Prolog
Odjakživa tohle jezero milovala. Téměř půl století bylo jejím útočištěm. Světem, který nebyl zcela prostý smutku, ale nikdy v něm nezakořenilo zlo. Nebo si to aspoň kdysi myslela. Teď už věděla lépe, jak to je. Seděla na okraji pontonového mola, pak se zachvěla a vytáhla nohy z ledové vody. Vrásčitá kůže, křivé prsty, křečové žíly tvořící tenké modré pavučiny, jež se táhnou vzhůru po lýtkách. Kdy se tohle stalo? Kdy začala mít nohy jako stařena? Nedalo se to spojit s jedním konkrétním okamžikem, tak je tomu u stárnutí vždycky. Byla to spíš plíživá proměna, jako když na podzim zvolna opadává listí a pak se člověk jednou ráno probudí a okolo jezera vládne zima. Led už obkreslil břehy tlustou křídovou čárou a vysoké stromy, které sahaly skoro až k sauně u vstupu na molo, vzpínaly holé větve k večernímu nebi. Hejno havranů, kteří byli nyní v chatové osadě jedinými hosty, ji seshora pozorovalo ostražitýma očima podobnýma zrnkům pepře. Nebojte, pomyslela si. Nebudu se koupat. Nic se neděje. Přitáhla nohy k tělu a zabalila se do ručníku. Molo se při tom pohybu zhouplo a zrezivělé řetězy, které ho 11
Zimni_ohen_07_(imprimatur).indd 11
05.12.2019 13:00:52