GILLY MACMILLANOVÁ CHŮVA
KALIBR
Přeložila Markéta Polochová
THE NANNY Copyright © 2019 by Gilly Macmillan Translation © Markéta Polochová, 2019
ISBN 978-80-7617-921-9
Helen Hellerové, mimořádné agentce, módní guru, koučce rodinného přízvuku a přítelkyni. Tahle kniha náleží ze všech nejvíc právě tobě.
Hladina se uzavře nad tělem. Voda ho polyká a kolébání člunu se vzdaluje. Žena, která v něm sedí, počká, až je hladina jezera zase klidná. Zdá se jí, že dýchá nepřijatelně nahlas. Pak vezme do ruky vesla a odhodlanými záběry se od toho místa vzdaluje. Bolí ji ruce a říká si: Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to musela udělat. Tohle jsem přece nechtěla. Příčí se mi to. Když dovesluje až k loděnici, člun plavmo zapluje dovnitř. Žena se potichu vrátí do Lake Hall. Dává si pozor, kam šlape. Je hrozně unavená. Voda byla příšerně studená. Strašný konec pro člověka, pomyslí si. Nešťastný, ale nevyhnutelný. Vklouzne do domu a ani si nevšimne, jak si vítr pohrává s větvemi vrby a povzbuzuje je, aby se ve tmě nad vodní hladinou roztancovaly.
Zírám na svůj odraz v zrcadle. Jako by mě uhranul. Jsem groteskní maska sebe sama, pokroucená jako všechno kolem. Které mé já je skutečné? Tahle namalovaná kreatura, nebo žena pod maskou? Vůbec netuším, komu nebo čemu mám věřit. Dveře za mnou se otevřou a já v zrcadle uvidím odraz své dcery. Její tvářička, kulatá jako mince, se vznáší vedle té mé. Dívám se do odrazu pronikavých očí modrých jako pomněnky. A tak čistých a nevinných. Nechci, aby mě takhle viděla. Nechci, aby byla stejná jako já. „Běž pryč,“ řeknu.
ČÁST PRVNÍ
1987
Jocelyn se probere. Je dezorientovaná a v ústech má sucho. Venku je světlo. Má pocit, že spala hrozně dlouho. Zkoumavě si prohlíží ručičky budíku na nočním stolku a dojde k závěru, že je přesně dvacet šest minut po osmé. Chůva ji ale obvykle budívá už v sedm. Dívenka zívne a zamrká. Na tapetě na zdi dovádějí v párech ladné, tancující žirafy a druhý konec postele pokrývá vrstva plyšáků. Na dveřích šatní skříně visí prázdné ramínko, které tam včera nechala chůva Hannah. Měly na něm být pověšené zvláštní šaty, které jí pořídila máma, aby v nich Jocelyn vítala hosty, ale zničily se a teď jsou pryč. Jocelyn je z toho smutno a cítí se provinile, ale taky zmateně. Ví, že to, co se stalo, nebylo správné, jenomže si z toho večera vybavuje jenom nesouvislé útržky, a ty nakonec taky vytěsnila, protože když na včerejšek pomyslí, zastydí se. Většinou tráví Jocelyn nejvíc času ve svém pokojíčku, kde to má ráda, ale dneska ráno je to jiné. Je tady až příliš veliké ticho. Dveře šatní skříně zůstaly pootevřené a ona si představuje, že tam uvnitř něco je. Má to drápy a dlouhé nohy, které se co nevidět vynoří a popadnou ji. „Hannah!“ zakřičí Jocelyn. Spárou pode dveřmi, které oddělují chůvin pokoj od jejího, je vidět světlo, ale Jocelyn nezahlédne žádný stín – obvyklý důkaz pohybu i toho, že je Hannah vzhůru. „Hannáááh!“ zkusí to znovu a protáhne samohlásky. Bez odpovědi. Jocelyn vyleze z postele a přeběhne těch několik kroků ke dveřím do chůvina pokoje. Po cestě ještě přibouchne šatní skříň. Ramínko spadne na zem. Zvuk, který vydá, ji vyděsí. Jocelyn by měla zaklepat [13]
GILLY MACMILLANOVÁ
a počkat, až ji Hannah vyzve, aby šla dál, ale na nic nečeká a rozrazí dveře do chůvina pokoje. Předpokládá, že Hannah bude ještě spát, nebo možná sedět na židli v rohu. Na sobě bude mít červený župan a bačkory s bambulemi. Jenomže Hannah tady není. Jocelyn očekává, že na nočním stolku najde sklenici vody a brožované vydání nějaké knížky s oslími rohy, a taky chůvin kartáč na vlasy a make-up a dvě porcelánové figurky koťátek. Jenomže po Hannah nebo jejích věcech tu není ani stopy. Postel je ustlaná a na ní přehoz, dokonale uhlazený a s rohy zastrčenými pečlivě jako na vojně. Polštáře jsou natřepané, závěsy roztažené a nikde tu neleží žádné Hanniny věci. „Hannah!“ zaječí Jocelyn. Nejde jen o prázdnotu v pokoji, ale o nutkavý pocit ztráty, který tu malou přiměje z plna hrdla křičet. Marion Harrisová, hospodyně v Lake Hall, pozotvírá každý šuplík i dveře skříní v Hannině pokoji, ale najde jen papíry položené na dně zásuvek a v šatní skříni prázdná kovová ramínka. Nadzvedne i převislou plachtu, aby se mohla podívat pod postel, pak zkontroluje noční stolek. Ta malá má pravdu, z Hanniných věcí tu nezůstalo vůbec nic. Marion projde chodbou a otevře dveře komory. „Vzala si i kufry. Nemůžu tomu uvěřit.“ Šňůra s vypínačem se divoce třepe. „Já jsem to říkala,“ zašeptá Jocelyn. Chvěje se jí brada. Tajně doufala, že Marion přijde na to, co se stalo, a dokáže to napravit. Marion popuzeně vyhrkne: „To se jí vůbec nepodobá! Určitě by něco řekla nebo by aspoň nechala vzkaz. Nikdy by se na nás takhle nevykašlala.“ V kostele začnou vyzvánět zvony. Marion vyhlédne z okna a zadívá se na špičku věže, kterou je vidět i přes hustý dubový háj, jenž obklopuje Lake Hall. „Zůstaň tady a hrej si,“ řekne. „Přichystám ti něco k snídani a potom si promluvím s maminkou a tatínkem.“ Jocelyn zůstane u sebe v pokojíčku až do oběda. Má rozkreslený obrázek pro Hannah: pečlivě volí barvy a dává pozor, aby nepřetáhla. Když ji Marion zavolá dolů, dívenka dychtivě zkoumá, co se stalo, jenomže Marion řekne jen: „Nevím o nic víc než ty. Budeš se muset zeptat rodičů.“ Při mluvení tiskne rty pevně k sobě. Jocelyn najde rodiče v Modrém salonku. Jsou tam se dvěma přáteli, kteří u nich zůstali přes noc. Všude na pohovce i na stolku [14]
CHŮVA
