0040763

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:24 Stránka 3

Pavel Juřík

ROŽMBERKOVÉ První po českém králi

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:24 Stránka 7

OBSAH Úvodní slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

DĚJINY RODU ROŽMBERKŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 ROD VÍTKOVCŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Počátky Vítkovců a Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Legenda o antickém původu Vítkovců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Vítek I. z Prčice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Obraz Dělení růží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Expanze Vítkovců do jižních Čech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 PÁNI Z KRUMLOVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Heraldika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Vítek II. starší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Vznik města a hradu Krumlov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Záviš z Nechanic a jeho synové Budivoj a Vítek I. z Krumlova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Záviš z Falkenštejna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Bitva na Moravském poli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Záviš a jeho vztah s královnou Kunhutou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Záviš rádcem krále Václava II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Závišovy poslední ambice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Osudná pokutní louka pod hradem Hluboká . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Závišův kříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Vítek II. z Krumlova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Bratři Jindřich a Vok II. z Krumlova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 PÁNI Z ROŽMBERKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Heraldika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Vítek III. mladší z Blankenbergu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Vok I. z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Založení vyšebrodského kláštera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Jindřich I. z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Přemyslovské princezny Anna a Eliška a královna Eliška Rejčka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Petr I. „Udatný“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Mistr vyšebrodského oltáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Mistr třeboňského oltáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Rožmberská kniha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Petr II. zvaný Probošt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Jošt I. z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Oldřich I. a Jan I. z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

7

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:24 Stránka 8

Jindřich III. z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Hrad a klášter v Kuklově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Robotní povinnosti u Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Oldřich II. – rafinovaný politik a intrikán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Proti husitům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Spojenec krále Zikmunda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Cesta k obnově země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Perchta z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Falešné obvinění Jana Smila z Křemže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Falza Oldřicha II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Legenda o příbuzenství s rodem Orsini . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Oldřichův dědic Jindřich IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Jan II. Pokojný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Biskup vratislavský Jošt II. z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Jošt mužem smíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Jindřich V. z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Vok II. z Rožmberka – zachránce rodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Fišmistr Josef Štěpánek Netolický . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Petr IV. – na pokraji zániku majetku rodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Velkopřevor Jan III. z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Jindřich VII. – boj o záchranu rožmberského dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Smrt Jindřicha VII. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Jan III. znovu vladařem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Vyřešení sporu o dědictví Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Jošt III., otec posledních Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Petr V. zvaný Kulhavý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 VILÉM Z ROŽMBERKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Mládí nejvýznamnějšího vladaře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Cesta do Itálie – inspirace na celý život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Rožmberská muzika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Boj o prvenství Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Zrod velkého státníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Nejvyšším purkrabím pražským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Volba polského krále . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Nástup Rudolfa II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Vilém z Rožmberka a královská města . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Posílení katolické strany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Knížecí rezidence v Krumlově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Přisvojení církevního majetku Vilémem z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Nejbohatší šlechtici v Království českém – rok 1557 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Eva z Rožmberka a Mikuláš Zrinský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Čtvrtý sňatek pana Viléma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Rekatolizace klášterního panství za Viléma z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Chudý italský hrabě pro Evu Zrinskou z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Alchymisté a astrologové pana Viléma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 8

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:24 Stránka 9

Poslední mise pana Viléma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Rožmberská kancelář a dvůr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Kancléř Václav Albín z Helfenburka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Pohřeb Viléma z Rožmberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Proč byli Rožmberkové zadlužení? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Rožmberkové a rybníkářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Mikuláš Ruthard z Malešova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Regent Jakub Krčín z Jelčan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Těžba drahých kovů a ražba mincí za Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 PETR VOK Z ROŽMBERKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Mladá léta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Cesta do Nizozemí a Anglie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Samostatnost Petra Voka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Mladoboleslavský sbor Jednoty bratrské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Konflikt Petra Voka s rybníkáři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Renesanční sídlo na Bechyni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Pokutní registra Petra Voka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Rožmberský fraucimor a mýtus Zuzany Vojířové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Sňatek s Kateřinou z Ludanic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Rožmberští manželé a Jednota bratrská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 V čele rodu – zápas o záchranu dominia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Šílený Don Julius d’Austria . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Petr Vok znovu v politice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Na uherské frontě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Unikátní rožmberské dělo Slavík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Mezi spiklenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Boj o dědictví Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Zápas o náboženskou svobodu – Rudolfův Majestát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Vpád pasovských a rožmberský poklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Rožmberská knihovna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Konec rodu Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Pohřeb Petra Voka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Kronikář Václav Březan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 Jan Zrinský dědicem odkazu Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Jak se dostal erb Rožmberků na erb knížat z Paaru? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Erb Rožmberků ve znacích měst a obcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

VYBRANÁ SÍDLA RODU VÍTKOVCŮ, PÁNŮ Z KRUMLOVA A ROŽMBERKŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Bechyně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Náboženská tématika výzdoby ložnice Petra Voka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Český Krumlov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Krytá chodba ze zámku do města . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 9

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 10

Panský dům, dolní zahrada, zbrojnice a pivovar . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Dívčí Kámen (něm. Maidstein) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Helfenburk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Choustník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Kratochvíle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Kardinální a rytířské ctnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Rožmberská obora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Libeř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Nechanice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Nové Hrady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Praha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Prčice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Příběnice a Příběničky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Rožmberk nad Vltavou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Roudnice nad Labem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Soběslav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Opevnění města Soběslav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 Soběslavská škola Petra Voka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 Třeboň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 Třeboňský archiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 Rožmberská zbrojnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Vimperk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Vítkův Hrádek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Vlčtejn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Vyšší Brod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Rožmberská brána jako oslava rodu a kláštera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Hrobka Rožmberků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Opatská stezka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Rožmberkové – zjednodušený rodokmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Zdroje obrázků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199

