0040765

Angela Marsonsová Osudný slib Případy Kim Stoneové

KALIBR

Přeložila Jana Kunová

FATAL PROMISE Copyright © Angela Marsons, 2018 First published in Great Britain in 2018 by Storyfire Ltd trading as Bookouture.

Translation © Jana Kunová, 2020

ISBN 978-80-242-6670-1

Tuto knihu věnuji Keshini Naidoové, bez níž by Kim Stoneová a její dobrodružství žily jen v mojí hlavě.

Navždy má kmotřička víla.

Pozdně dubnové slunce se odráží od hluboké modravé černi pohřebního vozu, příliš velkého na takovou rakev, přestože se utápí v záplavě výsměšně pestrobarevných květů.

Rakev, která je tak malá, až se z toho obrací žaludek. Čistě bílá s mosaznými panty, na ramenou ji nesou čtyři přátelé rodiny, přestože by ji ve skutečnosti uneslo mnohem méně lidí. Stačila by jedna silná náruč.

Po tvářích se jim řinou slzy; čtyři statní muži, co se každý pátek předhánějí, kdo toho víc vypije. Čtyři chlapáci, co krkají, prdí a vzájemně si k tomu gratulují.

Teď ale pláčou a nesnaží se to nijak skrýt. Je to přijatelné. Nikdo je nebude soudit.

V kostele vládne hrobové ticho, když uctivě kráčejí uličkou dopředu. I v slzách, truchlení a smutku se mocně soustředí. Rakev je malá a lehká, a když kamarádi, co se potkali na ragbyovém hřišti, spojí síly, je jak pírko. Kdo by ale chtěl klopýtnout, škobrtnout o odchlípnutý koberec nebo se zaháknout nohou o popruh kabelky, který nepořádně kouká do uličky?

Kdo by chtěl upustit rakev? Kdo by se chtěl proslavit něčím takovým? Kdo by chtěl, aby si o něm násoskové o pátečních večerech vyprávěli takovouhle anekdotu?

A jak dobře vím, čím urputněji se něčeho držíte, čím víc se na to soustředíte, tím snáz vám to vyklouzne z rukou. [ 7 ]

Všechny oči visí na té bílé bedýnce, když je míjí. Na takové maličké rakvi je něco odpudivého. Ale co odpuzuje, to zároveň i fascinuje, uvědomím si, když vidím, jak lidé na vzdálenějších koncích kostela natahují krky. Chtějí tu nepatřičnou podivnost vidět. Tu maka­ brózně krátkou cestu života a smrti.

Někde za mnou se ozve přiškrcený vzlyk, ale většinu lidí hrůza připravila o hlas.

Zarmoucené pohledy se obracejí od rakve ke mně.

Nereaguju na jejich upřené pohledy ani na soucitné výrazy, které drží příliš dlouho pro případ, že bych se podíval jejich směrem a dal jim šanci předvést, jak hluboce truchlí. Nemám zájem sdílet s nimi jejich žal a nehodlám se s nimi podělit o ten svůj.

Našel jsem pro něj využití. Je to živoucí, dýchající bytost, jež mění tvar, rozměry a barvu. Už pod ním neklesám jako pod těžkým břemenem, živím se jím. Je jako vzduch, který dýchám. Prostupuje mým tělem jako kyslík, něco čistého, dobrého. Pak se však promění a ven vychází jako cosi jiného, jedovatého.

Dav nakonec chmurně ujde ten kousek do rohu hřbitova obsypaného barvami, vlaječkami, plyšáky, andělíčky a cherubínky.

Smuteční hosté za mnou si šeptem povídají. Vím, že v sobě navzájem hledají oporu. Zavěšení do sebe jdou pomalým, uctivým krokem.

Kněz přistoupí k hrobu, jámě, jaká by se spíš hodila pro vzrostlý strom. Ne pro život. Pro kytku, pro keř, ale pro život ne.

Když spouštějí rakev, kněz předčítá z bible.

Vzlykot za mnou zesílí v přežalostný nářek, kvílení, které už nemohlo zůstat uvnitř, teď smí uniknout a volně se rozplynout mezi stromy.

Hotovo.

Rakev je v zemi.

Na záda mi dopadají ruce, povzbudivě, útěšně. Některé jen na dotek, některé spočinou déle. [ 8 ]

Všichni chtějí něco nabídnout, nějaký náznak, symbol svého žalu. Chtějí, abych věděl. Abych se podělil. Nabízejí mi darem svou lidskost.

A já jim na to zvysoka seru.

Oni mě neutěší.

Ani vědomí věčného klidu.

Ani fráze a klišé, soustrastní truchlící, kondolence, květiny a telefonáty. Ani ten krátký čas, který jsme spolu mohli strávit.

Mě utěší hněv. Doběla rozžhavený vztek, který hoří v každém póru mého těla, každé molekule mého bytí.

Mě utěší můj plán.

Utěší mě jistota.

Jistota, že všichni, kdo za to můžou, zemřou.

[ 9 ]

Kim si s ulehčením oddechla, když sestra pilkou rozřízla plastovou sádru. Všech pět prstů na noze zjevně zůstalo neporušených.

Konečně ucítila, jak kolem mumifikované kůže cirkuluje čerstvý, čistý vzduch.

Hlasitě zasténala rozkoší, když se natáhla a poškrábala se na místečku v polovině lýtka. Dráždivé svědění ji dohánělo k šílenství šest dlouhých týdnů. „Dobrý pocit?“ zeptala se s úsměvem sestra. „Sakra dobrý,“ odvětila Kim a drbala si to místo, až pod jejími nehty červenalo.

A přece jí po šestitýdenním martyriu podrbání nepřineslo takovou spokojenost, o jaké snila. Občas měla v noci sto chutí osvobodit končetinu vlastní kotoučovou pilou, jen aby se mohla poškrábat, ale při pomyšlení na blaho tohoto okamžiku odolala. Pominul až příliš rychle.

