Issuu

Delphine de Vigan

VdÄ›k

ODEON

Přeložila Alexandra Pflimpflová

ISBN 978-80-207-1913-3

Smějeme se, připíjíme si. V myšlenkách nám defilují ranění a zmučení; dlužíme jim vzpomínku a život. Neboť žít znamená uvědomovat si, že každý okamžik života je zlatým paprskem v moři temna, znamená to umět říct děkuji. François Cheng: Konečně království Kam mizí slova, vzpurní zrádci, dezertéři staré bárky před ponorem? Kam mizí slova, naše plachty, naše kotvy, spásné kruhy v čase zhouby? La Grande Sophie

Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji? Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci. Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret. Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná. Občas opomenutá. Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuju. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky. Mnohokrát děkuju. Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.

Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh? Komu? Učiteli, který vás přivedl k četbě? Mladíkovi, který zasáhl, když vás na ulici někdo přepadl? Lékaři, který vám zachránil život? Životu samotnému? 9

* * * Dnes zemřela jedna stará paní, kterou jsem měla moc ráda. Často jsem říkávala: „Jsem jí nesmírně zavázaná.“ A také: „Bez ní bych tu možná už nebyla.“ Říkávala jsem: „Moc pro mě znamená.“

Být zavázán, hodně znamenat, tak se poměřuje vděk? Ale poděkovala jsem jí dost? Projevila jsem dostatečně svou vděčnost? Byla jsem jí dost nablízku, byla jsem pro ni dostatečně, trvale přítomná?

A tak myslím na ty poslední měsíce, poslední hodiny. Na naše rozhovory, úsměvy, odmlky. Vybavují se mi společné chvilky. Jiné se vytratily. Zato se mi vyjevují i ty, které jsem promeškala. Snažím se vrátit k tomu dni, kdy jsem pochopila, že se něco zhouplo a náš čas bude od nynějška sečtený.

Přišlo to naráz. Ze dne na den. Netvrdím, že by předtím nebyly nějaké náznaky. Miška se občas zmateně zastavila uprostřed pokoje, jako by nevěděla, co dál, jako by jí mnohokrát opakovaný rituál najednou unikal. Jindy se zarazila uprostřed věty, doslova narazila na cosi neviditelného. Hledala nějaké slovo a nalezla jiné. Anebo nenalezla nic než prázdno, jakousi propast, kterou musela obejít. Ale celou tu dobu žila sama, u sebe doma. Byla nezávislá. Ještě pořád četla, dívala se na televizi, občas přijala návštěvu. Jenomže potom přišel ten podzimní den, který předem nic nenaznačovalo. Předtím to šlo. Potom už ne. Představuju si ji v tom jejím bytě s nízkým stropem, je sama, sedí ve svém křesle. Závěsy za ní jsou zatažené, ale mezerou mezi nimi lze tušit odpolední světlo. Malba stěn je trochu zažloutlá. Nábytek, obrazy, drobnosti na poličkách, všechno kolem ní jako by pocházelo z dávných časů. Jmenuje se Miška. Je to stará paní s chováním mladého děvčete. Nebo dívka, která nedopatřením, vinou jakéhosi neblahého osudu, zestárla. Dlouhé sukovité ruce se pevně drží opěradel křesla, jako by jí hrozilo, že přepadne. Najednou se do ticha ozve několik pípnutí. Miška vypadá 11

překvapeně, pátrá kolem sebe, pozoruje náramek, který nosí na zápěstí, jako by zvuky mohly vycházet z té divné a nehezké věci, k jejímuž nošení se nakonec nechala přemluvit. Pak se místností rozlehne hlas operátorky asistenční linky.

