Skip to main content

0040873

Page 1

ANNE FRASIEROVÁ

NEJSEM ŽIVÁ


THE BODY COUNTER Copyright © 2018 by Theresa Weir This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency, s. r. o. All rights reserved Translation © Jana Vlčková, 2019 ISBN 978-80-249-3981-0


K A P I TO LA 1

Ž

ena v bytě o patro výš zase křičela. Nebyl to normální jekot – pokud lze nějaký povyk považovat za normální. Nebyly to výkřiky sexuální rozkoše ani vyjadřu-

jící překvapení. Byly to zvuky hrůzy, bolesti a strachu. Stydla z nich krev v žilách. Když je Elliot slyšel poprvé, zavolal na tísňovou linku. Policajti se přihnali se zapnutými majáky a sirénami, na scho-

dech zadupaly těžké boty. Hlučné pozdvižení vystřídal tichý rozhovor. Když bylo po všem, poldové zaklepali na jeho dveře. „Všechno je v pořádku,“ prohlásil jeden z nich. „Je někdo zraněný?“ vyzvídal Elliot. Anebo hůř. „Mrtvý?“ „Byl to jenom zlý sen.“ Zlý sen. Tak ten musel sakra stát za to. Jeden z mnoha, jak se záhy ukázalo. Elliot se naučil mít u postele koště. Sotva noční ticho prořízl první vřískot, zabušil dřevěnou ná­ sadou do stropu. Děsivé zvuky ustaly a on zase mohl klidně spát. Žena se jmenovala Jude Fontaineová a pracovala jako policejní vyšetřovatelka. Kdykoliv se s ní Elliot setkal v hale, plaše se usmála a někdy dokonce pozdravila. Ale úsečně. Aby věděl, že nemá cenu dávat se s ní do hovoru, anebo ji zvát na kafe. Elliot si vůbec neuměl představit, že detektiv Fontaineová sedí u něho v kuchyni, pojídá sušenky a povídá si s ním o knihách, filmech nebo hudbě. 5


A N N E F R A S I E R OVÁ

Přesto… Částečně rozuměl tomu, čím Jude prochází. Jako každý v Minnea­ polisu a blízkém okolí věděl, co ji potkalo. Tři roky strávila v zajetí, vystavená znásilňování a mučení. Nakonec se jí podařilo utéct. Kdyby projevila aspoň kousíček vstřícnosti, Elliot by se s ní možná podělil o kousek svého neobvyklého dětství. Místo toho Fontaineovou zpovzdálí sledoval a přemítal, jestli bude někdy v pohodě. Upřímně o tom pochyboval. Povzdechl si, natáhl se pro smeták a zabušil násadou do stropu. O několik minut později zaslechl zvonění telefonu následované kroky. Tiše se zaklaply dveře a někdo klusal po schodech. Elliot zase usnul, ale vzápětí ho probudilo zahřmění motorky, odjíždějící z podzemní garáže. Jude Fontaineová opustila budovu.

6


K A P I TO LA 2

O hodinu dříve

V

potemnělém kině běžely závěrečné titulky. Mitchell stál poblíž východu a střídavě svítil baterkou na tři poslední diváky. Byli to muži a každý se usadil v jiné části rozlehlého kinosá-

lu. Úzký světelný paprsek olízl zadní část jejich hlavy. Mitchellovým hlavním úkolem bylo zajistit, aby se během promítání diváci nelíbali anebo si to nedej bože spolu nerozdávali. Dále měl za povinnost vykopnout ty, kteří usnuli. Jeho matka nazývala tohle místo špeluňkou, ale majitel neměl peníze na modernizaci. Odkašlal si. „Představení skončilo. Opusťte prosím kino.“ Žádný z diváků nezareagoval. Tuhle část nesnášel. Byl sotva dost starý, aby směl řídit, a už se po něm chtělo, aby vyhazoval dospělé, často takové, kteří kvůli opilosti sotva stáli na nohou anebo se chtěli prát. Zatahal se za červenou služební vestu a vyrazil uličkou. Zapnul baterku na plný výkon a posvítil do obličeje nejbližšího maníka. Nakláněl se dopředu a předek světlezeleného trika měl nasáklý něčím tmavě červeným. Mitchellovi se rozbušilo srdce, ale rychle se uklidnil. Náhle si připadal hloupě. Říkají tomu performance art a jeden zdejší kluk s tím dost blbne. Falešná krev a tak. Mitchell o něm moc nevě7


A N N E F R A S I E R OVÁ

děl, protože tenhle borec si schválně hrál na tajuplného, ale holky Mitchellova věku z něho byly úplně hotové. Přelétl kuželem světla po šířce kina a posvítil si na další dva opozdilce. Nehýbali se, brada jim visela dolů. Ztěžka si povzdechl. „Nechci volat poldy,“ oznámil muži pár kroků od sebe, „ale udělám to. Tak se zvedej, kámo.“ Zatřásl divákovi ramenem. Napřed zlehka, potom víc. Hlava mu přepadla dozadu, jako když otevřeš dětský zásobník na lipo. Mitchellovi zabouřil v uších oceán a podlomily se pod ním nohy. Muž měl podříznutý krk. Mitchell by přísahal, že zahlédl krkavici a něco, co vypadalo jako páteř. Pojednou si uvědomil, že cítí krev. Baterka mu vypadla z ruky a pomalu se kutálela pod sedadly. Zarachotila pokaždé, když na své pouti narazila do nohy sedadla. „Rozsviťte!“ zařval Mitchell přes rameno v naději, že ho zaslechne promítač nebo druhý uvaděč. Někdo stiskl vypínač a místnost zaplavilo mdlé, a přitom nepříjemně jasné světlo. Odhalilo odrbané sedačky a odhozené kelímky. Druhý uvaděč musel zaslechnout Mitchellův výkřik, protože se obje­ vil v zadních dveřích. Tvářil se otráveně. V ruce držel čokoládovou ty­činku. Svítilna se konečně zastavila. „Zavolej policajty!“ vypískl Mitchell podivně sevřeným hlasem. V puse měl náhle hnusnou kyselou chuť. Zatelefonoval by jim sám, ale hrozilo, že se pozvrací. Kolega nepochopil, že je situace vážná, a zavrčel: „Prostě je vyhoď, ať vypadnou!“ Mitchell zaostřil na kyblík od popcornu, povalující se na podlaze. Hledal útěchu v obyčejných věcech. „Oni nemůžou!“ Hysterie v jeho hlase musela kolegu znepokojit, protože vytáhl mobil. Najednou byl nervózní. „Co jim mám říct?“ „Pověz jim, že tu máme tři mrtvoly!“ Mitchell přemítal o lidech, kteří se kolem něho protáhli, když potmě mířili ven z kina. Jeden z nich se dopustil vraždy. Mitchell mu možná osobně utrhl vstupenku. Vtom ho 8