Sestra jí podala vlhčený ubrousek a ona si jím s povděkem otřela kůži otlačenou od sádry.

Sestra sádru zahodila a Kim posunula pravou nohu ke kraji postele. Po šesti týdnech s přidanou zátěží měla pocit, že se jí levá vznese a odplachtí pryč.

Na stehně jí spočinula uklidňující ruka. „Ne tak rychle, inspektorko,“ řekla sestra s vědoucím pohledem. „Za minutku přijde doktor Shah. Sádru jsme sundali, ale ještě nejste za vodou.“ [ 10 ]

Lehce ji po těch slovech poplácala, jako by mluvila s dítětem. „Jo, ale já už musím někde…“ „Á, paní Stoneová,“ řekl doktor Shah. „Vidím, že jste takhle při odpoledni trpělivá jako vždy.“ „Doktore, jenom se chci vrátit ke…“ „Člověka to frustruje, když nemůže tělu tak snadno rozkázat silou vůle, viďte?“ Kim nad tím odlehčeným, žoviálním tónem zlostně blýskla ­očima.

Doktor Shah na ni zamžoural přes obroučky brýlí stejně jako toho dne, kdy ji přivezli po smrti jejího kolegy.

Vzpírala se, snažila se vstát z nemocniční postele a utéct, když vtom její hněv splaskl pod jeho uklidňujícím, mírným hlasem. Nevěděla ani, kam chtěla jít. Jen to, že kolega leží polámaný na podlaze zvonice a ji z místa činu násilím odvezli.

Otřásla se a vrátila zpět do přítomnosti, když jí doktor Shah položil dlaně na kotníky, jako by ji jemně držel na místě, a promluvil. „Zvednout,“ řekl, poklepal jí na levý kotník a pak zvedl ruku o něco výš.

Nastala několikavteřinová prodleva, v níž její mozek poslal příkaz svalům, které celé týdny setrvávaly v nečinnosti.

Noha se zvedla a dotkla se nastavené ruky. Ve vzduchu podklesla, než nad sestupem zpět na lůžko převzal vládu horní stehenní sval. „Doleva,“ zavelel doktor. „A doprava,“ řekl. „Svaly budou oslabené a posilování by mělo probíhat pomalu.

Noha ještě není v normálu,“ prohlásil a znovu zamžoural přes brýle.

Jako by to snad nevěděla! Mléčně bílá končetina nesla na kůži otlaky sádry. Po holeni se táhla pěticentimetrová jizva v místě, kde zlomená kost prošla skrz. „Z rentgenů víme, že kosti se zhojily dobře, ale…“ řekl a odmlčel se. [ 11 ]

Ale nikdy nevěstí nic dobrého, pomyslela si Kim. „Pořád ještě musíte být opatrná. Bude to bolet a svaly na noze budou oslabené, protože se nepoužívaly. Rád bych, abyste docházela na fyzioterapii, dopoledne třikrát do –“ „Doktore, víte, na co se vás teď zeptám?“ skočila mu do řeči. „Musíte pochopit, že vaše noha potřebuje čas a lehké cvičení, aby se správně zhojila. Srůst kostí je teprve první krok –“ „Doktore Shahu,“ dotírala.

Tváří v tvář její netrpělivosti si dramaticky povzdychl.

Pokývl k berlím, které nechala opřené o zásobník s papírovými ručníky vpravo ode dveří. „Rád bych, abyste je nadále používala, dokud si neodbudete pár fyzioterapií.“ „Doktore,“ nedala se. „Pod podmínkou, že budete vykonávat jen lehké činnosti, pokud možno vsedě za psacím stolem, nevidím důvod, proč byste nemohla nastoupit zpět do zaměstnání.“ Kim švihem přesunula pravou nohu ke kraji lůžka a levou tam došoupala s pomocí kyčelních a hýžďových svalů. „Takže mám oficiální propustku, je to tak?“ Váhavě přikývl, jako by tušil, že tohoto rozhodnutí bude zřejmě jeden z nich vbrzku litovat.

Kim se svezla dolů, a když k ní doktor Shah i sestra přiskočili a chtěli jí pomoct, zarazila je gestem ruky.

Postavila na zem pravou nohu, pak učinila totéž s levou.

Z lýtka rovnou až do kyčle jí projela bodavá bolest.

Zavrávorala.

Doktor se po ní natáhl, aby ji přidržel, ona však zavrtěla hlavou a křečovitě se držela lůžka.

Při dalším pokusu se snažila ignorovat beztížný pocit, který v ní budil dojem, že se její noha samovolně vznese jako rekvizita při kouzelnickém triku. [ 12 ]

Chápala, že noha strávila šest týdnů v bezpečné ulitě, a pocit ztracené rovnováhy ji teď lekal.

Důkladně se soustředila a postoupila o další krok vpřed.

Bolest tu byla dál, ale už ne tak oslepující a tentokrát ji očekávala.

Nevšímala si potu, který se jí perlil na čele, a udělala další krok.

Doktor Shah poodstoupil a sledoval její pohyb.

Udělala další krok. Směrem ke dveřím. „Neuspěchejte rekonvalescenci,“ řekl při dalším kroku.

To už stiskla kliku a poděkovala mu.

Pohledem laskavých očí dal najevo, že ji slyšel, a pak už vyšla na chodbu. Zavřela za sebou a berle definitivně ponechala tam, kde stály.

Pomalu se šinula nemocniční chodbou. Zapomněla, jak daleko se ocitla od hlavního vchodu. Do nemocnice přišla se dvěma pomocnýma nohama a šesti týdny praxe v jejich používání.

Napočítala deset kroků, než došla k výtahům. Každé došlápnutí jí připadalo o něco přirozenější, jako by se jí vracela vzdálená vzpomínka, ale z vypětí ji postihl nával nevolnosti.

