0040880

PRAHA

ZÁHADNÁ A TAJEMNÁ

Petr David Vladimír Soukup EUROMEDIA GROUP

Petr David Vladimír Soukup PRAHA ZÁHADNÁ A TAJEMNÁ Text copyright © 2019 by Petr David, Vladimír Soukup Photography © 2019 by Petr David ml., Martin Hurin, Petr Ludvík, Jaroslav Matouš, Jiří Morávek, Kamila Motyčková Šírová ISBN 978-80-7617-346-0 Text Petr David, Vladimír Soukup Fotografie Petr David ml. (obálka, 3, 6, 7, 8–9, 10, 11, 12d, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 26, 27, 28–29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 41, 43, 44, 46–47, 48, 50, 51, 54, 55, 56, 57n, 57d, 58n, 58d, 59, 61n, 61d, 63n, 63d, 64, 65n, 65d, 66n, 68n, 68d, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77n, 77d, 82, 84, 85, 86, 87, 88n, 88d, 89, 90d, 91, 92, 93, 94n, 94d, 95, 96n, 96d, 97, 98n, 98d, 100, 101, 102n, 102d, 103, 104, 106, 107, 108, 109, 110, 111, 112, 113, 114, 115n, 115d, 116–117, 118, 120, 121, 122, 123, 124–125, 126, 127, 129, 130d, 132, 135, 136, 137, 138n, 138d, 139, 141d, 142, 143, 144d, 145, 146n, 146d, 148, 149, 150, 151, 152, 153, 154–155, 156, 157n, 157d, 158, 160n, 160d, 161, 162–163, 164, 166n, 166d, 169, 170, 171, 173, 175, 176, 177, 178, 179, 180, 181, 182, 183, 184, 185, 188–189, 190, 191, 192, 193, 194, 195, 196, 197, 198, 199, 200, 201, 202, 204, 205, 206), Martin Hurin (78–79, 90n), Petr Ludvík (12n, 62, 187), Jaroslav Matouš (23, 24), Jiří Morávek (22), Kamila Motyčková Šírová (42, 133), Zdeněk Thoma (80), Muzeum Policie ČR/Petr David ml. (144n), wikipedia (45, 66d, 69, 130n, 141n, 147) Obrazový redaktor Petr David ml.

Obálku navrhl Martin David Jazyková revize Richard Straberger Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 208 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Universum, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 677. publikaci Sazba Martin David Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a booktook.cz.

Milí přátelé na cestách, jistě se shodneme, že Praha patří k nejkrásnějším městům na světě. Máme ji rádi i s jejími chybami. Jen kdybychom měli dokončovat věty typu „Jak je možné, že…“, „To je mi záhadou, proč…“, to by byla knížka. Jak je možné vybudovat hlavní průjezdní komunikaci centrem města a oddělit tak od sebe dvě významné, či přímo kultovní pamětihodnosti (Národní muzeum a sochu sv. Václava)? Jak je možné, že Praha, občas označovaná za „město mostů“, nechává mosty chátrat a některé i spadnout? Proč tak lehce a rychle dokážeme odepsat a zbourat unikátní a historické stavby (nádraží Těšnov)? Proč vůbec stavíme megalomanské a drahé pomníky, abychom je s velkými náklady zase zbourali (Stalin)?Proč si metodou pokusu a omylu pohráváme s pražskou dopravou (omezení rychlosti na magistrále kvůli hlučnosti, než zjistíme, že při zařazení nižšího rychlostního stupně dělají auta daleko větší hluk)? Proč do historického centra pustíme prodejce všelijakých cetek, které s Prahou, a dokonce ani s Českem nemají nic společného? Proč se bojíme po setmění projít některými parky?

Vedle toho už nám ten bezhlavý mnich, procházející se po Úvoze, nepřipadá až tak strašidelný a Faustův dům se stává celkem příjemným místem s historií, v níž najdeme logické souvislosti i vysvětlení mnoha záhadných jevů. Ne, nelekejte se, knížka o pražských záhadách a tajemnostech nepitvá až na výjimky (Stalinův pomník) jevy moderní doby, ale provede vás po místech, která vstoupila do legend, pověstí i oficiální historie. Projdeme se po čtyřech historických pražských městech (Hradčany s Pražským hradem, Malá Strana, Staré Město, Nové Město) a zavítáme i do dalších městských částí na levém i pravém břehu Vltavy. Připomeneme si legendy známé a příběhy, které až tolik popsané nejsou.

Třeba o záhadné mumii, jejíž přirozenou mumifikaci si nedokáže vysvětlit ani moderní věda, o Svaté holčičce na Malostranském hřbitově, o sochách, které dokázaly obživnout, o hřbitově bláznů či o bitvě na Bílé hoře, jejíž průběh byl přece jen trochu jiný, než jsme se učili ve školních hodinách dějepisu, o zednářské symbolice, o slavných odsouzených ve věžích Pražského hradu. Pokusíme se odpovědět, jak to bylo s golemem, a necháme nezodpovězenou otázku, zde se přece jenom nepodařilo vyrobit zlato (a jakým trikem se alchymisté snažili získat císařovu přízeň).

Tak si užijme Prahu záhadnou a tajemnou. A ty „záhady“ z úvodu, které mnohým z nás „hlava nebere“? Ty třeba také jednou vstoupí do legend, kterými si procházky po Praze budou zpestřovat naši pravnuci.