10

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 11

ÚVODNÍ SLOVO Rožmberkové jsou jednou ze čtyř větví rodu Vítkovců – rodu růže, a to větví nejvýznamnější. Jejich prvním známým předkem byl dvořan a diplomat Vítek I. († 1194). Ten někdy po roce 1179 dostal za věrné služby knížecí dvorec Prčice u Sedlčan, podle kterého se začal psát. Z pozdější rodové legendy o „Dělení růží“ a z dochovaných listin známe jeho čtyři syny: Vítka II. staršího – zakladatele rodu pánů z Krumlova, Jindřicha – zakladatele rodu pánů z Hradce, Vítka III. mladšího – zakladatele pánů z Rožmberka, Vítka IV. z Klokot – zakladatele pánů z Landštejna a Sezimu – údajně levobočka, předka pánů ze Sezimova Ústí. Vítkovci kolonizovali dosud neosídlené oblasti jižních Čech a stabilizovali zemskou hranici s Horními Rakousy a současně díky sňatkům pronikli do rakouských zemí, což bylo v souladu se zájmy českých králů. Vítkův vnuk Záviš z Nechanic je roku 1253 uváděn jako majitel Krumlova, podle kterého se psal. Hrad nebo opevněný dvorec a trhová osada tu existovaly již dříve. Závišův syn Vítek I. založil osadu Svatý Tomáš a nad ní dřevěný strážní hrad Vítkův Hrádek. Závišovým vnukem nebyl nikdo jiný než Záviš z Falkenštejna, známý povstáním proti králi Přemyslu Otakarovi II., sňatkem s jeho vdovou královnou Kunhutou a popravou pod hradem Hluboká v roce 1290. Jeho životní osudy jsou ale ještě mnohem zajímavější, než si obvykle myslíme. Když Vokem II. rod pánů z Krumlova roku 1302 vymřel po meči, zdědili jejich majetek páni z Rožmberka. Zakladatel tohoto rodu Vítek III. si vybudoval sídlo na hradě Příběnice u Tábora. Jeho mladší syn Vok I. († 1262) byl významným politikem krále „železného a zlatého“, za kterého bojoval o dědictví Babenberků v rakouských zemích. V roce 1250 je poprvé doložen s titulem „z Rožmberka“, tedy v této době už musel hrad toho jména stát. O devět let později založil v nedalekém Vyšším Brodě cisterciácký klášter s rodovou hrobkou. Na přelomu 13. a 14. století již Rožmberkové viditelně zasahovali do politiky českého státu. Jindřich I. († 1310) se aktivně zapojil do uvedení Lucemburků na český trůn. Díky jeho synovi Petrovi I. Udatnému († 1347) rod Rožmberků nevymřel, rozšířil se jeho majetek a vznikly obrazy mimořádné umělecké hodnoty – díla Mistra vyšebrodského a Mistra třeboňského oltáře. Byla to ale také doba boje o politickou moc s králem a s nejvyšším maršálkem Jindřichem I. z Lipé, milencem královny-vdovy Elišky Rejčky. Otevřeného konfliktu s panovníkem se nebál ani jeho syn Jošt I. († 1369), který vedl spory s Karlem IV., ani vnuk Jindřich III. († 1412), jenž se podílel na obou zajetích krále Václava IV. Doslova mistrem politických intrik se stal Oldřich II. († 1462), který v zájmu ochrany jihočeského dominia a jeho zvětšení dovedně lavíroval mezi stranami za husitských válek i v době pohusitské. Přitom se dopustil i vraždy rytíře Jana Smila z Křemže nebo padělání desítek královských listin. Husitské války vyčerpaly rožmberskou pokladnu a zadlužily ji na dlouhá desetiletí. To bylo příčinou opožděné výplaty věna Perchty z Rožmberka jejímu manželovi Jindřichu V. z Liechtensteinu, pánu na Mikulově. Proto se od něj dočkala mnoha ústrků. Když umíral, prosil ji o odpuštění a ona odmítla. Za to ji proklel a pak se zjevovala na rožmberských hradech jako Bílá paní, ukazující budoucnost rodu. Oldřichovi synové Jindřich IV. († 1457) a Jan II. Pokojný († 1472) uhájili postavení Rožmberků v době poběbradské. Vážné problémy a téměř rozpad rodového majetku a pokles na úroveň průměrného panského rodu zavinil Petr IV. († 1523), když většinu majetku odkázal svým přátelům a vlastně vydědil své tři synovce. Ti pak svedli dlouholetý boj o jeho záchranu, a to za cenu obrovských finančních obětí. Sou11

