0040985

Johana z Rozmitalu_001 az 003.qxp_Sestava 1 15.05.19 12:22 Stránka 3

Johana z Rožmitálu Jiří Hanibal

Johana z Rožmitálu. Bouřlivý život s Jiřím z Poděbrad Copyright © Jiří Hanibal, 2019 ISBN 978-80-7617-639-3

1.

Celé trsy trávy, bláta a drobných kaménků odletovaly od koňských kopyt, která se jen kmitala v divokém cvalu. Na pevnější cestě přecházel jezdec na grošákovi dokonce do trysku, ale jakmile vjel do lesa, zpomalil do klusu, protože v rychlejší jízdě mu bránily větve smrků, borovic a klenů, které ho nemilosrdně švihaly do hlavy a ramen. Jedna z větších větví srazila jezdci z hlavy sametový biret, dlouhé vlasy se rozvlnily po zádech a ukázalo se, že na koni nesedí žádný mladík, jak se až dosud dalo předpokládat, ale mladá, sotva dvacetiletá dívka. Na malou chvíli se zastavila, aby zvedla bičíkem ze země svou pokrývku hlavy. V chladném předjarním vzduchu se jí obarvily tváře do červena. Na čele se jí perlil pot a hlasitě oddechovala. Ze hřbetu koně stoupala pára. Dívka zamířila dál na sever loukou, po které vedla mezi močály a rašeliništi jen úzká cesta. Jezdec, který se tudy vydal, se zde musel velice dobře vyznat, aby neuvízl v bažinách, rozesetých po obou stranách.

Sluneční kotouč se začal sklánět za vrcholky stromů na západě. Tou jezdkyní byla Johanka z Rožmitálu a vracela se domů z Blatné, kde byla na návštěvě u svého bratra Protivy. Na zámek v Blatné jezdívala ráda, neboť tam strávila dětství, dokud jí nezemřela matka Ludmila ze Strakonic a nedlouho po ní i otec Jan z Blatné a Rožmitálu. Starší sestra Hedvika se vdala, Protiva zůstal na zámku v Blatné a nejmladší Johana se odstěhovala se svým o pět let starším bratrem Jaroslavem Lvem na Rožmitál.

Panoval mezi nimi zvláštní vztah. Milovali se pevnou sourozeneckou láskou a po smrti rodičů nahrazoval 5

Jaroslav o pět let mladší sestře navíc také otce, pečoval o ni, staral se o její výchovu a vzdělání. Johanka si dobře uvědomovala, co všechno pro ni bratr dělá.

Vzniklo mezi nimi tak pevné pouto, že ho nemohlo nic ohrozit, potrhat, či dokonce zničit. Dívka měla pravidelné rysy ve tváři, výraznou bradu a skutečnou krásu jí dodávaly tmavé a jiskrné oči, které upoutaly každého, s kým se setkala. Kromě pěkného vzhledu byla i chytrá a vzdělaná a takové spojení nebývá u žen pravidlem.

Milovala jízdu na koni, neseděla na něm po ženském způsobu, ale po mužském. Proto bylo tak snadné se zmýlit a pokládat ji za mladíka. Měla na sobě pevné, lněné přiléhavé nohavice a kazajku z jemné daňčí kůže. Žádné krajky a volánky. To byl její běžný úbor, když vyjížděla na hon, který obvykle pořádal bratr Jaroslav Lev pro své přátele.

Johanka nemilovala lov pro zabíjení zvěře, ale pro všechno, co mu předcházelo i co po něm následovalo.

Pro halali lesních rohů a trub z volských rohů, které se rozléhalo daleko od obzoru k obzoru, pro ržání koní, běloušů i vraníků, kteří netrpělivě podupávali, pro štěkot psí smečky a křik honců, pro praskot větví, které lámaly vyděšené laně v šíleném úprku před pronásledovateli, pro radostné volání lovců, když šíp z jejich kuše zasáhl svůj cíl. Po honu se sešli všichni v koutě lesa u planoucího ohně, hořící dřevo vydávalo až omamnou vůni, ozýval se jeho praskot a na rožni se opékaly kusy zvěřiny, zatímco zbylý úlovek – zajíci, bažanti, tetřevi a laně – ležel opodál ve vlhké trávě a do výše tu čnělo i paroží několika jelenů, které se podařilo skolit. To všechno patřilo k Johaninu životu na rožmitálském panství.

6

V dálce se dal zahlédnout na malém vršku rožmitálský zámek pod dvěma zalesněnými kopci, Voltuší a Třemšínem. Jezdívala do těchto míst ráda, protože odtud byl nádherný výhled do krajiny až k Příbrami a na blízké Brdy. Voltuš a Třemšín nebyly žádné hory, byly jen jakousi předzvěstí Brd, které je převyšovaly.

Johana spěchala, protože věděla, že na Rožmitál má přijet její milovaný bratr Jaroslav Lev, a nechtěla ho nechat dlouho čekat. Blížila se k rožmitálskému kostelu Povýšení svatého Kříže. Jeho dveře byly pootevřené.