Vidím město veliké… „Vidím město veliké, jehož sláva bude se jednou dotýkati hvězd! Nuž, je-li to vůle bohů, staniž se tak. Proto já sama položím základ k městu tomu, a ono pak ať roste a vzkvétá k slávě mého rodu a časů budoucích.“ Příští den vyslala Libuše své služebníky, kteří na označeném místě nalezli muže tesajícího práh. A právě tam založila město, podle prahu nazvané Praha.

Tak nějak podle kronikářů vzniklo naše hlavní město, i když Libuše měla na mysli především hrad. Alois Jirásek umístil toto věštecké vystoupení bájné české kněžny na Vyšehrad.

Věřil tomu, stejně jako většina jeho vrstevníků i předchůdců, že je nejstarším přemyslovským sídlem v Pražské kotlině. Kosmas, který vůbec poprvé hovoří o Libuši, však žádný Vyšehrad nezmiňuje, v 8. století, kam je některými umisťována její vláda, totiž ještě neexistoval.

Z líčení Kosmovy Kroniky české lze odvodit, že tuto věštbu vyslovila na svém hradě Libušíně u Zbečna.

Příběh o Libušině věštbě je sice pěkný, má ale zásadní vadu – je vymyšlený, stejně jako Libuše sama. Přesněji řečeno – do českých dějin přesazený z cizích mýtů a bájí. Spíše úsměvy pak vyvolává líčení pražského německy píšícího spisovatele a mystika Gustava Meyrinka o sedmi kněžích z ezoterického společenství bratří Sát Bhaiů, kteří z města Alláhábádu na soutoku Gangy a Jamuny, nejposvátnějších indických řek, dorazili na místo, kde cítili silné energetické proudy a kde dnes stojí Pražský hrad. Tady při prastarém rituálu zaseli rýži či podle jiné verze zasadili jalovec. Alláhábád se tehdy jmenoval Prajág, což v sanskrtu označuje místo křížení duchovních a světských toků, „práh“ mezi světem lidí a bohů.

Kdy vlastně vznikla Praha, tedy sídlo ve smyslu středověkých měst, už zřejmě nikdy nezjistíme. Pravděpodobně to bylo až v době, kdy stála obě pražská sídla přemyslovských knížat – Pražský hrad a Vyšehrad – a to při cestě, která je spojovala a kde přecházela brodem přes

Vltavu. Pomineme-li francký spis tzv. Geografa Bavorského z 9. století, v němž se objevuje název Fraganeo, který však nelze s určitostí vztáhnout na Prahu či „Pražsko“, nalezneme nejstarší dochovaný popis Prahy ve zprávě z doby kolem roku 966. Zanechal nám ji Ibráhím ibn Jakúb, židovský kupec, cestovatel a diplomat původem z arabského Španělska, člen poselstva k německému králi Otovi I., které na svém putování procházelo i českými zeměmi. Zdůrazňuje důležité postavení Prahy v evropském obchodě, rozvinutou místní směnu i řemeslnou výrobu.

Vraťme se však k údajné zakladatelské činnosti kněžny Libuše. Její věštba, citovaná různými autory, totiž obsahuje i pasáž, která položila základ snad největší záhady Prahy – záhady původu jejího názvu.

Proč se město jmenuje Praha? Z čeho toto jméno vzniklo? Výkladů je víc, jsou více či méně pravděpodobné, ale žádný nedává jednoznačnou odpověď.

Chrlič na chrámu sv. Víta

p 6 P

Pražský hrad

První jsme již zmínili – podle něj byl na počátku všeho práh, který tesal jakýsi muž v lese. údajně na ostrohu, kde pak vyrostlo hradiště – hrad přemyslovských knížat. … „Protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, podle této příhody hrad, jejž vystavíte, nazvete Prahou.“ Tak to aspoň zapsal Kosmas do své kroniky. Jiný názor na věc měl v 18. století obrozenec a filolog Josef Dobrovský; ten odvozoval název od říčních prahů (slapů) na Vltavě. V tom případě by ale takové prahy musely být nejméně dva, protože ve staročeštině bylo množné číslo od slova práh (prag) nikoli prahy, ale praha. Odpůrci této teorie ale oponují, že žádné skalnaté prahy v říčném korytě na území dnešního města nebyly – snad s výjimkou brodu v místech dnešního Mánesova mostu, který je mimochodem založen do živé skály, nikoli do štěrkopískových naplavenin.

Někteří badatelé 19. století přicházejí zase s verzí, že jméno souvisí se slovem pražiti, vypražený, vypálený, vymýcený les, sloužící ke vzniku nového obydlí. Český jazykovědec Antonín Profous ve svém celoživotním díle, mimořádně obsáhlém slovníku, v němž zkoumá původ názvů českých obcí a měst, píše: „Jméno

Praha opravdu souvisí se slovy pražiti, prahnouti, ovšem původně to znamenalo místo vyprahlé, vyprahlinu.“ Jiní odborníci zase tvrdí, že Praga je název země na prazích, tedy vyvýšeninách, a dávají v úvahu verzi, že historicky známé názvy Fraga, Fraganeo nebo Praganeo původně označovaly krajinu, zemi obklopenou prahy, tedy kopci lemujícími území při Vltavě, případně dnešní Čechy obklopené pohraničními horami. A jméno země později přešlo na její ústřední hrad (hradiště) a sídelní město. Snad k tomu došlo v době sjednocování Čech, protože sjednocující kníže byl původně vládce „Pražska“. Kupci projíždějící přes zemi Praganeo pak začali jejímu rodícímu se centru říkat zkráceně Praga.

