0040776

JARNÍ OBĚŤ

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 1

01.12.2020 11:59:29

Duben je nejkrutější měsíc, rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínky s touhou, vznítí kořeny jarním deštěm z otupělosti.

T. S. ELIOT: PUSTINA (překlad Jiří Valja)

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 7

01.12.2020 11:59:29

Prolog 19. května 1986 Jakmile Malý Stefan vjel do močálu, vzpomněl si na tu mrtvou dívku. Jinak to ani nešlo. Šeptanda, která začala hned ráno prvního května, oběhla za těch pár týdnů několikrát celý kraj. Plnila mu hlavu strašlivými výjevy, před nimiž nebylo úniku.

Její mrtvé tělo na obětním kameni uprostřed kruhu menhirů. Bílé šaty, rozpuštěné vlasy. Ruce zkřížené na prsou, mezi ztuhlými prsty dva jelení parohy. Obličej, kdysi tak krásný, přikrytý zakrváceným kapesníkem. Jako by se jí ten, kdo ji zbavil života, poté už nedokázal podívat do očí.

Většina obyvatel Tornaby věděla naprosto přesně, kdo ji zavraždil. Byl to ošklivý, ale jednoduchý příběh. Rodinná tragédie. Byli ale i tací, kteří si šuškali, že ve skutečnosti se o Valpuržině noci stalo něco docela jiného. Že prý si snad sám Listoň vybral svou jarní oběť.

Malý Stefan sice už dávno nevěřil na strašidelné báchorky, ale přesto se zachvěl. Na úzkou štěrkovou silnici dorážel bažinatý les. Šlehal do laku karoserie dlouhými zelenými pařáty. Močál měl Malý Stefan ze všech zámeckých pozemků nejméně rád. Tu vlhkost, ten hnilobný puch. Rozmáčené podloží, které vás v jednu chvíli unese, a v příští vcucne holínku do bahna tak hluboko, že 9

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 9

01.12.2020 11:59:29

i dospělý chlap má problém se bez pomoci vyprostit.

Močál je Listoňův revír, říkával vždycky jeho dědeček. Lidi dělají nejlíp, když se od něho drží dál. Přinejmenším z poloviny měl ten pověrčivý starý bručoun pravdu.

Cesta, po které Malý Stefan jel, vedla do nejodlehlejších částí močálu. Na Svartgården, kde mrtvá dívka bydlela. Ještě asi před měsícem ji odsud vezl na autobus.

Seděla v tomhle pickupu na předním sedadle, těsně vedle něj. Moc toho nenamluvila, zdálo se, že je ponořená do vlastních myšlenek. On po ní tajně pokukoval, pozoroval její pohyby, její tvář. A zničehonic se ho zmocnil pocit, který si pořádně nedovedl vysvětlit.

Byl ženatý, měl dvě dcerky, dům, auto a dobrou práci.

Obvykle si toho vážil, ale v tu chvíli, jak tam tak seděl vedle krásné holky, se to náhle proměnilo v přítěž. Jeho život už byl nalinkovaný. Stal se dlouhou předvídatelnou poutí beze špetky lákavosti a zakázanosti, která z dívky vyzařovala, kterou přímo voněla. Nasládle a nakysle jako právě rozkvetlé šeříky. Byla to vůně, která probouzela touhu. Žádostivost.

V jeden okamžik, když se podívala jinam, chybělo maličko, aby natáhl ruku a sáhl si na ni. Jako by mohl tím letmým dotykem získat alespoň část ze všeho, co promeškal. Na poslední chvíli se ovládl, ale pocit ztráty se s ním táhl ještě několik dní.

Směrem do nitra močálu se stav štěrkové silnice stále zhoršoval a Malý Stefan se vyhýbal hlubokým výmolům, jak jen to šlo. Tuhle cestu měl udržovat Lasse Svart, měl to napsané ve smlouvě, ale samozřejmě na to kašlal.

Dlouhá léta se spoléhal na to, že jiného nájemníka hrabě nikdy nenajde, protože nikdo nemá zájem o pár hektarů vodnatého mokřadu, takže si může na Svartgårdenu dělat, co chce. Ve svém vlastním královstvíčku daleko od zákonů, pravidel a zvědavých pohledů.

Jenže to bylo před Valpuržinou nocí. Předtím, než 10

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 10

01.12.2020 11:59:29

byla šestnáctiletá dcera Lasseho Svarta nalezena zabitá na obětním kameni a okolo ní v půdě byla spousta otisků kopyt.

O Valpuržině noci je hranice mezi životem a smrtí nejtenčí.

Dějí se věci, příroda hladoví a po lesích jezdí Listoň.

Malý Stefan se znovu zachvěl.

Les prořídl a auto vjelo na rozblácený dvůr Svartgårdenu. V šeru pod stromy se krčily tři zchátralé budovy, skoro jako by se schovávaly. V kopřivách stály zrezivělé zemědělské stroje.