leží rozložené noviny a barevné přílohy, v krbu hoří oheň a vzduch v místnosti je ztěžklý kouřem ze dřeva i cigaret. Jocelyn se snaží upoutat tatínkovu pozornost, ale ten sedí zabořený v křesle, má nohu přes nohu a před sebou noviny. Maminka leží na pohovce, hlavu má položenou na polštářích a oči přivřené. Zrovna odklepává popel z cigarety do velkého mramorového popelníku, který má položený na břiše. Jocelyn se zhluboka nadechne. Pokouší se sebrat odvahu a promluvit. Kdyby to šlo, byla by ráda, aby si jí maminka nevšimla. Ta žena, která je tu s nimi a stojí u okna, se otočí a všimne si, že Jocelyn stojí ve dveřích. „Ahoj,“ řekne. Jmenuje se Milla, nebo tak nějak. Milla má hnědé vlasy natupírované tak, aby vypadaly hustší. „Dobrý den,“ pozdraví Jocelyn. Pokusí se usmát, ale místo toho se začervená. Uvědomuje si, že včera večer zlobila, ale netuší, jestli o tom ví i Milla. Virginii Holtovou zaujme dceřin hlas. „Co chceš?“ Jocelyn sebou trhne a podívá se na tátu, ale ten se dál skrývá za novinami. „Haló!“ štěkne její matka. „Mluvím s tebou. On ne.“ Jocelyn polkne. „Nevíte, kde je Hannah?“ „Odešla.“ Jediné slovo, ale Jocelyn má pocit, jako by se jí život obrátil vzhůru nohama. Hannah pro ni znamená všechno na světě. Hannah se o ni zajímá, naslouchá jí. Hannah si na ni vždycky najde čas a všechno jí vysvětlí. Hannah je mnohem lepší než její matka. Hannah ji má ráda. „To ne!“ „Neotevírej si na mě pusu, mladá dámo. Jak se opovažuješ?“ „Hannah neodešla! Kam by chodila?“ „Alexandere!“ Lord Holt odloží noviny. Vypadá vyčerpaně. „Maminka má pravdu, zlatíčko. Je mi to líto. Jakmile to půjde, najdeme ti novou chůvu. Maminka se o to po víkendu postará.“ Jocelyn zaječí a její matka okamžitě vyskočí z pohovky. Popelník spadne na zem a jeho obsah se rozsype všude kolem. Virginia popadne Jocelyn za paže a skloní se tak, že má obličej jenom pár centimetrů od dceřiny tváře. Oči má podlité krví a vlasy jí padají do obličeje. Jocelyn se snaží couvnout, ale matka ji svírá pevně. [15]
GILLY MACMILLANOVÁ
„Okamžitě toho nech! Hannah odešla a ty moc dobře víš, že to udělala kvůli tobě. Jsi zlobivá holka, Jocelyn, moc zlobivá. Není divu, že už se o tebe Hannah nechtěla dál starat.“ „Ale já už budu hodná, slibuju. Jestli se Hannah vrátí, budu ta nejhodnější holčička na světě.“ „Na to už je pozdě.“
[16]
JO
V hotelové restauraci jsou vysoké stropy a stěny v pastelových barvách, jen ve vzdálenějším rohu se trochu drolí omítka. Venku lije a proudy deště prudce bubnují do okenních skel. Místnost je téměř plná a hučí to v ní jako v úle. Příbory i nádobí cinkají. Díky živé klavírní hudbě a občasnému smíchu je atmosféra uvolněná. Prostor je vřelý, ale příliš rozlehlý a formální, takže k útulnosti má daleko. Předpokládám, že se mi v očích odrážejí žárovky z lustru, ale stav mé mysli by se dal asi nejsnáze popsat pomocí slavného Munchova obrazu: Výkřik. Každopádně dělám, co můžu, protože Ruby má narozeniny. „Losos s okurkou, Jocelyn?“ zeptá se matka. Nemá smysl jí znovu připomínat, že mám raději, když mě lidi oslovují Jo. Od chvíle, co jsme sem s Ruby dorazily, jsem jí to říkala snad stokrát, ale ona to přesto odmítá akceptovat. Kéž by to dnes tak nepřehnala se zdravíčky: tváře má růžové jako prasátka z obrázkových knížek a ocelově šedivé vlasy si vyčesala nahoru a svázala je sametovou stuhou. Pokaždé, když přijede do města, si matka rezervuje rohový stůl v tomhle podniku. Má totiž nejlepší výhled. Tvrdí, že od doby, kdy mě sem brávala jako malou, se jídlo rapidně zhoršilo. Což je škoda, jak neopomene dodat. Mám dojem, že teď už sem chodí jenom proto, aby mohla peskovat zaměstnance. Když jsem byla malá, hrozně se mi sem nechtělo, a ani o třicet let později se nic nezměnilo. [17]
GILLY MACMILLANOVÁ
„Díky,“ řeknu, vezmu jeden z povadlých bílých trojúhelníčků a položím si ho na talíř. „Ruby, zlatíčko?“ Matka spustila nečekaně účinnou ofenzivu a jejím cílem se stala moje desetiletá dcera Ruby. Poprvé se potkaly před měsícem. Myslela jsme si, že budou jako oheň a voda. Moje matka: sedmdesátiletá relikvie britské aristokracie, chladná, staromódní, snobská, sebestředná, hamižná a dokonale zběhlá v královské angličtině. Ruby: desetileté dítě, které se narodilo v Kalifornii a většinu svého života prožilo právě tam. Extrémně chytrá, laskavá, s chutí hraje počítačové hry na síti, věnovala se dívčímu fotbalu a neustále provádí nějaké lumpárny. Jenomže jsem se ani nemohla víc plést. Od chvíle, kdy Ruby umřel otec, jsem se centrem jejího života stala já, zato teď mi matka dost úspěšně šlapala na paty. A jejich vztah se utužuje mně přímo před očima. Zdá se mi, že se matka snaží vmanévrovat do prostoru, který v našich životech vznikl po Chrisově smrti, jenomže ji nikdo nezval. A mně se to ani za mák nelíbí. „Díky, babi.“ Ruby moji matku počastuje zářivým úsměvem a vezme si sendvič ze čtyřpatrového podnosu – nejvyššího v celé restauraci. V jídelním lístku ho popisují jako „Dekadentní odpolední svačinku“ a matka jídlo s gustem objednala, i když částka připadající na jednoho je astronomická. Podle mě to udělala proto, aby mě ponížila – neupekla jsem totiž Ruby dort. Koupila jsem ho, jenže to byl takový ten laciný dort, který seženete v supermarketu. Zkrátka nouze nejvyšší. Ruby září oči vzrušením a způsobně okusuje okraj sendviče. Vůbec se mi to nelíbí. Ruby je přece ten typ, co do sebe veškeré jídlo nahází, jen aby mohla zase běžet ven. Nebo taková aspoň bývala. Fascinuje mě, do jaké míry se dokázala přizpůsobit anglickému způsobu života, a to v podstatě okamžitě, sotva jsme přijely. Jako by se učením novým způsobům snažila zaplnit prázdnotu, kterou nám v životě zanechala smrt jejího otce. Zajímalo by mě, jak dlouho jí tohle nadšení vydrží, ale v tuhle chvíli plní Instagram jednou fotkou Lake Hall za druhou a přidává snímky okolní krajiny, kuriozit a věcí, které nachází různě po domě. A taky lidí, kteří tam pracují. Od chvíle, kdy jsme dorazily do restaurace, už stihla zveřejnit několik detailních záběrů na dorty. Fotky označuje tak, [18]
CHŮVA