Dopřála si vteřinku odpočinku u zdi. Dráždilo ji, že se svaly pořád ještě probouzejí. „Můžu vám pomoct, slečno?“ zeptal se dobrovolník v červeném tričku. Na jeho jmenovce stálo Terry.

Zavrtěla hlavou a on otevřel dveře vpravo od místa, kde stála. „Tady je židle,“ ukázal do kumbálu. „Jen si minutku odpočiňte,“ dodal. „Vypadáte, jako byste měla každou chvíli omdlít.“ „Děkuju, ale je mi dobře,“ odvětila Kim a začala se od jeho laskavosti vzdalovat vstříc hlavnímu nemocničnímu vchodu.

Když se blížila k automatickým dveřím, zahlédla taxík, který na ni podle jejích pokynů čekal.

Nemohla se dočkat, až bude v něm.

Bylo načase vrátit se k práci a ke svému týmu. A přestože její tým už nikdy nebude stejný, už od něj byla pryč dost dlouho. [ 13 ]

Doktor Gordon Cordell zaparkoval před bytovkou a zadumal se nad tím, jak rychle se k němu štěstěna obrátila zády.

Za těch šest týdnů, jež uplynuly od vyšetřování smrti Sadie Wintersové na jeho bývalé škole, akademii Heathcrest, nezůstal v jeho životě kámen na kameni. Policie prověřila elitní vzdělávací zařízení pro privilegované a bohaté děti z Black Country ze všech úhlů. A právě při tomto vyšetřování vyšlo najevo, že Sadiině šestnáctileté sestře provedl nelegální interrupci.

Ne že by měl na vybranou. Když ji za ním její otec přivedl, ­promeškala už zákonem danou hranici dvaceti čtyř týdnů nejméně o tři, a tak vynechal povinný souhlas dalšího lékaře, který vyžadoval zákon o interrupcích, a ukončil těhotenství bez ohledu na něj.

Díkybohu neponechal o zákroku žádný záznam a zbývající členové rodiny Wintersových to do světa právě nevykřikovali.

Jenomže ta mrcha inspektorka od westmidlandské policie se svým týmem dělala, co mohla, aby proti němu vznesla žalobu.

A nepovedlo se jí to.

Tajná společnost pikových karet se semkla a ochránila ho. S vděčností vzpomínal na den, kdy ho jako jedenáctiletého přizvali k členství v jednom ze čtyř tajných spolků, které na Heathcrestu působily.

Zamlouval se mu prestižní status vyvoleného a požíval všech výhod a styků bratrstva, které nekončily opuštěním školy. Jednou mezi [ 14 ]

piky, navždy mezi piky. A jeho vysoce postavení druzi z piků podle očekávání zasáhli a ochránili ho. Dokud nebezpečí nepominulo.

Potom mu poslali kartu.

Spokojený úlevný povzdech nad vlastní nedotknutelností mu uvízl na rtech, když otevřel obálku a našel v ní roztrhanou hrací kartu. Někdo rozcupoval pikovou devítku na kousíčky a poslal mu ji. Bez vzkazu. Bez vysvětlení. Ne že by nějaké potřeboval.

Dokonale významu poselství porozuměl.

Piky ho ochránily z jediného důvodu: Nechtěly, aby ho zničila policie, protože to chtěly udělat samy.

Do osmačtyřiceti hodin po otevření obálky ho soukromá Oaklandská nemocnice ve Stourport-on-Severn propustila z místa hlavního chirurga. Téhož dne mu zabavili zbrusu nový lexus a dva dny poté ho žena vyhodila z domu, když se dozvěděla, za co dostal padáka. Piky nerozhněvalo, že provedl nelegální interrupci. Zlobily se, protože se u toho nechal nachytat.

Do týdne po vyhazovu ho zaměstnal dudleyský odbor zdravotnictví, který ho s radostí uvítal ve svých řadách.

Ještě aby ne, rozjímal. Absolvoval na nejlepších školách v zemi a v záznamech neměl jediný škraloup. V těch oficiálních, pochopitelně.

K šestimístné sumě, kterou pobíral v Oaklandské, měl jeho plat hodně daleko, ale pořád si mohl dovolit splácet hypotéku na dům, který obývala jeho žena, a ještě mu zbylo dost na nájem dvoupokojového bytu v Dudley a devět let starý vauxhall, jímž nyní jezdil.

Celé to byla dočasná záležitost. To věděl. Tohle bylo jeho pokání za to, že se nechal načapat. Trest za to, že pustil policii příliš blízko a vrhl stín skandálu na tajnou společnost s hluboce zakořeněnou tradicí. Ale za nějaký čas si přízeň štěstěny získá zpět. Brzy bude někdo z piků potřebovat jeho pomoc. Lehkomyslná nezletilá dcera nějakého lorda nebo ministra se dostane do maléru a bude potřebovat, aby ji z něj dostal někdo, kdo umí držet jazyk za zuby. [ 15 ]

Pak ho vezmou zpátky mezi sebe. Jeho někdejší místo se zničehonic uvolní. Lexus se objeví na příjezdové cestě jeho přestavěné stodoly s pěti ložnicemi a čtyřmi koupelnami v Hartlebury a žena ho uvítá doma. Opět to bude jeho domov.

Do té doby ale bude ve službách státního zdravotnictví za zlomek své skutečné ceny provádět rutinní operace na lidské spodině. „Ach, pane doktore…“ „Teď ne, paní Wilkinsová,“ odbyl ostře starou paní, která vykoukla ze dveří bytu 1A, kolem něhož právě procházel.

Od té doby, co se před ní nerozvážně zmínil, že je lékař, ho téměř denně bombardovala nekonečným seznamem proměnlivých příznaků nejrůznějších chorob. „Ale já jen…“ „Promiňte, mám naspěch,“ řekl a došel k prvním schodům.

Stále slyšel její námitky, ale vracet se nemínil. Ještěže aspoň neměla přístup k internetu. To by nacházela jednu smrtelnou nemoc za druhou.