„Dobrý den, paní Seldová, tady Muriel z asistenční služby, použila jste tísňové tlačítko?“ „Ano…“ „Upadla jste?“ „Ne, ne.“ „Není vám dobře?“ „Moc ne.“ „Můžete mi to trochu upřesnit?“ „Mám strach.“ „Můžete mi říct, paní Seldová, kde teď jste?“ „V obýváku.“ „Zranila jste se?“ „Ne, ale… Ztrácí se mi…“ „Něco jste ztratila?“ Miška se zachytí pevněji, má pocit, že se křeslo pod ní kymácí nebo se snad bortí přímo podlaha. Neodpoví. „Sedíte?“ „Ano, jsem ve svém křesle. Ale už se nedokážu pohnout.“ „Nemůžete vstát?“ „Ne.“ „Jak dlouho už tam sedíte, paní Seldová?“ „Já nevím, asi od rána. Po snídani jsem si jako zpovidla sedla ke své křížovce. Ale nic jsem nevyluštila. A pak jsem… chtěla jsem… Nemohla jsem vstát… Všecko ztrácím, to proto.“ 12

„Co jste ztratila, paní Seldová?“ „Není to vidět. Ale cítím to. Vyplácí se to… Vytrácí…“ „Můžete hýbat nohama, paní Seldová?“ „Ne, ne, ne, už nemůžu. To je konec. Bojím se.“ „Opravdu nemůžete vstát?“ „Ne.“ „Obědvala jste dnes v poledne?“ „Ani moc ne.“ „Takže jste v tom křesle od rána a nepohnula jste se?“ „Tak je to, ano.“ „Zavolám někomu z vašich blízkých, kdo je na seznamu, souhlasíte?“ „Ano.“

Jsem si jistá, že Miška slyšela, jak operátorka rychle něco vyťukává na klávesnici. „Mám tu jméno slečny Marie Chapierové. Mám jí zavolat?“ „Já nevím…“ „To je vaše dcera?“ „Ne.“ „Chcete, abych jí zavolala?“ „Ano, prosím vás. Řekněte jí, že jsem ji nechtěla obtě… obtěžkat, ale že právě něco ztrácím, něco důležitého.“ Hlas operátorky nahradila podkresová hudba. Miška se nehýbe, dívá se přímo před sebe, v té pozici soustředěného čekání, kterou dobře znám. Po pár vteřinách se hlas operátorky ozve znovu. „Paní Seldová, jste tam ještě?“ „Jsem.“ 13

„Marie k vám za okamžik přijde. Říká, že tam bude za dvacet, pětadvacet minut. Zavolá vašemu lékaři.“ „Bobře.“ Pronesla „bobře“ přesně tím tónem, jako když chceme říct dobře. „Cože?“ „Ano, bobře. Díky.“ „Nejsem daleko, paní Seldová. Budu tu dál pracovat, ale pokud vám nebude dobře, stisknete znovu to tlačítko na svém náramku a já se vám ozvu, ano?“ „Bobře. Děkuju.“

Miška zůstane sedět, ruce spočívají na opěradle. Snaží se zklidnit dech. Zavře oči. Po chvíli uslyší holčičí hlas. Můžu spát u tebe? Necháš rozsvíceno? Zůstaneš tady? Necháš otevřené dveře? Zůstaneš u mě? Usmívá se. Hlas holčičky je sladkou a zároveň bolestnou vzpomínkou. Můžeme spolu snídat? Ty se bojíš? Víš, kde je moje škola? Nezhasneš, že ne? Půjdeš se mnou, když máma nebude moct?

Krátce jsem zazvonila a hned vsunula klíč do zámku. Vešla jsem do místnosti a našla ji tam, jak se křečovitě přidržuje křesla, jako by ho právě odnášel proud. Došla jsem k ní a políbila ji. Ucítila jsem nasládlou vůni 14

