0040808

John Grisham ZÚČTOVÁNÍ Kalibr

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 3

07.06.2019 18:29:33

Přeložila Drahomíra Michnová

THE RECKONING Copyright © 2018 by Belfry Holdings, Inc. Translation © Drahomíra Michnová, 2019 ISBN 978-80-7617-653-9

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 4

07.06.2019 18:29:33

ČÁST PRVNÍ

VRAŽDA

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 5

07.06.2019 18:29:33

1

Pete Banning se jednoho chladného rána počátkem října 1946 probudil před východem slunce a neměl na další spánek ani pomyšlení. Dlouho ležel uprostřed své postele, zíral do tmavého stropu a potisící se ptal sám sebe, jestli má tu odvahu. Když se za oknem objevily první známky svítání, přijal konečně tu vážnou a tvrdou skutečnost, že nastal čas k zabíjení. Potřeba to udělat převážila nad vším ostatním, takže ani nedokázal pokračovat v dalších běžných úkonech. Nemohl zůstat tím, kým byl, dokud to neudělá. Nebylo těžké to naplánovat, ale těžko si to dovedl představit. Následky toho činu budou doznívat po desetiletí a změní životy těch, které miluje, i těch, které ne. Ten čin se stane nechvalně proslulou legendou, i když on o žádnou slávu nestál. Ve skutečnosti nestál o žádnou pozornost, měl takovou povahu, ale tentokrát to nepůjde. Neměl na vybranou. Pravda vycházela najevo zvolna, a když ji naplno pochopil, vražda se stala stejně nevyhnutelnou jako východ slunce.

Oblékl se pomalu jako vždy, nohy poznamenané zraněním z války měl ztuhlé a po noci ho bolely, prošel setmělým domem do kuchyně, kde rozsvítil tlumené světlo a zavařil si kávu. Mezitím, co překapávala, stál rovný jako svíčka vedle stolu, spojil ruce za hlavou a opatrně pokrčil obě kolena.

7

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 7

07.06.2019 18:29:33

Vraštil obličej, protože bolest mu projížděla od boků až ke kotníkům, ale vydržel v podřepu deset vteřin. Uvolnil, opakoval podřep znovu a znovu, pokaždé níž a níž. V levé noze měl kovové pruty, v pravé šrapnel.

Pete si nalil kávu, přidal mléko a cukr a vyšel na zadní verandu, kde se zastavil na schůdkách a přehlížel svůj pozemek.

Slunce se na východě už dralo nad obzor a zalilo žlutavým světlem bílé moře. Pole byla hustě obtěžkána bavlnou, která vypadala jako napadaný sníh, a Pete by se jindy usmál nad tím, z čeho určitě bude vynikající úroda. Ale tento den nebudou žádné úsměvy; jen slzy, spousta slz. Jenže vyhnout se zabití by bylo projevem zbabělosti, pojmem pro něj neznámým.

Upíjel kávu a obdivoval svou půdu, její bezpečí mu přinášelo útěchu. Pod bílou pokrývkou ležela vrstva úrodné černé ornice, kterou Banningovi vlastnili přes sto let. Ti, kdo jsou u moci, jej odvedou a pravděpodobně popraví, ale jeho půda přetrvá věčně a bude živit jeho rod.

Mack, jeho lovecký pes, se probral z dřímoty a přišel za ním na verandu. Pete na něj promluvil a podrbal ho na hlavě.

Tobolky pukaly, bavlna volala po sklizni a zanedlouho nasednou do vozů skupiny česáčů a vyrazí na vzdálená pole. Pete už odmalička jezdil na voze s černochy na plantáže a dvanáct hodin denně tahal vak, do něhož sbíral bavlnu. Banningovi byli farmáři a vlastníci půdy, ne zbohatlí plantážníci, kteří by vedli požitkářský život z potu druhých.

Upíjel kávu a díval se, jak rozjasňující se obloha dodává tomu napadanému sněhu stále bělejší odstín. Z dálky slyšel hlasy černochů, scházeli se za stájí pro dobytek a kurníkem v přístřešku pro traktory, odkud se pak vydají za prací na celý dlouhý den. Byli to muži a ženy, které znal celý život, nuzní pomocní dělníci na poli, jejichž předkové se lopotili na stejné půdě už sto let. Co s nimi bude po té vraždě? Vlastně nic zvláštního. Živořili z mála a nic jiného nepoznali. Zítra se shromáždí v ohromeném tichu ve stejnou dobu na stejném místě, budou mluvit šeptem u ohně, pak zamíří na plantáž, 8

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 8

07.06.2019 18:29:33

nepochybně znepokojení, ale zároveň horliví odvést svou práci a vyzvednout si svou mzdu. Sklizeň bude pokračovat, ničím nerušená a vydatná.

Dopil kávu, postavil hrnek na zábradlí a zapálil si cigaretu.

Myslel na své děti. Joel byl v posledním ročníku na Vanderbiltově univerzitě a Stella v druhém na Hollinsově. Byl vděčný, že jsou pryč. Téměř cítil jejich strach a hanbu, že mají otce ve vězení, ale pevně věřil, že to přežijí, stejně jako ti česáči.

Byli to inteligentní a duševně vyrovnaní mladí lidé, navíc budou mít vždycky půdu. Dokončí studia, založí dobrou rodinu a bude se jim dařit.