Neodolala, aby nevstoupila. V kostele panovalo šero, světlo sem pronikalo jen úzkými lomenými okny a musela přimhouřit oči, aby se mohla rozhlédnout. Doléhalo k ní tiché ševelení několika hlasů, jak se tu tiše modlilo pár vesnických žen. Sotva stačila v té polotmě rozeznat postavy v šedivých kazajkách klečících na kamenné dlažbě. Pokřižovala se a obešla starobylou osmibokou křtitelnici. Zamířila znovu ke vchodu, protože se nemohla již déle zdržet. Snad jí ten spěch odpustí jak kněz Božidar, tak i Pán Bůh.

Objela rybník, kolem kterého se krčilo pár chalup, šenk a kovárna, a pak se pustila vzhůru k zámecké bráně. Rožmitálský zámek nezapřel, že býval kdysi hradem. Měl pevné zdi, bašty kolem dokola jednu od druhé na dohled a samozřejmě i pevnou bránu. Ta byla nyní otevřená, jako by ji vítala. Johana vjela do prostorného dvora, seskočila ze svého grošáka a trochu nedbale hodila uzdu podkonímu, který tu na ni s úsměvem ve tváři čekal, neboť viděl už z dálky jezdkyni přijíždět. „Pan Jaroslav už na vás čeká, Johanko,“ oslovil ji přátelsky.

7

„Dlouho?“ zeptala se Johana trochu s obavami. „Ne… stačilo to sotva na zatopení v krbu.“ Johana se rozběhla k širokému schodišti, které vedlo k zámku. Kamenné stupně byly široké a nízké, aby se po nich dobře chodilo i koním hostů. Johana vyběhla spěšně až do patra, kde už byla chodba dlážděná čtverci z bílého a červeného mramoru.

Jaroslav Lev přecházel neklidně místností, kterou naplňoval praskot dřeva z hořícího krbu. Dvě kamenné stěny byly pokryté gobelíny s loveckými výjevy, na stěně naproti krbu visely trofeje: paroží jelenů a daňků a celá kančí hlava s hrozivými, zahnutými zuby. Jaroslav byl štíhlý pětadvacetiletý muž s dlouhými hnědými vlasy, tváří pokrytou vousy a výraznýma, chytrýma tmavýma očima – stejnýma jako Johana. Jaroslav natáhl dlaně ke krbu, z něhož sálalo teplo. Dřevo vydávalo příjemnou vůni. Znovu přešel od dveří k oknu a zpět, dřevěná podlaha zapraskala pod jeho kroky. Johana stále nepřicházela. Zřejmě neměla tušení, že se začíná naplňovat plán, jaký se v Jaroslavově hlavě zrodil už před půlrokem, když se dověděl, že manželka jeho přítele a zemského správce pana Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, Kunhuta ze Šternberka, zemřela krátce po porodu dvou holčiček, Kateřiny a Zdenky. Johana samozřejmě nemohla tušit, že se právě hraje o její budoucnost, o její život. Kde jen se to děvče toulá?! Už celé měsíce spřádal Jaroslav síť, v které měl uvíznout Jiří z Poděbrad a v níž měla hrát hlavní roli právě jeho sestra Johana.

O Jiřím se jí zmínil poprvé, když se krátce po smrti Kunhuty vrátil z jedné ze svých návštěv Poděbrad.

8

Vyprávěl tehdy o nesnázích, jaké Jiří má: péče o děti, jejich výchovu, starosti s nemalým hospodářstvím, které nenápadně vedla právě Kunhuta. Johana tehdy pravila s povzdechem: „Je mi pana správce líto. Teď mu místo oslav narození dvojčat zůstanou jen starosti.“ „Nemá to lehké,“ souhlasil Jaroslav.

Překvapilo ho, když Johana navázala: „Měl by si najít manželku.“ Tehdy nepřikládal jejím slovům žádnou váhu a odpověděl bez velkého rozmýšlení: „To se snadno řekne. Ale kde vzít ženu ze stejné, či dokonce vyšší společenské vrstvy, jako je Jiří?“ Johana rázně odvětila: „Potřebuje hlavně ženu, která by byla matkou jeho dětem, starala se mu o jeho domácnost!“ Jaroslav se zadíval pozorně na svou sestru a po chvíli se zeptal: „Tobě by snad takové postavení stačilo?“ Johana mlčela, a tak Jaroslav naléhal: „Proč mi neodpovíš?“ „Nejsem Kunhuta, abych se jako ona věnovala jen domácnosti a rodině,“ odsekla Johana na půl úst, věnovala se rovnání svého prádla a tím dala bratrovi na srozuměnou, že pro ni rozhovor na toto téma skončil.