Na Svartgårdenu už byl několikrát, většinou v doprovodu zámeckého správce Erika Nyberga, a pokaždé je přivítala smečka uštěkaných teriérů, ještě než zaparkovali auto. Teď nebylo po psech ani vidu, ani slechu. Všude ticho a klid. Ani ptáci netropili velký povyk, přestože bylo jarní ráno. Na statku vládlo podivné, tísnivé mlčení.

Malý Stefan postál pár minut u auta, vložil si do úst žvýkací tabák a čekal, kdy z obytného domu vystrčí hlavu Lasse nebo některá z jeho žen a zeptá se ho, co tady sakra chce. Všude ale byla jen tma. Lasseho červený pick­ up zmizel, nestál ani na dvoře, ani ve vratech. Ani starý rozhrkaný ford, kterým jezdily ženské, nebylo nikde vidět. Malý Stefan se podíval na hodinky. Půl osmé ráno.

Kdo by někam jezdil tak brzy?

Koutkem oka postřehl pohyb. Zpoza rohu kovárny na něj vykukoval psík. Mladý, téměř ještě štěně. „Pojď sem!“ řekl Malý Stefan, aniž sám věděl proč.

Pes udělal pár opatrných kroků vpřed. Hlavu i ocas držel u země, ocas vyděšeně stažený mezi nohama. Vtom se náhle zastavil a strnul, jako by něco uslyšel.

Malý Stefan se rozhlédl, ale v obytném domě pořád vládla tma a ticho. Když se obrátil zpátky k psovi, ten už byl pryč.

V půli betonových schodů k domu si všiml, že venkovní dveře jsou pootevřené. Zastavil se na prahu a přesně 11

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 11

01.12.2020 11:59:29

nevěděl, co udělat. Na zdi vedle dveří visela půlmetrová figurka ze spletených zelených větviček. Stejnou si každé jaro vyráběl jeho dědeček a věšel si ji na dveře.

To aby Listoň uháněl nocí dál. A nezastavil se u našeho domu. „Haló? Je někdo doma?“ Jeho hlas se rozléhal mezi zdmi a vracel se mu zkreslený ozvěnou. Jako by ve skutečnosti patřil někomu jinému. Někomu, kdo ho pozoruje ze zeleného příšeří. Kdo ho napodobuje, aby ho pozlobil.

Malý Stefan znovu zašilhal na hrůzyplnou postavu z větví a na chvilku se mu zachtělo seběhnout schody, naskočit do auta a odjet pryč. Říct Eriku Nybergovi, že nikdo nebyl doma, takže ten pitomý odečet vodoměru musí počkat. Jenže byl dospělý chlap, který tu měl práci, a ne malý usmrkanec, co se bojí strašidelných historek.

Zaklepal na rám dveří. „Haló!“ zavolal znovu. „Je někdo doma? Tady Malý Stefan ze zámku.“ Nic. Ticho v domě přiživovalo jeho nepříjemné pocity.

Košile se mu lepila na záda. Zhluboka se nadechl. Zaklepal ještě jednou, tentokrát silněji. Otevřel dveře dokořán a vešel do předsíně. V domě to zvláštně páchlo. Zatuchle a zvířecky, Malý Stefan si to nedovedl zařadit. „Haló?“ Strčil hlavu do kuchyně. Na stole stály použité talíře, sklenice a příbory po třech lidech. Ve zbytcích jídla bzučelo pár much. Jedna z židlí ležela povalená na zemi.

Otočil se. V pokoji na opačném konci předsíně zahlédl ustlanou postel. „Haló!“ zavolal znovu, tentokrát do patra.

Pořád žádná odpověď. Nepříjemný pocit stále sílil, ale Malý Stefan se opanoval a vyšel po strmém schodišti.

Schody vrzaly pod jeho holínkami.

12

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 12

01.12.2020 11:59:29

V patře bylo šero. Nalevo se nacházela ložnice s manželskou postelí, rovněž ustlanou jako v přízemí. Dveře napravo byly zavřené. Pár vteřin mu trvalo, než si všiml, že vůbec nejsou jednolitě zelené, jak si původně myslel, nýbrž pokryté pečlivě namalovaným listovím. Vypadalo to téměř jako umělecké dílo.

Elitin pokoj, napsal někdo krásným ozdobným písmem přesně ve výši očí.

Tady tedy bydlela. Tady žila.

Elita Svartová. Jarní oběť.

Malý Stefan vzal za kliku a zdálo se mu, že slyší tlukot svého srdce, jak se rozléhá ozvěnou po domě. Chystal se učinit něco zakázaného, vstoupit do světa, kde neměl co pohledávat. Jako nezvaný host, jako zloděj.

Vtom spatřil na dveřích ještě jeden nápis. Drobná roztřesená slova, která skoro splývala s malbou, ale čím víc si Malý Stefan zvykal na šero, tím zřetelněji mu vyvstávala před očima.

Příroda hladoví a po lesích jezdí Listoň.

Zároveň objevil ještě něco. V malované spleti listů se ukrýval veliký, děsivý mužský obličej.

