Issuu

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 5

Krabí zjevení

Otane si červenou stuhou podvázala rukávy u kimona, kolem hlavy si omotala ručník z bílého plátna a dala se do praní. Proud malé údolní říčky padal do prohlubně ve skále a celé místo vypadalo jako vnitřek pece. Otane se nakláněla k vodě a soustředěně namáčela špinavé prádlo. Bylo to v Tose, v kraji Takaoka, na úpatí kopce Hibocuzaka. Ten dělil město Heha od Nagana, tehdejšího léna knížat ze Sagawy. Proud údolní říčky, v níž Otane prala, se vyléval z jezera zvaného Hodooči, ležícího na samém vrcholku kopce Hibocuzaka. Říkalo se o něm, že i když je to proud slabý, nikdy jej nevysuší žár spalujícího slunce. Na říčním břehu kvetly bodláky a zelená pampasová tráva se skláněla nad vodu. Svými splývavými listy ovíjela bublinky pěny, velké jako zrnka rýže. Otane doprala už třetí kimono, vyždímala je a odložila na skálu. Pustila se do praní světle žlutých spodků, které se jí máčely u nohou, ale rozbolelo ji pravé rameno, a tak v práci na chvíli ustala.

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 6

Kótaró Tanaka

Vtom na ni někdo zavolal: „Otane!“ Otane se zamyslela. Komu ten hlas mohl patřit? Nebyl to ani Isaku, ani Denzó. Otane byla ráda, že hlas nepatřil Isakuovi, ale současně jí bylo líto, že nebyl Denzóův. Přemýšlela, kdo by to mohl být, když ne Isaku ani Denzó, a její oči bezděčně spočinuly na vodní hladině. Nad její siluetou, která se zrcadlila v paprscích ranního slunce, se mihlo cosi odporného. Připomínalo to lidskou ruku, i když z jiného pohledu to zas vypadalo jako račí klepeto. Otane se lekla. „Otane! Otane!“ zavolal opět ten hlas. Otane se vzpamatovala a ohlédla se. Na cestě za ní stála asi patnáctiletá dívka ve fialovém kimonu. Otane napadlo, že dívka je nejspíš z nějakého chrámu. Dívka se něžně pousmála. „Otane, ty jsi zapomněla, kdo jsem?“ Ať se snažila sebevíc, nemohla si Otane vzpomenout, kdo to je. Nakonec se zeptala: „Kdo jste?“ a tvář jí zahořela ruměncem. „Dozvíš se to, brzy se opět shledáme.“ S těmito slovy se dívka znovu něžně usmála, otočila se a odešla směrem ke kopci Hibocuzaka. Ohromená Otane se dívala za mizející postavou. Vůbec nezapochybovala, že dívku zná, když k ní promluvila tak důvěrně, ale za nic na světě si nemohla vybavit, na jakém místě se s ní setkala. Jediné, co ji napadlo, když viděla jít dívku ke kopci, byly občasné poutě k božstvu Jakuši do

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 7

Krabí zjevení

buddhistického chrámu Šakuzendži, který ležel stejným směrem. Snad je dívka odtamtud. Otane se prudce narovnala. Dívčina postava za chviličku zmizela ve stínu záplavy stromů, ale ona tam dál stála jako zkoprnělá. Téhož večera, stejně jako každý den, připravila Otane s matkou večeři. Když pak ostatní začali jíst, zůstala osaměle stát v temném koutku u kuchyňských dveří. Společnost jí dělali jen bzučící komáři. Matka to zpozorovala a oslovila ji: „Otane, co tam děláš? Pojď honem k večeři!“ „Hm.“ Matka se rozzlobila, že ji Otane nevnímá. „Slyšíš? Pojď rychle jíst! Johei říká, že voda v lázni je ohřátá. Ať už jsi tady!“ „Ano.“ Otane se konečně probrala, vešla do pokoje, sedla si vedle matky a začala jíst. Ale ještě ani nedojedla a už misku s jídlem odstrčila. „Dnes večer nejíš jako jindy. Necítíš se dobře?“ „Ale ne, nic mi není.“ Otane se podívala matce do tváře. „Jestli je tedy všechno v pořádku, jdi se vykoupat.“ „Ano.“ „A jdi raději hned. Když se budeš zdržovat, voda vychladne.“ „Už jdu.“

