0040794

ALOJZ LORENC / KAROL LOVAŠ

GENERÁL, KTERÝ BYL U TOHO

Rozhovor s posledním šéfem komunistické Státní bezpečnosti

General 001 az 208.indd 1

06.08.19 12:47

GENERÁL, KTERÝ BYL U TOHO Rozhovor s posledním šéfem komunistické Státní bezpečnosti Alojz Lorenc / Karol Lovaš Copyright © Karol Lovaš, Alojz Lorenc, 2019 Photos © archivy autorů Translation © Josef Bílek, 2019 All rights reserved ISBN 978-80-7617-767-3

General 001 az 208.indd 2

06.08.19 12:47

VE SLUŽBÁCH SILOVÝCH REZORTŮ Nástin profesního životopisu Alojze Lorence Generálporučík Ing. Alojz Lorenc, CSc., se narodil 21. června 1939 v Trenčíně.

Jeho otec Alois Lorenc (1909–1983) pocházel z Majetína na Přerovsku a vyučil se krejčím (pracoval jako zaměstnanec soukromé firmy ve Zlíně, od konce třicátých let jako drobný živnostník v Trenčíně a od roku 1952 v tamějším národním oděvním podniku Arma, později Odeva Trenčín). Matka Irena, rozená Kvapilová (1913–2007), se narodila v nedalekých západoslovenských Horňanech a byla v domácnosti. Politicky nebyli organizováni. Z tohoto česko-slovenského manželství vzešel ještě mladší syn Miroslav (*1946), vědecký pracovník, jenž byl v kádrových materiálech svého bratra soustavně uváděn v souvislosti s vyškrtnutím z Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1970 pro údajnou pasivitu.

Alojz Lorenc vyrůstal a vzdělání zpočátku nabíral na Slovensku, udával si tak v úředních dokumentech slovenskou národnost a následně i slovenskou státní příslušnost. Vedle slovenštiny ovšem ovládal slovem i písmem češtinu a cítil se být Čechoslovákem. Soustavně se projevoval jako velice nadaný, cílevědomý a houževnatý student. Po druhé světové válce absolvoval s vyznamenáním pět tříd národní a čtyři třídy střední školy v Trenčíně. Maturitu složil na Škole důstojnického dorostu v Popradě, do které nastoupil koncem srpna 1954 a kde si vysloužil od svého třídního učitele a velitele čety následující charakteristiku: „Má kladný poměr k našemu lidově-demokratickému zřízení. Je politicky na výši a má dobrý přehled o vnitřní a mezinárodní situaci. Své politické vědomosti si prohlubuje čtením denního tisku […]. Své povinnosti si plní. Je jedním z mála těch, co se nebojí kritizovat, avšak kritiku na sebe nechce přijmout. Po stránce studijní je velmi dobrým žákem. Dopomáhá mu k tomu jeho nadání a chápavost. Získané vědomosti dává slabším. Zastával velitelskou funkci, při které si počínal dobře. Vůči podřízeným byl náročný a vyžadoval plnění rozkazů. Vojenské vystupování má dobré. Do kulturně-masové práce se nijak zvlášť nezapojil.

Nedopustil se větších kázeňských poklesků. Je povahy hodně veselé. Nebojí se vystupovat před kolektivem. Je průbojný a aktivní. Vůči představeným je upřímný. Má smysl pro pořádek a čistotu. Pro jeho veselou povahu a kamarádskost je v kolektivu oblíbený. V práci je příkladem ostatním. Jeho chování na veřejnosti je dobré. Rád vyhledává společnost a zábavu. Svůj volný čas věnuje cyklistice.

Jeho zdravotní stav je dobrý, tělesně je vyspělý. V tělesné přípravě je dobrým zvlášť na gymnastiku. Zajímá se hodně o cyklistiku a několikrát byl na závodech vyššího kola. Pro jeho nadanost a soustavnost jsou předpoklady, že se stane dobrým vojákem a později i dobrým žákem v učilišti,“ což se následně také stalo.

V listopadu 1957 se stal žákem přípravného ročníku Dělostřeleckého technického učiliště, studoval obor velitel čety protiletadlového dělostřelectva s umístěním u školní jednotky 161. protiletadlového dělostřeleckého pluku v Praze-Uhříněvsi. Následně byl přesunut do košického učiliště protivzdušné obrany státu a nakonec do Dělostřeleckého technického učiliště v Martinu. Dosahoval vynikajících studijních výsledků. Nadřízení kvitovali jeho výtečné odborné znalosti, dobré vyjadřovací schopnosti, logické myšlení a jak se snadno učí novým věcem. „Mohl by rozhodně dosáhnout ještě větších úspěchů, podceňuje však některé vedlejší předměty,“ za čímž byla spatřována „velká osobní

3

General 001 az 208.indd 3

06.08.19 12:47

záliba – cyklistika, v níž dosahuje sice dobrých výsledků, ale odvádí ho od studia.“ Jednalo se i o výhodu, neboť právě prostřednictvím cyklistiky „je možné na něho dobře působit“, jak bylo konstatováno v jednom z posudků. Vyskytla se také napomenutí na Lorence coby vojáka: „V plnění svých vojenských povinností je průměrný. Úkoly plní, mnohdy však ne bez výhrad a připomínek.

Ve svých osobních věcech nemá dobrý pořádek, což svědčí o jeho ne zrovna vojenské vyspělosti. Ke zlepšení jeho vojenského vystupování a plnění vojenských povinností je třeba pevnějšího vedení.“ Jednalo se o drobné výtky, které rozhodně nebránily tomu, aby byl k 1. září 1960 přijat za důstojníka z povolání v hodnosti poručíka a přidělen do základní funkce velitele čety 260. protiletadlové dělostřelecké brigády 2. vojenského okruhu. Následně v létě 1963 absolvoval s výborným prospěchem přeškolovací kurz důstojníků radiolokace, přičemž získal kvalifikaci náčelníka hlásného a naváděcího radiolokátoru středního dosahu u svého domovského pluku. Prvního září 1963 pak byl jmenován nadporučíkem a od října 1963 působil jako učitel na Vyšším dělostřelecko-technickém učilišti v Martině ve skupině elektrotechniky a radiotechniky katedry základů radiolokace.