jejího laku na vlasy, kterou si dodnes dokážu naprosto přesně vybavit. „Tak copak, Mišulko, co se děje?“ „Já nevím. Mám strach.“ „Pomůžu ti vstát, chceš?“ „Ne ne ne.“ „Ale Miško, když jsem tu byla před třemi dny, chodila jsi s hůlkou dobře. Jsem si jistá, že dokážeš vstát.“ Vzala jsem ji kolem pasu, abych jí pomohla na nohy. Zapřela se do opěradel, odrazila se. Najednou stála zpříma, udivená sama sebou, trochu se kymácela, ale udržela se vestoje. „Tak vidíš…“ „Už jsem ti vyprávěla, jak jsem upadla?“ „Ano, Miško, vyprávěla.“ „Hlívou napřed.“ Podala jsem jí hůl a přistoupila k ní z druhé strany, aby se mi mohla opřít o paži. „Tak do toho, jdeme!“ „Opatrně, jo…“ „Musíš už mít děsný hlad…“ Zamířily jsme do kuchyně. Opírala se o mě a cupitala drobnými krůčky. Vycítila jsem, že postupně zase nabývá sebedůvěry. „Není to tak horší…“

Jenomže od toho dne už Miška nedokázala být sama.

Miška sedí v jakési neosobní místnosti proti kancelářskému stolu, na kterém se vrší hromady nějakých spisů. Široké černé kožené křeslo za ním je prázdné. Aby si dodala klidu, pozpěvuje si písničku.

Vojáček se z vojny vrací. V míru. Vojáček se z vojny vrací. V míru. Potrhaný, napůl bosý, s sebou nic, co voják nosí. V míru. Hospodská ho vlídně vítá. V míru. Hospodská ho vlídně vítá. V míru. „Doneste mu vína džbán, ať si cestou zavdá kmán!“ V míru.

Do místnosti vejde přísně vypadající žena. Nese obrovskou složku a drsně ji upustí na stůl. Prohlíží si Mišku bez náznaku úsměvu. Má dlouhatánské tmavě nalakované nehty. Usedne do křesla a chladně ji osloví. „Můžete se mi představit?“ Mišku to rázem vyplaší. „Takže… Jmenuju se Michèle Seldová, ale říkají mi Miška.“ „Výborně. Jste vdaná?“ „Nejsem.“ „Máte děti?“ „Nemám.“ Ředitelka odpoví tíživým mlčením. Čeká nějaké upřesnění. „No… hodně jsem cestovala kvůli práci. Dělala jsem fotoreportáže pro časopisy. A později jsem pracovala v jedněch novinách jako korektorka. Opravovala jsem články. Nic mi neuniklo: žádný překlep, chybné spojení, nesprávný tvar, opakovaná slova…“ Ředitelka ji přeruší. „Z jakého důvodu chcete opustit své současné místo?“ Miška otázce nerozumí. Nedokáže skrýt poplašené záblesky v očích. Pátrá kolem po někom, kdo by jí pomohl, ale sedí tu sama proti téhle ženě, která netrpělivě bubnuje prsty o stůl, když Miška hned neodpovídá. Ředitelčiny nehty tlumeně vrzají na umakartové desce. „Vlastně… musím dodat, že jsem už dlouho v důchodu.“ Žena se nevyzpytatelně ušklíbne. Pak si okázale povzdychne. „Zeptám se vás tedy jinak, paní Seldová: co vás přimělo k tomu, abyste se zajímala o náš ústav?“ „Možná jsem si spletla pokoj, vlastně… kancelář… Nevěděla jsem, že musím projít tímhle, tedy, že se musí tohle.“ 17

Ředitelka už neskrývá své podráždění. „Paní Seldová, děláte právě přijímací pohovor, abyste získala místo v pečovatelském domě pro závislé osoby seniorského věku. (Jak mluví, zní její hlas čím dál úsečněji.) Jde o to, abyste nám předvedla to nejlepší, co ve vás je, protože uchazečů máme nepočítaně, musím vám to zdůrazňovat?“ „Ne, ne… ovšemže ne, chápu to. Ale já jsem si nic nepřipravila, nevěděla jsem, že musím dělat přijímací pohovor.“ Žena se rozčílí. „Co si vlastně myslíte, paní Seldová? Že tady přijímáme kdekoho, jak se komu zamane? To jste ale úplně mimo! Není tu místo pro všechny, to moc dobře víte! Není místo! Všude je to stejné! Ať děláte cokoliv, vždycky musíte projít testy, pohovory, konkurzy, zkouškami, soutěžemi, srovnáváním, výslechy! Vždy musíte prokázat zájem, důvody, motivaci, své odhodlání! Ve škole, v práci, na univerzitě, všude, paní Seldová, ano, všude, všude, všude se musí vybírat, třídit, rozhodovat! Není jiná možnost. Dokonce i v domovech pro seniory je nutné oddělit zrno od plev! Tak to na světě chodí, nejsem to já, kdo diktuje pravidla, ale uplatňuju je!“ Na Mišku to zřejmě dost zapůsobilo. „Chcete říct, že musím prokázat, že mám nárok?“ „Přesně tak: jaké jsou vaše silné stránky, jaká je vaše největší slabina, v čem se můžete zlepšovat, v čem vidíte své rezervy, možnosti zdokonalení.“ „Jsem už stará, víte.“ „A v tom je ten problém, paní Seldová.“ „Vlastně… už nemůžu být doma. Bojím se… Ztrácím věci… Mám strach, že se to zhoršuje.“ Žena si znovu povzdechne. Nepokrytě. 18

