BETH MORREYOVÁ DELPHINE A JEJÍ NOVÝ ZAČÁTEK
Delphine.indd 3
28.07.22 11:32
Jedna moudrá žena mi kdysi řekla: „Existují jen dvě trvalá dědictví, jež můžeme předat našim dětem. Kořeny a křídla.“ Hodding Carter, Where Main Street Meets the River
Delphine.indd 7
28.07.22 11:32
Podzimní semestr
Delphine.indd 9
28.07.22 11:32
Kapitola 1
M
aman vždy ráno roztáhla závěsy s výkřikem: „C’est le premier jour!“ Každý den byl první den, nový začátek. Tak si ji pamatuji: úsměv na tváři, slunce ve vlasech, rozzářená očekáváním a novými příležitostmi. Za úsvitu jsem civěla na plesnivý strop, přitisknutá k chladné zdi, a předstírala, že jsem totéž nedělala už tisíckrát předtím. Plíseň se šířila přes prasklinu, která se táhla v rohu nad námi, kvetoucí kruh uprostřed půlměsíce z menších modročerných kroužků, můj vlastní malý Rorschachův test. Bývaly doby, kdy jsem testy milovala. Je to dorůstající měsíc, apostrof nebo basový klíč? Tělo vedle mě se neklidně pohnulo a přitlačilo mě ještě víc k vlhké tapetě. Nebo srp, rybářský háček… Loket mě šťouchl do žeber, když jsem se pomaličku vykulila z postele. Když na to přijde, je to prostě jen plíseň – plesnivá skvrna, kterou nemám čas zlikvidovat, nemám na to ani sílu, ani peníze. Při oblékání svetru jsem zaslechla nějaké mumlání z rozcuchané hlavy zabořené do polštáře. „Spi dál,“ řekla jsem a zamířila do kuchyně. Hrnec ve dřezu se přes noc odmočil, a tak jsem postavila vodu na čaj, pak vnořila ruce do té ztuhlé vody a nehty seškrabávala ze stěn změklé zbytky těstovin. Venku vycházelo slunce, ale do našeho suterénního bytu ještě nedosáhlo, 11
Delphine.indd 11
28.07.22 11:32
Beth Morreyová
vlastně nikdy nedosáhne. Dům mých snů stál vždy někde vysoko, mezi stromy, a okny do něj proudilo světlo. Jenže podobně jako ty obrazce na plesnivém stropě existoval pouze v mé hlavě. Táta se ani nehnul, když jsem k němu po špičkách vešla s čajem, a když jsem se zase vrátila do naší ložnice, tělo pod přikrývkou bylo sotva rozeznatelné. Popadla jsem oblečení a plížila se ke dveřím, ale vtom vykoukla hlava a pohlédly na mě kulaté oči. „Ať nepřijdeš pozdě do školy,“ upozornila jsem ji a vycouvala. Nebylo třeba se obávat, nikdy pozdě nepřišla. Le premier jour. Byla polovina září, což jsem stále vnímala jako začátek roku, ačkoli školní docházku jsem ukončila před dvanácti lety. V autobuse cestou do práce jsem narovnala ramena, připravená chytit tenhle den za pačesy. Plesnivá skvrna jako kdyby kývala prstem, volala do zbraně, k novému začátku. Gio nespokojeně zamlaskal, když jsem vstoupila do kavárny, třebaže ani já jsem se nikdy neopozdila. „Andiamo! Dai! Šup šup!“ „Omlouvám se.“ Popadl svůj výtisk Daily Mail a mával jím, když jsem spěchala vyklidit myčku a cestou si zavazovala zástěru. V rádiu na celé kolo vyřvával Elton John „Tiny Dancer“ a mně se samy od sebe rozvlnily boky, zatímco jsem se přehrabovala v koši na příbory a myslela přitom na to, jak moje dcera v noci putuje po posteli, strká do mě a kope. Jak jsem si vybavila tu rozcuchanou hlavu, šibalský úsměv nad přikrývkou, sevřelo se mi trochu srdce a náhlý nával lásky mě vyvedl z míry, třebaže jsem zrovna koukala na lžičku, v níž se odrážel můj deformovaný obličej. Dcera začínala být moc velká, naše postel moc malá, ale já jsem nevěděla, co si s tím počít, stejně jako s tou plísní. Den mizel v mlze, zpěněný jak mléko pod tryskou s párou. Namlít, zamíchat, nasekat, rozetřít, zabalit, hodit sebou. 12
Delphine.indd 12
28.07.22 11:32
Delphine a její nový začátek