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 12

časně hrozilo Rožmberkům vymření. Jen díky Joštovi III. († 1539), který se ve čtyřiceti letech rozhodl poprvé oženit, a jeho druhé manželce Anně z Roggendorfu se narodili synové Vilém a Petr Vok a dalších pět sourozenců. Vilém († 1592) prokázal mimořádné schopnosti jako politik a diplomat. Dokázal získat zpět první místo mezi českými rody v zápase s knížaty z Plavna a udržet politickou rovnováhu v nábožensky rozdělené zemi. Jeho kulturní rozhled přinesl do Čech to nejlepší z renesanční architektury, ať již se jednalo o přestavbu hradu v Krumlově, stavbu letohrádku Kratochvíle nebo Rožmberského paláce na Pražském hradě či založení stálé dvorní kapely „Rožmberská muzika“. Bohužel ani čtyři manželství mu nepřinesla dědice. Jeho vztah s mladším bratrem Petrem Vokem († 1611) se postupně zhoršoval, když ten přestoupil z katolického na luteránské náboženství, a roku 1582 dokonce k Jednotě bratrské. Petr Vok se ukázal být nejen schopný společník, lovec nebo účastník turnajů, ale ve středním a zralém věku prokázal politickou předvídavost a smysl pro zodpovědnost. Jeho proslulou knihovnu o 11 000 svazcích v roce 1648 ukořistila švédská armáda. Trvalou památkou na něj ale jsou renesanční zámky v Bechyni a Třeboni. Ani jeho manželství s Kateřinou z Ludanic nebylo bohužel požehnáno potomky, a tak si za dědice odkazu rodu vybral syna své sestry Evy hraběte Jana Zrinského ze Serynu, syna proslulého vojevůdce proti Turkům Mikuláše Zrinského. Jemu daroval a pro něj renesančně a manýristicky přestavěl kolébku rodu hrad Rožmberk a odkázal mu vyšebrodský klášter s rodinnou hrobkou. Ještě těsně před svou smrtí Petr Vok vyplatil ze svého rabující soldatesku pasovského vojska, aby v jižních Čechách již neškodila. Jeho synovec však zemřel tři měsíce po něm, a tak větší část majetku Rožmberků zdědili páni ze Švamberka na základě staré rodové smlouvy, která byla uzavřena již roku 1484 na hradě v Kolíně. I 400 let po vymření Rožmberků k nám promlouvají, a to nejen několika desítkami hradů, zámků, měst a městeček, ale také Rožmberskou kronikou Václava Březana a jím dokonale uspořádaným archivem. Trvalým památníkem jsou i jihočeské rybníky a Zlatá stoka, které pro Rožmberky vybudovali jejich „fišmistři“, na prvním místě Josef Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Rožmberkové nám i dnes připomínají zodpovědnost za zemi i rodový majetek, cílevědomost, svobodu svědomí a víry, hrdost na rodný jazyk, smysl pro kulturu a mecenášství a plánování na generace, nikoliv na roky. V dobách špatných lidé mnohokrát idylicky vzpomínali na „zlaté časy“ za Rožmberků. K jejich rodovému symbolu – červené pětilisté růži na stříbrném poli – se dodnes hlásí na půl stovky bývalých rožmberských měst a obcí se svými znaky a vlajkami. V Kolíně 31. 8. 2019

Autor

12

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 13

DĚJINY RODU ROŽMBERKŮ

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 14

ROD VÍTKOVCŮ Počátky Vítkovců a Rožmberků

Legenda o antickém původu Vítkovců

Rožmberkové patřili k nejstarším českým a moravským šlechtickým a panským rodům. Jejich počátek sahá až do 1. poloviny 12. století k rodu Vítkovců. Za zakladatele Vítkovců je považován velmož Vítek z Prčice († 1194). Pravděpodobně již jeho předci byli členy knížecí družiny, protože hovořil nejen česky, ale také německy a latinsky, což v této době bylo velkou výjimkou (kromě duchovních). Z nepřímých důkazů a náznaků můžeme usuzovat, že Vítkovci byli příbuznými mocného rodu Hroznatovců. Svědčí pro to např. používání jimi oblíbených křestních jmen (např. Sezema). Možná první známou zprávou o rodu Vítkovců může být záznam v Dalimilově kronice, která v roce 1109 uvádí, že po bitvě knížete Vladislava I. s Václavem, synem Wiprechta Grojčského, „šla růže vzhůru…“. Z tohoto rodu vzešlo několik větví: páni z Krumlova, z Hradce (Jindřichova), z Rožmberka, z Landštejna, z Lomnice a z Třeboně, ze Stráže, z Ústí (Sezimova) a z Kosové Hory. Nejdéle z nich trvali Sezimové z Ústí, kteří vymřeli až dvě desetiletí po Rožmbercích, někdy kolem roku 1630. V Čechách existovalo ještě několik méně významných odnoží Vítkovců. Nejstarší kořeny Vítkovců prokazatelně pocházejí ze Sedlčanska ve středních Čechách. O jejich původu se v 19. století přeli němečtí historici. Přestože Vítek od počátku vystupoval jako český velmož a své jméno si poněmčil až v 80. letech 12. století na Witigo, němečtí historici ho rádi považovali za Němce. Chtěli tím dokázat odvěký německý původ osídlení jižních Čech. Důkazem německého původu mělo být i vlastnictví hradu Blankenbergu v dolnorakouské oblasti Mühlviertel Vítkem III. mladším († před 1250) z rožmberské větve – to byl ale výsledek zahraniční sňatkové politiky Rožmberků.

V 15.–16. století vznikla rodová legenda o antickém původu Vítkovců, která měla zvýšit jejich prestiž mezi šlechtickými rody. Podle této legendy byli Vítkovci příbuzní s římským rodem Orsini, který měl sídlit na hoře Mons Rosarum nedaleko Říma. Když byl Řím v roce 546 n. l. vypleněn vojskem vizigótského vůdce Totily, rod raději opustil Řím. Jeden z jeho členů jménem Vítek se ženou a potomkem cestoval do střední Evropy a usadil se v jižních Čechách. Zde prokázal velké schopnosti, získal od krále rozsáhlé pozemky a ty udělil svým pěti synům. Současně jim udělil i rodová znamení – pětilistou růži, jejíž barva a podklad se lišily podle jednotlivých panství. Tato legenda (a její varianty) byla ve 2. polovině 16. století rozšířena o rodové spříznění se starým a vlivným římským rodem de Orsini, jehož kořeny údajně sahaly až k bájnému Aeneovi a dalším postavám dějin antického Říma (viz str. 60). Staré římské legendy proto patřily k rodové prezentaci Rožmberků např. v nástěnných malbách a štukové výzdobě především v Krumlově nebo Kratochvíli.