Vystoupal dvoje schody a hlídal si přitom dech. Jeho objemné figuře absence výtahu nekonvenovala, ale za měsíc shodil sedm kilo ze svých sto čtyřiceti. A třebaže neměl zájem si exkomunikaci ze svého skutečného života prodlužovat déle, než bude nutné, ve skrytu duše doufal, že se mu před návratem domů podaří zhubnout ještě dalších sedm. Jeho manželka Lilith vyzkoušela už desítky diet, bezúspěšně, a on jí pořád říkal, že zabere jedině míň jíst a víc se hýbat. Hřálo ho jisté samolibé zadostiučinění a už se těšil, až se vytasí se svým „já ti to říkal“.

Tyhle schody spolu s tím, že mu nikdo nevyvařoval, zabíraly báječně.

Ignoroval namáhavý dech, bílé hvězdičky před očima i pot na čele, když otvíral dveře svého dočasného příbytku. Držel si tenhle byt už několik let, ale dřív v něm zůstával jenom tu a tam přes noc. [ 16 ]

Vstoupil přímo do obýváku, přísahal by, že je den ode dne menší.

Odtamtud se táhl klenutý průchod do krabicovité kuchyně bez oken, obestavěné přílišným množstvím skříněk.

Jedny dveře vedly do ložnice, z níž se vcházelo do koupelny se sprchovým koutem.

Pořád to byla stejná strohá prázdná krabice jako v den, kdy přebíral klíče.

Zamířil rovnou do ložnice a cestou si povolil kravatu. Lilith mu po několika dnech umožnila, aby si odnesl kufr s oblečením. Řekla mu, ať si sbalí všechny věci na sebe, ale na nic jiného nesahá.

Vesele se zašklebil. Nevšimla si, že shrábl z nočního stolku fotografii svých dvou chlapců. Saul už byl chirurg, Luke studoval medicínu. Malé vítězství, taky vítězství.

Jako vždycky zašátral po snímku na dně kufru, aby se na něj podíval.

Kdyby si ho dal k posteli, přiznal by tak své současné situaci jistou trvalost, a na něco takového nebyl připravený.

Sádelnaté prsty nahmátly hedvábnou podšívku kufru.

Zamračil se a přesunul náhradní boty a dvoje ponožky.

Opět nenahmatal nic víc než hedvábí a bezpečnostní popruh.

Rozhlédl se po místnosti, i když věděl, že fotku ze skrýše v kufru nevyndal. „Kde to sakra…“ Nedořekl to, protože mu hlavou projela oslepující bolest.

Svezl se vpřed a v uších mu zařinčel zvuk tříštícího se skla.

Před očima mu poletovaly jiskřičky a zvedal se mu žaludek.

Hrozilo, že ztratí vědomí. Polkl sliny nahromaděné v ústech, aby si ulevil od nevolnosti.

Prudce zamrkal v naději, že zažene tmu, která ho svírala. „Zdravím, doktore Cordelle,“ ozval se za ním příjemný, klidný hlas.

Překonal nevolnost a ohlédl se na útočníka. [ 17 ]

Hlas nepoznal, ale když se otočil, zjistil, že obličej mu povědomý je. Už ho někde viděl, ale nedokázal si vybavit kde. „Co to má –“ „Držte hubu, doktore,“ utnul ho útočník. „Máte moc pěkné syny,“ dolehlo ke Cordellovi. Mrkal, aby mu svět přestal blikat před očima a vrátil se k normálu.

Teprve v tu chvíli mu došlo, že dostal ránu právě tou fotkou.

Portrétem svých báječných synů.

Náhle měl snímek přímo před očima. „Nadešel váš čas, doktore Cordelle. Teď si musíte vybrat.“

[ 18 ]

Když se Kim blížila ke dveřím stanice, potlačila pocit nervozity. Nevkročila sem už víc než měsíc. Zpočátku se nemocenské dovolené bránila, prohlašovala, že může fungovat skoro normálně, jenomže Woodyho analýza rizik říkala opak.

Jack na ni pokývl a pousmál se, když procházela recepcí. „Vítejte zpátky, inspektorko,“ pozdravil ji.

Místo odpovědi pokývla, neřekla nic.

Kráčela známými chodbami, které se hemžily lidmi, protože se právě střídala večerní směna, a vzduch tak byl nabitý veselím i neštěstím.

Normálně k šéfově kanceláři v druhém patře bez rozmýšlení vyběhla a brala schody po dvou. Dnes jela výtahem. Minula dvě jiné kanceláře vedoucích pracovníků, než zaklepala na Woodyho dveře.

Znovu se jí zmocnila nervozita. Činnost, kterou během dosavadních několika let vykonala mnohokrát bez jakéhokoli přemýšlení či váhání, náhle už nebyla tak rutinní.

Jeho hluboký, pevný hlas ji pozval dál, zrovna když přenesla váhu na pravou nohu.

Otevřela dveře a najednou si uvědomila, že tenhle muž je konstantou jejího života.

Nikdy nezapochybovala, že bude sedět za svým stolem a jeho hladká hnědá kůže a oholená hlava budou pěkně kontrastovat s kvalitní bílou košilí. Snubní prsten stále na svém místě, přestože mu manželka před třemi lety zemřela. [ 19 ]

Sundal si brýle a položil je před zarámovanou fotografii vnučky Lissy. „Tak jste zpátky, Stoneová?“ Přesně tahle slova čekala, ale tón byl jiný. Bylo v něm ostří, shovívavý podtón. Procedil to přes zaťaté zuby, jako by ta chvíle přišla předčasně. „Zcela bojeschopná, pane,“ řekla a přistoupila blíž.

Chladně si ji prohlížel. Však měl taky důvod. Visela mezi nimi nedořešená věc, o které si ještě nestačili promluvit.

Nadechla se. „Pane, něco jsem vám chtěla –“ „Terapie, Stoneová,“ utnul ji. Zjevně považoval za urgentní jinou prioritu než ona. „Žádnou nepotřebuju,“ odsekla automaticky. „Říká kdo?“ opáčil. „Říkám já, pane. Jsem v pořádku a můžu zas nastoupit do práce.“ „Když jsem nenechal na vašem posouzení váš fyzický zdravotní stav, proč bych vás měl vzít za slovo, pokud jde o psychickou připravenost?“ „Protože ve svojí hlavě se vyznám líp než kdokoli jiný,“ prohlásila jednoduše. „Stoneová, mám rád dobrý steak, ale to ze mě ještě nedělá řezníka. Domluvil jsem vám sezení u policejního psychologa na –“ „Ne,“ řekla prostě.

Jeho výraz ztvrdl. „O tom nebudeme diskutovat.“ Vytáhla z kapsy služební průkaz a položila ho na stůl. „To máte pravdu, pane, nebudeme.“ Policejního psychologa si už nikdy nehodlala pustit k tělu. Před deseti lety, to ještě měla hodnost konstábla, se účastnila vyšetřování případu týrání dítěte, a když doprovázela sociální pracovníky, aby ho rodině odebrali, našli chlapečka mrtvého.

Z rutinního pohovoru s policejním psychologem, který po tomto případu absolvovala, se vyklubala velká aféra, když se pokusil její [ 20 ]

pocit hněvu spojit s úmrtím jejího dvojčete v šesti letech. Už to, že si tu informaci vytáhl z její osobní složky, bylo dost zlé, ale on jí tak úporně podsouval, že si znovu prožila, jak jí bratříček zemřel hlady v náručí, zatímco spolu byli připoutaní k radiátoru, že v ní všechno vřelo. Ano, Mikeyho smrt a to, že ho nedokázala zachránit, prožívala znovu pravidelně, ale jenom ve snech.

Bez ohledu na její argument, že se zlobí kvůli těm mizerným dvěma hodinám, než jim někdo podepsal povolení, které stály mezi životem a smrtí toho chlapce, napsal policejní psycholog do zprávy, že „neřeší klíčové problémy, což by mohlo v budoucnu způsobit komplikace“.

Její seržant byl naštěstí přepracovaný a měl málo lidí, a tak zprávu založil do šanonu „jestli na to dojde, už to nejspíš nebude můj problém“. Kdyby to ale tenkrát vzal víc vážně, pravděpodobně by přišla o práci.

Woody naklonil hlavu a čekal na vysvětlení. „Nikomu se svěřovat nebudu a vy to víte. Nebudu zkoumat svoje pocity, a věřte mi, pane, ani byste to nechtěl.“ Z jeho výrazu vyčetla, že nehodlá ustoupit. „Je to povinná podmínka –“ „Pane,“ skočila mu do řeči. „V podstatě potřebujete mít jistotu, že dokážu dělat svoji práci.“ „Je v tom ale daleko víc,“ nedal se. „Jeden člen vašeho týmu přišel o –“ „To mi nemusíte připomínat,“ vyštěkla, než se stačila ovládnout.

Než pokračovala, zmírnila tón. „Ale v zásadě vám jde hlavně o tohle, ne? Budu schopná fungovat?“ Přikývl. „V tom případě budete mít do konce týdne na stole zprávu od kvalifikovaného psychologa, ve které najdete na tu otázku odpověď, ale znáte mě dost dobře, abyste mě do té doby nechal zase pracovat.“ [ 21 ]

„S Bryantem?“ Jen tak tak že neobrátila oči v sloup. Její šéf si opravdu potrpěl na to, aby se držela svého spolehlivého, pragmatického parťáka. Netušila, co tomu řekne sám Bryant. Neviděla se s ním už celé týdny. „Samozřejmě,“ odpověděla a doufala že nemluví jen za sebe, ale i za Bryanta.

Chvilku přemýšlel, pak přikývl a přistrčil jí služební průkaz zpátky. „A takovéhle divadlo k vám nesedí, Stoneová.“ Vzala si průkaz a nic na to neřekla. Žádné divadlo to nebylo.

Opravdu by dala výpověď.

Zhluboka se nadechla. „Pane, omlouvám se vám,“ pronesla s přemáháním. Tahle slova nevypouštěla z úst zrovna často. „Nechte to být, Stoneová,“ odvětil. Trnula mu přitom čelist. „Nenechám, pane,“ prohlásila umíněně. „Možná s tou omluvou přicházím se šestitýdenním zpožděním, ale neměla jsem o vás během vyšetřování na Heathcrestu pochybovat. Měla jsem vědět, že vaší hlavní a jedinou prioritou byly ty děti. Víckrát už tuhle chybu neudělám.“ Během jejich posledního velkého případu po něm žádala, aby v zájmu rodin dalších žáků Heathcrestu oznámil, že smrt jedné žákyně byla vražda, jeho nadřízení ho však donutili to slovo z tiskové konference striktně vynechat. Zpochybnila jeho morální kredit, nevěděla však, že se dohodl s reportérkou Dudley Star Frostovou, aby se během tiskové konference na vraždu zeptala, což vyvolalo přesně takový ohlas, jaký Kim chtěla, aniž by se Woody musel vzepřít přímému rozkazu. Zčásti ji mrzelo, že jeho plán nepochopila sama od sebe, a stejně tolik i to, že jí ho musela vysvětlit ta zatracená Frostice. Celé jí to aspoň připomnělo, proč nestojí o vyšší postavení v policejním sboru. Politikaření ať si nechá Woody pro sebe. [ 22 ]

Zacukalo mu v koutku úst. „Ulevilo se vám, Stoneová?“ „Vlastně ano, pane,“ odpověděla upřímně.

Od té tiskovky mezi nimi vládlo napětí, i poté, co přišli o Dawsona, doufala však, že v jejich pracovním vztahu opět převládne dřívější setrvalý vzájemný respekt a důvěra. „Měli jsme tu bez vás příjemný klid, Stoneová,“ prohodil a výraz v jeho očích se o pár stupňů oteplil. „O tom nepochybuju, pane,“ přikývla. „Ale už jsem zpátky, tak kde sakra vězí můj tým?“

[ 23 ]

Kim otevřela dveře vyšetřovny a rozsvítila. Zarazila se a o krok ucouvla, protože jí zrak okamžitě padl na Dawsonův prázdný stůl.

Kdovíproč čekala, že na něm pořád budou jeho věci. Myslela, že tam bude stát jeho fotka Charlotte. Těžítko, pod které zakládal všechno, co podle jeho názoru nespěchalo. Pokyvující vetřelec na solární pohon, kterého mu koupila Stacey potom, co se přiznal, že ty potvory nemůže vystát. Byl z něj zhnusený, ale stejně si ho nechal.

Někdo v sobě našel sílu všechny ty věci sklidit a teď to byl zkrátka a dobře jen stůl. Prázdný stůl. Pouhé pracovní místo. Jako by tam on nikdy ani nebyl.

Odtrhla se od toho pohledu a zamířila do prosklené kukaně v rohu. Místnůstka metr krát metr, zařízená pouze stolem, židlí a registrační skříní, jako by se během její nepřítomnosti smrskla.

Zrovna si přehodila koženou bundu přes židli, když dorazil Bryant. První navrátilec z jejího týmu. A teď taky padesát procent jejího týmu. Zaletěl pohledem k prázdnému stolu, pak se s úsměvem otočil k ní a natáhl ruku. „Dobrý večer, inspektorko, jmenuju se…“ Zavrtěla hlavou na znamení, že jí to nepřipadá vtipné ani vhodné. „Co noha?“ zeptal se a posadil se na své místo. „Ujde to,“ odvětila. Tady byla na jistější půdě. „Ale určitě tě potěší, že mi zakázali řídit.“ [ 24 ]

„No konečně! Aha, pardon, vy myslíte kvůli té noze. To jsem vás špatně pochopil.“ Kim se neubránila úsměvu, jak rychle se vrátili ke vzájemnému špičkování. Říkala si, že tak to nejspíš mezi přáteli chodí. I mezi takovými, co se víc než měsíc neviděli.

A za to mohla ona, ne on.

Nepochybovala, že na její ústup do ústraní jednou přijde řeč, ale teď ještě ne, a byla za to vděčná. „Tak kdepak máme…“ „Zdravím, šéfko,“ zahlaholila s nuceným veselím Stacey, která právě vrazila do kanceláře. Sundala tašku, kterou nosila křížem přes tělo, a pak žuchla na svou židli.

Kim si všimla, že se na protější stůl ani nepodívala. „Tak jak jste si vy dva užili dovolenou?“ zeptala se a usedla na kraj volného stolu.

Uvědomila si, že jsou tady poprvé od Dawsonovy smrti takhle pohromadě. Vznášel se kolem ní pocit nerovnováhy. Mockrát tady takhle seděli jen ve třech, ale připadala si podobně jako na nemocenské. Dokud byl Barney jenom ve vedlejší místnosti, vůbec jí to nepřišlo na mysl a dělala si svoje, jako by ho měla hned za sebou.

Ale před čtrnácti dny si pro něj přijeli z psího salonu, kam ho dvakrát měsíčně objednala, aby zkrotili jeho chundelatou srst, a najednou na ni doma dolehl pocit prázdnoty. Nedokázala se na nic soustředit, jen chodila sem a tam a koukala na hodinky, dokud zvonek u dveří neohlásil jeho návrat.

Nepřipadala si tak vyvedená z rovnováhy, protože tu Dawson neseděl. Bylo to tím, že neseděl nikde. „No, já jsem dovolenkoval na Costa del Brierley Hill,“ odpověděl Bryant. „Seděl jsem hlavně v kanclu. Tam si teda na papírování sakramentsky potrpí,“ zavrtěl hlavou. „Já na Cote D’Sedgley, šéfko,“ řekla Stacey. „Hlavně jsem procházela kamerové záznamy.“ [ 25 ]

Kim věděla, že po dobu její nepřítomnosti přidělili členy jejího malého týmu k jiným útvarům. A žádný z nich zřejmě vůbec nevěděl, co si s posilami počít, a tak jim byla přidělena „černá práce“, jak to ráda nazývala. „Něco zajímavého?“ zeptala se Kim s vědomím, že o jejich případy se podělila sousední oddělení a všichni tak mají relativně čistý stůl.

Oba zavrtěli hlavou, ale Staceyina reakce přišla o setinku vteřiny opožděně. „A co…?“ nadhodil Bryant a pokývl k prázdnému stolu. „Woody už to řeší,“ odvětila a zvedla ruce. Velitel jí k tomu nic víc neřekl.

Vzhlédla k hodinám. Bylo skoro sedm, ale ona se s nimi stejně chtěla jen pozdravit a s prací začít až druhý den. „Tak vám děkuju, že jste…“ Nedořekla to, protože jí začal vyzvánět mobil.

Zvedla to, poslouchala a pak hovor ukončila.

Obrátila se k tomu, co zbylo z jejího týmu. „No, doufám, že jste si dovolenou užili, protože teď už nás zase čeká práce.“

[ 26 ]

„Hele, prostě jsem nebyla připravená, jasný?“ spustila Kim, když Bryant zvolna vyjížděl autem od stanice.

Provoz na halesowenském obchvatu po špičce už zřídl. „Vždyť nic neříkám, šéfko.“ „To ani nemusíš,“ řekla a posunula si nohu do pohodlnější polohy. „Cítím tvoje výčitky až odsud.“ „Šéfko, to si do mě promítáte vlastní pocity. Potřebovala jste prostor a já vám ho dal. Jednoduchá věc.“ Střelila pohledem vpravo a nenašla v jeho výrazu žádnou pře­ tvářku.

Dvakrát jí zavolal, jestli může přijít na návštěvu, a ona dvakrát odmítla. Chtěl by si povídat, jenže ona ne. Nemohla. „Nakonec to byla vaše škoda,“ odlehčil situaci, když sjeli z A458 a odbočili k vstupu do Leasoweského parku.

Jo, to měl nejspíš pravdu. „Netušíte, kam máme…“ Nedořekl to, protože zahlédl tři hlídkové vozy zaparkované u strážní budky při kraji parkoviště, které blokovaly vjezd.

Padesátisedmihektarový Leasoweský park se nachází východně od Halesowenu. Navrhl ho v polovině osmnáctého století básník William Shenstone a nabízí zpevněné pěšiny, lesy, louky, potůčky, vodopády i velké rybníky. Památkově chráněný veřejný park je považován za jednu z prvních přírodních zahrad v Anglii. Na tato [ 27 ]

fakta obyčejně nijak nedbala mládež, která chodila na tamní lavičky kouřit a popíjet cider, ani drogoví dealeři, kteří dělali kšefty na několika známých místech po okrajích areálu.

Kim zjistila, že dorazili na místo první, hned po strážnících.

Od stanice jim to k parku netrvalo ani pět minut. „Nate, šéfko,“ ozval se Bryant a podal jí modré návleky na boty, které vylovil z kufru svého auta. Potěšilo ji, že je připraven jako vždy.

Zamířili k hloučku žlutých bund při kraji západního lesíka, zrovna tam mezi dvěma stromy natahovali policejní pásku.

Strážník počkal, až projdou. „Hned tamhle, inspektorko,“ pokývl tělnatý policista k lesíku. „Na nic jsme nesahali.“ „Nezkontrolovali jste ani pulz?“ podivila se.

Zavrtěl hlavou. „Nebyl důvod.“ Vzala to pěšinou vedoucí volným pruhem mezi stromy. Po pěti metrech spatřila vedle osamocené lavičky, co hledala.

Když mířila k tělu, na ruku jí dopadla kapka deště. Byla teplá a těžká.

Vycítila, že Bryant vedle ní strnul, a stočila pohled směrem, kterým se díval. Rázem pochopila, kudy se ubírají jeho myšlenky.

Tělo před nimi bylo umístěné v poloze připomínající tu, ve které našli na dně zvonice Kevina Dawsona. Napadlo ji, jestli uvidí svého kolegu na každém místě činu. „Běž zjistit, co vědí,“ požádala Bryanta a kývla ke shluku strážníků.

Naposledy se na tělo podíval a pak odešel.

Nadechla se, myšlenky na Dawsona vytěsnila a přistoupila o krok k tělu.

Postava ležela obličejem dolů s pootočenou hlavou. Mužova levá tvář spočívala v bahnité louži, která tu zbyla po dřívější přeháňce.

Tmavé vlasy měl v týle slepené pruhem zaschlé krve. [ 28 ]

Na hlavu se jí snášely další kapky, podle nichž poznala, že se co nevidět zase spustí liják.

Pochopila, proč strážník posoudil místo činu, jak ho posoudil.

Tráva kolem těla byla tmavě rudá a oko, které viděla, skelně zíralo souběžně se zemí.

Na krku jí přistála další kapka.

Sakrapráce, technici se stanem tu ještě nejsou a něco jí říkalo, že ani vždy připravený Bryant v kufru auta nic takového nevozí.

Dávno věděla, že déšť je úhlavní nepřítel forenzního vyšetřovatele. Déšť a neopatrní policajti.

Musela rychle něco vymyslet. Využij, co máš po ruce, říkala si v duchu a rozhlížela se.

V bezprostřední blízkosti napočítala šest uniformovaných strážníků. Musela se rozhodnout. Uchránit prostor kolem těla, nebo tělo samotné? Na čem potenciálně naleznou lepší důkazní materiál? „Pojďte sem a bundy dolů, pánové!“ zavolala, když kapky zhoustly. „Musíme ochránit tělo.“ Poklekla k postavě na zemi a kolem ní ze všech stran zašustily reflexní bundy.

Zkřivila tvář, protože z lýtka jí do třísel vystřelila bolest.

I přes trenčkot rozeznala, že muž je obézní. Plášť měl kvalitní, stejně jako boty. Paže ležely rovně podél těla, zůstaly volně, aniž by se pokusily pádu těla vpřed jakkoli zabránit. Byl mrtvý, než dopadl.

Kim zamžourala a pak vytáhla baterku, protože se nad ní jedna za druhou roztahovaly bundy. Sice jí stínily, ale tělo zůstávalo v suchu.

Kdesi za sebou uslyšela auto a doufala, že je to buď patolog Keats, nebo Mitch, obvyklý vedoucí forenzního týmu.

Měla nejspíš tak akorát čas opatrně zalovit v náprsní kapse mrtvého po peněžence, než dorazí a zakážou jí to.

Látka uvnitř kapsy jí připomněla, že mokro ze země jí na kolenou prosakuje černými plátěnými kalhotami. [ 29 ]

Letmo ji napadlo, co by si asi pomyslel doktor Shah, kdyby ji teď viděl. Neřídit, práce pouze lehčí, za stolem v kanceláři, řekl.

Hmm… nedodržela to úplně přesně, ale jedno ze tří ještě ujde.

Otevřela kvalitní koženou peněženku a okamžitě vyloučila nejpravděpodobnější motiv. Pro peníze toho muže nezabili. V přihrádce na bankovky nerušeně spočívalo nejmíň osmdesát liber.

Paprsek baterky nejprve ozářil malou fotografii dvou chlapců: tmavovlasých, rozesmátých, bezpochyby bratrů.

Zamračila se nad fotkou na řidičáku a zamžourala na ni zblízka.

Posvítila si na jméno. „Bryante!“ houkla, když si jméno přečetla ještě jednou. „Jo, šéfko,“ ohlásil se a vlezl do provizorního stanu.

Zrak ji ani trochu nešálil. „Kristepane,“ vydechla. „Tohohle chlápka přece sakra známe.“

[ 30 ]

Stacey se přiměla pohlédnout na prázdný psací stůl a znovu ji zaplavily emoce, jako by se to stalo teprve včera.

To, že pracovala mimo tuhle kancelář někde, kde si svého kolegu a kamaráda nemohla představit, ji aspoň přes den přivádělo na jiné myšlenky. Měla takový dojem, že psychologové tomu říkají vyhýbání. Ovšem dozvuky nočních můr ji stejně rozechvívaly jako zčeřené vlnky na rybníce.

Byl to pokaždé stejný sen. Natáhla se po něm, chytila ho za ruku, skoro už ho přivábila do bezpečí, jenže on pak s úsměvem její ruku pustil.

Nevěděla, co je krutější, prožívat jeho smrt znovu a znovu jako v trýznivé časové smyčce, nebo ho ve snu téměř zachránit a pak se probudit a čelit pravdě. Znovu.

Přestože už uplynulo několik týdnů, neubránila se Stacey slzám, které jí vhrkly do očí, když si uvědomila, že už naproti ní nebude nikdy sedět. Nikdy víc po ní neblýskne tím klukovským, rošťáckým úsměvem, když po ní bude něco chtít. Nikdy nezakoulí očima nad Bryantovými přehnaně opatrnými otcovskými radami, nemrkne po ní, když schválně vytočí šéfku, ani ji úplně nezazdí, jakmile se do něčeho zcela zabere.

Poklepávala prsty o desku stolu a čekala, až závoj slz zmizí. Šéfka s Bryantem vystřelili ven, hned jak dostali zprávu o nálezu mrtvoly. Obvykle tu seděli a čekali na další pokyny ve dvou. Teď [ 31 ]

tu zůstala sama. Zmocnil se jí prapodivný pocit, že ji tu nechali samotnou schválně.

Zaplašila tu myšlenku a vzpomněla si, jak zaváhala, když se šéfka ptala, jestli má rozpracováno něco, co by stálo za zmínku.

Zalhala jí.

Sáhla do své tašky a vytáhla vytištěnou fotografii patnáctileté Jessie Ryanové.

[ 32 ]

Kim vydala pokyn, aby strážníci dali bundy pryč, teprve když Mitch se svými kolegy postavil stan. „Šikovný nápad,“ řekl Mitch, když se u ní zastavil. „Díky za něj.“ Kim uznání přijala a snažila se nedat na sobě znát, jak strašlivá bolest jí vystřeluje z nohy.

Vždycky doufala, že se jejího místa činu ujme právě Mitch.

U něj nikdy nemusela pochybovat, že rychle a přesně určí priority a zkoordinuje práci na místě činu po dohodě s ní jakožto s hlavní vyšetřovatelkou. Ona na oplátku hned po příjezdu dbala na pravidlo IZO. Identifikovat, zabezpečit, ochránit.

Když se započítal ještě patolog, obyčejně Keats, právě oni tři museli zodpovědět šest klíčových otázek: Kdo je oběť? Co se stalo?

Kde se to stalo? Kdy se to stalo? Proč se to stalo? A jak? „Váš nejlepší kámoš už dorazil,“ prohodil Mitch a pokývl ke Keatsovi, který právě procházel mezi hlídkovými vozy.

Patolog k nim mířil a sjel pohledem od ní k Bryantovi. Začal si prozpěvovat písničku „Zase spolu“. „Taky vás ráda vidím, Keatsi,“ oznámila mu.

Chvilku si ji prohlížel. „Ten škleb, co se snažíte skrýt, je reakcí na můj příjezd, nebo na vaše nedávné zranění, inspektorko?“ zeptal se. „No, obojí bych nejradši –“ „Keatsi, rád vás vidím,“ vstoupil do toho Bryant a podal patologovi ruku. [ 33 ]

„Kohopak to tu máme?“ nadhodil Keats a popošel pod stan. „To se ptám vás, inspektorko, jsem si totiž poměrně jistý, že jste v mé nepřítomnosti neodolala pokušení a koukla se.“ Ano, znal ji dobře. „Doktor Gordon Cordell, gynekolog slavných,“ odvětila. „Vážně?“ „Slavných možná ne, ale vlivných rozhodně,“ opravila se. „To jméno odněkud znám,“ poznamenal a vzal si od ní řidičský průkaz, který mu podávala.

Zadíval se na fotku a zavrtěl hlavou. „Nevybavím si odkud.“ „Z novin, pár týdnů zpátky. V souvislosti s tím případem na Heathcrestu,“ pomohla mu.

Tvář mu zalila vlna smutku. „Ano, jak by na něj mohl kdokoli z nás zapomenout?“ otázal se rétoricky.

To Keats přijel na Heathcrest a doslova po kouscích sesbíral muže, kterého postupem času začal považovat za kolegu. A přestože Kim násilím odvezli, ještě než Keats dorazil, věděla, že jakkoli hluboce ho pohled na Dawsonovo polámané tělo na zemi zasáhl, své pocity spolkl a odvedl svou práci. „Nepodezírali jste ho z provádění nelegálních potratů?“ Keatsova otázka ji vrátila zpět do přítomnosti.

Jakpak ne.

A Kim rozhořčilo, že mu tým nedokázal žádné obvinění přišít.

Skandál, který poskvrnil jméno rodiny Wintersových, byl sám o sobě dost mohutný a ani Saffron, ani její otec nebyli ochotní doktorovi zavařit. „Fajn, pusťte mě k němu,“ řekl Keats a přidřepl si k tělu.

Jen Kim zmerčila rektální sondu, poodešla.

Bryant jí byl v patách. „Vy si nemyslíte, že to nějak souvisí s heathcrestským případem, viďte?“ zeptal se.

Kim pokrčila rameny a vytáhla telefon. [ 34 ]