Když dokouřil, vzal hrnek od kávy, vrátil se do kuchyně a sáhl po telefonu, aby zavolal své sestře Florry. Byla středa, den, kdy se scházeli na snídani, oznámil jí, že za chvilku přijde. Vylil kávovou sedlinu, zapálil si další cigaretu a z háčku u dveří sundal pracovní bundu, kterou nosil do stáje. Přešel s Mackem vzadu přes dvůr směrem k cestičce, která vedla za zahradu, v níž Nineva a Amos pěstovali spoustu zeleniny pro potřebu Banningových a jejich strávníků. Když míjel stáj, slyšel, jak Amos mluví s kravami, které se chystal podojit. Pete mu popřál dobré ráno a domluvili se ohledně krmníka, kterého vybrali na porážku následující sobotu.

Kráčel dál a nekulhal, i když ho nohy bolely. V přístřešku pro traktory už černoši za všeobecného škádlení a žertování popíjeli z plecháčků kávu uvařenou na malém ohništi. Několik z nich utrousilo „brejtro, pane Banningu“ a on s nimi promluvil. Muži na sobě měli staré špinavé kombinézy, ženy dlouhé šaty a slamáky. Všichni byli bosí. Děti a výrostci seděli u vozu, zachumlaní pod houní, tvářili se vážně a mžourali ospalýma očima, hrozili se dalšího dlouhého dne, který stráví sbíráním bavlny.

Na farmě Banningových byla škola, její zřízení umožnila štědrost jednoho žida z Chicaga a Peteův otec také přispěl nemalou částkou a dohlížel na její vybudování. Banningovi trvali na tom, aby všechny barevné děti náležející k jejich 9

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 9

07.06.2019 18:29:33

hospodářství dochodily alespoň osmou třídu. Ale v říjnu, kdy se vše točilo jen kolem sklizně bavlny, se ve škole nevyučovalo a všichni žáci byli na plantáži.

Pete tiše rozmlouval se svým bílým předákem Bufordem.

Mluvili o počasí, o tonáži bavlny nasbírané předešlého dne a o její nákupní ceně v Memphisu. Během vrcholící sklizně nikdy nebyl dostatek česáčů a Buford očekával náklaďák bílých dělníků z Tupela. Čekal na ně už včera, ale neobjevili se. Šuškalo se, že jeden farmář z blízkého okolí nabízí za libru o pětník víc, ale takové řeči bývaly během sklizně běžné. Skupina sběračů jeden den tvrdě pracovala, druhý den zmizela a pak se zase vrátila, když se mzda změnila. Černoši však neměli tu výhodu, aby směli měnit plantážníky, a o Banningových se vědělo, že platí každému stejně.

Motory dvou traktorů značky John Deere naskočily a česáči nasedali do vleček. Pete se díval, jak se vozy kolébají a kymácejí, dokud nezmizely v bílých závějích.

Zapálil si další cigaretu a zamířil s Mackem na polní cestu za stájí. Florry bydlela asi míli daleko na své části pozemku a Pete k ní teď chodíval pěšky. Byla to bolestivá rozcvička, ale lékaři mu řekli, že si dlouhými procházkami posílí nohy a bolest možná jednoho dne ustoupí. Pochyboval o tom a smířil se s faktem, že ho nohy budou pálit a bolet po zbytek života, života, který mu byl naštěstí zachován. Jednou byl prohlášen za mrtvého a opravdu k tomu měl tenkrát velice blízko, takže každý další den považoval za dar.

Až do toho dnešního. Dnes to bude konec jeho života, jak ho dosud znal a přijal. Neměl na vybranou.

Florry bydlela v růžovém venkovském domku, který si nechala vystavět poté, co jejich matka zemřela a zanechala jim půdu. Byla básnířkou a zemědělství ji nezajímalo, zato ji však hodně zajímaly příjmy, které vynášelo. Podíl, který zdědila, činil 640 akrů a byl stejně úrodný jako Peteův, jemuž ho pronajala za polovinu zisku. Svou dohodu stvrdili jen podáním 10

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 10

07.06.2019 18:29:33

ruky, ale byla to smlouva z ocele, měla stejnou váhu jako kterákoli jiná, byla založená na naprosté důvěře.

Když přišel, byla vzadu na dvoře, procházela mezi voliérami z hustého pletiva a sítí, rozhazovala ptačí zob a zároveň rozmlouvala se svým sortimentem rozmanitých papoušků a tukanů. Vedle prostoru vyhrazeného pro ptáky byl kurník, v němž si držela tucet slepic. Její dva zlatí retrívři seděli na trávníku a sledovali zcela bez zájmu, jak krmí exotické ptactvo. V domě bylo plno koček, tvorů, o které se Pete ani psi nezajímali.

Ukázal na místo na přední verandě a poručil Mackovi, aby tam zůstal, pak vešel do domu. Marietta se otáčela v kuchyni a všude to vonělo smaženou slaninou a kukuřičnými plackami. Popřál jí dobré ráno a usadil se ke stolu. Nalila mu kávu a on si začal číst tupelské ranní noviny. Ze starého gramofonu v obýváku se ozývalo žalostné kvílení nějaké sopranistky. Často si říkal, kolik dalších lidí ve Ford County poslouchá operu.