Provázela ho silná touha po hlubším vzdělání, především propadl kouzlu fyziky a matematiky, nejen proto mínil ve studiu pokračovat. V roce 1964 si jako pětadvacetiletý iniciativně zažádal o dálkové studium oboru radiolokace na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. „Chci získat vyšší odborné znalosti pro vykonávání své služby v armádě,“ mimo jiné vepsal do své žádosti a sebevědomě pokračoval: „Jsem si vědom, že učební látka je náročná, ale cítím se, že ji zvládnu bez obtíží. Matematika a fyzika mne baví a rozumím této problematice.“ Podařilo se. Na vysněné vojenské akademii byl ve svém živlu a dosahoval opět excelentních výsledků. Za devět semestrů splnil všechny předměty na výbornou (včetně těch technických, odborně vojenských, marxisticko-leninské filozofie i ruského a anglického jazyka). Zapojil se také jako pomocná vědecká síla. „Je všestranně schopným odborníkem,“ pochvalovali si jeho nadřízení. „Ve své činnosti je značně adaptabilní. Perspektivně je možno počítat s jeho růstem jak v oblasti řídící, tak v oblasti vědecké. […] Po krátké době si v kolektivu získává dominující postavení a stává se neformálním vedoucím. Z toho pramení i jeho sebevědomí a zdravá ctižádost. Je však ukázněný, má dobré vystupování a zdvořile jedná jak s nadřízenými, tak i s podřízenými.“ Nevyhýbal se ani možnému několikaletému vyslání do zahraničí, kvůli čemuž byl vedený jako možný kandidát studia vojenské dělostřelecké akademie v Leningradu na rok 1966. To se neuskutečnilo. Vzdělání nadále nabýval na domácí půdě a 6. srpna uvedeného roku se oženil s o pět let mladší administrativní pracovnicí podniku Konštrukta Trenčín, Evou Ollárekovou (*1944), s níž má tři děti: Vladimíra (*1969), Zuzanu (*1971) a Ivana (*1976).

Kariéra Alojze Lorence byla čím dále více provázána s politickou angažovaností. Na škole důstojnického dorostu vstoupil ve čtrnácti letech do Československého svazu mládeže, kde zastával funkci předsedy základní organizace a člena plukovního a baterijního výboru. Jeho tamější práce byla hodnocena jako slabší, až pasivní, a oproti minulosti se u něho vyskytla i určitá nedisciplinovanost. „Jen teoretizuje a nejedná. Ani k socialistické soutěži nezaujal jako člen baterijního výboru správné stanovisko. Soutěž ‚o vzorného žáka‘ nepochopil a neuznal za správnou formu ke zvýšení odborných znalostí v bojové a politické

4

General 001 az 208.indd 4

06.08.19 12:47

přípravě.“ Současně byl vnímán jako politicky vyspělý, s širokým přehledem o veřejném dění a ztotožňující se s politikou KSČ, kterou „správně chápe a umí ji prosazovat“. „Umí si z každé situace vyvodit dobré závěry. V politické přípravě v četě vyniká. Studuje soustavně politickou literaturu a jeho teoretické znalosti jsou velmi dobré,“ psalo se v posudcích z těchto časů. Ty následné se Alojz Lorenc rozhodl pevněji svázat s komunistickou stranou. V červnu 1961 se stal kandidátem KSČ a řádným členem od 14. března 1962 (setrval jím do roku 1990). Od listopadu 1967 pak zastával třináct měsíců funkci předsedy základní organizace KSČ posluchačů katedry Vojenské akademie Antonína Zápotockého.

Postupnou liberalizaci veřejného prostoru šedesátých let, která vyvrcholila rokem 1968, přijímal podle pozdějších vyjádření jako danost a s nadějemi na provedení nezbytných změn. Zároveň některé důsledky politického uvolňování u něho vyvolávaly obavy. Nesouhlasil s oslabováním vedoucí úlohy KSČ a zpochybňováním spojeneckých vazeb na Sovětský svaz a socialistické společenství.

Podle vlastních slov „prožíval zvláštní dilema“. „Tento rozpor způsobil, že každý z nás v té době projevil v diskusích a sporech tolik nejrůznějších názorů a postojů, že později u stranických prověrek záleželo jen na tom, které z nich chtěla komise akcentovat,“ rekapituloval tehdejší situaci v nových poměrech po roce 1990.

Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl opravu klíčovým obdobím, kdy si každý svým počínáním psal posudek nejen pro následující dvě dekády. U Alojze Lorence se jednalo o to důležitější životní mezník, že právě dokončoval vojenskou akademii a disponoval všemi odbornými předpoklady pro úspěšnou kariéru ve státní službě. V květnu 1970 zaujal během stranických prověrek následující konformistické stanovisko, které se ale patrně od jeho skutečného smýšlení zase tolik nelišilo: „Lednové zasedání a jeho usnesení [myšlena výměna Antonína Novotného na postu šéfa KSČ za Alexandra Dubčeka z ledna 1968] jsem přijal v naději, že dojde k seriózní nápravě chyb, kterých se naše strana v minulosti dopustila. Zvlášť jsem očekával, že k tomu dojde v ekonomické oblasti.