jako by to byly vzácné exponáty v muzeu nebo atrakce v zábavním parku. „To je taaaaaak sladký!“ okomentovala jí fotku dortu jedna z kalifornských kamarádek. Nejspíš bych kvůli něčemu tak neškodnému neměla vyšilovat. Měla bych být ráda, že to zvládá, a obzvlášť dneska: nejenže jsou to její první narozeniny od tátovy smrti, ale navíc jsou přelomové. „Tak jaké to je, mít deset?“ zeptá se matka. „Stejné jako mít devět.“ Ruby promluví s plnou pusou. Už se nadechuju, abych ji hájila, až ji matka vypeskuje, ale kupodivu mlčí. Místo toho se dokonce usměje. „Ten propínací svetřík ti moc sluší,“ dodá. Než jsme dorazily do restaurace, strávily jsme únavné hodiny na nákupech a matka Ruby pořídila dvě plné tašky oblečení. Navíc trvala na tom, aby si Ruby sundala svoji oblíbenou mikinu s kapucí a na oslavu narozenin v hotelu Swallow si oblékla nový červený svetřík. „Je skvělý,“ řekne Ruby. „Totál retro.“ „Cože?“ zeptá se matka. Napadne mě, jestli se jí nezhoršil sluch. Musím uznat, že od chvíle, kdy jsem ji viděla naposledy, téměř nezestárla. Jediná viditelná vada, kterou jí roky přinesly, je artritida. Na obou rukou má výrazně oteklé klouby, ale to je skutečně jediná fyzická slabost, které jsem si u ní všimla. Musím přiznat, že když jsem to zjistila – myslím tu artritidu –, zdálo se mi, jako bych dosáhla drobného vítězství. Ono když vás někdo celý život týrá a ponižuje a vy mezi místo, kde jste vyrůstali, a svůj nový život potřebujete vklínit celý oceán, abyste aspoň částečně zapomněli, nemůžete si pomoct. Lhala bych, kdybych tvrdila, že při pohledu na její ruce necítím škodolibou radost. Ruby ale svoji předchozí větu nezopakuje, protože se s plným soustředěním snaží přijít na to, jak se používá sítko, ve kterém se louhují rozvité lístky čaje Assam, který si ona i matka objednaly. Dokonce se dělí o společnou konvičku. „Teď už je z tebe mladá dáma,“ řekne matka. Nemá zase tak nemohoucí prsty, aby si z nejvyššího tácu nemohla podat pistáciovou makronku. „Tra la la,“ zazpívá Ruby, vystře malíček a s parodovanou noblesou nalévá čaj. [19]
GILLY MACMILLANOVÁ
Znovu očekávám, že ji matka okamžitě napomene, jako by to udělala mně, ale ona se rozesměje tak, až ukáže dásně i dlouhé zuby. Mezi špičáky se jí dostal kousek makronky. „Tra la la,“ zopakuje dokonce po Ruby. „Jsi nesmírně zábavné stvoření.“ Nejvyšší forma uznání, které je moje matka schopná pronést o dítěti. „Omluvte mě,“ řeknu. Na toaletě, kde mě obklopuje křiklavá tapeta a je tu chladivý průvan, vytáhnu z kabelky mobil. Poslední zprávy, které jsme si s Chrisem vyměnili, jsme si poslali před dvěma měsíci a půl. Bylo překrásné kalifornské ráno a Chris byl v práci. Já jsem stála v naší prosluněné kuchyni a sledovala kolibříka v krmítku na zahradě. Třepotání jeho smaragdově zelených křídel mě uchvátilo. Neco pro tebe mam, napsal Chris. Diky! To je tak vzrusujici!!! Co to je? Pockej a uvidis… Vratim se v sedm. Byla to japonská keramická vázička a měla nádherně popraskanou glazuru. Už dlouho jsem si ji chtěla přidat do sbírky. Vázička to přežila, Chris ne. Cestou domů ho smetla dodávka, která vjela do křižovatky na červenou a narazila přímo do dveří auta na straně řidiče. Jeho auta. Ten, co tu dodávku řídil, byl opilý. Policistka mi vázičku odevzdala hned druhý den společně s Chrisovou aktovkou. „Ležela pod sedadlem spolujezdce,“ řekla. Byla dárkově zabalená. Projíždím starší konverzace. Když byl Chris ještě naživu, psávali jsme si několikrát denně. Je to nutkání, kterému nedokážu odolat, i když vím, že bych měla, protože to pokaždé bolí. Komukoli jinému by naše výměny připadaly banální, ale když si je čtu já, jako by mi před očima ožívaly konkrétní chvíle našeho společného života. Díky nim si můžu představovat, že tady Chris pořád je. Když dočtu, udělám totéž, co vždycky: pošlu mu esemesku s textem Moc te miluju. A během několika vteřin pípne odpověď: Vasi zpravu se nepodarilo dorucit. Někdy cítím tak obrovský zármutek, až mám pocit, že krvácím, a když se to stane, dostanu hrozný strach: pokud jsem takhle [20]
CHŮVA
zlomená, jak můžu být dobrá máma, kterou Ruby moc potřebuje? A tahle myšlenka vede nevyhnutelně i k té další: pokud to nedokážu, nedávám tím prostor své matce? Nemohla by se dostat na moje místo? Nahradit mě? Takovou představu prostě nesnesu. „Nemám vám rozvěsit oblečení?“ Anthea, matčina hospodyně, mi tuhle otázku pokládá pravidelně každý týden od chvíle, kdy jsme s Ruby zhruba před měsícem přijely. Zjevně ji trápí, že mám pořád všechny věci poházené po pokoji: asi polovina jich leží na hromadě v kufru a druhá se válí na koberci. Musí si myslet, že jsem líná jako veš. Moje staré já by samozřejmě pečlivě vybalilo, sotva bychom dorazily, jenže od chvíle, co Chris umřel, nade mnou vítězí apatie. To je zármutek, napsala mi e-mailem kamarádka, když jsem jí popsala, jak se cítím. Nesmíš na sebe být tak tvrdá. Musíš si to všechno prožít. A měla pravdu. Jenomže já vím, že za tím částečně stojí i popírání. Kdybych si vybalila oblečení a další propriety, připustila bych, jak se věci mají, a uznala, že v blízké budoucnosti budeme já i Ruby donuceny žít tady v Lake Hall. A to já prostě nedokážu. Zatím ne. Ještě nejsem připravená si to přiznat. „Ne, díky,“ odpovím. „Udělám to později.“ „A co Rubyiny věci?“ „Ne. Postarám se i o ně.“ Anthea má sice děsivě pokerovou tvář, a přesto z ní dokážu vyčíst nesouhlas a lítost a obě se mě stejně dotýkají, protože sotva jsem svého času mohla tenhle barák opustit, udělala jsem to. Okamžitě. Odešla jsem z Lake Hall i od svých rodičů a držela jsem si je od těla tak daleko, jak to jenom šlo. Změnila jsem si i jméno – z Jocelyn na Jo – a nikdy jsem si od nich nevzala ani cent. To proto mě tak ničí, že musím být tady, a navíc závislá na matčiných milodarech. Sejdu dolů, abych se dostala pryč od Anthey. Už jsem zapomněla, jaké to je, mít v domě hospodyni. A přestože jsem nad tím jako dítě nepřemýšlela a brala to, jak to je, teď je mi to výrazně proti srsti. V kuchyni stojí prázdná lahev od sherry a čeká, až ji někdo vyhodí do koše na sklo. Včera jsme se s matkou picly. Vlastně mi sherry ani nechutná, ale musela jsem, protože se u nás nečekaně objevil místní kněz a nabízel mi obvyklé utěšující fráze týkající se [21]
