Andreas Pflüger
NIKDY
Nikdy.indd 3
9.7.2020 6:20:12
Andreas Pflüger NIEMALS Copyright © 2017 by Suhrkamp Verlag, Berlin, Germany All rights reserved by and controlled through Suhrkamp Verlag Berlin Translation © 2020 by Tomáš Kurka ISBN 978-80-242-6544-5
Nikdy.indd 4
9.7.2020 6:20:12
ŘÍM
Před deseti lety
muže, pro nějž možná bude muset zemřít, si představovala vyššího. Vyšla z berlínského hotelu Grand Hyatt do mírného mrholení a všimla si, jak se opírá o porsche, kterým jezdíval James Dean. Usmíval se jako turista na pohlednici z jižních zemí. Přistoupila k němu a věděla, že ji políbí. Na tváři ucítila chladné rty. Byla z něj cítit ostrá voda po holení a pořádná dávka sebevědomí. Překvapilo ho, jak je hezká, a podržel ji v náručí o sekundu déle, než bylo nutné. Jako kompliment jí to stačilo. K letišti mířil poklidnou jízdou. Vypadalo to, že si vyrazili jen tak na výlet. Bavili se jako lidé, kteří se kvůli pracovním povinnostem neviděli již několik týdnů. A kromě toho jim setkávání komplikovala i skutečnost, že žila v Rotterdamu. Na Ira mluvil obdivuhodně dobře německy. Potíže mu dělaly pouze přehlásky, ale i přes ně se přenášel s neodolatelným šarmem. Oslovoval ji Sarah, přesně podle vytvořené legendy. Jméno Jenny Aaronová nikdy neslyšel. Věděli, že každé jejich slovo je odposloucháváno a bohužel nahráváno. Aaronová vyprávěla o obchodním obědě s jistou slibnou berlínskou sochařkou, kterou by ráda získala pro svůj internetový aukční portál. Když přejeli bývalý přechod Checkpoint Charlie, vyřizoval jí pozdravy od přítele Benjamina, který moc litoval, že nepřijela do města už včera večer. Aaronová si obtáhla rty a zkontrolovala ve zpětném zrcátku, zda je někdo nesleduje. 9
Nikdy.indd 9
9.7.2020 6:20:12
Sedmičkové BMW. Dva muži. Drží se dost těsně za námi. Na ulici Kochstraße porsche zrychlilo. „Miláčku, prosím zpomal, bolí mě hlava.“ „Promiň, lásko.“ S klidnějším srdcem sledovala, jak je BMW předjíždí. Zívl a prohodil, že se dostal do postele až v jednu, měl v sobě o jednu whisky víc, než by bylo záhodno, a před sebou jen pět hodin spánku. Za všechno samozřejmě mohl Benjamin. Dneska absolvoval několik nekonečných porad a cítil se prý jako boxer po jedenáctém kole. Prozradily ho však ledově šedé oči. Blýskaly se totiž tak, jako by si dal padesát bazénů a právě v nejlepší kondici vylezl z vody. Aaronová by se vsadila, že spal lépe než ona. A to přitom měl Leon Keyes hodně důvodů k obavám. V pětatřiceti letech se stal společníkem renomované dublinské advokátní kanceláře. Ale to mu nestačilo. Odešel do Singapuru a naučil se vydělávat opravdu velké peníze. Nashromáždil slušné jmění, usadil se v Berlíně a založil právní kancelář specializovanou na ekonomické poradenství. Byl svobodný, každé ráno si chodil zaběhat tři kolečka kolem Grunewaldského jezera, trávil osmdesát hodin týdně ve skleněném paláci na Friedrichstraße, dopřával si těstoviny linguini s klobásou salsiccia u nejlepšího Itala na náměstí Gendarmenmarkt a netušil, že veškeré jeho telefonáty odposlouchává Spolkový kriminální úřad SKÚ. Policisté zjistili, že špinavé peníze svých mandantů ukrývá do offshorových společností na karibském ostrově Antigua. V takovém případě přicházejí v úvahu dvě možnosti – zatčení nebo to, čemu ve wiesbadenské centrále kriminálního úřadu říkalo solidní investice: počkat a sázet na to, že si malá rybka jako Keyes zapíše do kalendáře schůzku s opravdu velkým hráčem. 10
Nikdy.indd 10
9.7.2020 6:20:12
Koncem června na to došlo. Keyes měl telefonát z Itálie. Když prezident Spolkového kriminálního úřadu uslyšel jméno muže, který se chtěl s Keyesem sejít, okamžitě vyskočil ze židle a nechal se objednat u ministra vnitra. Matteo Varga. Capo dei Capi neboli nejvyšší boss italské Camorry. Zaujímal přední místa na seznamu hledaných osob nejméně tuctu států. A právě on pozval Leona Keyese na víkend do Říma, aby s ním mohl v klidu probrat důležitý obchod. Bližší podrobnosti až mezi čtyřma očima. Keyes pochopitelně věděl, s kým má tu čest, a požádal o čas na rozmyšlenou. O něco později se ve Friedrichstraße objevili vyšetřovatelé a dali mu jasně najevo, že jeho dosavadní životní fáze právě skončila. Keyes zlomil tužku, kterou držel v prstech. Větší hnutí mysli na sobě nedal znát. Podruhé si Aaronová zkontrolovala make-up poté, co za náměstím pojmenovaném po berlínském leteckém mostu najeli na městský dálniční okruh. V kosmetickém zrcátku to nevypadalo, že by je někdo sledoval. Ale to ještě nic neznamenalo. Keyes pečlivě dodržoval rychlostní limit a Aaronová předstírala nadšení, když řekl: „Vždycky jsi chtěla vidět Rolling Stones naživo. Příští pátek vystupují v Berlíně, sehnal jsem lístky se vstupem do zákulisí.“ Tím dokázal, že si důkladně zapamatoval jejich legendu. Jak se seznámili? (Loni, v jednom berlínském baru.). Vadí mu, že kouří? (Naopak, líbí se mu to.) Jaké filmy mají rádi? (Hitchcock, Scorsese, Fincher.) Kde strávili týdenní dovolenou? (Palm Island na Grenadinách.) Společní přátelé? (Tři.) Jak blízký mají vztah? (Tak blízký jako dva lidé, pro které je práce lepší než sex.) Má ráda operu? (Ne.) Byla už někdy v Římě? (Často, líbí se jí všechno zalité sluncem.) Jak je zařízený její rotterdamský 11
Nikdy.indd 11
9.7.2020 6:20:12
