0041017

Alena Mornštajnová Petra Soukupová Petra Dvořáková Anna Geislerová Miloš Urban Marek Epstein Irena Hejdová Ivana Myšková

RODINNÉ POVÍDKY

Rodinne povidky_11,5.indd 5

04.09.19 9:38

Copyright © Alena Mornštajnová, Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Anna Geislerová, Miloš Urban, Marek Epstein, Irena Hejdová, Ivana Myšková, 2019 All rights reserved Illustration © Tereza Lukešová, 2019 ISBN 978-80-7617-845-8

Rodinne povidky_11,5.indd 6

04.09.19 9:38

Ve svých snech rovnala kytice do váz a hověla si na měkkých pohovkách.

Rodinne povidky_11,5.indd 7

04.09.19 9:38

Rodinne povidky_11,5.indd 8

04.09.19 9:38

ALENA MORNŠTAJNOVÁ dům na úbočí Probudila se v půl šesté ráno. Nebylo na tom nic divného, celý život vstávala časně. Když byla mladá, snila o dnech, až si bude moct přispat, ale jakmile ta doba nastala, už o dlouhé vyspávání nestála. Měla dojem, že kdyby zůstala v posteli, něco by jí uniklo. Byl to pocit veskrze mylný, protože v domě Na Úbočí byla rána tichá a jednotvárná. Přesně taková, jaká je Jiřina chtěla mít.

Jiřina se pohnula, ale při pohybu, který byl kdysi slastným protáhnutím, ji píchlo pod lopatkou. Opatrně se pootočila na bok a roh polštáře si ohnula pod hlavu, aby viděla z vysokého okna. Takovým oknům se říká francouzská a Jiřině se ten výraz moc líbil. Hodil se k domu, kterému usedlíci na předměstí říkali panský, přestože Jiřina se narodila v době, kdy už žádní páni a poddaní nebyli, všichni si byli rovni a někteří ještě rovnější.

Dům Na Úbočí měl v přízemí tři francouzská okna a to, které vedlo z Jiřininy ložnice, směřovalo do zahrady a výhledu 9

Rodinne povidky_11,5.indd 9

04.09.19 9:38

do krajiny bránily koruny neprořezaných ovocných stromů.

Ale v zimě listí opadalo, stromy usnuly a skrz osiřelé větve se otevřel výhled na roztroušené střechy domů v údolí, opuštěná pole a louky protkané polními cestami a na kopce v dálce za řekou, která o sobě dávala vědět jen mlžným oparem, co se nad ní občas vznášel.

Výhled z prvního patra byl mnohem lepší, ale tam teď už Jiřina moc často nechodila, protože… prostě už to nebylo ono.V pokojích bylo málo místa. Člověk za život nashromáždí tolik věcí, schodiště bylo čím dál tím užší a schody vyšší a nebezpečnější.

Jiřina se znovu převalila na záda a přitáhla si peřinu až k bradě. Ne, rozhodla se, dnes ještě nevstanu.

Dům Na Úbočí stál zcela ve shodě se svým jménem vysoko ve stráni nad městem. Když byla Jiřina malá, zdálo se jí, že vysoká okna pozorují pohyb lidí v údolí a zvažují, kdo je hoden vystoupat do svahu a vejít dovnitř. Ostatní děti si hrály na policajty a zloděje nebo na maminky a na tatínky, ale ona si představovala, že je princezna, jediná vyvolená, a jen jí je dovoleno vstoupit do světlých pokojů žlutě natřeného domu a trhat ovoce v jeho zahradě.

Byt v přízemí, ve kterém bydlela s matkou, se panskému domu v ničem nepodobal. Přestože na nástěnce za vchodovými dveřmi visel rozpis úklidu, tmavé společné prostory zametal málokdo. V chodbě překážely odstavené kočárky a kola všech velikostí a smrděly tu kuchyňské výpary z bytu staré Coufalové, 10

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

Rodinne povidky_11,5.indd 10

04.09.19 9:38

která zásadně neotevírala okna do ulice, aby jí dovnitř nevlezl zloděj, a pachy z vaření pouštěla do společné chodby.

