0040897

Historická poznámka

Kolem roku 1500 cestoval Německou říší muž, o kterém se toho moc nedo­ chovalo. Skrovné prameny a nesčetné legendy, které kolem něho kolují, ale dovedly historiky k závěru, že opravdu existoval. Ve své době to byl největší kouzelník, podvodník, astrolog a mastičkář, a přitom chytrý a sečtělý jako ­tucet učenců a prohnaný jako Borgiové. Už krátce po jeho násilné smrti se o něm objevila kniha, kterou lze považovat za první německý bestseller. ­Dramatikové jako Christopher Marlowe a Johann Wolfgang von Goethe ho nechali vystupovat ve svých hrách, na pouličních jevištích byl všudypřítomný. Jeho postava dodnes platí za symbol ctižádostivého, nepokojného člověka, který si začal s ďáblem, jehož zásluhou si vydobyl velkou vážnost i bohatství – a nakonec zaplatil svou duší. Jmenoval se Johann Georg Faustus. Tohle je jeho pravdivý příběh.

7

FAUST 01_Kejklir.indd 7

8.9.20 15:28

Prolog Knittlingen v Kraichgau, 27. října Anno Domini 1486

N

a podzim, když děti zmizely, přišli do města komedianti. Malý Johann stál s otevřenými ústy ve výklenku Horní městské brány a pozoroval hlučný tančící a zpívající zástup pestrobarevně oblečených lidí. Jako malá armáda přešli padací most přes bahnitý městský příkop, zamířili do dokořán otevřené brány a naplnili Knittlingen životem. Vpředu metali dva cizokrajně vypadající muži tmavé pleti přemety, hned za nimi si hrdě vykračovala hrstka pištců s jednoručními píšťalami, dudami a tamburínami. Následovali maskovaní provazochodci, hrbatý trpaslík v šaškovském kostýmu, potulní šermíři mávající meči a skutečný huňatý medvěd, kterého vedl jakýsi obr na řetězu. Johann ještě nikdy neviděl takovou nádheru! Připadalo mu, jako by do falckého městečka dorazil sám císař. Nízké kamenné domy najednou zazářily podivuhodným leskem a Johan­ novi vnikla do nosu exotická vůně – aroma dalekého světa. Komedianti kolem něho procházeli jeden po druhém. Následoval je houf smějících se dětí, které tento den toužebně očekávaly. Jeden z provazochodců na něho zamrkal, další se zasmál a šťouchl ho tak, až chlapec ­pozpátku zavrávoral. Teprve nyní si Johann všiml, že samým údivem a okukováním vstoupil příliš daleko do ulice. Kola povozu ho minula ­jenom o vlásek; v zemi, která byla ještě rozmočená od posledního deště, vyryla hluboké rýhy. Z okolních kopců a lesů padala na město vlhká, studená podzimní mlha, ale Johann ji necítil; dál upřeně zíral na nekonečnou karavanu lidí, vozů, koní a volů, která za ohlušujícího hřmotu vtáhla do města. Odkud asi všichni přicházejí? napadlo ho. Z velkého Norimberka? Z ro­ mánských zemí za Alpami, nebo dokonce z opačného břehu moře? Tam, kde přebývají hlavonožci, lvi a draci… 9

FAUST 01_Kejklir.indd 9

8.9.20 15:28

Pro něho samotného končil svět už za nejbližšími kopci u městečka Kraichgau – za nimi začínaly pověsti, pohádky a legendy. Kdykoli k tomu jeho matka našla sílu, vyprávěla mu příběhy: o spícím císaři Barbarossovi, rytířích, skřítcích a královnách víl, Černém muži v lese, Říšských sněmech v Augsburgu a Norimberku a hlučných oslavách. Johann jí seděl na klíně a okouzleně naslouchal jejímu pokojnému hlasu. Po komediantech následovala spousta obchodníků, někteří s rachotícími povozy, ostatní jen s krosnou na shrbených zádech. Jako každý rok na den Šimona a Judy, svátek obou apoštolů, si postavili stánky podél obchodní ulice vedoucí od Horní městské brány až ke kostelu s­vatého Leonharda. Podzimní trh byl – společně s jarním trhem čtvrtou neděli po Velikonocích zvanou Cantate – největší jarmark v Knittlingenu. Z Brettenu, Pforzheimu, ba dokonce až ze vzdáleného Heidelbergu sem proudili lidé, aby tu nabízeli na prodej své zbraně. Johann se už několik týdnů na tento den těšil. Chlapci bylo osm let a trh z minulého podzimu se už změnil jen v mlhavou vzpomínku. Hned časně zrána přiběhl k městské bráně, aby si počkal na první komedianty, obchodníky a vetešníky. Ale tento prostor se naplnil až teď, kolem poledne. Když prošel bránou i poslední obchodník, následoval Johann celé procesí do města. Trhovci se přetahovali o nejlepší místa poblíž kostela, vousatý, už notně podroušený putovní kazatel stojící na bečce od vína hlásal brzký zánik světa, muzikanti hráli k tanci a naproti hostinci U lva hlasitými údery naráželi první vinný sud. Byl cítit pach vylisované šťávy z vína, moštu, koňského hnoje, dýmu a kuchyňských výparů z mnoha vývařoven, které Johanna svůdně dráždily v nose. Vzduch byl obtěžkaný prvním příslibem sněhu. Rolníci tvrdili, že s dnem svatých Šimona a Judy zima každý rok sice tiše, ale o to naléhavěji klepe na dveře. Celý Knittlingen se na tento den slavnostně vystrojil. Bohatí sedláci měli na sobě svrchníky a bílé barchetové košile jako při návštěvě kostela, ženy si zakryly vlasy šátky smotanými do dovedných čepců. Pro Johanna bylo obtížné razit si cestu mezi všemi těmi hlučícími, rozesmátými a smlouvajícími dospělými. Občas v davu narazil na jiné místní děti, zrzavá pekařova dvojčata Josefa a Maxe, kovářova syna s rozložitými ra­ meny, který byl už ve svých dvanácti letech silný jako býk, a na malého, čiperného Hanse, synka hospodského od „Orla“ dole u hradebního pří­ kopu. Ale jako obvykle se všechny Johannovi vyhýbaly nebo si potutelně 10