penthouse s výhledem na přístav? (Ve stylu Bauhaus.) Spí nahá? (V pyžamu.) Legenda měla ještě další položky, ale nebylo jich už moc, aby se do nich nezapletl. Většina z nich se blížila pravdě. Kompletně fiktivní legenda totiž působí nedůvěryhodně. Aaronová rozložila svou mozkovou kapacitu na tři části. První neustále sledovala okolí a analyzovala každé auto, druhá se zdánlivě nenuceně bavila s Keyesem a třetí v duchu listovala složkou. Spolkový kriminální úřad mu vystavil účet za drobné podvody na Antigue: Buď bude spolupracovat, nebo půjde do vyšetřovací vazby. Keyes usoudil, že by rád pokud možno i nadále jezdil ve svém porsche. V Římě ho Varga přijal ve své městské vile a prohlásil, že hodlá finančně vstoupit do německé firmy zabývající se přepravou zemního plynu. Šlo o společný podnik s ruskou Danilovskou mafií, která se postará o to, aby jim šli na ruku manažeři Gazpromu. Varga potřeboval „faráře“, který by se postaral o kontakty se správnými lidmi. Keyes spravoval německé investice Gazpromu a znal každého, kdo by mohl být pro Vargu a Danilovské důležitý. Od té doby byl v Římě již třikrát, a navíc jednou v Neapoli. Dodával kriminálnímu úřadu informace jak na běžícím pásu. Naposledy policistům prozradil, že se Varga chystá v říjnu odletět do Norilsku a zpečetit obchod s nejvyšším šéfem Danilovských. Němci přes svého moskevského styčného důstojníka informovali ruskou tajnou službu FSB a vzápětí byl již vystaven zatykač. Všechno běželo jak na drátkách. Tedy až do doby, než specialisté ze Spolkového kriminálního úřadu našli před dvěma týdny v Keyesově porsche štěnici, kterou tam ovšem nenasadil nikdo od nich. 12
Nikdy.indd 12
9.7.2020 6:20:12
Varga. Štěnice mohla znamenat dvě věci: Buď si Varga svého pejsánka vodí na krátkém provazu, nebo něco zvětřil. Teorie o pejskovi by se wiesbadenským líbila víc. Druhý den pozval Varga Keyese počtvrté. Zase do Říma. Na dnes. Aaronová si v duchu přehrála přepis rozhovoru. Bude to nenucená večeře v malém kroužku, prohlásil Varga. Vezměte s sebou manželku nebo přítelkyni, pokud tedy nejste gay. Ve spisu o tom sice nic nebylo, ale Aaronová věděla, nad čím si v úřadu lámou hlavy. Od objevení štěnice nemohli vyloučit, že kápo už dobře ví, komu pejsánek aportuje klacek. Pokud by to tak bylo, jel by si Keyes do Říma pro rozsudek smrti. Jestliže by však Varga neměl o ničem tušení, zhatilo by odřeknutí schůzky celou operaci. Varga by zavětřil a na Sibiř do Norilska neodletěl. Museli Keyese poslat do Říma a postarat se o jeho ochranu. Jenže jak? Bez oficiálního povolení nesměl spolkový úřad v Itálii působit. Nehledě na to, že Italové by žádost zaprvé stejně zamítli a za druhé by se taková informace ihned donesla Vargovi. Prezidentovi SKÚ došly možnosti. A tím pádem se do hry dostalo oddělení. Nepatřilo k Spolkovému kriminálnímu úřadu, ale bylo samostatnou jednotkou skládající se ze čtyřiceti mužů a jedné ženy. Jeho příslušníci plnili úkoly, které byly pro všechny ostatní příliš ožehavé. Lissek, šéf Jenny Aaronové, vždy říkal: Jsme něco jako pračka špinavých peněz německé policie. Prezident SKÚ Palmer se s ním vydal na dlouhou procházku po břehu Sprévy. Samozřejmě neoficiálně, aby Palmer mohl v případě potřeby předstírat, že o ničem neví a nikdy nevěděl. Lissek bral jeho opatrnost sportovně, ale pro jistotu si celý rozhovor nahrál, jak později dával k lepšímu. Keyese před každým setkáním s bossem prohledávali, jestli 13
Nikdy.indd 13
9.7.2020 6:20:12
nemá zbraň. Bude ho tedy muset doprovodit někdo, kdo sám je zbraní. Aaronová. Na městském okruhu si v pracovní paměti svého mozku otevřela Vargovu složku. Šlo to snadno, protože ji znala větu po větě. Záležel na tom totiž život Leona Keyese. A její vlastní. Varga začínal v jedné z rodin Camorry jako holka pro všechno a postupně se z neapolské přístavní Španělské čtvrti neboli Quartieri Spagnoli chladnokrevně propracoval až do čela klanu. Ze začátku vydělával stejně jako jeho předchůdce na obchodu se zbraněmi. Později se specializoval na daleko výnosnější a přitom bezpečnější činnost: likvidaci toxického odpadu. Přes bílé koně zakládal rejdařství, jejichž lodě plující pod vlajkami států jako Libérie, Tonga nebo Tuvalu převážely prošlé pesticidy, chemické a radioaktivní odpady, azbest a podobné „chuťovky“. Mezinárodní koncerny byly rády, že se nákladu zbavily a nechtěly vědět, kde končí. Poté, co nebezpečné látky přestaly od Vargy přejímat i banánové republiky, začal své lodě potápět uprostřed oceánů. Inkasoval poplatky za fingovanou likvidaci odpadu a navíc i pojistné částky. Ekologické katastrofy ho za mák nezajímaly. Loni nechal potopit nákladní loď u Helgolandu a zamořil vodní plochu o velikosti Duryňska. Před dvěma lety způsobil chemickou katastrofu v Beringově úžině, takže nebylo divu, že ho chtěli dostat i Rusové. Několik evropských zemí se mnohokrát pokoušelo o jeho vydání. Jenže svědkové záhadně mizeli nebo se stávali obětí smrtelných nehod. Proslýchalo se, že Varga vypouštěl náklad svých lodí před ligurskou Riviérou, ale italská vláda o tom nechtěla slyšet a vše popírala. Pokud by podobné informace prosákly na veřejnost, znamenaly by vážné ohrožení přímořské turistiky 14
Nikdy.indd 14
9.7.2020 6:20:12