Náhle dostal vnuknutí a zamrazilo ho. Nevěděl, odkud se ten pocit vzal a proč, ale byl tak silný, až mu chloupky na zátylku zaškrábaly o límec. V tomhle domě se něco stalo. Něco zlého, co přimělo Lasseho Svarta a jeho ženy vstát od večeře, rozběhnout se k autům a ujet do noci. Něco, co souvisí s mrtvou šestnáctiletou dívkou na studeném kameni a strašidelným jezdcem, který se prohání po lese.

Malý Stefan pustil kliku a bral schody dolů po třech.

Vyřítil se z předsíně přes venkovní schodiště do auta.

Nastartoval tak prudce, až sebou vůz škubl, pak se rozjel pryč a nepodíval se do zpětného zrcátka, dokud si nebyl naprosto jistý, že Svartgården už zmizel hluboko v zeleni.

13

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 13

01.12.2020 11:59:29

1

„Ahoj, Margaux, tady Thea. Promiň, že jsem se dlouho neozvala. Spousta práce se stěhováním.

Ale teď už jsme s Davidem konečně ve Skåne. Náš nový život může začít. Nový příběh, šťastnější než ten předešlý. Jak aspoň oba doufáme.“ Kamera dronu nejprve zabere zblízka zámeckou bránu a honosné kamenné schodiště. Pak se pomalu oddálí, dokud se v obraze neobjeví celý zámek. Velká středová část i obě přilehlá křídla, která seshora vypadají jako protáhlé H. Čerstvě omítnutá bílá fasáda, zelená měděná střecha, vpravo za východním křídlem domek kočího a stáj. Za západním příkop. Ozve se hlas vypravěče.

Zámek Bokelund se nachází přibližně čtyři kilometry od vísky Tornaby v okrese Ljungslöv v severozápadním Skåne, nedaleko jižního výběžku kopce Söderåsen. Patří k nejstarším v celém Skåne, jeho historie sahá až do čtrnáctého století. Součas‑ ná hlavní budova ve stylu francouzské renesance byla postavena okolo roku 1880, ale pozůstatky původního hradu lze dodnes najít v podzemí, kde se zachovala vězeňská kobka.

To poslední je trošku přikrášlené. Nikdo vlastně neví, k čemu se komůrka ve sklepě používala. Ale David má 15

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 15

01.12.2020 11:59:29

pravdu, že vězeňská kobka zní mnohem lépe než špajz, to Thea připouští.

Dron se ještě o něco oddálí, aby byl vidět mechově zelený příkop obklopující ostrov, na němž zámek stojí.

Na jihu alej, která spojuje zámek s hlavní silnicí. Na severu úzký kamenný most, který vede do zámeckého lesa.

Na východě se rýsuje močál.

Zámek Bokelund stojí na ostrově obehnaném příkopem, kte‑ rý vznikl v sedmnáctém století přivedením vody z nedalekého močálu Tornaby, jednoho z největších mokřadů ve Skåne, který je lokalitou Natura 2000 a pyšní se bohatou flórou i faunou.

Střih na jelena v protisvětle, kapradí, mech, vážku tančící nad stojatou vodou, hejno hus letících k modrému nebi.

Znovu dron. Další přelet, tentokrát shora dolů, opačným směrem než v prvním záběru, takže nakonec přistane na zámeckých schodech, kde právě stojí Thea a David.

Od roku 1996 zámek vlastní a spravuje Nadace Bokelund, zřízená hrabětem Rudolfem Gordonem, posledním soukromým majitelem zámku. Nadace Bokelund je unikátní projekt, jehož cílem je podporovat obec Tornaby a její obyvatele. Dotuje mimo jiné autobusovou linku a ordinaci obvodního lékaře, udílí sti‑ pendia. Také nedávno nechala restaurovat zámek a navrátila mu tak původní lesk.

Konec videa. „Co myslíš?“ David se tváří dychtivě a zároveň nervózně. „Hned za to přijde ten rozhovor, který natočíme za chvilku.“ „Hezké,“ řekne Thea, ale hned toho zalituje, jakmile spatří Davidův obličej. „Profesionální,“ dodá. „Hodně profesionální.“ David se zatváří spokojeněji. Sklapne notebook a položí ho na kamennou balustrádu. „Před chvilkou jsem to dostal od produkčního.“ Ukáže na drobného muže v kšiltovce, který stojí opodál 16

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 16

01.12.2020 11:59:29

a diskutuje s kameramanem a zvukařem. „Ještě to chce dopilovat a přidat hudbu, ale to až po rozhovoru. Podle mě to bude super. Jenom aby vydrželo počasí.“ Pohlédne neklidně na nebe. Na druhou polovinu dubna je horko, jarní slunce svítí, ale na obzoru se zvětšuje šedý pruh. „Musí to být perfektní,“ zamumlá David. Patrně spíš sám k sobě než k ní.

Thea ho vezme za paži. „Taky že bude, neboj.“ David přikývne a zmůže se na křivý úsměv. Má na sobě křídově bílý kuchařský úbor. Prošedivělé vousy pečlivě zastřižené podél linie čelisti, blonďaté vlasy sčesané dozadu.