Vítek I. z Prčice Prvním známým Vítkovcem je Vítek I. z Prčice († 1194). Patří mezi nejstarší nám známé české šlechtice, ale bohužel o jeho životě příliš mnoho nevíme. Nevíme, odkud pocházel, snad podle posledních výzkumů ze vsi Stodůlky (dnes součást Prahy). V Prčici na Sedlčansku byl knížecí dvorec s kostelem sv. Vavřince a v nedalekém Smilkově měli majetky Vítkovi pravděpodobní příbuzní – rod Hroznatovců. V Prčici byl archeologickým průzkumem odhalen na Vítkově náměstí zahloubený objekt 14

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 15

o rozměru 8,5 x 6,6 metru, který měl možná i více podlaží. Byla zde nalezena keramika (z přelomu 12. a 13. století), podkovy, prsten, klíče a také uherský denár z doby vlády Gejzy II. Uherského (1130–1162). Nález této mince může souviset s výpravou českého vojska krále Vladislava I. do Uher v roce 1164. Český král pomáhal Štěpánovi III., nejstaršímu synovi krále Gejzy II., proti jeho strýci, vzdorokráli Štěpánovi IV. Vítek I. je poprvé doložen v roce 1169 jako stolník na dvoře knížete Vladislava II. (pozdějšího krále Vladislava I.). Měl tedy na starost zásobování dvora potravinami a kuchyni. Vítek kromě češtiny ovládal i latinu, jak píše opat premonstrátského kláštera, jeho soused a kronikář Jarloch, který chválí jeho výmluvnost. Znalost latiny nebyla obvyklá, nevíme, zda se ji naučil na dvoře nebo zda se původně připravoval na církevní dráhu. Téměř jistě hovořil i německy, na svou dobu byl tedy nadprůměrně jazykově vybaven a byl vhodným kandidátem pro diplomatické úkoly. V letech 1172–1273 byl diplomatem při jednáních s císařem Fridrichem Barbarossou a po rezignaci krále Vladislava I. stál na straně jeho syna Bedřicha (asi 1141 – 1189, vládl v letech 1172–1173 a 1178–1189) proti knížeti Soběslavovi II. (asi 1128 – 1180, vládl v letech 1173–1178). Po intervenci císaře, který zbavil Bedřicha vlády, přešel v letech 1173–1178 na stranu knížete Soběslava II. Změna vládce se projevila i ve složení dvořanů a kastelánů důležitých hradů a hradišť. Ještě v únoru 1177 je Vítek I. uváděn jako knížecí stolník, ale o měsíc později je v písemných pramenech uváděn jako kastelán v Kladsku. Toto území na severní hranici Čech s Polskem bylo důležité, ale přece jen stranou od pražského dvora. Když se ale sesazený Bedřich roku 1178 vrátil do Čech, znovu se Vítek stal jeho stoupencem. V jeho vojsku bojoval proti Soběslavu II. Bedřichovo vojsko, složené z české a rakouské šlechty, se shromáždilo u Prčice. V mrazivé zimě v bitvě u Loděnice u Berouna 23. ledna 1179 byl Bedřich poražen a Vítek I. byl zajat. Kníže

Původně knížecí dvorec s tvrzí a kostelem sv. Vavřince v Prčici nedaleko Votic dostal někdy po roce 1179 jako odměnu od vládnoucího knížete za věrné služby Vítek I., první známý předek rodu Vítkovců.

Bedřich uprchl z bojiště a během noci se dostal se zbytky svého vojska ke knížecímu dvorci v Prčici. Tam mezitím dorazil údělný kníže Konrád Ota s moravským vojskem. Společně pak táhli k Praze, přičemž se díky varování Bedřichovy manželky Alžběty Uherské vyhnuli nočnímu přepadu plánovanému Soběslavem II. V místě dnešní ulice Na Bojišti v Praze 4 pak v sobotu 27. ledna 1179 porazili vojsko knížete Soběslava II. Kníže Bedřich se znovu ujal vlády, Soběslav II. uprchl a roku 1180 zemřel v exilu. Vítkovy osudy v zajetí neznáme, jen víme, že zatímco zajatým německým šlechticům byly pro potupu uřezány nosy, Vítka tento osud nepotkal. Pomohl mu asi český původ, jeho schopnosti důležité pro nového panovníka a pravděpodobně i jeho příbuzní Markvartici, kteří stáli na straně dočasně vítězícího Soběslava II. V roce 1181 byl Vítek I. z Prčice opět členem knížecího dvora. Někdy po bitvě „na Bojišti“ roku 1179 dostal Vítek I. jako odměnu knížecí dvorec v Prčici a začal se podle ní psát z Prčice. Po jeho smrti ji zdědil jeho syn Jindřich I. z Hradce († 1237), Sedlčansko pak drželi páni z Hradce (např. první zpráva o Sedlčanech pochází z roku 1294, kdy byla majetkem Oldřicha z Hradce). V roce 1182 byl kníže Bedřich vyhnán českými předáky do ciziny a na knížecí trůn usedl znojemský údělný kníže Konrád Ota. Turbulentní doba v české politice pokračovala. Tato změna 15