v jedné z nejidyličtějších oblastí země. Varga ovládal dva stavební koncerny, které na pobřeží budovaly jeden hotelový komplex za druhým. V jejich dozorčích radách zasedal bývalý italský ministr spravedlnosti. Italský premiér se neostýchal být viděn při obědě s Vargou. Varga byl nedotknutelný. Jeli po dálničním přivaděči k letišti. Aaronová vnímala vůni kožených sedaček stříbrného, dokonale zrestaurovaného Porsche 356 speedster. Vyklepla z tabatěrky marlborku a po chvíli použila panensky čistý popelník. To se rovnalo svatokrádeži, ale Leon Keyes se jen usmál a oním lehce chraplavým hlasem, který měla na mužích tak ráda, pronesl: „Už jen tohle chybělo k dokonalosti.“ Představovala si, že by si stejným hlasem řekl o její telefonní číslo. Vsadila by se, že by ho naškrábal na sněhově bílou sluneční clonu. Na letišti Schönefeld nastoupili do Vargova tryskáče. Dvě hodiny si v křeslech potažených krémovou safiánovou kůží vyprávěli historky, na nichž nebylo ani zrnko pravdy. K tomu z křišťálových skleniček popíjeli neperlivou vodu, v níž cinkaly kostky ledu. Keyes spolupracoval s SKÚ opravdu obětavě. Vydal se do rukou muže, který posílal lidi na smrt stejně nenuceně, jako by je zval do cukrárny. Choval se jako dokonalý informátor z policejní příručky. Ona však celou dobu myslela na jedinou věc: Co nám zamlčuješ? Římské letiště Fiumicino se koupalo v oslepujících slunečních paprscích. Před terminálem se o daimler opíral Vargův řidič. Odhadla ho na metrák dobře trénované váhy. Když jí chtěl 15
Nikdy.indd 15
9.7.2020 6:20:12
pomoci s cestovní taškou, jako by náhodou ji pustila z ruky. Zachytil ji pět centimetrů nad zemí. Pole vedle dálnice byla zvlněná jako pohozené obří koupací osušky. Tráva usychala pod nemilosrdným sluncem. Po dlouhém létě byl i teď v polovině září každý kámen rozpálený jako ve výhni. Klimatizace luxusní limuzíny zchladila první nápor adrenalinu. Aaronová cítila, že už jen pulzuje na srdečních chlopních. Věděla však, že kdykoliv může vystřelit zpět do celého těla. Některá města prostě naráz vyskočí před čelním sklem. Třeba Hongkong nebo New York. Řím se naopak ohlašoval nejprve jednotlivými vilami a zříceninami antických budov, později je vystřídala sociální sídliště zaplevelující krajinu. V uchu zaslechla Pavlikův hlas: „Nazdar, kotě!“ Fricke se musel samozřejmě přidat taky: „Dost žhavý hadry! Vsadím se o dvacku, že si Keyes bude muset hned dát studenou sprchu!“ „Co vás to veze za gorilu? Myslím, že už ji sháněj v zoo!“ ozval se Nowak. Podle tichého zakašlání poznala, že na příjmu je i Vesper. Většinou jen mlčel. Když někdy dal dohromady víc než pět slov najednou, celý den si z něj utahovali, že je žvanil. Tito muži spolu s ní vytvářeli jeden tým. V oddělení se mu říkalo „malá souprava“. Chlapi přijeli napřed dvěma auty. Kvůli zbraním nemohli použít letadlo. Pavlik si jako odstřelovač našel klidné místečko, odkud měl na Vargovu vilu dokonalý výhled. Už dávno zaujal postavení, sledoval počasí a vyhodnocoval rychlost větru a termiku. Aaronová věděla, kde Pavlik je, a mimoděk se usmála. Před třemi dny seděli nad snímky s vysokým rozlišením. Získali je ze satelitu zpravodajské služby. „Vybíráš si místo jako turista dovolenou,“ prskal Fricke, než Pavlik konečně ukázal na určitý bod. 16
Nikdy.indd 16
9.7.2020 6:20:12
„Taky mi nedopřeješ trochu uvažování,“ tvářil se uraženě Pavlik. K vile to měl necelých tři sta metrů. To pro něj bylo jako nic. Zvažovali použití dronu, aby měli pod kontrolou celou zahradu. Ale hrozilo příliš velké nebezpečí, že by si stroje někdo všimnul. A kromě toho se večeře měla konat uvnitř domu. Podle Keyese nenáviděl Varga vedro a skoro pořád se zdržoval v místnostech, jejichž teplota byla trvale nastavena na dvacet stupňů. Ve vedlejší budově se pravděpodobně zdržovalo osm osobních strážců. Možná deset. Varga měl rád svůj klid a vyžadoval, aby jeho bodyguardi nebyli vidět. Ale to přesto nebyl důvod ke klidu. Dva nebo tři muži určitě budou večer v hlavní budově pěkně po ruce, aby mohli okamžitě zasáhnout. „Připravíme to jako podle příručky,“ ozval se Pavlik. Jídelna se nacházela v části obrácené do ulice. Dvě okna umožňovala nerušený výstřel, dvě další zakrývaly cypřiše. Ale to by nemělo vadit. Od Keyese totiž věděli, že Varga vždy sedí na levém čelním konci tabule, kde ho Pavlik mohl bez problémů dostat. Speciální náboje si vyráběl sám, měly jádro z karbidu wolframu a v případě potřeby dokázaly prostřelit i pancéřované sklo a zasáhnout Vargu. Už Markus Aurelius znal osvědčené pravidlo: Pokud chceš zvítězit nad armádou, zabij jejího velitele. Zbytek už bude na ní. Vlevo před ní vyrostl Svatopetrský dóm, jako vždy zcela nečekaně, i když ho už vyhlížela. Mohutná budova byla kdysi postavena jen proto, aby si lidé před ní připadali nepatrní. Nic na ní nebylo náhodné, ani kopule vypadající jako z jiného světa. Připomínala UFO, které zde přistálo před pěti sty lety a kdy koliv se mohlo zase vznést do vzduchu. 17
Nikdy.indd 17
9.7.2020 6:20:12
Via del Gianicolo se vinula kolem starých hradeb z časů císaře Aurelia. Projeli antickým portálem hotelu Gran Sasso Rome a ocitli se v oáze, kde i ostře žluté květy mahónií zalévaných zavlažovacím zařízením voněly po penězích. Varga je očekával v osm. Měli ještě dvě hodiny času, než pro ně přijede řidič. Hotelový manažer je osobně odvedl do suity v druhém patře. Aaronová si nechala ukázat všechny místnosti a nepozorovaně aktivovala senzor umístěný pod sponou pásku. Pokud by někde byly schované kamery, senzor by je zachytil a začal vibrovat. Nic. Manažer odešel a ona si začala stěžovat na úporné bolesti hlavy. Prohlásila, že by si ráda lehla. Současně vyndala z cestovní kabely detektor štěnic. Keyes mlčky přihlížel, jak prověřuje zdi a nábytek. Pod odkládacím stolkem v obývacím pokoji přístroj zaznamenal slabé energetické pole. Štěnice. Zatraceně. Zkontrolovala obě ložnice a koupelny. Dvě další. Zatraceně, zatraceně! Přešla na obrovskou terasu. Čistá. Kývla na Keyese. Přistoupil k ní a tiše za sebou zatáhl posuvné dveře. „To ještě nemusí nic znamenat,“ podotkl. „Jasně, jako prasklá pneumatika ma motorce při dvoustovce nebo odjištěná atomovka.“ „Je opatrný.“ „Já taky.“ „Chcete přerušit akci?“ 18