FAUST 01_Kejklir.indd 10

8.9.20 15:28

šuškaly, jen co kolem nich prošel. Johann si na to už natolik zvykl, že si toho téměř nevšímal. Jen tu a tam, kdy se někdy sám se svými sny potuloval v lesích u Knittlingenu, jím ještě projela palčivá bolest. Jeho matka ho nabádala, aby si s ostatními dětmi přestal lámat hlavu. Je údajně jiný než oni, chytřejší, bystřejší, zkrátka se s ním jeho vrstevníci nemohou rovnat. To kvůli vznešené krvi, jak jednou prohlásila, i když Johann nevěděl, co tím měla na mysli. Je ale pravda, že Johann se v Německé škole naproti ve špitálu, kterou navštěvoval od loňského roku, začal velmi rychle nudit. To, co ostatním žákům připadalo zatěžko – učení zpaměti, počítání, trochu latiny z katechismu – mu šlo samo od sebe. Občas dokonce opravil učitele, starého, zahořklého muže, který v Knittlingenu také sloužil jitřní mše. Johann se často vracel k položené otázce, zvídavě se vyptával na cizí země, pohyb Měsíce, sílu vody – ale ať už chtěl vědět cokoli, stařec mu na to neodpověděl. A když ostatní kluci Johanna bili, stál jen netečně opodál a pokradmu se ušklíbal. „Dej si bacha, ty skřete! Jestli mi ještě jednou šlápneš na nohu, rozmašíruju ti ten prohnanej ksicht na kaši!“ Ludwig, silný, o dva roky starší syn knittlingenského správce hospodářského dvora, ho udeřil do žaludku. Johann zasípal a chytil se za břicho, ale nebránil se. Ludwig ho přečníval skoro o dvě hlavy. Johann se znovu rozpomněl na matčina slova. Má-li skutečně vznešenější krev než ostatní děti, proč ho Bůh nechal takhle zatraceně mrňavého? Klidně by bral o něco méně rozumu, ale zato o trochu víc svalů; to byla jediná měna, která měla mezi dětmi opravdovou váhu. „A teď koukej padat!“ pohrozil mu Ludwig a vydloubl si ze zubů zbytek uzeného salámu; z brady mu přitom odkapával tuk. „Vytři si radši zadek knížkama, místo aby ses pletl ostatním pod nohy!“ Johann mlčel a rychle vzal nohy na ramena, než ho Ludwig znovu udeří. Konečně se svými ostrými lokty prodral až na malé prostranství před kostelem. Tady komedianti mezitím postavili improvizované je­ viště – pár dřevěných latí a prken na čtyřech sudech, na kterém předváděli své umělecké kousky. Jeden komediant bubnoval, druhý ohlušujícími ­činely ohlašoval následující číslo. Právě byli na řadě žongléři, kteří si vzduchem přehazovali barevné dřevěné koule a hořící pochodně a chytali je až na poslední chvíli – k blaženému zděšení obyvatel Knittlingenu. 11

FAUST 01_Kejklir.indd 11

8.9.20 15:28

Johann spěšně zatleskal, a to i při následujícím vystoupení, při kterém hrbatý trpaslík dával k lepšímu pár rýmovaných veršovánek o vínu, ­ženách a zpěvu; potom ho vystřídal obr s korbelem velkým jako sud. Lidé se hlasitě smáli a hulákali, takže Johann nejdřív přeslechl tichý hlas vedle sebe. Teprve když ho někdo zatahal za ucho, škubl sebou. V první chvíli si myslel, že je to zase Ludwig, který mu chce vyprášit kůži. „Hele, seš snad nahluchlej? To tě některý z těch komediantů okouzlil tak, že tu stojíš jak solnej sloup a civíš jako tele na nový vrata?“ Johann se otočil a s úlevou se usmál. Před ním stála Margareta, Ludwigova mladší sestra. Měla na sobě šedé šaty, jejichž bílá zástěra už byla dole potřísněná mrvou, a slámově světlé vlasy jí nespoutaně padaly do obličeje. Jako jedno z mála knittlingenských dětí Margareta Johanna velmi dobře snášela a stýkala se s ním. Už dvakrát ho ochránila před jinými chlapci tím, že jim pohrozila svým otcem. Dokonce i Ludwig ji poslouchal. Johann sice potom schytal o to větší výprask, ale nebolelo ho to tak jako jindy. Prostě jenom zavřel oči a myslel na Margaretiny světlé vlasy lesknoucí se jako sláma v létě. Vyskytl se tu ale problém. Kdykoli ho Margareta oslo­ vila, měl zpočátku zapečetěná ústa. Bylo to jako začarované! Ani teď ze sebe nevypravil jediné slůvko. „Ty máš komedianty rád, viď?“ řekla Margareta a kousla do šťavnatého, červeně žíhaného jablka. Johann mlčky přikývl a Margareta s plnými ústy pokračovala: „Víš, že kejklíři a komedianti jsou učinění ďáblové?“ Otřásla se. „Tvrdí to církev. Toho, kdo tančí na jejich muziku, zavedou přímo do pekla.“ Znenadání ztišila hlas a pokřižovala se. „Možná unesli i ty děti. Klidně bych to do nich řekla.“ „Nemluv nesmysly!“ obořil se na ni Johann. „Odvlekli je vlci, říkali to i lovci – a ti to přece musí vědět!“ Přes jásot a chechtot ho zničehonic zamrazilo, jako by se ocitl osamocený kdesi v divočině. Během posledních týdnů zmizely čtyři děti, sedmiletý Fritz z Knittlingenu, jeho teprve pětiletý bratr a dvě dívky ze sousedního Brettenu. Obě brettenské dívky si hrály v lese; Fritz, syn řezníka z Marktgasse, a jeho bratr, malý Peterle, hnali nedalekým dubovým lesem svini, která se vrátila sama. Lidé se domnívali, že děti sežrala divoká zvěř. Jiní mluvili o hladových, ke všemu odhodlaných psancích, kteří přebývají v lesích a jemné růžové dětské masíčko mají ještě raději než srnčí. Někdo 12