Když Florry skončila s krmením ptactva, vešla zadními dveřmi do kuchyně, pozdravila se s bratrem a posadila se naproti němu. Žádné objímání, žádné projevy náklonnosti.

Těm, kdo je znali, Banningovi připadali chladní a odtažití, postrádající srdečnost a zřídkakdy dávající najevo své city.

Byla to pravda, třebaže nešlo o úmysl; prostě je tak vychovali.

Florry bylo osmačtyřicet let a jako mladá přestála krátké a nevydařené manželství. Patřila k malé hrstce rozvedených žen v okrese, tudíž se na ni okolí dívalo mezi prsty, jako kdyby byla nějaká postižená nebo nemorální. Ne že by si z toho něco dělala, to ne. Měla pár přátel a málokdy opouštěla svůj dům.

Lidé jí za zády přezdívali Ptačí královna a nebylo to míněno láskyplně.

Marietta jim předložila poctivé omelety s rajčaty a špenátem, kukuřičné placky bohatě polité máslem a jahodový džem. Kromě kávy, cukru a soli všechno na stole pocházelo z jejich půdy.

11

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 11

07.06.2019 18:29:33

„Včera jsem dostala dopis od Stelly,“ poznamenala Florry. „Asi se jí ve škole daří, i když bojuje s matematikou. Má raději literaturu a historii. Je celá po mně.“ Od Peteových dětí se očekávalo, že tetě alespoň jednou týdně napíší, ona jim psala nejméně dvakrát týdně. Pete na psaní dopisů moc nebyl a řekl jim rovnou, ať ho s tím neobtěžují. Ale přísně vyžadoval, aby oba psali tetě. „Joel se mi neozval,“ dodala. „Určitě má napilno,“ zabručel Pete a otočil stránku novin. „Ještě chodí s tou dívkou?“ „Předpokládám. Je na nějaký vztah ještě moc mladý, Pete, měl bys mu domluvit.“ „Neposlechne.“ Pete si ukrojil sousto omelety. „Já jen chci, aby sebou hodil a odpromoval. Už mě nebaví platit školné.“ „Myslím, že česání bavlny probíhá dobře,“ řekla. Jídla se téměř nedotkla. „Mohlo by to být lepší a cena zase včera klesla. Letos je bavlny hodně.“ „Cena kolísá, že? Když je cena vysoká, není bavlny dost, a když je nízká, je jí zase příliš. Je to prašť jak uhoď.“ „Tak nějak.“ Pohrával si s myšlenkou, že bude sestru varovat před tím, co přijde, ale reagovala by špatně, prosila by ho, aby to nedělal, propadla by hysterii a pohádali by se, což se nestalo už celá léta. Ta vražda její život zásadně změní a on ji na jedné straně litoval a cítil povinnost jí to vysvětlit. Ale na druhé straně věděl, že se to vysvětlit nedá, a pokoušet se o to by nebylo k ničemu dobré.

Pomyšlení, že spolu možná snídají naposledy, bylo těžké pochopit, ale většina toho, co dnes ráno udělal, udělal naposledy.

Museli diskutovat o počasí, což trvalo pár minut. Podle kalendáře budou dva následující týdny chladné a suché, pro sklizeň ideální. Pete ještě vyjádřil obvyklé obavy ohledně nedostatku česáčů, ale sestra mu připomněla, že takové žehrání není nic nového, opakuje se každý rok. Byla pravda, že si 12

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 12

07.06.2019 18:29:33

minulý týden u omelety také stěžoval na nedostatek sezonních dělníků.

Pete nebyl z těch, kdo otálejí s jídlem, v tento hrozný den obzvlášť. Během války hodně hladověl a věděl, jak málo tělu stačí k přežití. Štíhlá postava mu nezatěžovala nohy. Požvýkal sousto slaniny, napil se kávy, obrátil list v novinách a poslouchal, jak Florry mele o nějaké sestřenici, která nedávno zemřela ve věku devadesáti let, podle jejího názoru moc brzy.

I jeho myšlenky se točily kolem smrti a říkal si, co asi o něm v následujících dnech tupelské noviny napíšou. Zveřejní různé historky, pravděpodobně jich bude spousta, ale on netoužil poutat pozornost. Ale bylo to nevyhnutelné a on se jen bál těch senzačních. „Moc nejíš,“ všimla si sestra. „A jsi jakýsi hubený.“ „Nemám moc chuť k jídlu,“ odpověděl. „A kolik kouříš?“ „Tolik, kolik chci.“ Bylo mu třiačtyřicet a alespoň podle jejího názoru vypadal starší.

Husté tmavé vlasy mu na spáncích šedivěly a na čele se mu začaly tvořit dlouhé vrásky. Pohledný a temperamentní mladý voják, který odešel do války, stárnul příliš rychle.

O hrůzách, které tam přežil, se nikdo nedozví, každopádně ne od něho.

Jednou za měsíc se přinutil zeptat se jí na to, co píše, na její poezii. Pár básní jí v posledních deseti letech otiskli v téměř neznámých časopisech, ale nebylo toho moc. I přes pramalý úspěch své tvorby bylo její největší vášní nudit bratra, jeho děti a malý okruh přátel nejnovějším vývojem své kariéry. Dokázala bez ustání brebentit o svých „projektech“ nebo o určitých vydavatelích, kterým se její poezie velice líbila, jen pro ni zkrátka neměli ve svých časopisech prostor, nebo o dopisech od svých nadšených obdivovatelů, které jí přicházely z celého světa. Jejích přívrženců však nebylo tolik a Pete měl podezření, že ten jediný dopis, který dostala před třemi roky 13

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 13

07.06.2019 18:29:33

od jakési zbloudilé duše z Nového Zélandu, byl jediným psaním označeným známkou z ciziny.