Později jsem však pozoroval, že kritika chyb přestává být kritikou a začíná být otevřeným útokem na vedoucí úlohu strany v naší společnosti, co[ž] mně jako straníkovi a příslušníkovi armády nebylo lhostejné. Pozoroval jsem, jak postupně strana ztrácí kontrolu nad situací v zemi, a nesouhlasil jsem s dobrovolným ústupem strany z vedení naší společnosti. […] Vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy do ČSSR mě zastihl na dovolené v Rumunsku. Přes úplně jednostranné informace jsem se ihned, jak to bylo možné, vrátil přes Maďarsko domů. Naproti tomu, že jsem ihned nepochopil nevyhnutelnost takového řešení situace v ČSSR, nehodnotil jsem vstup vojsk uvedených států jako okupaci a věřil jsem, že se mi jako příslušníku armády i straníkovi dostane informací, které tento čin zdůvodní. Z tohoto důvodu jsem se nezapojil do žádných protisovětských akcí. […] V podepsání smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR jsem viděl první krok k normalizaci situace v zemi. Později jsem nesouhlasil s neustálým vyvoláváním krizových situací v zemi, protože jsem v nich viděl reálné nebezpečí pro naši společnost. Můj postoj k novému vedení KSČ je kladný [...].

Vystoupení kontrarevoluce v srpnu 1969 jsem odsoudil.“ Jako předseda základní stranické organizace neměl v tomto turbulentním období jednoduchou situaci. Podle pozdější stranické prověrky i vlastních výpovědí se snažil brzdit „oportunistické tendence“ a dosáhl toho, že jeho stranický

5

General 001 az 208.indd 5

06.08.19 12:47

výbor neorganizoval žádné „nátlakové akce“. Komise pro výměnu členských legitimací KSČ nakonec doporučila Alojze Lorence ponechat ve straně a vyměnit mu členskou legitimaci. Navíc mu vyslovila poděkování a pochvalu „za jeho správný třídní postoj a angažovanost při konsolidačním procesu“. Přes 300 tisíc jiných jedinců takové štěstí, či smůlu nemělo. Dveře k dělání kariéry se tak Alojzi Lorencovi neuzavřely, ba díky personálním výpadkům po neprověřených stranících se otevřely dokořán.

Nicméně nešlo pouze o politické aspekty, neméně rozhodovaly další faktory, zejména odborné předpoklady. Po úspěšném absolvování studia a obhajobě diplomové práce na vojenské akademii nabyl v červenci 1970 Alojz Lorenc akademický titul inženýr a vysokoškolskou klasifikaci v oboru elektrotechnické inženýrství. Kantoři ho charakterizovali jako „nadprůměrně nadaného posluchače“ s vynikajícími výsledky, vysokou disciplínou a výbornými předpoklady pro vědecko-pedagogickou činnost. Apelovali na využití jeho odborných a vědeckých schopností.

Navzdory uvedenému Československá lidová armáda paradoxně konstatovala, že pro již kapitána Alojze Lorence nemá v jeho oboru patřičné uplatnění, a požadovala jeho nástup k bojovému útvaru. V této situaci proto dotyčný rád přijal nabídku pracovat jako příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB) se zařazením na speciální útvar federálního ministerstva vnitra (FMV), které hodlalo využít jeho zkušeností a zejména znalostí v oboru šifrové služby. Armáda tomu vyhověla. Jak se následně ukázalo, nalezl na ministerstvu vnitra uplatnění po následující dvě desetiletí a udělal zde závratnou kariéru, byť s hořkým koncem.

SNB vykonával jednak činnosti, které v dnešní době vykonává policie, jimi byla pověřena složka nazývaná Veřejná bezpečnost, jednak činnost zpravodajskou, kterou vykonávala Státní bezpečnost, obecnějšími slovy řečeno tajná policie. Ta měla za úkol vést zápas proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli československého státu a jeho režimu, proti zahraničním rozvědkám a jejím spolupracovníkům, zabraňovat únikům státního, hospodářského a služebního tajemství.

Ochraňovat ekonomické zájmy státu. Řízena byla ministerstvem vnitra a úkolována stranickým aparátem. Teze o diktatuře proletariátu a třídním boji oficiálně platily i v sedmdesátých a osmdesátých letech, přesto již Státní bezpečnost uplatňovala oproti předcházejícím obdobím sofistikovanější metody práce. Fungovala jako nástroj politické kontroly společnosti i jednotlivců, jejichž aktivitami se režim cítil být ohrožen. Pro nejvyšší představitele KSČ zajišťovala informace o dění ve společnosti. Aby mohla plnit svou úlohu, disponovala svými útvary v každém kraji a okrese, navíc budovala rozsáhlou agenturní síť. Nadále zůstávala represivním orgánem.

Alojz Lorenc nastoupil na FMV 1. září 1970, kde začal pracovat v šifrovém odboru, známém pod krycím názvem zvláštní odbor federálního ministerstva vnitra. Vykonával zde funkci kryptologa I. stupně, přičemž se nejdříve seznámil se služebními předpisy a normami ministerstva vnitra. Následně se zaměřil na oblast teorie automatů. Během krátké doby prostudoval základní literaturu v tomto oboru. Kladně byla hodnocena jak jeho profesní zdatnost, tak ideologická vyspělost, osobní vlastnosti a že se dokázal rychle zapracovat. Za hlavní úkol dostal do roka předložit návrh šifrovacího automatu, který by splňoval potřebné kryptologické i technologické parametry pro moderní systémy přenosu informací

6

General 001 az 208.indd 6

06.08.19 12:47

použitelných v ozbrojených složkách i dalších rezortech. To se mu podařilo. Šifrovací automat byl znám pod názvem PAŠA a jeho vývoj průběžně konzultován a oponován se sovětskou stranou.

Jako kryptolog prvního oddělení II. odboru zvláštní správy FMV fungoval Alojz Lorenc od června 1971 do dubna 1973, kdy se stal náčelníkem II. odboru (výzkum a vývoj šifrovacích technologií). Zaměřil se na aplikace pro syntézu a analýzu šifrovacích zařízení. Zpracoval několik studijních zpráv a navrhl nový přístup k problému syntézy šifrátorů. Dosáhl dalšího uznání a získával kladná hodnocení. Třikrát obdržel kázeňskou odměnu. V roce 1972 byl povýšen na majora a následující rok vyznamenán „Za Zásluhy o obranu vlasti“. V této době také absolvoval s vynikajícími výsledky půlroční nástupní školu Státní bezpečnosti při střední odborné škole FMV Felixe Edmundoviče Dzeržinského ve Vinoři.