Byt neměl předsíň, vcházelo se rovnou do kuchyně, z níž vedly dveře do jediné ložnice, ve které Jiřina spala s matkou ve velké manželské posteli s proleželými drátěnkami a pečlivě větranými matracemi.

Na rozdíl od sousedky Coufalové Jiřinině mamince záleželo na tom, aby u nich doma nic cítit nebylo. Pořádek pro ni byla ta nejdůležitější věc na světě. Někdy měla Jiřina pocit, že důležitější než lidé, než vlastní dcera. Uklízení a čistota byly i jedinými tématy domácích rozhovorů. Jiřininým největším proviněním nebylo, když se ve třetí třídě poprala se spolužačkou, rozbila jí hlavu a na vysvědčení donesla dvojku z chování, daleko zoufalejší maminka byla, když dcera vyšplíchla trochu kakaa na kuchyňský gauč. „Co kdyby teď přišel tatínek a viděl, jak hrozně to tady vypadá?“ slzela. „Práskl by dveřmi a byl by zase pryč.“ Snad kvůli tomuto a podobným maminčiným výrokům si Jiřina do určitého věku myslela, že od nich tatínek odešel jen kvůli její nešikovnosti a nepořádnosti. Jistě se v její nepřítomnosti občas zastavil, nakoukl do dveří, aby zkontroloval, jak to u nich vypadá, a honem zase utekl, protože Jiřina dělala tak hrozný nepořádek. Později pochopila, že otec odešel nejspíš právě proto, že mu maminčino věčné uklízení lezlo na nervy. Neměl sílu se jí postavit, vyškubnout tu prachovku, kterou snad měla přirostlou k ruce, a zařvat, ať už dá konečně pokoj. Raději se vypařil a nechal v tom svou sotva tříletou dceru samotnou. dům na úbočí

Rodinne povidky_11,5.indd 11

11

04.09.19 9:38

Z toho Jiřina usoudila, že chlapi jsou ubožáci a že by bylo nejlepší obejít se bez nich. Proto se žádní muži v jejích snech o životě v domě Na Úbočí nevyskytovali. Ve svých představách sama stoupala po širokém schodišti k velkým dveřím, rozhrnovala bílé závěsy, procházela místnostmi zařízenými stejným nábytkem, jaký viděla při své jediné návštěvě zámku Hrádek u Nechanic, kde byla na školním výletě. Pod nohama cítila měkké koberce, shlížela se v zrcadlech, v nichž byla mnohem krásnější než ve skutečnosti, protože nepochybovala o tom, že do krásy vyroste a dům jí dodá potřebnou eleganci. Ve svých snech rovnala kytice do váz a hověla si na měkkých po­hovkách.

Ve skutečném životě jako jediná ze všech nájemníků v celém domě vytírala zaplivanou přízemní chodbu, protože máma nechtěla, aby se jim ten „sajrajt“, jak říkala, zanesl do bytu.

Jiřina vymyslela desítky plánů, jak vydělat spoustu peněz, aby si mohla dům Na Úbočí koupit. V dětství se jí všechny plány zdály snadno uskutečnitelné a dospělost tak vzdálená, že si vůbec nelámala hlavu s takovými maličkostmi, jako že by majitelé nechtěli dům prodat. A že v domě někdo bydlí, věděla docela jistě, protože zahrada byla udržovaná a večer v oknech domu svítila světla.

Teprve když se vyučila a začala pracovat jako kuchařka ve školní družině, pochopila, že panský dům pro ni navždy zůstane jen snem, protože jejím osudem není upravovat kytice do váz, ale čichat kuchyňský smrad nejen na chodbě domu, ale všude, a to celý den, každičký týden, celý život.

12

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

Rodinne povidky_11,5.indd 12

04.09.19 9:38

Měla by se s tím smířit, porozhlédnout se po nějakém příhodném chlapci, nejlépe takovém, který má po vojně, a vdát se. Koneckonců už jí bylo osmnáct a nebude trvat dlouho a všichni ucházející svobodní kluci budou rozebraní, zůstanou jen ubohé paběrky a nakonec bude z Jiřiny stará panna, hučela do ní matka v jednom kuse, zatímco utírala neviditelný prach, a Jiřina jí viděla na očích, že se těší, až dcera odejde z bytu a ona to tu bude mít sama pro sebe a konečně bude mít ve svém životě pořádek.