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 8

Kótaró Tanaka

Otane sestoupila do místnosti s hliněnou podlahou, vzala si z věšáku ručník a s váčkem rýžových otrub v ruce vyšla z domu. Na obloze svítil měsíc a bylo jasno. Otane prošla domovní brankou, sestoupila po několika schodech na cestu a dala se doprava. Pěšinu na pravé straně lemoval domovní plot, nalevo ležela mírně se svažující políčka, na nichž zrálo obilí a rostl čirok, konopí a tomely. Stavení, do něhož Otane šla, bylo od jejich domu vzdálené asi polovinu čó. Před ním rostly mandarinky a mišpule. Otane prošla sadem a u vchodu do lázně, jíž se říkalo Goemon buro a která stála poblíž stáje a záchodu, se připojila k dalším třem lidem čekajícím na koupel. Když byla na řadě, stařík, který přišel po ní, jí položertem řekl: „Teď ty, Otane. Čím dřív budeš v lázni, tím lépe. Možná na tebe někde čeká ten pravý!“ „Co to povídáš za nesmysly? Vždyť je to počestná dívka! Vítej, Otane!“ promluvila k ní žena, která právě vylézala z kádě. Otane se vykoupala a vydala se zpět k domovu. Padla mlha a měsíc svítil jen matně. Došla až k ovocnému sadu před vchodem do stavení, když vtom se z temnoty vynořila postava. „Otane!“ Byl to Isakuův hlas, ale Otane se vyděsila, jako by jí cestu zkřížila nějaká příšera. „Otane, nemusíš být tak vylekaná!“

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 9

Krabí zjevení

Nezbylo jí, než aby se zastavila. „Já se nebojím.“ „Když se nebojíš, chci, abys vyslechla mé vyprávění.“ Před Otane se vynořil podsaditý mladík s hranatou hlavou. „Jaké vyprávění?“ „Nech se překvapit a pojď sem!“ „Kam mám jít?!“ „Tady to bude dobré, pojď sem ještě kousek, ať tě není vidět.“ Otane sebou trhla. „Ani mě nenapadne. Jestli mi něco chceš, povíš mi to zítra v poledne.“ Chtěla utéct, ale vtom ji mužovy paže obtočily jako had. „Pusť mě! Co to děláš?“ „Nemusíš se bát!“ Otane se nemohla pohnout. Muž ji stále svíral a snažil se ji zatáhnout do sadu. Najednou se těsně před jeho tváří objevilo něco nečekaného. Isaku pustil Otane a rukama si zakryl obě oči. „Ááá!“ zakřičel a odletěl dozadu. Před sebou měl předmět připomínající veliké fialové klepeto. Muž se otočil jako vlaštovka a vzal nohy na ramena. Otane se ze sevření a náhlého uvolnění ještě celá chvěla, ale za okamžik už byla s to sledovat mužovu siluetu, jak mizí v mlze za brankou.

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 10

Kótaró Tanaka

Řekla si, že příčinou Isakuova útěku byl náhodný chodec, a uklidnila se. Ještě chvíli počkala, ale nikdo nepřišel. Od příštího dne se Otane přestalo v práci dařit. Místo aby prala, bloumala sem a tam a postávala před domem. Ráno si brala jen dvě tři kimona a odcházela z domu. Když se blížilo k polednímu a Otane se stále nevracela, chodila matka za ní k řece. Pozorovala ji, jak neúčastně stojí na břehu. Tehdy večer se u nich cestou z práce zastavil Denzó. Nádeničil u jistého mistra z Hehy. Otane s matkou za svitu lucerny zrovna spřádaly konopí. Denzó vystoupil na verandu pokrytou bambusovým roštem a předvedl své vysoké, pěkně stavěné tělo. Vynikal v zápasení, říkali mu Velký rybník, byl to však tichý mladík. „Otane, jsi dnes nějaká zamyšlená. Co se stalo?“ Denzó pohlédl na okouzlující bílou tvář Otane. „Hm.“ Neřekla nic víc, ani se na Denzóa nepodívala. „Otane se muselo něco přihodit,“ řekla matka a pohlédla Denzóovi do tváře. Kdykoliv se tu dříve Denzó cestou domů zastavil, Otane prosila: „Nemůžeš zůstat ještě chvilku?“ Povídali si pak vždycky až do nočních hodin. „Co se jí asi mohlo stát?“ „Posledních několik dní se chová podivně.“ Denzó se ještě chvíli bavil s matkou, ale když se ani potom Otane k ničemu neměla, sebral se a šel smutně domů.