Nikdy.indd 18
9.7.2020 6:20:13
„Samozřejmě.“ „Varga mě mohl nechat zabít už v Berlíně. Na to mě nemusel zvát do Říma.“ „Možná se na to rád dívá.“ „To mi na něj nesedí.“ „Nic o něm nevíte.“ „Znám lidi.“ „To zní jako poslední slova misionáře mezi divochy na Nové Guineji.“ Pokrčil rameny. „Matka vždy říkala: Kdo se bojí, nesmí do lesa.“ Aaronová se na Keyese pozorně zadívala. Šlo mu o život a ona mu nabídla možnost, jak se z toho dostat. A on je přesto ochoten pokračovat? „Varga mi vyprávěl historku,“ pokračoval, „o sobě a bratrovi. Mají mezi sebou velmi blízký vztah, ačkoliv bratr s jeho obchody nechce mít nic společného. Pracuje v Neapoli jako lékař. Každý týden si telefonují a často se navštěvují. Varga šel oběma svým neteřím za kmotra. Ale přesto už léta nechává bratra odposlouchávat. Tvrdí, že bratrovi by to nevadilo, hlavně že on může klidně spát.“ Keyes přešel k malému baru na terase, odšrouboval závěr dvacet let staré whisky a podíval se na Aaronovou. Zavrtěla hlavou. Nalil si sám, zatímco ona sklouzla pohledem dolů k bazénu, kde se vřískající děti pokoušely vycákat veškerou vodu. Aaronová sáhla do kapsy a vyndala z plastikové krabičky hnědou náplast, což ve skutečnosti bylo umělé mateřské znaménko. Přilepila si jím pod bradu mikrofon a poodešla pár kroků, aby ji Keyes nemohl poslouchat. „Jsem online.“ „Nikdo vás nesledoval,“ zašeptal Pavlik. „To se ale dalo čekat.“ 19
Nikdy.indd 19
9.7.2020 6:20:13
„Kde je řidič?“ „Fláká se v podzemních garážích,“ hlásil Vesper. „Ty ses nějak rozkecal!“ štěkl Nowak. Aaronová nepohnula hlavou, jen očima krátce sklouzla k bytovému komplexu ze šedesátých let vyčnívajícímu za hradbami z dob císaře Aurelia. Logistik oddělení chtěl podpůrný tým ubytovat vedle suity, kterou Varga pro své hosty rezervoval v hotelu Gran Sasso, ale hotel byl plně obsazený. Proto museli vzít zavděk tímto řešením. V hotelu byl pouze Vesper – dole v dodávce s tmavými skly. „Z tý tvý jaterní skvrny na bradě jsem úplně hin,“ podotkl Fricke. „Místnosti jsou prověřené?“ zajímal se Pavlik. „Ano.“ Keyes usrkával whisky a sledoval ji. Dívala se přes cihlově červené střechy k Svatopetrskému dómu. Kříž na kopuli se mihotal jako fata morgána. Pavlik by okamžitě nařídil ústup, kdyby se dozvěděl o štěnicích. Nevěděla, proč mu to neřekla. Naučila se naslouchat instinktům, tak asi proto. „Čisté,“ odpověděla. Cítila se při té lži mizerně. „Dobře,“ uslyšela jeho hluboký hlas, „pokračujeme.“ „Končím.“ Vrátila mikrofon do krabičky. Keyes k ní přistoupil. „Takže jedeme dál?“ „Ano.“ Otáčel svým pečetním prstenem z Oxfordu a pak si odrhnul pramen černých vlasů z čela. Aaronová měla na sekundu pocit, že ji chce políbit. Místo toho se ale zeptal: „Už jste někdy někoho zabila?“ Mlčela. Trochu ji vykolejil. 20
Nikdy.indd 20
9.7.2020 6:20:13
Ale ne svou otázkou. Vzpomněla si, co otec prohlásil ve starém kamenolomu, když jí bylo dvanáct: Zabíjení je jednoduché. Byla to pravda. Měla třetí dan v karate. Dokázala zabít rukama, pistolí, nožem, ramínkem slunečních brýlí, krabičkou cigaret, a pokud to bylo nutné, tak i luxusním šálem značky Hermès, do nějž byla vetkána klavírní struna. Jenže pravdivá byla i následující otcova věta: Ale snadné to není. „Proč vás to zajímá?“ „Protože jste tak mladá.“ Keyes zaváhal. „A možná na vás bude záviset můj život.“ „Nebude, pokud máte s Vargou pravdu.“ „Mohl jsem se mýlit. Stejně jako jednou ráno, když jsem šel do práce a myslel si, že svět je v pořádku. Pak se ale v mých křeslech uvelebili tři vaši kolegové a vysvětlili mi, že od té chvíle budu už jen poskok.“ „Chcete pofoukat?“ „Zemřela byste pro mě?“ „Budu v koupelně.“ Co přede mnou tajíš? Než odešla do sprchy, udělala provaz a současně položila trup naplocho na podlahu z terakotových dlaždic. Natáhla se, chytila se za prsty na nohou a zvedla se. Udělala stojku na jedné ruce a pomalu sklonila nohy i pánev tak, aby se vznášely vodorovně se zemí. Dotkla se prsty paty, vrátila se do stoje na rukou, udělala prohnutý most a postavila se. To vše zopakovala pětkrát, aniž by se sebeméně zpotila. Zastavila se před zrcadlem a potichu řekla: „Pokud ses naučil ovládat pouze své tělo, nenaučil ses nic.“ 21
Nikdy.indd 21
9.7.2020 6:20:13
Ve čtvrt na osm vstoupila do obývacího pokoje. Měla na sobě černé legíny, krémovou blůzu s hlubokým výstřihem, šál, baleríny a jaterní skvrnu. Keyes si hověl na pohovce a listoval časopisem. „Už ty bolesti hlavy ustoupily, miláčku?“ „Trochu.“ „Dáme si ještě drink?“ Přešli na terasu. „S těmi botami to nepůjde,“ sykl. „Proč?“ „Vyprávěli jsme si s Vargou u grappy a doutníků, co se nám líbí na ženách. Vyrostl u neapolských jatek. Musel jsem se mu přizpůsobit vkusem, abychom k sobě měli blíž. Takže se domnívá, že jsem vysazený na vysoké podpatky. Podle jeho názoru je má rád každý normální chlap. Omlouvám se, je mi jasné, že byste v nízkých botách byla pohyblivější, ale dneska večer musíte být za ženu, která se podle Vargy ke mně hodí.“ Zmizel ve své ložnici, ale hned byl zpátky. „Dovolil jsem si pro vás něco vybrat v hotelovém butiku.“ Aaronová si nedůvěřivě prohlížela jasně červené lodičky na jehlovém podpatku. Značky Zanotti. V uchu se jí ozval Frickův obdivný hvízdot. Nenápadně ukázala druhé straně ulice vztyčený prostředníček a obula se. Keyes odhadl její velikost perfektně. S dalšími jedenácti centimetry podpatků měřila přes metr devadesát a byla o půl hlavy vyšší než on. Skutečný muž dokáže něco takového vydržet. Keyes se usmál. „Už nikdy nesmíte nosit jiné boty.“ Aaronová pohnula kotníky, naklonila se trupem vlevo a vpravo, prohnula se v zádech a zkusila balancovat na tenoučkých jehlách. Půjde to. „Vsadím se, že byste v nich dokázala sprintovat,“ zašeptal. Doufám, že nebudu muset. 22