Ranní špička následovaná dopolední, hned poté polední špič kou a pak chvilkou klidu, kdy jsem zatoužila zhroutit se ke stolku a masírovat si unavené nohy. Jenže Gio nesnášel nicnedělání, a tak jsem se opřela o pult, abych zase naleštila příbory, a potají jsem si zula boty, abych si protáhla chodidla. Nedovolil mi nosit tenisky, tvrdil, že to vypadá nedbale. Kéž už bych to tady dneska nějak přečkala, vrátila se domů k Em, udělala si horkou čokoládu a možná si dala koupel, pokud bude dost teplé vody, a… „Delphine Jonesová?“ Přede mnou stála nějaká žena, matně povědomá. Asi v mém věku, avšak kolem ní se vznášela jakási aura blahobytu a zahalovala ji jako kožešinová štóla. Odstín její blond nedosáhnete barvou z drogerie, pleť jí zářila jak nerezová ocel, již jsem držela, a v rukou s perleťově nalakovanými nehty svírala koženou kabelku, kterou si stoprocentně nekoupila někde na trhu. Zírala jsem na ni a v duchu se vracela zpět časem, až jsem se zarazila u obrázku šestnáctileté dívky s rozpuštěnými vlasy a vyhrnutou sukní na školních záchodech. „Lexy?“ „No tohle.“ Položila kabelku na pult mezi nás. „Ty… tady pracuješ?“ Bylo to očividné a mně připadalo hloupé zapírat, když jsem tam stála v zástěře a držela utěrku. Hloupé ale bylo i to, že jsem pocítila nutkání tvrdit, že tudy jen procházím cestou do své rohové kanceláře v mrakodrapu s výhledem na Canary Wharf. „Platí mi to účty.“ Ne úplně. „Zvláštní.“ Prohrábla si rukou vlasy rovné jako hřebíky. „Vždycky jsem si představovala, že děláš něco víc… odborného. A ejhle, ty vaříš kafe.“ „Jsem baristka,“ opravila jsem ji. „Dáš si něco?“ „Bezkofeinové latte se sójovým mlékem.“ 13
Delphine.indd 13
28.07.22 11:32
Beth Morreyová
Otočila jsem se k ní zády, vyškubla jsem páku a předstírala, že nic neslyším v tom hluku z rádia, kde Freddie Mercury zrovna zpíval o hněvu, ohni, jež hoří, o tajných harmoniích… „Byla jsi vždycky taková šprtka, myslela jsem, že teď už budeš v čele země, jenže jasně, měla jsi dítě, že jo. Smůla.“ Ruce mi znehybněly na horkém hrnku, s hlavou skloněnou jsem vdechovala hořkou vůni zrnek a vybavila jsem si svou kamarádku s křivými zuby, jak brečí, poté, co ji Lexy nazvala kovovou Marni. Roky její povahu zjevně ne obrousily. „Proč se tak loudáš? Šupito presto!“ Giův hlas mě probral. Otočila jsem se s kávou v ruce. „Tvoje latte. Omlouvám se za zdržení.“ Lexy se usmála, ale z očí jí čišel chlad. Co jí asi v životě nevyšlo, že je taková? Povídalo se, že její táta je zlý. Když jsem jí přisunula hrnek s kávou, naklonila se a chytila mě důvěrně za zápěstí. Zblízka voněla jasmínem a něčím dřevitým. Potřebovala by ale hodně parfému, aby zakryla tu masku tchoře. „Vídáš se vůbec s Adamem?“ Polkla jsem. „Ne.“ Soucitně zamlaskala. „Škoda. Ale předpokládám, že aspoň on dosáhl něčeho většího a lepšího.“ Soubor karpálních kůstek má zásluhu na tom, že je zápěstí obzvlášť pružné. To mi pověděla Em, když se je jednou večer učila nazpaměť. Tedy ne celý večer, ani ne půlhodinku. Když Em něco vidí, okamžitě se jí to vryje do paměti. Já jsem si jejich názvy zapamatovala jen díky mnemotechnické pomůcce, kterou mě naučila. Starý tetřev hlušec cestuje s paní tetřevovou a líným tetřívkem. Os scaphoideum, os trapezium, os hamatum, os capitatum, os pisiforme, os triquetrum, os lunatum, os trapezoideum. Os hamatum, kost poloměsíčitá, má tvar půlměsíce jako ta plíseň na stropě. S neutrálním 14
Delphine.indd 14
28.07.22 11:32
Delphine a její nový začátek