N E J S E M Ž I VÁ

napadlo, jestli se neocitl v ohrožení i on sám. Poldové se budou ptát, jestli si všiml něčeho podezřelého. Radši řekne, že ne, aby si vrah nemyslel, že ho dokáže identifikovat. Zatímco kolega mluvil do mobilu, Mitchell kvapně zvedl kyblík od popcornu a vyzvracel se do něj. Potom si vyfotil nejbližší tělo.

9


K A P I TO LA 3

B

ylo už po půlnoci. Jude se skláněla nad řídítky motocyklu, uhánějícího po I-94 k místu vraždy. Nemívala ve zvyku jezdit bez helmy, ale dnes by ji na hlavě nesnesla. Ne po tom klaus-

trofobním snu, který jí uvízl v paměti. Vítat zprávu o mordu se zrovna nehodí, ale když v telefonu zaslechla Uriahův hlas, který ji zval do služby, citelně se jí ulevilo. Těsně předtím než jí parťák zavolal, na ni koštětem zabušil soused bydlící pod ní. Jude se probudila zpocená a s divoce tlukoucím srdcem. Během uplynulých týdnů se tenhle soused několikrát pokoušel dát se s ní na chodbě do řeči, ale vždycky ho rázně odbyla. Co mu má říct? Mrzí mě, že ječím a vás to budí? Od střelby na dálnici uplynuly dva měsíce. Dva měsíce utekly ode dne, kdy Jude zabila odcizeného otce a bratra, aby zachránila kolegu a unesenou dívku jménem Octavia. A přestože existoval solidní důkaz o tom, že se její příbuzní dopustili několikanásobné vraždy, včetně vraždy Judiny matky, mnozí lidé odmítali uvěřit, že by guvernér – Judin otec – stál za takovým zvěrstvem. Koneckonců pózoval na fotkách s miminky a utěšoval spoluobčany, které postihla nějaká osobní tragédie. Guvernérova smrt rozdělila stát vedví. Někteří viděli v Jude hrdinku, jiní mrchu, záleželo na úhlu pohledu. Vycházely o ní negativní články. Ráda by tvrdila, že na ně kašle, ale byla by to lež. Vzít někomu 10


N E J S E M Ž I VÁ

život je těžké, ale vzít život lidem, se kterými jste vyrůstali a jeden čas je dokonce i milovali? Co na tom, že jiné životy tím zachránila? Policejní psycholožka jí navrhla, aby si vzala rok volna, ale to by znamenalo, že by se zaobírala sama sebou víc, než chtěla. Raději zůstala na oddělení vražd, svědomitě chodila na terapii a v soukromí trpěla obsesí nad určitými věcmi způsobem, který by mohl být považován za nezdravý. Spolu s tím v sobě nosila prázdnotu, která neměla nic společného se ztrátou starého já. To by dávalo až příliš velký smysl. Kino Minnehaha Creek stálo v Longfellow, což je minneapoliská čtvrť složená z bungalovů postavených ve třicátých letech, nyní obsazených singly a mladými páry. Tuhle část města Jude několikrát navštívila, ale ne v téhle své nové verzi. Před kinem opřela motorku o stojan a kráčela po chodníku kolem blikajících sanitek, dodávky koronera a zásahových vozů. Poblíž kina se zastavila a vzhlédla. Bezpečnostní kamera. S trochou štěstí z ní získají záznam. Plakáty lákaly na dva akční filmy staré několik let. Poblíž vchodu přešlapoval mladý policista a hlídal, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný. Poznal ji a kývl na pozdrav. Otevřenými dveřmi na ni dýchla vůně popcornu a pocit děsu. „Kinosál číslo dvě.“ „Kdo byl na místě činu jako první?“ zeptala se Jude. „Nevím jistě, ale jeden z uvaděčů objevil těla po skončení promítání.“ Protáhla se kolem nich jedna z kriminálních techniček s kufříkem na zajišťování důkazů v ruce. Jude poděkovala strážníkovi u dveří a vešla do haly, kde panoval organizovaný chaos. Kolegové vyslýchali mladé lidi v červených vestách. Jude je nenápadně pozorovala. Zaměřila se na jejich postoj a výraz. Všímala si, jestli se někdo potí nebo nějak vrtí – což jsou signály možné aktivní účasti nebo viny. Nic takového nezahlédla. Proplétala se houfem lidí a kontrolovala vysoké stěny a strop. Hledala bezpečnostní kamery, ale žádnou neviděla. Uprostřed chodby s červeným kobercem stály plastové evidenční karty s čísly a lemovaly tmavé šmouhy, vedoucí z kinosálu číslo dvě. Krev rozšlapaná pod11