Venku před domem zastavilo auto. Ozvalo se zabouchnutí jedněch dvířek, pak druhých. Do pokoje doléhal tlumený hovor.

Jiřina jej vnímala jen v polospánku. Věděla, kdo přijel a proč, ale dnes neměla náladu na dohadování.

Domem, jejím domem, se rozezněl zvonek, pak se ozvalo klepání a bušení na dveře. Běžte pryč, pomyslela si Jiřina. Běžte pryč a dejte mi pokoj.

Namáhavě se překulila zády k oknu. Měla jsem zatáhnout závěsy, pomyslela si, teď budou nakukovat dovnitř a ťukat na okno. Přetáhla si peřinu přes uši, ale zvuk hlasů a dunivé kroky k ní doléhaly dál.

Dup, dup, dup. Přesně takový zvuk vydávaly nohy v rytmu hudby na sobotních odpoledních čajích. Proč se zábavám, které se konaly do pozdních nočních hodin – a čaj se na nich rozhodně nepodával, říkalo tak podivně, Jiřina nevěděla a ani po tom nepátrala. Mladí muži chodili na čaje, aby se pobavili, a dívky, dům na úbočí

Rodinne povidky_11,5.indd 13

13

04.09.19 9:38

aby si vyhlédly budoucího partnera, polapily ho na vějičku své krásy a mládí a zatáhly ho do manželství, v němž se obě tyto přednosti ukáží nejen jako pomíjivé, ale dokonce jako naprosto nepodstatné.

Jiřina nechodila na čaje proto, aby ulovila manžela, ale prostě proto, že na čaje chodili všichni. Utrácet za alkohol jí připadalo jako plýtvání, v čemž se už daly rozpoznat zárodky šetrnosti, která se v pozdějších letech změnila až v chorobné škudlení a neschopnost jakoukoliv věc vyhodit, protože by se mohla ještě někdy hodit. Seděla u stolku a vypadala nabručeně, protože nabručená byla a na čajích se nudila.

Dup, dup, dup. Rámus, vřeštivá hudba, svíjivý tanec. Jiřinu bolely nohy už jen z pohledu na tančící páry. Za celý den se v kuchyni naběhala dost. Někdy tanečníka odmítla, občas pozvání k tanci přijala, ale žádný zájemce už pro ni nepřišel podruhé. Co s ní, když se při tanci tvářila, jako kdyby svému partnerovi prokazovala milost, a pozvání na skleničku pohrdlivě odmítla.

Otka ji zatahala za rukáv, kývla hlavou k parketu a něco pronesla. Jiřina jí nerozuměla ani slovo. „Co je?“ naklonila se k Otce blíž. „Je tady mladý Markan,“ zařvala jí Otka do ucha a ukázala na hubeného blonďáka.

Jiřina zapátrala očima v davu a pokrčila rameny. „Ten z panského domu,“ dodala Otka.

To už Jiřinu zaujalo. Tak se ukaž, pomyslela si, ať se podívám, jak vypadá šťastlivec, který se narodil do krásného domu 14

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

Rodinne povidky_11,5.indd 14

04.09.19 9:38

Na Úbočí, zatímco já vytírám chodbu ve starém činžáku. Čím sis zasloužil, že k tobě byl osud tak laskavý?

Markan zahlédl Otku, usmál se na ni, zamával a vykročil k jejich stolu. „Rád tě vidím, Otko. Můžu si k vám přisednout?

Nikoho tady neznám.“ Natáhl k Jiřině ruku. „Zdeněk Markan.“ Jiřina se zářivě usmála. „Jiřina Homolová. Těší mě.“ V tu chvíli před sebou neviděla hubeného muže s řídnoucími světlými vlasy, ale nažluto omítnutý dům trůnící ve svahu a důstojně shlížející velkými okny do údolí, na střechy domů v jejich ulici, na louky a pole za městem a hory na obzoru.

Nejdříve ťukání, pak bouchání a volání. Jiřina už byla úplně vzhůru. Kdo by v takovém rámusu mohl spát? Vyčítala si, že dávno nevstala. Mohla se schovat do chodby, tam nevedou žádná okna, a předstírat, že není doma.