výrazem ve tváři se moje zápěstní kůstky poskládaly do dokonalé formace. „Pozoor!“ Lexyin výkřik přivolal Gia. Popadl štos ubrousků a začal jí utírat politý rozkrok, přičemž zanechával bílé cucky papíru na jejích módních džínách. Taková škoda. „Omlouvám se, byla to nešťastná náhoda.“ Gio popadl další ubrousky a poťukával na vlhké skvrny, zatímco Lexy na mě vztekle pohlédla. „Udělala to schválně,“ zasyčela. Můj šéf se podíval ze své zaměstnankyně na zákaznici. Já, Delphine Jonesová, v zástěře, s kudrnatými vlasy staženými dozadu, začervenalými klouby na rukou, okousanými nehty. A ona, Alexa Marshallová, umělé nehty zahnuté jak drápy, vyceněné bílé zuby, malá světle modrá kožená kabelka na pultě. Prošívaná, dvě propletená „C“ na zapínání. Gio to viděl jasně. Štvalo jej, že ho do toho vmanévrovala, ale nemohl to dát najevo. A tak obrátil svůj vztek proti mně, svému boxovacímu pytli za barem. „Proč se chováš jako blázen? Po všem, co jsem pro tebe udělal! Pořád jen potíže, pigro, to stačí! Basta! Okamžitě vypadni!“ Jakmile spustil tohle představení, začal se v něm vyžívat. Káral mě, zatímco já jsem v duchu myslela na demonstranta proti klimatickým změnám onehdy na ulici s transparentem POZOR HORKÉ. Takové parné léto, pořád doutnající, všechno rozpalující, bublající a prskající, dokud nevykypělo… Řekla bych, že Gio si to rozmyslel, už když jsem si brala své věci, jenže paní Marshallová by jistě považovala za osobní urážku, kdyby slovo nedodržel. A tak tam stál, držel dveře dokořán a čekal, až odejdu. Protáhla jsem se nešikovně kolem něj, hlavu sklopenou, ven do těžkého vedra dusného září. Na schodu jsem si uvědomila, že svírám stříbrnou lžičku s dlouhou rukojetí, kterou jsem předtím leštila. Leskla 15
Delphine.indd 15
28.07.22 11:32
Beth Morreyová
se, když jsem jí otáčela, vnitřní strana otřískaná a zašedlá, ale z vnější strany na slunci jiskřila. Vzpomněla jsem si na svou matku – Maman mi líčila, že ji otec jedné žákyně sekýroval jak nějakého poskoka, a ona nic neřekla – Rien de tout! – až potom ji napadla vhodná odpověď. L’esprit de l’escalier, ma chérie. S křížkem po funuse – co jste měli říct, vás napadne až na odchodu na schodech, a to už je pozdě. Gio ještě stál u dveří a přijímal Lexyiny uslzené díky, ani jeden z nich neočekával, že se vrátím a budu se ohánět tím naleštěným talismanem. „Jen abys věděl, Gio, tesoro, nepracovala bych v téhle chatrči, co nesahá Starbucks ani po kotníky, už ani minutu, i kdybys mi nabídl vyšší plat. Což bys nikdy neudělal, protože seš držgrešle – ty lakomej, hrabivej, necitelnej starej mizero!“ Díky, slečno Challonerová, že jste mě vzdělala v Dickensovi! A teď přichází řada na Lexy. „A ty. Adam se ti líbil, že jo? Jaká smůla, že ty ses nelíbila jemu.“ Zpět k Giovi. „A jen pro případ, že jsem se nevyjádřila jasně, tu práci i ten svůj podělanej kávovar ficcatelo su per il culo.“ Teď zas Lexy. „To znamená strč si to do zadku. A to udělej i ty s tou svou kabelkou od Chanelu.“ Jedna věc je si to myslet, něco jiného to provést. Elán by byl, proslov taky, jenže tělo ochablo a nohy se mi třásly při představě takové troufalosti. Lexy tohoto světa klidně říkaly, co se jim zlíbilo, a nechávaly za sebou spoušť, jenže já jsem se s hlavou sklopenou probrala. Co jsem to udělala? Zahodit práci, kterou potřebuji, aby se náš domeček z karet nezhroutil, byla šílenost. Ale uvnitř se mi ulevilo, kosti se napjaly a posunuly mě vpřed, než to se mnou půjde z kopce. Otočila jsem se na schodu a strčila do dveří. Gio a Lexy na mě pohlédli s tichým úžasem. Mrštila jsem lžičkou na podlahu, na níž byly stále patrné stopy po mém vytírání. 16
Delphine.indd 16
28.07.22 11:32
Delphine a její nový začátek
„Lešti si to nádobí sám.“ Nebylo to kdovíco, ale lepší než nic. Otočila jsem se a znova vyšla ven. Mžourala jsem do sluníčka a rukou si stínila oči před budoucností. Le premier jour.