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 11

Krabí zjevení

Druhý den vzala Otane několik kusů prádla a chtěla je jít vyprat. Matka, která za domem u vchodu do stodoly řezala obilné klasy, ji zadržela. „Prát jen kus nebo dva, to musí být otravné. Co kdybych šla zítra s tebou? Vypraly bychom spolu.“ „Bylo by to s tebou k nevydržení. Jdu sama.“ „Jak myslíš, ale co kdyby sis dnes odpočinula? Mohla bych jít prát místo tebe, na žně je stejně špatné počasí. Tak co, zůstaneš?“ „Půjdu.“ Matka si pomyslela, že bude lepší, když ji nechá, ať si dělá, co chce. „Dobře. Jdi tedy, ale brzy se vrať.“ „Ano.“ Otane se nenápadně nalíčila a převlékla se do všedního, ale nového kimona. Matka si toho všimla a pocítila neklid. „Říkala jsem ti, aby ses vrátila včas!“ „Ano.“ Otane odešla, jako by ji něco táhlo. Matka ještě chvíli přemýšlela, zda by dceru neměla vyprovodit, ale protože by s ní pak stejně nemohla zůstat, raději se rychle vrátila k řezání klasů. Myšlenka na Otane jí však nedala pokoj, a tak se za ní asi po půlhodině přece jen vypravila. Na místě, kde obvykle namáčela prádlo, Otane nebyla. Matka se polekala a začala ji hledat, ale po Otane jako by se zem slehla. Na blízkém poli zrovna nějací lidé sklízeli

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 12

Kótaró Tanaka

první rýži a další žali obilí. Zkusila se jich na dceru zeptat, ale nikdo z nich ji prý ani nezahlédl. Matka to oznámila svému muži a nejstaršímu synovi, kteří byli na žních, a také svému otci, který v nedalekém údolí čistil zrno od plev. Způsobila tou zprávou velký rozruch. Když se pak o podivných událostech kolem Otane dozvěděli i lidé z okolí, všichni se shromáždili. Matka jim řekla, jak se Otane v posledních dnech chovala, a někteří nabyli dojmu, že určitě nebyla při smyslech, když odcházela z domu. Jiní soudili, že ji někdo unesl a uprchl s ní. Odpoledne se lidé rozdělili a vydali se hledat Otane všemi směry. Jedna část zamířila od Sagawy k Macujamské cestě, druhá směřovala k podhradí v Kóči, třetí překročila kopec Hibocuzaka a vydala se směrem k městu Heha. Skupina, která přecházela přes kopec, došla až k jezeru Hodooči, ležícímu na jeho vrcholu, když kdosi jen tak prohodil: „Podívejme se do vody.“ Jiný dodal: „Kdoví, co tam může být.“ Lidé se začali prodírat hustými křovinami na břehu jezera, ležícího pod cestou. Pod nohama jim čvachtaly zetlelé opadané listy, které jako by jim chtěly ukrást chodidla. V křovisku kvetl strom. Jasně zelená voda tiše stékala do stružky ve skále. Řada asi deseti mužů sestoupila až ke břehu jezera porostlého vodním rostlinstvem. Dívali se na všechny strany. Za malou chvíli jeden z mužů spatřil hřeben zachycený v proudu na jedné z rostlin poblíž břehu.

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 13

Krabí zjevení

„Hřeben! Tady je hřeben!“ Všichni se podívali směrem, jímž ukazoval. Ve vodě skutečně ležel hřeben ze zimostrázu. „Opravdu! Je to hřeben!“ „Nepoznáváte ho někdo?“ Po těch slovech se ozval hlas mladého muže: „To je hřeben Otane! Ztratila ho tu!“ Byl to Isaku. „Vím to určitě, je to jisté. Měla ho, když u nás byla na návštěvě.“ Dlouho nebyl nikdo schopen slova. Všichni upírali oči na hladinu jezera. „Nemůže patřit nikomu jinému.“ „Jak ho ale vylovíme?“ „Snad nějakým hákem.“ „Když si pospíšíme, třeba ji ještě zachráníme!“ „Je tu nějaký odvážlivec, který by pro hřeben skočil?“ Muži dali hlavy dohromady a začali se radit. „Já půjdu,“ odhodlal se Isaku. „Opravdu pro něj dojdeš?“ „Výborně!“ Isaku si svlékl kimono i kamaše a vlezl do vody. Udělal pár kroků a už měl vodu až k slabinám. Na chvíli se zastavil, nadechl se, pak udělal kotrmelec a zmizel pod hladinou. Všichni netrpělivě čekali, až se vynoří. Ta doba stačila tak na jedno potáhnutí z dýmky – náhle se Isaku jako roztažený deštník vynořil asi dva keny od