Byla mu postupně udělena oprávnění přicházet do styku se státním tajemstvím různého charakteru.

Stranou nezůstala ani politická činnost. Po příchodu na ministerstvo vnitra se zapojil do práce organizace KSČ a vykonával funkci vedoucího stranické skupiny. Projevoval politické zkušenosti a praxi, obzvlášť vliv na bezpartijní členy kolektivu jeho oddělení. V místě bydliště se zapojil do práce místní organizace KSČ, Svazu československo-sovětského přátelství a zastával i funkci domovního důvěrníka a člena agitačního štábu uliční organizace KSČ.

U Alojze Lorence neutuchal ani zájem o další vzdělávání. V letech 1970 a 1971 navštěvoval 3. ročník angličtiny v jazykové škole ministerstva, kde vysoce hodnotili jeho jazykové nadání i studijní morálku. V červnu 1971 s výborným prospěchem vykonal z anglického jazyka zkoušku I. stupně a o rok později se přihlásil, a byl i doporučen, do konkurzu na aspiranturu při Ústavu pro využití výpočetní techniky v řízení při federálním ministerstvu pro technický a investiční rozvoj (obor technická kybernetika, specializace teorie konečných automatů). Před přijímací komisí prokázal vynikající znalosti v oboru techniky konečných automatů. Při vyhlašování pořadí skončil na prvním místě v oboru a byl přijat ke studiu. Náčelník správy vývoje a automatizace federálního ministerstva vnitra hodnotil koncem května 1974 Alojze Lorence tak, „že je jedním z nejpilnějších vědeckých aspirantů, které kdy naše školicí pracoviště mělo, protože se ještě dosud nikomu z ostatních 22 vědeckých aspirantů nepodařilo během 1 a ¼ roku dosáhnout úplného kandidátského minima, a navíc s tak výborným prospěchem.“ Nadále si doplňoval vzdělání. Vědecká rada elektrotechnické fakulty Českého vysokého učení technického v Praze mu udělila v únoru 1977 na základě úspěšného studia oboru kybernetika a obhajoby disertační práce na téma „Deterministické rozhodovací automaty s konečným počtem stavů“ vědeckou hodnost kandidát technických věd.

Přistupovalo se k němu jako k perspektivnímu pracovníkovi s potenciálem na výkon náročnějších funkcí. V květnu 1975 se Alojz Lorenc stal náčelníkem výzkumně-vývojového II. odboru zvláštní správy FMV. Z titulu své funkce dohlížel na přípravu sériové výroby dálnopisného šifrátoru BLANÍK, na další vývoj šifrátoru PAŠA, telefonního utajovače ADAM a aplikaci třídy šifrátorů řady ŠA. Lorencovou zásluhou bylo odboru, který vedl, propůjčeno státní vyznamenání „Za vynikající práci“. V únoru 1977 ho čekalo na základě pozitivních hodnocení sovětských a československých funkcionářů federálního ministerstva vnitra

7

General 001 az 208.indd 7

06.08.19 12:47

mimořádné povýšení do hodnosti podplukovníka a následně 1. října 1977 pověření výkonem funkce náčelníka zvláštní správy FMV, kde se opět osvědčil.

Působil přitom jako lektor Večerní univerzity marxismu-leninismu při hlavním výboru KSČ a člen vědecké rady FMV. Lorencovi nadřízení považovali jeho pracovní výsledky za cenné jak pro státně-bezpečnostní službu, tak pro vrcholné stranické a státní orgány, ba Varšavskou smlouvu.

Předzvěst dalšího kariérního postupu věstilo následující hodnocení z roku 1980 od ministra vnitra Jaromíra Obziny: „Úspěšně a rychle se zorientoval v úkolech vyplývajících pro něho z funkce náčelníka správy. Prokazuje dobré organizační schopnosti i potřebnou samostatnost a rozhodnost, to spolu s jeho politickou a odbornou připraveností se pozitivně odráží v celkových výsledcích práce zvláštní správy FMV […]. Pplk. Lorenc je čestné a přímé povahy, zásadový, kritický a sebekritický. Jeho výraznou vlastností je sebekázeň a náročnost k sobě samému. Jeho schopnosti a vztah k práci i k lidem jsou zdrojem přirozené autority, kterou má u svých spolupracovníků a podřízených. Je skromný, žije ve spořádaných poměrech. […] Je perspektivní a ve svém oboru velmi schopný a nadaným řídícím pracovníkem […], mohl by perspektivně ‚v případě potřeby‘ vykonávat vyšší řídící funkci.“ Stalo se tomu ještě téhož roku, kdy byl již v hodnosti plukovníka vybrán do funkce náčelníka Správy Sboru národní bezpečnosti hlavního města Bratislavy a Západoslovenského kraje. Pro Alojze Lorence se jednalo o velkou neznámou, ovšem neméně výzvu, a nakonec i příkaz, proto „s navrhovaným kádrovým opatřením souhlasí a žádá, aby se mohl z rodinných důvodů do Bratislavy přestěhovat až v roce 1981. V závěru pohovoru prohlásil, že bude pracovat vždy tam, kde jej bude strana potřebovat.“ Od října 1980 byl pověřen výkonem funkce I. zástupce náčelníka tamější správy SNB, aby se v nových poměrech zorientoval, a 1. května 1981 se náčelnictví ujal.

Měl na starosti významný region Československa, na jehož území tenkrát žilo okolo 40 % obyvatelstva Slovenska, působily tam důležité instituce a podniky.