17
Delphine.indd 17
28.07.22 11:32
Kapitola 2
P
rotože jsem neměla nic jiného na práci, šla jsem vyzvednout Em ze školy. Nebyla jsem tam od prvního dne, kdy škola začala, zkraje tohoto měsíce – práce, nákupy nebo jiné povinnosti mi v tom vždycky zabránily. Po pravdě jsem ani nechtěla k její škole chodit, protože to bývala i moje škola. Brownswood High, ošuntělá rozlehlá státní střední škola vedená Geraldem Haynesem, bývalým vojenským důstojníkem, kterému by víc vyhovovalo ředitelovat někde v káznici. Teď se škole říkalo Akademie, měla novou knihovnu a ředitelku paní Boleynovou, která podle toho, co mi říkala Em, věřila v cosi jako „kooperativní učení“. Zachvěla jsem se, když jsem před sebou spatřila budovu z červených cihel, dějiště několika zločinů. Bude o mě Em vůbec stát? Je asi opravdu ostuda, když vás vyzvedává máma ze školy, obzvlášť, když má tváře od rozmazané řasenky. Uvažovala jsem, že zmizím, ale zahlédla jsem Em, jak se baví se ženou s natupírovanými blond vlasy a šmouhami od propisky na tváři. Moje dcera vytřeštila oči, jakmile si mě všimla, a vyvodila z toho určitě stovku závěrů, nejspíš správných. Něco ženě zašeptala, ta se s úsměvem otočila a mně blesklo hlavou, že je mi nějak povědomá. V rozcuchaném drdůlku měla zastrčenou propisku a v mezírce mezi zuby něco jako semínko. 18
Delphine.indd 18
28.07.22 11:32
Delphine a její nový začátek
„Ahoj, mami, co tu děláš? Mám teď první speciální hodinu.“ V oficiálním dopise, který poslala ředitelka e-mailem hned týden po začátku školy, se psalo, že je Em výjimečná: „Speciální výuka pro speciální studenty.“ Výjimečná a speciální. Ne že bych nesouhlasila, ale občas je lepší – a jednodušší – být normální a obyčejná. „Promiň, zapomněla jsem.“ „Paní Jonesová, ráda vás poznávám. Ještě jsme se nesetkaly, že ne? Jsem Gillová, Emilyina angličtinářka.“ Proslulá paní Gillová, o níž Em pořád mluvila. Taky mi poslala e-mail o výletu do divadla a já jsem ji odbyla, protože jsem na něj ještě neměla peníze. Jenže jak bych je dala dohromady teď? Polykala jsem další slzy, protože Em toužila jet, ale předstírala, že jí na tom nezáleží. Zrovna včera večer, když v kuchyni napouštěla horkou vodu do kastrolu od těstovin, pohodila vyhublými rameny. „Pokud je problém s penězi, škola by vám mohla pomoci,“ napsala mi paní Gillová. „To nebude nutné,“ odpověděla jsem. Vezmu směnu navíc, prodám něco na eBay, radši posbírám mince z chodníku, než bych přiznala, že jsme v nesnázích. „Tak já radši půjdu…“ Ustoupila jsem o krok dozadu, ale už se ke mně hnala. „Emily si vede skvěle, je na svůj věk velmi sečtělá. Vlastně na jakýkoli věk! Jsme tak rádi, že se k nám přidala, určitě jí prospěje, když ji trochu postrčíme dál.“ Byla lehce dotěrná, útočila na mě u školních vrat, brebentila dál. Měla jsem toho dneska i tak nad hlavu, před sebou hrůzu z hledání práce a navíc tu záplavu vzpomínek, kterou moje přítomnost tady spustila. „No, sama si to vybrala…“ Rychle jsem si otřela osamělou slzu a paní Gillová přimhouřila oči. „Samozřejmě, ale pokud rodiče spolupracují… Jste v pořádku?“ 19
Delphine.indd 19
28.07.22 11:32
Beth Morreyová