GILLY MACMILLANOVÁ
zármutku, i když se samozřejmě tvářil, jako by to byly samé perly moudrosti. S matkou jsme obě vdovy. Otec zemřel na infarkt. Stalo se to dva měsíce před smrtí mého muže a přišlo to jako blesk z čistého nebe. Bylo mu teprve šedesát devět. Nepřijela jsem ani na pohřeb. Zvažovala jsem to, ale neviděla jsem ho víc než deset let. Jeho smrt mě ale silně zasáhla. Měla jsem ho moc ráda. Nevrátila jsem se domů, abych ho pohřbila, protože jsem si nedokázala představit, že budu jen ta druhá, zatímco matka bude hrát prim a právo na bolest i stesk bude samozřejmě náležet jedině jí. A tak kněz včera něco drmolil a matka nám dolévala a dolévala a já jsem pila, abych zmírnila nudu. Když odešel, horkost dne dávno odvál svěží vánek od jezera, který pronikal dovnitř otevřenými okny. A sherry mi navíc rozvázalo jazyk. „Nepřipadáš si aspoň někdy hloupě, když zaměstnáváš u sebe v domě místní?“ zeptala jsem se matky. Tátův labrador – fena, jmenuje se Boudicca – se zavrtěl na koberci a otočil ke mně hlavu. Dělá to vždycky, když někdo zvýší hlas. „Holtovi odjakživa zaměstnávají lidi z vesnice. Prostě se to od nás očekává. Upřímně, zlato, zníš jako nějaká potrhlá komunistka.“ Její posměšek mě popíchl, což byl ostatně účel. Z našeho rozhovoru jsem pochopila, že třídní bublina, v níž matka žije, zůstává v jejích očích neměnná. Nemůžu tomu uvěřit, to zaprvé, a navíc mě zaplaví intenzivně klaustrofobní pocit. Nikdy tohle místo nezměním, ale mám strach, že pokud tady zůstaneme déle, než je nezbytně nutné, změní ono nás – moji dceru i mě. V Lake Hall se za tu dobu, co jsem byla pryč, téměř nic nezměnilo. Doprovázím Ruby a ona si celý dům prohlíží a zkoumá. Dostala v podstatě volnou ruku, jenom ji upozorním, aby nechodila po příkrém schodišti nahoru na půdu. Je tam dětský pokoj. Jinak může pobíhat, kam se jí zlíbí, a vzácné čínské vázy i elegantní Hepplewhiteovy židle se jen třesou pokaždé, když se řítí kolem. Když projíždí dlaní po drsných kamenných zdech a tmavém dřevěném obložení, nebo když zkoumá staré předměty, vyskládané po celém domě jako v prapodivném muzeu, děsí mě to, ačkoli ani nevím proč. Dům v Lake Hall mi připadá strnulý a za zenitem, [22]
CHŮVA
zvlášť teď, když už tu není táta. Ze zdí jako by vyzařovala chladná, nepříjemná energie a jako všudypřítomná vlhkost prostupovala vším v domě. Někdy se mi zničehonic zježí všechny chloupky na šíji. Nechci, aby se Ruby příliš důvěrně seznámila se všemi prostorami a věcmi tady v domě. Nepřeju si, aby vyrůstala v takovém prostředí. Přestěhovala jsem se až za oceán, abych ji před tím uchránila. Jediná věc, která mi připadá důvěrně známá, jsou umělecká díla. Jako malá jsem Holtově sbírce obrazů a maleb nikdy nevěnovala valnou pozornost, ale na vysoké jsem studovala dějiny umění a hrozně mě to chytlo. A jak můj zájem rostl, konečně jsem pochopila a docenila sbírku, kterou naše rodina vlastnila a spravovala. Poctivě jsem studovala, abych se postupem času stala stejnou znalkyní jako generace Holtů přede mnou. Je to snad jediná vlastnost, kterou jsem po předcích zdědila a nestydím se za ni. Jak tak s Ruby procházím celý dům, tu a tam se mezi všemi těmi nepříjemnými vzpomínkami vynoří i nějaká hezká a přinese mi krátkodobou úlevu. Vzpomínám si, jak pro mě Hannah znamenala všechno na světě a Lake Hall jsme považovaly za takový náš malý, dokonalý palác. Jenomže když si uvědomím, že to kvůli mně odsud Hannah nakonec odešla, vzpomínky na dětství okamžitě zhořknou. Navíc se pak můj vztah s matkou dostal v podstatě na bod mrazu a už nikdy se neobnovil. Matce jsem se snažila vyhýbat i dávno předtím, než Hannah Lake Hall opustila. Když tady byli rodiče – obvykle do Lake Hall přijížděli jenom na víkend –, všechno bylo najednou tak jiné. Moc jsem si přála trávit čas s tátou, a zároveň jsem se zoufale snažila vyhýbat matce. Od pokojů, kde se rodiče zdržovali, jsem se držela dál. Vzpomínám si, jak mi bušilo srdce, když jsem se plížila po chodbách a schodech z dětského pokoje dolů do kuchyně a ven do zahrady. To byla místa, kde jsme s Hannah mohly trávit čas a nikdo nás nerušil. Ruby netuší, jaký jsem tenkrát měla život, a já pevně doufám, že se o něm ani nic nedozví. Jakmile se Ruby nabažila Lake Hall a prvotní nadšení z Anglie opadlo – zato fakt, že táta už tady s námi není, se jí každý den trpce připomínal –, uzavřela se dcera do sebe a začala trávit víc času na internetu. [23]
GILLY MACMILLANOVÁ
Já taky bojuju, jak se dá. A jak s každým dnem vzpomínky na Chrise trochu vyblednou, bojím se, že ho ztrácím znovu a znovu. Nejde jen o vzpomínky na společné zážitky, ale mám strach, že se mi z paměti vytrácí i jeho obličej. Připadá mi to tak neskutečné. Potkali jsme se v Londýně a okamžitě jsme se do sebe zamilovali. Bylo mi pouhých dvaadvacet, jemu o dva roky víc. Bylo to jako blesk z čistého nebe. V podstatě hned jsme se sestěhovali. Spojit svůj život s jeho bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. Byli jsme spřízněné duše a stali se z nás nejlepší přátelé. Nehnuli jsme se jeden od druhého, a přesto mám poslední dobou občas pocit, jako bych si nemohla vybavit, jak přesně vypadal. V tu chvíli vytáhnu telefon a horečně hledám nějakou jeho fotku, kterou si pak důkladně a dlouze prohlížím. Vím, moje paměť není bezchybná, ale některé věci by měly být posvátné a věčné. Chci si navěky zachovat dokonalý obraz Chrise a neměla bych být nucená spoléhat se na představivost, když se snažím vybavit si nějaký konkrétní detail jeho vzezření. Nejoblíbenější fotku, na které jsme s Chrisem i Ruby, jsem dala vytisknout a zarámovat: jednu mám u sebe v pokoji, jednu jsem dala Ruby. Trošku to pomáhá. Snažím se Ruby zabavit, aby netrávila tolik času na iPadu. Jednoho večera, kdy mi neodpovídala ani na základní otázky, jsem ji požádala, ať přístroj odloží. „Co se děje, zlatíčko?