Neholdoval poezii, a když byl nucen číst tu sestřinu, zapřísahal se, že už po poezii nikdy nesáhne. Dával přednost próze, zejména jižanských autorů a především Williama Faulknera, muže, kterého potkal před válkou na jednom koktejlovém večírku v Oxfordu.

Dnes ráno nebyla vhodná doba na takové debaty. Stál před ošklivým úkolem, příšerným skutkem, takovým, jakému už nebylo možné se nadále vyhýbat.

Odsunul zpola dojedený talíř a dopil kávu. „Těšilo mě, jako vždy,“ loučil se s úsměvem, když vstal. Poděkoval Ma­ riettě, oblékl si zase kabát a vyšel z domku. Mack na něj čekal na předních schůdkách. Florry na něj z verandy volala sbohem, když odcházel, zamával jí a ani se neotočil.

Na polní cestě prodloužil krok a setřásl ztuhlost způsobenou půlhodinou sezení. Slunce už vyšlo a horkými paprsky vypalovalo rosu a nadité tobolky bavlny, které ztěžka visely na ohnutých stoncích a prosily o sklizeň. Šel dál, osamělý muž, jehož dny byly sečteny.

Ninevu našel v kuchyni u plynového sporáku, dusila poslední rajčata k zavařování. Popřál jí dobré ráno, nalil si čerstvou kávu a odnesl si ji do pracovny, kde se posadil ke stolu a uspořádal papíry. Všechny účty byly zaplacené. Běžné účty měl v pořádku. Výpisy z banky souhlasily a vykazovaly dost peněz k dispozici. Napsal jednostránkový dopis své ženě, obálku opatřil adresou a známkou. Do aktovky uložil šekovou knížku a několik složek a postavil ji vedle stolu. Ze spodní zásuvky vyndal svůj revolver Colt pětačtyřicítku, ujistil se, že všech šest komor bubínku je nabitých, a strčil si ho do kapsy pracovní bundy.

V osm hodin řekl Ninevě, že jede do města, a zeptal se, jestli něco nepotřebuje. Nepotřebovala, tak sešel z přední verandy s Mackem v patách. Otevřel dvířka své nové dodávky 14

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 14

07.06.2019 18:29:33

Ford ročník 1946, a Mack si vyskočil na sedadlo spolujezdce.

Málokdy si nechal ujít vyjížďku do města a dnešek nebude výjimkou, alespoň ne pro toho psa.

Banningův dům, okázalé sídlo v koloniálním stylu postavené Peteovými rodiči před krizí v devětadvacátém, se prostíralo u dálnice číslo 18 jižně od Clantonu. Okresní silnici před rokem vydláždili z poválečných federálních peněz. Místní si mysleli, že Pete využil svého vlivu, aby zajistil financování, ale nebyla to pravda.

Clinton byl čtyři míle daleko a Pete jel jako vždy pomalu.

Nebyl tu žádný provoz, jen občas tudy projel vůz tažený mulami, který odvážel náklad bavlny na vyzrnění. Pár zdejších větších farmářů jako Pete vlastnilo traktory, ale většinu polních prací stále vykonávaly muly, využívaly se při orbě a setí.

Sklizeň se prováděla ručně. Společnosti John Deere a International Harvester se snažily zdokonalit stroje na sklízení bavlny, které by jednou odstranily tolik manuální dřiny, ale Pete měl jisté pochybnosti. Ne že by na tom záleželo. Na ničem nezáleželo, pouze na blížícím se úkolu.

Na krajnicích se povalovaly chomáče bavlny spadané z vozů. Na polní cestě se potloukali dva barevní kluci s ospalýma očima, když uviděli jeho dodávku, jednoho ze dvou Fordů, které v okrese byly, obdivně zamávali. Pete jim neodpověděl. Zapálil si cigaretu, a když vjeli do města, řekl něco Mackovi.

Nedaleko soudního náměstí zaparkoval před poštou a pozoroval kolemjdoucí. Nechtěl potkat nikoho, koho znal nebo kdo znal jeho, protože po té vraždě by případní svědkové mohli vyrukovat s takovými banalitami jako: „Viděl jsem ho a vypadal úplně normálně,“ zatímco jiný by zase mohl tvrdit: „Srazili jsme se na poště a působil úplně vyšinutým dojmem.“ Když dojde k nějaké tragédii, i lidé, kteří s ní nemají téměř nic společného, při výpovědích často přehánějí a všechno zveličují, jen aby se udělali důležitými.

Vystoupil z vozu, došel ke schránce a hodil do ní dopis 15

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 15

07.06.2019 18:29:33

pro manželku. Pak objel budovu soudu kolem jejího širokého stíněného trávníku s altány a mlhavě si představil, jakou podívanou možná bude jeho soudní proces. Přivlečou ho do soudní síně v poutech? Projeví porota nějaký soucit? Nebo ho jeho právníci nějakým kouzlem zachrání? Příliš mnoho otázek bez odpovědí. Minul bistro Tea Shoppe, kde právníci a bankéři každé ráno sedávali nad horkou kávou a podmáslovými koláči, a napadlo ho, co asi budou o té vraždě říkat.