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 16

OBRAZ DĚLENÍ RŮŽÍ Do rodové legendy Rožmberků přenáší návštěvníky vstupní síň v 1. patře zámku Český Krumlov se známým obrazem Dělení růží, jehož autorem je Anton Streer. Ten ho v roce 1742 namaloval podle zřejmě poškozeného obrazu ze 16. století. Na obraze vidíme praotce rodu Vítka z Prčice před krumlovským hradem, jak rozděluje svým synům erby s pětilistou růží různých barev. Zlatou růži v modrém poli dostává nejstarší Jindřich, který odjíždí na Jindřichův Hradec. Stříbrnou růži v červeném poli nese na svém praporci Vítek z Klokot a odjíždí na Třeboň. Na Rožmberku a Krumlově má panovat Vítek se znakem červené růže ve stříbrném poli. Předek pánů ze Stráže od-

jíždí s modrou růží ve zlatém poli a Sezema míří k Ústí (Sezimovu) pod praporcem růže černé ve zlatém poli. Obraz je ale jen o mnoho mladším zachycením rodové pověsti ze 13. století. Zobrazené hrady byly totiž založeny později a rovněž není pravdou, že se krumlovští Vítkovci rozdělili na dvě větve – krumlovskou a rožmberskou – až v další generaci. K rozdělení došlo již za synů Vítka z Prčice, kdy se Vítek II. starší stal zakladatelem větve krumlovské a jeho mladší bratr, také Vítek, zakladatelem větve rožmberské. Autor obrazu se také dopustil chyby heraldické – krumlovští Vítkovci měli ve znaku zelenou růži, a ne červenou, jak je vymalováno na obraze.

Starou rodovou pověst o původu rodu Rožmberků, která má reálný historický základ, znázorňuje trojice obrazů Dělení růží, které jsou vystaveny na zámcích Telč (renesanční originál) a Český Krumlov (kopie Johanna See z roku 1848). Další obraz Dělení růží, namalovaný snad podle staršího originálu, nalezneme v hradním muzeu krumlovského zámku (Anton Streer, 1742). Na obraze jsou čtyři synové soustředěni kolem otce Vítka s bílými vlasy a plnovousem, zatímco údajný levoboček stojí se zvednutou pravicí opodál. Kolem nich stojí pět vojenských šiků s prapory s jednotlivými erby Vítkových synů. Pozadí dominuje krumlovský hrad, který odpovídá jeho podobě z doby po roce 1512, jak nám ji ukazují stavebně-historické výzkumy, tedy před renesanční přestavbou Viléma z Rožmberka. Sérii obrazů si pravděpodobně objednal Vilém z Rožmberka, aby podpořil první místo svého rodu v době boje s knížaty z Plavna o přední postavení v Království českém.

16

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 17

Expanze Vítkovců do jižních Čech

se nelíbila císaři Fridrichu Barbarossovi, který v září 1182 knížete, jeho předchůdce a české předáky pozval na jednání do Řezna. Zde nechal přinést řadu seker a v umně nastavené atmosféře strachu si vynutil znovunastolení Bedřicha na knížecí stolec. Konrád Ota získal Moravu. Neklidná doba pokračovala roku 1184 dalším převratem – bratr Soběslava II. Václav oblehl Prahu, kterou bránila Bedřichova manželka Alžběta Uherská s věrnými. Bedřich mezitím sháněl pomoc v zahraničí. Přes Milevsko k Praze táhl s rakouským vojskem na pomoc Bedřichův bratr Vojtěch, který byl biskupem salzburským. Pokus o státní převrat byl zmařen a kníže Bedřich se znovu ujal vlády. V roce 1185 se rozpoutal konflikt mezi knížetem Bedřichem a Konrádem II. Otou. Dvakrát vpadla česká vojska na Moravu, než nakonec 10. prosince 1185 zvítězila v bitvě u Loděnice nedaleko Moravského Krumlova. Mladší Bedřichův bratr Přemysl (pozdější král Přemysl Otakar I.) vedl vítězné české vojsko proti moravskému s bavorskými posilami. V následujícím roce Konrád II. Ota dohodou z Knína uznal nadřazenost knížete Bedřicha. Po jeho smrti v březnu 1189 se podle dohody na setkání českých předáků ve dvorci v Sadské na Nymbursku Konrád II. Ota ujal vlády na pražském knížecím stolci. Ještě v roce 1189 Konrád II. Ota vyhlásil tzv. Statuta Konráda Oty (Statut ducis Ottonis) – první český zákoník, který stanovil mimo jiné i dědičné vlastnictví majetku českou šlechtou. U tohoto významného aktu nemohl chybět Vítek I. z Prčice. Po smrti knížete Konráda II. Oty došlo k rychlému střídání vlád (Václav II., Přemysl Otakar I., Jindřich Břetislav, Vladislav I.), které Vítek I. zřejmě přečkal. V roce 1193 opustil vojsko knížete Přemysla Otakara I. nedaleko Zdic u Prahy, když hrozil vojenský střet s knížetem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Za vlády knížete biskupa se Vítek I. soustředil na rozvíjení vztahů s rakouskou šlechtou a pasovským biskupem, zatímco jeho syn Vítek II. starší byl dvořanem Jindřicha Břetislava. Roku 1194 první známý předek rodu Vítkovců Vítek I. z Prčice ve věku asi 70 let zemřel.

