0040767

krajiny mych srncu_003.qxp 16.05.19 10:08 Stránka 1

AR N O Š T TA B Á Š EK

Myslivecké povídky

Arnošt Tabášek KRAJINY MÝCH SRNCŮ Copyright © Arnošt Tabášek, 2019 Illustrations © Roman Provazník, 2019 All rights reserved ISBN 978-80-7617-339-2

Krajiny mych srncu.indd 4

17/05/19 12:46

Žádní srnci nejsou moji. Mám je rád, už celá desetiletí se jim obdivuji a kořím, ale podle nepsaného řádu přírody – a naštěstí i podle zákonů lidských – zvěř patří pouze sama sobě. Podobně je tomu s krajinami; každý díl půdy či lesa připsaný jedinci ve skutečnosti zůstává jen propůjčený. Vlastnictví se stává požehnáním tehdy, když přírodu spravujeme s láskou ke tvorům, kteří v ní mají domov. V tom spočívá pravé bohatství.

Krajiny mych srncu.indd 5

17/05/19 12:46

Krajiny mych srncu.indd 6

17/05/19 12:46

Náruč rmenu Louka vydechovala kořeněnou vůni. Vánek ji přinášel ve vlnách, slábla a sílila, když pronikala střílnami posedu. Zanechávala sled na jazyku, jako když se napijeme vína a chuť se zjevuje po vrstvách, než docela rozvinutá dozní vzadu na patře.

Nastával večer, ale rozpukané dřevo kulatiny, vybělené deštěm, ještě šířilo teplo. Sluneční žár do něj vsákl a stěny hřály do prstů, jak jsem se jich dotýkal, když jsem do kouta posedu stavěl nabitou kulovou kozlici.

Pažit posečené trávy na mírném svahu před posedem ubíhal až k lesu a za ním pak přiléhal k seschlému pásu buřiny a bodláčí. Nahnědlá změť vysokých stébel spadala svahem až dolů ke košatým listnáčům. Mezi duby se tam klikatil potok. „Srnec,“ šeptl lesník Pavel.

V zorném poli dalekohledu vyrostl vidlák, tak čtyřletý, s nižším tenkým parožím. Vyběhl z lesa, zarazil a rozhlížel se, kudy se pustí. Pavel sáhl pro vábničku. Několikrát vyloudil hlas srny. Účinek byl okamžitý. Vidlák sklonil hlavu a drobným klusem zamířil k nám. Zůstal stát na čtyřicet metrů od střílny, bezradně se rozhlížel, jistil do stran. Léčku neprohlédl. Udělal několik kroků a znehybněl. Přitom znovu nabídl bok a odkrytou komoru. Pavel zlehka položil ruku na hlaveň kulové kozlice. „Toho necháme pro jiného.“ Znovu jsem opřel pušku o stěnu posedu, opatrně, abych nenadělal hluk. Zvedl jsem dalekohled. Světlé parůžky se sotva znatelným perlením. Mlčky sleduji, jak vidlák otáčí, míří až na horizont, kde se znenadání objevuje slabší špičák. Nejprve mu vidlák hodlá vysvětlit, kdo je tady pánem. Jenže v rozhodujícím okamžiku zaváhá. Do přímého střetu se raději nepustí. Párkrát obejde protivníka, hrábne během, skloní hlavu a zas kolem něj zakrouží. Pak se oba ztratí za terénní vlnou.

Slunce klesá níž. Rozptýlené světlo ředí barvy do tlumených tónů, padá na rozlehlé zvlněné louky rámované lesními pásy a nad vším se klene vysoké nebe. Od první chvíle, kdy jsem zdejší revíry spatřil a prošel jako myslivec, mi připadaly typicky české. Ani na okamžik jsem o tom nezapochyboval, třebaže ani po letech nedokážu s náležitou přesvědčivostí vystihnout, čím se liší od moravských, jež znám od dětství, a jsou mi tím

7/

Krajiny mych srncu.indd 7

17/05/19 12:46

bližší. Ale i tady jsem se cítil doma a dychtivě vyhlížel zážitky, které mě čekaly.

Krajina řeky Sázavy zůstává blízká mému srdci. V okolí Komorního Hrádku jsem zažil tolik nádherných chvil! Když se vracívám k okamžikům mysliveckého štěstí, pokaždé se mi vybavují také tváře, hlasy a slova lidí, kteří se o ně zasloužili. Bez nich, bez jejich zkušeností, přejícnosti a dobroty bych k většině úlovků zdejších srnců a divočáků nedospěl. A zcela určitě by mě tolik netěšily. Vzácnost společně sdílených příběhů z čekání na posedech, ze šoulání a naháněk se nepoměřuje jejich četností. Nikdy se jich nenabažím, chci je prožívat stále znovu. Také dnes, kdy se snáší srpnový večer.

Opeřenci už nehájí teritoria a zpívají jen málo. Večerní koncerty jara a časného léta skončily. Pěvci, větší i ti docela malí, vyvedli první, mnozí i druhé mladé. Bez ohlédnutí vlétli do další podoby ptačího roku. Některé čeká putování, kdy po odvěkých drahách potáhnou za teplem a sluncem, jiní přezimují doma. Ale každý ptáček se teď stará jen o sebe, nabírá síly.

Jejich hlasy podbarvuje bzukot znaveného hmyzu. Vlídnost chvíle svádí k přivření víček, i když čekání lovce nebývá časem zbůhdarma promarněným. Pro každého, kdo pozoruje, naslouchá a dychtí, se něco vždycky najde.

Vysoko, kdesi nad střechou posedu, vytrvale krouží dravci.

Káně už celé minuty volají do kraje, letky roztažené ve vlahých poryvech stoupajícího vzduchu. Křikem odpočítávají plynoucí čas. Teplé proudy víc a víc slábnou, půda už vydechuje večerní chlad. Dravci se brzy spustí níž. Poletí k linii táhlého svahu, k vysokým smrkům, kde budou po dlouhém loveckém dnu ­odpočívat.

Asi sto dvacet metrů nalevo vychází srna, za ní pak další, následovaná srnčetem. Tři kusy zvěře se paství, ale naše chvíle nejspíš teprve přijde. Raději by se slušelo dodat − možná či snad. Stačí střílnami vyhlédnout do všech stran až k obzoru a pokaždé ve vzduchu uvázne otazník. Ještě pár minut, a světla začne ubývat. Od rovnodennosti uplynula dlouhá šňůra dnů.

Léto trvá. I když se celý týden koupeme ve slunečním žáru, dávno nastal zlom. Planeta už nezadržitelně míří k zimě.

Z úvah mě vytrhne pohyb v narezlé buřeni. Nalevo od posedu zahlédnu srnce. Změna bystří smysly. Dosud na lavičce posedu trčíme bez hnutí, ale pod tenkou vrstvou klidu se po celou dobu tají napjatá pozornost. Stačí sebemenší podnět, a rázem je všechno jinak. Tep se rozbíhá, tak jen čtvrtobrat a dalekohled k očím. Ještě přiostření obrazu. Šesterák. Silný. Starší. Vyzrálý.

8/

Krajiny mych srncu.indd 8

17/05/19 12:46

Jednoznačné hodnocení. Podvědomě čekám na pokyn průvodce. Také Pavel optikou pozoruje, jak srnec otáčí a míří ke skupince srnčího. Stačí chvíle, a připojí se k nim. To už ze střílny vysouvám hlaveň kulové kozlice. Srnec znovu krátce odkryje bok. Dívám se na jeho siluetu protnutou záměrným křížem, ale vybídnutí nepřichází.

Příležitost netrvá dlouho. V říji se zvěř chová nevypočitatelně, její konání se proměňuje rychle. Srncova přítomnost srny zneklidní. Dávají se do pohybu, jdou vytrvale směrem od nás a šesterák míří za nimi. Dál jen přihlížím, jak se vzdalují. „Proč jsi nestřílel?“ „Čekal jsem, až řekneš.“ „To snad bylo jasné. Takového srnce propást…“ Vůni louky už nevnímám. Kouzlo večera pominulo v jediném okamžiku, vše halí zklamání ze ztracené příležitosti, ten neblahý cejch loveckých vzpomínek. Znám jej. Pálívá po nocích, kdy ospalost náhle přejde připomenutím něčeho, co se už nedá změnit. Dávný nezdar jen tak nepřebolí.

Do lesa totiž pokaždé nosíváme plné kapsy mysliveckých nadějí, ovšem naplní se jich jen málo. Rozčarování jsem zažil mockrát, jenže naděje bývá jako kopřiva, mráz neúspěchu ji nespálí. Přesto mnohem raději straním skepsi. A ostatní myslivci na tom zřejmě nejsou o nic lépe. Jako dnes v podvečer, když jsme seděli pod duby na břehu rybníka. Hladina se kolébala a zrcadlila stíny větví. Z trávy pod rozpraskanými kmeny čouhaly klobouky hřibů. Kolem myslivny Meduna platívá pravidlo nesbírat je. Osud jim přeje. Dočkají se zrodu, růstu i plození. Ani tentokrát si hřibů lovci nevšímají.

Klábosí na lavičkách a vyzvídají na průvodcích, co se dnes dá v revíru očekávat. Potají si každý hýčká obraz vydařeného lovu.

Jak myslivecká léta jdou, čím dál častěji mi do takových představ vklouzne pomyšlení, jak nespravedlivé to bývá vůči divokým tvorům. O našich záměrech nevědí zhola nic. Půjdeme za nimi, pokrademe se k místům, kde vycházejí na otevřená prostranství. Hodláme tam trpělivě čekat, skryti na posedech.

Ukládáme těm srncům o život, a nemají o tom – a ani nemohou mít – sebemenší tušení. Před lidmi s puškami a dalekohledy je dál chrání pouze instinkty, zkušenost, opatrnost, bystré smysly a náhoda. Jenže v čase plození vládne krokům zvěře vzedmutá hladina hormonů. Imperativ divočiny, odvěký zákon zachování rodu, neoslyší žádný z nich. Jejich šance přelstít nás v těch dnech taje a mizí před očima. Je jak jinovatka, když ji pohladí sluneční paprsky.

9/

Krajiny mych srncu.indd 9

17/05/19 12:46

Také šesterák s mohutnou hrudí a širokým hřbetem– ten, který nám zmizel za horizontem – před několika dny vstoupil do říje. Na teritoriu, jež vybojoval, žije hned několik srn, a tak běhal z místa na místo. Lačně nasával pachové stopy, aby zjistil, které samici se už má věnovat dnem i nocí. Říjné srně pak nedával pokoje. Držel se těsně za ní a polevoval jen chvilkami.

Potom ji neodbytně pronásledoval v kruzích, které se stále úžily, až konečně dosáhl svého.

Jako všichni samci podlehl zdání, že se prosadil vlastní silou, že agresí dobyl práva pokračování vlastních genů. Ve skutečnosti srna celý čas naslouchala biologickému rytmu svého těla, tajemnému procesu zrání. Při milostném zápolení v pravou chvíli sama zvolnila, dovolila srnci přiblížit se. Až potom několikrát splynuli.

A šesterák hned mířil za novými výboji. Brzy si podmanil další srnu. Stalo se to na louce, když po žáru dne nezůstalo ani stopy, ve svitu Měsíce, který ztrácel na kulatosti a zvolna ubýval. Než se rozednilo, šesterák sestoupil pod košaté duby k potoku a pil. Pak několika prudkými pohyby svalnatého krku rozčísl parožím náletový stromek. Divoce přitom hrabal předními běhy. Teprve teď a tady dozněla vášeň noci. Zpřelámané větvičky, čerstvě rozrytá půda i obnažené dřevo svítící do ranního šera hlásaly všem, kdo tudy procházeli: Tady je má země, mé panství. To srnce upokojilo. Kdo by se osmělil vzít mu jeho práva? Zalehl v husté mlazině na chladivou zem.

Nabíral síly.

Během dne několikrát vyšel až na okraj porostu. Kontroloval soky a udržoval je v náležitém odstupu. Zvláště dával pozor na nadějného šesteráka. Už dříve jej několika výpady přinutil, aby se stáhl do vysokého lesa. Jinak se kolem hranic teritoria potulovali dva slabší srnci, vidlák a špičák. Nepředstavovali konkurenci, ale svou přítomností starého šesteráka dráždili.

O srnách a mláděti, které už od noci pospolu odpočívali na kraji houští, věděl vše, co potřeboval. Zatím ani jedna samice nebyla plně připravena k říji, ale možná už večer se to změní.

Bude vyhlížet příležitost, aby se s oběma spářil. Proto se srnec, jinak velmi opatrný, ukázal už za plného světla. Blížil se k srnám bez váhání, majetnicky, aniž zdlouhavě jistil kolem.

Razancí překvapil nejen samice, ale také nás. A než jsme se nadáli, skupinka se vzdalovala, hlavy vytrvale odvrácené od střílny posedu. Brzo došla k úžlabině na horizontu a zmizela.

Jednu příležitost jsem nadobro propásl. Rozhostilo se zklamání. Takový je konec prvního dějství lovu. Jiskřička naděje ještě doutnala, i když dál hrozilo, že uhasne docela.

10 /

Krajiny mych srncu.indd 10

17/05/19 12:46

Vtom okolní přírodu zasáhla proměna. Naráz ustal bzukot.

Mouchy zmizely. Rozhostilo se ticho. V ubývajícím světle vzduch neslyšně brázdila jen křídla nočních motýlů a můr.

Hmyz ze skrýší byl přiváben chladem nastupující noci. Nový, svěží a chladivý proud povětří omyl všechno kolem. Také dřevo posedu přestávalo hřát.

Ale vůně, ta mámivá a neodbytná, nás neopouštěla. Objímala krajinu kolem, nesla se do dálky. Tak kořeněný dech má jen rmen. Pod posedem se rozprostíral celý koberec bylin, roztroušené ostrůvky kvítků vzdáleně připomínají heřmánek. Jenže při pozornějším pohledu je tahle rostlinka přece jen jiná.

Rmen roste od začátku jara až do října. Nevybírá si, a tak se mu daří na místech, která jinou flóru nelákají. Objevuje se nejen na kyselých půdách polí, roste také v zahradách, u cest, podél železničních náspů a kolem rumišť. Možná proto ten přídomek – rolní. Vystihuje blízkost k půdě. Zato latinský název má punc vznešenosti – Anthemis arvensis. Většina lidí rmen považuje za plevel, ale mně se líbil odjakživa. Květy řazené v úborech vyhlížejí decentně, navenek se rozprostírají bílé jazýčky, zevnitř svítí malinké žluté trubičky.

Neopakovatelné kouzlo však bylině dávají teprve silice. Své o nich dávno vědí voňavkáři i lékárníci. Těkavá směs vonných látek neztrácí čarovnou sílu ani dnes večer. Vůně stoupá a šíří se všude kolem. Když se zhluboka nadechnu, hlava se mi až zatočí, takovou má moc. A proud myšlenek zamíří jinudy.

V koutě posedu se leskne kulová kozlice. V šeru detaily nejsou vidět, ale jemná rytina stříbřité baskule se mi vybaví popaměti. Před lučíkem spouště vystupuje zlacená hlava srnce.

V ubývajícím světle se její obrys stává přeludem stejně jako mámivá vzpomínka na šesteráka, který se ztratil v proláklině pod horizontem.

Pušku mám od loňského podzimu po dlouhém zvažování druhu, značky a ráže zbraně. Začalo to už na myslivecké výstavě ve Vídni, kde mi rukama prošlo mnoho pušek. Utvrdil jsem se v původní představě. Chci dvouhlavňovou kulovou zbraň.

A nejen pro naháňky na černou zvěř, kdy podle mého soudu každému střelci mají stačit dvě rány. Pak má zvěř dostat šanci uniknout. Nezamlouvají se mi poloautomatické pušky se zásobníkem na tři či pět nábojů, neláká mě ani opakovačka s přímotažným závěrem.

Všechno nejspíš pramení v dětství. Když jsem byl kluk, tatínek si pořídil kulobrokovou kozlici z brněnské zbrojovky. a mimoděk tím přispěl k formování mých vzorů. Rozhodování pokračovalo. I když mým snem byl a nejspíš i zůstane dvoják.

11 /

Krajiny mych srncu.indd 11

17/05/19 12:46

Jenže žádný z nás nemůže mít všechno. Návrat těchto klasických pušek teprve začínal a dvojáky alespoň trochu přijatelné ceny na trhu ještě nebyly.

Na další výstavě, tentokrát v Čechách, jsem zblízka poznal italskou kulovou kozlici. Padla mi do oka a řekl jsem před přáteli nahlas, že bych si ji pořídil. Když se dovoz dvojáku další italské značky pořád oddaloval, sáhl jsem po kozlici.

Ještě mám v paměti okamžik, kdy hlaveň s předpažbím vyklouzla z modrého látkového rukávce, který ji chránil v pevném pouzdru vyloženém modrým sametem. Na plstěné podložce pokrývající pult se z dalšího rukávce vysunula pažba.

Horní linie jako vzedmutý hřbet kapra, na boku dramaticky a vrstevnatě vykrojená bavorská lícnice. Kov stříbřité baskule se zahryzl do výrazné kresby ořechového dřeva. Tolik odlišné materiály lícovaly, jako by šlo o jeden jediný.

Ale to jsem si už prohlížel dlouhé zámkové desky. Z jedné strany se črtaly zlacené hlavy divočáků uprostřed krajiny, z druhé pak zlacená jelení hlava zpola zakrytá kmenem stromu.

V ohbí lučíku, jako tečka za větou, zlacená spoušť. Kozlice se podobala šperku. Co by jí řekl táta, napadlo mě. Jistojistě by byl nadšený. Škoda, že pušku už nemůže spatřit, sdílená radost se násobí, a ta myslivecká zvlášť.

Zbraň je však také věc ryze praktická. Teprve užitnost vdechne kráse pravý smysl. Nezbývá než vzít novou flintu řádně do ruky, potěžkat, znovu ji celičkou prohlédnout a teprve potom připasovat k tělu, ujistit se, zda vyhovuje také tvarem a rozměry. Jen se do všeho pustím, už vnímám, jak pažba pokaždé samovolně vklouzne do ramene. Nemusím ani pohnout hlavou a před očima vyvstanou svítící body mířidel z materiálu, který samovolně vodí dopadající světlo. Mezi zelenými tečkami hledí pevně sedí červený bod mušky. Jako by kulovou kozlici v italské továrně zhotovili na míru jen pro mne.

Takový zázrak se občas stává. Seznámení s některou loveckou puškou se odvíjí zcela snadno a přirozeně. Jako s osudovou ženou. Láska na první pohled a potom zamilovanost bez konce. Jak známo, i myslivci jsou hračičkové.

Zpočátku pro ně bývá těžké odolat nutkání vytahovat zbraň z trezoru. Každý se alespoň jednou denně potřebuje na ni celé minuty zpovzdálí jen tak dívat, než převáží fyzická potřeba znovu flintu sevřít v dlaních, pohladit tvary dřeva i kovu, přejet prsty po zdrsnělé kresbě rybiny na krku pažby a předpažbí. A potom kozlici znovu opřít do křesla, natáčet ji sem a tam, aby světlo z různých úhlů ukazovalo její tvary a vyváženost proporcí.

12 /

Krajiny mych srncu.indd 12

17/05/19 12:46

Podivil by se Pavel, kdybych o tom všem meditoval nahlas? Upřímně řečeno, netroufnu si odhadnout, co by řekl.

Jak srpnový večer stárne, sedíme dál a tiše na lavici posedu.

Rozlehlá louka zůstává rozprostřená před námi bez jediného pohybu. Začít o takové zamilovanosti si žádá jinou atmosféru a červené víno. Ale jsme přece stále na lovu. Tak mlčím, ponořený do úvah.

Každý počátek pouti myslivce s puškou bývá jiný, ať jde o zbraně nové, nebo starší, zděděné po předcích. Když má mys­livec štěstí, většinou společně kráčejí celá desetiletí. Poznal jsem to sám. Krátkou celopažbenou kulovnicí po strýci Jožkovi, která otci k srdci nikdy nepřirostla, jsem ulovil převážnou část svých srnců. Mannlicherovku ráže 6,5x53R znám od dětství, poprvé jsem jejím stařičkým německým puškohledem GNOM 4x zkusmo mířil už jako kluk. Ale lovit jsem jí začal až po třicítce. Nyní je bezmála dvakrát starší než já a stále slouží. Lehká, vždy přesná, šikovná do ruky. Žehrat nemohu ani na tátovu, už více než padesátiletou kulobrokovou kozlici. Dopomohla mi k pozoruhodným úlovkům.

Když ji mám při sobě, v lese se mnou stále bývá i otec. Právě jeho ruce jí daly nesmazatelnou patinu. Svědčí o dlouhé myslivecké cestě, lemované tolika pro něj nezapomenutelnými lovy.

U mnoha jsem naštěstí byl, o dalších jsem často slýchával.

Stále platí, že teprve v revíru se lovec s novou puškou pozvolna sžije. Až tam se ukáže, zda počáteční okouzlení nebylo klamné, jestli se původní líbivost nerozplyne. S kulovou kozlicí to nebylo jiné. Výběru jsem nelitoval. Hned jsem si opatřil také optiku, puškohled i kolimátor, a na střelnici pak ověřoval soustřel hlavní při různě vzdálených cílech, hbitost přebíjení, chod vyhazovačů, pojistky i to, zda je na zbraň spolehnutí v kaž­dém počasí.

Začátky byly slibné. Čekaná na žebříku při podzimním lovu srnčího trvala jen čtvrthodinu. Slabší srna zůstala po zásahu na komoru v ohni. Při naháňkách na divočáky se mi dařilo také.

Sele v běhu po výstřelu na padesát metrů udělalo přemet. Lončák zas po ráně viditelně zpomalil a po zásahu střelou z druhé hlavně ukázkově zaroloval do listí. Sele vzápětí skolené naostro zepředu se jen svalilo na bok. Ráže 8x57JRS předváděla, co umí. A teď je na řadě premiéra při lovu srnců, jestli se ovšem znovu naskytne příležitost.

Pohyb dvojice srnců udělal konec úvahám o světě zbraní. Objevili se na louce, ale daleko, až u horizontu. Pokračovalo poměřování sil mezi vidlákem a špičákem. Stejně jako v uplynulých týdnech bylo nekončícím sledem náznaků hrozeb

13 /

Krajiny mych srncu.indd 13

17/05/19 12:46

i drobných střetnutí. Pudy je stále znova nutily, aby si dál až k dokonalosti vybrušovali taktické manévry, úhyby, plejádu póz dominance.

V hrách mladých srnců nejde jen o kratochvíli. Možná se některý z nich jednou stane pánem říjiště. Příprava na takovou roli se neodbude za týden. Zápolení občas utichá, tu a tam se stává zábavou, jindy vybuchuje naplno. Dnes večer však obvyklé půtky mladých srnců předznamenávají tragický zvrat.

Při pastvení se šesterák už vzdálil od srny, která jej přitahovala nejvíc. Druhá šla mládě odložit do porostu. Dala mu pít, utišila jeho hlad a uklidnila jej. Pak se nerušeně vrátila ke šťavnaté trávě. Pán říjiště její odchod zaregistroval, více jej však zajímala srna před ním. Do chvíle, než v dálce spatřil zápasící soky. Sklonil hlavu. Pak se pomalým klusem rozběhl k nim.

Výpadem strhl také samici, která jej následovala.

Vše se odehrálo velmi rychle. Šesterák se přiblížil k mladým srncům a rázem rozpoznal, o jaké vetřelce jde. Jeho teritorium nemohou ohrozit. Zvolnil, protože mladíci začali vyklízet pole. Aby odvrátili hrozící výpad, vraceli se pod horizont. Za pár okamžiků je šesterák už jen vyprovázel pohledem.

Na posedu se mezitím vše proměnilo. Večer uzrával jako dosud, světla dál ubývalo, louka stále vydechovala kořeněnou vůni, ale mé srdce bilo rychleji. S kozlicí v rukou zadržuji dech a sleduji, jak se vzdálenost mezi střílnou a srncem, před několika okamžiky dočista ztraceným, krátí. Nejprve na dvě stě metrů, pak na sto padesát. Šesterák se pořád blíží. Už mám odjištěnou zbraň, v zorném poli zaměřovacího dalekohledu držím siluetu srnce. Šesterák konečně zastaví. S napnutým krkem strnule hledí za dvojicí srnců. Je zřejmé, že se může každým okamžikem rozběhnout, aby je zahnal a dal jim za vyučenou. Ale světelný bod puškohledu už se usazuje za lopatkou, pak klesne malinko níž, do míst, kde bije srdce bojovníka. Tečka se ještě jednou dvakrát mírně zachvěje. Konečně jako přišitá sedí na mohutném trupu.

Kozlice zaduní, výšleh plamene zalije obraz v puškohledu, postřehnu však, jak šesterák mírným vzepnutím značí zásah.

Mám ještě druhý náboj v horní hlavni. Soustřel je velmi dobrý, ale pro jistotu přebíjím. Vyhazovač vymrští náboj, zaslechnu, jak uhodí o dřevěnou podlahu. V mžiku je kozlice znovu nabitá a mířím do míst, kde stál šesterák. Horečně hledám, ale optikou nacházím jen jediný kus. „To je srna,“ hlesne Pavel. „Kde je šesterák?“

14 /

Krajiny mych srncu.indd 14

17/05/19 12:46

„Leží.“ V duši se rozlije pocit ulehčení. Vše dopadlo, jak má. Ale znám to. Už vzápětí radost vystřídá smutek z pomyšlení na vše, co se před chvílí stalo. Pouhé hnutí ukazováčku přeťalo životní pouť nádherné bytosti.

Slézáme po žebříku, není proč čekat. Ve chvilce jsme na místě. Srnec s tmavou, bohatě perlenou trofejí vyzrálého šesteráka, mohutný ve zvěřině, velkolepý i ve smrti, nám leží u nohou. Klesl do koberce rmenu. V posledním okamžiku žití jej drobounké rostlinky něžně objaly. Otevřely náruč a jejich vůně nejspíš byla posledním vjemem, když střela proťala šesterákovo srdce a roztrhla jej vedví.

Stonky rmenu srnci posloužily jako poslední hryz, jako sousto, jímž se loučil s posázavskou krajinou. Druhá snítka, omočená na místě vstřelu, skončila na pravé straně klobouku. Z té chvíle se zachovala fotografie, mnohem přesnější než vzpomínka. Blesk aparátu proťal houstnoucí šero. Ozářil ve vzduchu drobné mušky a odhalil poněkud udivený pohled myslivce, klečícího s puškou v ruce za srncem. V trávě kolem, jako souhvězdí na obloze vysoko nad námi, poblikávají kvítka rmenu.

15 /

Krajiny mych srncu.indd 15

17/05/19 12:46

Obrazy moravského jihu Fouká ze strnišť. Slunce indiánského léta koncem září ještě hřeje, jenže nic naplat, nad rozlehlým lánem vítr neutichá a chlad zalézá pod bundu. Naštěstí jsou kotouče slámy jako hradba. Před nepohodou nabízejí záštitu a srnčí, když spásá zelené podrostky na sklizeném poli, nás za nimi nevidí. Šestnáctičlenná tlupa postává daleko, až dole u potoka lemovaného stromy a křovinami. Mezi srnami se srnčaty jsou také srnci.

Dva z nich starší, už podle narudlé barvy srsti. Zůstávají dosud v letním, jako by se jim nechtělo převlékat.

S Bořkem si už půl hodiny lámeme hlavu, jak se k nim nepozorovaně dostat blíž. Za balíky slámy jsme se přikradli po druhé odpoledne. Zpočátku bylo v závětří útulno. Teď se za námi vplížila rozmrzelost, i když žluťoučká stébla, hladká a lesklá, dál nasládle voní. Je příjemné dotýkat se jich, pod dlaněmi se hned rozžínají plamínky tepla. Zavrtat se tak hlouběji do voňavé slámy, jen slastně dřímat! Lákavá představa. Jenže odpočívat jsme sem nepřišli a trčíme tady už dlouho.

Trpělivost dochází, když se na lovu ocitáme v pasti, skrčení před přesilou dvaatřiceti jemných slechů a stejného počtu pozorných světel. Každý pohyb na otevřeném prostranství je předem odsouzený k neúspěchu, zvěř jej v mžiku odhalí. Tak za kotouči slámy čekáme na zázrak, který nepřichází. Nezbývá než začít nanovo, jinak. Sehnutí a skoro po čtyřech se proplížíme do mělké prohlubně rozlehlého pole. Odtud se rýhou terénu prosmýkneme k hornímu lesníku, kolem něj postoupíme na polní cestu a konečně jsme u auta. Potom zeširoka objíždíme rozlehlý lán po asfaltce, která klesá do údolí k vodě. A odtud zas pěkně po svých, krok za krokem, podél potoka až k posedu ztracenému mezi listnáči.

Příčle ani nevrznou, tak jsme opatrní. Spíš ze zvyku, protože obvyklé obezřetnosti tentokrát není třeba. Vítr bez ustání probírá větve kolem, šumí a šumí. Když shora vyhlédneme, široké strniště zeje prázdnotou. Početná tlupa beze stopy zmizela. Není pravděpodobné, že jsme zvěř zradili, ovšem stát se to mohlo. Minuty trvá, než dospějeme k rozuzlení záhady.

Spatříme srnčí, jak roztroušené do dlouhého průvodu vystupuje polem vzhůru na opačné straně potoka. Objeví se ve svahu nad korunami listnáčů a ocitá se daleko, až příliš daleko. Opět

16 /

Krajiny mych srncu.indd 16

17/05/19 12:46

kraluje náhoda, dobrá známá všech lovců, co jich země nosí.

Někdy otravná jak hádavá ženská, jindy líbezná k zulíbání, bytost vítaná s otevřenou náručí.

Včera jsem si její podobou nebyl jistý. Dosud nevím, zda nahodilosti, která mě potkala, spílat, či blahořečit. Na posedu u louky pod vinohradem nás přijal vlídný podvečer. Slunce klesalo k obzoru, vzduch se nepohnul. Netrvalo dlouho, a z lesíka vyšla srna se srnčetem, pak další srna. Díval jsem se zrovna na horizont k vyrovnaným řadám vinice, když Bořek do mě beze slova strčil loktem. Srnec s nevysokým parožím vystoupil před křoviny a zleva obloukem mířil před střílnu. To už jsem s odjištěnou kulovnicí v rameni čekal na pokyn průvodce. „Střílej,“ zašeptal Bořek. Ale jen jsem si poopravil oporu ruky a kazatelnou se ozvalo sotva slyšitelné lupnutí napínáčku spouště, položil mi ruku na rameno. „Počkej,“ řekl, aniž odtrhl oči od okulárů dalekohledu. „Ne, toho necháme být. Zdá se, že ještě nemá pět roků.“ Ulevilo se mi. Opravdu. Jen jsem pozvedl pušku a zamířil, dostavila se lítost z představy, že na úvodní čekané už po půlhodině ulovím srnce. Od počátku chci ten okamžik oddálit.

Jak jsem si ještě doma vysnil, ve zdejším revíru hodlám pobýt déle. Pouze tak se z gruntu porozhlédnu po jedinečném koutu Moravy, kam jsem zavítal poprvé. Okolí Klobouk u Brna, městečka ukrytého v dolíku, je zvlněné. Ze silnice mířící přímočaře k Hodonínu, která krajinu roztíná vedví jako meč, se nabízejí stále nové výhledy. Podobají se obrazům, které malíř pracně doloval v plenéru, pod pálícím sluncem, nebo v dešti či větru, aby je výraznými linkami zakoval do pláten. Barevné obdélníky polí na nich stékají po oblých svazích, jinde zas stoupají až k hranicím obzoru, rámované akátovými porosty, pásy křovin a listnáčů.

Krajina od pohledu požehnaná úrodou, až po okraj naplněná hojností. Ještě včera ji vlídně zalévalo slunce. Dnes fouká, vysoko po modré obloze letí roztahané pavučiny mraků. Věští podzim. V jeho objetí brzy zmizí, zežloutne a potom uvadne vše, co dosud jen rostlo a zrálo. Uplyne pár týdnů a na dveře zabuší zima, aby se otevřely dalšímu roku. Jak skličující bude panoráma zádumčivých vršků a strání, bílých, jednotvárných, tichem zalehlých polí, lesíků, rámovaných pustými vinicemi s pokroucenými kmínky révy. Jejich letorosty se k nataženým drátům začnou vzpínat jak paže. V ten čas bude do jarního pučení něžných plodných oček daleko, předaleko.

Stejně tak od nás nyní pádí příslib úspěšného lovu. Z povinné trpělivosti myslivců dál sedíme u potoka v údolí. Pár

17 /

Krajiny mych srncu.indd 17

17/05/19 12:46

metrů nad zemí vyhlížíme toulavého starého srnce. Chladný vítr víc a víc dotírá. Naštěstí je září milosrdné. Den uhasíná rychle. Světlo ustupuje, s každou minutou je ho méně. Obzor rozlehlého strniska nad námi tmavne. Nic si nemůžeme namlouvat, už ne.

Večer se zevnitř celí prohřejeme vínem. Koštujeme Bořkovy vzorky, jeden lepší než druhý. Mezi demižony a soudky dlouho s požitkem vybíráme, který druh nás dneska doprovodí dál, kterým opentlíme hovor. Zavzpomínáme na loňskou jelení říji v karpatském kraji, daleko na východě, odkud je to jen pár kilometrů do Polska či na Ukrajinu. Také tam nám počasí nepřálo. Troubení jelenů svědčí chlad, noční i ranní mrazíky.

Loni bylo všechno naopak. Ještě koncem září na svatého Michala jsme se utápěli v teple. Bukovým lesem po nocích i nad ránem létaly světlušky, byly jich stovky, celé roje. Jindy zas po setmění oblohu křižovaly blesky vpravdě letní bouřky. Kdo by se divil, že jeleni mlčeli jako zařezaní.

Ani třináct vycházek s poctivým a nekonečným šouláním nepřineslo úspěch. Jen jednou jedinkrát se zableskla příležitost, kdy mi průvodce hlasem řevnice přitáhl jelena z dálky několika kilometrů. Soupeř bouřil, vytrvale odpovídal na jeho výzvy. Doslova jsme mu běželi vstříc po hřebenu karpatského kopce v obavách, že dřív než protneme jeho dráhu, sestoupí kamsi do údolí. A pak jsme ho spatřili, ovšem o něco později než jelen nás. Lest ho zaskočila. Když namísto protivníka spatřil lidi, zarazil.

Dělilo nás sto padesát metrů. Stál naostro, mezi buky vystavoval jen mohutnou plec, z paroží jsme rozeznali jen jednu lodyhu s výsadami desateráka. Když jsem udělal pár kroků stranou, abych při míření pušku opřel o první kmen u stezky, zmizel mi mezi buky. Zakryly jej dokonale. V zorném poli puškohledu plula jen hladká šedá kůra. Tak jsem ani nemohl zaregistrovat, jak desaterák vzápětí obrátil. Dal se svahem dolů za hlasem jiného jelena, který se krátce a nesměle ozval kdesi pod námi. Vytratil se, nechtěl nic mít s divnými tvory, přikrčenými poblíž hřebenové pěšiny.

Obraz zmizelého jelena, té noci omytého rosou kukuřičných lánů kdesi pod karpatskými stráněmi, jelena se srstí tmavou, jako by jej někdo vyřezal z ebenu, mě přepadá dodnes. Třebaže už uplynul celý rok, znovu o něm vyprávím Bořkovi u zeleného veltlínu, který zlátne ve sklenkách. Nediví se, naslouchá.

Loni v Karpatech také neměl štěstí, stejně jako jeho syn Jirka.

Domů jsme si tenkrát odváželi nejen mazlavý jíl karpatských pěšin, hluboko zarytý do podrážek holínek, jíl, který nešel smýt

18 /

Krajiny mych srncu.indd 18

17/05/19 12:46

Krajiny mych srncu.indd 19

17/05/19 12:46

Obsah Náruč rmenu 7 / Obrazy moravského jihu 16 / Třetí výstřel 26 / Pod nebeskými korunami 36 Ztracené přání 51 / Kus mysliveckého srdce 61 / Namlouvání 74 / Špičák z Javorníku 85 / Příběhy od Brziny 97 / Poprvé a naposled 106 / Dar jitra 117 / A přece zlatý 128 / Do ohlášek daleko 138 /

Krajiny mych srncu.indd 151

17/05/19 12:46

Arnošt Tabášek KRAJINY MÝCH SRNCŮ Ilustrace Roman Provazník Obálku s využitím ilustrace Romana Provazníka navrhla Gabriela Janovská Redigovala Helena Moravcová Jazyková revize Richard Straberger Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 152 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Esence Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019, jako svou 10 530. publikaci Grafická úprava a sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Krajiny mych srncu.indd 152

17/05/19 12:46