Ale to všechno jsou jen úvahy a hypotézy. Smiřme se s tím, že původ názvu Praha zůstane asi navždy zahalen tajemstvím. Pojďme se raději vydat do malebných ulic, náměstí a jiných pražských zákoutí a společně odhalovat záhady, které odhalit lze. Můžeme na ně narazit téměř na každém kroku, a to i tam, kde bychom to možná nečekali. Slibujeme, že to bude putování velmi zajímavé – ostatně, přesvědčte se sami.

p 7 P

pPražský hradP Při pohledu na pohádkové panoráma se tají dech, lidská fantazie kouzlí odvážná přirovnání. Pocity? Obdiv, okouzlení, našinec přidá i pořádný kus pýchy, že takový skvost zdobí právě Prahu. Tisíciletá historie Pražského hradu je vetknuta nejen do stavebních slohů, tvořících zde jakousi názornou učebnici architektury, ale i do příběhů, pověstí, legend, záhad či mystérií.

Zázraky a magie prolínají dějinami, hranice mezi realitou a tajemnem je velmi tenká...

V Guinessově knize rekordů je Pražský hrad díky rozloze 70 000 m uveden jako největší souvislý hradní komplex na světě, dlouhý 530 a široký 130 metrů. Spolu s historickým centrem byl v roce 1992 zapsán na Seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Stal se symbolem Prahy a české státnosti.

Pražský hrad Pražský hrad

Obětiště i sněmovní pole Kam až sahá historie rozsáhlého hradního areálu? Někde poblíž sídlili lidé již ve starší době kamenné, na táhlém kopci nad Vltavou, který kronikář Kosmas připodobnil ke „hřbetu delfína neboli mořského prasete“, měli zřejmě své obětiště Keltové. Později zde údajně existovalo české sněmovní pole, kam přicházeli ne­ozbrojení příslušníci znesvářených stran a řešili své spory. V 80. letech 9. století podle pověsti využili tohoto zvyku členové družiny křesťanského knížete Bořivoje, pod šaty schovali dýky a pohanské protivníky pobili. Bořivoj se chopil vlády, přesídlil z původního sídla, snad z Levého Hradce či jiné lokality, sem, na ostrožnu nad levým břehem Vltavy. Posvátný okrsek, který se tu původně prostíral, se nazýval Žiži (odvozeno nejspíše od slova žhnouti – však zde plály věčné ohně). Pálily se zde obětiny, možná i mrtvá lidská těla. Chován tu byl bílý kůň. Podle způsobu, jakým překračoval zkřížená břevna, se věštilo. Tyčil se tu podle některých odborníků kamenný stolec a česká knížata zde byla rituálním způsobem uváděna na trůn.

Vlastní stavbu sídla zahájil nejspíš Bořivojův syn Spytihněv. Přemyslovské hradiště ze tří stran chránily strmé svahy a na západní straně 30 m hluboký a 24 m široký příkop, překlenutý mostem do hlavní brány. Již někdy po roce 885 tady byla postavena druhá křesťanská svatyně v Čechách, kostel Panny Marie, za vlády Vratislava I. pak vznikl kostel sv. Jiří, který do roku 973 plnil funkci hlavního kostela knížecího paláce a celých Čech. Za knížete Václava byla snad v roce 928 založena rotunda sv. Víta, která se po založení biskupství v roce 973 stala metropolitním biskupským kostelem a nejvýznamnějším chrámem v Čechách. Kolem roku 1060 Spytihněv II. nechal rotundu zbourat a na jejím místě dal vybudovat baziliku, předchůdkyni dnešní katedrály. Ve 12. století byl postaven pevný kamenný hrad. V průběhu věků hradní areál formovaly všechny stavební slohy – od románského až po novogotiku. Vzácný soubor světských a církevních objektů, od honosných paláců po chrámy a skromná obydlí hradní čeledi, lemuje úžasná zeleň malebných královských zahrad.

p 10 P

hradu Karel IV., úžasnou stopu tu zanechal Rudolf II., který sem přesídlil s celým císařským dvorem. Jeho „rudolfínskou dobu“ charakterizují umění, věda a také nejvíce tajemství a záhad.

Chrám a vesmírný řád Nic není náhoda. To v případě záměrů nejslavnějšího z panovníků platí dvojnásob. Karel IV. byl člověk hluboce věřící, mystik, který studoval kosmický řád světa. A veden vesmírným řádem budoval Prahu s ambiciózním záměrem udělat z města centrum světa. Tomuto řádu pak odpovídaly hlavní dominanty – katedrála sv. Víta, Staroměstská mostecká věž a Kamenný (Karlův) most. Postavíme-li se v době letního slunovratu pod Staroměstskou mosteckou věž, pak všechno pochopíme. Při svém západu prochází Slunce lucernou velké jižní věže Chrámu sv. Víta, pokračuje do lucerny východní (gotické) věžičky nad hrobem sv. Vojtěcha a zapadne do míst, kde jsou uloženy ostatky sv. Víta, patrona chrámu a Českého království, a také patrona tanečníků, komediantů a vlastně i letního slunovratu. Jeho svátek připadá na 15. června.