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 14

Kótaró Tanaka

místa, kde se potopil. Voda ho nesla břichem vzhůru jako leklou rybu. Byl mrtvý – a navíc mu chyběla pravá paže. Z čerstvé rány ještě prýštila krev. Muži se vyděsili a utekli. Vzhledem k Isakuově strašné smrti se už lidé k Hodooči hledat Otane nevrátili, podle nálezu hřebenu usoudili, že musela sejít z tohoto světa stejně hrozným způsobem jako Isaku. Prohlásili tedy den, kdy odešla z domu, za datum jejího úmrtí, a modlili se za klid její duše na onom světě. Nejvíce ze všech to trýznilo Denzóa. Cestou z práce se dál zastavoval v Otanině domě a chlácholil její matku. Tím uklidňoval i sám sebe. Také tentokrát hovořil s Otaninou matkou do pozdních hodin a domů se pak vracel deštivou zachmuřenou nocí. Když došel do blízkosti jezera, uslyšel, jak na něho někdo tiše volá. „Pojď sem, pojď!“ A po chvilce znovu. „Pojď sem, pojď!“ „K čertu! Co to může být?“ zvolal výhrůžně Denzó. Dál však raději nešel, obrátil se a prošel mezi kopcem Hibocuzaka a horou Kokúgura. Byla tam proláklina, které se říkalo Dobrotivá stezka kněžek. Když Denzó došel až k ní, objevilo se na vysoké skále před ním cosi podivného. Byla to postava krásné dvorní dámy, oblečené do starobylého kimona a šarlatové suknice. Nebojácný Denzó už

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 15

Krabí zjevení

předem tušil, že se mu toho večera přihodí něco neobvyklého, a tak celý výjev pozoroval s klidnou myslí. Najednou postava ženy zmizela a místo ní se objevil válečník se štítem a helmicí. Toho brzy vystřídala zlatě se třpytící budova císařského paláce a následovala buddhistická socha, která podobně jako bůh ohně Fudó Mjóó šlehala plameny do všech světových stran. Denzó se všemu jen usmíval. Socha se začala rychle ztrácet a objevil se krab, jehož krunýř byl větší než dvanáct rohoží tatami. Na něm seděla Otane, na niž Denzó nemohl zapomenout. Ihned si ten obraz spojil s Isakuovou příšernou smrtí a usoudil, že právě tenhle krab uhranul Otane a pak zabil i Isakua. Velmi se rozohnil, zaťal pěsti a chtěl na kraba vyrazit. Tělo však měl jako zdřevěnělé, takže se nemohl ani pohnout. Když se Denzó probral a otevřel oči, byl už bílý den a on ležel na trávě uprostřed Dobrotivé stezky kněžek. Potichu vstal a vrátil se domů. Od té doby se mu už nikdy nic podivného nepřihodilo.

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 16

Horský přízrak

V kraji Nagaoka v někdejší provincii Tosa ležela oblast nazývaná Motojama. Vesnicemi tam protékala Jošinokawa, jedna ze tří největších řek ostrova Šikoku. Za vesnicemi, které zabíraly úzkou pláň podél řeky, se vypínaly vysoké vrcholky pohoří Tošioka. K oblasti Motojama patřilo také údolí jménem Jošinaga. Žila v něm spousta divočáků i vysoké zvěře, která lákala mnoho horských lovců. V údolí se však čas od času děly podivné věci, a tak se mu méně odvážní lidé raději vyhýbali. Přišla zima. Lovec Hanbei si vzal pušku a oka a vydal se do údolí. Kráčel obávaným místem s rozvahou, byl to jistě srdnatý muž. Do údolí došel ještě před rozedněním, v lese dosud panovala černočerná tma. Hanbei díky letitým zkušenostem už znal stezky, po nichž chodila zvěř, takřka zpaměti, a tak snadno nalíčil past a usedl k blízkému skalisku. Odložil pušku a z koženého váčku vytáhl