“ „Prostě chci hrát.“ „Nechceš si povídat?“ Rychlé zavrtění hlavou. „Jsi smutná?“ „Trochu, ale tohle mi pomáhá.“ „Určitě?“ Přikývne a já nemám to srdce jí iPad vzít. Nedá se ale popřít, že tahle uzavřenost i odtažitost jsou nové. Děsí mě představa, že se mi moje dcera vzdaluje. Přestože sedím hned vedle Ruby, pošlu jí smajlíka ve tvaru tučňáka. Je to takový vtípek, který jsme mezi sebou všichni tři měli: když se člověku něco povede, dostane na důkaz dobře odvedené práce tučňáka. Tablet cinkne a na displeji se objeví tučňák. Ruby se usměje a o několik vteřin později mi taky jednoho pošle. [24]
CHŮVA
Občas mě od sebe sice odhání, ale dost často mě ještě potřebuje. Od té doby, co Chris umřel, jsme skoro každou noc spaly v jedné posteli. Většinou sice Ruby usnula u sebe, ale později v noci přišla za mnou. Ráno se vždycky vzbudím dřív než ona, a když na polštáři vedle sebe uvidím tu její krásnou, nevinnou tvářičku, sevře se mi srdce. Mám ji tak ráda. Nemůžu snést pomyšlení, že se trápí. A nelíbí se mi, že musí žít v tomhle domě. Zkontroluju, co přesně dělá, když je na iPadu nebo na mobilu, a dojdu k závěru, že virtuální světy, ve kterých tráví čas, nejsou nebezpečné. Lidé v herních komunitách, ke kterým se připojila, jí aspoň poskytují společnost a kontakt s dětmi v jejím věku. Matka si všimla, že Ruby tráví čím dál tím víc času nad displejem, a oběma nám to vyčetla. Věří totiž, že to Ruby „zatemní mozek“. Když ji obě ignorujeme, matka se pokusí rozptýlit Ruby jinak – aktivněji. Nabídne se, že ji vezme do zahrady a ukáže jí, jak prořezávat růže. Ruby to dost neurvale odmítne. Čím znuděnější je, tím míň si potrpí na dobré vychování, ale neokřiknu ji. Ať matka ochutná trochu své vlastní medicíny. Pak matka Ruby navrhne, že ji naučí hrát bridž. Ze začátku to vypadá dobře, ale Ruby to rychle přestane bavit. „Je moc mladá,“ omluvím ji a matka odvětí: „No co, aspoň se snažím.“ U oběda se Ruby zeptá: „Mohly bychom vyplout na jezero, babi?“ „To je skvělý nápad!“ nadchnu se. Těší mě, že o něco projevila sama zájem. „Ne, to bohužel nepůjde,“ řekne matka. „Lodě jsou staré a nedá se na nich plout. Mají prohnilá prkna a jsou moc nebezpečné. Některé vypadají jako cedník. Vzpomínáš si na ty verše, Jocelyn?“ „Vypluli na moře v cedníku, hurá / v cedníku na moře vypluli…“ zarecituju poslušně. Okamžitě si je vybavím. Navíc si vzpomínám i na každou změnu tónu Hannina hlasu. Často mi předčítala. „Když jsi byla malá, tuhle básničku jsi milovala,“ dodá matka. „Jak to můžeš vědět? V životě jsi mi nepřečetla ani jednu knížku!“ Nechtěla jsem zvedat hlas. Ruby na mě překvapeně kouká, matka zamrká. „Ne, nejspíš ne. Někdo mi o ní musel říct.“ „A nedaly by se ty lodě spravit?“ zeptá se Ruby. „To bych moc ráda. Nemůžeme požádat Geoffa, aby otevřel loděnici a pustil nás dovnitř?“ Co si pamatuju, byla zamčená – rozhodně od té doby, kdy jsem odešla na internát. [25]
GILLY MACMILLANOVÁ
„Nenamáhej se. Na jezero nikdo vyplouvat nebude,“ řekne příkře matka. „Takové je pravidlo.“ V Rubyině obličeji se zračí zklamání. Prudce se zvedne – židle zaskřípe o podlahu – a vyběhne z pokoje. „Neutíkej po schodech!“ zavolám za ní. Podívám se na jídlo, ale nějak mě přešla chuť. Zlobím se na matku. Štve mě, že Rubyin návrh ani nezvážila. Matka k sobě tiskne rty a beze slova si z obrovského kusu zralého čedaru odřízne silný plátek. Přemýšlím, jestli bych si mohla dovolit nechat opravit loď na vlastní náklady, nebo koupit nějakou starší. Od Chrisovy smrti je moje finanční situace dost zoufalá. Každý dolar, který jsme měli, jsme investovali do jeho podnikání, a bude ještě nějakou dobu trvat, než se peníze podaří uvolnit. Krásný domeček v Kalifornii, ve kterém jsme žili, jsme si pronajímali a životní pojistku jsme neměli. A taky jsme přečerpali konto. Což ani zdaleka nebyl konec všech mých problémů: jako přistěhovalec jsem neměla nárok zůstat po Chrisově smrti v Americe a musela jsem zemi opustit. Takže nejenže přišla Ruby o tátu, ale taky o všechno ostatní, co kdy měla. Odložím příbor. „Půjdu se podívat, jestli je Ruby v pořádku,“ oznámím matce. „Pro děti není dobré, když se jim věnuje příliš mnoho pozornosti.“ Zatnu ruku v pěst. „Neodvažuj se mi radit, jak mám vychovávat svoji dceru.“ „Ve svém domě si budu říkat a dělat, co se mi zlíbí.“ Když jsme se vrátily do Anglie, zdálo se mi, že je pozdě zapisovat Ruby do školy v aktuálním školním roce. Do konce čtvrtletí zbývalo jen několik týdnů a já jsem se rozhodla dát jí čas, aby mohla truchlit, a zároveň přivyknout novému prostředí. Chtěla jsem ale mít jistotu, že až v září nastoupí, nebude to pro ni takový šok. Proto jsem kontaktovala vedení a domluvila s nimi, že před prázdninami zajde Ruby na jeden den do školy. Doufám, že tam potká někoho, kdo se jí bude zamlouvat a s kým by se mohla v létě vídat a hrát si. Ruby potřebuje kamarády i trochu zábavy. A ze všeho nejvíc potřebuje trávit čas s někým ve svém věku, a ne jen se mnou a s matkou. Učitelka stojí u brány a čeká na Ruby. Teplý vítr jí fouká vlasy [26]
CHŮVA