On sám se bufetu vyhýbal, protože byl farmář a neměl čas na plané tlachy.

Ať si mluví. Od nich i od kohokoli v okrese se mu za ten čin dostane pramálo účasti. Nestál o soucit ani o pochopení, neměl v plánu vysvětlovat své činy. V té chvíli byl vojákem, jenž poslouchá rozkazy a musí splnit úkol.

Zaparkoval v tiché ulici o blok dál za metodistickým kostelem. Vystoupil, trochu si protáhl nohy, zapnul zip pracovní bundy, řekl Mackovi, že se za okamžik vrátí, a vykročil ke kostelu, který před sedmdesáti lety pomáhal vystavět jeho děd. Byla to krátká procházka a cestou nikoho neviděl. Později nikdo nebude moct tvrdit, že viděl jeho.

Reverend Dexter Bell začal kázat v clantonském metodistickém kostele tři měsíce před Pearl Harborem. Bylo to jeho třetí působiště v kněžském úřadu a jako všichni metodističtí kazatelé by je byl změnil dříve, kdyby nebylo války. Vzhledem k nedostatku duchovních došlo ve střídání k různým změnám a posunům. Za normálních okolností metodističtí duchovní po dvou, nanejvýš po třech letech působení na určitém místě odcházeli jinam.

Reverend Bell už setrvával v Clantonu pět let a věděl, že je jen otázkou času, než ho povolají na další působiště. Bohužel se tak nestalo včas.

Seděl u stolu ve své pracovně, v přístavku za pěknou sakristií, sám jako obvykle ve středu dopoledne. Jeho sekretářka z církve docházela jen třikrát týdně odpoledne. Dokončil 16

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 16

07.06.2019 18:29:33

ranní modlitby, na stole měl otevřenou Bibli a dvě příručky, z nichž studoval a promýšlel si své další kázání, když vtom někdo zaklepal na dveře. Než stačil vstát, dveře se otevřely a vešel Pete Banning, zachmuřený a odhodlaný ke svému záměru.

Bella ta nečekaná návštěva překvapila, pozdravil: „Dobrý den, Pete.“ Chtěl vstát, ale Pete vytasil pistoli s dlouhou hlavní a řekl: „Víš, proč jsem tady.“ Bell ztuhl, zděšeně zíral na zbraň a zmateně zablábolil: „Pete, co to děláš?“ „Zabil jsem spoustu lidí, kazateli, samé statečné vojáky v poli. Ty jsi první zbabělec.“ „Pete, ne, ne!“ zvolal Dexter, zvedl ruce a padl zpátky do židle, oči vytřeštěné a ústa dokořán. „Jestli jde o Lizu, můžu to vysvětlit. Ne, Pete!“ Pete postoupil o krok vpřed, sklonil zbraň a namířil na Dextera, pak stiskl spoušť. Měl za sebou výcvik elitního ostrostřelce, ovládal všechny střelné zbraně, používal je v boji, kde zabil tolik lidí, že by to už ani nespočítal. V životě strávil spoustu času v lese, lovil velká i malá zvířata. První střela prošla Dexterovým srdcem, stejně tak druhá. Třetí zasáhla lebku hned nad nosem.

Mezi zdmi malé pracovny výstřely zazněly jako rány z děla, ale slyšeli je jen dva lidé. Dexterova žena Jackie byla sama na faře na opačné straně kostela, uklízela právě v kuchyni, když uslyšela ten hluk. Později jej popsala jako takové tlumené trojí tlesknutí, takže ji v té chvíli vůbec nenapadlo, že šlo o střelnou zbraň. Nemohla nejspíš vůbec vědět, že její manžel byl právě zavražděn.

Hop Purdue už dvacet let v kostele uklízel. Byl v přístěnku, a vtom uslyšel výstřely, které jako by otřásly budovou. Stál na chodbě před pastorovou pracovnou, když se otevřely dveře a Pete vyšel, pistoli stále držel v ruce. Zvedl ji, namířil Hopovi do obličeje a zdálo se, že vystřelí. Hop padl na kolena a žadonil: „Prosím, pane Banning, já nic neuďál. Mám děcka, pane Banning.“ 17

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 17

07.06.2019 18:29:33

Pete spustil ruku s pistolí a řekl: „Jste hodný člověk, Hope.

Běžte to říct šerifovi.“

2

Hop stál v postranních dveřích a díval se, jak Pete odchází a klidně přitom ukládá pistoli do kapsy bundy. Když byl z dohledu, Hop se belhal – pravou nohu měl o pět centimetrů kratší než levou – zpátky do pracovny, protáhl se pootevřenými dveřmi a pozorně si kněze prohlížel.

Ten měl oči zavřené, hlava mu klesla na jednu stranu, z nosu mu kapala krev. Opěradlo židle bylo potřísněné krví a ještě čímsi. Bílá košile se mu na hrudi barvila do ruda, hrudník se nepohyboval. Hop tam stál několik vteřin, možná minutu, možná déle, aby se ujistil, že se pastor nehýbe. Uvědomil si, že mu nemůže nijak pomoct. Ve vzduchu se držel štiplavý pach střelného prachu a Hopovi se dělalo na zvracení.