FAUST 01_Kejklir.indd 12

8.9.20 15:28

viděl v dálce, na okraji zalesněného kopce, stoupat dým; vzduchem se prý vznášel zápach připomínající spálené maso. Johann zaťal zuby a mlčky upřeně zíral na komedianty na jevišti. Když k němu závan větru donesl dým z pánví ve vývařovnách, zvedl se mu najednou žaludek. Spálené maso… Jeho hloubání přerušilo uctivé, bojácné šuškání. Margareta mu stiskla ruku a on sebou škubl. Zamrazilo ho, ale nedokázal říct, jestli to způsobil dívčin dotek, nebo za to mohly zmizelé děti, na které ještě před chviličkou myslel. Nebo případně to, co viděl před sebou. „Vidíš? Neříkala jsem ti to?“ zasyčela Margareta. „Podívej se na toho chlapa! Ten snad přichází přímo z pekla.“ Muž, který právě vystoupil na pódium, skutečně vypadal jako ztělesněný démon. Byl vysoký a hubený a měl na sobě červenočerně pruhovaný plášť, který na něm povlával jako netopýří křídla. Obličej měl tak bledý, jako by vůbec nebyl prokrvený, a nos měl ostře řezaný, což mu propůj­ čovalo vzhled dravého ptáka. Na hlavě mu trůnil široký černý plstěný ­klobouk s červeným pérem jako potulný scholastikus. Nejděsivější ale byly jeho lesklé oči, které byly temné a hluboké jako bažina. Johannovi připadaly jako oči starce v obličeji mnohem mladšího muže. Když klouzaly po hlučícím zástupu, diváci zničehonic umlkali. ­Johann měl na okamžik pocit, že na sobě cítí mužův pohled jako lačně šátrající prsty. Poté neznámý pomalu a nábožně zvedl hlavu a vzhlédl k obloze zatažené temnými mraky. Mezitím začalo lehce mrholit. „Hvězdy…,“ promluvil hlasem, který zněl zároveň tiše, a přesto tak pronikavě, že byl slyšet na celém prostranství před kostelem. Zněl měkce a lehce cizokrajně, jak to bývalo obvyklé u poutníků ze západu, z opačného břehu Rýna. „Hvězdy nelžou! Nyní, ve dne, jsou neviditelné, a přesto tady jsou. Svítí nad námi a ukazují nám cestu – cestu, která je pro každého z nás předznamenaná.“ Dramaticky se odmlčel a znovu klouzal pohledem po davu. „Ah, oui, c’est vrai! Jsem schopen vidět i vaši životní cestu. Jsem totiž magistr sedmi umění a ochránce sedmikrát sedmi pečetí! Doktor černé Krakovské univerzity!“ „Čaroděj,“ zašeptala Margareta. „Vždyť jsem to věděla!“ 13

FAUST 01_Kejklir.indd 13

8.9.20 15:28

Johann mlčel a dál naslouchal slovům záhadného cizince, který se teď obrátil na kolemstojící jako kněz se široce roztaženými pažemi. „Najde se tu někdo, kdo by chtěl znát svou budoucnost?“ zeptal se zvučným hlasem. „Každá otázka za jeden krejcar.“ Pousmál se. „Ten, komu prorokuji brzkou smrt, dostane svou odpověď zdarma.“ Někteří diváci se zasmáli, ale jejich smích zněl dutě a bázlivě. Nad celým prostranstvím se rozhostilo napjaté ticho. Konečně se přihlásil mladý, podsaditý rolnický synek a neznámý ho pozval k sobě na pódium. „Co chceš ode mě vědět?“ zeptal se čaroděj očividně roztřeseného mladíka, zatímco ohmataná mince změnila majitele. „No, já…,“ spustil mladík zeširoka. „Moje Elsbeth a já jsme už přes rok pár, ale dosud nám Pánbůh nedaroval dítě. Rád bych věděl, jestli je nám osud v tomto ohledu nakloněn.“ Neznámý uchopil jeho ruku, mozolnatou pracku poznamenanou ­těžkými polními pracemi, a pozorně se k ní sklonil. Johannovi skoro připadalo, jako by přičichl ke kůži, ba dokonce jako by ji ochutnával a lízal jako zvíře slanisko. Uplynula notná chvíle, během níž hladil dlaň, a přitom tiše, téměř neslyšně, mumlal jakási slůvka. Nakonec se opět napřímil. „Tvoje žena bude nosit v lůně dítě ještě před následujícím jarem. A bude to chlapec! Bude zdravý a silný, protože se narodí pod souhvězdím Ryb. Tak promluvily hvězdy!“ Muž zvedl ruce a k obloze jako by z nicoty vzlétl černý havran. Lidé udiveně vykřikli, opodál vzadu starší služebná zasténala a omdlela. Mladý rolník s hlubokými úklonami opustil pódium a vystřídal ho další ustrašený zákazník. Johann napjatě přihlížel, jak záhadný cizinec ­postupně ještě prorokuje bohatou úrodu, Bohem požehnaný nový dům, správný den pro setbu a tři další zdravé syny a dcery Knittlingenu. Z dosud prázdné ruky mu vyletěly dvě vrány, hrací karty s cizokrajnými, krvavě rudými symboly se sypaly na zem jako z přízračné ruky a ze svého širo­ kého klobouku vykouzlil živou černou kočku. Johann byl tak fascinovaný, že skoro zapomněl dýchat. Ještě nikdy nic podobného neviděl. Ten muž je určitě kouzelník! Všechny je začaroval a teď se nacházejí pod jeho neodolatelným vlivem. Za nějakou dobu představení skončilo, neznámý se uklonil a důstojnými kroky opustil pódium. Vzápětí se na jeviště vyšplhali akrobati a začali se svými kejklemi. Ale ať skákali sebevýš a metali jakkoli odvážná salta, 14