Mimo jiné dostal za úkol předcházet neoprávněnému obohacování a rozkrádání socialistického majetku či se zaměřit na problematiku církve. Zcela zásadním úkolem bylo dosáhnout výrazného snížení kriminality v Bratislavě a zvýšení objasněnosti trestních činů. V oblasti řízení vyhledat a připravit vhodné osoby pro řídící funkce. V nové funkci se podle nadřízených osvědčil, neboť „prosazuje náročnost na celkové plnění úkolů, zvyšování objasněnosti kriminální trestní činnosti, přijímá opatření k upevňování morálně politického stavu“. V roce 1982 obdržel medaili „Za zásluhy o ochranu hranic ČSSR“ a o rok později federální vláda schválila návrh na jmenování Alojze Lorence do hodnosti generálmajora, kterým ho následně jmenoval prezident republiky Gustáv Husák. O dva roky později Alojz Lorenc obdržel státní vyznamenání „Za vynikající práci“.

Nastával vrchol kariéry v bezpečnostních složkách, neboť byl 1. listopadu 1985 jmenován do funkce prvního náměstka federálního ministra vnitra.

Na tomto postu vystřídal oficiálně kvůli nedostatkům v organizaci práce Jána Kováče, který byl vyšetřován v kauze rozkrádání socialistického majetku Babinský. Jednalo se o jeden z exemplárních případů – snahu ukázat veřejnosti, že boj proti korupci a klientelismu je myšlen vážně. V roce 1987 obdržel Alojz Lorenc sovětskou medaili k 70. výročí od vzniku sovětské tajné služby (rovněž disponoval státními a rezortními vyznamenáními Polska, NDR, Bulharska a Kuby).

8

General 001 az 208.indd 8

06.08.19 12:47

Ekonomické těžkosti, snaha o racionalizaci činnosti státního aparátu i odraz změn v zahraničněpolitické situaci zapříčiněných pokusy nového sovětského politického lídra Michaila Sergejeviče Gorbačova o reformy v Sovětském svazu vedly v létě 1988 k rozsáhlé reorganizaci federálního ministerstva vnitra. Během ní došlo k redukci počtu samostatných útvarů centrály a s tím spojenému poklesu systemizovaných pracovních míst, především na velitelských postech. Snížen byl počet náměstků ministra vnitra z pěti na tři. Svůj post náměstka přitom uhájil pouze Alojz Lorenc. Navíc 13. října 1988 nahradil dosavadního ministra vnitra Vratislava Vajnara náčelník Krajské správy SNB v Ostravě (několik měsíců ve funkci náměstka ministra) generál František Kincl, jenž byl vnímán jako člověk nového stranického šéfa, generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Miloše Jakeše. Podle jeho vzpomínek se uvažovalo i o Lorencovi, ve prospěch Kincla prý rozhodl fakt, že personální složení nové vlády vyžadovalo, aby funkci ministra zaujmul Čech.

Až do reorganizace útvarů Státní bezpečnosti ve druhé polovině roku 1988 podléhala Alojzi Lorencovi X. správa SNB (kontrarozvědka pro boj proti vnitřnímu nepříteli), XI. správa SNB (kontrarozvědka pro ochranu ekonomiky) a některé další útvary federálního ministerstva vnitra, jako například správa vývoje automatizace, technická správa a Vysoká škola SNB. Na základě reorganizace mu již podléhaly veškeré útvary kontrarozvědné činnosti. Navíc nově měl při přípravě konkrétních mimořádných bezpečnostních opatření na starosti operační štáb federálního ministerstva vnitra, který ministr vydáním rozkazu aktivizoval. V případě této situace se z Alojze Lorence stával nejmocnější činitel, jelikož pod jeho velení přecházely i útvary podřízené ostatním náměstkům, federálnímu ministrovi i republikovým ministrům.

Ještě v dubnu 1989 se nesla na adresu Alojze Lorence slova chvály u příležitosti jeho jmenování generálporučíkem. Jednalo se o „ocenění jeho dlouholeté, obětavé a svědomité práce při plnění služebních a stranických úkolů“. V květnu obdržel medaili „Za zásluhy o Československou lidovou armádu I. stupně“. Hodnost generálporučíka se stala v hodnostním žebříčku pro něho ovšem již konečnou.

Ve službách Státní bezpečnosti se projevoval jako pragmatický technokrat.

Participoval na reorganizaci a prosazování změn metod práce. Stál v čele komise, která zpracovávala reformu Státní bezpečnosti. Patřil mezi nejinformovanější muže tohoto silového rezortu a uvědomoval si nutnost provedení zásadnějších změn a politického řešení situace. Některé konkrétní náměty i navrhl, například změnu v komunikaci s opozicí. Současně zůstával v čele represivního aparátu, který neváhal potlačovat nežádoucí občanské projevy.

17. listopadu 1989 zastupoval v Praze nepřítomného ministra vnitra a o vývoji událostí souvisejících s manifestací k Mezinárodnímu dni studentstva průběžně informoval politické funkcionáře. Zároveň se v ten den účastnil jednání s delegací sovětské KGB, která oficiálně pobývala v Československu kvůli uzavření dohody o další spolupráci s StB. Ohledně úlohy Alojze Lorence během listopadových dnů se vyskytují různé spekulace, včetně těch, že na nich společně s dalšími vedoucími funkcionáři participoval se snahou, aby urychlili změny ve vedení KSČ.

Sám Lorenc tyto hypotézy odmítá. Na mimořádném sjezdu KSČ z konce prosince 1989 se ovšem vyjádřil, že „základní příčina událostí je v deformaci vztahů politické strany a mocenských orgánů a jejich zneužití k řešení politických sporů“.