Souvislost najdeme i přímo mezi Karlem IV. a vesmírným představením. Vždyť Otec vlasti pocházel z rodu Lucemburků – a lux znamená světlo, burg je hrad.

Sluneční světlo zhasne v siluetě Pražského hradu. Jako bychom sledovali vladařův podpis…

nejspíš odpovídá skutečnosti. Z dobových portrétů ale nelze vyčíst všechno, třeba četné šrámy z bitev a rytířských turnajů. Nejtěžší zranění utrpěl v roce 1350. Pravděpodobně na rytířském turnaji byl sražen k zemi (asi dřevcem), poranil si čelist a páteř, poté byl na tehdejší dobu velmi kvalitně chirurgicky ošetřen. Zákroky to byly velmi bolestivé, pravděpodobně pro zmírnění byla použita „uspávací houba“, známá od 10. století. Karel IV. přežil jen díky skvělé fyzické kondici a šikovnosti italských lékařů – novodobé zkoumání jen potvrzuje, že i dnes by jeho tehdejší zranění bylo smrtelné. Důsledkem bylo několikaměsíční ochrnutí, oficiálně zdůvodněné otravou. Skutečný důvod Karel IV. přísně tajil, vždyť účast na turnajích měl jako vrcholný státník přímo zakázanou. Již v roce 1347 mu papež Klement VI. osobním listem vytýkal jeho zájmy a způsob oblékání. Nabádal ho, aby se vzdal módních výstřelků a nosil důstojnější volný šat a aby přestal vyhledávat rytířské souboje.

Karel IV. V roce 2005 se v Česku uskutečnila televizní anketa Největší Čech, v níž diváci jednoznačně zvolili Karla IV. Otec vlasti, jak jej vůbec poprvé nazval profesor na francouzské Sorbonně Vojtěch Raňkův z Ježova, přítel Karla IV. v pohřební řeči, byl dobře stavěný urostlý muž.

Jeho často zobrazovaná podoba s vousy a delšími vlasy

Chrám sv. Víta

p 11 P

Pražský hrad

Pražský hrad je historickým hlavním sídlem českých panovníků, jen v roce 1067 tuto roli na nějaký čas převzal Vyšehrad. Sídlo upravil pro potřeby reprezentace a bydlení ­Přemysl Otakar II., velkoryse přistoupil k úpravě

Pražský hrad

Karel IV. byl realistický politik, tvrdý soupeř v jednání, nejednou si musel vypomoci klamem či podvodem, ale to na politickém poli nebylo nic neobvyklého.

Vědom si patrně svých hříchů, dával najevo okázalou zbožnost, sbíral ostatky svatých. Před obvyklým použitím vojenské síly dával přednost politické a sňatkové diplomacii. Byl čtyřikrát ženatý, jako vdovec vždy našel takovou nevěstu, která vyhovovala politickým záměrům. Déle než třicet let stál v čele Evropy. Inteligentní, cílevědomý, energický, společenský, otevřený radostem života, žádný asketa. Když zemřel, uskutečnil se monumentální pohřeb s nejvyššími poctami, jaké mohly náležet jen jedKarel IV. nomu z nejvýznamnějších evropských panovníků všech dob.

Zbytky původní rotundy sv. Václava i trojlodní baziliky, založené Spytihněvem II., se dochovaly v podzemí dnešní katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Základní kámen k tomuto chrámu položil v roce 1344 Karel IV. v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. Stavbu zahájil Matyáš z Arrasu a po jeho smrti pokračoval mladičký Petr Parléř.

Při budování gotické svatyně hrálo roli tajemství, pevný řád i symbolika. Petr Parléř původní plán upravil podle svých představ, uplatnil několik nových prvků – mj. plaménkovou kružbu oken či poprvé ve střední Evropě síťovou klenbu.

Po celá staletí zůstávala katedrála nedokončená – až v 2. polovině 19. století byla dostavěna v novogotickém slohu a v roce 1929 slavnostně vysvěcena. Na novogotické dostavbě katedrály pracoval jako kameník i pozdější československý prezident Antonín Zápotocký.

V 90. letech 20. století se rozhořel dosti složitý soudní spor o vlastnictví katedrály, ukončený dohodou mezi pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a prezidentem Václavem Klausem. Byla ustavena rada, jejímiž členy jsou držitelé sedmi klíčů potřebných k vyzvednutí korunovačních klenotů a která má koordinovat společné užívání a správu katedrály. Jak ale určit vlastníka? Ve středověku byl kostel chápán jako vlastník sebe samého a církev jej spravovala prostřednictvím kapituly. Chrám nevlastnil ani panovník, ani stát.

Chrám sv. Víta

p 12 P

S trochou nadsázky lze říci, že každé místo v tomto monumentálním chrámu je spojeno s nějakým příběhem, záhadou či pověstí. V dávných časech tady hořel posvátný Perunův oheň, právě tady bývalo místo Žiži, známé z legend.