Pod nosem se mi objevil papírový kapesník. „Děkuju,“ zamumlala jsem a vzala si ho. „Omlouvám se… nevím, co mě to…“ „Emily, dnes povede hodinu pan Davidson – radši bys měla jít, nebo přijdeš pozdě. Já tady zatím tvou maminku provedu. Tak běž.“ Paní Gillová kývla směrem k Em, která pomalu odcházela a vrhala na nás podezíravé pohledy. „Pojďte se mnou.“ Vedla mě kolem zrenovované recepce, několika světlými chodbami, novými, a přitom podivně známými, celou cestu mluvila, zatímco já jsem se pokoušela ignorovat příliv dávných zážitků. V téhle třídě si Marni a Sheba spletly dohromady vlasy a celý den se potácely kolem jako siamská dvojčata, dokud jim slečna Kornacková nepohrozila nůžkami – neprofesionálně, ale účinně. Tady v jídelně měl Leroy Ellis alergickou reakci na rybu a pan Wilsden mu musel uprostřed oběda píchnout EpiPen. V téhle laboratoři Sally Barclayová… Ne. Přestaň. Teď je to Emina škola, všichni ostatní odešli jinam. „Nebudu vám povídat, jak je Emily skvělá. Jsem si jistá, že to víte – já jsem to poznala hned na první hodině. Četli jsme Mnoho povyku pro nic, hádku Benedicka a Beatrice, a já jsem se zeptala na další páry, které se hádají. Samozřejmě nepřišla žádná odezva – někdo zmínil ty dva komiky z televize Ant & Dec – tedy, co byste na to řekla – a pak zezadu pípne Emily: ‚Kateřina a Petruchio‘. A ten její proslov o Večeru tříkrálovém! Takže když se mě paní Boleynová ptala, kdo by měl chodit na speciální hodiny, okamžitě jsem řekla Emily Jonesová.“ Otevřela dveře prázdné neosvětlené třídy a pokynula mi. „Posaďte se.“ Třída nebudila žádné zvláštní asociace a i v šeru bylo jasné, že je to živé místo – barvy, myšlenky a úsilí všude kolem. Mezi okny byla interaktivní tabule, v otevřené knize papíroví motýlci s křídly popsanými synonymy pro slovo uvedené na 20
Delphine.indd 20
28.07.22 11:32
Delphine a její nový začátek
jejich hrudi. Bohatý: majetný, zámožný, hojný, mohovitý, plodný, úrodný… Paní Gillová mi podala další papírový kapesník a na okamžik zmlkla, než jsem se zklidnila. Když jsem vzhlédla, usmívala se a šťourala si semínko ze zubů. „Je téměř nemožné rozplakat se na kameru, víte. Herci používají oční kapky a někteří maskéři mají speciální tyčinku. Občas foukají do očí mentol. Je to nebezpečné, protože pokud se vám do oka dostane olej, může ho poškodit. Což by úplně zničilo danou scénu.“ Sáhla do zásuvky u svého stolu a vytasila se s pěknou růžovou krabičkou. „Dejte si makronku.“ Při četbě seznamu zaměstnanců na prospektu školy jsem s úlevou zjistila, že z dob mé školní docházky tu zůstalo jen pár osob. Paní R. Gillová (BcA.) patřila k nové vlně a Em si ji pořádně proklepla, když se dozvěděla, kdo to je. Pokud se usmála, byla pořád k poznání – ta slavná mezírka mezi zuby. Před více než dvaceti lety slečna Rosalind Cartwrightová jako teenagerka hrála Rosalii Murrayovou ve filmu Agnes Greyová nominovaném na Oscara, tančila po učebně a na své lokýnky ulovila sira Thomase Ashbyho. Tady v téhle třídě se mi zdálo skoro nemožné si to představit. Viděla jsem ten film s tátou, před dvanácti lety, zrovna když jsem zjistila, že jsem těhotná. Seděla jsem v našem chladném obývacím pokoji s večeří na podnose, naštvaná, protože táta byl duchem nepřítomen, třebaže jsem se dívala s