A N N E F R A S I E R OVÁ

rážkami bot. Mohl to udělat kdokoliv, kdo opouštěl kino. Přesto se nad stopami sklonila a pořídila několik snímků svým fotoaparátem. Hned za těžkými dveřmi couvla dozadu a soustředěně si prohlížela scénu před sebou. Kino nutně potřebovalo rekonstrukci. Malba se odlupovala a některá sedadla, potažená odřeným červeným plyšem, se nakláněla v podivných úhlech. Jako většina malých provozoven v Minneapolisu kino bojovalo o přežití. Situace byla o to horší, že blackouty a požáry navýšily počet zločinů a vandalismu v beztak nebezpečném městě. Výpadky proudu sice už skončily, ale násilí odstartované tmou pokračovalo. Někteří z nejlepších policistů se nechali přeložit a tím se navýšil počet nováčků, nervózních a nezkušených. Tři výseče v kinosále obepínala žlutá páska. V místnostech se většinou nepoužívala, ale vzhledem k atypickému prostředí bylo zapotřebí místo činu přísně vymezit. V každé výseči pracoval jeden kriminalistický tým. Z bodu, kde stála, neviděla žádné z těl. Její partner a velitel oddělení vražd Uriah Ashby zaznamenal, že přišla, a zamířil k ní. Podle oblečení na něm bylo znát, že pospíchal, aby dorazil co nejdřív. Neměl svůj obvyklý oblek, natáhl si džíny jako ona, ale místo kožené bundy se spokojil s černou mikinou s kapucí. Kudrnaté hnědé vlasy měl rozcuchané. Vzhledem k pokročilé noční hodině a jeho lásce ke spánku se tvářil ostražitě. Vraždy vás hodně rychle proberou, ale ani tahle nová hrůza nedokázala dostatečně zaplašit Judinu děsivou noční můru. Pořád ze sebe nedokázala setřást mračno nevýslovného smutku a strachu, které se zahnízdily v jejím srdci spolu se zoufalstvím. V porovnání s tím, co prožívala ve spánku, jí tahle scéna, navzdory syrové opravdovosti, připadala jako z kategorie přeludů. Trhnutím hlavou jí Uriah naznačil, aby se spolu s ním uchýlila do rohu, dál od nejbližších lidí. Když je míjela, zahlédla mezi detektivy Caroline McIntoshovou. Ta měla slabost pro Uriaha a také sklon k nevhodným poznámkám, a stávala se vděčným zdrojem pobavení pro celé oddělení. Jude se jí jednou pokoušela poradit, aby nebyla tak čitelná, ale se zlou se potázala. 12


N E J S E M Ž I VÁ

„Každý nechce být robot bez emocí,“ vpálila jí na oplátku McIntoshová a ona si od té doby od ní udržovala odstup. „Podříznuté krky.“ Uriahova zašeptaná slova se setkala s chmurným přijetím. Zajímavé. S tímhle modem operandi se už setkali. „Svědci?“ „Zatím ne.“ Tři mrtvá těla, rovnoměrně rozmístěná, žádní svědci. Vypadalo to jako neuvěřitelný výkon. A ty podříznuté krky… Každý v téhle místnosti teď nejspíš přemýšlí o dvou vraždách, k nimž došlo před pouhými třemi týdny. Pochopitelně nevyřešených. Obě oběti měly podříznuté hrdlo – k první vraždě došlo na toaletě, k druhé v městském parku. Uniknout po takovém činu ve městě prošpikovaném bezpečnostními kamerami je obzvlášť těžké. Tohle nejsou zločiny z vášně. Tohle vyžaduje pečlivé naplánování. „Mně to připadá, jako by někdo zabíjel z čirého potěšení,“ poznamenal Uriah. Přikývla. Vyřešit mord, kde neexistuje spojení mezi vrahem a obětí, bývá nejsložitější. „Ta sedadla a šikmá podlaha ztěžují ohledání místa činu,“ dodal. „Mnoho lidí, málo prostoru, proto pendlujeme sem a tam. Těla si pořádně prohlédneme, až technici dokončí prvotní prohlídku.“ „Oběti?“ „Všichni muži.“ Stejně jako v předchozích případech, což ale nemusí nic znamenat. „Identifikovali jste je?“ Odříkal jména, která v tomto bodě pro ně neměla význam. „Jeden má záznam za řízení pod vlivem návykových látek, druhý pár pokut za špatné parkování. Zatím se zdá, že jde o průměrné občany.“ Na papíře může průměrně vypadat každý. „Musíme se v tom trochu pošťourat a zjistit, jestli se mohli znát.“ I když je to nepravděpodobné. Uriah jí ukázal policistku, která byla na místě činu mezi prvními, a Jude se omluvila, aby si s ní mohla promluvit. „Žádní svědci?“ zeptala se podruhé. 13