Nikdy.indd 22
9.7.2020 6:20:13
„Zavolejte řidiče,“ prohodila věcně. „Máme ještě půl hodiny čas.“ „Uděláme si malou zajížďku.“ Vargova vila se nacházela na jihovýchodě, vlevo od řeky, ale Aaronová chtěla jet k pahorku Janiculus nebo italsky Gianicolo vypínajícímu se nad městem na této straně Tibery. Fricke, Nowak a Vesper je sledovali. Všichni zachovávali radiový klid. Aaronová na těchto mužích oceňovala mnoho věcí, mimo jiné i to, že dokázali odhadnout, kdy se musí soustředit a nesmí být ničím rozptylována. Ulice Passeggiata del Gianicolo se serpentinami vinula vzhůru. Stáhla okénko a vnímala vůni pinií, jejichž koruny se skláněly nad silnicí. Poprvé vnímala, že je Keyes napnutý. Není si jistý, jestli jsem pochopila jeho signály. Nahoře objeli Garibaldiho pomník. Černé vlasy jí vlály z okénka. Hejno bílých ptáků měnilo prudce směr letu jako kouř ve větru. Zelená plocha se otevřela do tvaru rondelu, a to už byli u fontány dell´Acqua Paola. Aaronová požádala řidiče, aby zastavil, a i s Keyesem vystoupili. Jako vždy se nejprve vyhnula pohledu doleva a místo toho se podívala na barokní vítězný oblouk ze světlého mramoru. Blyštivá voda tryskala ze zobáků orlích hlav a dopadala do fontány, nad níž se klenula nebesky modrá obloha, nyní večer již zbarvená do tmavších tónů. Přešla přes ulici ke kamennému zábradlí. Pod ní se rozkládalo města. Okrově zbarvené domy se táhly dolů k Tibeře. Vyhledala pohledem Pantheon a kochala se jeho dokonale geometrickými tvary. Představovala si sama sebe stojící uvnitř, přímo pod nejvyšším otvorem kopule zvaným opaion a koupající se v posledních paprscích světla dopadajících dovnitř. 23
Nikdy.indd 23
9.7.2020 6:20:13
Keyes se zastavil vedle ní a několik dlouhých minut nepronesl ani slovo. Byla mu za to vděčná. Dívala se přes sedm římských pahorků až k Albánským horám, jejichž vrcholky ukryté v mracích připomínaly bílé sladké pusinky. Připomněla si Keyesův úsměv a zašimraly ji chloupky na pažích. Zamnula si bradu a palcem zakryla mikrofon. „Jsme tady sami, poslouchám vás.“ „Jste dobrá psycholožka.“ „Jen se vyznám v lidech.“ „Nebojíte se, že bych mohl být třeba kanibal?“ „Na mně byste si vylámal zuby.“ „Varga má trezor.“ „Jak vzrušující.“ „Je v něm složka se jmény všech evropských politiků, které má na výplatní pásce.“ Chloupky ji zašimraly ještě víc. „Odkud to víte?“ „Protože mi jí mával před nosem a chlubil se, že si může koupit úplně každého.“ „Kombinaci asi neznáte?“ „Ale ano.“ Pouhá dvě slova, ale současně měla i jiný význam: hlavní výhra. „Kde ten trezor má?“ zeptala se. „Přijde na to, co mi můžete nabídnout.“ „Co požadujete?“ „Beztrestnost. Chci zase žít jako dřív.“ „Nejsem státní zástupkyně.“ „Nevím, pro koho pracujete. Určitě ne pro SKÚ. Ten by si na akci v Římě netroufl. Musí to být nějaká organizace s daleko vyššími pravomocemi. Jste důležitá osoba. Jinak by vám takový úkol nesvěřili. Ve své situaci musím být skromný. Stačí mi vaše slovo, že se za mne přimluvíte.“ 24
Nikdy.indd 24
9.7.2020 6:20:13
Vnímala šum města a slyšela i letadlo, které kdesi vysoko nad nimi křižovalo oblohu. Krev jí tepala ve spáncích. „Kde jste?“ zeptal se tiše Pavlik. „Vydali se na projížďku po památkách,“ odpověděl Fricke. „Je to objemná složka,“ dodal Keyes. Aaronová se na něj podívala. Oči již neměl šedé, ale černé jako zimní mrak nad opaionem Pantheonu. Nepatrně sklonila hlavu, což se dalo vyložit jako souhlas. „Kde?“ „V pracovně, za antickou mapou Říma.“ „Jak ten trezor vypadá?“ „Přibližně šedesát na čtyřicet centimetrů. Béžový, s ciferníkem. Vlevo je vyrytý červený znak.“ Značka Duke & Pendleton. „A kombinace?“ „Jedna, devět, jedna, osm, tři, nula.“ „Jak to, že ji znáte?“ „Stál jsem ve dveřích, když ji zadával.“ „Tak naivní by nebyl.“ „Varga netušil, že tam stojím. Vracel jsem se z toalety, nevšimnul si mě. Pak jsem se odplížil zpátky a dveře od toalety hlasitě zabouchnul. Tak směšně jsem se choval, to ze mě udělal SKÚ.“ „Tak co, můžeme?“ zeptal se Fricke. Tiberu přejeli po mostě Ponte Sublicio, zamířili po pobřežní silnici na severovýchod a u Circu Maximu odbočili. Někomu se utrhl papírový drak a vítr si s ním pohrával nad rozlehlým písčitým oválem. Dva psi se honili za potrhaným míčkem a žebráci převlečení za gladiátory počítali dnešní výdělek. Daimler projel kolem antického sportoviště stejným tempem, jakým se vozatajové před dvěma tisíci lety řítili před zraky nadšených 25
Nikdy.indd 25
9.7.2020 6:20:13