FAUST 01_Kejklir.indd 14

8.9.20 15:28

Johannovi najednou všechno připadalo fádní a nevkusné. Vždyť viděl skutečná kouzla a nahlédl do cizího světa za hranicemi toho pozemského! A to teď už mělo být zase po všem? Johann se zachvěl zklamáním. Dokonce ani přítomnost Margarety ho neuklidňovala. Dívka pořád stála vedle něho a držela ho za ruku. Rozpustilí harlekýni a žongléři se jí očividně líbili víc než záhadný čaroděj. „Jak to jenom udělal?“ opakoval Johann pořád dokola, ale spíše jen pro sebe. „Jak to udělal? Jak vypustil havrana a vrány a přičaroval kočku? V čem spočívá jeho tajemství?“ „Havrani, vrány a černé kočky! Vždyť říkám, že je ve spolku s ďáblem!“ ulevila si Margareta, aniž spustila pohled z komediantů. „A teď buď zticha, jinak se mi o tom chlápkovi bude zdát. Brr! Doufám, že ještě dnes zase odjede.“ Tohle pomyšlení Johanna nevýslovně vyděsilo. Jestliže neznámý dnes opravdu odcestuje, on se nikdy nedoví, co za těmi kouzly vězí! Po­kradmu se kolem sebe rozhlédl. Kde ten muž vlastně je? Vedle jeviště, kde čekali ostatní kejklíři na svůj výstup a bavili přitom kolemstojící ­různými šprýmy, každopádně vidět nebyl. Že by se už vytratil? Johann pustil Margaretinu ruku a opatrně přistoupil k pódiu. Dívku zaujali akrobati natolik, že si čarodějovy nepřítomnosti vůbec nevšimla. Johann širokým obloukem obešel celé prostranství a prošel kolem levé kostelní lodě. Na druhé straně, dál od Tržní ulice, panoval mnohem větší klid. Slepý žebrák se belhal s holí po dlažbě potřísněné hnojem a v jednom temném zákoutí zvracel opilec – jinak tam nebylo vidět ani živáčka. V ulicích se převalovala šedivá podzimní mlha. Johann se nemohl ubránit ­pocitu, že chuchvalce mlhy jsou tady mnohem hustší než na opačné, ­zalidněné straně kostela; připadalo mu, že jsou skoro těstovité. Vtom zahlédl povoz. Vůz stál trochu stranou, hned vedle radnice, která teď byla beznadějně liduprázdná. Byl zakrytý plachtou ze zašpiněné látky; skvěly se na ní podivné znaky a runy, jež Johann nedokázal přečíst. Stará, unavená herka sklonila hlavu do kbelíku s ovsem, který měla přivázaný kolem krku. Na vnější straně vozu, přímo nad kozlíkem, visela velká rezavá klec se dvěma vránami a jedním havranem; s tichým vrzáním se pohybovala ve větru. Jak to navlékl? Jak vykouzlil toho havrana…? 15

FAUST 01_Kejklir.indd 15

8.9.20 15:28

Johann se jako očarovaný blížil k ptákům, kteří třepotavě poletovali v kleci sem a tam. Co když jsou opravdu zakletí? Potichu, po špičkách, přistoupil ke kleci a natáhl ruku… „Jestli máš hlad, musím tě varovat, ti ptáci mají zatraceně tuhé maso. Kromě toho se ti v břiše rozpustí a vrátí se zpět ke mně, svému stvořiteli. Takže bys z toho moc neměl.“ Johann se prudce otočil a zíral do tváře bledého cizince, který stál přímo za ním a shora na něho shlížel. Jak se k němu ten muž dokázal tak nepozorovaně přiblížit? Je to snad taky nějaké kouzlo? Muž na chvíli svraštil čelo a pak se mu na rtech mihl úsměv. Za nimi bylo vidět malé, ostré zuby jako u nějaké šelmy. „Ach, to se podívejme! Ty jsi ten chlapec, který předtím stál v první řadě.“ V cizincových očích to pobaveně zajiskřilo. „No, do tvé otevřené pusy by se vešla celá stodola.“ Zvědavě se sklonil k Johannovi, který teď ucítil slabý pach síry. „Kolik je ti let, cvrčku?“ „Já… je mi osm,“ zasípal Johann, který se zničehonic necítil ve své kůži. Najednou mu připadalo, že je kolem něho mnohem, ale opravdu mnohem chladněji než v třeskuté zimě. Hudba a hluk trhu k němu už pronikaly jenom zdálky, jako přes nějaké mohutné, zavřené dveře. „Hm…“ Vypadalo to, že muž přemýšlí; držel hlavu stejně nakloněnou na stranu jako číhající ptáci v kleci vedle něho. Nakonec – ta chvíle trvala snad celou věčnost – se v celé své velikosti napřímil. „A jak se jmenuješ?“ zeptal se úsečně. „Já… já… jmenuju se Johann Georg, jsem syn velkostatkáře Jörga Ger­lacha,“ odvětil Johann. „Ale moje matka mi říká Faustus.“ „Tak Faustus… Jak krásné, a přesto podivné jméno.“ Muž se usmál. Johann měl na chvilku pocit, že se v temných očích neznámého zablesklo – jako blýskavice za mraky obtěžkanými deštěm. „To pak také určitě víš, co to latinské slovo znamená?“ „Znamená ,šťastný‘,“ odpověděl horlivě Johann. „Nebo také ,přinášející štěstí‘, ,požehnaný‘. Matka pořád říká, že jsem se narodil pod šťastnou hvězdou. Domnívá se, že osud se mnou zamýšlí velké věci.“ Pokrčil rameny. „I když vůbec nevím, co tím myslí. Tvrdí, že jsem vznešené krve.“ „Vznešené krve? Ohó! To by ses musel častěji mýt.“ Muž se zasmál. „Každopádně je tvoje matka moudrá a zřejmě i ctižádostivá žena. Člověk nezřídka kráčí cestou svého jména.“ Najednou uchopil Johanna 16

