................................................................................... 258 Raoule, jediný jsi mezi všemi! ............................................................................................. 262 Výpravy za Zlatým slavíkem ............................................................................................. 265 Viktorka z Vyšehradu........................................................................................................... 268 Kde se usadil bludný Ahasver? .......................................................................................... 271 Na Žvahově vlajka vlála ....................................................................................................... 275 Rozmarná léta Vladislava Vančury.................................................................................... 278 Z hausbótu k Mamince ....................................................................................................... 283 293
Obá l k aag r ac k áúpr a v aRa do mi l aGa i e r o v á Odpo v ě dnár e da k t o r k aDa naBr y ndo v á Te c hni c k ár e da k t o r k aS i mo naUl l s pe r g e r o v á Vy da l aEur o me di aGr o up , a . s . , ve di c i Br á na , Ná dr a ž ní 3 0 , 1 5 00 0Pr a ha5 vr oc e2 0 1 9j a k os v o u1 06 9 3 . publ i k a c i S a z baRa do mi l aGa i e r o v á Ti s kFI NI DR, s . r . o . , Če s k ýTě š í n Vy dá ní dr uhé , vEur o me di i pr v ní www. e ur o me di a . c z Na š ekni hynat r hdodá v áEur o me di a–kni ž ní di s t r i b uc e , Ná dr a ž ní 3 0 , 1 5 00 0Pr a ha5 Ze l e nál i nk a : 8 0 01 0 32 0 3 Te l . : 2 9 65 3 61 1 1 Fa x . : 2 9 65 3 62 4 6 ob j e dna v k y v o@e ur o me di a . c z Kni hyl z ez a k o upi tvi nt e r ne t o v ý c hkni hk upe c t v í c h www. kni z ni kl ub . c zawww. book t ook . c z