Přijde k nim žena s taštičkou líčidel za opaskem. „Pardon. Ještě vám přidám trochu pudru na čelo.“ „Jasně, samozřejmě.“ Maskérce je kolem třiceti, takže aspoň o patnáct let méně než Thee a Davidovi. Navíc je poměrně atraktivní.

Ještě nedávno by David přepnul do okouzlujícího režimu. Nasadil by ten svůj sebejistý vlčí škleb, kterému se tak těžko odolává. Jenže David je nesvůj. Občas se bezděčně kouše do nehtu, až má špičku palce celou rudou, a maskérka má co dělat, aby se mu čelo nelesklo potem. Žena se obrátí na Theu. „Vy tam budete taky?“ „Ne,“ vpadne David. „Moje žena je trochu stydlivá.“ Mrkne na Theu, jako by jí chtěl dát znamení, že všechno je v pořádku. Že si to vyříkali a on respektuje, že ona v televizi být nechce. Thea však ví, že tak to není. „Davide, můžete sem na chvilku?“ zavolá produkční.

Thea ustoupí ke zdi. Nejraději by se vytratila po schodech dolů a odplížila se domů, do domku kočího, co nejdál od kamer. Jenže televizní reportáž je pro zámek velká událost, takže musí být aspoň u toho a projevovat zájem.

17

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 17

01.12.2020 11:59:29

„Jak to jde?“ ozve se za ní hlas. „Dobře.“ Thea se snaží zakrýt překvapení. Davidova matka Ingrid má navzdory svým rozměrům spolehlivou schopnost přikrást se nepozorovaně. Je vysoká, něco přes metr sedmdesát pět, takže o víc než deset centimetrů vyšší než Thea. Rovná záda, široká ramena, vůbec v sobě nemá schlíplost, jaká se obvykle dostavuje s příchodem důchodového věku. Ocelově šedé vlasy zastřižené nakrátko, v očích pod brýlemi pronikavý pohled. „Vypadá to, že počasí vydrží. Ještě že tak.“ Thea místo odpovědi přikývne. „V kolik hodin zítra přijde doktorka Anderssonová?“ Náhlá změna tématu. Takhle Ingrid zkrátka funguje. „V devět,“ odpoví Thea, ačkoli si je jistá, že Ingrid má její diář dávno v malíku. „Provede tě po okolí. Ukáže ti ordinaci a vysvětlí ti, co a jak.“ Oznamovací věty, nikoli otázky. „Hm.“ „Sigbritt Anderssonová je vynikající obvodní lékařka,“ pokračuje tchyně. „Znamená pro Tornaby mnoho.“ Thea čeká na výhrady, které visí ve vzduchu. A ty jako na objednávku přijdou. „Ale Sigbritt byla vždycky zvědavá, už odmalička.

Musíš si před ní dávat pozor na jazyk, jestli mi rozumíš.

Zvlášť pokud jde o soukromé záležitosti.“ Ingrid se odmlčí na přesně tolik vteřin, aby mohla znovu zcela změnit téma. „Slyšela jsem, že už nebereš prášky. To je dobře, že se lepšíš.“ Thea nic neříká. V duchu poděkuje Davidovi za tenhle přešlap. „Ty a David se vzájemně potřebujete.“ Ingrid kývne směrem k svému synovi, jenž se baví s produkčním a s reportérem, který se s ním chystá natočit rozhovor.

18

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 18

01.12.2020 11:59:29

„Potřebujete možnost se zotavit. Uniknout všemu, co bylo dřív.“ Dál pokyvuje hlavou, aby dodala svým slovům důraz. „Mimochodem, dávám dohromady seznam hostů na generálku večeře. Škoda, že tví rodiče už nejsou mezi námi.“ Tohle nové téma působí nevinně, ale u Ingrid člověk nikdy neví. „Jo,“ odpoví Thea. Tuhle lež má tak nacvičenou, že už ji ani nevnímá jako nepravdu.

Ingrid se dotkne její paže. „Přece víš, že tě s Bertilem bereme jako vlastní dceru.“ To gesto Theu překvapí, přesně neví, co se od ní teď očekává, že řekne. S Davidem jsou sice spolu s přestávkami několik let, ale vzali se teprve loni v listopadu. Kolikrát se celkem setkala s tchyní a tchánem, to by nejspíš spočítala na prstech jedné ruky. A Ingrid Nordinová není člověk, který by běžně dával najevo city či uznání. „Jak je dneska Bertilovi?“ vypraví ze sebe Thea. „Dobře. Chtěl taky přijít, ale byl trochu unavený. Už budou začínat.“ Ingrid ukáže na televizní štáb.

David si stoupl na schodišti přesně do místa, kde skončilo video z dronu. Reportér je mladík s křídově bílými zuby a upnutým sakem. Na takovouhle reklamní reportáž působí příliš zkušeně. Sám si to zjevně také uvědomuje, soudě podle jeho řeči těla a naštvaných pohledů, které občas vrhá na produkčního.