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 17

Horský přízrak

dlouhou dýmku, nacpal ji tabákem a zapálil. Potom z ní tiše potáhl a čekal, až se objeví nějaká zvěř. Nad hlavou mu pofukoval chladný vítr a na tváři ho sem tam zastudila rosa. Hanbei kouřil a přitom pozorně naslouchal, zda odněkud nezazní zvuk zvířecích kroků. Noc začala pomalu ustupovat. Lovec pohlédl na oblohu zbarvující se domodra a přes větve tsugy spatřil dvě mihotavé hvězdy. Také v lese se začalo rozednívat, už se dala rozeznat barva i tvar listů na stromech. Hanbei byl od místa, kde nastražil oka, vzdálený asi pět šest kenů – seděl v proláklině připomínající malou strouhu na úpatí hory. Usoudil, že nadešel čas, kdy se zvěř vydává za potravou, zastrčil tedy dýmku do koženého váčku a vsunul si ho za pás. Potom se přikrčil, vzal do ruky pušku a zaujal takové postavení, aby mohl vmžiku vystřelit. Najednou se odněkud připlazila horská žížala. Fialově se blýskala. Hanbei ji uviděl, když se chytla do nastraženého oka. Ta je ale obrovská! uvědomil si. Vtom se žížala přestala hýbat. Opodál ze žloutnoucí trávy vyskočila dohněda zbarvená žába a koulejíc velkýma očima doskákala až k pasti. Před ní se prudce zastavila a sklonila hlavu – skoro to vypadalo, že se zamyslela. Potom dokořán otevřela širokou tlamu a naráz slupla uvězněnou žížalu. Oči jí lezly z důlků při tom tučném soustu. Nakonec se schoulila, jako by právě dokončila těžkou práci.

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 18

Kótaró Tanaka

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se za žábou had. Na černé kůži mu svítily malé červené puchýřky. Hanbei ho sledoval, ani se nepohnul. Když se had připlazil až k žábě, otevřel srpovitou tlamu, několikrát zakmital červeným, jehlu připomínajícím jazykem a zakousl se jí do nohy. Žába se lekla a chtěla utéct, ale had ji už nepustil. Postupně zmizela v jeho útrobách. „Co je to za podivné věci?!“ Hanbei měl nepříjemný pocit. Daleko před očima se mu mihlo šedé chlupaté tělo, když z lesa dole v údolí vyběhl divočák. Proběhl kolem Hanbeie – takřka se dotkl jeho nosu – a zastavil se až u pasti. Lovec zamířil. V témž okamžiku kanec jedním hltem pozřel hada, jenž se s žábou v žaludku zrovna chystal odplazit. Vzápětí Hanbei vystřelil. Byl přesvědčen, že uslyší hromovou ránu, jak se země kolem zatřese, až se statný divočák svalí. Puška však jen tiše pšoukla a kanec klidně odešel. Hanbei se podivil a rychle znovu nabil. Než se však připravil k nové ráně, po kanci už nebylo ani památky. „To je teda zvláštní den!“ Hanbei se s namířenou puškou divil, co to všechno může znamenat, ale na žádné kloudné vysvětlení nepřišel. „Dnešek za nic nestojí, asi bych se měl vrátit domů.“ Lovec se nakonec rozhodl pro návrat. Sešel stezkou, kterou předtím vystoupil ke skalisku, tiše pomlaskával a vracel se s puškou přes rameno dolů do údolí. Přišel až k temnému místu zarostlému tsugou, z jejíhož větvoví

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 19

Horský přízrak

splývaly lišejníky jako ženské vlasy, když vtom se přímo před ním zjevil starý mnich s bílou bradkou a rozpřaženýma rukama. „Kliď se, ty strašidlo!“ Hanbei vytasil meč, který nosil v horách vždy za pasem, a rozťal mnicha vejpůl. Čekal, že obě půlky padnou k zemi, místo toho však před ním nyní stáli bok po boku mniši dva, opět s otevřenou náručí. To bylo i na nebojácného lovce moc. „Tak ty nedáš pokoj?!“ Hanbei se opět rozpřáhl a jediným mávnutím meče rozťal vpravo stojícího mnicha od hlavy až k patě a toho nalevo přepůlil v pase. „Jak se ti líbí tohle?“ Před ním se objevili čtyři mniši s rozpřaženýma rukama. „Ještě nemáš dost?“ Hanbei sekal mečem hlava nehlava. Mnichů už teď bylo snad šestnáct. „Hrome!“ Lovec se točil na všechny strany a bez rozmyslu sekal kolem sebe. Zpozoroval, že čím víc mnichů přetne, tím víc se jich objeví. Pomyslel si, že takhle tam stát a pokračovat nemá smysl, vysekal si tedy mezi nimi cestu a rozběhl se pryč. Vtom se na něj snesl déšť drobných kamínků. Hanbei se otočil a uviděl snad stovku přízračných mnichů, jak nabírají kamínky do rukou a házejí je po něm. Na těle už