FAUST 01_Kejklir.indd 16

8.9.20 15:28

za paži a přitáhl ho velmi blízko k sobě. Rozevřel chlapcovu pěst a pozorně se zahleděl na dlaň. Něco na ní ho zřejmě vyvádělo z míry, a tak se k ní sklonil ještě hlouběji. Opět, stejně jako předtím na pódiu, ji očichal; Johann měl na chvíli dojem, že cítí na kůži drsný jazyk, jako by ho olízl kozel. Poté muž začal mumlat. Znělo to jako prastaré zaříkávání. „Ty čáry… ty čáry…,“ šeptal. „Opravdu…“ Upřeně se zahleděl na Johanna. „Víš, kdy ses narodil, chlapče?“ Johann zaváhal. Vždy ho udivovalo, že matka znala den jeho narození tak přesně. Děti obvykle věděly jen to, kdy mají jmeniny. „Dne… dne 23. dubna, léta Páně 1478, na svátek svatého Jiří,“ vysoukal ze sebe. „Matka mi kladla na srdce, že si mám ten den dobře zapamatovat.“ Muž znovu uklonil hlavu na stranu. „Den proroka, hm…“ Zaťal prsty Johannovi do ramen; chlapce to bolelo jako dlouhé, ostré nehty. „Možná bych přece jen měl…“ Vtom se ozvalo něco jako pískot – vysoký, naříkavý zvuk, který chlapce nevýslovně vylekal. Znělo to, jako by někdo zoufale lapal po dechu, protože mu hrozilo udušení. Panicky se otočil. Nejdřív si myslel, že to byly vrány nebo havran, ale záhadný zvuk jednoznačně pocházel z povozu. Teď zazněl znovu – tiché vrnění a skučení. Teď už si toho všiml i neznámý. „Kočky,“ vysvětlil s úsměvem. „Moje stará Selena vrhla hned pět koťat. Budu je asi muset všechny utopit, jestli budou pořád takhle vřískat.“ Zvuk okamžitě utichl. „Zapomeň, co jsi slyšel! Věř mi, bude to tak pro tebe lepší.“ S těmi slovy čaroděj Johanna pustil. Sáhl po kleci, otočil se a zamířil ke kozlíku. Rychle nasedl, postavil klec vedle sebe a uchopil do ruky uzdu. Černí ptáci si měřili Johanna malýma, zlýma očkama. „Musím dál,“ upozornil čarodějník netrpělivě. „Před zá­ padem ­slunce chci být v Bruchsalu. Čeká mě ještě hodně práce – celá spousta, a člověk nemládne!“ Hlasitě a mečivě se zasmál, ale poté jeho pohled opět zvážněl. „Ty čáry,“ zamumlal znovu. „Narozen v den proroka…“ Nevěřícně zavrtěl hlavou. „No, malý Fauste, je možné, že se ještě někdy shledáme. Hvězdy nelžou!“ Práskl opratěmi a povoz se zvolna rozjel. 17

FAUST 01_Kejklir.indd 17

8.9.20 15:28

Zatímco vůz pomalu mířil k Dolní bráně a nořil se do podzimní mlhy, uslyšel Johann znovu pronikavý, žalostný zvuk. V poslední chvíli, krátce předtím, než povoz zmizel za jedním z posledních domů, se vozová plachta zachvěla, roztáhla a vyklenula, jako by se někdo uvnitř do ní zoufale opíral. Vzápětí se mlha za vozem zavřela jako bílá opona. Johann zůstal ještě notnou chvíli stát uprostřed ulice a nebyl schopen jediného pohybu. Připadal si jako ve snu. Co bylo kouzlo, a co skutečnost? Nakonec se otřásl a na nejistých nohou obešel kostel, aby se vrátil na ­hlučný trh, kde ho okamžitě pohltil dav lidí. Komedianti hráli k tanci, džbány kolovaly z ruky do ruky, a zatímco slunce zvolna zapadalo za městské hradby, obyvatelé Knittlingenu slavili den apoštolů Šimona a Judy, pravděpodobně poslední teplý den zbývajícího roku. A Johann si už teď uvědomoval, že bez ohledu na to, kolik roků ještě uplyne, nikdy na toho čaroděje nezapomene.

18

FAUST 01_Kejklir.indd 18

8.9.20 15:28

První dejství

Muz ze západu

FAUST 01_Kejklir.indd 19

8.9.20 15:28

1 Anno Domini 1494, o osm let později…

S

lunce žhnulo tak palčivě, jako by chtělo celý svět zapálit. Johann ležel se zavřenýma očima na zádech a nechal teplo proudit celým tělem. Zima byla dlouhá a přešla do vlhkého, zkřehlého jara. Hodně pršelo a také často padaly kroupy, první setbu spláchla ničivá bouře, jak se v posledních letech často stávalo tady v Kraichgau, severně od Schwarzwaldu. Teprve nyní, v červenci, to vypadalo, že nastalo opravdové léto. Vysoké obilí se vlnilo na polích kolem celého Knittlingenu a nabízelo ­báječný úkryt k podřimování, snění a krátký odpočinek od práce. Nebo pro první kradmý polibek. Johann zamžoural, téměř nepozorovaně otočil hlavu a viděl, že Margareta rovněž leží nehybně jako on a užívá si tepla. Už hezkou chvíli mlčeli, zatímco jim vítr jemně čechral klasy a zdálky sem přinášel cvrlikání vlaštovek. Dnes byl den Páně, a tak knittlingenští rolníci většinou zůstali doma nebo vyhledali jeden z četných vinných šenků; jen pár jich pracovalo na poli. Orientační bod jejich úkrytu tvořil prastarý, zvětralý kamenný kříž uprostřed žitného pole; Johann tam teprve včera udusal půdu. Pokud tam někdo seděl nebo ležel, nemohl ho nikdo spatřit. Bylo to dokonalé hnízdečko lásky. Musel vynaložit určitou námahu, aby sem Margaretu nalákal. Několik dní kolem dívky bezradně bloumal, ale pořád nemohl sebrat odvahu k tomu, aby ji oslovil. Nakonec jí napsal zašifrovaný dopis, jak to učinil už několikrát předtím. To bylo už několik let jejich malé tajemství. Johann vypíchal jehlou do jednotlivých písmen nepatrné dírky, které dohromady obsahovaly tajnou zprávu. Tentokrát poselství znělo tak, že se mají setkat právě tady a že jí ukáže nový mistrovský kousek. Nenapsal jí ovšem, co tím má na mysli. 21