Kníže Bedřich pravděpodobně Vítkovi I. daroval za jeho věrnost ves Prčici, ležící mezi Voticemi a Milevskem na jižním okraji Středočeského kraje. V letech 1184–1185 se podle ní poprvé psal. Kníže ho také jmenoval správcem Prácheňského kraje (oblast jižně od Plzně) – doložen je v této funkci roku 1185. Zodpovídal i za dobré vztahy se sousedící rakouskou šlechtou (Babenberkové, Schauenbergové, Kuenringové ad.) a s pasovským biskupstvím. V roce 1185 kníže Bedřich udělil v léno část Vitorazska (jižní hranice českého státu s Rakouskem) rakouskému šlechtici Hadmarovi z Kuenringu. Vítek I. byl přítomen uzavření lenní smlouvy s ním a jistě nejpozději v této době začal usilovat o získání podobného pohraničního a řídce osídleného území. Přední český a věrný šlechtic byl pro Bedřicha dobrou volbou, jak stabilizovat jižní hranici státu.

První písemná zmínka o městečku Frymburku se strážním hrádkem pochází z roku 1277, kdy Vítek z Krumlova daroval kapli ve Frymburku benediktinskému probošství v Zátoni nedaleko Krumlova. Výkon práva připomíná na náměstí více než 5 metrů vysoký pranýř z roku 1651.

17

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 18

Městys Frymburk má ve svém znaku červenou růži na stříbrném poli – erb pánů z Rožmberka.

pravu v okolí dnešního Lipenského jezera. Ve Frymburku (něm. Fritburgu) stál strážní hrádek, první zpráva o tomto městečku je z roku 1277. Na počátku 14. století byl na ochranu cesty u hranic vybudován Vítkův Hrádek. Frymburská cesta vedla z rakouského městečka Haslach přes Svatý Tomáš, Frymburk, Větrnou a Zátoň do Krumlova. Vítek I. z Prčice získal neobsazenou půdu mimo existující hradiště (jako byly např. Doudleby nebo Chýnov). Postupně kolonizoval zalesněné oblasti v okolí obchodních cest a brodů a pronikal do jižních Čech od severu, nikoliv z rakouských zemí, jak by v minulosti rádi viděli někteří němečtí historici. Od knížete Bedřicha získané území pan Vítek rozdělil mezi své syny, jak potvrzuje i stará rodová legenda o „Dělení růží“ (viz str. 16). Vítek starší spravoval Sepekov a Krumlov, Vítek mladší Prčici a Přídolí, Vítek z Klokot Lomnici a Třeboň a Jindřich Sedlčany a (Jindřichův) Hradec.

Ještě ve 12. století byla větší část Šumavy a jižní část českých zemí tvořena neprostupným hvozdem, kterým procházelo jen několik obchodních cest. Nejstarší byla Libecká neboli Cáhlovská stezka, uváděná poprvé v roce 906, vedoucí z Lince přes Vyšebrodský průsmyk Boletickým újezdem do Netolic. Mladší, ale nejznámější Zlatá stezka sloužila k dopravě alpské soli, poprvé je doložena v roce 1010. Na zemské hranici se dělila na větve vimperskou, prachatickou a kašperskou. Významná byla i Frymburská cesta, která zajišťovala do-

PÁNI Z KRUMLOVA Vítek II. starší

HERALDIKA Erb pánů z Krumlova tvořila zelená pětilistá růže se zeleným okvětím na stříbrném poli se zeleno-stříbrnými přikryvadly a zelenou růží se zlatým osrdím v klenotu.

Za zakladatele rodu pánů z Krmlova je považován Vítek II. starší († 1236), nejstarší syn Vítka I. z Prčice. Ještě za života otce se oženil s neznámou členkou mocného rodu Markvarticů, jejichž přímluva pravděpodobně pomohla jeho otci vyhnout se bolestivé potupě (uříznutí nosu) po prohrané bitvě u Loděnice v roce 1179. Vítek II. dostal od svého otce majetky v okolí Sepekova východně od Milevska. Na knížecím dvoře šel v jeho stopách, jak dosvědčuje úřad podkomořího knížete biskupa Jindřicha Břetislava, zmíněný v listinách v letech 1195–1197. Na jaře 1197 se kníže Přemysl neúspěšně poku-

Erb pánů z Krumlova

18

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 19

sil násilím svrhnout vládu nemocného Jindřicha Břetislava, ale jeho vojsko bylo s velkými ztrátami zahnáno na útěk. Když Jindřich Břetislav 15. června 1197 zemřel, byl českým předáky na knížecí trůn povolán Přemyslův mladší bratr Vladislav Jindřich (1160–1222). Politická situace se od základů změnila ve chvíli, kdy zemřel císař Jindřich VI. (1165–1197). Do Čech přitáhl se svými spojenci kníže Přemysl a bitvě zabránila jen známá schůzka rebela s panujícím knížetem Vladislavem Jindřichem 6. prosince 1197. Kníže po poradě s pražským biskupem Danielem a předáky předal vládu Přemyslovi a převzal vládu nad Moravou (Znojemsko a možná i Brněnsko). Na trůn nastoupil ambiciózní Přemysl (pozdější král Přemysl Otakar I.), který z úřadů vyhnal stoupence svého předchůdce, tedy i Vítka II. staršího. V římskoněmecké říši se situace postupně zkomplikovala, když část knížat zvolila římským králem Filipa Švábského z rodu Štaufů a roku 1198 druhá část zvolila Otu Brunšvického z rodu Welfů. Vítkovci podporovali štaufskou stranu, což bylo zapříčiněno majetkovými a politickými zájmy Vítka II. staršího v dolnorakouské oblasti Mühlviertel. Vítek navázal přátelské vztahy s pasovským biskupem Wolfgerem, který byl předním diplomatem Štaufů. Štaufy podporoval i Přemysl Otakar I. a král Filip Švábský ho za vojenskou pomoc na podzim 1198 nechal korunovat českým králem. Český panovník několikrát změnil stranu, až nakonec podpořil nového římského krále Fridricha II. Ten mu za to 26. září 1212 vydal Zlatou bulu sicilskou, kterou mu potvrdil dědičný královský titul. Zvítězila tedy štaufská strana a Vítkovci nyní začali získávat zpět ztracené pozice u knížecího dvora. V roce 1213 vyrazil král na první setkání s římským králem Fridrichem II. a doprovázel ho přesněji neidentifikovaný Vítek – můžeme se oprávněně domnívat, že to byl Vítek II. starší, nejstarší ze žijících synů Vítka I. z Prčice. Ke královu dvoru pronikl i jeho bratr Jindřich, který v roce 1213 získal úřad maršálka, a syn Záviš. Když byl v roce 1218 podruhé založen klášter v dolnorakouském Schläglu Kalhochem II. z Fal-