„Moc mi to neusnadňujete. Umíte alespoň tančit?“ „Ano, trochu.“ „Ukažte mi to.“

Miška vstane. Nejprve se váhavým krokem vzdálí od kancelářského stolu. Pak se dá do tance, má pohyby malé holčičky. Točí se dokola, ruce nad hlavou jako květina. Vypíná se na špičky, je půvabná. Tělo postupně zvláční, zapojí se, Miška tančí stále líp a líp, gesta má odvážnější, usmívá se. Vypadá teď jako mladé děvče, přesně ovládá pohyby. Celá září. Žena si něco poznamená do její složky. Potom beze slova vstane a odejde z místnosti.

Miška zůstane sama uprostřed jakéhosi světelného kruhu a dál si tančí sama pro sebe. Potom přejde do stínu a zmizí.

Několikrát své sny vyprávěla. Pokaždé jinak. Buď že se vzpomínka postupně zpřesňovala, nebo že přidala pár detailů, které považovala za překvapivé, abychom my, kteří jsme přicházeli a odcházeli podle toho, jak se nám zachtělo, a byli jsme cele svými pány, mohli pochopit, jak hrůzný pocit ji pohlcuje.

Nastal den schůzky. Miška sedí na stejném místě jako ve svém snu. Ale já jsem tu s ní, po jejím boku. Obě proti kancelářskému stolu čekáme na ředitelku. Miška je nervózní, jako by šlo o nějakou důležitou ústní zkoušku. „Neboj, Miško, to bude v pohodě. Jde jen o seznámení.“ „Víš jistě, že nemusím dělat přijímací… výslech, dokazovat, že mám úrok… aby mě přijali?“ „To víš, že ne, uvidíš.“ Pohlédnu na ni a usměju se. Zdá se, že má teď trochu uvolněnější výraz. Využije toho a pozoruje mě s přehnaným údivem. „Češeš se?“ „Ano, Miško, češu se.“ Do kanceláře vejde žena. Je milá a přívětivá, má na sobě světlý kostýmek. Položí před sebe nějakou složku. Obrátí se na Mišku. „Pokud dobře rozumím, paní Seldová, byla jste ještě před pár týdny soběstačná?“ Miška obezřetně, nedůvěřivě přikývne. „Ale dnes už sama zůstat nemůžete… Podle vašeho lékaře jste v posledních měsících několikrát upadla, takže je tu 20