Uplynulo už pár týdnů od toho zimního dne, kdy seděla trojice mužů u džbánu vína v Hankově domě v Caletné ulici. Zakoupil ho nedlouho předtím Jiří z Poděbrad, když se stal sice nepotvrzeným, ale skutečným správcem a vládcem země. Přítomen byl i Zdeněk ze Šternberka, třicátník, který byl Jiřího přítelem a nyní už jen bývalým švagrem.

9

Jiří si trpce postěžoval: „Těžko to zvládám. Starost o správu země, výchovu dětí, domácnost, hospodářství.“ Šternberk jen zavrtěl hlavou a řekl: „Neměl bys zůstávat sám!“ „Copak se najde žena, která by si vzala vdovce se šesti dětmi?“ Jaroslav už měl na jazyku odpověď, že by o jedné takové věděl, ale včas se zarazil. Zdálo se mu, že taková otevřená nabídka není vhodná jak vůči Jiřímu, tak hlavně s ohledem na Johanu. O svých záměrech s ní dosud neztratil ani slovo a vůbec nebylo jasné, jestli by s nimi souhlasila. Ačkoliv copak se někdo ptal Magdalény z Valois, jestli si chce vzít Ladislava Pohrobka?

Princezny si přece braly vždycky své manžele proto, aby to odpovídalo státnímu zájmu, a nikdo se jich na souhlas neptal!

Nakonec prohodil nenápadně: „Neměl by ses uzavírat v těch svých Poděbradech. Samota člověku neprospívá, napadají ho pak všelijaké myšlenky. Měl bys mě někdy navštívit v Rožmitále.“ Od Kunhutiny smrti uběhlo už pár měsíců, které nechal Jaroslav moudře uplynout, protože mu bylo jasné, že by přílišný spěch jeho úmyslům neprospěl. Věděl také, že Jiří je milovníkem dobrého jídla, a tak pokračoval: „Má sestra Johana by nám připravila nějakou dobrou večeři, pojedli bychom, pohovořili, třeba si i zazpívali, abys přišel na jiné myšlenky!“ Po těchto slovech Jiří zbystřil pozornost. Nebyl to žádný hlupák, a tak prokoukl celkem snadno léčku, jakou na něj Jaroslav nachystal. Nebyla ostatně první. Ovdovělý zemský správce byl vítaným soustem pro vdavekchtivé dcerky ze šlechtických rodů, či spíše 10

pro jejich matky, které by v Jiřím z Poděbrad získaly vítaného zetě. Jiří se po smrti své ženy Kunhuty ze Šternberka stal jakousi lovnou zvěří a nastal úporný zápas o to, komu se podaří získat trofej dříve.

Jaroslavovi přišlo vhod, že se znovu ozval Šternberk: „Ty víš dobře, že jsem tvou Kunku miloval, byla to přece má sestra. Ale přesto ti opakuji už podruhé: neměl bys zůstávat sám! Mysli na děti! Někdo se o ně musí postarat! Sám říkáš, že to těžko zvládáš. A někdo by měl vrátit domov a jeho teplo i tobě!“ Jiří z Poděbrad se do nové ženitby rozhodně dvakrát nehrnul, stále nemohl zapomenout na svou první ženu. Často na ni vzpomínal, na její bystré oči, které mu učarovaly, na počátek jejich manželství. Kunhutě bylo teprve sedmnáct let, když porodila první dítě, syna Bočka. Po Šternberkových slovech zavrtěl rozhodně hlavou: „Neznám ženu, která by mi Kunhutu mohla nahradit!“ Rozhovor se pro Jaroslavovy úmysly nemohl rozvíjet příznivěji, a tak se osmělil a pravil: „Jednu takovou znám.“ „O těchto věcech se nežertuje,“ zamračil se trochu Jiří. „Já nežertuji,“ odpověděl Jaroslav a dřív, než ho mohl kdokoliv přerušit, pokračoval: „Má sestra Johana by tě ráda poznala osobně. Zatím tě zná jen z mého vyprávění. Mohli bychom strávit společně příjemný večer.“ Jaroslav odcházel z Hankova domu se Šternberkem, který se k němu obrátil: „Tak ty bys chtěl Poděbradovi obětovat svou sestru?“ Jaroslava ta otázka pobouřila. „Proč mluvíš hned o oběti?! Byl jsi to ty, kdo nabádal Jiřího, aby nezůstal 11

sám! Kromě toho by mohla být každá pyšná, kdyby si ji Jiří vyvolil, mohla by oblíznout všech deset!“ Ten večer Jiří Jaroslavovi ještě nic neslíbil, pozvání ani nepřijal, ani neodmítl. Ale před dvěma dny řekl Jaroslavovi jakoby mimochodem: „Ještě nikdy jsem na Rožmitále nebyl, snad bych se tam mohl za tebou podívat.“ K návštěvě mělo dojít zítřejší den – a Johana nikde.

Bylo to tak trochu pochopitelné, protože ona sama, přestože hlavní postava, nic netušila. Ačkoliv při své chytrosti mohla už leccos uhodnout z náznaků, jaké občas padly.

