PROLOG
Probudila jsem se do štěbetání ptáků za oknem svého pokoje, závěsy pronikalo bledé světlo kanadského jarního rána. Zůstanu nehnutě ležet a poslouchám. Dům je tichý. Tchán s tchyní spí v ložnici na konci chodby. Můj manžel spí tři metry pode mnou v malém pokojíku. Maličká dcera poklidně podřimuje vedle mě. Nejdřív mě překvapí, že ji vidím. Proč jsem ji večer neuložila do postýlky ve vedlejším pokoji? Proč je tady stále ještě se mnou? A potom se rozpomenu. Přejedu si dlaní po bolestivém místě na hrudi. Srdce mě pobolívá téměř každé ráno, ale dnes mám citlivá i žebra. Jak se probírám, v těle se probouzí další pocit. Roztřepané vlnící se napětí, narůstající křehkost, očekávání a strach. Studený cihlový dům každou chvíli ožije a já se ocitnu na jednom místě s jeho ostatními obyvateli. Pokud půjde všechno dobře, Ahmed si vezme oběd a beze slova vykročí ze dveří. Pro mě začne další dlouhý otupující den, zůstanu zavřená v domě s manželovou matkou a její vnučkou. Hodiny se povlečou, rušit je budou pouze domácí práce, televize a prázdné řeči. Ale možná to nebude tak otupující. Včera tomu tak skutečně bylo. Nebo minimálně tak den neskončil. Pochopila jsem, že v tomto novém světě je všechno kromě šedivé monotónnosti děsivé. Všechno ostatní mi připadá nebezpečné. Dcerka se zavrtí. Slyším tchyniny pantofle, jak přechází po svém pokoji. Je na čase sejít i s dítětem dolů a pozdravit. Je 11