ním, naštvaná, protože jsem zrovna vzdala maturitu a nebudu nikdy pracovat s knihami jako Agnes Greyová podle svých představ. Ten vztek nikdy nevymizel, jen tak přežíval, podřimoval, jelikož neměl kam jít. Rosalind Cartwrightová musela vydělat jmění, tak proč paní Gillová učí na Brownswoodu? Taková minulost je nepochybně pro studenty vražednou municí k různým narážkám. Leda že je Em jediná, kdo to ví – moje dcera hromadí informace jako jiné děti kaštany. Pověděla mi, že se její učitelka provdala za známého kytaristu a jednu dobu patřili 21
Delphine.indd 21
28.07.22 11:32
Beth Morreyová
k párům, co se vyskytovaly v různých časopisech, ale postupně se vytratili. Kromě nějaké kriminálky před pár lety se Roz Gillová už nějakou dobu nikde neobjevila a ve své nové reinkarnaci rozhodně nevypadala jako slavná osoba. Blond až světle hnědé vlasy šedivějící u kořínků, síť drobných vrásek kolem neobvykle modrých očí – starší, neupravenější, upovídanější verze osoby z filmového plátna. Obě jsme byly pohaslé hvězdy. „Tak co se děje? Vypadala jste předtím rozrušeně.“ Dceřina učitelka si ukousla makronku, do dlaně pochytala padající drobečky a nacpala si je do pusy. „Mám za sebou těžký den. Přišla jsem o práci.“ „Ale ne? Jak to?“ Podepřela si bradu rukou a upřeně na mě pohlédla. Na rtech měla zrnka cukru. „Šlo o… nedorozumění.“ Což byla svým způsobem pravda. Gio nepochopil, že Lexy si to polití kávou zasloužila. „Dá se to vysvětlit? Získat práci zpátky?“ „To nemá smysl.“ Konečkem prstu jsem obkroužila drobné růžové rýhy na makronce. „Stejně jsem tu práci nesnášela. Šéf byl děsný a plat mizerný.“ Vydržela jsem to dva roky, protože mizerný plat je pořád lepší než žádný, děsný šéf lepší než žádný šéf. Na tabuli na zdi za stolem někdo napsal: Můžeš být bohatý a chudý zároveň? Chudý: ožebračený, nuzný, švorc, podřadný, vadný, žalostný. „No tak třeba je to pro dobro věci. Najdete si jinou práci? Co děláte?“ „Servírku. A uklízečku.“ „Já jsem při studiu pedagogické školy pracovala v baru – je to těžká práce, že. Jestli chcete, mohla bych se poptat. Pořád mám nějaké kontakty.“ „Děkuju, to je v pohodě. Mám ještě to uklízení.“ Nebylo to v pohodě, ale podobně jako u příspěvku na divadelní představení Shakespearovy hry bych v žádném případě nepřijala pomoc. Jakmile jste něco takového dopustili, otevřeli jste 22
Delphine.indd 22
28.07.22 11:32
Delphine a její nový začátek
stavidla. Otázky, formuláře, sociální pracovníci, kontroly. Pomoc se stane vměšováním. Radši vydržet, s hlavou sklopenou. „Existuje pan Jones?“ Okamžitě se zarazila. „Promiňte, do toho mi nic není.“ Vzpomněla jsem si na Sida, svého posledního bývalého, a na tátu, jediného pana Jonese v mém životě, a zavrtěla jsem hlavou. Vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale rozmyslela si to a stiskla mi rameno. „Určitě si něco najdete.“ Vstala a smetla ze sebe drobky. „Teď vás budu muset vyprovodit ze školy, protože kdyby vás někdo přistihl, jak se tu potulujete bez propustky, nejspíš by vás zatkli.“ Pokusila jsem se zasmát a vstala jsem, nedojedenou makronku stále v ruce. Ale když jsme se blížily ke dveřím, někdo otevřel, cvakl vypínačem a místnost zaplavilo světlo. Mé uslzené oči se přizpůsobovaly, trvalo chvilku, než jsem zaostřila. „Delphine Jonesová!