Konečně zaslechl Jaroslav rychlé kroky na chodbě, vzápětí se rozlétly dveře a Johana se vrhla láskyplně bratrovi kolem krku. „Já jsem tak šťastná, bratříčku, že jsi přijel za svou sestřičkou!“ „Měla jsi na mě čekat,“ ozval se Jaroslav trochu vyčítavě. „Snad by ses na mě nezlobil, ty můj Lvíčku,“ lísala se k němu Johana. Dobře věděla, jak na svého bratra. „Zítra nás přijede navštívit zemský správce pan Jiří z Poděbrad,“ oznámil sestře Jaroslav a očekával, kdovíjakými díky bude zahrnut.

Johana však jen pokrčila rameny, jako by šlo o kohosi zcela bezvýznamného. „Konečně! Však už je načase!

Zval jsi ho přece už mnohokrát a nezdálo se, že by o návštěvu příliš stál.“ „Víš, co má zemský správce povinností?!“ omlouval Jaroslav svého přítele. „Jeho návštěvu pokládám za velké vyznamenání.“ Za hlaholu trub a lesních rohů vjel druhý den Jiří z Poděbrad na nádvoří rožmitálského zámku. Jeho 12

malá družina se usídlila dole ve stájích a stodolách, on sám kráčel do prvního patra za zámeckým pánem Jaroslavem. Ten už stál na konci schodiště s doširoka rozevřenou náručí, aby objal vzácného hosta: „Vítám tě, milý příteli, na Rožmitále. Pro můj zámek je tvá návštěva velikou poctou!“ A vedl Jiřího do salónu, kde bylo vše připraveno k slavnostní hostině.

Johanka samozřejmě poznala podle hlučného Poděbradova příjezdu, že je vzácný host na zámku, nicméně nijak nespěchala, aby ho uvítala. Byla oprávněně přesvědčená, že všude jinde vítají pana zemského správce už před bránou, a proto usoudila, že nebude na škodu, když tomu bude jednou naopak a Jiří z Poděbrad si na její příchod chvíli počká. Komorná Barbora dokončovala její účes, zatímco Johana si vybírala stuhu na své šaty z tyrkysového sametu. Mnohem lépe by se určitě cítila ve svém jezdeckém oblečení, v kterém obvykle chodívala, ve svých lněných nohavicích a kazajce z daňčí kůže, ale bylo celkem přirozené, že se při prvním setkání chtěla zalíbit – jako každá žena.

Komorná Barbora byla už starší žena přes čtyřicítku, poučená životem, o Johanku se starala od jejího nejútlejšího dětství a chovala se k ní důvěrně jako k vlastnímu dítěti. Johana se k ní obrátila o radu: „Myslíš, že se tahle béžová stuha hodí k těm tyrkysovým šatům, Barboro?“ Místo odpovědi se Barbora otázala: „Pro kohopak se tak parádíš, Johanko?“ „Copak ty nevíš, že k nám přijel na návštěvu sám pan zemský správce?“ „Jiřík z Poděbrad?“ zeptala se Barbora zcela lhostejně bez jakékoliv známky úcty, jak bylo u ní celkem obvyklé.

13

„Ano, chce si zde hojit smutek ze ztráty své milované manželky,“ odpověděla i Johana docela vesele.

Barbora jí uvázala kolem pasu vybranou stuhu a Johana připnula doprostřed nádhernou safírovou brož, která se v její rodině dědila z generace na generaci už odnepaměti.

V salónu seděli u prostřeného stolu dva muži, číšníci stáli opodál a čekali. „Říkal jsi, že mě na Rožmitále uvítá tvá sestra, ale nevím, jestli o mou přítomnost vůbec stojí,“ rozhlížel se Jiří kolem sebe. Slova zněla vyčítavě, ale v jeho výraze nebyla ani stopa po nějaké nevoli či zlobě. Dokonce se usmíval.

Jaroslavovi byla Johanina nepřítomnost nepříjemná.

Kde jen vězí?! V trapné situaci se Jaroslavovi potily dlaně. „Nechápu, že tu ještě není. A přitom se na tvou návštěvu těšila!“ krčil rozpačitě rameny.

Dříve než mu mohl Jiří odpovědět, otevřely se dveře a vešla Johana. Byla jedním slovem nádherná. Na tyrkysových šatech svítila v pase mladé urostlé ženy krásná brož, vysoko vyčesaný účes zdobil pyšnou hlavu, ve tváři zaujaly plné rudé rty a hlavně jiskrné, tmavé oči, které se dívaly zpříma na Jiřího z Poděbrad. Ten na ni překvapeně zíral. Ano, Jaroslav mnohokrát chválil svou sestru a donekonečna opěvoval její krásu, Jiří však nebral jeho slova příliš vážně a přisuzoval je jen bratrské lásce. Nyní se tedy mohl konečně na vlastní oči přesvědčit o pravdivosti přítelových slov.