V době Vítkova života císař Fridrich II. vydal roku 1212 Zlatou bulu sicilskou, kterou Přemyslu Otakarovi I. udělil dědičný královský titul.

kensteina, byl obsazen premonstráty z kláštera v Milevsku. Roli zprostředkovatele mohl sehrát Vítek II., který se dobře znal s opatem milevského kláštera a kronikářem Jarlochem (1165 až 1226) i s rakouskými pány z Falkensteina. Vítkův vnuk Budivoj se oženil s Perchtou z Falkensteina, takže příbuzenské vztahy „přes hranice“ se úspěšně rozvíjely. Vítek II. měl syna Záviše († 1257), který sídlil na tvrzi v Nechanicích ve východních Čechách, kde měli příbuzní Markvartici silné postavení (bylo u nich oblíbeno i jméno Záviš). Stejně jako jeho otec a děd, i Záviš se prosadil na panovnickém dvoře. Dne 8. června 1216 je se strýcem Jindřichem z Hradce uveden mezi svědky listiny, kterou král Přemysl Otakar I. navrhl za svého nástupce syna Václava. Roku 1233 je Záviš uváděn jako královský podkomoří. Přemysl Otakar I. si dobře uvědomoval rostoucí moc Vítkovců. Udržoval s nimi dobré vztahy, byli jeho dvořany, ale nebyli královskými kaste19

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 20

Vítkovců je ale Krumlov uváděn poměrně pozdě – až v roce 1253 u Záviše, syna Vítka II. Po roce 1246 Vítkovci mizí z listin vydaných na královském dvoře – zřejmě museli ode dvora odejít v důsledku sporu krále Václava I. s císařem Fridrichem II. o babenberské dědictví v rakou-

lány v jižních Čechách. Pozici u dvora si Vítkovci udrželi i za Přemyslova syna krále Václava I. Okolo roku 1240 již nejspíš stálo první sídlo Vítkovců v Krumlově (opevněný dvůr). Kolonizaci tohoto strategického místa na obchodní stezce do Lince zahájil asi již Vítek I. Jako sídlo VZNIK MĚSTA A HRADU KRUMLOV První písemná zpráva o městu Krumlovu se dochovala v listině markraběte moravského a rakouského a štýrského vévody Přemysla (pozdějšího krále Přemysla Otakara II.) z roku 1253. Zde je mezi svědky uváděn Witigo De Chrumbenowe – Vítek z Krumlova. Známý štýrský minnesänger Ulrich z Lichtensteinu se o jakémsi hradu „Krumbenove“ (snad Českém Krumlově) zmiňuje již o deset let dříve. Na levém břehu Vltavy páni z Krumlova vybudovali hrad, pravděpodobně na nejvyšším vrcholu. Podle historiků mohl mít podobu hradu s obdélným nádvořím, v jehož obou čelech stály hranolové věže, které jsou vidět na vyobrazeních ze 17. století. Hrad se mohl podobat Dolnímu hradu v Rožmberku. Jejich vzorem by pak byl hrad Weitra v Horním Rakousku, který Rožmberkové z návštěv určitě znali. Věž tzv. Hrádku, která byla donedávna považována za součást hrádku Vítkovců, pochází podle archeologických průzkumů až z konce 13. století. Pokud zde původně nestála dřevěná stavba, Hrádek vznikl pravděpodobně později než Horní hrad. Město Krumlov získalo své jméno podle křivolakého průběhu řeky Vltavy (podobně jako v Moravském Krumlově u řeky Rokytné) z německých slov krumme Aue – křivý luh. Tržní osada a později město vzniklo

ve dvou etapách. Jako první byl založen tzv. Latrán na levém břehu Vltavy, k jehož přímé ochraně mohl být postaven dřevěný hrádek. Asi o něco později vzniklo městské sídliště na pravém břehu řeky, s náměstím v centru – tato část je poprvé doložena roku 1274. První písemná zpráva o městě Krumlově pochází až z roku 1309 z listiny Jindřicha I. z Rožmberka.

Podoba Českého Krumlova kolem roku 1350 podle Z. Gerdorfové (kresba J. Heřman).

Na druhém nádvoří krumlovského hradu vznikla již koncem 13. století za pánů z Krumlova metalurgická dílna na zpracování zlata a stříbra, které se těžily v okolí. Na fotografii barokní budova mincovny, postavená až za Eggenbergů roku 1693 na místě hradby (budova vpravo).

Znak města Český Krumlov v sobě obsahuje prvky erbů pánů z Rožmberka (1302–1611) a knížat z Eggenbergu (1622–1712).