A N N E F R A S I E R OVÁ

Policistka si položila ruku na opasek a zavrtěla hlavou. „V kině plném lidí si nikdo nevšimne tří vražd, dokonce ani toho, že ti chlapi jsou mrtví?“ „Nebylo vyprodáno.“ Člověka, osaměle sedícího na konci řady, si nemusel nikdo všimnout, když ho nepotřeboval obejít. „Našla se zbraň?“ „Naši lidé prohledávají popelnice. Důkladně to pročesáváme tady i venku, ale zatím nic.“ „Co ten uvaděč, co objevil těla?“ „Je pěkně otřesený a moc nám toho nepověděl. Doufala jsem, že byste z něho mohla dostat víc. Vysoký hubený zrzek. Jmenuje se Mi­ tchell Davidson. Naposled jsem ho viděla v hale.“ Tam ho taky Jude našla. Chudák kluk byl úplně vyřízený. Bledý, oči zarudlé a podezřele páchl zvratky. K hrudi tiskl kyblík od popcornu. „Mitchell Davidson?“ zeptala se Jude, ačkoliv věděla, že je to on. Při bližším pohledu si všimla, že se hodně potí. Poznala, když se někdo chystá omdlít, proto ho nasměrovala k nejbližší židli. Padl na ni jako podťatý. Nohy se pod ním doslova podlomily. „Dolů.“ Vzala mu kelímek z rukou a jemně ho přinutila sklonit hlavu mezi kolena. Zatímco se kluk vzpamatovával, vklouzla za pult obchůdku a vzala z chladicího boxu lahev vody. Pochybovala, že to vzhledem k okolnostem bude majiteli kina vadit. Vrátila se k Mitchellovi, odšroubovala uzávěr a podala mu ji. Pomohla mu se napřímit. „Po malých doušcích,“ radila mu. Zatímco mladík upíjel, přisunula si k němu židli a posadila se vedle něho. Když se mu vrátila barva a vypadal o něco lépe, začala mu pokládat otázky. Vyprávěl jí, jak si uvědomil, že je divák mrtvý. „Nikdy dřív jsem mrtvolu neviděl,“ přiznal. Podíval se na ni, ale oční kontakt dlouho nevydržel. „Vy jste na ně nejspíš zvyklá.“ „Na tohle si nezvykne nikdo,“ prozradila mu. Dostala se k tomu, co chtěla doopravdy vědět. Měl si vzpomenout 14


N E J S E M Ž I VÁ

na události před hrůzným odhalením, které převálcovalo všechno ostatní. „Viděl jste někoho podezřelého? Někoho, z koho jste měl divný pocit, který jste si neuměl vysvětlit? To se stává. Lidé tomu říkají šestý smysl, ale já si myslím, že je to návrat k pudu sebezáchovy. Má ho úplně každý. Jen je třeba věnovat mu pozornost.“ O pudu sebezáchovy věděla své. Právě snaha přežít vytříbila její vnímavost natolik, že dokázala v ostatních číst. Ale poslední dobou, zejména po noci plné zlých snů, se přistihovala, že se pokouší tyhle smysly v sobě otupit. „Divná je půlka lidí, kteří sem chodí,“ prohlásil Mitchell. „Hlavně na odpolední promítání. Chci tím říct, že mým úkolem je zabránit, aby si to tady lidi rozdávali a taky to…, však víte.“ „Masturbovali?“ Malinko se zapýřil. „Já to nechápu. Tohle není porno kino, přesto se to děje.“ „Podle mě to souvisí s tím, že jsou na veřejném místě,“ vysvětlila mu. „V blízkosti jiných lidí. Vzrušuje je riziko možného odhalení. Adrenalin.“ „Radši by měli běhat přes dálnici.“ Nepatrně se pousmála. Oceňovala, že se pokouší žertovat. Potom se vrátila k otázce. „Viděl jste někoho, kdo vám připadal podezřelejší, než je tady zvykem?“ Na okamžik se zamyslel a zavrtěl hlavou. „Asi ne.“ „Možná si později na něco vzpomenete.“ Hlavou jí blesklo, jestli se mohl zločinů dopustit on. Tenhle kluk, který sotva odrostl dětským střevíčkům. Vypadá nevinně, ale sociopati zhusta klamou tělem a těžko se čtou, protože na rozdíl od ostatních nemají svědomí, které by je prozradilo. „Pochybuju, ale vynasnažím se.“ „Hlavně se do ničeho nenuťte.“ Mohlo by to vyvolat falešné vzpomínky. „Musíte k nám na stanici, abychom mohli sepsat oficiální výpověď. Některý z kolegů vás tam odveze.“ „Jsem podezřelý?“ Nezdálo se, že by ho to znepokojilo. Mohl za 15


A N N E F R A S I E R OVÁ

to šok. Otřesení lidé nikdy nereagují podle předpokladů, a tak bývá zvláštní a nevzrušené chování mylně považováno za důkaz viny. „Je to standardní postup,“ vysvětlila mu. „Kdo mě bude vyslýchat? Vy?“ „Ano, ale pokud byste byl radši, aby to udělal někdo jiný – třeba muž –, dá se to zařídit.“ „Byl bych rád, kdybyste to byla vy.“ Podívá se dolů. Maličko zrudne, protože se za svá další slova stydí. „Vím, kdo jste. Tenkrát na té dálnici jste parádně řádila. Jako ve filmu. Viděl jsem to ve zprávách.“ Soustředil se na tu část příběhu, s níž se dokázal nejvíc ztotožnit. „Jak jste zachránila tu holku a tak.“ Uniknout ve městě nežádoucí pozornosti bylo pro Jude těžké. Na první pohled ji prozradily krátké bílé vlasy, ale odmítala si je barvit. Návrat do tohoto světa si těžce vybojovala, a tak nebude předstírat, že je někdo jiný. „Myslíte, že mi hrozí nebezpečí?“ zeptal se Mitchell. Mohla ho uklidnit. Říct mu, že riziko je minimální, ale tuhle odpověď nehledal. Někteří lidé chtějí slyšet pravdu, jiní lež. Nechtěla mu lhát, ale svoji odpověď zmírnila. „Pochybuju, ale neuškodí, když budete mít oči otevřené.“ Sáhla do kožené bundy. Dvěma prsty vytáhla vizitku a podala mu ji. „Kdybyste viděl cokoliv podezřelého, zavolejte mi na mobil. Ve dne i v noci.“ Přinejmenším mu to dodá pocit jistoty, který hledá. O minutu později ho představila policistovi, který ho odveze do­ mů, a potom se vrátila do kinosálu. Hloučky kolem těl se zmenšily. Teď je na řadě ona. Policejní technici odvedli svůj díl práce a odebrali se stranou, aby uvolnili cestu Uriahovi, Jude a Caroline McIntoshové. Umožnili jim, aby si prohlédli první tělo, zatímco patoložka Ingrid Stevensonová čekala opodál se založenýma rukama. Muž. Nejspíš na prahu čtyřicítky. Jude se naklonila blíž. Někdo jí podal baterku, aby lépe viděla. Osvětlení sálu nestálo za nic. Stiskla tlačítko a posvítila muži do tváře. Opálená pokožka vysušená sluncem. I ruce byly tmavé a vrásčité. 16