Johana jako první přerušila bez jakýchkoliv rozpaků mlčení: „Vítám vás na Rožmitále, pane z Poděbrad!“ 14

Dřevěné křeslo zarachotilo, jak Jiří spěšně vstával.

Johana se musela usmát jeho neohrabanosti. Poděbrad se dvorně uklonil. „Těší mě, že vás poznávám, panno Johano,“ zaplnil místnost jeho zvučný hlas. „Pro mě je vaše návštěva ctí a potěšením,“ podala mu Johana ruku a on ji políbil.

Poděbrad Johanu mile překvapil. Vedle štíhlého Jaroslava působil se svou menší, statnou postavou trochu hřmotně, ale jinak vypadal výborně. Mužnou tvář mu pokrýval pečlivě zastřižený vous a pod trochu orlím nosem mu trčel knír, ale Johanu na zemském správci upoutaly hlavně jeho živé, bystré oči. Jestliže měla Johana strach, že ji čeká setkání s nudným patronem, její obavy se nenaplnily. Usedla mezi oba muže na připravené křeslo vystlané kožešinou a pokračovala: „Zatím jsem vás znala jen z vyprávění svého bratra.“ „Doufám, že jste se nedověděla nic špatného,“ usmál se Jiří. „Naopak! V Jaroslavovi máte oddaného přítele a obdivovatele.“ Pohlédla na bratra a doufala, že těmi slovy odčinila svůj pozdní příchod. „Už dávno jsem si přála poznat vás i osobně.“ Podávalo se jídlo. Zvěřina, nadívaná perlička, štika, a to vše se zapíjelo mělnickým vínem. Jiří se nijak neostýchal, Johaně se zdálo, že v něm sousta mizí až příliš rychle, ale u tak statného muže se nebylo čemu divit. Zábava příjemně plynula, pan zemský správce rozhodně nebyl nudným společníkem. Johaně se zdálo, že čas ubíhá až příliš rychle. Ke svému překvapení zjistila, že večer se pomalu změnil v počínající noc.

Usoudila, že by měla nechat oba muže o samotě. Vstala a loučila se.

15

Jiří jí opět líbal hřbet ruky. Ukláněl se dvorně a obrátil se na Jaroslava jakoby vyčítavě: „Jak jsi mohl, Jaroslave, skrývat tak dlouho takový poklad?!“ „Když máte poklad příliš často na očích, ztratí svůj lesk a přestane být pokladem,“ poznamenala Johana s úsměvem. „Vy se snad domníváte, že tím pokladem jsem měl na mysli vás, panno Johano?“ zeptal se Jiří s předstíraným údivem.

Johana mu oplatila stejně: „Ovšemže ne,“ zavrtěla hlavou. „Muž jako vy by se zajisté neuchýlil k tak laciným lichotkám.“ Oč méně měl rád Jiří šerm zbraní, o to víc miloval ten slovní. Po večeru stráveném v přítomnosti Johany viděl, že má v té mladé dívce zdatného soupeře. S kaž­ dou ženou se Poděbrad zakrátko obvykle nudil. Brzy mu začaly připadat hloupé a nevzdělané. Tato dívka, která s ním seděla u stolu a zpříma se na něj dívala bez falešného ostychu, byla jiná. Po několika dalších zdvořilostních větách se Johana odebrala do své ložnice a zanechala oba muže o samotě. Jak ráda by se proměnila v malou blešku, aby mohla vyslechnout, co si budou v její nepřítomnosti povídat.

Byla by však zklamaná. V místnosti se ozývalo jen praskání dřeva v hořícím krbu a cinkání skleniček, se kterými si pohrával Poděbrad. Zamyšleně přitom hleděl na desku dubového stolu. I Jaroslav netrpělivě a napjatě čekal, co pan zemský správce řekne.

Po chvíli, když cinkot skleniček neustával, se zeptal svého společníka, zda chce ještě nalít, ačkoliv to vůbec nebylo předmětem Jaroslavova hlavního zájmu.

16

Zemský správce odmítl: „Ne, díky… ačkoliv bylo to mělnické velice dobré…“ Znovu nastalo ticho, jako by oba muži neměli o čem hovořit. A přitom oba věděli, že to není pravda. Nakonec to už Jaroslav nevydržel a zeptal se přímo: „Tak co jí říkáš?“ Oba věděli, o kom mluví.

Jiří s odpovědí přesto nespěchal. Váhal, než začal rozvláčně: „Jistě… ovšem… mohla by se stát mou ženou, ale já musím myslet i na to, že mám šest dětí.

Mohla by jim být i dobrou matkou?“ „O tom vůbec nepochybuj!“ pospíšil si Jaroslav s odpovědí. „Ta dívka se mi zdá na to příliš mladá…“ „Johana má děti ráda!“ „Ano, to je hezké… Ale nespěchej na mě, příteli,“ žadonil s úsměvem Jiří. „Nechtěj na mně odpověď hned.