První otázka je jako vystřižená ze sportovních zpráv. „Davide Nordine, povídejte! Jaký je to pocit, vrátit se domů po dvaceti úspěšných letech v roli kuchaře, šéfkuchaře a restauratéra ve Stockholmu?“ Thea zná odpověď předem. Nacvičovala s Davidem tenhle rozhovor skoro týden. Přesto je teď nečekaně nervózní. „Samozřejmě fantastický,“ řekne David. „Zámek Bokelund je vynikající místo pro restauraci. Mám velkou 19

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 19

01.12.2020 11:59:29

radost, že můžu pozvednout svůj rodný kraj a skånské kulinářské tradice. Je to pro mě přirozený krok, po kterém jsem toužil spoustu let.“ Zakončí to úsměvem, z něhož zdánlivě čiší sebedůvěra. Tuhle část příběhu za žádnou cenu nesmí poplést.

David je slavný syn své obce, který se vrací jako vítěz, aby sem nalákal turisty a letní hosty. Ne hospodský s pošramocenou pověstí, který musel v tichosti zavřít lokál a s ocasem mezi nohama utéct na jih. „A za tímhle projektem stojíte vy a dva vaši kamarádi z dětství?“ Thea vydechne. Reportér se drží dohodnutých otázek.

I Davidovi se uleví. „Přesně tak. Jeanette Hellmanová a Sebastian Malinowski. Sebastian je jeden ze zakladatelů IT firmy Conexus a Jeanette má za sebou dlouhou kariéru ve finančním sektoru. Všichni jsme vyrostli v Tornaby a spatřujeme v restauraci příležitost částečně splatit dluh milovanému rodnému kraji.“ Au, au. Tuhle repliku mu napsal kdo? Snad ne ty, ma chère?

Margaux se ozve zničehonic. Thea sebou trhne, potlačí nutkání se ohlédnout. Ví, že Margaux tam samozřejmě není. Ale má pravdu. To s tím milovaným rodným krajem už je prostě moc. „Úžasná příležitost,“ odpovídá David na otázku, kterou Thea přeslechla. „Jsme nesmírně vděční Nadaci Bokelund za to, že zmodernizovala zámek a investovala do restaurace. Že nám umetla cestičku, abych tak řekl…“ Zasměje se.

Thea kradmo mrkne na tchyni, která se plně soustředí na rozhovor. David se nezmíní o tom, že předsedkyní nadace je ona. Že právě Ingrid má prsty skoro ve všem, co se v obci děje, včetně téhle reportáže.

David už si je jistější v kramflecích. Hlas nemá tak napjatý, úsměvy jsou čím dál spontánnější. Thea se trochu uvolní.

20

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 20

01.12.2020 11:59:29

„Máte na zámku nějaká strašidla?“ slyší reportéra.

V hlavě se jí opět objeví Margaux. Tentokrát i s obrazem. Zastřižená ofina, hnědé oči, mírně křivý řezák, kterého se vždycky dotkne jazykem těsně předtím, než se usměje. „No jistě že máme,“ řekne David. „A hned dvě. V polovině osmnáctého století se tady utopila mladá dívka, která se propadla ledem do příkopu. Legenda praví, že šla ze zámku do lesa na milostné dostaveníčko se synem hajného. A na konci devatenáctého století spadla jiná dívka z koně během Hubertovy jízdy v zámeckém lese a zlomila si vaz. Povídá se, že za nocí jsou obě dívky ­slyšet, jak ­jezdí na koni lesem. Pokud tedy věříte pohádkám.“ Reportér zaujatě přikyvuje. „Ale je tu i jedna skutečná událost, že ano? Zemřela ještě třetí dívka. Mám na mysli Jarní oběť.“ Davidovi ztuhne úsměv na rtech. Thea vidí, jak se její tchyně vypjala do výšky. „Ano, to je smutný příběh. To bychom tady asi neměli…“ David zatěká očima, podívá se nejdřív na Theu, pak na produkčního. „Stop!“ Produkční si vezme reportéra stranou. Vypukne mezi nimi zlostná diskuse.

David se kouše do nehtu na palci, čelo se mu leskne.

Thea k němu dojde a vezme ho za volnou ruku. Je horká a zpocená. „Co je?“ David zavrtí hlavou. „Nic. Jenom jsem se trošku zasekl.“ Znovu se objeví maskérka a přepudruje mu čelo. Produkční a reportér spolu dál hovoří. „A proč ne?“ slyší Thea reportéra. „Troška true crime by tomu dodala šťávu. Diváci to milujou, nechápu, proč nemůžeme…“ 21

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 21

01.12.2020 11:59:29

Produkční mu skočí do řeči, načež se reportér otočí a vztekle zamíří dolů ze schodů.

David jí stiskne ruku. Ingrid jde k produkčnímu a vymění si s ním pár stručných polohlasných vět. „Všechno znova,“ ohlásí produkční a mávne na kameramana. „Otázky budu klást já a vezmeme to od začátku.