diváků vpřed. Tehdy to byla dechberoucí rychlost, dnes šnečí závody s turistickými autobusy. Konečně se vpravo otevřela brána k dvoupatrové vile postavené v antickém římském stylu. Honosný dům v luxusní londýnské čtvrti Mayfair by byl jistě levnější než tato usedlost. Řidič otevřel Aaronové dveře. Než se brána zavřela, stačila sklouznout pohledem přes cirk nahoru k Palatinu se zříceninami císařských paláců. Tušila, že se tam usadil Pavlik. Číhal chráněný křovím v muldě vedle vstupu do jeskyně, v níž podle pověstí vlčice kojila zakladatele Říma – Romula a Rema. Věděla, že leží naprosto nehnutě, pažbu pušky opřenou o rameno, s tepem spícího člověka. Dvě stě devadesát metrů. Obvykle si Pavlik na takovou vzdálenost bral svou starou mauserovku, ale protipancéřové střelivo vyžadovalo vyšší úsťovou rychlost. To mohl zaručit jen Steyr HS. Standardní model této zbraně je jednoranný, ovšem Pavlik si pušku upravil a přidělal k ní schránkový zásobník. Po vyprázdnění ho mohl během dvou sekund vyměnit za plný. Pavlik by byl schopen během okamžiku proměnit okna vily v děravou síťku proti mouchám. Další tři muži zaujali postavení poblíž vily. Uvnitř by ale zasáhnout nemohli. V případě nouze by se Aaronová s Leonem Keyesem museli dostat až na ulici. Záchranný tým tvořili Fricke, Nowak a Vesper. Pavlik ji viděl v puškohledu v čtyřiadvacetinásobném zvětšení. „Mám tě,“ zašeptal. Jako by šli k Vargovi na návštěvu ve třech – Aaronová, Keyes a Pavlikova puška. „È permesso,“ řekl řidič. Prohledal Keyese. Aaronová by neměla zbraň kde schovat, na to její oblečení příliš těsně kopírovalo postavu. Mohla si 26
Nikdy.indd 26
9.7.2020 6:20:13
k legínám vzít krátkou sukni a připevnit malou pistoli na vnitřní stranu stehna, ale bylo by to poznat podle chůze. Proto tuto alternativu zavrhla. Otevřela kabelku. Smartphone, zapalovač Dupont, krabička na cigarety, šminky. „Grazie.“ Vešli do domu. Překvapilo ji vkusné zařízení vestibulu. Dlažba ze světlého kamene, komoda ve stylu art deco a nástěnné lampy v podobném duchu. Na stěnách tapety s liliovými motivy. Varga si očividně zaplatil skvělého designéra. Varga se valil po schodech dolů – muž jako nahrubo vytesaný ze skály. Všechno na něm bylo hranaté, dokonce i obličej, v jehož pórech by se mohli schovávat mravenci. Ústa vytesaná dlátem do hrubé lebky. „Leon, che bello.“ Slova rachotila jako sypající se oblázky. „Zdravím, Matteo.“ Varga se obrátil k Aaronové. Laciným způsobem jí vlhkými rty políbil ruku. „Vítejte v mém skromném domově.“ Věděla předem, že umí dobře anglicky. Když byl Varga ve své rodině jmenován „kapitánem“, vyslal ho kmotr do New Yorku, aby se v místní „pobočce“ naučil kontrolovat odbory. Později se přemístil do Las Vegas a sedm let se věnoval řízení kasin. Vzal si za ženu servírku z Phoenixu. Rodina totiž očekávala, že muž se do čtyřiceti vyřádí a pak by se již měl usadit. Žena mu po šesti měsících utekla, ale dostala se jen do L. A., kde její mrtvolu našli v kanalizačním kanálu. Varga se vrátil do Neapole a v jistém nevěstinci vystřelil starému kmotrovi mozek na zrcadlo. Oženil se podruhé, tentokrát s kráskou z Kampánie, ale i ona ho opustila. Na rozdíl od své předchůdkyně přežila, protože rodina jejího otce byla skoro stejně mocná jako ta Vargova. Zbožnost, skromnost a svůj vztah k Vatikánu dával najevo každou neděli 27
Nikdy.indd 27
9.7.2020 6:20:13
přijímáním svátosti v bazilice svatého Klimenta, pokud tedy zrovna byl v Římě. „Promiňte, mohla bych se upravit?“ zeptala se. „Samozřejmě.“ Varga ukázal na dveře. Aaronová vešla na toaletu pro hosty, zastavila se a zavřela oči. V přízemí je pět místností. Kuchyně se nachází vlevo od vestibulu, vpravo je chodba k jídelně. Z chodby míří troje křídlové dveře na terasu, do obývacího a současně karetního pokoje a do místnosti, v níž Keyes nikdy nebyl. V horním patře jsou dvě koupelny, tři ložnice a další prostor, o němž Keyes také nic nevěděl. A Vargova pracovna. Bez velkého spěchu se k ní z jídelny dostane za třicet sekund. Dalších deset sekund bude potřebovat na otevření dveří sponkou do vlasů, pokud by měly bezpečnostní zámek. Patnáct sekund na trezor. Za dalších čtyřicet bude zpátky u stolu. Celkem devadesát pět sekund. To se dá zvládnout. Spláchla, počkala, až voda doteče, a vrátila se zpět. „Vieni qui.“ Varga obejmul kolem vosího pasu blondýnu, určitě o třicet let mladší než on. Přelétla Aaronovou pohledem a očima naznačila: Tenhle je můj! Varga ji nepředstavil. Byla to jen taková hezká dekorace. Připojili se k nim dva muži, o nichž prohlásil, že jsou to jeho přátelé Sandrone a Vincenzo. Sandrone měl býčí šíji a pomačkané boxerské uši naznačující, že už má ledacos za sebou. Podle boků se dalo poznat, že příliš netrénuje, ale stále ještě by jakýkoliv zápas dokázal ukončit jedinou ranou. Toho druhého, Vincenza, si Aaronová prohlédla cestou do jídelny. Nedbalá chůze prozrazovala, že si uvědomuje, jak je dobrý. Měl na sobě vypasovanou černou košili bez kravaty, pod níž se rýsovaly dokonale vypracované zádové svaly. Obul si sneakersy s měkkou podrážkou. Člověk spoléhající se na svou jemnou techniku. 28
Nikdy.indd 28
9.7.2020 6:20:13
Vstoupili do jídelny. „Překvapení,“ zašeptal Pavlik. „Usměj se.“ Dvě služebné sklízely ze stolu příbory. „Budeme jíst venku,“ prohlásil Varga. Aaronové přeběhl mráz po zádech. Zahrada a terasa se nacházely na odvrácené straně za vysokou zdí zajištěnou laserovými detektory. Vydýchla do bránice a usmála se. „To bude teď v září jistě velmi příjemné.“ Chtěla jít za ostatními. „Počkejte, to se vám bude líbit.