Protože byl černoch a namanul se tak blízko, napadlo ho, že ho soud z něčeho obviní. Ztuhlý strachem se bál pohnout.

Ničeho se nedotýkal a podařilo se mu pomalu vycouvat z místnosti. Zavřel dveře a rozvzlykal se. Farář Bell byl vlídný člověk, choval se k Hopovi slušně a zajímal se o jeho rodinu. Čestný muž se smyslem pro rodinu, milující muž, jehož jeho farníci zbožňovali. Ať udělal panu Banningovi cokoli, čím by ho mohl urazit, určitě to nestálo za ztrátu života.

Hopa napadlo, že ty výstřely mohl slyšet i někdo další. Co když přiběhne paní Bellová a uvidí svého manžela za psacím stolem zbroceného krví a mrtvého? Hop čekal a čekal a snažil se uklidnit. Věděl, že nemá odvahu paní Bellovou najít a oznámit jí, co se stalo. Ať to udělá někdo z bílých. V kostele nikdo nebyl, a jak minuty míjely, Hop si začal uvědomovat, že má tu situaci ve svých rukou. Jestli ho někdo uvidí vyběhnout z kostela, stane se nepochybně prvním podezřelým. Takže opustil přístavek co nejklidněji a spěchal stejnou ulicí jako 18

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 18

07.06.2019 18:29:33

pan Banning. Pak zrychlil, vyhnul se náměstí a zanedlouho už měl věznici v dohledu.

Policista Roy Lester právě vystupoval z hlídkového vozu. „Brejtro, Hope,“ pozdravil, pak si všiml jeho zarudlých očí a tváří od slz. „Farář Bell byl právě zastřelenej,“ vyhrkl Hop. „Je mrtvej.“ Lester usadil stále plačícího Hopa na sedadlo spolujezdce a rychle ujížděl tichými ulicemi Clantonu ke kostelu. Za několik minut kola zaskřípěla na štěrkovém parkovišti před přístavkem a zvířila oblak prachu. Dveře před nimi se prudce otevřely, vyběhla z nich Jackie Bellová a hystericky kvílela.

Ruce měla červené od krve, bavlněné šaty také samou skvrnu a na tváři krvavé šmouhy. Naříkala, křičela, nerozuměli jí ani slovo, protože jen ječela hrůzou a obličej měla zkřivený úlekem. Lester ji popadl, snažil se ji uklidnit, avšak ona se mu vytrhla a křičela: „Je mrtvý! Je mrtvý! Někdo zavraždil mého manžela!“ Lester ji chytil znovu, pokusil se ji uchlácholit a zabránit jí, aby se vrátila do pracovny. Hop jen přihlížel a nevěděl, co má dělat. Pořád měl strach, že by ho mohli obvinit, a chtěl svou účast na té tragédii omezit na minimum.

Přiběhla paní Vanlandinghamová, ještě s utěrkou v ruce.

Bydlela naproti přes ulici a zaslechla, že se něco děje. Dorazila na místo současně se šerifem Nixem Gridleym, který právě odbočil na parkoviště a dupl na brzdu, až kola uklouzla na štěrku. Vysoukal se z vozu, a když ho Jackie uviděla, zaječela: „Je mrtvý, Nixi! Dexter je mrtvý! Někdo ho zastřelil! Ach, Bože! Pomozte mi!“ Nix, Lester a paní Vanlandinghamová ji odvedli přes ulici na verandu, kde nebohá žena sklesla do proutěného houpacího křesla. Paní Vanlandinghamová se jí snažila otřít obličej a ruce, ale Jackie ji prudce odstrčila. Zabořila obličej do dlaní a zoufale vzlykala, sténala, téměř se dávila.

Nix nařídil Lesterovi: „Zůstaňte tu s ní.“ Přešel ulici, tam už na něj čekal policista Red Arnett. Vešli do přístavku 19

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 19

07.06.2019 18:29:33

a pomalu vstoupili do pracovny, kde našli mrtvolu faráře Bella ležet na zemi vedle židle. Nix se opatrně dotkl jeho pravého zápěstí a po několika vteřinách oznámil: „Žádný pulz.“ „Není divu,“ odpověděl Arnett. „Sanitku zřejmě nepotřebujeme.“ „Řekl bych, že ne. Zavolejte pohřební službu.“ Hop vešel do pracovny a řekl: „Zastřelil ho pan Pete Banning. Slyšel jsem ho. Viděl jsem tu zbraň.“ Nix vstal, zamračil se na něj a opakoval: „Pete Banning?“ „Jo, jasně. Byl sem na chodbě. Namířil na mě a pak mi řek, abych šel za váma.“ „Co ještě říkal?“ „Že prej sem hodnej chlap. To je všechno. Pak vodešel.“ Nix si založil ruce na prsou a podíval se na Reda, který nevěřícně kroutil hlavou a zamumlal: „Pete Banning?“ Oba se na Hopa dívali, jako by mu nevěřili. Hop pokračoval: „Jak řikám. Viděl sem ho na vlastní voči, měl takovej revolver s dlouhou hlavní. Mířil mi rovnou semhle,“ ukázal si doprostřed čela. „Myslel sem, že bude taky po mně.“ Nix si posunul klobouk do týla a mnul si tváře. Podíval se na podlahu a všiml si, jak z mrtvého těla tiše uniká krev a tvoří stále se zvětšující kaluž. Podíval se na Dexterovy zavřené oči a položil sám sobě otázku, poprvé a jako první z mnoha, co asi mohlo tento incident vyvolat.