N E J S E M Ž I VÁ

Nejspíš stavební dělník. Tuhle domněnku umocňovaly odrbané džíny a odřené boty. Teprve když si udělala představu, co byl zavražděný člověk zač, namířila kužel světla na ránu zející na jeho krku. „Tohle chtělo pořádnou sílu,“ poznamenal Uriah. „Anebo pořádnou dávku adrenalinu.“ Zrovna nedávno se setkala s případem zloděje, který z vyloupených budov unikal po provaze, ale za jiných okolností šplhat neuměl. V adrenalinu je síla. „Zbraň?“ zeptala se Jude Ingrid. Byla to přísná žena kolem padesátky, jedna z těch skrznaskrz racionálních švédských blondýn usazených v Minnesotě, které za všech okolností stojí nohama pevně na zemi. Navíc patřila k nejlepším soudním patologům v zemi. „Víc vám řeknu až po pitvě.“ Ingrid odmítala spekulovat. Obzvlášť na místě činu. Jude zhasla baterku, podala ji Uriahovi a couvla. „Něco pro vás mám,“ zavolala na ni McIntoshová. Vytáhla stránku tuhého papíru, rozložila ji a podala. Jude očekávala něco, co souvisí se zločinem, ale ne. Šikmá podlaha se ještě víc naklonila a Jude se musela pevně zapřít nohama. Zírala na aukční leták, který držela v ruce. Byl na něm dům. Obyčejný dům. Cihly, omítka a rozbité sklo v oknech. Uvnitř je sklep. Sklep, v němž strávila tři roky. „Co blbnete, McIntoshová?“ obořil se Uriah hněvivě na kolegyni. Jude odtrhla zrak od papíru, aby se podívala na svého parťáka. McIntoshová sice zrudla, ale podařilo se jí nonšalantně pohodit rameny. „Jenom jsem si myslela, že by to měla vědět.“ Zjevně nosila leták u sebe a číhala na příležitost předložit ho. Ale nešlo jí o příležitost jako takovou. Čekala na správný okamžik, aby se Jude dostala na kobylku a ponížila ji před spolupracovníky. Uriah jí na projev dobré vůle neskočil. „Netuším, co máte za lubem, ale přestaňte s tím.“ „Není to žádné tajemství,“ bránila se McIntoshová a zvedla bradu. „Každý si říká, že tuhle ruinu nemůže nikdo koupit.“ 17


A N N E F R A S I E R OVÁ

Do debaty se zapojil jeden z policistů. „Já si naopak umím představit, že by ji někdo dokázal mistrně využít. Mohl by z ní vybudovat dům hrůzy nebo tak něco.“ „Měli bychom se na tu barabiznu složit a vypálit ji do základů,“ navrhl jiný policajt. Kdosi poznamenal něco o nevhodných řečech a ostatní přikývli. Jude jako v mrákotách civěla na leták ve své ruce. Ingrid se napřímila a stáhla si vyšetřovací rukavice. „Mohli bychom se chovat trochu profesionálněji?“ „Jenom se bavíme,“ hájila se McIntoshová. „Někdy to pomáhá.“ „Jediná věc, o které bychom se měli bavit, je zločin,“ poznamenal Uriah. „Tenhle zločin.“ Jude opět odtrhla oči od fotografie. McIntoshová vypadala, že se rozpláče. Pokárala ji patoložka i Uriah. Na místě činu. „Nic se nestalo,“ prohlásila Jude ve snaze zmírnit přešlap své kolegyně, protože nesnesla, když v její přítomnosti někdo trpěl. „Jsem ráda, že o tom vím.“ Složila papír a zastrčila si ho do kapsy kožené bundy. Sotva se obrázek dostal do blízkosti jejího těla, pocítila jeho vibrace a příslib. Pravdou bylo, že o chystaném prodeji dávno věděla. A také měla vlastní plány.

18


K A P I TO LA 4

„M

ůžete mi prosím do záznamu nadiktovat své jméno a adresu?“ Jude seděla proti Mitchellu Davidsonovi u malého

stolu v jedné z výslechových místností minneapoliské policie. Na kameře u stropu svítilo zelené světýlko, na stůl postavila digitální rekordér. Od telefonátu na linku 911 uplynulo osm hodin a Jude ani Uriah od té doby nespali. Oběti vraždy byly předány k pitvě. Do interní policejní sítě byl vložen záznam z bezpečnostních kamer kolem kina. Mitchell byl nervózní, ale takhle v tomhle prostředí reaguje většina lidí. Je to stejné, jako když vás zastaví policista, a vy znejistíte, přestože jste se nedopustili žádného přestupku. Většina lidí zrudne. A ti, kdo ne, obvykle nemají čisté svědomí. Nadiktoval jí svoje jméno a adresu. „Žiju s rodiči.“ Potom odpověděl na otázku, co běžně přes den dělá. „Chodím na střední.“ Což bylo dostatečně výmluvné. „Můžete mi říct, co se stalo patnáctého září v noci?“ Zajíkavě opakoval všechno, co už jí jednou řekl. Jak kráčel uličkou a nabádal diváky k odchodu. Jak zatřásl muži ramenem a jeho hlava se zvrátila dozadu. Zařval na kolegu, aby rozsvítil a zavolal 911. Zakutala hlouběji. 19