FAUST 01_Kejklir.indd 21

8.9.20 15:28

V posledních letech Johann často chodil do knittlingenského hospodářského dvora, který se nacházel od domu jeho rodičů jen co by kamenem dohodil. Kam až mu paměť sahala, Margareta se vždy smála jeho kejklířským kouskům a naslouchala mu, když jí vyprávěl Ezopovy bajky o zvířatech nebo něco z veselých řeckých komedií, které vyhrabal v klášterní knihovně v Maulbronnu. Dříve si často hráli v seníku nebo ve velké lisovně vína v hospodářském dvoře. Teď už ale nebyli děti; Johannovi se na obličeji objevilo první černé chmýří – před pár měsíci dovršili on i Margareta šestnáct let. Knittlingenští mladíci už delší dobu vrhali na dívku žádostivé pohledy. Z malé, rozcuchané světlovlasé uličnice v zašpiněných šatech vyrostla bystrá dívka, která téměř dozrála v ženu. Oproti mnohým jiným svým vrstevnicím neměla dohněda opálenou kůži, ale byla téměř mramorově bílá jako nějaká vznešená princezna, jen tu a tam posetá pihami; pod šněrovačkou se jí přes útlý věk pohupovala bujná ňadra. Především ale Margareta byla dcera knittlingenského správce hospodářského dvora, a tudíž nejlepší partie ve městě – a on, Johann Georg Gerlach, druhý nejmladší syn bohatého sedláka Jörga Gerlacha, ji dokázal zavést s sebou do polí. Zůstávalo jen otázkou, jak to bude dál. Johann se protáhl a hlasitě zívl. Margareta k němu otočila hlavu. Měla oči modré jako chrpy rostoucí všude kolem nich v žitném poli. Také se protáhla a napřímila. „Neříkal jsi, že mi chceš ukázat nový mistrovský kousek?“ Zadívala se na něho zpola zvědavě, zpola vyzývavě. „Proto jsme sem přece přišli. Nebo jste se mnou, nebohou a nevinnou dívkou, zamýšlel něco jiného, pane ­Johanne Georgu Fauste?“ Jako mnozí ostatní v městě vyslovila jeho přezdívku s výsměšným podtónem, ale Johann jí to přesto nezazlíval. „Ne, ne.“ Spěšně se zvedl a vytáhl z vesty balíček ohmataných hracích karet. „Tohle je…“ Odmlčel se, když spatřil Margaretin zklamaný obličej. „Ty se mnou chceš hrát karty? K tomu se ti líp hodí kamarádi v hostinci.“ Pohrozila mu prstem. „Jestli tě ovšem dřív nezavřou!“ Hra v karty byla poměrně nová a vrchnost ji neviděla ráda; církev proto karty nazývala „modlitební ­knihou ďábla“. „Tak přece počkej!“ Johann jí přidržel před očima balíček karet rozprostřený do vějíře. „Tady máš, vezmi si jednu kartu, jakoukoli. A mysli ­přitom na svou lásku.“ 22

FAUST 01_Kejklir.indd 22

8.9.20 15:28

„Co tě to napadá, ty drzoune! Čerta starého si vezmu!“ Margareta se zachichotala, ale přesto po kartě sáhla. Předala ji Johannovi, který ji s teatrálním gestem otočil. Byl to srdcový spodek, který držel v ruce růži. Johann s triumfálním úsměvem zastrčil kartu zpátky do balíčku. „Zřejmě jsi přece jen myslela na svého milovaného.“ „To byla pouhá náhoda. Ukaž, zkusím to ještě jednou.“ Margareta si znovu vybrala kartu – a opět to byl kluk s růží. Když ten trik vyšel i po­ třetí, nadšeně zatleskala, jak to často dělávala i dříve. „Jak jsi to udělal?“ vyzvídala netrpělivě. „Tak řekni!“ Johann se usmál. Byla to právě tahle nevinnost a schopnost se nadchnout, co ho na Margaretě tak fascinovalo. Zdálo se, že nikdy není smutná, nikdy nad ničím nehloubá tak jako on. Měla zvonivě jasný smích, a když ho slyšel, jak se nese přes celé prostranství před kostelem, rozply­ nuly se jeho ponuré myšlenky, které kolem něho občas poletovaly jako neodbytné můry. „Je to magie,“ pronesl teatrálně. „Magie? Ale jdi, prosím tě! Nejseš nic jiného než šarlatán. No jen počkej!“ Margareta mu vytrhla karty z ruky a ty se jako nenadálý déšť snášely k zemi. Se smíchem se na něho vrhla a záhy spolu dováděli jako dvě malá štěňata. Johanna přitom blaženě zamrazilo. I dříve už spolu takhle řádili, ale pocit, který teď objevil, když se Margaretino stehno třelo o jeho, byl zcela nový. Nový a velmi, velmi krásný. „Copak to tu máme?“ zachichotala se Margareta a se šelmovským kukučem mu položila ruku na rozkrok. „Že by další balíček karet?“ Johann byl do Margarety zamilovaný v podstatě odnepaměti. Mezi všemi knittlingenskými dívkami, z nichž ta či ona občas na něho vrhla dvojsmyslný pohled, byla Margareta jediná, která ho opravdu zaujala. Stále mu ale připadalo obtížné dát jí to patřičně najevo. Všichni ho jinak považovali za nanejvýš duchaplného, jeho stručné průpovídky většinou provázela sžíravá jízlivost, a četní obyvatelé Knittlingenu mu proto velmi hlasitě a opravdu vybraně spílali – jenom u Margarety mu dosud chyběla ta správná slova, a tak si s ní připadal jak malý kluk. Ani teď ho nenapadla vtipná odpověď na její koketní otázku. 23