Víš, jak jsem váhavý, než učiním nějaké závažné rozhodnutí. A manželství k takovým závažným rozhodnutím patří, to jistě uznáš,“ uculoval se Jiří. „Dej mi dva, tři dny na rozmyšlenou.“ A s tím se oba muži rozešli.

Ten večer nemohla Johana usnout. Hleděla otevřenýma očima do tmy a stále před sebou viděla tu vousatou tvář s knírem, slyšela Jiřího zvučný hlas. Nedalo se říct, že by se na první pohled zamilovala, to ne, ale přece jen se jí ten muž s chlapskou postavou a bystrýma tmavýma očima docela líbil a dovedla by si ho vedle sebe představit jako svého manžela. Přistihla se, že touží po tom, aby se zalíbila i ona jemu. Zarazila se. Co to má za myšlenky?! Rychle od toho!

17

Usnula pozdě a ráno pak o to později vstávala. Spěchala na snídani, ale zklamaně zjistila, že u stolu sedí pouze její bratr Jaroslav. Na místě, kde měl sedět pan zemský správce, byly jen prázdné talíře. „Kde je pán z Poděbrad?“ zeptala se. „Odjel brzy, spěchal,“ odpověděl stručně Jaroslav.

Johanu trochu zamrzelo, že Jiří odjel, aniž by se s ní rozloučil. Probudila se v ní kapička ženské ješitnosti.

Před setkáním s ní dal přednost něčemu jinému, určitě zdaleka ne tak důležitému, ušklíbla se dotčeně. Lokaj před ni postavil její talířek se slaninou a vejci. Jaroslav zatím dojedl a chystal se k odchodu. Pokud se chtěla dovědět, co ji zajímalo, nesměla váhat. „Já vím, proč jsi ho sem pozval,“ začala rovnou.

K tomu, aby uhodla pravý důvod Poděbradovy návštěvy na Rožmitále, nebylo třeba obzvláštní chytrosti a Jaroslav se rozhodně nedomníval, že by snad jeho sestřička nepatřila mezi bystré. A tak jen pokrčil rameny a pravil stroze: „Tím lépe…“ Dál už neřekl nic, ale zůstal sedět u stolu a neodcházel, což bylo dobré znamení.

Johana pozorovala bratra. Neměl se sám k tomu, aby pokračoval v hovoru, a tak položila další otázku sama, přestože pro ni bylo obtížné a trpké ji vyslovit: „Nechce mě, viď?“ Johana přímo visela Jaroslavovi na rtech, bála se odpovědi.

Konečně z Jaroslava vypadla zase jen strohá reakce: „Váhá…“ Johanu už to popudilo, a tak vybuchla: „Ale nikdo se nezeptá mě, jestli snad neváhám já! Já mám vyskakovat radostí, že se uráčí oženit se mnou pan zemský správce Jiří z Poděbrad! Jen proto, že jsem žena!“ 18

Jaroslav znal dobře svou temperamentní, občas i prchlivou sestru, která rozhodně nevážila slova na lékárnických vážkách, a proto se jen pousmál: „Tak se hned nečerti a nevztekej.“ Johana si však nepřestávala trpce stěžovat: „Kšeftujete se mnou jako s kusem hadru! Jako s liščí kůží!“ Jaroslavovi však stále zněla v hlavě Poděbradova slova o jeho šesti dětech a pochybnosti o tom, není-li Johanka příliš mladá, aby splnila tak obtížný úkol být jim náhradní matkou. A on sám si musel klást otázku, jestli by snad své milované sestřičce nenaložil manželstvím s Poděbradem na hřbet příliš těžké břemeno.

A tak jí aspoň znovu připomněl: „Jiřík má šest dětí…“ „Já vím,“ přikývla Johana. „Chci, abys byla šťastná. Víš, co to znamená být ženou správce království?“ „O tom vůbec nepřemýšlím,“ odmítla Johana podobné úvahy. „Ale měla bys.“ Jaroslav vstal od jídelního stolu a odešel.

Jako obvykle šel Jiří na svou procházku po břehu Labe.

Vrby skláněly své větve až skoro k hladině, rostly tu javory a nízká křoviska. Po hladině řeky pluly lístky a drobné větvičky, jak je proud přinášel odkudsi z dálky od východu, objevovaly se a zase mizely. Vysoko nad řekou se tyčily pevné stěny jeho zámku. Byl krásný jarní den, ranní slunce probouzelo na loukách kolem řeky tisíce květů, zářily množstvím barev, nejčastěji žlutou. Pěšinu, po níž Jiří kráčel, náhle přervala stružka, kterou zurčela voda, zářivě čistá jako křišťál. Jiří 19

neodolal, aby nepoklekl, nenabral si ji do dlaní a nenapil se. Pak se rozvalil na břehu a zadíval se znovu na hladinu řeky. Čeřily se na ní drobné vlnky, snažil se sledovat aspoň chvíli jejich pouť, ale mizely stejně rychle, jako se objevovaly. Stejně jako vše, co v životě přichází a odchází.