A N N E F R A S I E R OVÁ

„Co před začátkem promítání? Jaké to bylo?“ Neměl co dodat. Snažil se, ale ona nechtěla, aby si začal vymýšlet jenom proto, aby jí něco odpověděl. „Trhal jste lístky.“ Možná bude lepší zaměřit se na drobnosti. „Neměl jste z něčeho nebo z někoho divný pocit? Nezarazilo vás něco? Obličej? Výraz? Ruce? Mozolnaté, nebo naopak hebké. Neupoutala vás nějaká vůně?“ Začal se ošívat. „Při kontrole vstupenek obvykle oční kontakt s nikým nenavazuju. Prostě ne.“ Ani na ni se nepodíval. „Lidi říkají, že jsem plachý, ale já nevím, jestli je to pravda. Jenom nejsem moc společenský. Soustředím se na další ruku s lístkem, ne na obličej nebo osobu.“ „Plaší lidé občas bývají nejlepší pozorovatelé.“ „Jako vy?“ Usmála se. „Ani já si nemyslím, že jsem plachá. Spíš… rezervovaná.“ Zvedla se. „Jdu si pro vodu. Dal byste si něco? Sodovku? Kávu?“ „Colu.“ Záměrně mu dopřála nějaký čas o samotě, aby mohl vzpomínat, a nerozptylovala ho svou přítomností. O několik minut později se vrátila s plechovkou coly a poslala mu ji skluzem přes stůl. Odšroubovala víčko lahve. Odlomil kovový uzávěr a napil se. Polkl, vzhlédl k ní a pak se odvrátil. „Přemýšlel jsem, když jste byla pryč, a na něco jsem si vzpomněl.“ Přikývla. Ale ne nijak nadšeně nebo vzrušeně. Jen tak ledabyle. Jako když přikyvujete příteli, který si stěžuje na počasí. „Pamatuju si jednu holku… Byla pěkná. Dlouhé blond vlasy. Asi tak stará jako já. Hezky voněla. Jako po sušenkách nebo tak něco.“ Překvapilo ji to a zároveň se ničemu nedivila. „Kluci si všímají pohledných dívek.“ Bledé tváře mu zrůžověly. „Proč vám utkvěla v paměti? Chovala se zvláštně? Byla nervózní? Třásly se jí ruce, když vám podávala vstupenku? Zrychleně oddechovala?“ „Byla sama.“ 20


N E J S E M Ž I VÁ

„Sama?“ „Už jste někdy slyšela o holce ze střední, která chodí sama do ki­ na? Holky přece nechodí samy ani na záchod.“ „Výborný postřeh.“ „Neměl bych o ní nic říkat.“ Znovu se napil sodovky. „Nechci ji dostat do potíží. Holka by něco takového neudělala.“ Ani se neobtěžovala mu připomenout případy brutálních vražd ze srpna 1969, známé pod souhrnným názvem Tate­‑LaBianca. Je moc mladý, aby o nich někdy slyšel. „Jak víte, že byla sama?“ „S nikým se nebavila a chodbou kráčela sama.“ „Takže na některé lidi se podíváte.“ „Asi jo.“ Poposedl si a rozpačitě zastrčil ruce mezi stehna. „Nechtěl jsem lhát.“ Už zase byl nervózní. „Já vím.“ Opřela se o židli a zvažovala další slova. „Povím vám ně­co důvěrného, tak se o tom prosím nikde nezmiňujte.“ Určitě se vypla­tí vzbudit u něho dojem, že mu důvěřuje natolik, aby mu poskytla zásadní informace o případu. „Pachatelů mohlo být víc. Pokud ano, mohli přijít společně, ale také nemuseli. Jestli ale společně přišli, později se rozdělili.“ Otevřela notebook a přihlásila se do systému. Potom si přitáhla židli a usadila se vedle mladíka, aby oba mohli pohodlně sledovat obrazovku. Stiskla několik kláves a spustila videozáznam, na němž lidé vstupovali do kina. Na chodníku bohužel panovala tma. Rozbité žárovky nebyly ve městě prioritou, ale je docela možné, že je vyměnili a vzápětí je někdo zase roztřískal. Možná víckrát než jednou, protože vandalové mají tmu rádi. Jeden z techniků se pokoušel záznam zesvětlit, ale Jude mu moc šancí nedávala. Navíc byla noc, zima a větrno. Lidé se tím pádem vyzbrojili čepicemi a skláněli hlavu, což je typický rys obyvatel Minnesoty, který si osvojili za léta života v chladném podnebí. Mitchell už neměl co dodat a Jude mu sdělila, že s ním zůstane ve spojení. „Máte moji vizitku. Kdyby vám něco blesklo hlavou, volejte.“ 21


A N N E F R A S I E R OVÁ

Dalším svědkem byl druhý uvaděč. Tomu pozorovací schopnosti scházely úplně, proto výslech za pár minut skončil. S promítačem to bylo stejné. Ani jeden z nich si nevšiml ničeho důležitého. Dostala textovku od Uriaha. Sejdeme se nahoře. Ortegová s námi chce mluvit, než se vydáme do márnice.