FAUST 01_Kejklir.indd 23

8.9.20 15:28

„To… to nic není,“ zamumlal rozpačitě. „Nic není? Tak to chci vidět, jestli pan Faustus, největší knittlingenský kejklíř a chlubil, opravdu nemá nic v kalhotách!“ Margareta ho chtěla přitisknout k zemi, ale Johann byl rychlejší a vrhl se na ni. „Chvastoune!“ zasípala a v očích jí zajiskřila směsice strachu a žádostivosti. „Nejseš nic jiného než chvastoun. Přiznej to!“ Johann doufal, že na ni udělá dojem karetním trikem. Od té doby, co tenkrát před osmi lety viděl na jarmarku záhadného čarodějníka, ho fascinovaly kejklířské triky – k velkému zármutku jeho otce, který něco takového považoval za kacířský nešvar. Johann kouzlil mince z uší, strkal živé myši do svých kapes, načež je s ohlušujícím křikem a vřískotem zase vytahoval zpod Margaretiny zástěry, žongloval s míči, noži a pochodněmi a měnil kyselé víno v sladké tím, že foukal nad pohárem. Jakmile do města dorazili kejklíři a komedianti, snažil se od nich odkoukat jejich řemeslo. Občas mu své triky prozradili a on je tajně nacvičoval ve stáji za domem. Tím se jeho pověst mezi obyvateli Knittlingenu zrovna nezlepšila. Lidé považovali kejklířství za nástroj samotného ďábla – ačkoli se na potulné komedianty v křiklavě pestrobarevných hábitech s oblibou dívali. Zatímco tak spolu na poli dováděli, ucítil Johann v kapse u kalhot malý kožený váček, který tam dnes ráno vložil. Nacházel se v něm zvláštní prášek, který od jednoho potulného kejklíře získal teprve minulý týden za silný ­plátek slaniny a dvě vejce. Když se směs zapálila, začala kouřit, blýskat a bouchat. Johann doufal, že by tím mohl Margaretě později zaimponovat. Ale možná prášek vůbec nebude potřebovat. „Ha! A mám tě!“ Margareta se na něho s divokým výkřikem znovu vrhla. Přitiskla rukama jeho paže k zemi, což si mladík nechal ochotně líbit. Její obličej se teď ocitl velmi blízko jeho, cítil dívčin horký dech a vlasy slabě vonící po medu, senu a slunci. Třeli se o sebe boky a on vnímal její zpocenou kůži pod tenkými šaty. Na tuhle chvíli se načekal tak dlouho… Vlastně celý svůj život. „Ty… ty… šarlatáne,“ sípala Margareta. „Johanne Georgu Gerlachu, nejseš nic víc než šarlatán. Ale uznávám, že velmi… něžný a milý šarlatán.“ V očích měla najednou zasněný výraz. Sklonila se k němu ještě blíž, až se jejich rty skoro dotýkaly. 24

FAUST 01_Kejklir.indd 24

8.9.20 15:28

„Ty seš něčím mimořádný,“ šeptala a odhrnula mu z obličeje pramen vlasů černých jako uhel. „Jsi úplně jiný než všichni ostatní mladíci. V čem spočívá tvoje tajemství, Johanne Fauste? Pověz mi, co přede mnou tajíš…?“ Johannovi perlil na čele pot. Zničehonic ho zaplavilo dusivé horko jako v peci a ústa měl úplně vyprahlá. „Margareto, já…,“ hlesl. Vtom se mu do paže zaťaly něčí prsty a prudce ho nadzvedly. Margareta překvapeně vykřikla, když i ji uchopila čísi ruka a prudkým pohybem postavila na nohy. Mezi nimi stál Johannův otec, podsaditý muž s býčí šíjí a sluncem sežehnutým obličejem, a třásl oběma mladými lidmi jako se dvěma koťaty. Nakonec dívku pustil a vzápětí uštědřil Johannovi tak mlaskavou facku, že mladík padl na záda do obilí. „Zatraceně, co tě to, kluku, napadlo?“ obořil se Jörg Gerlach zhurta na svého nedospělého syna. „Dcera správce klášterního dvora! To ses snad pomátl? Teď se můžeš jenom modlit, aby se o tom nedověděl její otec, ­jinak tě vypráská od jedné městské brány ke druhé!“ „Ale my jsme přece vůbec nic nedělali!“ ujišťovala ho Margareta. Gerlach zvedl varovně prst a celý se třásl hněvem. „Já nejsem včerejší, děvče! Vím, co jsem viděl. Vy už nejste děti. Mně nic nenamluvíte!“ Sklouzl pohrdavým pohledem po Johannovi, který stále ležel mezi klasy a utíral si čúrek krve ze rtů. Poté se znovu obrátil k Margaretě. „Příliš dlouho jsem trpěl, aby můj syn na tebe dělal oči. Těmi zatracenými ­kejklířskými kousky tě okouzlil a ty se na něj lepíš jako vosa na med!“ „Ale otče…,“ začal Johann a třel si pálící tvář. Pokoušel se potlačit v sobě vztek. Kdyby teď otce ještě víc rozdráždil, zakázal by mu stýkat se s Margaretou úplně. „Nic… opravdu nic se nestalo.“ „Nic se nestalo?“ Gerlach se k němu prudce otočil. „Copak nevíš, co tím svým věčným chvástáním tropíš? Margareta je zasnoubená s kupeckým synem z Brettenu! A ten se neožení s dívkou, kterou mu osahává ­někdo jiný. To mi pak knittlingenský správce klášterního dvora ze msty zvýší pachtovné! Kvůli tobě se mi už beztak vysmívá celé město. Ty už nebudeš mou pověst dál ničit. Ty ne!“ Nohama divoce rozdupal hrací karty, které ležely rozházené po zemi. Zpod podpatku vykukoval spodek s růží pokrytý vrstvou bahna a špíny. „Ďáblův nástroj!“ zasípal Gerlach. 25