“ Další starší verze ženy, již jsem si pamatovala. Avšak tentýž pronikavý pohled, oblek v pánském stylu, nakrátko ostříhané vlasy sčesané dozadu – nyní prošedivělé. Tolik hodin jsem ji pozorovala, poslouchala, zapisovala si slova, která říkala, visela jí na rtech. Dokud jsem to všechno neopustila. „Slečno Challonerová.“ S vykulenýma očima ke mně napřáhla ruku. „Teď paní Boleynová,“ představila se. Takže slečna Challonerová je ta nová ředitelka. Když učila mě, byla to obyčejná angličtinářka, která obtížně sháněla peníze na renovaci knihovny. Té knihovny, kde Adam a já… Nacpala jsem si makronku do pusy, uchopila ředitelčinu ruku a doufala, že nepozná, jak se ta moje třese. „Delphine byla kdysi moje hvězdná studentka.“ Slečna Challonerová – paní Boleynová – kývla na paní Gillovou. „Opravdu?“ Paní Gillová se tvářila potěšeně. „A její dcera je teď moje hvězda!“ 23
Delphine.indd 23
28.07.22 11:32
Beth Morreyová
Paní Boleynová na mě vrhla pátravý pohled a já jsem se pokusila neuhnout očima. „Dcera? Vy jste tady jako rodič?“ „Em Jonesová,“ zamumlala jsem a polkla. Kolik si toho domyslela? Učila angličtinu, ale jak na tom byla s matikou? „Je jí… jedenáct. Zrovna začala sedmý ročník.“ Paní Boleynová se na okamžik zamračila, než se jí rozjasnilo. „Aha, Emily. Roz se o ní zmínila. Cituje Shakespeara. Je výjimečná. Jablko nepadlo daleko od stromu, že? Chodí na speciální výuku?“ „Ano,“ přitakala jsem. „Je moc nadšená.“ Paní Boleynová souhlasně přikyvovala. „Výborně. Přesně jako vy!“ Ale já jsem byla rozhodnutá, že Em nedopadne rozhodně jako já. Uspěje, kde já jsem selhala.
24
Delphine.indd 24
28.07.22 11:32
Kapitola 3
N
a dobré učitele nikdy nezapomenete. Jsou s vámi jako laskavý duch za zády a připomínají vám, že za něco stojíte. Vzpomínám si na učitelku čtení a psaní, která mi řekla, že moje vyprávění o Ikarovi bylo vynikající: „Jaká křídla jsi mu dala!“ pochválila mě a já jsem zářila víc než slunce. Pouto mezi učitelem a žákem je vzácné a silné, znalosti, které mají, jsou růžové a lákavé jako čerstvě utržené jablko. Představují bránu k novému životu, lepšímu – nebo tak jsem tomu alespoň kdysi dávno věřila. Slečna Challonerová patřila k učitelkám, které vám dokázaly otevřít celý svět. V mém případě se ukázalo, že do toho mého patří i Adam Terris. Další jablko, jemuž jsem nedokázala odolat. Adam přišel na Brownswood v desátém ročníku. Jeho tatínek měl nějakou nóbl práci ve státní správě, přeložili ho z Bruselu do Londýna, což už samo o sobě Adamovi přidávalo na přitažlivosti. Hned se uvedl jako inteligentní student, ale byl v pohodě. Slečna Challonerová měla ve středu, v době oběda, čtenářský kroužek, kde se náhle zvýšila účast, jakmile se do něj přihlásil Adam, všichni ho přišli okukovat, jak posedává na židli a paperbacky v jeho velkých rukou vypadají tak malé. Já jsem na kroužek chodila kvůli ní, ne kvůli němu. Poslechnout si, jak mluví o Thomasovi 25
Delphine.indd 25
28.07.22 11:32
Beth Morreyová