Teď aby zůstala v posteli, ani se nehnula a doufala, že ji neuvidí. A pokud ji zahlédnou, snad budou mít tolik slušnosti, že ji nechají v klidu odpočívat a přijdou někdy jindy.

Odpočívat v klidu, v duchu se zasmála. To zní, jako by umřela. Takovou radost jim udělat nechtěla. Naopak. Měla v plánu zůstat naživu a užívat si svého domu co nejdéle. Nespadl jí do klína jen tak. Zasloužila si ho a občas to nebylo vůbec lehké.

Přestože Jiřina neměla manželství původně v plánu, svazek se Zdeňkem Markanem nebyl špatný. Pravda, bylo třeba ho trochu popostrčit, nasadit všechny ženské zbraně, objevit v sobě kouzlo svádění, o kterém vůbec netušila, že ho má. Opletla dům na úbočí

Rodinne povidky_11,5.indd 15

15

04.09.19 9:38

Zdeňka Markana pavučinou laskavosti, příslibem pohodlné budoucnosti a polkla ho jako masožravá Mucholapka podivná pavouka nebo mouchu.

Markan nebyl krasavec, byl kostnatý, vytáhlý, s pletí, kterou musel skrývat před sluncem, a řídkými vlasy sčesanými tak, aby zakrývaly prosvítající kůži. Oči měl světlé a neustále zarudlé, takže působil dojmem, že má pláč na krajíčku. Moc toho nenamluvil a nesnášel spory. Byl tak trochu měkkota, ale ani to se zpočátku nezdálo ke škodě manželství. Taky měl krásné ruce a byl něžný. A zdálo se, že má Jiřinu opravdu rád, dokonce tak rád, že si pro něj Jiřina vypěstovala určitou slabost, kterou by žena více romantická než ona považovala za lásku.

Ale Jiřina věděla své. Chtěla dům Na Úbočí, a pokud k němu musela přibrat i Zdeňka Markana, byla ochotná se s tím smířit.

S jeho matkou ale nepočítala.

Noc před první návštěvou u svého nastávajícího spala špatně. Nebála se setkání s budoucí tchyní, v tu chvíli ji do svých úvah ani nezahrnovala, přestože se Markan o své matce často zmiňoval. Mluvil o ní hezky, takže v Jiřininých představách byla paní Markanová dobrosrdečná dáma se srdcem na dlani, která ji do rodiny přijme s otevřenou náručí. Přemýšlela o domě.

V dětských fantaziích ho viděla jako malý zámek s nádherně zařízenými komnatami, během dospívání snila o prostorných pokojích s vlajícími záclonami, v dospělosti své sny zmačkala do kuličky a zahodila. Teď je opatrně rozbalovala a bála se velkých očekávání. Co když ji dům zklame? Znala ho jen z dálky, nikdy nedošla ani k plotu zahrady.

16

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

Rodinne povidky_11,5.indd 16

04.09.19 9:38

Sňatkem získá právo v domě žít, v tom si se Zdeňkem udělala jasno hned v počátcích vztahu. Kdyby měl Markan v plánu dům opustit, vůbec by s ním neztrácela čas. K ničemu takovému se její nastávající nechystal. Naopak, byl rád, že je Jiřina ochotná nastěhovat se k nim do baráku, který stojí tak trochu osaměle, vede k němu strmá cesta a v zimě je těžké ho vytopit, a nenutí ho shánět pohodlný byt někde v moderním paneláku. Většina mladých žen dávala přednost pohodlnému městskému životu v teplém bytě před domem a zahradou, kde je stále spousta práce…

Vystoupala do příkrého kopce a zhluboka se nadechla. Nebyla zklamaná. Už mezi dveřmi na ni dýchlo kouzlo starých časů, dům ji přivinul do své náruče a přivítal ji, jako kdyby na ni celá ta léta skutečně shlížel z úbočí a čekal, až za ním konečně přijde. Samozřejmě viděla oprýskané omítky, poznala, že stěny potřebují vymalovat, křesla a pohovky přečalounit a koberce vyklepat, slyšela volání domu po její laskavé péči a v duchu s domem uzavřela smlouvu na doživotí. Dům ji přivítal vřele a stejně srdečně ji přijala i paní Markanová. V hlase kulaté paní s hubenýma nohama a vlasy podomácku natupírovanými podle poslední módy Jiřina slyšela falešný tón, ale byla plná sil, lásky a odhodlání – a byla přesvědčená, že vyjít se starou Markanovou nebude lehké, ale ona to zvládne. Kvůli domu a taky kvůli Zdeňkovi, samozřejmě.