zapotřebí kratší hospitalizace. Máte závratě, což částečně vysvětluje vaše obavy a potíže pohybovat se po bytě, když jste doma.“ Miška přisvědčí nepatrným pohybem brady. Paní dál listuje ve složce. „Chodíte ven?“ „Trochu, s Marií. Jednou týdně. Dřív jsem chodila po balkoně, doma, ale teď už nemůžu.“ „Chodila jste po balkoně?“ „Ano, s křížem krážem, jako vězni… Přešla jsem ho celý desetkrát, někdy i dvacetkrát, když jsem byla ve formě. Na délku to je deset kroků, plus dva na šířku, to je dvanáct, můžete si to způsobit.“ Ředitelka pozoruje Mišku, snaží se odhadnout, nakolik si svými slovy sama ze sebe utahuje. Ale není tomu tak. Miška je pyšná: sto dvacet kroků denně, to není tak málo. Pohlédne na mě, jako by předávala štafetu, je na mně, abych pokračovala. „Když za ní přijdu, vždycky se snažíme jít trochu ven, ale Miška se po těch svých pádech čím dál víc bojí, i kvůli tomu všemu, co se děje kolem. Je to pro ni moc rychlé: děti, spěchající lidé.“ „Uvažovali jste o domácí péči?“ „Ano, jistěže. Jenomže je problém někoho sehnat na čtyřiadvacet hodin denně. Miška už vůbec nemůže být sama. Bojí se.“ Miška dodá: „V noci mívám… zlé sny.“ „Napadlo mě, že by se mohla přestěhovat ke mně, ale nechce o tom ani slyšet.“ „To ne! Je to v šestém poschodí bez zátahu a pak, není žádný důvod, aby se o mě Marie starala!“ 21

Ředitelka na mě tázavě pohlédne. Já se ale dívám na Mišku a chci, aby se podívala i ona na mne. Čekám, až se její vybledlé oči zdvihnou ke mně a upřou na mou tvář. „Ale ano, Miško, právě že je tu spousta důvodů.“ „Ne. To nepřichází v únavu. Staří lidé, to přece víš, jsou velkou přítěží. To se nespraví. Já moc dobře vím, jak to škodí, to mi věř.“ Ředitelka nás obě pozoruje, potom se obrátí na mě. „Takže prozatím jste vy nastěhovaná u paní Seldové?“ „Ano, hlavně přes noc. Přes den jsem našla někoho, kdo mě střídá, když jsem v práci.“ „Zavolám vám, jakmile se uvolní nějaké místo. Jsme ve spojení s ošetřujícím lékařem, který žádost doložil. Snad by to mohlo být brzy, ale zatím vám nemůžu sdělit žádný termín. Závisí to na… odchodech.“

Ředitelka se zvedne. Miška na mě pohlédne, čeká na mé znamení. Pomůžu jí vstát a uchopit hůl. Malými krůčky vyjdeme z místnosti.

Zavře za sebou dveře svého bytu, ty dveře, které zavírala tolikrát, dnes však ví, že je to naposledy. Trvá na tom, že sama zamkne. Ví, že se už nevrátí. Už nikdy nebude dělat tahle mnohosetkrát opakovaná gesta, zapínat televizi, rovnat přehoz na posteli, mýt pánev, stahovat rolety kvůli slunci, věšet župan na háček v koupelně, natřásat polštáře na pohovce, aby se jim vrátil tvar, který už dávno ztratily. Rozdala skříně, postel, videopřehrávač, hrnce, topinkovač. Nechala si pár knih, fotoalbum, asi třicet dopisů a doklady, které se nesmějí vyhodit. Ve skutečnosti však ví, že odvázala kotevní lano.

Miška právě obdržela svůj nový pokoj. Zařízení je skromné: postel, noční stolek, židle, stůl, skříň. Umakart, umělá hmota, světlé dřevo. Jemné pastelové barvy. Slušný standard. Sedí v jediném křesle, zatímco jí ukládám poslední věci. Pozoruje kolem sebe čisté prázdné stěny, záclony s květinovým vzorem. Jasně vidím, že se kaboní. Má mrzutou náladu. „Neboj, můžeš si to tu vyzdobit. Pověsíme na zdi pár obrázků a na stůl dáme nějakou pěknou zelenou kytku.“ „A k čemu?“ „Aby to tu bylo trochu útulnější.“ „Stejně si tu nikdy nebudu připadat jako doma!“ „Tak docela ne, Miško, ale to není důvod, abys to tu nemohla mít hezčí. Přece jen tu nějakou dobu zůstaneš.“ „No, to se ještě uvidí.“ (Nevím, jestli má při tom na mysli zvolený ústav nebo nějaký definitivnější odchod.) Tváří se jako vždycky, když má svůj špatný den. Najednou se jí oči rozzáří. „Našla jsi v tašce mou láhev?“ „Jakou láhev?“ „Mou whisku.“ „Ano, našla, je tady. Ale možná to není zrovna nejrozumnější, Miško, při těch tvých pádech a tom všem… Víš určitě, že si ji chceš nechat?“ 24