Hardym a Charlotte Brontëové, jak předčítá básně Elizabeth Bishopové. Ale postupně jsem začala naslouchat i jemu, všímat si, jak mu měděné kadeře padají do tváře, když čte nahlas, což bylo stejně vzrušující jako ta nejplamennější villanella. Opravdový zápal jsem ale cítila pouze tehdy, když jsem se pohroužila do nějaké knihy a unikla do jiného světa, v němž jsem nebyla Delphine Jonesovou. Trávila jsem celé hodiny v místní knihovně, protože tam bylo útulněji než v našem bytě, v tom vlhkém suterénu s otcem zhrouceným na křesle, táhnoucím mě dolů, když jsem chtěla stoupat vzhůru. Druhý angličtinář, pan North, nám nosil knihy, které jsem také hltala. Pocit, že mě někdo náležitě vnímá a poslouchá, jsem měla jedině tehdy, když jsem mluvila o tom, co jsem právě četla, čekala jsem na učitelovu pochvalu a Adam mě při tom pozoroval. Mimo školu jako kdyby někdo zhasl světlo. Taky ano – aby se ušetřilo za elektřinu. Plnit ledničku jídlem, opravit díry, jimiž zatékalo, sehnat peníze, a především zarazit každého, kdo chce vědět, co se děje. Stavidla jsou zavřená. Začala jsem o víkendech obsluhovat, abych zaplatila účty, které táta nezvládal, k večeři jíst suché rohlíky z kavárny, číst si do noci při baterce. Zpočátku jsem plnění školních povinností brala jako způsob, jak odrážet zvědavost ostatních, přesvědčovat je, že všechno je v pořádku. Ale z nutnosti se stalo potěšení. Co začalo jako flirt, přešlo v něco mnohem, mnohem většího. Škola se stala majákem – světlé, teplé místnosti, hluk a barvy, teplé obědy. Učitelé jako slečna Challonerová, která nás nutila, abychom ze sebe dostali to nejlepší. Knihy na bízející únikovou cestu. A Adam, který se na mě ve třídě díval a poslouchal mě, vnímal mě tak, jak už to táta nedokázal. Od té doby, co Maman zemřela, jsem si nepřála nic jiného, než aby mě všichni přehlíželi, aby si nikdo nevšiml, 26
Delphine.indd 26
28.07.22 11:32
Delphine a její nový začátek
v jak hrozné situaci jsme se ocitli, jenže s Adamem se to změnilo. Byl slunce a já jsem chtěla, aby na mě svítil, chtěla jsem letět výš a výš, dokud bych neucítila na svých křídlech to teplo.
27
Delphine.indd 27
28.07.22 11:32
Kapitola 4
P
o speciální výuce jsme se s Em zklidnily tím nejlepším způsobem, jaký jsme znaly, u šachů s horkou čokoládou. Stará dřevěná šachová souprava patřila tátovi, který mě hru naučil. Jednoho deštivého odpoledne, když mi bylo šest. Seděli jsme na podlaze, šachovnice mezi námi, a táta mi vysvětloval pravidla. Nejvíc se mi líbilo, že z pěšce se může stát královna, když se dostane na druhou stranu. Od té doby mi říkal moje královno a hráli jsme spolu každý víkend. Já s Em jsme teď hrály na malém skládacím stole, zatímco táta seděl bez hnutí vedle nás s očima přilepenýma na televizi. „Proč jsi pro mě dneska přišla do školy?“ Em zahájila pěšcem. Trhla jsem sebou při vzpomínce na scénku v kavárně a posunula svou figurkou. „Jen jsem tě chtěla vidět.“ To neobstojí. „Chtěla jsem se přesvědčit, jestli jsi neutekla ze školy a nešla na tu manifestaci kvůli klimatu.“ Em četla o dívce, která protestuje před švédským parlamentem, a uvažovala, že by také vyjádřila svůj postoj. Em se zamračila. „Přemýšlela jsem o tom. Ale nechtěla jsem zmeškat tu novou hodinu.“ „Jaké to bylo?“ Táhla jsem lehkomyslně jezdcem. Em stejně vyhraje. 28
Delphine.indd 28
28.07.22 11:32