Red prohodil: „No, myslím, že tenhle zločin je vyřešený.“ „Předpokládám, že ano,“ přitakal Nix. „Ale uděláme pár snímků a najdeme nábojnice.“ „Co bude s rodinou?“ zeptal se Red. „Myslím na to. Odvedeme paní Bellovou na faru a posadíme k ní pár ženských. Já zajedu do školy a promluvím s ředitelem. Mají tři děti, ne?“ „Myslím, že ano.“ „Přesně tak,“ potvrdil Hop. „Dvě holky a kluka.“ Nix se na Hopa podíval a řekl: „Ani slovo, Hope, ano?

20

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 20

07.06.2019 18:29:33

Myslím to vážně. Ani muk. Neřekneš živé duši, co se tu stalo.

Jestli cekneš, zavřu tě, až zčernáš, to si piš.“ „Ne, jasně, pane šerif, nic neřeknu.“ Odešli z pracovny, zavřeli dveře a vyšli ven. Kolem Vanlandinghamovy verandy se mezitím srocovali další sousedi.

Většinu z nich tvořily ženy v domácnosti, postávaly na trávníku, oči navrch hlavy a nevěřícně si tiskly dlaně na ústa.

Okres Ford nezažil vraždu bělocha už přes deset let. Roku 1936 spolu válčili dva pachtýři kvůli kousku bezcenné zemědělské půdy. Ten s přesnější muškou zvítězil, u soudu tvrdil, že šlo o sebeobranu, a pustili ho domů. Dva roky na to lynčovali nějakého mladého černocha nedaleko osady Box Hill, údajně řekl něco pikantního jedné bělošce. Roku 1938 však lynčování nebylo nikde na Jihu považováno za vraždu nebo zločin, hlavně v Mississippi ne. Avšak nevhodné slovo mířené na bělošku mohlo být potrestáno smrtí.

V té chvíli si Nix Gridley ani Red Arnett ani Roy Lester či kdokoli z Clantonu mladší sedmdesáti let nepamatoval, že by tu došlo k vraždě tak význačného občana. A fakt, že hlavním podezřelým byl člověk ještě význačnější, obyvatele města úplně ohromil.

V budově soudu úředníci, právníci i soudci zapomněli na práci, opakovali, co se právě dozvěděli, a kroutili hlavami. V obchodech a úřadech na náměstí si sekretářky, majitelé a zákazníci předávali tu neuvěřitelnou zprávu a zděšeně se na sebe dívali. Ve školách přestali učitelé učit, nechali žáky ve třídách a shlukli se na chodbě. Ve stinných ulicích poblíž náměstí stáli sousedé venku u domovních schránek a snažili se různými způsoby vyjádřit: „To nemůže být pravda!“ Ale byla. Ve Vanlandinghamově zahradě se shromáždil dav a zoufale hleděl přes ulici na štěrkový plácek, kde parkovaly tři hlídkové vozy – celý autopark okresu – a pohřební vůz z Magargelovy pohřební služby. Jackie Bellovou doprovodili zpátky na faru, seděl tam s ní přítel lékař a několik žen ze 21

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 21

07.06.2019 18:29:33

sboru. Ulice se brzy naplnily zvědavci, projížděli kolem v autech a dodávkách. Někteří na místě zpomalili a civěli z okének. Ostatní zaparkovali u kostela, kde se dalo.

Pohřební vůz je přitahoval jako magnet a lidé se přesunovali na parkoviště, kde jim Roy Lester přikázal, aby se nepřibližovali. Dvířka vzadu byla částečně otevřená, což samozřejmě znamenalo, že brzy přinesou tělo, naloží ho a odvezou ten kousek do pohřebního ústavu. Jako při každé tragédii – zločinu či nehodě – chtěli zvědavci hlavně vidět mrtvolu. Byli ohromení a otřesení tím, co se stalo, pomalu a mlčky se nenápadně posunovali o kousíček dopředu, byli si vědomi toho, že mají kliku. Stali se svědky dramatického momentu neuvěřitelné události a po zbytek života budou moct vyprávět, že byli u toho, když kněze Bella odváželi v pohřebním autě. Šerif Gridley prošel dveřmi přístavku, pohlédl na dav a smekl klobouk. Za ním se objevila nosítka, za jeden konec je držel starý Magargel a za druhý jeho syn. Mrtvé tělo přikryli černým přehozem, zpod něhož čouhaly jen Dexterovy hnědé polobotky. Všichni muži okamžitě smekli klobouky a čepice a všechny ženy sklonily hlavy. Ale oči nezavřely. Některé tiše vzlykaly. Když Magargelové řádně naložili tělo a zavřeli zadní dveře, starý Magargel usedl za volant a odjel. Nikdy si nenechal ujít příležitost pro nějaké mimořádné drama, takže nejdříve projel bočními ulicemi, než zamířil na náměstí, které pak dvakrát pomalu objel kolem soudu, aby se město mohlo podívat.