Budeme se držet toho, co jsme si domluvili. Jo?“ David strnule přikývne. Thea pustí jeho ruku a rychle se uklidí mimo záběr. „Fajn, tak jedem.“ Produkční položí stejnou úvodní otázku a David se okamžitě zakoktá. Vezmou to ještě jednou a znovu, ale David se úplně přestal soustředit. Odpovědi, které z něj padají, znějí mechanicky a naučeně a jeho šarm je tentam.

Thea vidí, jak produkční kouká na hodinky a pak na nebe, kde se šedý pruh mezitím přiblížil. „Krátká pauza. Napijte se trochu vody, Davide.“ Produkční absolvuje další konferenci s Ingrid. David srká z lahve. Maskérka svádí nerovný boj s jeho zpoceným čelem. „Všechno se nám sere,“ zamumlá David. „A to jsme ani nezačali.“ Thea ho znovu vezme za ruku. „To zvládneš. Prostě se uvolni.“ „To nejde. Musíme to změnit. Vymyslet to nějak jinak.“ Stiskne Thee ruku, prosebně na ni pohlédne a povytáhne obočí, aby nebylo pochyb, o čem mluví. „Bez tebe to nezvládnu, Theo. Prosím…“ Thea polkne, v duchu zvažuje rizika.

Ze zamyšlení ji vytrhne Ingrid. „Poslouchej, Theo. Právě jsme s Peterem mluvili o tom, že by bylo dobré, kdybys v té reportáži taky byla.“ Ukáže na produkčního. „Opora manžela, nová obvodní lékařka a tak dále.“ 22

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 22

01.12.2020 11:59:29

Thea cítí, jak se na ni všechny oči upírají. Žaludek se jí scvrkne ve studený uzel, ústa má vyschlá na troud. David jí dál svírá ruku. Pevněji a pevněji, až už se to skoro nedá vydržet.

Zhluboka se nadechne. „No tak dobře,“ řekne a okamžitě toho zalituje. Jenže už je pozdě.

V hlavě se jí zase ozve chraplavý hlas Margaux.

Všichni máme svoje strašidla, Theo. Někdo jich má víc, někdo míň.

V dálce za šednoucím pruhem na obzoru výhružně zahřmí.

23

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 23

01.12.2020 11:59:29

2

„Určitě tě zajímá, jak se má Emee. Jakmile ji odepnu z vodítka, je hned pryč. Zmizí v lese a nepřiběhne na zavolání. Myslím, že hledá tebe, Mar­ gaux. Stýská se jí po tobě. To mně taky. Stýská se tobě po nás? Promiň, hloupá otázka.“ Thea projde zimostrázovou zahradou a pokračuje přes trávník za zadním traktem zámku. Emee už zná cestu.

Nedočkavě peláší po pěšině a tahá za vodítko.

Vzadu za zámkem je příkop širší. Tvoří podlouhlou přehradu, nebo dokonce jezírko přetnuté kamenným mostem, který vede do lesa. Most je široký jen pár metrů.

Postavili ho na počátku devatenáctého století, nejspíš aby panstvo mohlo projet do lesa na koni rovnou ze zámku.

Voda pod mostem je kašovitá a lahvově zelená, její hladinu prakticky úplně pokrývají rostliny a slizký povlak řas. Přitéká sem z močálu a nese s sebou pach, který Thea zná z úplně jiných míst. Z džunglí Nigérie, z vyprahlých pouští Etiopie, z patologie v Solně a ze syrských rozvalin.

Pach zeminy a droždí, železa a amoniaku, červů a hmyzu s vibrujícími křídly, který se živí hnilobou.

Thea se zachvěje. Emee si odfrkne, jako by už taky chtěla být od zatuchlé vody dál. Jakmile přejdou most, 24

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 24

01.12.2020 11:59:29

Thea odepne vodítko a pes frnkne jako šedá čára mezi kmeny.

Thea vejde po pěšině pod vysoké koruny stromů, a teprve když je zámek bezpečně mimo dohled, zapálí si cigaretu. Gauloisku bez filtru, což ji kdysi naučila Margaux a o čemž tvrdí Davidovi, že s tím přestala.

Zhluboka potáhne. Pár vteřin podrží kouř v sobě, dokud ji v dýchacích cestách nezačne štípat.

Co je horší než doktorka kuřačka? říkávala Margaux. Přece dvě doktorky kuřačky!

Pitomý vtip, ale Margaux takové uměla. Stačilo, aby sklonila hlavu a schovala oči pod tu rovnou komiksovou ofinu, a člověk vybuchl smíchy.

Ten dnešní rozhovor do televize dělá Thee starosti.

Uklidňuje sama sebe, že je to jen pár minut videa a koneckonců uběhlo přes pětadvacet let, takže ji nikdo nepozná.

Navíc neměla na vybranou. David by bez ní nedokázal pokračovat. Blíží se mu kolaudace, dělá dlouho do noci a v jednom kuse mu zvoní telefon. Je pod šíleným tlakem.