Přistěhovala se uprostřed léta. Předpokládala, že jim paní Markanová vyhradí první patro a sama si ponechá přízemí, ale tak tomu nebylo. „V tomto domě jsme vždycky hospodařili všichni pěkně pospolu,“ řekla tchyně. „Nejste přece žádní dům na úbočí

Rodinne povidky_11,5.indd 17

17

04.09.19 9:38

sedláci, abyste starou mámu odstrčili na výminek.“ Poplácala nepřítomně se tvářícího syna po ruce, sladce se usmála na snachu a odkráčela do společné kuchyně.

V tu chvíli bylo Jiřině jasné, kdo má v domě Na Úbočí rozhodující slovo. Byla však tak zamilovaná do vstupní haly, rozlehlých pokojů, velkých oken, prosklených zasouvacích dveří, širokého schodiště s dřevěným vyřezávaným zábradlím a krásných lustrů, že byla ochotná přehlédnout nevýhody společného bydlení, trpělivě vyčkávat a krok za krokem si vydobýt postavení paní domu, které jí – alespoň podle jejího názoru – právem náleželo.

Paní Markanová se sladce usmívala, ale ze svého místa neomezené vládkyně v domě nehodlala ustoupit ani o píď. Bez jejího souhlasu Jiřina nesměla vyměnit ubrus na kuchyňském stole, bez ohledu na to, kolika fleky už byl poznamenán, zalít květiny bez přímého pokynu, i kdyby měly třeba uschnout, používat mohla jen ty čisticí prostředky, na které byla tchyně zvyklá, a televizi musela vypínat přesně v deset, aby zvuk – jakkoliv ztlumený – paní Markanovou nerušil.

Ta totiž trpěla prapodivnými nemocemi průběžně postihujícími nejrůznější části pečlivě opečovávaného, ale přesto stárnoucího těla. Paní Markanová měla potíže se zády, klouby, srdcem, dýcháním a trpěla na migrény. Netrvalo dlouho a Jiřina zjistila, že bolesti se zhoršují v případě, že je na obzoru práce.

Pracovat byla Jiřina zvyklá a pečovat o vysněný dům ji těšilo, ale dělat tchyni služku a bez jakýchkoli práv a být k dispozici kdykoliv ji Markanová potřebovala, ji štvalo.

18

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

Rodinne povidky_11,5.indd 18

04.09.19 9:38

„Co ti schází?“ domlouval jí manžel, když si tichým hlasem stěžovala v soukromí jejich ložnice. „Vždyť se k tobě chová moc hezky, a když něco potřebuje, pěkně tě poprosí.“ Skutečně, tchyně nekřičela, jen vzdychala a prosebně žadonila. A pokud něco nebylo podle jejího gusta, ukřivděným tónem těžce zkoušené ženy krákoravě naříkala, vzdychala a vzlykala, neustále opakovala, jaké hrozné příkoří se jí stalo, až svého syna domanévrovala k tomu, že se cítil jako nevděčný spratek a v Jiřině probudila neutuchající touhu pomoct jí odejít z pro ni tolik bolestného světa. „Tak jí vyhov. Je to už stará paní a byla na takovou péči zvyklá i od Karly.“ A to byla pro Jiřinu novinka. Samozřejmě už věděla, že Zdeněk má sestru Karlu, a dokonce se s ní potkala na svatbě. A přestože nebyla nijak všímavá, neušlo jí, že spolu Karla s matkou nepromluvily ani slovo. Najednou jí všechno začalo zapadat do sebe.

Tak proto začal pětatřicetiletý Zdeněk Markan najednou chodit na čaje! Proto nebylo nijak těžké uvrtat ho do manželství. Celou dobu si myslela, že ona je tou lovkyní a Zdeněk obětí, ale najednou zjistila, že naletěla. Markanovi hledali náhradu za Karlu, potřebovali levnou služku a pečovatelku – a ona jim vlezla do pasti. Nebyla žádná Mucholapka, byla moucha, která jim skočila na lep.