Za hodinu volal šerif Gridley a nařídil mu, aby převezl tělo do Jacksonu k pitvě.

Nineva si nepamatovala, kdy ji pan Pete naposledy požádal, aby s ním poseděla na přední verandě. Měla důležitější věci na práci. Amos v kravíně stloukal máslo a potřeboval její pomoc.

Pak ji čekaly hromady hrášku a fazolí na zavařování. A bylo potřeba vyprat prádlo. Ale když její pán řekl, aby se k němu na chvilku posadila do houpacího křesla, nemohla odmlouvat.

22

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 22

07.06.2019 18:29:33

Pila ledový čaj a on kouřil, víc cigaret za sebou než obvykle, jak si později vzpomněla, když to vyprávěla Amosovi. Zdálo se, že ho velice zajímá provoz na dálnici za příjezdovou cestou, vzdálené asi čtvrt míle. Pomalu po ní projelo několik aut a náklaďáků, míjely valníky naložené bavlnou směřující do čističky ve městě.

Když na příjezdovou cestu odbočil šerifův vůz, Pete prohodil: „Už je tu.“ „Kdo?“ zeptala se. „Šerif Gridley.“ „Co chce?“ „Jede mě zatknout, Ninevo. Za vraždu. Právě jsem zastřelil Dextera Bella, metodistického kněze.“ „Ale jděte! Co jste udělal?“ „Slyšela jste dobře.“ Vstal a udělal pár kroků k místu, kde seděla. Sklonil se a namířil jí prstem na obličej. „A ty nikdy neřekneš nikomu ani slovo, Ninevo. Slyšíš?“ Oči měla jako talíře a ústa dokořán, ale nemohla promluvit. Vyndal z kapsy bundy malou obálku a podal jí ji. „Jdi teď dovnitř, a jakmile odjedu, zanes tohle Florry.“ Vzal ji za ruku, pomohl jí na nohy a otevřel dveře se sítí proti hmyzu. Když vešla, bolestně zavyla, až ho to vylekalo. Zavřel vstupní dveře a otočil se k přijíždějícímu autu.

Gridley nespěchal. Zastavil a zaparkoval služební vůz vedle Peteovy dodávky, vystoupil z něj se svými pomocníky Redem a Royem a kráčel k verandě. Pak se zastavil na schůdkách.

Hleděl na Petea, který se tvářil lhostejně. „Měl byste jít s námi, Pete,“ řekl Nix. Pete ukázal k dodávce a poznamenal: „Pistole je na předním sedadle.“ Nix se podíval na Reda a přikázal: „Přines ji.“ Pete zvolna sešel ze schůdků a zamířil k šerifovu vozu. Roy otevřel zadní dvířka, a když se Pete sklonil, aby nastoupil, slyšel, jak Nineva na dvoře kvílí. Vzhlédl a uviděl, jak peláší ke kravínu s dopisem v ruce.

23

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 23

07.06.2019 18:29:33

Nix otevřel dvířka a usadil se za volant. „Tak pojeďme,“ Roy a Pete seděli vedle sebe na zadním sedadle, téměř se dotýkali rameny. Nikdo neřekl ani slovo, ve skutečnosti se zdálo, že nikdo ani nedýchá, když odjeli z farmy a odbočili na dálnici. Muži zákona konali svou nutnou práci, sami nemohli uvěřit tomu, co se stalo, šokovalo je to jako všechny ostatní.

Oblíbeného kazatele chladnokrevně zavraždil jiný oblíbenec z města, legendární válečný hrdina. Musel k tomu mít zpropadeně pádný důvod a bylo jen otázkou času, kdy pravda vyjde najevo. Avšak v tom daném okamžiku se zastavil čas a události působily neskutečně.

V půli cesty do města Nix pohlédl do zpětného zrcátka a řekl: „Nebudu se vás ptát, proč jste to udělal, Pete. Jen chci potvrdit, že jste to byl vy, to je všechno.“ Pete se zhluboka nadechl, podíval se na bavlníková pole, které míjeli, a odpověděl: „Nemám co říct.“ Věznice okresu Ford byla postavena v minulém století a moc neodpovídala požadavkům na lidské obydlí. Původně šlo o malý sklad, několikrát přestavěný k různým účelům, až ho nakonec koupila obec a přepažila ho cihlovou příčkou na dvě části. V přední polovině se nacházelo šest cel uzpůsobených pro pobyt bílých vězňů, vzadu bylo natěsnaných osm cel pro černochy. Věznice byla málokdy plná, přinejmenším v přední části. Později k budově přistavěli malé křídlo s kancelářemi pro šerifa a clantonský policejní okrsek. Stála jen o dvě ulice dál od náměstí a z jejích vstupních dveří bylo vidět horní část budovy soudu. Během trestních procesů, které se konaly jen vzácně, byl obviněný eskortován z věznice do soudní ­budovy pěšky, většinou v doprovodu jednoho nebo dvou policistů.

Před věznicí se mezitím shromáždil dav, každý chtěl ales­ poň na okamžik zahlédnout vraha. Lidem stále nešlo do hlavy, že Pete Banning udělal to, co udělal, a také se obecně soudilo, že Pete nebude vsazen do vězení. Samozřejmě, pro 24

Zuctovani_06_(imprimatur).indd 24

07.06.2019 18:29:33