do obličeje a nadouvá košili. Vyděsí mě, když v hlavě uslyším matčin hlas: Ta je celá taková beztvará. Podle mě vypadá moc mile. „Ty musíš být Ruby. Já jsem slečna Armstrongová. Vítej v Downsley. Všichni už se moc těšíme, až se k nám od září připojíš.“ Ruby se trochu nuceně usměje. Jsem na ni moc pyšná, protože vím, jak je nervózní. Vrátím se zpátky do Lake Hall. Divný pocit, být tady sama, bez ní. Jako bych ztratila kousek sebe, a tím i svoji ochranu, zbroj. Od Chrisovy smrti se ode mě nehnula na krok a já mám najednou pocit, jako bych neměla možnost být ani chvíli sama a zpracovat svoje pocity. Dobře vím, co musím udělat, i když znervózním, sotva na to jenom pomyslím. Ale nemůžu si pomoct. Táhne mě to tam stejnou silou, jako když se stanete svědky autonehody, a jakkoli víte, že byste neměli, přesto na ni fascinovaně hledíte. Některým nutkáním se prostě nedá odolat. Vystoupám po hlavním schodišti do prvního patra, kde se rudý koberec rozlévá dál po chodbě až pod vitrážové okno. Abyste se dostali nahoru do podkroví, musíte bočním schodištěm – původní cestou pro služebnictvo –, které vede z nejnižšího patra až úplně nahoru pod střechu. Projdu chodbou na konec a dostanu se ke schodům. Úzké stupínky jsou z kamene a lesknou se, jak po nich po několik staletí někdo pobíhal nahoru a dolů. Provazové zábradlí je vytahané a na mnoha místech nedrží ve zdi. Opatrně stoupám nahoru a zlehka se přidržuju. Nikdy jsem tyhle schody neměla ráda. Když vyjdu nahoru, stisknu vypínač. Na nízkém stropě v chodbě se slabě rozsvítí tři ze čtyř žárovek. Stíny, které házejí, jsou pokřivené a flekaté. Dveře do prostoru s dětskými pokoji, kde jsme měly s Hannah vedle sebe své ložnice, jsou zhruba uprostřed chodby. Stisknu kliku u svého pokoje – je na dotek hladká a tak povědomá. Postel i šatní skříň zakrývají přehozy, ale tančící žirafy na tapetě mají mnohem jasnější barvy, než bych po těch letech čekala. Legrační – vypadají totiž úplně jinak, než si je pamatuju. Když Hannah odešla, odstěhovala jsem se odsud. Nechtěla jsem zůstat tady nahoře sama bez ní a matka beztak trvala na tom, abych měla pokoj dole. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsme se my dvě na něčem shodly. [27]
GILLY MACMILLANOVÁ
Otevřu dveře do Hanniny ložnice. Nábytek také pokrývají přehozy a deky prožrané moly. Závěsy zůstaly zatažené. Když přecházím přes pokoj, pod nohama mi vržou prkna, a jakmile odhrnu závěs, rozvířím spoustu prachu. Rozkašlu se. Sotva dovnitř pronikne světlo, je jasné, že tu kromě děsivé prázdnoty není nic k vidění – stejné prázdnoty, kterou jsem poprvé pocítila to ráno, kdy Hannah zmizela bez rozloučení. Už zase mám pocit, jako bych o ni právě přišla. Neměla jsem sem chodit. Hlavou mi víří spousta vzpomínek, a žádná z nich není šťastná. Doufala jsem, že se mi vrátí pocit štěstí a všechna ta vřelost, kterou jsem s Hannah prožívala, když jsem byla malá. Chtěla jsem vyvolat radostné vzpomínky: všechny ty skvělé chvíle, kdy jsme byly spolu, to, jak jsem si v její blízkosti připadala milovaná a v bezpečí, i naprostou oddanost, kterou jsem ji tehdy zahrnovala. Jenže necítím nic z toho, jen ostrou bolest a zmatek, které mě přepadly, když jsem v to ráno našla její pokoj prázdný. Chci odsud pryč. Už už chci zatáhnout závěsy, když zjistím, že z pokoje je výhled do tátovy pracovny. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla. Nejspíš jsem byla moc malá, abych viděla ven, parapet je dost vysoko nad zemí. I kdybych se pokusila vyhlédnout z okna, neviděla bych dolů ve správném úhlu. Zajímalo by mě, jestli táta věděl, že ho v jeho svatyni může někdo pozorovat. A z té představy je mi najednou podivně úzko. Špatně jsem si přečetla učitelčin e-mail, takže pro Ruby do školy dojedu pozdě, a když konečně dorazím, všichni rodiče ostatních dětí už jsou pryč. Ruby sedí se svojí učitelkou na lavičce na hřišti a čeká na mě. Má skloněnou hlavu, kope do země a podrážkami bot rozviřuje prach. Zabolí mě u srdce, ale snažím se mluvit zvesela: „Tak co, jak to šlo?“ „Ruby byla báječná,“ odpoví paní učitelka. „A musím říct, že překrásně píše.“ Když nasedneme do auta, promluví Ruby: „Říkali, že mluvím hloupě, protože mám divný přízvuk, a prý že jsem namyšlená, protože bydlím v Lake Hall. Nenávidí mě!“ Nejradši bych všem těm zmetkům, co byli na Ruby hrubí, zakroutila krkem. Měla bych ji ujistit, že všechno bude zase dobré, ale místo toho se nekontrolovatelně rozvzlykám – já vím, je to [28]
CHŮVA
ostuda. Ruby se zatváří vyděšeně. Ujistí mě, že to nebylo tak hrozné, učitelka je prý moc milá, a navíc mají ve třídě křečka a super systém, kdy si ho postupně všichni berou domů a na čas se o něho starají. Já myslím, že to bude v pohodě, dodá ještě Ruby. Dám se dohromady, omluvím se jí a řeknu, že je skvělá a že všechno bude dobré. A připadám si jako ta nejhorší matka pod sluncem. „Jenom prosím tě neříkej babičce, že se ti ve škole nelíbilo,“ požádám ji, když zastavuju před Lake Hall. Mám totiž obavu, že by se matka rozhodla vzít otázku Rubyina vzdělání do vlastních rukou a zařídila by jí teplé místečko v místní soukromé škole. Chodila jsem do ní a bytostně jsem to tam nesnášela. Honosili se tím, že své studenty připravují na pobyt v internátních školách. A já mám prostě strach, že by se matka pokusila udělat z Ruby totéž, co chtěla mít kdysi ze mě: připravovala by moji dceru na snobský život plný výhod, což by mimo jiné znamenalo, že se Ruby postupně zatvrdí a bude v sobě potlačovat každou zdravou emoci. A něco takového já nikdy nedovolím. Ve snaze pomoct Ruby najít si tady kamarády jsem sáhla hluboko do své prázdné pokladnice a zapsala ji do tenisového kurzu. A zatímco je Ruby na tenise, vyhledám Geoffa a požádám ho o pomoc. „Co na to říkala vaše matka?“ zeptá se, když mu vysvětlím, že bych se chtěla podívat do loděnice. Zrovna je ve skleníku a ošetřuje muškáty. Mají hrozně pronikavou, ale příjemnou vůni. „Matka si přeje, aby byla Ruby šťastná. A tohle by bylo parádní překvapení.“ „Už nějakou dobu jsem Ruby neviděl s úsměvem na rtech.“ „No právě!“ Z jeho výrazu jasně vyčtu, že tuší, jak se to má s odpovědí na předchozí otázku, a přesto je ochotný pomoct. „Nedávám nám ale moc šancí, že bychom klíč k zámku objevili pod květináčem,“ poznamená. A má pravdu. Nakonec musíme zámek rozbít. Uděláme to, když je matka pryč z domu. Šla si zahrát bridž. Uvnitř loděnice je tma a všude visí pavučiny, ale prkna mola působí stabilně. Narazíme na malou dřevěnou veslici, ale je shnilá a potopená. Na přídi má ručně nakreslené jméno: Virginia. [29]