FAUST 01_Kejklir.indd 25

8.9.20 15:28

Johann o pár kroků ustoupil. To, že Margareta byla zaslíbena něja­ kému kupeckému synkovi, byla dosud jenom fáma – ona sama se o tom nikdy nezmínila. Avšak díky slovům jeho otce se tahle fáma nyní stala skutečností – a sen o něm a Margaretě splaskl jako mýdlová bublina. To bolelo mnohem víc než nějaká facka. „Ďáblův nástroj!“ zakřičel znovu Jörg Gerlach a rozcupoval srdcového kluka na kousíčky. „Zpropadené ďáblovo dílo! Stvořené pro kejklíře, darebáky a podvodníky!“ Johann ještě nikdy nezažil otce, jenž měl obličej zrudlý hněvem jako krocan, takhle rozzlobeného. Vypadalo to, jako by z něho teď vyvřelo všechno, co v něm už dlouho kvasilo. Nikdy si spolu příliš nerozuměli, ale v poslední době se odstup mezi nimi stále zvětšoval. Johannovi starší bratři, Karl a Lothar, se těšili otcově bezvýhradné lásce. Bral je s sebou na projížďky na koni, doprovázeli ho na trhy v sousedních městech a Karl, nejstarší z nich, směl s otcem v hostinci dokonce sedět u stejného stolu a popíjet s ním víno. Gerlachovi byli uznávaná selská rodina. Jejich dům stál hned vedle knittlingenského kostela. A už teď bylo jasné, že Karl zdědí usedlost, zatímco Lothar, který pracoval v klášterním dvoře jako kovářský tovaryš, jednou převezme mistrovu výheň a kovadlinu. Oba mladší synové, Johann a teprve sedmiletý Martin, naopak vyjdou naprázdno. „Já toho uhrovitého chlapíka z Brettenu za muže nechci!“ rozohnila se Margareta. Vyskočila a založila si ruce v bok. „Viděla jsem ho sice jen dvakrát, ale to mi stačilo. Adalbert Schmeltzle je hloupej jak poleno a zuby má křivý jak stará herka. To radši půjdu do kláštera!“ Jörg Gerlach se jízlivě ušklíbl. „Obávám se, že ty o tom vůbec nerozhoduješ, děvče. Tohle pořád ještě spolu domlouvají otcové. A teď utíkej domů, než se rozkřikne, že se tady válíš s mým synem v obilí. A ty…“ Otočil se k Johannovi. „Měl bys co nejrychleji upalovat domů. Matka je na tom opět hůř, volala tě.“ Zavrtěl hlavou. „Nestydíš se aspoň trochu? Zatímco ty tady dovádíš, tvá matka kašle tak silně, jako by to měl být její poslední den na Zemi! Copak jsi neslíbil, že se o ni postaráš – když už jsi jinak takový budižkničemu?“ Johann se shrbil jako pod úderem biče. Jeho otci očividně neuniklo, jak v synovi hlodají výčitky svědomí, a ještě si přisadil. „Farář nás po mši upozornil, že jí asi už brzy poskytne poslední poma26

FAUST 01_Kejklir.indd 26

8.9.20 15:28

zání. Kdoví, jak dlouho ještě mezi námi setrvá.“ Vztekle přikývl. „Možná je to tak lepší, že to s ní brzy vezme konec. Pro ni, pro nás všechny…“ „Jak můžeš o matce takhle mluvit? Ty… ty…“ Johann zvedl paži jako k úderu, ale v poslední chvíli mu zase bez­ vládně klesla k tělu. Bez váhání se otočil a rozběhl se pryč. Vysokými klasy pádil k městu, téměř slepý a hluchý smutkem. Ani zoufalé volání Margarety už nevnímal – místo toho doklopýtal k městské bráně, v očích slzy vzteku a zoufalství. Ačkoli věděl, že mu otec chtěl jenom ublížit, vytušil, že je to v podstatě pravda. Jeho matka umírá.

Johann s pevně sevřenými rty uháněl dál, proběhl otevřenou městskou bránou kolem podřimujícího strážce. Teď, v poledne, byly ulice Knittlingenu jako po vymření. Dokonce i ve stínu bylo nesnesitelné parno, už celé týdny nenapršelo víc než pár kapek. Bez ohledu na vedro vyběhl Johann ke kostelu rozkládajícímu se na pahorku, který se svažoval k severu. Z okolních hostinců bylo slyšet hlasitý smích rolníků a řemeslníků, kteří se po nedělní mši uchýlili k rannímu žejdlíku. Kdosi na něho něco zavolal, ale Johann se nezastavil. V uších mu stále zněla otcova děsivá slova. Kdoví, jak dlouho ještě mezi námi setrvá. Neměl prý nechávat matku o samotě, ne takhle dlouho! Otec vždycky věděl, jak ho zasáhnout na nejcitlivějším místě. Matka churavěla už několik let, ale posledních pár měsíců už vůbec nevstala z postele. Johann často u ní seděl a předčítal jí z knih, které objevil v maulbronnské knihovně a odnesl si je domů. Nebo jí vyprávěl příběhy, které zaslechl v knittlingenských hostincích od podomních obchodníků. Dnešek byl po dlouhé době první den, kdy u její postele nevysedával. Místo toho si vyšel na schůzku s dívkou, od které dostal první polibek. Od dívky, která byla zaslíbena někomu jinému. Matka dnes ráno ošklivě kašlala, její hlen byl protkaný rudými nitkami. Pokud si Johann vzpomínal, vlastně se nikdy pořádně neuzdra­ vila. A stejně dlouho se otec stavěl k její chorobě s chladem a lhostejností, které Johannovi připadaly přímo děsivé. Občas mu připadalo, jako by se snad potají radoval, že matka zemře. Kdyby šlo o starou herku, nejspíš 27

FAUST 01_Kejklir.indd 27

8.9.20 15:28