Za pohanských dob zde existovala ložnice Svantovítova, kterého ctili Čechové jako nejvyššího boha a jemuž obětovali černé kohouty. Až sv. Václav dal Svantovítovu modlu strhnout a na jejím místě založil nový chrám.

A lidé si mnohé přenesli na sv. Víta – na jeho svátek mu obětovali koláče a víno, aby se přimluvil za dobrou úrodu. Zvyk přetrval až do novověku.

kruhu našel svoji podobiznu básník Guillaume Apollinaire na pouti Prahou. Pod malbou Krista na kříži je umístěn železný koš, sloužící údajně k provádění božích soudů. Tehdy byl naplněn žhavým uhlím. Odsouzený do něho vložil ruku, a pokud ji vytáhl nedotčenou, znamenalo to nevinu. Až Karel IV. tuto metodu zrušil.

Otec vlasti se objevuje i v dalším příběhu. Když vytáhl do boje s Vlachy, zakázal vojsku pustošit zemi. Ne všichni poslechli, hlavně pán z Michalovic proslul svojí ukrutností. Jeho manželka, dostávající zprávy o jednání svého chotě, se za něho chtěla v kapli sv. Václava pomodlit. Narazila však na zamčené dveře, které nedokázali otevřít kostelník ani přivolaný zámečník. Když odešla, dveře se otevřely samy. A druhý den při-

Podle jiné pověsti měl král Václav IV. třikrát za sebou stejný sen, že spadne vršek věže a zabije velké množství lidí. A tak dal panovník vršek strhnout. Podle jiné verze za tímto zásahem stála věštba, že král zemře Chrám sv. Víta – hrobka českých panovníků „před věží svatovítskou“.

Vystrašený Václav IV. se věži raději vyhýbal, na- šla zpráva o smrti pána z Michalovic. V kapli konec ji raději nechal zbourat a odjel na svůj také stojí pozoruhodný kovový relikviář, údajNový hrad u Kunratic. Tam byl stižen záchva- ně původní model svatovítské věže. Petr Parléř tem mrtvice. Až na smrtelném loži pochopil v něm prý ukryl klíč k tajemství stavby chrámu. skutečný smysl věštby, že zemře dříve než věž.

Na Velké věži, obnovené po požáru v roce 1541 Ústředním prostorem katedrály je kaple B. Wohlmutem, je zavěšen největší český zvon sv. Václava, jejíž stěny zdobí 1 345 leštěných Zikmund, ulitý v roce 1549 a vážící 15 120 kijaspisů a ametystů a gotické nástěnné mal- logramů. Na Pražský hrad táhlo zvon 16 párů by ze 14.–16. století. Ve dveřích kaple si po- koní, pak zvon ale dlouho čekal na nádvovšimneme mosazné lví hlavy, držící v tlamě ří. Jak takové monstrum vůbec dostat nahoru silný kruh. Údajně by to měl být kruh ze dve- na věž? Všechny pokusy byly marné, všechny ří kostela ve Staré Boleslavi, jehož se zachytil možné provazy se zpřetrhaly a lidé umdlévaumírající sv. Václav. V jednom z achátů poblíž li. Podle legendy byla úspěšná až dcera krále p 13 P

Pražský hrad

Dnes je mohutný chrám, dlouhý 124 metry a široký v příčné lodi 60 metrů, nejvýznamnější církevní stavbou u nás a nejnavštěvovanější částí hradního areálu. Uzavírá severní stranu III. nádvoří, jeho jižní věž se Zlatou bránou vyrůstá do výšky 96,6 metru – jedná se o třetí nejvyšší kostelní věž v Česku.

Pražský hrad

Ferdinanda I. Habsburského. Se svými družkami upletla provaz z vlastních vlasů a za pomoci podivného stroje, který sama sestrojila, zvon zdánlivě lehce vytáhla na věž. Když ale učenci chtěli stroj prozkoumat, princezna zařízení okamžitě nechala rozebrat a zničit. Tajemství tak zůstalo navěky neodhaleno.

pražský arcibiskup. O půlnoci probudila zvoníka bílá postava, nepochybně duch pana Zbyňka, a obořila se na vyděšeného hříšníka, jak prý se opilý může válet v místech, kde odpočívají svatí. Mládenec prchal z chrámu, vlasy mu zešedivěly hrůzou a chuť na alkohol ho navěky přešla.

Se svatovítskými zvony je spojena řada dalších legend. Když umíral Karel IV., sám od sebe se rozezněl umíráček, až se k němu samovolně připojily všechny české zvony. Za vlády Fridricha Falckého chtěli kalvinisté na posměch katolíkům zvonit na Velký pátek. Zvony ale ztěžkly, nebylo možné je vůbec rozhoupat. Správce věž zamkl, aby se nezvonilo ani na Bílou sobotu, ale zvony zvonily samy od sebe. Svatovítské zvony dokážou měnit hlas podle nálady českého národa. Po bitvě na Bílé hoře zněl tak smutně, že probouzely české světce v kryptě katedrály. Zvony nikdo nemůže uloupit. Kdo to zkusí, zemře. Pokud by se je přece jenom podařilo naložit na vozy, ztěžknou tak, že se je nepodaří utáhnout. A když pukne srdce největšího zvonu, hrozí Čechám velké nebezpečí. Neberme legendy na lehkou váhu. Naposledy zvonu Zikmund puklo srdce v roce 2002 a dva měsíce nato ničila Česko povodeň s tisíciletou vodou.