“ Po krátkém zaváhání poslechla Vargovu výzvu a přistoupila s ním k oknu. Keyesovi natloukli do hlavy, že se od ní nesmí vzdálit víc než na dva kroky. Následoval ji tedy a všichni vyhlédli ven. Ve večerních červáncích se před nimi leskl Palatin, jako by přetřený japonským lakem. Věděla, že Pavlik ji má v dalekohledu přímo před sebou. Stálo to nekonečné přemáhání, ale přesto dokázala vykouzlit užasle nadšený výraz. „Ber to tak, jak to je,“ šeptl jí Pavlik do ucha. Vincenzo se Sandronem stáli za ní ve dveřích terasy. Viděla jejich odraz ve skle. Sedm metrů. Mohou mít někde po ruce pistole. Co má ona? Šál. A na stole talířek s ovocem a nůž. Podrazím Keyesovi nohy a on spadne pod stůl. Nejnebezpečnější je Vincenzo, takže nůž si nechám na jeho krk. Vargu začnu škrtit šálem a použiju ho jako štít. Pavlik rozstřílí pancéřované sklo a vyřídí Sandrona. Mají tady někde kamery? Jak rychle sem doběhnou Vargovi bodyguardi? „Díváte se přímo na Augustův palác,“ ukázal rukou dopředu. „Ze všech císařů byl nejchytřejší a taky měl smysl pro humor. Jeden z velitelů jeho tělesné gardy mu byl podobný, jako by si z oka vypadli. Augustus na něj jednou zavolal: Hele, nesloužila tvoje matka u mého otce? Muž odpověděl: To ne, ale můj otec sloužil tvé matce jako otrok, než mu dala svobodu.“ Varga se zasmál. 29
Nikdy.indd 29
9.7.2020 6:20:13
„A jak se projevil Augustův smysl pro humor?“ zeptal se Keyes. „Nenechal ho zabít, ale jen ho prodal do otroctví.“ Oleandr, mimózy a bugenviley sice už povadly, ale tygří lilie z velkého otevřeného skleníku zaplavovaly svou vůní celou zahradu. Aaronové byla stejně nepříjemná jako laciné parfémy používané pouličními štětkami. Věděla však, proč Varga miluje právě tyto květiny. Lilie totiž byla symbolem jeho rodiny a klanu, znamením moci. „Máte ráda lilie?“ zeptal se. „Připomínají mi pohřeb.“ Usmál se. „Mně taky.“ Vincenzo a Sandrone se posadili vlevo a vpravo, kmotr zaujal místo proti Aaronové a Keyesovi. Číšník nalil víno. Byl vychrtlý, asi pětapadesátiletý, s krkem vrásčitým jako ještěrka. No, někdy je číšník prostě opravdu jen číšník. Varga si vyhrnul rukávy. Předloktí měl silná jako odpadní trubky. Pohladil blondýnku po noze. „Copak víte o mých obchodech, Sarah?“ zeptal se Aaronové, rozžvýkal olivu a pecku vyplivl na trávník. „To, co se o nich píše v novinách.“ „A co se o nich píše?“ „Že je lepší se od vás držet dál.“ „Neprovokuj ho,“ napomenul ji tiše Pavlik. „Takže se mě bojíte?“ „Bojím se jen toho, že mi ty nové lodičky úplně zničí nohy. È permesso?“ Zula si boty s vysokými podpatky a zaregistrovala přitom zahradní nůžky odložené na převráceném kbelíku. Varga se zasmál. „Líbíte se mi.“ Jazykem si přejel přes keramické korunky zubů. „Víte taky, čím si na svůj každodenní chléb vydělává Leon?“ 30
Nikdy.indd 30
9.7.2020 6:20:13
Aaronová si zapálila. „Rozmnožuje cizí peníze tak, aby u toho sám nezchudnul, ale spíše naopak.“ „To je docela umění, že Leone?“ prohodil Varga. „Umění je zachovávat míru,“ vysvětloval Keyes. „K čemu by bylo být nejbohatším člověkem na hřbitově?“ Varga se zamyslel a po chvíli se usmál: „Tomu moc nerozumím.“ Kývl na Sandrona. „Kolik máš v kapse?“ Sandrone vytáhl tlustou ruličku bankovek. Varga na ni ukázal prstem a Sandrone mu ji hodil. „Zkus se zeptat, jestli ti je vrátím.“ Sandrone se jen rozpačitě ušklíbl. Varga bankovky strčil do kapsy. „Takhle obchoduju já, víc o tom nemusíte vědět.“ Rozkousl nakládaný artyčok, až mu olej stekl na bradu. „Kde jste se vy dva seznámili?“ „V Berlíně,“ předběhla Keyese s odpovědí. „Zapíjela jsem v baru nepovedenou vernisáž. Leon přede mne postavil sklenku Dom Pérignon a řekl: Jste příliš krásná na to, abyste se tvářila tak smutně. Později mě odvezl do hotelu a cestou si napsal moje telefonní číslo na sněhobílou sluneční clonu auta.“ Opřela si mu hlavu o rameno. „To bylo to nejromantičtější, co pro mne jakýkoliv muž udělal.“ „Od toho přece clony jsou,“ zazubil se Keyes. Blondýnčina sevřená ústa prozrazovala, že zažívala romantické historky poněkud jiného druhu. Varga do sebe hodil barolo jako vodu a prohlásil: „Spíš bych se vysral na svůj nejdražší koberec, než bych takhle zasvinil tři sta padesát šestku Speedster s červenými sedačkami.“ Vincenzo a Sandrone se rozesmáli. Aaronová cítila, že Keyes strnul. Okamžitě pochopila, že se Vargovi nikdy nezmínil o tom, v jakém autě jezdí. Varga mu ho napíchnul. Obvykle vše probíhalo tak, že kmotr jednal výhradně se svým zástupcem, ten s takzvanými kapitány a ti s obyčejnými pěšáky. Zadaný úkol nakonec diskrétně vyřídili najatí lidé. Všechny mafiánské 31
Nikdy.indd 31
9.7.2020 6:20:13
organizace se řídily principem „nikdo neví všechno“. Díky tomu nemohly nižší šarže vypovídat proti svému bossovi. Nikdy jim nic osobně nenařizoval a nikdy se s ním osobně nesetkávaly. Člověka jako Varga nezajímaly detaily. Detaily jsou nebezpečné. O detailech, které neznáme, nemusíme lhát. Sotva by se dozvěděl, že Keyes jezdí v porsche. Ještě méně pravděpodobné bylo, že by znal přesný model. A barva sedaček? To už bylo zhola nemožné. Ledaže by se nechal takto podrobně někým informovat. Aaronová napjala svaly a připravovala se, že bude muset vydržet bolest a krev, až vytrhne kaktus z květináče vedle sebe, udeří jím Sandrona do obličeje a poté jej hodí po Vincenzovi. Tím získá půl sekundy času, stihne přeletět přes stůl a vrazit mu svou sklenku na víno do oka. Vargu určitě nepodceňovala. Musel umět vraždit, aby se ve své rodině vyšvihl až nahoru. Ale to už je dávno. Od té doby si oblíbil dobré jídlo a reflexy mu zrezivěly. Než se dostane ke dveřím na terasu, bude mít v zádech zabodnuté zahradní nůžky. Změnil téma. „Ta aukční síň, pro kterou pracujete, kolik bych musel zaplatit, řekněme za takového Lucase Cranacha?“ Aaronová se přes veškeré napětí musela v duchu pousmát. Varga začal mluvit o malíři, i když určitě na vlastní oči žádný jeho obraz neviděl. Možná tak na fotce v časopise. V ložnici má asi pověšenou reprodukci Modré jeskyně z ostrova Capri. Zmínka o aukční síni ji nezneklidňovala. Keyes se o ní letmo zmínil v posledním telefonátu. Přesně podle dohody. Firma skutečně existovala. Oddělení bylo domluvené s jejím vedením a občas ji využívalo jako legendu. „Obávám se, že tohle není náš obor,“ řekla. „Zastupujeme pouze mladé umělce. Už Jeff Koons by u nás patřil mezi staré Mistry.“ 32