22


K A P I TO LA 5

„M

rtvolu poznám bezpečně,“ konstatoval o pět minut později Uriah, když se s ním sešla na oddělení vražd. „Není tu jediná známka života. Je mi líto.“

Zírala na schlíplou kytku v kořenáči na svém stole. Tolik doufala,

že se jí tu bude dařit! Vkládala do ní velké naděje. Svým způsobem byla víc než pouhá rostlina. Představovala její schopnost o něco pečovat, něco – cokoliv – udržet naživu. Oddělení vražd sídlilo ve třetím podlaží a byla to velká místnost s mnoha stoly. Otevřená, žádné kóje. Za jasných dní dovnitř proudilo slunce řadou oken shlížejících na ulici. Člověku se zahradnickým talentem by tu zeleň bujela před očima. Některé kolegyně měly na stole kromě obvyklých zarámovaných fotografií slušnou sbírku bylinek. Jude žádné fotky neměla, zato se nadchla pro květinu. „Třeba potřebuje víc světla,“ dumala. Schválně si vybrala aglaonemu proměnlivou, protože ji prodavačka ujišťovala o její nezničitelnosti. To slovo se Jude líbilo. Nezničitelná. „Světla měla dost,“ oponoval Uriah. „Na vině je voda. Zalévala jste ji skoro každý den.“ Aniž odtrhla oči od ochablých listů, Jude zamumlala: „Podle mě žije.“ „Je mrtvá.“ Schválně to slovo zdůraznil. 23


A N N E F R A S I E R OVÁ

Otevřela lahev s vodou a nalila na kytku třetinu obsahu, aby pořádně zmáčela substrát i kořeny. „Právě o tomhle mluvím,“ prohlásil Uriah. „Přílišná péče. Zabití z lásky. Vyrostl jsem na farmě, takže vím, co znamenají žluté listy. Moc vody.“ Přeháněla to a věděla, že jde o projekci. Musela se zatvářit rozčileně, protože Uriah přispěchal s ujišťováním. „Můžete si koupit jinou kytku a taky ji můžete ulít. A až se to stane, pořídíte si jinou. V květinářství vás budou milovat.“ „Já jinou nechci,“ ohradila se. „Chci tuhle.“ „Omlouvám se. Chtěl jsem pomoct.“ Vyzná se v ní lépe než dřív. Anebo ona ztrácí onen prázdný výraz, jejž během zajetí vybrousila k dokonalosti. Tehdy netrvalo dlouho, aby zjistila, že pasivita a žádná viditelná reakce zhusta vedou k tomu, že ji věznitel nechá na pokoji. Mučení není žádná zábava, když oběť nereaguje. „Vašemu kocourovi se daří dobře, což je mnohem důležitější než nějaká rostlina.“ „Není to můj kocour.“ Uriah měl pravdu, ale ona nechtěla, aby cokoliv umíralo. Včetně kytek. Smrt ji unavovala. Zaslechli zaťukání na sklo a vzhlédli. Velitelka Ortegová je zvala do své pracovny. Něco na té místnosti Jude znervózňovalo. Od ostatních je oddělovaly skleněné stěny a Jude si připadala jako na jevišti. Nedokázala by tam pracovat. Uvnitř akvária Jude a Uriah podali velitelce hlášení. „Právě jsem oficiálně vyslechla hlavního svědka,“ oznámila Jude. „Osmnáctiletého mladíka jménem Mitchell Davidson. Nic moc jsem se od něho nedozvěděla.“ „Co ty kamery?“ Místo aby usedla na židli, Ortegová balancovala na rohu stolu a komíhala dlouhou nohou. Byla to krásná žena s lesklými tmavými vlasy, která každý den používala jiný odstín rtěnky. Dnes zvítězila růžová, včera červená. Někdo by možná řekl, že je na tuhle práci až moc hezká. Někteří lidé se domnívali (což se jí určitě doneslo), že by se měla oblékat konzervativněji, ale ona tyhle připo24


N E J S E M Ž I VÁ

mínky ignorovala. Jude ji za to obdivovala a snažila se její počínání napodobit, kdykoliv ji veřejné mínění nešetřilo. „Záznam jsme prošli několikrát,“ řekl Uriah, „ale pachatel mohl snadno splynout s davem. V zimním oblečení se také lépe skrývají krvavé skvrny.“ „Člověk nemusí být odborník, aby věděl, že tady nejde o prodej drog, který se zvrtl, anebo o pomstu,“ prohlásila Ortegová. „Podle mě někdo vraždil záměrně, ale oběti si vybíral nazdařbůh. Jenom doufám, že tahle zabijačka nesouvisí s těmi předchozími masakry. Ale kdyby ano, čeká nás opravdu velké sousto.“ Založila si ruce na prsou a zatvářila se tak ustaraně, že si toho musel každý všimnout. Takhle se běžně nechová. Za všech okolností bývá pozitivní. Dokonce i vzhledem k závažnosti případů, s nimiž se potýkají, Ortegová připadala Jude nezvykle rozrušená. „Prověřili jsme všechny databáze, včetně CISA a CODIS. Hledali jsme podobný modus operandi v posledních letech,“ ozvala se Jude. „Nic.“ „Jednou ze včerejších obětí se stal kamarád mého kamaráda,“ přiznala Ortegová. Uvedla jméno a vysvětlila tím svoje netypické chování. „Hodný chlap. Nedávno se rozvedl. Špatně to nesl.“ Smrt známého jako by svým způsobem všechno změnila. Došlo k nepatrnému porušení hranice, která odděluje práci od soukromí. Obzvlášť nepříjemné to musí být pro někoho, kdo má děti a manžela, protože se tím naboural falešný pocit bezpečí. Jude věděla, že láska a strach kráčejí ruku v ruce. Viděla tuhle kombinaci emocí na tvářích rodičů, kteří přišli o děti. Teď tentýž strach vycítila u Ortegové. Pouhý jeho stín. Jenom náznak. Záblesk, příchuť. Ale je tady a hloubí si cestičku do velitelčina podvědomí. „Budeme vás informovat,“ slíbil Uriah. „Požaduji mnohem víc,“ odpověděla nadřízená. „Chci okamžitě vědět o sebemenším posunu. Pošlete mi textovku, zavolejte mi, ale zůstaňte se mnou ve spojení.“ Sklouzla ze stolu a dala tím na vědomí, že je rozhovor u konce. „Požaduji, abyste oba tímhle případem žili ve 25