Boční vstup do katedrály vede jižní předsíní, zdobenou mimořádně rozlehlou mozaikou (95 m2) s vyobrazením posledního soudu, známou Zlatou bránou z let 1370–1371. Za pilířem u postranního vchodu nahnutá postava drží v ruce kámen. Prý to je Žid, který se schoval na střeše chrámu, aby viděl procesí o Božím těle, na které Židé nesměli. Někdo ho ale spatřil a dav začal Žida kamenovat. Ten kámen chytil a chtěl ho hodit po monstranci. Kněz pozvedl monstranci k nebi – a na střeše chrámu zůstala zkamenělá postava.

Vypráví se také o zvoníkovi, který v opilosti usnul v hasenburské kapli, tedy v místech, kde je pochován Zbyněk z Hasenburka,

A jiný příběh? Bylo to dávno, když se kněz ze svatovítské katedrály zamiloval do židovské dívky. Před svou smrtí dokonce přestoupil na židovskou víru a byl pohřben na židovském hřbitově. Klidu se ale nedočkal. Každou půlnoc ho kostlivec převeze přes řeku a doprovodí až do Chrámu sv. Víta. Tady kněz hraje na varhany, prosí Boha za odpuštění, že se zřekl své víry, a kostlivec šlape měchy. Kdo tuhle smutnou produkci jen zaslechne, toho brzy čeká velké zklamání v lásce.

V interiéru vyniká náhrobek sv. Jana Nepomuckého z roku 1736, zhotovený z čistého stříbra. Nad hrobem visela zlatá lampa, která se prakticky nedala ukrást – v noci se pro zloděje stala neviditelnou. Zlatou lampu jednou zahlédl pražský zlatník. Nevedlo se mu moc dobře, pomyslel si, jak by mu takové množství zlata pomohlo. Hned se ale za takový nápad zastyděl a modlil se ke sv. Janu za odpuštění.

Pak se mu ve snu třikrát za

Chrám sv. Víta – hrobka českých panovníků

p 14 P

Pražský hrad

sebou zjevil sv. Jan Nepomucký s tím, že si lampu může půjčit. Čtvrtou noc si zlatník lampu opravdu odnesl. Ke svému překvapení ale zjistil, že stejná lampa visí v chrámu dál. Zlatník využil nabyté zlato, začalo se mu dařit, a tak vytepal lampu ještě krásnější, než byla ta původní. Pověsil ji nad hrob, ale lampa sama od sebe zmizela.

V podzemí je hrobka českých panovníků – odpočívá zde kníže Václav, Břetislav I., Spytihněv II., Břetislav II., Bořivoj II., Přemysl Otakar I., Přemysl Otakar II., Rudolf I., Karel IV. a jeho čtyři manželky, Václav IV., Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad, Rudolf II. a mnozí další.

Na hrobě sv. Václava stály původně čtyři stříbrné sochy. Jan Lucemburský je nechal rozlít a stříbro prodal. Krátce poté při vojenském tažení přišel o zrak – a lidé to považovali za boží trest.

Málo se ale ví o jiném podzemí. V hloubce asi 50 metrů pod III. nádvoří se skrývá kdysi přísně utajený prostor, prezidentský kryt, budovaný v tajném režimu od roku 1951. Byl určen nejvyšším stranickým a vládním představitelům a spolykal neuvěřitelných pět miliard. Projekt ukončil po šesti letech až Antonín Zápotocký, čistě z ekonomických důvodů. Původně měl být bunkr členěn do 13 pater propojených výtahem, jeho kapacita byla 150 lidí a celková

Chrám sv. Víta

plocha asi 2 000 metrů čtverečních. Dnes je v asi 700 m dlouhých chodbách sklad a depozitář. Otázkou je, zda se tady vůbec dala tak obrovská suma peněz utratit, a kam se tedy tolik korun podělo.

Nejcennější poklad Starobylý hrad by se jistě neobešel bez pokladu.

V tomto případě se jedná o největší chrámový poklad v Česku a jeden z největších v Evropě, poklad, patřící k nejmystičtějším na našem kontinentu, podle místa uložení nazývaný Svatovítský poklad. S většinou předmětů je spojena podivuhodná, až záhadná historie, často je jim připisována zázračná moc. O pokladu se píše již v Kosmově kronice. Jeho základem se staly památky na českého světce knížete Václava, v roce 1039 přibyly artefakty spojené se sv. Vojtěchem. Poklad hodně rozšířil Karel IV.

a Jagellonci, v roce 1645 byly přidány předměty z Karlštejna a v roce 1782 poklad z kostela sv. Jiří. Některé předměty byly především za prusko-rakouské války rozlity. Po staletí byl poklad shromažďován v horní sakristii katedrály sv. Víta, od roku 1929 byl z větší části vystaven v tzv. Hilbertově klenotnici, přístupné po točitém schodišti z lodi chrámu. Od roku 2012 je velká část pokladu vystavena v kapli sv. Kříže na II. nádvoří (tak tomu bylo i v letech 1964 až 1988), jednotlivé kusy jsou vystaveny také v expozici Příběh Pražského hradu ve

p 15 P

POUŽITÁ LITERATURA Antonín Martin D., Thomová Soňa: 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy, 2009 Cibula Václav: Pražské pověsti, 1972 Cibula Václav: Nové pražské pověsti, 1981 Černý David: 25 tajemství Prahy, 2018 Česal Aleš: Tajemství staré Prahy, 2009 Česal Aleš: Záhady staré Prahy, 2002 David Petr, Soukup Vladimír: 1000 pozoruhodností Prahy, 2010 David Petr, Soukup Vladimír: Nejkrásnější výlety na tajemná místa, 2017 David Petr, Soukup Vladimír: Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku – Praha, historické centrum, 2000 David Petr, Soukup Vladimír: Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku – Praha, vnější části, 2000 David Petr, Soukup Vladimír: Staročeský pitaval, 2014 David Petr, Soukup Vladimír:Velká turistická encyklopedie – hlavní město Praha, 2011 David Petr, Soukup Vladimír: Za strašidly po Praze, 2008 David Petr, Soukup Vladimír, Thoma Zdeněk: Skvosty Prahy, 2004 Dudák Vladislav: Pražský poutník aneb Prahou ze všech stran, 2001 Ederer Antonín: Ulice a uličky Malé Strany a Hradčan, 2009 Flegl Michal: Praha, 1990 Hrubeš Josef, Hrubešová Eva: Pražské domy vyprávějí I–VIII, 1990-2004 Hrubý Dan: Pražské příběhy – Na cestě Malou Stranou, 2015 Hrubý Dan: Pražské příběhy – Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu, 2016 Hrubý Dan: Pražské příběhy – Z malostranských zákoutí až do jiného světa, 2018 Jirásek Alois: Staré pověsti české, 1951

Kaplický Václav: Velké theatrum, 1977 Kopš Jaroslav: Pražské pitavaly, 1992 Kosmova kronika česká, 1972 Košnář Julius: Staropražské pověsti a legendy, 1992 Kovaříková Blanka: Rada Vacátko a jeho hříšní lidé, 2016 Kovaříková Blanka: Zločin a vášně za rady Vacátka, 2012 Krejčí Karel: Praha legend a skutečností, 1981 Kukla Karel Ladislav: Pražské bahno, 2001 Ledvinka Václav, Mráz Bohumír, Vlnas Vít: Pražské paláce, 1995 Pelzbauerová Věra: Dějiny částí Prahy jako dějiny farních obvodů, 2008 Poche Emanuel: Prahou krok za krokem, 1985 Růt Pavel: Labyrintem pražského tajemna, 2013 Růt Pavel: Pražské tajemno, 1995 Rybár Ctibor a kol.: Ulice a domy města Prahy, 1995 Sedláková Radomíra: Obrázky z pražské architektury, 2000 Skála Pavel ze Zhoře: Historie česká – od defenestrace k Bílé hoře, 1984 Staňková Jaroslava, Hurin Martin, Staněk Jaroslav: Pražské zámky, zámečky a usedlosti, 2008 Stejskal Martin: Labyrintem míst klatých, 2011 Svátek Josef: Paměti katovské rodiny Mydlářů, 2011 Světlá Karolina: Upomínky, 1901 Svoboda Svatopluk: Praha astrologická, 1994 Škoda Eduard: Pražské svatyně, 2002 Škoda Eduard: Tři tucty toulek Prahou, 1994 Štefánková Jana: Procházky Prahou, 1987 Thoma Zdeněk, Thomová Soňa: Encyklopedie magických míst, 2018 Večerní Praha 1974–1992 Weing Adolf: Staré pověsti pražské, 1972 Wenig Jan: Co vyprávěly staré pražské domy, 1982

REJSTŘÍK A Albertov 145 Anenské náměstí 110–111 Apolinářská ulice 140–142 Arcibiskupský palác 30 B Bertramka 167 Bílá hora 171 Bílá věž 23 Bohnice 190–191 Břevnov 177 Břevnovský klášter 178–179, 181 C Celetná ulice 93–96 Cibulka 169–171

Colloredo-Mansfeldský palác 103 Č Černá věž 24 Černínský palác 33–35 Čertovka 65 Česká kancelář (Pražský hrad) 18–19 české korunovační klenoty 17–18 D Ďáblický hřbitov 191–192 Daliborka 22 Děvín 165 Divoká Šárka 182 Dobrá Voda 204–205 Dolní Chabry 190

Dražického náměstí 55 dům U Kamenného zvonu 88 E Eden (zábavní park, býv.) 203 F Faustův dům 130–132 Fišpanka (býv) 139 H Havlín 164 Hladová zeď 76–77 Hlavův patologický ústav 145 Horská ulice 144–145

p 207 P

Hradčanské náměstí 30–32 Hradčany 29–45 Hrdlořezy 194–195 Hvězda 174–177 CH chrám P. Marie před Týnem (Týnský) 87–88, 100, 101 chrám sv. Mikuláše 48–50 chrám sv. Petra a Pavla 159–161 J Jedová chýše (býv.)

141–142 Jelení příkop 25 Jenerálka 183

Josefov (Židovské Město) 117–123 K Kaiserštejnský palác 51 Kampa 62–67 kaple Božího těla (býv.)