9

General 001 az 208.indd 9

06.08.19 12:47

Vzhledem k tomu, že 29. listopadu zdravotně zkolaboval ministr Kincl, veškerá zodpovědnost za řízení ministerstva vnitra přešla výhradně na jeho prvního náměstka Alojze Lorence. Následně nově jmenovaný ministr František Pinc, jenž neměl se svěřeným rezortem zkušenost, víceméně přenechával volné pole svým náměstkům. V první řadě byly řešeny klíčové otázky plynoucí z předávání politické moci. Alojz Lorenc jednak vydal pokyn, podle kterého neměly složky Státní bezpečnosti nijak zasahovat do zjitřené situace a zastavil využívání aktivity veškerého vnitřního zpravodajství, jednak participoval na pokynu k provedení skartací. „V rámci všech těchto opatření jsem také souhlasil se skartací všech materiálů Státní bezpečnosti, o kterých jsem se domníval, že by mohly být zneužity. Mám na mysli zneužití proti pokojnému vývoji situace, šlo mi o to, aby nedošlo k nějaké eskalaci napětí ve společnosti i k iracionálním činům způsobeným emocemi či strachem,“ posléze vysvětloval svou motivaci tím, že samotné znění pokynu, které vyvolalo hromadnější a živelnější likvidaci mnohdy ožehavých písemností, neformuloval a nebyl s ním včas přesně obeznámen.

21. prosince byl Alojz Lorenc odvolán z funkce prvního náměstka ministra vnitra a následující den ustanoven k 1. lednu 1990 konzultantem kanceláře Vnitřní a organizační správy federálního ministerstva vnitra. Jeho pozice byla neudržitelná. Již 16. února ho ministr vnitra Richard Sacher odvolal z dosavadní funkce a zařadil do zálohy pro přechodně nezařazené příslušníky SNB. Nakonec pod tlakem požádal 21. března o uvolnění ze služebního poměru: „V posledních měsících se můj služební poměr stal důvodem k zpochybňování úsilí FMV o principiální realizaci nové bezpečnostní politiky. Každá snaha čelit těmto tendencím by neprospěla všeobecné potřebě a též mému osobnímu zájmu, aby nastoupený proces demokratických změn byl uskutečňovaný politikou národního porozumění a pokojnou cestou. Navíc nemám už ani dostatek psychických sil, abych dále čelil útokům, které jsou zaměřené proti mojí osobě. Celá situace se negativně odráží i na životě mojí rodiny. Na základě těchto skutečností žádám o uvolnění ze služebního poměru příslušníka SNB ze závažných osobních důvodů v termínu, které FMV považuje za vhodný. Současně žádám o pomoc FMV při umístění v občanském povolání.“ Ministr vnitra souhlasil, aby Lorencův služební poměr skončil k 31. březnu 1990. Pokus o přechod na ministerstvo národní obrany se ukázal být neúspěšný, ačkoliv mu do penze prakticky zbývaly jen čtyři roky.

Jeho pád souvisel s činností speciálního vyšetřovacího týmu vojenské obvodové prokuratury, která zahájila trestní stíhání vůči některým vysoce postaveným příslušníkům bezpečnostních složek. 3. dubna 1990 byl Alojz Lorenc vzat do vazby a vyšetřován ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele a omezování osobní svobody. Jednak za bránění účasti organizátorů a dalších osob na nepovolených demonstracích, jednak z podílu na neoprávněné skartaci materiálů Státní bezpečnosti. Několikrát sice podal stížnost, že pokračování vazby je bezpředmětné, což bylo zamítáno se zdůvodněním, že nepominuly důvody vazby, jelikož obviněný by mohl negativně působit na vyšetřování. V prosinci 1991 začalo soudní líčení a Vyšší vojenský soud v Táboře shledal koncem října 1992 Alojze Lorence vinným a odsoudil ho ke čtyřem rokům nepodmíněného trestu odnětí svobody. O půl roku později rozsudek potvrdilo vojenské kolegium Vrchního soudu v Praze, ovšem Alojz Lorenc jako slovenský občan žijící v Bratislavě odmítl po rozpadu Československa nastoupit trest v České republice.

10

General 001 az 208.indd 10

06.08.19 12:47

Slovenské orgány neuznaly rozsudek českého soudu a v květnu 1995 zahájily ve stejné věci vlastní vyšetřování. Trestní stíhání v roce 1998 přerušily s odůvodněním, že bez aktivní pomoci orgánů České republiky není možné rozhodnout jinak, proti čemuž se česká strana ohradila. Následně byl soud obnoven a operoval s obviněním, že Alojz Lorenc protizákonně nařídil v letech 1988 a 1989 preventivní zatýkání představitelů opozice. Kauza nakonec dospěla k pravomocnému rozsudku koncem dubna 2002, kdy Vyšší vojenský soud v Trenčíně potvrdil Alojzi Lorencovi za zneužití pravomoci veřejného činitele podmíněný trest v délce patnácti měsíců s tříletou podmínkou. Otázku skartace, kterou již vojenský soud v Táboře vyloučil v roce 1993 k samostatnému projednání, slovenské orgány přestaly zkoumat.

Navzdory uvedeným skutečnostem se Alojz Lorenc dokázal úspěšně pracovně etablovat i v éře reálného kapitalismu, když se vrátil ke své původní odborné profesi – informačním technologiím. Působil jako společník soukromých firem TWIS, spol. s. r. o., ALFA VS spol. s. r. o. (1992–2011) a Risc Consulting, spol. s. r. o. (2010–2018), které se zaobíraly organizačním poradenstvím, ochranou informačních systémů, analýzou rizik, výzkumem kryptologie a vývojem softwarových šifrovacích systémů. V roce 1999 byl jeho firmě přiznán patent na šifrovací algoritmus GAMA aplikovaný ve firemních šifrovacích softwarových prostředcích. V letech 2003–2010 pracoval jako ředitel divize firemních rizik pro investiční skupinu Penta Investments. O svém životě, zkušenostech a názorech publikoval knihu i poskytl několik uveřejněných rozhovorů. Jeho vězeňský osud nalezl v roce 2018 tvůrčí ztvárnění v kriminálním seriálu České televize Rédl režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Mira Šifry.