Mohla odejít a nechat je, ať si najdou jinou uklízečku a posluhovačku, ale rozhodla se zůstat. Trochu kvůli Zdeňkovi, taky kvůli domu, ale hlavně protože neměla kam jít. Máma se po dům na úbočí

Rodinne povidky_11,5.indd 19

19

04.09.19 9:38

letech čekání na Jiřinina otce vzdala samoty a nastěhovala si do naklizeného bytu a postele s proleželou drátěnkou nového manžela.

Jiřina se odhodlala vydržet. Dva roky trpělivě snášela šikanu skrytou za pokryteckými úsměvy a bolestínskými vzdechy – a potom se vzbouřila. Začala zvyšovat hlas, naschvál dělala věci po svém, dožadovala se podpory manžela, ale té se jí nedostalo.

Ve Zdeňkových očích se objevil onen nepřítomný výraz, v hlase vyčítavý tón.

Vlasta Markanová se rozhodla ulehnout, přidala na teatrálnosti svých výstupů a dvakrát cestou do koupelny upadla a nemohla se zvednout. Nikdy ne dopoledne, když byla sama doma, ale příhodně tak, aby byl doma syn a pomohl jí zpět do pohodlného křesla vystlaného měkkými polštáři a s dobrým jídlem na dosah, nebo na lože, odkud snachu pronásledovala ukřivděnými povzdechy.

Jiřina se odhodlala ke stávce a rozhodla se do společného obývacího pokoje ani nevkročit. Však on hlad tu ještěrku přinutí dojít si do kuchyně a naložit si na talíř jídlo, které připravila. Nosit jí je až pod nos už nebude.

Byla to hra vůlí, ve které Jiřina prohrála. K tchyninu sténání se přidaly manželovy výčitky a unavené pohledy. „Co jsi to za člověka,“ říkal, „když necháš nemocnou ženu tak trpět a ani vodu jí ne­podáš?“ Po necelých dvou týdnech to Jiřina vzdala. V domě však od té doby panoval ledový chlad. Snacha s tchyní na sebe nemluvily a Zdeněk stál jednoznačně na matčině straně. Jiřinina 20

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

Rodinne povidky_11,5.indd 20

04.09.19 9:38

porážka byla však jen zdánlivá. Ve skutečnosti se stáhla do sebe a čekala na příležitost, kdy bude moci vyrazit do útoku.

Neměla ve zvyku vzdávat se bez boje. Její chvíle ještě přijde a stane se opravdovou paní ve svém domě.

Před domem zastavilo další auto a za ním ještě jedno. Klepání a zvonění ustalo a vystřídalo je hlasité dohadování. Jiřinu to znepokojilo. Co najednou vyvolalo takový zájem o starou ženskou žijící osaměle v domě za městem? Znovu se ozvalo bouchání na dveře a volání. Že půjdou dovnitř, i když jim neotevře? To snad ne. To nesmí. To by bylo porušení zákona. Bylo by to vloupání.

Vlasta Markanová polehávala, hořekovala, nechávala se obskakovat a vykřikovala, že si na světě dlouho nepobude, ale zubatá si nepřišla pro ni, ale pro jejího syna. Během sobotního odpoledne, které by mohlo být poklidné, kdyby si tchyně stále dokola nestěžovala na nepříjemné mravenčení v nohou, začalo Zdeňka pobolívat břicho, pak bolest začala vystřelovat do hrudníku a do zad, a než přijela záchranka, Jiřinin manžel byl v kómatu, ze kterého se už neprobral.

Upřímný smutek obě ženy na pár týdnů spojil, ale pak začal skutečný boj. Jiřina věděla, že ji tchyně potřebuje, protože po dvaceti letech, během kterých kolem ní Jiřina se Zdeňkem poskakovali, už nebyla schopná se o sebe sama postarat. A Vlasta Markanová tušila, že Jiřině by se z pohodlného domu odcházelo moc špatně. Kam by taky šla? Nic neměla, nic jí nepatřilo. dům na úbočí

Rodinne povidky_11,5.indd 21

21

04.09.19 9:38