Vzpomněl si na Kunhutu. I ta zmizela z jeho života tak náhle a nečekaně. A přitom měl ještě nedávno pocit, že jejich společné žití bude trvat navěky. Proč jen musela odejít? Aby mohly žít jejich dvě holčičky, Kateřina a Zdenka? Bylo to spravedlivé? To ví jen Bůh, jen v jeho rukách jsou lidské osudy.

Jiří se nesetkal se smrtí poprvé. Neměl snadný život. Na matku se ani nepamatoval. Otec mu zemřel, když mu bylo necelých sedm let, a jeho poručníkem se stal Boček z Kunštátu. Ani u něho však dlouho nepobyl, protože Boček po třech letech zemřel a výchovu mladého chlapce si vzal na starost Jiřího strýc Heralt z Kunštátu. Na tohoto velice moudrého a vzdělaného muže si Jiří uchovával ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to právě Heralt, kdo ho přivedl ke kališnické víře a vštípil mu své životní zásady: nesmlouvavou lásku k pravdě a odhodlání za ni i bojovat. To dovedlo Jiřího až k bitvě u Lipan, kde ve čtrnácti letech bojoval na straně pana Ptáčka z Pirkštejna. Po jeho smrti se stal vůdcem utrakvistické strany, kterou v roce 1448 nazval Poděbradskou jednotou.

Tou dobou už byl dávno ženatý s Kunhutou ze Šternberka. Vzali se, když jí bylo téměř sedmnáct a jemu dvacet, a prožili spolu nádherná léta. Kunhuta nebyla příliš vášnivá, ale ráda se s ním milovala. Proto spolu 20

měli tolik dětí, avšak poslední porod se jí stal osudným.

Jiřího zasáhla její smrt jako úder blesku. Stalo se něco, s čím nepočítal a co obrátilo jeho život naruby. Těžko se smiřoval se ztrátou milované ženy. Vůbec neuvažoval o tom, že by se snad znovu oženil. Samozřejmě že mu nabízeli různé šlechtické dcerky. Bylo to až komické, jak mu jejich matky nadbíhaly a líčily na něj různé pasti. Jiří všechny nabídky rázně odmítal. Až do své návštěvy na Rožmitále před dvěma dny…

Rozhodně nepočítal s tím, že se tam setká s tak okouzlující ženou, spíš ještě dívkou. Ano, tušil nejasně, proč ho tam Jaroslav zve, a byl připraven odmítnout všechny náznaky k ženitbě. Nyní váhal. Dívka, kterou tam poznal, ho opravdu nadmíru zaujala. Nejenže byla mladá a krásná, ale záhy během rozhovoru zjistil, že je i chytrá a vzdělaná. Stejně jako proud vody v řece, ani čas se nedal zastavit, a jestliže se Jiří z Poděbrad k něčemu rozhodl, začal jednat.

Nerozjel se tentokrát do Rožmitálu, ale pozval si Jaroslava Lva do Královského dvora na konci Caletné ulice vedle brány. Jaroslav se svým příjezdem nijak neotálel a hořel netrpělivostí, co se doví. Jiří seděl za velkým stolem, zavaleným nejrůznějšími lejstry. Měl na něm i kalamář z volského rohu, husí brka a perořízek na jejich ořezávání.

Jiří pokynul Jaroslavovi do vyřezávaného křesla a řekl: „Ty asi tušíš, pane z Rožmitálu, proč jsem tě pozval.“ To oslovení bylo neobvyklé, protože si obyčejně říkali křestními jmény. Jaroslav polkl a přikývl: „Ano.“ „Mé rozhodování nebylo jednoduché, musel jsem uvážit celou řadu věcí. Ale nakonec jsem dospěl k závěru, 21

že by tvá sestra Johana byla pro mne vhodnou chotí.

Je chytrá a vzdělaná, má náležité chování a původ.“ Jaroslavovi se rozbušilo srdce a teprve po chvíli byl konečně schopen promluvit. „Tvá slova by ji určitě potěšila.“ Jiří se tvářil vážně a trochu se i mračil, když pokračoval: „K mému rozhodnutí mě vedly i další důvody. Ty víš dobře, že já jsem utrakvista, kališník, jak se v této zemi říká, tvá sestra je katolické víry. Náš sňatek by jistě významně přispěl k řešení náboženské otázky v zemi. Získal bych tím, jak doufám, na svou stranu i ty katolické pány, kteří mě až dosud podporovali jen vlažně a váhavě.“ „Nijak nepochybuji, že bys tím jen posílil své postavení,“ přikývl snaživě Jaroslav.

Ani pro Jiřího nebyl tento rozhovor snadný, a tak si nyní oddechl a přikývl: „Jsem rád, že jsi mě pochopil.

Ve všem svém počínání jsem veden snahou o smír v zemi mezi katolíky a kališníky, takže by tu nemělo jít jen o manželství, ale také o určitý diplomatický tah.“ Jaroslav přikyvoval, ale už nyní byl rozhodnut, že Johaně nesdělí dopodrobna vše, o čem spolu s Jiřím hovoří. Poděbradova slova o manželství jako o prostředku smíru mezi katolíky a kališníky by ji určitě nepotěšila.