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 20

Kótaró Tanaka

neměl jediné místo, které by ještě nebylo zasaženo. Jako ve snu vyrazil proti hordě přízraků a ťal. „U všech hromů a blesků!“ Otáčel se kolem dokola a mával mečem uprostřed stříkající krve. Tu ho začaly opouštět síly, zakopl – snad o výběžek skaliska, snad o kořen stromu – a upustil meč. Přesto neztratil rozvahu. Jen aby nemusel dát svůj život všanc přízrakům mnichů, sehnul se a házel po nich všechno, co mu právě přišlo pod ruku. Přízraky začaly ustupovat. Některé se odpojily a postupně mizely. Hanbei znovu nabral dech a vší silou po nich metal kameny. Počet mnichů stále klesal, až se nakonec rozuteklo i těch pár posledních. Hanbei vydechl. V tom okamžiku jako by procitl ze snu. Přesto ho svíral pocit, že přízraky mnichů jsou ještě blízko, a tak hodil v jejich směru poslední kameny, které třímal v rukou. Všechny však dopadly zpátky na jeho hlavu a hruď. Lovec se polekal a zadíval se na své tělo. Z mnoha míst, i z hlavy a tváří, mu prýštila krev. Hanbei hluboce zavzdychal a rozhlédl se. Jeho nejbližší okolí bylo poseté kamínky, které předtím házel sám na sebe. Vedle protékal bělostným řečištěm proud vody. Byla to řeka Jošinokawa.

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 21

Démon horské čarodějky Jamauby

Ve čtvrti Kódžimači se většina svobodných mládenců, kteří žili v uličkách za obchůdky, živila pouličním prodejem drobného zboží. Vydávali se za obchodem na předměstí či na nedaleký venkov, takže pokud bylo pěkné počasí a oni nebyli příliš unavení, dveře jejich obchůdků zůstávaly zavřené. Tentokrát však Džinkuró seděl doma. Byl jarní večer, v obchodě nebyli žádní zákazníci, a tak si zapálil dýmku s dlouhou troubelí a lelkoval. Znenadání uslyšel těžké vydechnutí a zároveň spatřil záda mladé ženy s havraními vlasy. Posadila se na koleje posuvných dveří vedoucích do obchodu. Džinkuró s údivem v očích pozoroval postavu, která beze slova seděla na prahu. Žena byla shrbená a jednou rukou si podpírala čelo. Džinkuró sám dobře věděl, že se na cestách někdy mohou vyskytnout nesnáze, a tak mlčel, třebaže ho žena ani

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 22

Kótaró Tanaka

nepozdravila – nechtěl ji polekat. Pomyslil si, že se jí nejspíš při putování náhle udělalo nevolno. Žena nehybně seděla skoro půl hodiny. „Aby tak byla nemocná!“ napadlo Džinkuróa. Je-li tomu tak, nemůže ji přece takhle nechat! „Haló, promiňte, stalo se vám něco?“ zavolal na ni. Po těchto slovech žena konečně zvedla hlavu, letmo na Džinkuróa pohlédla a vysíleně pravila: „Dostala jsem závrať a byla bych nejspíš omdlela, tak jsem se bez dovolení posadila ve dveřích vašeho obchodu. A teď bych vás navíc chtěla požádat, zda byste mě nenechal u sebe dnes přenocovat.“ Nebudila špatný dojem a Džinkuróovi jí bylo líto, ale ubytovat osamělou ženu, kterou ani neznal, se ostýchal. „Já sám bych vám nocleh rád poskytl, ale panu domácímu by se nejspíš příliš nelíbilo, kdybych u sebe nechal přespat někoho, koho vidím poprvé v životě,“ odpověděl. „Dám vám proto raději vypravit palankýn. Bydlíte daleko?“ „Ano, jsem zdaleka, proto je tato situace pro mě tak obtížná,“ odvětila žena. „I když jste tak laskavý a nabízíte mi nosítka,“ dodala. Potom vytáhla ze záňadří váček s penězi a pokračovala: „Tohle vám dám za nocleh, prosím vás, nechte mě u vás jednu noc přespat!“ Dala mu dohromady tři čtvrtě rjó. Džinkuró nakonec usoudil, že jednu noc ji snad u sebe nechat může. „Jak vidíte, můj příbytek je skromný – nemám ani žádné