Mgr. Michal Macháček, Ph.D.

VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE Alojz Lorenc: Ministerstvo strachu? Neskartované vzpomínky generála Lorence, Tatrapress, Bratislava 1992.

Generál Lorenc: Dešifrovaný svet (rozhovory s Alojzem Lorencem vedl Pavol Janík), Forza, Banská Bystrica 2000.

Je štátny prevrat, na víkend domov neprídem (rozhovory s Alojzem Lorencem vedl Karol Lovaš), VSSS, Bratislava 2018.

Pavel Žáček: Kariéra Alojze Lorence. Vzestup a pád chladného technokrata, in: Oldřich Tůma (ed.): Historické studie. K sedmdesátinám Milana Otáhala, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1998, s. 260–279.

Pavel Žáček: „Můžou přijít, jsme hotovi…“ Tzv. Lorencova skartace z prosince 1989 v dokumentech, in: časopis Pamäť národa, říjen 2004, s. 28–41.

Pavel Žáček (ed.): Vypovídat pravdu a nic nezamlčet 2. Protokoly parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, CEVRO – Liberálně-konzervativní akademie, o. s., Praha 2013.

Archiv Ústavu paměti národa, Bratislava – personální služební spis Alojze Lorence, evidenční číslo 1580.

11

General 001 az 208.indd 11

06.08.19 12:47

Pravda obyčejně není hlučná, pravdou obvykle nebývá to, co se huláká, ani čemu se dostává největší prostor. Pravda nepotřebuje střechy ani náměstí. Pravda si vystačí sama. Někdy má své oběti.

Neboť má svou cenu. Pravda zůstane pravdou, i když se jí všichni vysmějí. Protože má něco, kvůli čemu nemusí pospíchat jako lež.

Pravda má čas.

Bojím se, že už dávno nejsme schopni naslouchat jejímu hlasu. Každý máme totiž svou pravdu. Předem danou. Vybranou. Tu, které jediné chceme a budeme věřit. Zajímá nás jen a jen naše pravda. I když možná od začátku podvědomě cítíme, že pravdou nikdy nebyla.

Pravda není měkká ani tvrdá. Pravda je zkrátka pravda. Někdy tlačí jako otlak na patě nebo kuří oko. To už je úděl pravdy.

A já nad ní jenom žasnu, jak mě zas šťouchla pod žebro, ne aby mi ublížila, ale abych se mohl zhluboka nadechnout. Zvednout ze země její nepatrnou střepinu a vložit ji tam, kam patří.

Až jednou kdosi najde poslední úlomek té rozbité pravdy, bude moci otevřít šampaňské a říct: „Tady ji máte. Pravdu, kterou jste hledali.“ Do té doby se můžeme jen jako Pilát ptát: „A co je pravda?“ A netvářit se přitom jako ti, kteří vědí víc než ona sama.

Karol Lovaš

12

General 001 az 208.indd 12

06.08.19 12:47

SEDÍM ZA STOLEM NA BOŽEJOVSKÉ FAŘE…

V roce 1998 jsem se jako dvaadvacetiletý rozhodl udělat rozhovor s Vasilem Biľakem. Moji zkušení kolegové v Rádiu Twist se mi smáli, že se se mnou nebude bavit, protože odmítl už mnoho jiných přede mnou a pak prý ani nevím, kde bydlí. „Nevím, ale každý bratislavský taxikář to ví,“ oponoval jsem.

A nechal se odvézt před jeho dům. Odmítl mě. Za nějaký čas jsem se vrátil. Už jsem přece věděl kam. Podruhé mi oznámil, že je nemocný a že ho nemám otravovat. Zeptal jsem se, kdy bude zdravý.

Odpověděl, že za měsíc. Byl jsem tam znovu. Tentokrát jsme už nemluvili pouze prostřednictvím hlasového zařízení. Po schodech sestoupil k bráně a důkladně si mě změřil. Od toho dne jsem na Timravinu ulici docházel pravidelně každou středu. Trávili jsme spolu dopoledne po celý rok.

Pamatuji si, jak jsem později, už jako student teologie, s sebou na neohlášenou návštěvu přivedl dvě řeholní sestry. Přijal nás. A já jsem se ho tehdy zeptal, proč před lety nakonec souhlasil s naším rozhovorem. „Neznal jsem vás. Neposlouchal jsem Rádio Twist. Musel jsem se na vás informovat.“ Zajímalo mě, kdo mě tak mohl starému pánovi doporučit. „Alojz Lorenc,“ řekl Biľak bez dalších souvislostí.

Požádal jsem ho o kontakt. Alojz Lorenc poslouchal Rádio Twist a s rozhovorem souhlasil. Setkali jsme se a udělali první rozhlasové interview. Podobně jako v případě Vasila Biľaka se citace z rozhovoru objevily v domácím i zahraničním tisku.

S Alojzem Lorencem jsem zůstal v kontaktu i poté. Považoval jsem za čest a privilegium navštívit ho vždy, když mi vyšla 13

General 001 az 208.indd 13

06.08.19 12:47

nová kniha, abych mu ji předal. Co se jen navztekali „přední“ katolíci, kteří nemohli rozdýchat, že mi do jedné z nich napsal několik vět.

Hana Zelinová mi usazenému v jejím gaučíku kdysi barvitě líčila, jak Timrava neuměla psát správně ypsilonky. Když jí jednou Jozef Škultéty vrátil novelku s tím, že slovenská spisovatelka by měla ovládat pravopis, odepsala mu: „Švec je od toho, aby šil boty.

A čistič je zas na to, aby je čistil.“ Nejsem historik, politolog ani sociolog. Z rozhovoru, který jsem udělal, „ušijí oni šaty“. Nejen Alojzu Lorencovi. I nám.

Je jedním z těch, díky kterým to v roce 1989 neskončilo v Československu krvavě.