„Ty, poslyš, já si dávám jen malý záprtek navečer, malinkatou skleničku, to mě nezabije. Dej ji do síně, ano? Ne moc vysoko, a zase ne moc nízko, za oblečení, prosím tě, to bude prima.“ „Jseš si jistá, že se to smí?“ „Ani tak ne. Ale je mi to fik. Nejde přece o žádnou zbroj.“

Vytáhnu láhev, kterou jsem nechala záměrně v tašce, a uložím ji do skříně zhruba podle jejích pokynů. „Ne tak vysoko, ne! Tamhle, hned pod to. Za ty sestry… svetry, tak, výborně.“ Na kratičký okamžik se zdá být spokojená. Usednu na židli vedle ní, zatímco si listuje v uvítací brožurce. Znám ji, hledá něco, proti čemu by mohla remcat. „Ve dvanáct hodin oběd, v šestnáct hodin svačina, v osmnáct třicet večeře… Vzrušující život, co?“ Usměju se. „Ale vypadají dost staře, že? Vidělas ty ženské, v té společenské místnosti, ty v těch křeslech… na kolečkách? To je přinejmenším čtvrtý věk.“ „Já nevím, Miško, určitě tu jsou velké rozdíly. Lidi jsou tady z různých důvodů a ty nepatříš mezi nejstarší.“ „No jo. (Vypadá upokojeně.) Ale stejně z toho mám divný pocit.“ „To si, Mišulko, dovedu představit.“

Není to pravda. Nepředstavuju si vůbec nic. Protože je to nepředstavitelné. Položím jí dlaň na paži. Přemýšlím, co říct, 25

něco, co by ji dokázalo povzbudit − „ty paní jsou sympatické“ nebo „jsem si jistá, že si tu najdeš nějaké kamarádky“ nebo „dá se tu dělat spousta věcí“, ale každá z těch vět je pro ženu, jíž bývala, urážkou. A tak neřeknu nic. Stačí mi, že zůstanu s ní. Natáhne se na postel a podřimuje. Za několik minut vejde do pokoje nějaká žena a nabídne jí svačinu. Malou sklenku jablečného džusu s brčkem a malý zákusek zabalený v malém sáčku. Totéž, co ve společenské místnosti. Tak tohle tě tedy čeká, Mišulko: malé krůčky, malé porce, malé svačinky, malé vycházky, malé návštěvy. Zmenšený, omezený život, zato dokonale nalinkovaný.

Snažím se telefonovat co nejčastěji. Jenomže po telefonu je to složitější. Špatně slyší a rychle se ztrácí. A tak se hovor, aniž chci, zkracuje, ritualizuje, vyprazdňuje. Její hlas mi najednou připadá velmi vzdálený. Bojuju s tím, ale nedaří se mi to, vždycky s ní nakonec mluvím jako s malým děckem a to mi rve srdce, protože vím, jaká to byla žena, vím, že četla Doris Lessingovou, Sylviu Plathovou a Virginii Woolfovou, že si stále předplácí Le Monde a doteď si denně prohlíží celé noviny, i když už jenom pročítá palcové titulky. Ale ptám se: Spala jsi dobře? Jedla jsi dost? Je všechno v pořádku? Mohlas trochu číst? Dívala ses na televizi? Skamarádila ses s někým? Bylas pořád ve svém pokoji? Nezašla jsi do filmového klubu? A ona, místo aby mi řekla, dej mi pokoj, jdi se napít na moje zdraví a tančit po stole, ochotně odpovídá na všechny moje otázky. Snaží se, hledá slova. Když zavěsím, dolehne na mě moje vlastní nemohoucnost a ztratím řeč.