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:53 Stránka 23

Démon horské čarodějky Jamauby

oblečení –, ale pokud vám to nevadí, pojďte prosím a přespěte tady.“ Žena s radostí vstoupila do místnosti. Džinkuró jí podal nějaký lék, uvařil rýžovou kaši a dal jí najíst. Slabost pozvolna ustoupila a žena brzy spokojeně usnula pod matně svítící lampou, zachumlaná do přikrývky, kterou jí Džinkuró nabídl. Jen co se ráno Džinkuró probudil, začal ohřívat vodu na čaj. Žena vstala o chvilku později a posadila se vedle něho. Už měla zdravou barvu. „Díky vám se mi ulevilo. Mnohokrát vám děkuji.“ „Za málo. Není nad to, když je člověku dobře. Odkud jste?“ zeptal se Džinkuró. „Pocházím z městečka Hačiódži, nemám rodiče ani sourozence, a když mi onehdy zemřela jediná teta, vydala jsem se hledat práci. Dělala bych třeba i služku,“ odpověděla žena. „A také jsem si říkala, že by se možná našel muž, který by si takovou, jako jsem já, vzal za manželku, a tak bychom spojili své životy. Proto jsem včera přišla do Eda, jenomže tady nikoho neznám, a tak nevím, co si mám počít. Až jsem z toho dostala závrať – tou trpím odedávna – a přidělala jsem vám starost.“ Džinkuróovi bylo ženy líto, ale současně pocítil jisté uspokojení. „To mě mrzí,“ řekl. „Nemáte nikoho, kdo by vám pomohl?“

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:54 Stránka 24

Kótaró Tanaka

„Ne,“ zavrtěla hlavou žena a zadumaně sklopila oči. Vzápětí opět zvedla hlavu a řekla: „Mám k vám prosbu.“ Zarděla se. Džinkuró zpozorněl. „A jakou?“ „Není to slušné, když takhle mluvím, ale prosím vás, nechte si mě tady! Tuším, že jste svobodný, prosím vás, nechte mě u sebe třeba jako služku nebo jako cokoli jiného. Řekněte mi prosím, můžu zůstat po vašem boku? Dám vám za to třicet rjó, které mi nechali rodiče. Použijte je třeba jako kapitál do svého obchodu.“ Po těch slovech sáhla do záňadří, vytáhla váček a vzápětí ho otevřela. Uvnitř se blýskaly zlaté mince. Položila je před Džinkuróa. Ten zůstal z mincí celý zkoprnělý. „Nuže, pracujme tedy spolu!“ Džinkuró ženě nakonec slíbil, že si ji vezme za manželku. Ještě téhož rána pak zašel za panem domácím a oznámil mu, že za ním z domova přijela sestra a že ji u sebe nechá nějakou dobu bydlet. V Džinkuróově sousedství žil i další svobodný mládenec jménem Genkiči. Přes den procházel krajem a prodával po domech, takže doma býval jen v noci. Také té noci se vracel, podklesával pod velkým nákladem. Znepokojovala ho nová sousedova žena, a tak si usmyslel, že se na ni půjde podívat. Připlížil se pod okno Džinkuróova domu,