V roce 1987 přichází Michail Gorbačov oznámit, že končí éra sovětských satelitních států a nezopakuje se rok 1968. Navzdory tomu nenechávají Sověti u nás nic náhodě, přesněji na „starých“ soudruzích, s nimiž mají bohaté zkušenosti. O rok později dostává v rámci reorganizace Federálního ministerstva vnitra první náměstek ministra Alojz Lorenc do rukou Hlavní správu kontrarozvědky, Hlavní správu vojenské kontrarozvědky i Správu kontrarozvědky v Bratislavě. Jeho kontrole a řízení podléhala protišpionáž, ekonomická, vojenská a politická kontrarozvědná práce v celé republice.

To vše v době, kdy se do pohybu dostává bipolární svět zahrnující i poměry v Československu, poznamenaném od vzniku republiky mnichovskou dohodou, rozpadem první republiky, druhou světovou válkou, studenou válkou, padesátými lety, pokusem o reformu socialismu a jeho potlačením v roce 1968, obdobím normalizace a nástupem perestrojky Michaila Gorbačova.

František Kajetán Zedínek, vězeň želivského kláštera z období komunismu, mě naučil, že každé zlo je pouze epizodou dějin, proto se ho nesmíme bát.

Stařec klidně dojedl v klášterní restauraci lívanec s ovocem.

Dcera, sedící naproti, z něj nespustila zrak. Byla právem hrdá na otce, kterému v ten den naslouchal opat spolu s bratry. Mohl 14

General 001 az 208.indd 14

06.08.19 12:47

být jedním z nich. Řeholník. Kněz. Kdyby komunisté nerozhodli jinak.

Zlo je jen epizodou dějin, které se není třeba bát. V roce 2016 se po šedesáti letech vrátil František Kajetán Zedínek do Želivu, aby tento dar předal těm, kterým může posloužit. Jako naděje do nejistých časů.

Sedím za stolem na božejovské faře a ťukám do klávesnice.

Občas se podívám před sebe. Na obraz Vladimíra Franze Totalita, který visí přede mnou. Je na něm namalovaný člověk hlavou dolů.

S maskou na obličeji. Svět vzhůru nohama, život v masce. Osobní totalita stojí na začátku každé totality. Zůstává pro mě výzvou.

Odhodit masku. Rozsvítit lampu a vidět jasně. Zřetelně. Pravdivě.

Nejen Alojze Lorence.

Adam se v ráji vymlouval na Evu. Eva zase na hada – nikdo další už nebyl po ruce. Říkám jim první zakuklení katolíci. I my se denně vymlouváme jeden na druhého. Do kostela si vlastně chodíme stěžovat. Žalovat. Manželky na manžely, muži na ženy, rodiče na děti, děti na rodiče. Málokdy někdo z nás začne jinak. Od sebe. „Jak to jen máš se mnou těžké, milý Bože!“ V takovém případě si obyčejně ušetříme další putování. Čas sobě i druhým.

Herečka a spisovatelka Milka Zimková jako dívka nechápala, proč dědeček, dobrý a správný chlap, nechodí do kostela. „Choď, Milečko, ale nechtěj po mně, abych chodil.“ Stařec umřel.

Na pohřeb přišli lidé ze širokého okolí. Milka opakovaně položila otázku, na kterou stále neznala odpověď. Dozvěděla se, že když byla máma malá, denně putovala s otcem na farní pole. Jednou se vypravila sama. Otec se s koňmi opozdil. Dorazil akorát včas, aby kněz jeho dceru neznásilnil. Lidé, neznalí toho příběhu, viděli celé roky muže, který nechodil do kostela. Před Bohem stál ale raněný chlap. Otec milované dcery. Milovaný syn Otce. Bůh vztáhl ruce a řekl: „Odpusť.“ V náručí držel mrtvé tělo jediného Syna. Otec se zadíval na Otce a pošeptal: „Odpusť.“ Odpouštějící Bůh je tou nejlepší terapií pro raněného člověka. Odpuštění jako nabídka. Východisko. I cíl. Cesta k pokoji a spokojenosti.

Mohl by nás Bůh milovat, kdyby nám hned na začátku neodpustil?

15

General 001 az 208.indd 15

06.08.19 12:47

S Čapkovým vrahem Kuglerem mu už nějaký čas kladu jinou otázku: „Proč mě ty sám nesoudíš?“ „Protože všechno vím. Kdyby soudci všechno, ale úplně všechno věděli, nemohli by také soudit, pouze by všemu rozuměli, až by je z toho bolelo srdce. Jak bych tě já mohl soudit? Soudce ví jen o tvých zločinech, ale já vím o tobě všechno. Vše, Kuglere.

A proto tě nemohu soudit.“ Bůh o nás ví všechno. Proto nás chce zachránit. Všechny. Bez rozdílu.

P. S. „Už jsi našel Boha?“ „Ne.“ „A sebe?“ „Ještě ne.“ „A co děláš v klášteře?“ „Těším se, že mě nechává stále hledat.“ Božejov – Bratislava – Želiv, 2018

16

General 001 az 208.indd 16

06.08.19 12:47

S rodiči v roce 1939. O sedm let později se narodil bratr Miroslav.

První cigareta.

Ze zvědavosti – co ti dospělí na tom mají?

17

General 001 az 208.indd 17

06.08.19 12:47

První svaté přijímání, 1946.

18

General 001 az 208.indd 18

06.08.19 12:47

Školní lyžařský závod v Trenčíně (č.18). První zleva je Ivan Krajíček.

Svatba s Evou v roce 1966 v Trenčíně.

19

General 001 az 208.indd 19

06.08.19 12:47

S prvorozeným synem Vladimírem (1969). Později se narodili dcera Zuzka a syn Ivan.

Rodinná oslava.

20

General 001 az 208.indd 20

06.08.19 12:47

SÂ matkou.

21

General 001 az 208.indd 21

06.08.19 12:47