Přesto je přesvědčená, že ho vyvedla z míry ta nečekaná otázka. O té třetí mrtvé dívce, podstatně novějšího data, o které se reportér tak moc chtěl bavit, místo aby dodržoval předepsanou pohodu. O téhle historce se jí David nikdy nezmínil. Bude se ho na to muset při správné příležitosti zeptat.

Zámecký les se tyčí v bažině jako nízký pahorek. Je to kousek pevné půdy, kde vyrostly starší a vyšší stromy než jinde. Nadace Bokelund vrazila všechny peníze do samotného zámku a les ponechala jeho osudu. Část nejblíž mostu a zámku kdysi připomínala spíš park, ale štěrk na pěšinách je napadený plevelem, staré lucerny už nejsou zapojené a na málokteré lavičce se dá sedět. Ne že by na ně někdo sedal. Thea za ten necelý týden, co tady je, neviděla v lese jediného člověka, na čemž není 25

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 25

01.12.2020 11:59:29

nic divného. Tornaby leží pět kilometrů odsud a zámek má málo sousedů. Nevedou sem skoro žádné cesty. Jako by svět na toto místo zapomněl a přenechal celou jeho rozpadající se krásu jí. Rozvíjející se listí ještě neutvořilo neprostupný příkrov a slunce skrz něj prosvítá na koberce sasanek. Zpívají ptáci a v korunách stromů tiše šumí vítr. Všechno je to oslnivě krásné. Ale v tom úpadku je zároveň smutek. To proto se jí tady tak líbí?

Křivý rozcestník prozrazuje, jak daleko je to zpátky na zámek (pět set metrů na jih po cestě, kterou přišla), do Tornaby (pět kilometrů na západ po téměř zarostlé stezce), ke kruhu menhirů, který Thea ještě neprozkoumala (šest set metrů přímo na sever), a poslední šipka ukazuje doprava k průplavu (pět set metrů na východ).

David jí pověděl, že onen průplav je ve skutečnosti široké koryto, které zabíhá asi kilometr do lesa mezi zámeckým lesem a močálem a svádí vodu z bažin do zámeckého příkopu. David má v plánu pořídit si sem restaurační vor. Plavit se příkopem a průplavem až k hájovně u jeho konce. Thea se obává, že z kalné vody a bahenního puchu přejde hosty chuť k jídlu. Ale Davidovi se s tím samozřejmě nesvěřila.

Vydá se po pěšině na východ a pomalu potahuje z cigarety, aby jí vydržela co nejdéle. Po pár minutách dojde na mýtinu. Na jedné její straně se tyčí prastarý strom se sukovitým kmenem a těžkými zkroucenými větvemi. Kůru má šedou, ale ve světle mýtiny vypadá téměř jako bílá.

Místo aby šla dál po pěšině jako jindy, zamíří přes mýtinu ke stromu. Kmen má obvod aspoň čtyři metry, možná ještě víc. Vedle něj stojí špinavá informační tabule, které si předtím nevšimla. Seškrábne z ní trochu lišejníku a přečte si text.

26

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 26

01.12.2020 11:59:29

Dub Quercus robur Patří mezi největší stromy ve Skandinávii a vyskytuje se od Skåne až po Gästrikland. Tento exemplář se nazývá Šibeniční dub. Zda byl však skutečně používán k popravám, je nejasné. Výzkum z roku 1998 odhaduje jeho stáří na více než devět set let, což z něj činí, nepočítáme‑li hlohový háj u kruhu menhirů, nejstarší strom v zámeckém lese. Sukovité útvary na kmeni se nazývají boule nebo nádory a jsou způsobeny patrně genetickou vadou, kvůli níž dřevěná vlákna rostou ve špatném směru vzhledem ke kmeni stromu.

Ve výši zhruba tří metrů se na kmeni nacházejí dva větší shluky boulí a otvor, které dohromady připomínají mužský obličej. Této formaci se lidově říká Listoň, což odkazuje na místní pověst. Podle ní je Listoň nadpřirozená bytost, která na sebe za určitých jarních nocí bere lidskou podobu, jezdí na koni po lesích a vyhání zimu a tmu. Podle téže pověsti lze uspíšit návrat života vkládáním darů do Listoňových úst.

Thea zvedne oči ke kmeni. Útvar, který cedule popisuje, se dá najít snadno. Dva ovály vedle sebe se zduřelými okraji, hladký kousek mezi nimi a pod tím černá kruhová díra. Vypadá to zcela nepochybně jako znetvořená mužská tvář s prázdnýma očima a otevřenými ústy.

Hned u její nohy roste pár sasanek. Aniž by Thea věděla proč, utrhne pár kvítků a strčí si je do kapsy bundy.

Típne cigaretu, položí nohu na nejspodnější bouli, vzepře se a rukou se zachytí jiné. Na strom lezla naposledy, když byla malá. Ještě si pamatuje techniku, kterou ji učil starší bratr. Rukama se držet, nohama se odrážet. Je lehká, a navíc má silné paže, ramena i záda.