GILLY MACMILLANOVÁ
Probleskne mi vzpomínka na jedno teplé odpoledne, kdy ho táta maloval štětcem. „To nejlepší už má dávno za sebou,“ pronese Geoff. „Nedá se s tím nic dělat?“ „Ne, ale jestli chcete vzít Ruby na vodu, můžu vám půjčit bratrův kajak. Už roky se mi válí v garáži.“ Moje nadšení stoupá. S Chrisem a Ruby jsme si jednou vyrazili na výlet na kajaku a byla to ta nejlepší dovolená, jakou jsme zažili. Několik následujících dní spolupracujeme s Geoffem za matčinými zády. Když je všechno připravené, vyzvednu Ruby po tenisovém tréninku a usmívám se na celé kolo. Sotva dojedeme domů, řeknu jí, aby šla se mnou za dům. „A co tam budeme dělat?“ zeptá se. „Nech se překvapit.“ Vezmu ji za ruku a vedu k loděnici. „Pomoz mi,“ vyzvu ji. Zapře se do dveří plnou vahou, aby je otevřela. Je celá napjatá. S Geoffem jsme odstranili polorozpadlou veslici a místo ní jsme k molu posadili nafouknutý kajak. Hned vedle něho leží pádla, dvě plovací vesty i všechno ostatní, co budeme potřebovat. „Páni!“ vyhrkne Ruby. „Pojedeme hned?“ Oblečeme si plovací vesty, nasedneme do kajaku a odrazíme se. Povrch jezera je lesklý jako sklo. Hladce vyplujeme. „Chtěla bych dojet až k ostrovu!“ vykřikne Ruby zepředu. S pád lem to umí a má výbornou techniku. Naučil ji to Chris. Jsem ráda, že jsem si sedla dozadu a nechala ji, aby řídila loď. A poprvé od ztráty Chrise mám pocit, že spolu podnikáme něco, co si doopravdy užíváme, aniž bychom pořád myslely na to, o koho jsme přišly nebo co si počneme. Pádla jemně čeří hladinu. Pozvolna plujeme směrem k malému, kulatému ostrůvku, na jehož břehu stojí jediný strom. „Můžu vylézt ven?“ vykřikne Ruby, sotva se příď kajaku dotkne břehu. Okamžitě vyskočí na nohy a já zapřu kajak o násep. Kořeny stromu sahají až do vody. Jsou v nich zachycené větve a další naplaveniny. „Ale buď opatrná,“ řeknu, jenže Ruby spěchá a podjede jí noha. Natáhnu se a chytnu ji za plovací vestu dřív, než ztratí rovnováhu. Kajak se zakymácí, ale nepřevrhne se. „O něco jsem se zachytila,“ řekne. Nohu má zapletenou v kořenech jen kousek pod hladinou. [30]
CHŮVA
„Vydrž!“ řeknu. „Chyť se břehu!“ Přidrží se. Vylezu z lodě a vyskočím na břeh. „A teď opatrně vytáhni nohu,“ povzbudím ji. Snaží se, ale drží ji to opravdu pevně. Začne se jí třást brada. „To nic. Hlavně nepanikař a stůj klidně.“ Voda je zčeřená, takže přesně nevidím, kde se Ruby zachytila. Vnořím ruku pod hladinu a postupuju podél její nohy tak hluboko, až to místo nahmatám. Kořeny jsou tam dole propletené jako špagety, ale mně se jich podaří několik zlomit. Odstraním i nějaký předmět, který se jí zachytil o nohu těsně nad kotníkem. „Tak a je to!“ řeknu, Ruby vyprostí nohu a já jí pomůžu na břeh. „Dobrá práce. Bylas opravdu moc statečná!“ Ruby mě co nejtěsněji obejme, což není tak snadné, protože máme obě záchrannou vestu. Pak se posadíme vedle sebe do písku na břehu tváří k Lake Hall. „Řekla bych, že tenhle pohled se za celá staletí vůbec nezměnil,“ poznamenám. „Co je tohle?“ Ruby vstane a jde se podívat na nějaký předmět, který se uvolnil dole ve vodě a proud ho zahnal ke břehu kousek od nás. Zdá se, že jeho tvar a velikost odpovídají té věci, kterou jsem před chvílí odstranila, když jsem vysvobozovala její nohu. Ruby tu věc zvedne, a když se ke mně otočí, aby mi ji ukázala, zkamením. „Je to dost divné,“ řekne. Zatím nepochopila, co to drží v ruce, zato já ano. „Okamžitě to zahoď, Ruby! Hned!“ Z mého hlasu vycítí strach a ihned tu věc pustí, jako by ji pálila v dlani. Je to lidská lebka. S cáknutím jí dopadne k nohám. V lebce zejí hluboké otvory v místech, kde kdysi bývaly oči a nos. Jako by na mě hleděla. I když je celá od bahna, jasně vidím stopy fraktury, které se táhnou přes temeno. Vypadá to jako síť malých cestiček. Ruby se na tu věc zadívá pozorněji. „Vždyť je to lebka!“ vyjekne. „Tý jo. To je super. Škoda, že s sebou nemám telefon. Mohla bych si ji vyfotit!“ Pak si přidřepne, aby si ji mohla prohlédnout zblízka. „Nahoře je rozbitá,“ hlásí. „Nesahej na to!“ [31]
GILLY MACMILLANOVÁ
„Neboj! Ale copak nevidíš, že je rozbitá?“ Jenomže ona není jen tak rozbitá, pomyslím si. Ať už je to kdo chce, ten člověk téměř jistě nezemřel přirozenou smrtí. „A myslíš, že je tady dlouho? Že je to jako někdo z minulosti?“ zeptá se Ruby. „To netuším, Rubes. Nejspíš ano. Pojď kousek dál.“ „Proč?“ „Protože to musíme ohlásit na policii.“ „No nekecej!“ Přikývnu. „Jsou to lidské ostatky, a když něco takového najdeš, musíš zavolat policii. Tak pojď. Ustup stranou. Pojedeme. A necháme ji tam, kde je.“ „Nemůžeme ji vzít s sebou?“ „Ne!“ Nedokážu se na ni ani podívat. Proražená lebka je příšerná věc. Je to hmotný důkaz, temná řeka, která se vine z minulosti do přítomnosti. Ochromí mě ledový, niterní strach. Chci odsud pryč. Co nejrychleji. Cestou zpátky k Lake Hall sedí Ruby v kajaku za mnou. Dokonce zapomíná i pádlovat, protože se pořád otáčí zpátky, i když už jsme daleko a z lebky nemůže nic vidět. Naléhám na ni, aby taky zabrala. Chci se dostat od ostrova co nejdál. Když doplujeme k pevnině, Ruby vyskočí z lodi, shodí ze sebe plovací vestu a rozběhne se k domu. „Hej!“ zavolám za ní. „Nepomůžeš mi s lodí?“ Zastaví se a otočí. Je celá vzrušená a nadšená. „Půjdu říct babičce, co jsme našly!“
[32]
1976