126–127, 128 Kaprova ulice 104–105 Kapucínská ulice 38 Karlov 143–145 Karlova ulice 101–103 Karlovo náměstí 126–132 Karlův most 106–110 Karolinum 95 katedrála (chrám) sv. Víta 11–18 Ke Karlovu 145–146 Klánovický les (Vidrholec) 195–197 Klárov 77 klášter augustiniánek u sv. Kateřiny 146 klášter dominikánek u sv. Anny (Anenský) 111–112 klášter milosrdných bratří 100 klášter Na Slovanech (Emauzy) 137–139 klášter sv. Anežky České (Anežský) 98–100 klášter sv. Jiří (Jiřský) 19–20 Klausová synagoga 123 Klementinum 102–103 Konvikt 113 korunovační klenoty 17–18 kostel P. Marie a sv. Karla Velikého 143 kostel P. Marie Vítězné 70–72 kostel Stětí sv. Jana Křtitele 190 kostel sv. Benedikta 30–31 kostel sv. Cyrila a Metoděje 134 kostel sv. Jakuba 96–97 kostel sv. Jana Křtitele na prádle 73 kostel sv. Jindřicha 151–152 kostel sv. Kosmy a Damiána 138 kostel sv. Martina 115 kostel sv. Matěje 183–184 kostel sv. Salvátora 100–101 kostel sv. Štěpána 148

kostel sv. Václava (Nové Město) 133 kostel sv. Václava (Prosek) 192–193 kostel sv. Vojtěcha 134 kostelík (rotunda) sv. Longina 147–148 Královská cesta 93 Královská obora (Stromovka) 186–187 Královská zahrada 25–27 Královský letohrádek (Belveder) 25 Králův dvůr (býv.) 93 Křižovnická ulice 104 Kunratický (Krčský) les 205–206 Kunratický (Nový) hrádek 206 L Ladronka 181–182 Lennonova zeď 68–69 Letenská pláň 185–186 Libeň 193–194 Libušina lázeň 157 Lichtenštejnský palác 51–52 Loreta 33–34 Loretánské náměstí 33–36 Lví dvůr 26–27 M Malá Strana 47–77 Malé náměstí 91–92 Malostranské náměstí 48–52 Malostranský hřbitov 168–169 Maltézské náměstí 67–68 Malvazinky (hřbitov) 165 Mihulka (Prašná věž) 24 Michle 204 Michnovský letohrádek (Amerika) 145 Michnův palác 53–54 Mikulandská ulice 137 Modřany 206 Mostecká ulice 61–62 Můstek 150 Muzeum Policie ČR 144 N Na Bojišti 146–147 Na Františku 97–100 Na Krejcárku (Krejcárek) 200 Na Pražačce 200–201 Na Příkopě 150–151 Národní divadlo 134–137 Nerudova ulice 57–58

Nová (Cihelná) brána 161 Nové Město 125–153 Novoměstská radnice 129 Nový Svět 37–39 Nuselský most 201–202 Nusle 201 O Olšanské hřbitovy 199 Olšany 199 P palác Golz-Kinských 88–89 palác Pachtů z Rájova (Mincovna) 94 Pankrác (věznice) 202–203 Paví vrch 166–167 Petrovice 204 Petrská čtvrť 152–153 Petřín 73–77 Petřínská rozhledna 75 Pinkasova synagoga 122–123 Platnéřská ulice 104 Platýz 115 Podskalí 139–140 Pohořelec 41 Prašný most 25 Pražačka (býv.) 200 Pražské Jezulátko 70–72 Pražský hrad 9–27 Prokopské údolí 164 Prosecké skály 193 Prosek 192–193 R Resslova ulice 133–134 rotunda sv. Kříže 113–114 Rybná ulice 97 S Sedmihrady (býv.)

151–152 Senovážné náměstí 151–152 Slatiny (Na Slatinách) 203, 204 Smíchov 168 Sněmovní ulice 59 Staré Město 79–115 staroměstská katovna (býv.) 123 Staroměstská radnice 80, 81, 82, 84–86 Staronová synagoga 119–120 Starý královský palác 18–19

p 208 P

Starý židovský hřbitov 122–123 Strahov 42–44 Strahovský klášter 42–44 strahovský stadion 44–45 Svatováclavská trestnice (býv.) 133–134 Svatováclavská vinice 24 Svatovítský poklad 15–17 T Tomášská ulice 59–60 Toskánský palác 30 Tržiště 52–53 Týnský dvůr (Ungelt) 89–90 U U Ladronky 180–181 U Radnice 92 U Vršovického hřbitova 204 Uhelný trh 114–115 Uhříněves 205 Úvoz 41–42 V Václavské náměstí 148–150 Valdštejnská zahrada 54 Valdštejnský palác 53 Veletržní palác 187 Velkopřevorské náměstí 68–70 Vladislavský sál 18–19 vrch Sv. kříže (Parukářka) 198–199 Vršovice 203 Vrtbovská zahrada 54–55 Výstaviště 187 Vyšehrad 155–161 Z Zbraslav 164 Zderazský hrádek (býv.) 133 Zemská porodnice u sv. Apolináře 142 Zlatá ulička 20–21 Ž Židovská radnice 119 Židovské pece 198 židovský hřbitov (Žižkov) 199 Žižkov 197–201