Jistě měla své romantické sny o svatbě z lásky. Jaroslav nebyl spokojen se vším, co mu Jiří řekl. Snažil se však na to co nejrychleji zapomenout, jako by to nikdy nebylo vyřčeno. Brzy se mu to podařilo a nabyl přesvědčení, že manželství Jiřího s Johanou bude šťastné.

Převládl v něm pocit radosti, o kterou se chtěl co nejdříve podělit se svou sestrou. V Praze ho už nic nedrželo, 22

a tak sedl na koně a uháněl co nejrychleji zpět na Rožmitál.

Johanu doma nezastihl, což ho poněkud zklamalo. Ať se ptal, kde se ptal, nikdo nevěděl, kde by mohla být.

Určitě nemohla být daleko, protože její grošák stál ve stáji. Jaroslava napadlo, že je ještě jedno místo, kde by mohla Johana být. Vyšel ze zámku a spěchal ke kostelu Povýšení svatého Kříže. Věděl, že se tam Johanka chodívá modlit. Když vstoupil do kostela, na okamžik se zastavil, aby oči přivykly kostelnímu šeru. Když se trochu rozkoukal, spatřil ženskou postavu, která klečela se sepjatýma rukama u přední lavice a modlila se.

Nemýlil se. Byla to Johana. Stejně jako to dělávala ona, obešel kamennou osmibokou křtitelnici a vydal se k ní.

Zaslechla zřejmě jeho kroky, protože se náhle ohlédla a vstala. Lev byl trochu na rozpacích. Miloval svou sestru a nyní váhal, nebyl si jistý, jestli dělá správně, když ji chce provdat za zemského správce staršího o deset let. Vážil si své sestry. Ačkoliv to byla dosud mladá dívka, byla schopná vlastního úsudku. Oceňoval její moudrost, přestože mu občas vadilo, jak tvrdošíjně lpí na svých názorech a nedá si nikterak mluvit do života. „Tak už ses vrátil, bratříčku?“ uvítala ho Johana. „Ano,“ přisvědčil Jaroslav a rozhlížel se po kostele, který samozřejmě velmi dobře znal, ale vadilo mu, že se tu jejich hlasy tak rozléhají. „Nechce mě, viď?“ zeptala se Johana. Opakovala slova, jaká mu už jednou řekla.

Jaroslav viděl, že má tvář plnou úzkosti. Že by náhle o Poděbrada tolik stála? Neodolal, aby ji trochu nepotrápil, a odpověděl: „Nevím, o kom to mluvíš, Johanko…“ 23

„Byl jsi přece v Praze! Nebo snad ne?“ Jaroslav místo odpovědi řekl: „Pojďme ven. Bude lépe, když si pohovoříme tam.“ Zastavili se na břehu rybníka pod zámkem. Jaroslav se zadíval na svou sestru, která na něj netrpělivě upírala oči. Smiloval se nad ní a řekl: „Samozřejmě že jsem mluvil s panem zemským správcem i o tobě a musím říct, že byl tebou okouzlen. Chce si tě vzít za ženu. Záleží jenom na tobě, Johanko.“ Dívce se rozzářila tvář a odpověděla nedočkavě: „Ano, ano, ano!“ A pak se vrhla Jaroslavovi kolem krku. Sama byla překvapená, jaká záplava štěstí se jí zmocnila.

Johanka si vždycky představovala, že se bude vdávat v rožmitálském kostele Povýšení svatého Kříže. Jaroslav se však s Jiřím dohodl, že se obřad uskuteční v Poděbradech. Důvody byly zřejmé. Jiří jako zemský správce byl nucen pozvat příliš mnoho hostů, takže by se všichni na Rožmitál nevešli. Johance tedy nezbylo než se s tím smířit. Pochopila, že má Jiří pravdu, když přijela s Jaroslavem na návštěvu do Poděbrad. Zdejší zámek byl mnohem rozlehlejší než Rožmitál. Během této návštěvy si s Jiřím nestihli ani trochu důvěrněji pohovořit. Jaroslav navrhoval, aby se svatba uskutečnila co nejdříve. „Proč ji odkládat?“ ptal se. „Je třeba vše náležitě připravit,“ namítal Jiří. „Při velkém množství hostů to není tak jednoduché, jak se domníváš. A taky nechci, aby si lidé říkali, že příliš spěcháme. Bylo by vhodné dodržet roční smuteční dobu od Kunhutiny smrti.“ 24

Jiří Hanibal JOHANA Z ROŽMITÁLU Bouřlivý život s Jiřím z Poděbrad Obálku zhotovila Soňa Šedivá Odpovědný redaktor Jakub Hladík Technická redaktorka Simona Ullspergerová Počet stran 192 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Brána, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 744. publikaci Sazba Lucie Traganová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.