Nikdy.indd 32
9.7.2020 6:20:13
„Díla moderních malířů jsou všechno jen sračky,“ zavrčel Varga a vzápětí se rozzářil. „No konečně, už jsem padal hlady!“ Přišla řada na předkrm. Jídlo by bylo úžasné, pokud by Aaronová během všech čtyř chodů nemusela neustále vyhodnocovat své možnosti. Zahradní nůžky, kaktus, šál značky Hermès a její vlastní tělo zůstávaly stálými součástmi, ostatní zbraně se měnily. Nože k mazání husích jater na předkrmové briošky měly zaoblenou špičku, takže se k útoku nehodily. Mohla by házet talíři jako disky a rozbitou sklenici použít k bodání. Talíře a sklenice zůstaly ve hře i během prvního chodu v podobě čiré rajské polévky. Druhý chod jí nabídnul ostrý nůž k telecímu steaku z vysokého roštěnce s bylinkami a gratinovaným fenyklem. Nakonec však další signály hrozícího nebezpečí nezaznamenala, takže i zpola mražený dezert s limetkovým želé proběhl v poklidu. Nastal čas na trezor. Aaronová sáhla po sklence s vínem přesně ve chvíli, kdy si Varga otřel ústa a prohlásil: „Mám něco, co by vás mohlo zajímat.“ Následovali ho do místnosti, kterou Keyes neznal. Ještě než Varga otevřel posuvné dveře, zasvědila Aaronovou jizva na klíční kosti. Zpomalila, aby Keyes prošel kolem ní a ona se mohla držet těsně za jeho zády. Přesně pochopil, o co jí jde. Závěsy na oknech byly zatažené. Varga rozsvítil. Aaronová byla natolik překvapená, že na několik okamžiků zapomněla úplně na všechno. Zírala na obraz Pokušení svatého Antonína od Lucase Cranacha staršího. Dokonalá kopie. Originál znala z Vatikánského muzea. Rozedraný Antonín klečel v poušti před ďáblem vztahujícím k němu dlaň. Na ní stála těsně před Antonínovýma očima žena 33
Nikdy.indd 33
9.7.2020 6:20:13
s rukou na kolébce s dítětem. Toužebně se dívala k horizontu, odkud se blížila postava. Byl jí samotný Antonín. Dosud Vargu pokládala za člověka, v němž se moc peněz snoubí s bezmocí ducha. Nyní jí však udělil pořádnou lekci. „Antonín se zřekl všeho světského. Nikdy nemiloval ženu a nikdy nedržel v náručí dítě. Po celý svůj život neznal nic jiného než holé kamenné lože a modlitby. Čím ho ďábel pokoušel? Ukázal mu, co všechno by mohl získat, pokud by odpadl od Boha. Získal jsem ten obraz teprve nedávno. Je tím druhým nejcennějším, co mám. Nejdražší je má rodina a přátelé.“ Obrátil se k Aaronové. „Dokázali by takové umělecké dílo vytvořit David Hockney, Damien Hirst nebo Georg Baselitz?“ Byla příliš překvapená na to, aby dokázala odpovědět. „Leone, co jste jí o mně vyprávěl? Že jsem sice mazaný jako liška, ale intelektuálně na úrovni neandrtálce?“ Keyes dokázal Vargově pohledu nonšalantně čelit: „Tak nějak. A taky jsem jí napovídal, že louskáte ořechy v zubech.“ Sandrone vysunul bradu, Vincenzo přenesl váhu na svou dominantní nohu. Čekali jen na Vargovo znamení. Ale ten vzal Keyese kolem ramen. „Řiťolezců mám dost. Podceňovat někoho není tak strašné jako mu lhát.“ Aaronová přistoupila blíž k obrazu. Všimla si jemných trhlinek v nánosech barvy, dosvědčujících pětisetleté stáří obrazu. „To je originál,“ hlesla bezbarvě. „Jistě,“ souhlasil Varga. „Občas jsem Vatikánu užitečný, takže nemohli mou prosbu odmítnout. V muzeu visí kopie. Byla dražší než cokoliv od Gerharda Richtera. Ale ještě nikdy jsem tolik peněz nezaplatil tak rád.“ I Keyes se přidal a obdivoval malbu. „Nechal jsem ho zrentgenovat a zjistil, že skrývá tajemství,“ pokračoval Varga. „Pod vrchním obrazem je totiž ještě jeden, přemalovaný. Znázorňuje Ježíše s Jidášem. Je to úžasně vymyšlené. 34
Nikdy.indd 34
9.7.2020 6:20:13
Antonín odolal veškerému pokušení, zatímco Jidáš byl slaboch a selhal. Cranach se musil nesmírně bavit tím, že nikdo kromě něj tuhle pointu nemůže odhalit.“ „Ví to,“ zašeptal Pavlik. „Buď je hned zabij, nebo popadni Keyese a zdrhejte. Převezmeme vás před domem.“ V prvním okamžiku se Aaronová chystala loktem rozdrtit Vincenzův hrtan a Sandronovi vrazit do plic otvírač na dopisy ležící na komodě. Všimla si však, že Varga je ponořen do prohlížení svého obrazu a myšlenkami bloudí kdesi daleko. Ne. Je úplně uvolněný. Aaronová se otočila, vrazila do Keyese a vylila si víno na blůzu. „Taková smůla. Musím si odskočit.“ Vincenzo se ji chystal doprovodit, ale zarazila ho: „Díky, vím, kde to je.“ „Co chceš dělat?“ šeptal Pavlik. Pospíchala vestibulem, z kuchyně zaslechla řinkot, ale to už byla na schodech. Když se zastavila před Vargovou pracovnou, měla již v ruce vlásenku. Dveře však nebyly zamčené. Vklouzla dovnitř a opřela se o ně. Pavlik ji mohl sledovat okny s odhrnutými závěsy. „Co to děláš?“ „Teď ne,“ šeptla. Sundala antickou mapu Říma a stála před trezorem. Jedna, devět, jedna, osm, tři, nula. Nastavila prvních pět čísel a zatajila dech. Znala tento typ trezoru. Po zadání špatné kombinace se spustí alarm. Co když si Varga přece jen všiml, že se Keyes zastavil ve dveřích? Zatraceně. Obraz je tím druhým nejcennějším, co mám. Získal jsem ho teprve nedávno. Sáhla po mobilu a ztratila patnáct sekund hledáním hesla „svatý Antonín“. Ten pravý se narodil roku 251 po Kristu a zemřel v roce 356. 35
Nikdy.indd 35
9.7.2020 6:20:13