HLEDÁME VÝPOMOC. Čtyři hodiny denně v rušné domácnosti. Úklid, žehlení a další domácí práce podle potřeby. Inzerát se nijak nevyjímal mezi ostatními, připíchnutými na nástěnce v trafice. Jediný rozdíl spočíval v tom, že Linda viděla, kdo ho tam pověsil: muž, podle ní odhadem něco přes třicet. Docela starý, říkala si, ale zase ne tolik. Na sobě měl parádní oblek, naleštěné drahé boty a husté vlasy měl úhledně zastřižené kolem uší, takže byl vidět jeho profil. Byl hezký. Linda se schovávala za vrnící ledničkou tak dlouho, dokud neodešel. Předstírala, že si prohlíží poslední číslo časopisu Jackie, i když si ho nemohla dovolit. Sledovala, jak muž vytahuje inzerát z náprsní kapsy – vzrušující, na jak intimním místě ho uchovával – a roztahuje ho. Dal si načas, než našel to správné místo na nástěnce, a pak do každého ze čtyř rohů pečlivě zabodl špendlík. Dával si dobrý pozor, aby se papír někde nepokrčil. A ona se do něj tak trochu zamilovala. Dívala se, jak vytahuje peněženku, vybírá si krabičku cigaret a platí za ně (Benson & Hedges bez filtru – považovala je za volbu gentlemanů) a odchází z obchodu. Zvonek nade dveřmi hlasitě zacinkal. Jakmile byl pryč, došla k nástěnce a přečetla si inzerát, který vyvěsil. Přesně takovou práci Linda hledala, a když se prodavačka nedívala, sundala inzerát a schovala si ho do kapsy. * * * [33]
GILLY MACMILLANOVÁ
Linda u nich začala pracovat o týden později. Z platu si mohla pronajmout malý pokojík v domě z červených cihel v Leedsu ve čtvrti Chapeltown. Aby ušetřila, sdílela bydlení ještě s jednou holkou. Její spolubydlící taky utekla z domu. Jmenovala se Jean. Jean pracovala ve Woolworthu a tu a tam přinesla nějaký kradený make-up nebo módní časopis. Hned od začátku spolu dobře vycházely. Linda mohla do práce chodit pěšky. Prošla čtvrtí, ve které bydlela a kde jedinou zeleň zastupovaly pampelišky vyrůstající v průrvách chodníků, a dostala se do lepší části města. Tady byly pečlivě zastřižené živé ploty i keře, které ohraničovaly jednotlivé pozemky. A ještě dál, v „jeho“ čtvrti, rostly vzácné stromy, obtěžkané květy nebo jasně zelenými pupeny. Byly v podstatě podél všech ulic a cest. Měl překrásný, vysoký a rozlehlý dům, který stál samostatně dál od ostatních. Hodí se k němu, napadlo ji. Představovala si ho právě na takovém místě. V rohu verandy byl zaparkovaný kočárek značky Silves Cross a v garáži černý Ford Granada. Chtěla by vědět, jaké to asi je, tlačit ten kočárek nebo řídit takové auto. Kdykoli dorazila do práce, myslela Linda na to, odkud pochází: malá chýše na vřesovišti, kolem které pobíhají její špinaví sourozenci. Viděla modřiny na tváři své zesnulé mámy poté, co otec propil celou výplatu v hospodě a vrátil se domů. Vzpomínala na to, že její otec miloval svoje závodní holuby mnohem víc než kohokoli z nich. Jak opatrně vytahoval ptáky z klece, jako by to byly drahocenné předměty, hýčkal je a špinavými prsty je hladil po hlavičkách a u toho vydával mlaskavé zvuky, které zvířata fascinovaly. Než definitivně odešla z domu, zakroutila Linda krkem jeho nejoblíbenějšímu holubovi a pohodila jeho mrtvé tělíčko na podlahu. „Uvidíme, jak moc tě bude mít rád teď,“ řekla ještě mršině. Pokud vám nevadilo, že si ušpiníte ruce – a s tím Linda problém neměla –, byla práce docela snadná. Nic jiného neznala, když si odmyslíte hodiny, které strávila v přecpané školní třídě, kde ji to ale nikdy moc nebavilo. V jeho domě drhla koupelnu a podlahy, utírala prach a leštila povrchy, zábradlí i okrasné předměty přesně tak, jak jí to nakázala jeho žena. Linda byla chytrá a rychle se učila. Byly dny, kdy jí jeho manželka dokonce navýšila počet pracovních hodin. [34]
CHŮVA
On skoro nikdy nebyl doma, což ji trochu zklamalo. Prohlížela si jeho fotky, dotýkala se věcí na jeho stole, ale osobně se s ním setkala až o letních prázdninách. Měl na sobě kraťasy a tričko a vlasy měl trochu vyšisované od sluníčka. Vyvezl auto z garáže ven na ulici a umýval ho. V rádiu vysílali pořad o kriketu. Linda se rozhodla, že si nastuduje pravidla té hry. Na jeho ženu nežárlila, protože ji považovala za nicku: byla pro něho moc stará a vůbec se k němu nehodila. Nosila oblečení, které jí nesedělo. Jednoho dne se pokusila vyrobit dort s lesním ovocem, a když se jednotlivé vrstvy slily do podivné hory plné načervenalého krému, rozplakala se. O děti se taky moc nestarala – byla to dvojčata, kluk a holka. Při těch vzácných příležitostech, kdy byl doma její muž, bylo jasné, jak moc je má rád a chce se jim věnovat. Jednoho letního odpoledne ležel na koberci a hrál si s nimi, lechtal je a vydával mlaskavé zvuky jako ryba z jednoho kresleného filmu, a kdykoli se děti rozesmály, smál se taky. Tiskly se k němu, prstíčky si držely palce u nohou a on jim pusou „prděl“ na bříška, až si jejich chůva, které nikdo neřekl jinak než chůva Hughesová, odkašlala a řekla, že je čas jít spát. Linda se snažila nezírat na ně moc okatě, ale když pohled na tátu s dětmi byl tak strašně krásný. Byla z něho nadšená. Všechno o něm vyprávěla Jean, všecičko. „A není na tebe trochu starej?“ zeptala se Jean. Linda s Jean si půjčovaly oblečení, svěřovaly si i ta nejdůvěrnější tajemství a každou sobotu večer si vyrazily ven. Jean randila s klukem, který prodával lístky do kina, a vždycky, když si zapálil, rozkašlal se. „Je tak akorát,“ odpověděla Linda. „Tak já si vezmu jeho prachy,“ řekla Jean, „a ty si můžeš nechat to jeho příšerně starý tělo.“ Jejich bytná tvrdila, že Jean má „obhroublý smích“ a měla by se naučit „trochu ztišit“. Když byla Linda v práci, pokaždé pozorně sledovala chůvu Hughesovou a příšerně na ni žárlila. Chůva nosila uniformu, což někdy znamenalo i klobouk a bílé rukavičky, protože to byla norlandská chůva. Měla za sebou tříleté studium na prestižní Norland College. Absolvovala čerstvě loni v létě. Chůva Hughesová nadšeně vyprávěla každému, kdo ji poslouchal, že jedna z absolventek pracovala pro členy královské rodiny. I ona doufala, že jakmile nabude trochu zkušeností, dostane se na podobnou pozici. Chůva Hughesová nikdy nezvedala hlas a za svůj dokonalý přístup získala cenu. [35]