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:54 Stránka 25

Démon horské čarodějky Jamauby

když tu na měsícem ozářených posuvných okenicích, které byly polepené papírem, uviděl jiskřivý odraz modrého paprsku připomínajícího blesk. „No no, to je mi ale divná věc!“ pomyslel si nedůvěřivě Genkiči, jehož pochyby v tu chvíli přerostly v pocit nejistoty. Na okamžik se zastavil a zaváhal, tíživý pocit ho však neopouštěl. Sebral odvahu, přiblížil se k okenici a skulinou nahlédl dovnitř. U lampy seděla žena s tváří strašlivého zvířete. Z kameninové misky právě upíjela olej, který si nalila z olejničky. Genkiči se rozklepal strachem. Kdoví, s jakou by se potázal, kdyby ho tady nachytala! Pokradmu se vzdálil od okna právě ve chvíli, kdy žena sfoukla lampu a odebrala se na lože. Její silueta zdálky připomínala tele. Džinkuróova žena nebyla lidskou bytostí! Džinkuró byl tou dobou na několik dní za obchodem mimo město. Jakmile se vrátil, Genkiči si jej zavolal k sobě domů a bez okolků ho zpravil o tom, co viděl. Také Džinkuró byl zmítaný mnoha pochybnostmi týkajícími se jeho ženy. Uvědomil si, že ženina tvář se mu sice někdy jeví jako mladá a krásná, ale jindy mu zas připadá, jako by patřila spíš šedému vlkovi. Navíc se mu svou postavou žena zdála jednou menší, podruhé větší. To všechno dohromady právě tak stačilo k tomu, aby ji začal podezírat. Džinkuró dal na Genkičiho radu a rozhodl se, že se ženy zbaví. Potřeboval však, aby mu v tom pomohl pan domácí.

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:54 Stránka 26

Kótaró Tanaka

Nedalo se nic dělat, Džinkuró za ním musel jít a povědět mu celou pravdu. Genkiči, který se s Džinkuróem předem dohodl, vešel druhý den s klidnou tváří do přítelova domu. „Pan domácí s tebou chce mluvit a vzkazuje, že za ním máš přijít.“ Džinkuró vyšel s Genkičim z domu. Po chvíli se vrátil a pronesl ke své ženě: „Ten domácí měl ale řečí, mezek jeden stará!“ „Copak ti povídal?“ zeptala se žena. „Ále, vlastně nic tak důležitého...,“ odpověděl Džinkuró nejasně. Také následujícího dne přišel Genkiči Džinkuróovi říct, že pro něj posílá pan domácí. Džinkuró s ním opět odešel, tentokrát se však vrátil mnohem později. „Tak co pan domácí?“ vyzvídala žena. Džinkuró na ni pohlédl s ustaraným výrazem ve tváři. „Samé špatné zprávy. Ve městě Sakuramači v oblasti Tanagura na severu Japonska zabila před měsícem nějaká ženská svého manžela, chlapíka jménem Sukeširó Misakaja. Spolu s ním zavraždila také jeho tchána s tchyní, ukradla peníze a zapálila dům. Potom utekla s mnichem ze sekty Čisté země,“ řekl a pokračoval: „Toho mnicha dopadli hned, ale o ní se pořád ještě neví. Pátrají po ní i v Edu a je nařízeno, aby tu pochybnou ženskou s kdovíjakým původem dopadli a vsadili do žaláře. No a ty jsi sem taky přišla bez svatebního prostředníka, takže mi domácí už

KrabiKor2.qxp_Sestava 1 17.09.19 17:54 Stránka 27

Démon horské čarodějky Jamauby

od včerejška říká, že se máš vrátit domů a stát se mou manželkou obvyklou cestou. Nelíbí se mi to, ale přesvědčovat o něčem našeho domácího je asi stejné jako snažit se utišit plačící dítě. Takže se teď vrať domů a já si tam pro tebe přijdu.“ Ženina tvář se zkroutila v hrůzné grimase. „Zločinci přece mají špatnost vepsanou ve tváři! Ty mě podezříváš, že jsem špatná? To se dá lehko poznat, jestli jsem. Tuhle řeč sis určitě připravil, protože jsem se ti zprotivila. Řekni, že je to tak?“ Džinkuró dostal strach a lest, kterou s takovou námahou připravoval, přišla vniveč. Když se mu nepodařilo ženu vyhnat, rozhodl se nakonec, že uteče sám. Prohlásil, že jde za obchodem do Kawasaki, ale místo toho se vydal po stezce Ošúkaidó vedoucí do severních oblastí země. Došel do města Miharu a najal si dům. Uběhlo dvacet dní. Jednou večer se Džinkuró vrátil domů z podomního obchodování, snědl večeři a usadil se u papírové lampy. Po chvilce se mu začaly klížit oči, a tak si ustlal, zhasl lampu a ulehl. Jakmile však spočinul na lůžku, jeho oči najednou procitly a on ne a ne usnout. Bezmyšlenkovitě se díval do tmy, když tu se mezerou mezi okenicemi namodrale zablýsklo. To se Džinkuróovi nějak nezdálo. Upřeně se zadíval tím směrem. Vtom někdo zabouchal na dveře.