Světlá kůra dubu je hrubá a hrbolatá, plná prasklin a záhybů, kterých se dá zachytit, takže jí netrvá dlouho, 27

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 27

01.12.2020 11:59:29

než se vyšvihne až k obličeji. Hledí strašidelné postavě do mrtvých očí a najednou si připadá směšná. Co to tady vyvádí? Na takové náhlé popudy byla vždycky spíš Margaux. Thea je naopak přes rozum, logiku a všechno, co se dá změřit a uspořádat. Miluje skládání puzzle, krokuje si vzdálenost k únikovým východům, má neustále po ruce batoh s nejnutnějšími věcmi, kdyby došlo na nejhorší.

Měla, opraví se. Dokud na nejhorší opravdu nedošlo.

Thea vyndá sasanky z kapsy a strčí je Listoňovi do úst.

Díra je větší, než vypadala ze země, snadno se jí tam vejde celá pěst. Uvnitř nahmatá hranu, jako by tlustý kmen byl částečně dutý. Zasune do ní paži tak hluboko, jak to jen jde, zavře oči a představí si Margaux. Snaží se vybavit si každý detail její tváře. Tmavou ofinu, oči, drobné pihy na nose. Úsměv.

Pak upustí sasanky do nitra stromu.

Na návrat života.

Lesem zavane vítr, ohne koruny stromů a sesype k zemi mrtvé podzimní listí. Nese s sebou vůni elektřiny a bouřky. Thea se zachvěje.

Někde hluboko v lese se rozštěká Emee.

28

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 28

01.12.2020 11:59:29

3 Valpuržina noc 1986 Milí čtenáři!

Každý příběh má mít začátek, prostředek a konec. Tohle je můj začátek.

Jmenuji se Elita Svartová. Je mi šestnáct let. Bydlím na samotě hluboko v lese u Tornaby.

Až budete tohle číst, budu už mrtvá. Ale vezmeme to od začátku, co říkáte?

Vedoucí autosalonu si z něj dělá srandu, to pochopil Arne Backe téměř okamžitě. Nahýbal se nad pult, tlusťoch jeden, a hulákal tak, aby měl jistotu, že ho slyší jeho dva kolegové, kteří právě měnili olej ve Volvu 245. „Jakže se to jmenuješ?“ „Policejní asistent 2971 Backe, policie Ljungslöv. Mám tady vyzvednout auto.“ Arne se pohladil po kníru pohybem, o němž se domníval, že mu přidává na věku a zkušenostech. „Nepovídej.“ Vedoucí přejel sádelnatým prstem po řádcích v knize záznamů. „Policejní vůz pro Ljungslöv.

To tam potřebujete? Já myslel, že v tom hnoji jezdíte spíš traktorama.“ Arne slyšel, jak se oba šmudlové u volva uchechtli, ale neohlédl se. Místo toho poklepal klouby prstů na pult.

29

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 29

01.12.2020 11:59:29

„Klíče. Spěchám.“ „Spěcháš? A kam? Domů podojit kravku, klučino?

Nebo pomáhat Holmérovi řešit vraždu Palmeho?“ Zase smích, tentokrát hlasitější. Vedoucí se narovnal, sáhl pro klíč od auta a demonstrativně ho položil na pult.

Zjevně to hodlal protahovat co nejdéle.

Arne byl zvyklý, že se do něj lidé navážejí. Bylo mu dvacet dva let a na policejní stanici v Ljungslövu byl nejmladší. Štěně s ještě mokrým diplomem, které smělo leda tak vařit kafe, sedět na vrátnici a běhat po pochůzkách.

Velitel Lennartson ho jen velmi neochotně nechal svézt poštovním vozem do Helsingborgu, aby vyzvedl nové policejní auto. Lennartson míval ve tváři vždycky zvláštní výraz, když se jejich oči setkaly. Směs podráždění a odporu, kterou Arne znal až příliš dobře. Nějak ji v ostatních vyvolával a neuměl s tím nic dělat.

Zatnul zuby. Do léta přijdou na stanici další, ještě mladší policajti a on se posune o stupínek výš. Vyrazí do ulic jako opravdový policista. Do té doby to musí vydržet. Snášet Lennartsonovy obličeje a pošťuchování od kolegů. Jenže tenhle ředitel zeměkoule a jeho dva poskoci byli podělaní civilisti a neměli vůbec co rýt do naprosto skutečného policajta.

Vedoucí něco načmáral do upatlané knihy záznamů. „Backe, říkáš.“ Urostlý muž se široce usmál. „A křestní…“ Arne už tušil, co přijde. „Marnej, nebo tak nějak?“ Šmudlové u volva se rozřehtali a Arne si skousl spodní ret. Už ve škole mu říkali Marnej Arne. Smáli se mu, že měl špatné známky, že mu nešel fotbal, že ho rodiče měli na stará kolena. Občas naznačovali, že jeho sestra je ve skutečnosti jeho máma, ačkoli Ingrid bylo teprve dvanáct, když se narodil.

Bez ohledu na to, jak často se pral, kolikrát je zmlátil a kolikrát oni jeho, posměšky nepřestaly. Dokonce ani 30

Jarni_obet_07_(imprimatur).indd 30

01.12.2020 11:59:29