A N N E F R A S I E R OVÁ

dne v noci, stejně jako těmi předešlými, dokud se nevyřeší. Já vím, že to jde proti mé filozofii, jak si v téhle práci zachovat zdravý rozum, ale teď ze sebe musí každý vydat maximum.“ „Večer máme akci,“ připomněl jí Uriah. „Zrušte ji.“ „Nemůžeme,“ namítla Jude. „Potřebujeme vybrat peníze pro Krizové centrum.“ Byl to druhý pokus ze tří. Doufali, že se jim podaří se­hnat dostatek financí, aby mohli znovu zprovoznit linku důvěry, jejíž existenci ukončily škrty v rozpočtu. Třetí a poslední akce bude zahrnovat naživo přenášený rozhovor s Uriahem, jehož v Krizovém centru považují za hlavní hvězdu, neboť jeho manželka spáchala sebevraždu. Program se především soustředí na prevenci sebevražedného chování a organizátoři jsou přesvědčeni o tom, že s Uriahovým přispěním sympatizanti otevřou peněženky. A aby toho nebylo málo, Uriah souhlasil, že v rámci rozhovoru odvypráví svůj příběh. Což nebude vůbec lehké. „Chápu,“ přikývla Ortegová. Prevenci sebevražd nikdo z nich nebral na lehkou váhu. „Tam samozřejmě jít musíte.“ Chudák Uriah. Poprvé odpovídal po telefonu. Muselo to pro něho být tvrdé. Nejspíš on sám byl tím, kdo potřeboval linku důvěry. I pozůstalí potřebují podporu. Detektivové se otočili k odchodu. Uriah pohlédl na hodinky. Nejspíš počítal, kolik mu zbývá hodin do večerní akce. „Budu přenos sledovat z domova,“ slíbila Ortegová. „A chystám se přispět. Je to na dobrou věc.“ Pak jako by si na něco vzpomněla a dodala: „Nezapomeňte na lekci jógy.“ Uriah a Jude zůstali stát. „Já na jógu zrovna moc nejsem,“ poznamenala Jude. „Právě jste nám kladla na srdce, abychom ve dne v noci žili tím případem,“ připomněl velitelce Uriah. „Vy jste nečetli můj mail?“ zeptala se Ortegová. „Jóga vám moc času nezabere a mohla by vám pomoct s vyšetřováním. Vaše mysl si odpočine a napojíte se na podvědomí.“ 26


N E J S E M Ž I VÁ

Ortegová se nedávno zúčastnila konference týkající se duševního zdraví. Nyní prosazuje činnosti, kterým se Jude stejně svědomitě vyhýbá. „Od blackoutů a nepokojů naše oddělení zaznamenalo prudký nárůst posttraumatických stresových poruch a chronické únavy,“ zdůraznila velitelka. „Mnozí z našich zkušených kolegů se nechali převelet do menších měst, kde je bezpečněji. Máme tu policisty, kteří se pod tlakem špatně rozhodli. Snažím se nalézt způsob, jak naši situa­ ci zlepšit.“ Jude se nelíbilo, jak se na ni velitelka dívá. „Je to jen párkrát za měsíc a já doufám, že si všichni osvojíte techniky zklidnění mysli, které pak využijete v terénu.“ Takovou šéfku by jim mohli ostatní závidět, neboť trvala na tom, aby její podřízení měli nějaký soukromý život a nežili jenom svou prací. Což pro Jude neplatilo. Doma na ni nikdo nečekal, což jí naprosto vyhovovalo. Hodně věcí se tím usnadňovalo, včetně práce. Totéž se dalo říct o Uriahovi. Oba byli samotáři. Ale Jude občas blesklo hlavou, jestli by někdy mohla mít totéž co Ortegová – manžela, dvě snesitelné děti a dva mazlivé labradory. „Vážně nás k tomu chcete nutit?“ zeptala se Jude. Vypadalo to ja­ ko zneužití pravomoci. Velitelka zakoulela očima a ani se nesnažila skrýt podráždění. „Ne. Nemůžu vám nařizovat, co máte dělat ve svém soukromí. Ale očekávám, že se zúčastníte.“ Její výraz zvlídněl. „Když půjdete vy, ostatní se přidají. Duševní zdraví je něco, co tu všichni potřebujeme. Proto bychom se na ně měli zaměřit.“ Uriah přikývl. „Dám tomu šanci, ale zázrak nečekejte.“ Pokud Jude věděla, tak Uriah trávil volný čas návštěvou antikvariátů a poslechem obskurní hudby. Nebyla si jistá, jestli někdy cvičil. Ale bydlel v jedné z nejvyšších budov ve městě a ona věděla, že výtahem zásadně nejezdí. Místo toho běhá po schodech a překonává své vlastní rekordy. Dokonce je hlásil hned po příchodu do práce, jako by každý věděl, za jak dlouho se dá zdolat šestnáct podlaží. Momen27


A N N E F R A S I E R OVÁ

tálně to dokázal za dvě minuty a devatenáct vteřin, ale chtěl se dostat na rovné dvě minuty. Vtom oběma zabzučely mobily. Vytáhli je a zaostřili na obrazovku. Mají se dostavit do kanceláře soudní patoložky.

28


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook