0040766

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 7

Kapitola první

Ellery

Pátek 30. srpna

Kdybych věřila na znamení, tak tohle by bylo špatné.

Na zavazadlovém pásu už zbývá jen jeden kufr. Je svítivě růžový, polepený samolepkami s Hello Kitty a rozhodně mi nepatří.

Můj bratr Ezra už počtvrté pozoruje, jak projíždí kolem nás, a opírá se přitom o rukojeť vlastního obrovského kufru. Dav kolem pásu už se téměř rozešel, tedy až na jeden pár, který se dohaduje, kdo z nich měl na starosti rezervaci v autopůjčovně. „Možná by sis ho měla vzít,“ nadhodí Ezra. „Ten, komu patří, s námi zjevně nepřiletěl. A vsadím se, že bude mít zajímavý šatník. Nejspíš hodně puntíků se spoustou třpytek.“ Zazvoní mu mobil, tak ho vytáhne z kapsy. „Babička čeká venku.“ „Neuvěřitelný,“ zamumlám a kopnu špičkou tenisky do kovové bočnice pásu. „Měla jsem v tom kufru celý život.“ Trochu přeháním. Ve skutečnosti jsem ještě před osmi hodinami měla celý život v La Puente v Kalifornii. Pár krabic jsem do Vermontu odeslala už minulý týden a kufr obsahoval zbytek.

7

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 8

„Asi bychom to měli nahlásit.“ Ezra se rozhlíží po hale s pásy a rukou si přejíždí po krátce střižených vlasech. Dřív měl jako já na hlavě husté tmavé kudrny, které mu padaly do očí, nicméně v létě se ostříhal a já jsem si na to pořád ještě nezvykla. Nakloní kufr a obrátí se k informacím. „Nejspíš tamhle.“ Hubený kluk za pultem vypadá, že ještě chodí na střední, tváře a lícní kosti má poďobané červenými pupínky.

Na modré vestičce mu nakřivo visí zlatá jmenovka „Andy“.

Když mu povím o svém kufru, zkřiví Andy tenké rty a natáhne krk směrem ke kufru s Hello Kitty, který pořád krouží na pásu. „Let číslo 5624 z Los Angeles? S mezipřistáním v Charlotte?“ Přikývnu. „Jste si jistá, že támhleten není váš?“ „Naprosto.“ „Sakra. Ale však on vyplave. Jen musíte vyplnit tohle.“ Prudce otevře zásuvku, vytáhne formulář a posune ho ke mně. „Někde tu mám propisku,“ mumlá a vlažně se přehrabuje štosem papírů. „Mám svoji.“ Rozepnu si batůžek, vytáhnu z něj knihu, položím ji na pult a lovím propisku. Když si Ezra všimne odrbaného svazku, zvedne obočí. „To myslíš vážně, Ellery?“ zeptá se. „Ty sis vzala do letadla Chladnokrevně? Proč jsi to neposlala napřed se zbytkem knih?“ „Tahle je cenná,“ bráním se.

Ezra obrátí oči v sloup. „Vždyť přece víš, že to není skutečný podpis Trumana Capota. Sadie se nechala oškubat.“ „To je jedno. Důležitá je myšlenka,“ zahuhňám. Když naše máma před čtyřmi lety dostala roli mrtvoly č. 2 v seriálu Zákon a pořádek, koupila mi na eBayi „podepsané“ první vydání knihy. Ezrovi dala album Sex Pistols s pod8

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 9

pisem Sida Viciouse, který byl pravděpodobně podvržený taky. Mohli jsme místo toho mít auto, co fakt brzdí, jenže Sadie nikdy nevynikala v plánování do budoucna. „Každopádně víš, co se říká? Když jedeš do Doupěte mordýřů…“ Konečně nahmatám propisku a začnu do formuláře vyplňovat jméno. „Takže míříte do Echo Ridge?“ zeptá se Andy. Zastavím se u druhého c v příjmení a Andy doplní: „Už tam tomu tak neříkají. A jedete brzy. Otvírá se až za týden.“ „Já vím. Nemyslela jsem ten zábavní park. Myslela jsem…“ Slovo město už nedopovím a radši si zastrčím Chladnokrevně do batohu. „To je jedno,“ řeknu a dál se věnuju formuláři. „Jak dlouho to obvykle trvá, než člověk dostane věci zpátky?“ „Nemělo by to trvat déle než den.“ Andy očima těká mezi mnou a Ezrou. „Jste si hodně podobní. Dvojčata?“ Přikývnu a píšu dál. Věčně slušný Ezra odpoví: „Jo.“ „Taky jsem měl mít dvojče,“ řekne Andy. „Jenže se ještě v děloze vstřebalo.“ Ezra překvapeně vyprskne a já zadržuju smích. Bratrovi se tohle stává v jednom kuse: lidé se mu svěřují s nejpodivnějšími věcmi. Naše obličeje sice vypadají skoro stejně, ale důvěru lidí si vždycky získá hlavně ten jeho. „Vždycky jsem si říkal, jak by bylo super mít dvojče. Člověk může předstírat, že je ten druhý, a dělat si z lidí legraci.“ Vzhlédnu a Andy si nás zase měří pohledem. „No. Vy dva to asi dělat nemůžete. Nejste ten správný druh dvojčat.“ „To rozhodně nejsme,“ odpoví Ezra se strnulým úsměvem.

Zrychlím psaní a podám vyplněný formulář Andymu, který z něj odtrhne vrchní listy a podá mi žlutý průklepák. „A to se se mnou někdo spojí?“ zeptám se.

9

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 10

„Jo,“ řekne Andy. „Když se neozvou během zítřka, zavolejte na to číslo vespod. A užijte si Echo Ridge.“ Když zamíříme k otočným dveřím, Ezra hlasitě vydechne a já se na něj přes rameno zašklebím. „Ty si vždycky děláš táák skvělé kamarády.“ Pokrčí rameny. „Teď na to nedokážu přestat myslet.

Vstřebalo se. Jak k tomu vůbec může dojít? Copak… Ne. Nebudu nad tím spekulovat. Nechci to vědět. Musí být divné s tím žít, co? S vědomím, jak jednoduše jsi mohla být tím druhým dvojčetem.“ Projdeme dveřmi a porazí nás dusivý vzduch plný výfukových plynů, který mě zaskočí. Čekala bych, že i na konci srpna bude ve Vermontu o dost chladněji než v Kalifornii. Odhrnu si vlasy z krku a Ezra se zadívá do mobilu. „Babička píše, že jezdí dokola, protože nechce platit za parkování,“ hlásí.

Zvednu obočí. „Ona řídí a přitom píše?“ „Očividně.“ Babičku jsem neviděla od té doby, co nás před deseti lety navštívila v Kalifornii, ale co si pamatuju, byla dost svérázná.

Pár minut čekáme a roztékáme se ve vedru, až u nás zastaví tmavozelený kombík Subaru. Okénko spolujezdce sjede dolů a z něj vystrčí hlavu babička. Vypadá stejně jako přes Skype, jen hustou šedou ofinu má zjevně čerstvě ostříhanou. „Šup šup, nastupovat,“ houkne na nás a po očku sleduje dopravního policistu, který stojí pár kroků od nás. „Nenechají vás tu lelkovat dýl než minutu.“ Vtáhne hlavu zpátky do auta a Ezra uloží jediné zavazadlo do kufru.

Když vklouzneme na zadní sedadlo, obrátí se k nám babička čelem a stejně tak i mladší žena za volantem. „Ellery, Ezro, tohle je Melanie Kilduffová. Žije s rodinou u nás 10

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 11

v ulici. Měla jsem v noci strašlivou vizi, a tak byla Melanie tak laskavá, že mě svezla. Zamlada hlídávala vaši matku.

Už jste o ní určitě někdy slyšeli.“ S Ezrou na sebe vyvalíme oči. To si piš. Ano, slyšeli.

Sadie z Echo Ridge odešla v osmnácti a od té doby se tam vrátila všeho všudy dvakrát. Poprvé rok před tím, než jsme se narodili, to zrovna dědeček umřel na infarkt. A podruhé před pěti lety na pohřeb Melaniiny dospívající dcery.

Tehdy nás hlídala sousedka a my jsme se s Ezrou dívali na Dateline, seriál o skutečných zločinech – dávali tehdy zvláštní díl s názvem „Záhada v Doupěti mordýřů“. Příběh Lacey Kilduffové, krásné blonďaté středoškolské plesové královny z mámina rodného města, kterou našli uškrcenou v zábavním parku s halloweenskou tematikou, mě tehdy úplně šokoval. Andy z letiště měl pravdu; pár měsíců nato majitel strašidelný park přejmenoval z Doupěte mordýřů na Doupě děsu. Nevím, jestli by případ získal celostátní pozornost, kdyby se park příhodně nejmenoval právě Doupě mordýřů.

Nebo kdyby Lacey nebyla už druhá pěkná teenagerka z Echo Ridge, a ještě navíc z téže ulice, která si vysloužila tragický novinový titulek.

Když se Sadie vrátila z Laceyina pohřbu, vůbec s námi o tom nemluvila. „Chci na to prostě zapomenout,“ řekla pokaždé, když jsme se zeptali. Což ostatně říkala celý náš život i o samotném Echo Ridge.

Takže je podle mě docela ironie, že jsme tu nakonec stejně skončili. „Rád vás poznávám,“ pozdraví Ezra Melanii a mně se nějak podaří zakuckat se vlastními slinami. Ezra mě praští do zad, trochu silněji, než je nutné.

11

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 12

Melanie je odkvetlá kráska, má světlé blond vlasy spletené do copu, jasně modré oči a pihy. Počastuje nás odzbrojujícím úsměvem s mezerou mezi zuby. „Já vás také.

Omlouváme se, že jedeme pozdě, doprava byla překvapivě hustá. Jaký byl let?“ Než stačí Ezra odpovědět, ozve se zabušení na střechu auta a babička nadskočí. „Musíte jet,“ volá na nás dopravák. „Burlington je tak hulvátské město,“ odfrkne si babička.

Stiskne tlačítko na dveřích, zavře okno a Melanie se zařadí za taxík.

Bojuju s bezpečnostním pásem a zezadu civím Melanii na hlavu. Nečekala jsem, že ji potkám takhle. Bylo mi jasné, že dřív nebo později se setkáme, když jsou s babičkou sousedky, ale předpokládala jsem, že na sebe možná tak mávneme při vynášení smetí, ne že spolu hned po přistání ve Vermontu strávíme hodinu v autě. „Moc mě mrzí to s vaší mámou,“ řekne Melanie, sotva opustí letiště a napojí se na úzkou silnici lemovanou zelenými značkami. Už je skoro deset večer a v hloučku budov před námi svítí okna. „Ale jsem ráda, že se jí dostává potřebné péče. Sadie je silná. Určitě budete zase brzo s ní, ale zároveň doufám, že si to v Echo Ridge užijete. Je to rozkošné městečko. Nora se moc těší, až vás tam provede.“ Tak takhle se to dělá, když hrozí trapná konverzace. Není přece důvod začínat slovy Mrzí mě, že vaše máma, sjetá opiáty, nabourala do výlohy klenotnictví a musí jít na čtyři měsíce na odvykačku. Hezky naťuknout kostlivce ve skříni, poodstoupit a ležérně přejít do klidnějších konverzačních vod.

Vítejte v Echo Ridge. * * * 12

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 13

Usínám chvíli poté, co najedeme na hlavní silnici, a ani se nehnu, dokud se nestrhne randál a já se s trhnutím nevzbudím. Zní to, jako by auto ze všech stran bombardovaly desítky kamenů. Zmateně se podívám na Ezru, ale ten se tváří stejně nechápavě jako já. Babička se na nás obrátí a rachot překřičí: „Kroupy. V tomhle ročním období nic neobvyklého. I když tyhle jsou vetší než obvykle.“ „Zastavím a počkáme, až se to přežene,“ rozhodne Melanie. Sjede na kraj silnice a zabočí do parku. Krupobití ještě zesílí a mě napadne, že než přeháňka skončí, bude mít Melanie v autě stovky ďůlků. Jedna obzvlášť velká kroupa vrazí přímo doprostřed čelního skla a všechny nás vyděsí. „Jak to, že padají kroupy?“ zeptám se. „V Burlingtonu přece bylo horko.“ „Kroupy se tvoří v mracích,“ vysvětluje babička a ukáže k nebi. „A tam mrzne. Ale však ony ty kroupy rychle roztají.“ Babička nemá zrovna vřelý projev – nevím, jestli je vůbec vřelosti schopná –, ale rozhodně teď ožije. Dřív bývala učitelkou a ta role je jí zjevně mnohem příjemnější než role prarodiče-opatrovníka. Ne že bych jí to vyčítala. Po šestnáct týdnů Sadiina soudem nařízeného léčení nás bude mít na krku a my ji. Soudce trval na tom, že musíme žít s „rodinným příslušníkem“, což naše možnosti značně omezilo. Otec byl známost na jednu noc – prý nějaký kaskadér, nebo to aspoň tvrdil během dvou intenzivních hodin, které s mámou strávili poté, co se seznámili v jednom losangeleském klubu. Tety, strejdy, sestřenice ani bratrance nemáme. Nikdo kromě babičky se nás ujmout nemohl.

Několik minut tiše sedíme a pozorujeme, jak se kroupy odrážejí od kapoty, pak řídnou a konečně ustanou docela.

13

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 14

Melanie se vrátí na silnici a já se podívám na hodiny na palubní desce. Táhne na jedenáctou; spala jsem téměř hodinu. Šťouchnu do Ezry a zeptám se: „Už tam musíme každou chvíli být, ne?“ „Skoro,“ odpoví Ezra. Pak ztiší hlas. „Že to tu ale takhle při pátečním večeru žije. Barák jsme nepotkali celou věčnost.“ Venku je tma jako v pytli, a i když si několikrát promnu oči, nevidím z okýnka víc než rozmazanou šmouhu stromů. Stejně ale napínám zrak, protože chci vidět místo, odkud se Sadie tolik snažila odejít. „Je to jako žít v pohlednici,“ říkala vždycky. „Úhledné, nablýskané, uzavřené.

V Echo Ridge se všichni tváří, že když člověk překročí hranice města, navždy zmizí.“ Přejedeme retardér, se mnou to smýkne do strany a bezpečnostní pás se mi zařízne do krku. Ezra tak mocně zívne, že mu lupne v čelisti. Vsadím se, že když jsem usnula, měl nutkání zůstat vzhůru a udržovat konverzaci, přestože ani jeden z nás se už několik dní pořádně nevyspal. „Domů už to je jen kousek.“ Babiččin hlas z přední sedačky nás oba vyleká. „Zrovna jsme minuli ceduli ‚Vítejte v Echo Ridge‘, která je ovšem tak mizerně osvětlená, že jste si jí určitě ani nevšimli.“ Má pravdu. Nevšimla jsem si jí, i když jsem ji vyhlížela.

Ta cedule byla jednou z mála věcí souvisejících s Echo Ridge, o které Sadie občas mluvila – většinou po pár sklenkách vína. „Počet obyvatel 4 935. Za osmnáct let, co jsem tam bydlela, se to číslo nezměnilo,“ říkávala s úšklebkem. „Když tedy chcete přivést někoho nového, očividně se nejdřív musíte někoho zbavit.“ „Pozor, teď přijde nadjezd, Melanie,“ řekne babička varovně.

14

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 15

„Já vím,“ odpoví Melanie. Silnice prudce zatočí pod oblouk z šedého kamene a Melanie zpomalí skoro na rychlost chůze. V tomhle úseku není pouliční osvětlení, a tak Melanie zapne dálková světla. „Babička hrozně kecá do řízení,“ pošeptá mi Ezra. „Vážně?“ zašeptám na oplátku. „Ale vždyť Melanie je fakt opatrná.“ „Pokud zrovna nestojíme na semaforu, jedem moc rychle.“ Uchechtnu se a v tu chvíli babička zařve „Stůj!“ tak hlasitě, že s Ezrou oba nadskočíme. Na zlomek sekundy mě napadne, že má nadpřirozeně vyvinutý sluch a rozčílily ji naše sarkastické poznámky. Melanie dupne na brzdu a auto zastaví tak prudce, že plnou vahou nalehnu na bezpečnostní pás. „Co to…?“ zeptáme se s Ezrou současně, ale Melanie s babičkou už se odpoutají a lezou z auta. Nechápavě se na sebe podíváme a uděláme totéž. Země je plná louží s napůl roztátými kroupami a já je obcházím v babiččiných stopách. Babička stojí před Melaniiným autem a zírá na silnici ozářenou čelními světly.

Zírá na nehybnou postavu muže, který leží uprostřed cesty. Je zalitý krví, krk má vyvrácený do strašlivě nesprávného úhlu a vytřeštěné oči upírá do nicoty.

15

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 16

Kapitola druhá

Ellery

Sobota 31. srpna

Vzbudí mě sluneční paprsky deroucí se skrz žaluzie, které zjevně nebyly zakoupeny pro své stínící vlastnosti. Zůstanu však bez hnutí ležet pod pokrývkami – tenkým háčkovaným přehozem a měkoučkou dekou –, dokud se neozve slabé zaťukání na dveře. „Ano?“ posadím se a marně se pokouším odhrnout si vlasy z očí. Dovnitř vstoupí Ezra. Stříbrný budík na nočním stolku ukazuje 9:50, ale protože je moje tělo pořád zvyklé na čas západního pobřeží, nepřipadá mi, že bych se nějak zvlášť vyspala. „Ahoj,“ říká Ezra. „Babička chtěla, abych tě vzbudil. Jede sem nějaký policajt. Chce s námi mluvit o včerejšku.“ O včerejšku. Skláněli jsme se nad mužem na silnici mezi tmavými kalužemi krve a čekali, než přijede záchranka.

Nejdřív jsem se nedokázala přinutit pohlédnout mu do obličeje, ale jakmile jsem to udělala, nemohla jsem se od něj odtrhnout. Byl tak mladý. Nemohlo mu být víc než třicet, na sobě měl sportovní oblečení a tenisky. Melanie, která je zdravotní sestra, mu poskytla první pomoc, než 16

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 17

dorazila ambulance, ale spíš se modlila za zázrak, než by věřila, že to k něčemu bude. Když jsme nastoupili zpátky do babiččina auta, sdělila nám, že byl mrtvý, než jsme přijeli. „Jason Bowman,“ řekla roztřeseně. „Učí – učil – fyziku, chemii a biologii na místní střední škole. Taky pomáhal v pochodové kapele. Děti ho měly hodně rády. Příští týden byste ho potkali… měli jste ho potkat.“ Ezra, který je už úplně oblečený a vlasy má mokré ze sprchy, mi na postel hodí plastový sáček a vrátí mě do přítomnosti. „A taky říkala, že ti mám dát tohle.“ Na neotevřeném balíčku je logo Hanes a usmívající se blondýna ve sportovní podprsence a kalhotkách, které jí sahají vysoko nad pas. „To snad ne.“ „Ale jo. Jsou to doslova babičkovské bombarďáky. Babička říkala, že si omylem koupila o několik čísel menší a zapomněla je vrátit. Takže teď jsou tvoje.“ „Paráda,“ zamumlám a svěsím nohy z postele. Na sobě mám tričko, které jsem si včera vzala pod mikinu, a srolované Ezrovy tepláky. Když jsem se dozvěděla, že se stěhujeme do Echo Ridge, probrala jsem všechno oblečení a nemilosrdně odevzdala charitě všechno, co jsem na sobě neměla několik měsíců. Zkrátka jsem svůj šatník zredukovala tak, že se až na pár kabátů a bot, které jsem poslala napřed, vešel do jediného kufru. Tehdy jsem měla pocit, že aspoň do malé oblasti svého života vnáším řád a pořádek.

Teď to pochopitelně znamená, že nemám co na sebe.

Zvednu ze stolku telefon a podívám se, jestli tam nemám zprávu nebo hlasovku týkající se zavazadla. Nic. „Proč jsi tak brzo vzhůru?“ zeptám se Ezry.

Pokrčí rameny. „Zas tak brzy není. Prošel jsem se trochu 17

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 18

po okolí. Je to tu docela hezké. Hodně stromů. Udělal jsem instastory. A sestavil si playlist.“ Založím ruce. „Snad ne další Michaelův playlist?“ „Ne,“ brání se Ezra. „Je to hudební pocta severovýchodnímu pobřeží. Byla bys překvapená, kolik skladeb má v názvu Novou Anglii.“ „Hmmm.“ Ezrův přítel Michael se s bratrem týden před odjezdem preventivně rozešel, protože – jak prohlásil – „vztahy na dálku nikdy nefungují“. Ezra se snaží tvářit, že mu je to fuk, ale od té doby už si vytvořil několik playlistů nacpaných emohudbou. „Nesuď mě.“ Ezra přejede pohledem po poličce, na níž stojí úhledně seřazené knihy: Chladnokrevně a moje sbírka detektivek podle skutečných událostí od Ann Ruleové.

Kromě knížek jsem včera večer z krabic vyskládaných v koutě nic nevybalila. „Všichni se vyrovnáváme se svými problémy po svém.“ Odejde do svého pokoje a já se rozhlížím po neznámém prostoru, v němž mám následujících několik měsíců žít.

Když jsme včera přijeli, oznámila mi babička, že budu spát v Sadiině starém pokoji. Když jsem otevírala dveře, zároveň jsem se těšila i bála, jaké stopy tam po mámě zůstaly.

Vstoupila jsem však do typického pokoje pro hosty bez špetky osobnosti. Nábytek je z tmavého dřeva a stěny jsou krémově žluté. Výzdoba téměř žádná, jen krajkované záclony, kostkovaný kobereček a zarámovaná fotografie majáku. Pokoj je lehce cítit po citronovém leštidle a cedrovém dřevě. Když jsem se pokusila představit si Sadie, jak si u kalného zrcadla na prádelníku češe vlasy nebo jak u staromódního stolu dělá úkoly, nepodařilo se mi to.

Ezrův pokoj je stejný. Ani v jednom z nich není stopy po tom, že by tam dřív žila teenagerka.

18

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 19

Kleknu si vedle krabic, zalovím v nejbližší z nich a vytáhnu obrázky zabalené v igelitu. Jako první rozbalím loňskou fotku mě s Ezrou na molu v Santa Monice; za námi se odehrává dokonalý západ slunce. Prostředí je fantastické, ale mně to tam moc nesluší. Nebyla jsem na snímek připravená a moje topornost kontrastuje s Ezrovým širokým úsměvem. Fotku jsem si ale nechala, protože mi připomíná jinou fotku.

Tu, kterou tahám z krabice teď – je zrnitá a mnohem starší a jsou na ní dvě úplně stejné dospívající dívky s dlouhými kudrnatými vlasy, které mám i já, v devadesátkových grungových modelech. Jedna z nich se zářivě usmívá a druhá vypadá otráveně. Moje matka se svým dvojčetem Sárou.

Tehdy jim bylo sedmnáct a chodily do posledního ročníku na střední škole v Echo Ridge, stejně jako teď Ezra a já.

Pár týdnů poté, co vznikla ta fotografie, Sára zmizela.

Už je to dvacet tři let a nikdo pořád neví, co se s ní stalo.

Možná by bylo přesnější říct, že jestli to někdo ví, nepoví to.

Postavím obě fotky vedle sebe na poličku a pomyslím na to, co Ezra řekl předešlého večera na letišti, když se nám Andy svěřil se svou historií. Musí být divné s tím žít, co?

S vědomím, jak jednoduše jsi mohla být tím druhým dvojčetem.

Sadie o Sáře nemluví, i když já po informacích o ní prahnu. V bytě jsme neměli žádné její fotky; tuhle jsem si musela ukrást na internetu. Moje záliba v true crime žánru začala s Laceyinou smrtí, nicméně Sářiným zmizením jsem posedlá od chvíle, kdy jsem byla dost stará na to, abych chápala, co se vlastně stalo. Je to nejhorší věc, kterou si dokážu představit – že by se mi ztratilo dvojče a už nikdy se nevrátilo.

19

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 20

Sadie se na obrázku usmívá stejně oslnivě jako Ezra.

Tehdy to byla hvězda – plesová královna, stejně jako Lacey.

A snažila se jí být i potom. Těžko říct, jestli by Sadie získala víc než jen pár nárazových roliček, kdyby měla sestru, která by ji podporovala. Zato však vím, že se v žádném případě nikdy nebude cítit celá. Když s někým přijdete na svět, je ta osoba vaší součástí stejně jako srdeční tep.

Existuje spousta důvodů, proč si matka vypěstovala závislost na prášcích na bolest – natažené rameno, těžký rozchod, další ztracená role, přestěhování do hrozného bytu zrovna na její čtyřicátiny –, jenže já si nemůžu pomoct; myslím, že to všechno začalo, když přišla o tu vážnou dívku z obrázku.

Ozve se zvonek a já málem shodím obrázek z poličky. Úplně jsem zapomněla, že se mám připravit na návštěvu policie. Kouknu do zrcadla nad prádelníkem a při pohledu na svůj odraz se zašklebím. Moje vlasy připomínají paruku, a všechny přípravky proti kudrnacení mám ve ztraceném kufru. Sepnu vlasy do culíku a pak kroutím a stáčím jednotlivé prameny, až je zapletu do nízkého drdolu bez použití gumičky. Je to jeden z prvních triků, které mě Sadie naučila. Když jsem byla malá, stávaly jsme v koupelně u dvojitého umyvadla a já jsem ji pozorovala v zrcadle a snažila se kopírovat rychlé a šikovné pohyby jejích rukou.

Začnou mě pálit oči, když vtom babička zezdola zavolá: „Ellery? Ezro? Už je tu strážník Rodriguez.“ Když vylezu z pokoje, Ezra už je na chodbě. Společně zamíříme dolů do babiččiny kuchyně. Zády tam k nám stojí tmavovlasý muž v modré uniformě a právě si bere šálek kávy, který mu babička podává. Babička vypadá jako z katalogu na dřevorubecké oblečení: má na sobě khaki kalhoty, dřeváky a neforemnou košili s vodorovnými pruhy.

20

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 21

„Snad město konečně s tím nadjezdem něco udělá,“ říká zrovna babička a přes policistovo rameno zachytí můj pohled. „Tady jste. Ryane, tohle jsou moje vnoučata. Ellery, Ezro, tohle je strážník Ryan Rodriguez. Bydlí u nás v ulici a přišel se zeptat na pár věcí ohledně včerejška.“ Strážník se k nám obrátí s polovičatým úsměvem, který mu však vzápětí ztuhne na rtech, hrnek mu vyklouzne z ruky a roztříští se o zem. Vteřinu jen stojíme a pak všichni najednou začneme zachraňovat situaci, bereme papírové utěrky a sbíráme větší kusy keramiky z babiččiny černobíle dlážděné podlahy. „Moc se omlouvám,“ opakuje pořád dokola strážník Rodriguez. Nemůže být o víc než o pět let starší než já a Ezra a působí dojmem, že si sám není jistý, jestli už je opravdu dospělý. „Nechápu, jak se to stalo. Ten hrnek vám zaplatím.“ „Nesmysl,“ odvětí babička rázně. „Takový stojí u Daltona dva dolary. Posaď se a já ti udělám nové. Vy taky, děcka. Na stole je džus, jestli máte chuť.“ Všichni se usadíme kolem kuchyňského stolu, na němž je úhledně prostřeno pro tři; příbory i sklenice. Strážník Rodriguez si z náprsní kapsy vytáhne notes a s nakrčeným obočím v něm zalistuje. Má ten typ obličeje, který působí schlíple a ustaraně i ve chvílích, kdy zrovna babičce nerozbíjí porcelán. „Děkuji, že jste si na mě udělali čas. Zrovna jdu od Kilduffových; Melanie mi popsala, co se včera v noci u nadjezdu ve Fulkersonově ulici přihodilo. Obávám se, že někdo ujel od nehody.“ Babička mu podá další hrnek kávy, posadí se vedle Ezry a strážník si opatrně usrkne. „Díky, paní Corcoranová. Pomohlo by nám, kdybyste nám všichni tři vylíčili, čeho jste si na místě všimli, i kdyby se to zdálo nepodstatné.“ 21

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 22

Uhladím si vlasy a Ezra obrátí oči v sloup. Přesně ví, co se mi honí hlavou. Přestože byl včerejšek otřesný, nemůžu si pomoct a cítím určité vzrušení z toho, že jsem součástí skutečného policejního vyšetřování. Na tenhle okamžik jsem čekala polovinu života.

Bohužel moc nápomocná nejsem, protože si nepamatuju skoro nic kromě toho, jak se Melanie snažila panu Bowmanovi pomoct. Ezra na tom není o moc líp. Babička je jediná, která si všimla detailů, například že na silnici vedle pana Bowmana ležel deštník a krabička na svačinu.

A pokud jde o vyšetřujícího důstojníka, je Ryan Rodriguez zklamáním. Ptá se dokola na tytéž otázky, málem převrhne i čerstvé kafe a neustále se zakoktává u Melaniina jména.

Než nám poděkuje a babička ho vyprovodí ke dveřím, nabydu přesvědčení, že by potřeboval ještě pár let tréninku, než ho zase pustí ven samotného. „To bylo trochu chaotické,“ poznamenám, když se babička vrátí do kuchyně. „Berou ho místní jako policistu vážně?“ Vyndá ze skříňky vedle sporáku pánev a položí ji na přední hořák. „Ryan je velmi schopný,“ prohlásí věcně, přejde k lednici a vytáhne z ní máselničku. Položí ji na linku, ukrojí pořádný kus másla a hodí ho na pánev. „Možná je teď trochu vedle. Před pár měsíci mu umřel táta. Na rakovinu. Byli si hodně blízcí. A jeho máma umřela rok předtím, takže to pro rodinu byla jedna rána za druhou.

Ryan je nejmladší a taky jediný, kdo zůstal doma. Musí být osamělý.“ „On žil s rodiči?“ zeptá se Ezra. „Kolik mu je?“ Můj bratr je trochu příkrý, když přijde na dospělé, kteří žijí u rodičů. On patří mezi lidi, kteří se odstěhují z domova, sotva mu zaschne inkoust na diplomu, stejně jako Sadie.

22

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 23

Vymyslel si desetiletý plán: vezme nějakou podřadnou práci v rádiu, bokem bude dělat DJe, a až získá dost zkušeností, založí si vlastní show. Snažím se nepanikařit, když si představím, že mě opustí a bude… vlastně ani nevím, co bude dělat. „Dvaadvacet myslím? Nebo třiadvacet,“ odpoví babička. „Všechny Rodriguezovic děcka bydlela při vysoké doma. A když jejich otec onemocněl, Ryan s ním zůstal.“ Ezra provinile svěsí ramena a já nastražím uši. „Třiadvacet?“ zopakuji. „Nechodil do třídy s Lacey Kilduffovou?“ „Myslím, že ano,“ odpoví babička a rozklepne na prskající pánev vajíčko.

Zaváhám. Babičku skoro neznám. O mé ztracené tetě jsme během sporadických, rozpačitých hovorů přes Skype nikdy nemluvili a já netuším, jestli pro ni není Laceyina smrt zvlášť bolestné téma právě kvůli tomu, co se stalo Sáře. Měla bych pravděpodobně držet jazyk za zuby, jenže… „Kamarádili se?“ vyhrknu. Ezrovi se na tváři rozhostí výraz, jako by říkal a je to tady. „To nedokážu říct. Určitě se znali. Ryan vyrostl nedaleko a oba pracovali v… Doupěti děsu.“ Před vyslovením nového jména kratičce zaváhá, tak kratičce, že si toho skoro nevšimnu. „Tam ostatně pracovala většina místní mládeže. A pořád pracuje.“ „Kdy se otevírá?“ zeptá se Ezra. Pohlédne na mě, jako by mi tím prokazoval službu, ale ani se nemusel obtěžovat.

Jakmile jsem se dozvěděla, že se stěhujeme do Echo Ridge, program jsem si vyhledala. „Příští víkend. Těsně před tím, než nastoupíte do školy,“ řekne babička. Na střední škole v Echo Ridge začíná výuka nejpozději ze všech škol, které jsme kdy navštěvovali, čímž 23

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 24

si okamžitě vysloužila plusové body. V La Puente už jsme na svátek práce, který se slaví první pondělí v září, čtrnáct dní chodili do školy. Babička ukáže obracečkou z kuchyňského okna nad dřezem, které podle všeho vede do lesa za domem. „Až začnou, uslyšíte to. Je to deset minut lesem.“ „Vážně?“ Ezra vypadá překvapeně. Já taky, ale překvapuje mě spíš skutečnost, že si bratr vůbec nic nezjistil. „Takže Kilduffovi pořád žijí na místě, kde jejich dceru… kde někdo… ehm…“ Odmlčí se, babička se k nám otočí s dvěma talíři s ohromnou nadýchanou omeletou a před každého jeden postaví. S Ezrou se na sebe udiveně podíváme. Nevzpomínám si, kdy jsme měli naposled k snídani něco jiného než kafe. Omeleta však lahodně zavoní a mně se začnou sbíhat sliny a zakručí mi v žaludku. Naposledy jsem snědla tři müsli tyčinky v letadle. „No.“ Babička si sedne k nám a naleje si skleničku pomerančového džusu z keramického džbánu. Ze džbánu.

Nikoli z kartonu. Strávím několik vteřin úvahami, proč by se člověk obtěžoval přelévat karton do džbánu, ale pak si usrknu ze svého džusu a zjistím, že je čerstvě vymačkaný.

Jak vůbec můžou být se Sadie příbuzné? „Je to jejich domov. Dvě mladší děvčata tu v okolí mají spoustu kamarádů.“ „Jak jsou staré?“ zeptám se. Melanie nebyla pouze Sadiina oblíbená holka na hlídání; na střední škole pro ni byla něco jako rádkyně – a taky v podstatě jediný člověk z Echo Ridge, o kterém matka někdy mluví. Ale stejně o ní skoro nic nevím, až na to, že jí zavraždili dceru. „Caroline je dvanáct a Julii šest,“ odpoví babička. „Je mezi nimi velký věkový rozdíl, stejně jako mezi Caroline a Lacey. Melanie měla vždycky potíže s početím. Ale všechno zlé je asi k něčemu dobré. Když Lacey umřela, 24

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 25

byly holky hodně malé, a to, že se o ně Melanie s Danem museli postarat, bylo asi jediné, díky čemu tu hroznou etapu přežili.“ Ezra ukrojí kus omelety, ze které vystoupá obláček páry. „A policie nikdy nikoho z Laceyiny vraždy nepodezírala?“ zeptá se. „Ne,“ odpoví babička v téže chvíli, kdy já odpovím: „Jejího přítele.“ Babička se dlouze napije džusu. „To si myslelo hodně lidí. Myslelo,“ zdůrazní. „Nicméně Declan Kelly oficiálně podezřelý nebyl. Vyslýchali ho, to ano. Mnohokrát. Ale nikdy ho nezadrželi.“ „Žije pořád v Echo Ridge?“ zeptám se.

Babička zavrtí hlavou. „Odešel z města hned po střední.

Nejlepší volba pro všechny zúčastněné. Na jeho rodině si to všechno vybralo obrovskou daň. Declanův táta se odstěhoval nedlouho po synovi. Předpokládala jsem, že matka a bratr je budou následovat, ale… Pro ně to asi bylo jiné.“ Zarazím se s vidličkou ve vzduchu. „Bratr?“ Nevěděla jsem, že měl Laceyin přítel bratra; ve zprávách toho o jeho rodině moc neřekli. „Declan má mladšího bratra, Malcolma. Zhruba vašeho věku,“ odpoví babička. „Moc dobře ho neznám, ale působí takovým tišším dojmem. Rozhodně si nevykračuje po městě, jako by mu patřilo – na rozdíl od bratra.“ Dívám se, jak opatrně ukrajuje kus omelety, a přeju si, abych v ní dokázala lépe číst a poznat, jestli má v duchu Lacey a Sáru propletené tak jako já. Už je to tak dlouho, co Sára zmizela – skoro čtvrt století, a pořád žádné odpovědi. Laceyiným rodičům zase chybí jiný závěr: vědí co, kdy a jak, ale nevědí kdo a proč. „Myslíš, že je Declan Kelly vinen?“ zeptám se.

25

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 26

Babička nakrčí obočí, jako by jí najednou celý ten rozhovor nebyl po chuti. „To jsem neřekla. Nikdy se proti němu nenašel jediný pádný důkaz.“ Natáhnu se po slánce a nic na to neřeknu. Možná je to pravda, nicméně jestli jsem se za ta léta čtení detektivek podle skutečných událostí a sledování Dateline něco naučila, pak tohle: vždycky je to přítel.

26

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 27

Kapitola třetí

Malcolm

Středa 4. září

Moje košile je přeškrobená. Je tak tuhá, že když skrčím ruce, abych si přehodil kravatu kolem krku, téměř popraská. Dívám se v zrcadle na ruce, snažím se uvázat správně uzel a nedaří se mi to, takže to vzdám, když má aspoň správnou velikost. Zrcadlo vypadá staře a draze, ostatně jako všechno u Nilssonů. Odráží se v něm ložnice, do níž by se moje původní vešla třikrát. A nejmíň půlka Declanova bytu.

Jaké to je žít v tom domě? zeptal se mě včera večer bratr, když máma odešla do koupelny, a seškraboval přitom poslední zbytky svého narozeninového dortu z talíře. Máma mu přivezla i svazek balonků, který u Nilssonů v hale působil titěrně, nicméně ve stísněném výklenku, jemuž Declan říkal kuchyně, pořád narážel bratrovi do hlavy.

Na hovno, odpověděl jsem. Což je pravda. Ale ne víc na hovno, než bylo pět posledních let. Declan většinu toho času žil čtyři hodiny jízdy od nás, v New Hampshire, kde si od tety pronajal sklepní byt.

Na dveře ložnice někdo zabuší, skřípnou panty, a aniž 27

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 28

by čekala na vyzvání, strčí do dveří hlavu moje nevlastní sestra. „Jsi hotový?“ zeptá se. „Jo,“ odpovím, zvednu z postele modré sako a nasoukám se do něj. Katrin nakloní hlavu a zamračí se. Přes jedno rameno jí spadají téměř bílé blond vlasy. Ten pohled znám: Něco je na tobě špatně a já ti přesně řeknu, co to je a jak to napravit. Už ten pohled vídám měsíce. „Máš nakřivo kravatu,“ řekne, na podlaze zaklapají podpatky a už se ke mně hrne s rozpřaženýma rukama. Utahuje uzel a mezi očima se jí objeví vráska, pak však zmizí a Katrin poodstoupí, aby si své dílo prohlédla. „Tak,“ řekne a spokojeně mě poplácá po rameni. „Mnohem lepší.“ Pak mi dlaněmi uhladí sako na hrudi, světle růžovými nehty mi z něj sebere smítko a hodí ho na podlahu. „Podívejme, jak ses vyfikl, Male. Kdo by to byl řekl?“ Ona určitě ne. Dokud moje matka minulou zimu nezačala chodit s jejím otcem, Katrin Nilssonová se mnou sotva promluvila. Ona je školní královna, a já jsem nerd ze školní kapely, pocházející z rodiny pochybné pověsti.

Nicméně teď, když žijeme pod jednou střechou, nezbývá Katrin než vzít mou existenci na vědomí. Vypořádává se s tím tak, že se mnou jedná buď jako s nějakým svým projektem, nebo s přítěží – to podle nálady. „Tak jdeme,“ řekne a zlehka mě zatahá za paži. Černé přiléhavé šaty jí věrně kopírují křivky a končí těsně nad koleny. Vypadala by téměř konzervativně, kdyby si nevzala ocvočkované boty na vysokém podpatku, které člověka v podstatě nutí se jí podívat na nohy. A tak to udělám.

Moje nová nevlastní sestra je možná otravná, ale je nepochybně sexy.

Vyjdu za Katrin na chodbu a pak na ochoz nad obrovskou halou. Dole už na nás čekají máma s Peterem a já 28

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 29

sklopím oči, protože kdykoli stojí takhle blízko u sebe, má Peter ruce někde, kde je nechci vidět. I Katrin se svým supersportovcem se na veřejnosti osahávají míň.

Máma je ale šťastná a to je hlavní.

Peter vzhlédne a na chvíli k sobě mámu přestane tisknout. „Vám to ale sluší!“ zvolá. Má na sobě taky oblek, stejně tmavě modrý jako můj, s tím rozdílem, že on ho má ušitý na míru, takže mu dokonale padne. Peter patří mezi ty uhlazené hezouny, kteří jako by vyskočili z módního časopisu: hranaté lícní kosti, pronikavý pohled, zvlněné blond vlasy s přesně takovým podílem šedin, aby to působilo elegantně. Když s mámou začali chodit, nikdo to nechápal. A ještě víc lidi šokovalo, když si ji vzal.

Zachránil je. To si myslí celé město. Peter Nilsson, bohatý a okouzlující majitel jediné právnické firmy ve městě, nás decentním obřadem na břehu echoridgeského jezera pozvedl z role vyděděnců mezi smetánku. A možná je to pravda. Lidé už se mé matce nevyhýbají, ani si nešeptají za jejími zády. Zvou ji do zahradního klubu, do školních výborů, na dnešní dobročinný večírek a podobné nesmysly.

To ale neznamená, že Petera musím mít rád i já. „Jsem rád, že jsi zpátky, Malcolme,“ dodá a skoro to zní, že to myslí vážně. Byli jsme s mámou týden pryč; navštívili jsme příbuzné v několika městech v New Hampshire a zakončili to u Declana. Peter s Katrin nejeli. Částečně proto, že Peter musel pracovat, částečně proto, že ani jeden nevycestuje z Echo Ridge nikam, kde nemají pokojovou službu a lázně. „Byl jsi na té večeři s panem Coatesem, když jsme byli pryč?“ zeptám se náhle.

Peterovi se lehce rozšíří chřípí, což je jediný projev ne29

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 30

vole, který dává najevo. „Ano, v pátek. Rozjíždí teď jeden svůj obchod, ale až bude vhodná doba, rád si s Declanem promluví. Budu mu to připomínat.“ Ben Coates býval starostou Echo Ridge. Pak s tím seknul a založil si v Burlingtonu firmu s politickým poradenstvím. Declanovi chybí pár – no dobře, vlastně hodně – kreditů, aby dokončil studium politických věd na státní univerzitě, ale pořád doufá, že to nějak dožene. O nic jiného Petera nikdy nepožádal. Respektive ho požádal přes mámu, protože Declan s Peterem spolu v podstatě nemluví.

Máma se na Petera zářivě usměje a já to nechám plavat.

Katrin přistoupí blíž a dotkne se zakrouceného korálového náhrdelníku, který má máma kolem krku. „Ten je překrásný!“ zvolá. „Tak neobvyklý. Bude to příjemná změna oproti všem těm perlám, které tam uvidíme.“ Máma se přestane usmívat. „Perly mám taky,“ řekne nervózně a podívá se na Petera. „Mám se…“ „Není třeba,“ řekne Peter rychle. „Vypadáš úchvatně.“ Nejradši bych Katrin zabil. Samozřejmě ne doslova.

Opravím se dokonce i v duchu, vzhledem k naší rodinné historii. Jen prostě nerozumím tomu, proč má potřebu se pořád do mámy navážet. Máma přece nemůže za to, že se Katrinini rodiče rozvedli; je už Peterova třetí manželka.

Když šli máma s Peterem na první rande, byla už Katrinina máma dávno v Paříži s novým mužem.

Kromě toho Katrin musí vědět, jak je máma z dneška nervózní. Nikdy předtím jsme na vzpomínkovém charitativním večeru Lacey Kilduffové, kde se vybírá na školní stipendia pro potřebné, nebyli. Hlavně proto, že nás nikdy nikdo nepozval.

Nebyli jsme vítaní.

30

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 31

Peterovi se znovu zachvěje chřípí. „Tak už pojďme. Připozdívá se.“ Otevře hlavní dveře, ustoupí, abychom mohli projít, a zároveň stiskne tlačítko na klíčích. Jeho černý Range Rover na příjezdové cestě nastartuje a já s Katrin si vlezeme dozadu. Máma se usadí na sedadle spolujezdce a přeladí rádio z Top 40, které má ráda Katrin, na státní rádio NPR. Peter nastoupí poslední, zapne si pás a zařadí.

Točitá příjezdová cesta k sídlu Nilssonů tvoří nejdelší část cesty. Pak už jen párkrát zahneme a jsme v centru Echo Ridge. Jestli se to tak dá říct. Moc toho tu k vidění není – jen řada bíle obroubených domů z červených cihel po obou stranách Manchester Street, kterou lemují staromódní kované pouliční lampy. Davy tu neproudí nikdy, ale ve středu večer před začátkem školního roku je tu obzvlášť mrtvo. Půlka lidí je pořád na dovolené a druhá půlka se účastní charitativního večírku v místním kulturním centru. Tam se konají všechny význačnější akce v Echo Ridge – pokud se tedy nekonají u Nilssonových doma.

U nás doma. Pořád si na to nemůžu zvyknout.

Peter podélně zaparkuje na Manchester Street a my vystoupíme z auta na chodník. Stojíme přímo naproti O’Neillovu pohřebnímu ústavu, a když kolem bledě modrého viktoriánského domu procházíme, Katrin si povzdychne. „To je taková škoda, že jsi propásl pohřeb pana Bowmana,“ řekne. „Bylo to vážně moc pěkné. Sbor zazpíval ‚Panu učiteli s láskou‘ a všechny to fakt vzalo.“ Bodne mě u srdce. Pan Bowman byl můj nejoblíbenější učitel, a to bezkonkurenčně. Měl schopnost tiše vypozorovat, v čem jste dobří, a podpořit vás v tom, abyste byli ještě lepší. Když se Declan odstěhoval a táta zdekoval a já v sobě měl spoustu vzteku a negativní energie a neměl ji 31

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 32

kde ventilovat, přišel právě on s nápadem, abych začal bubnovat. Je mi zle z představy, že ho někdo sejmul a nechal ho umřít uprostřed silnice. „Proč byl vůbec v tom krupobití venku?“ zeptám se, protože je jednodušší se upnout na něco konkrétního než se cítit po psa. „Našli u něj umělohmotnou krabičku,“ odpověděl Peter. „Jeden z učitelů na pohřbu měl teorii, že sbíral kroupy na hodinu o klimatických změnách. Ale jestli to tak skutečně bylo, to už se asi nikdy jistě nedovíme.“ A teď se cítím ještě hůř, protože si to dokážu představit: pan Bowman pozdě v noci odchází z domu s deštníkem a krabičkou, celý nadšený, že bude moct demonstrovat vědu v praxi. Takové věci říkal často.

Po několika blocích nás uvítá dřevěný, zlatě orámovaný nápis před kulturním centrem. Je to nejimpozantnější ze zdejších cihlových budov, na střeše má věž s hodinami a k vyřezávaným dřevěným dveřím vedou široké schody.

Sáhnu po klice, ale Peter je rychlejší. Jako vždycky. Tohohle chlapa nepředžentlmenujete. Máma se na něj vděčně usměje a vejde dovnitř.

Uvnitř nás jakási žena nasměruje chodbou do otevřené místnosti s desítkami kulatých stolků. Někteří lidé sedí, ale většina se pořád motá kolem a povídá si. Nejdřív se na nás otočí pár lidí a pak se jako lidské domino otočí všichni.

Na tenhle okamžik všichni v Echo Ridge čekají: Kellyovi se po pěti letech poprvé objevili na večeru na počest Lacey Kilduffové.

Na počest dívky, kterou podle mínění většiny obyvatel zavraždil můj bratr. „Á, tamhle je eo,“ zamumlá Katrin a prokličkuje davem za svým přítelem. Tolik k její solidaritě. Máma si ner32

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 33

vózně olízne rty. Peter jí složí paži pod svoji a nasadí široký, zářivý úsměv. Na chvíli mám toho člověka skoro rád.

Declan s Lacey se už týdny před tím, než umřela, hádali.

Což se jim nepodobalo; Declan dokázal být arogantní vůl, ale ne vůči své přítelkyni. A zničehonic si začali práskat dveřmi, rušit rande a špičkovat se na sociálních sítích. Declanův poslední, naštvaný vzkaz na Laceyině Instagramu pak média ukazovala ještě týdny po její smrti.

Do hajzlu, s tebou jsem skončil. SKONČIL. Nadobro.

Dav v kulturním centru v Echo Ridge je až moc potichu. Dokonce i Peterův úsměv začíná působit uměle. Nilssonovské brnění by mělo být neproniknutelnější. Už už se chystám říct nebo udělat něco zoufalého, abych napětí přerušil, ale vtom se k nám donese vřelý hlas. „Ahoj, Petere!

A Alice! Malcolme! Ráda vás všechny vidím.“ Laceyina máma Melanie Kilduffová k nám míří se širokým úsměvem. Nejdřív obejme moji mámu, pak mě, a když poodstoupí, nikdo už neciví. „Díky,“ zamumlám. Netuším, co si Melanie myslí o Declanovi; nikdy se nevyjádřila. Nicméně po Laceyině smrti, když se zdálo, že naši rodinu nenávidí celý svět, si vždycky dala záležet na tom, aby na nás byla milá. Říct díky mi nepřipadá dostačující, ale Melanie mě pohladí po paži, jako by to naopak bylo moc. Pak se obrátí k mámě s Peterem. „Prosím, posaďte se, kam chcete,“ řekne a pokyne směrem ke stolům. „Co nevidět se bude podávat večeře.“ Odejde a zamíří ke stolu, kde sedí její rodina, její sousedka a kluk s holkou mého věku, které jsem nikdy neviděl.

Což je na místní poměry tak nezvyklé, že natahuju krk, abych si je lépe prohlédl. Na kluka moc dobře nevidím, zato dívku přehlédnout nelze. Má nespoutané kudrnaté vlasy, 33

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 34

které vypadají jako živé, a na sobě má divné květované šaty jako vytažené z babiččiny skříně. Možná to má být retro, těžko říct. Kdyby v nich někdo zmerčil Katrin, měla by z toho smrt. Dívka se na mě podívá a já okamžitě uhnu pohledem. Za těch pět let jsem se jakožto Declanův bratr naučil jednu věc: nikdo nemá rád, když na něj zírá Kelly.

Peter se vydá do přední části místnosti, ale vtom se vrátí Katrin a pevně ho zatahá za rukáv. „Nemůžeme si sednout k eovi, tati? Je tam spousta místa.“ Peter zaváhá – je vůdčí typ a nerad se podřizuje –, ale Katrin nasadí svůj nejvemlouvavější tón. „Prosím. Neviděla jsem ho celý týden, a kromě toho s tebou jeho rodiče chtějí probrat tu vyhlášku o semaforech.“ Je dobrá. Peter nic nezbožňuje víc než detailní diskuse o pitomostech z radnice, které by všechny ostatní unudily k smrti. Shovívavě se usměje a změní kurz.

U stolu pro deset lidí sedí pouze Katrinin přítel eo a jeho rodiče. S eem jsem chodil už do školky, ale jako obvykle se podívá skrze mě a zamává na někoho za mnou. „Hej, Kyle! Tady jsme.“ No nazdar. eův nejlepší kamarád Kyle si sedne mezi něj a mou mámu. Vzápětí zaskřípe židle vedle mě a usadí se na ni mohutný muž s vojenským sestřihem. Je to Chad McNulty, Kylův otec a policejní důstojník, který vyšetřoval Laceyinu vraždu. Dnešní večer totiž asi není ještě dost trapný.

Máma vytřeští oči jako laň paralyzovaná světly auta, což je výraz, který nasadí vždycky, když se v blízkosti objeví McNultyovi, Peter rozšíří chřípí a zamračí se na nic netušícího ea. „Nazdar, Malcolme.“ Strážník McNulty si rozloží ubrousek na klíně a ani se na mě nepodívá. „Jaké jsi měl léto?“ 34

dva tajemství.qxp_Sestava 1 22.10.19 22:10 Stránka 35

„Báječné,“ vysoukám ze sebe a dlouze se napiju vody.

Strážník McNulty mého bratra nikdy neměl rád. Declan kdysi tři měsíce chodil s jeho dcerou Liz a pak se s ní rozešel kvůli Lacey. To Liz tak rozrušilo, že na nějakou dobu přestala chodit do školy. Na oplátku se ke mně Kyle vždycky choval jako debil. Typické maloměstské handrkování, které se dost zhoršilo poté, co se stal Declan neoficiálním podezřelým z vraždy.

Do místnosti vplují číšníci a před každého položí talíř se salátem. Melanie vystoupí na pódium a strážník McNulty sevře čelisti. „Ta ženská je studnice síly,“ prohlásí pak, jako by mě hecoval, abych si snad zkusil nesouhlasit. „Díky moc, že jste přišli,“ řekne Melanie a naklání se k mikrofonu. „Pro Dana, Caroline, Julii i mě je nesmírně cenné vidět, jak se charitativní večer Lacey Kilduffové rozrostl.“ Dál už neposlouchám. Ne proto, že by mě to nezajímalo, ale proto, že je to moc těžké. Jelikož nás na podobné akce léta nezvali, nevypěstoval jsem si vůči nim odolnost.

Když Melanie dokončí proslov, pozve na pódium studentku vermontské univerzity, která školní stipendium Lacey Kilduffové obdržela jako první. Dívka mluví o lékařském studijním plánu a prázdné talíře od salátu jsou nahrazeny hlavním chodem. Když skončí, všichni zatleskají a věnují pozornost jídlu. Nevzrušeně dloubu do vysušeného kuřete a Peter drží přednášku o semaforech. Je ještě moc brzo na to se odebrat na záchod? „Je těžké udržet křehkou rovnováhu mezi zachováním estetiky města a vyhověním měnícímu se dopravnímu systému,“ vykládá Peter zaníceně.

Takže ne. Není moc brzo. Zvednu se, položím ubrousek na židli a odejdu.

35