20

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:25 Stránka 21

správě svých statků v Rakousku a v jižních Čechách. Pro krále Přemysla Otakara II. měl ale velký politický význam v jeho zápase o rakouské země. V listině ze 17. června 1255 vydané v Salcburku je Budivoj uváděn jako župan – významný představitel české šlechty. V této době zastával v Rakousku významné místo další Vítkovec – Vok I. z Rožmberka byl od roku 1256 zemským sudím v Horních Rakousích. Když o tři roky později založil cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě, bratři Budivoj a Vítek I. z Krumlova se stali jeho spoluzakladateli a darovali mu rozsáhlý pozemkový majetek (např. tzv. Klášterní les u Vyššího Brodu). Založení kláštera podpořil i Vítek IV. z Klokot (zakladatel rodu pánů z Landštejna a Třeboně). Klášter byl osazen mnichy z kláštera ve Wilheringu v Horních Rakousích.

ských zemích. Historici se současně domnívají, že velkou pozornost v této době věnovali kolonizaci jižních Čech a budování nových sídel, jako byly hrady v Krumlově nebo v Příběnicích (páni z Rožmberka).

Záviš z Nechanic a jeho synové Budivoj a Vítek I. z Krumlova Vítkův nejstarší syn Záviš z Nechanic (zmiňován v listinách v letech 1216–1257) postupoval ve stopách svého otce Vítka II. staršího. V letech 1233–1236 byl královským podkomořím. Oženil se s dcerou Budivoje ze Železnice a měl s ní syny Budivoje († 1272) a Vítka I. z Krumlova († 1277). Když se Vítkovci v důsledku změny politiky krále Václava I. museli stáhnout z pražského dvora, vrátil se na dvůr v září 1243 pouze Vítek I. z Krumlova. V dalších letech je na královských listinách uváděn jako svědek (Vítek ze Sepekova) i se svým dědem Vítkem II. starším. Několik listin dosvědčuje, že doprovázel kralevice Přemysla na cestách. Tento panovník vydal 1. dubna 1253 v Praze listinu jako markrabě moravský a vévoda rakouský a štýrský, na které je Vítek poprvé uváděn s predikátem „z Krumlova“. Po smrti otce oba bratři Vítek I. a Budivoj pravděpodobně společně sdíleli hrad v Krumlově, protože oba používali predikát „z Krumlova“. Starší Budivoj zdědil z otcova majetku severněji položené statky u Sepekova, zatímco Vítek v okolí Krumlova. Také Vítek I. z Krumlova pokračoval v kolonizaci jižních Čech, kde vybudoval osadu Svatý Tomáš a nad ní dřevěný strážní hrádek, který nazval podle sebe Vítkův Hrádek (něm. Witigstein). Budivoj z Krumlova se oženil s Perchtou z Griesbachu (z Falkensteina), která mu porodila nejméně osm dětí, mezi nimi syny Záviše z Falkenštejna, Vítka, Voka, Budivoje a Henslina a dceru Perchtu z Krumlova († po 1328). Většina z jeho synů se zapsala do české historie. Protože Budivoj není v listinách jmenován mezi příslušníky králova dvora, zdá se, že se věnoval

Budivoj i Vítek I. z Krumlova podporovali krále Přemysla Otakara II. v jeho boji o dědictví Babenberků. Erb tohoto rodu rakouských vévodů je dodnes symbolem Rakouska na jeho státním znaku a vlajce.

21

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:26 Stránka 22

V létě 1260 znovu gradoval spor o babenberské dědictví. Po uzavření mírové dohody z roku 1254 v Budíně král Přemysl Otakar II. držel Horní a Dolní Rakousy, uherský král Béla IV. pak Štýrsko. Na jaře 1259 odtud Bélův syn Štěpán napadl Korutany. Český král díky tomu získal veřejnou podporu ve všech rakouských zemích a štýrská šlechta ho požádala o pomoc proti Štěpánovi. Obě strany se připravovaly na válku, Štěpán shromáždil Uhry, Kumány a Tatary. České vojsko s posilami z Moravy, Slezska a Braniborska se soustředilo u zemských hranic, rakouská šlechta nedaleko rakouské řeky Láva nedaleko Stožce. Přemyslovo vojsko doprovázeli maršálek Vok I. z Rožmberka, Budivoj ze Skalice (z Krumlova), Ojíř ze Svin (syn Vítka z Klokot) a Oldřich I. z Hradce. Před bitvou u Lávy král daroval Vokovi I. z Rožmberka rakouské panství Raabs. V bitvě u Kressenbrunnu 12. července 1260 český král zvítězil a získal Štýrsko. Ve Štýrském Hradci pak vydal 29. května 1261 listinu, jejímiž svědky byli i bratři Budivoj a Vítek I. z Krumlova. Krále doprovázeli i na dalších jednáních v Praze. Vztahy pánů z Krumlova s králem zhoršilo založení cisterciáckého kláštera Trnová (dnes Zlatá) Koruna nedaleko Krumlova roku 1263, s tržní osadou a brodem v Rájově, a královského města Budějovic (1265). Pro založení města Budějovic král nuceně vykoupil potřebnou půdu od Čéče z Budivojovic, kláštera ve Vyšším Brodě a dalších majitelů. Současně v roce 1265 odňal Čéčovi z Budivojovic zastavený královský hrad Hluboká. Tím si Přemysl Otakar II. pojistil královskou půdu a vytvořil klín v rozsáhlém území vlastněném Vítkovci. Budivojův mladší bratr Vítek I. z Krumlova se oženil s paní Sybilou, u které ale neznáme její rod. Z jejich manželství se narodili synové Jindřich († 1301) a Vok II. († 1302).

Od roku 1272 používal Záviš titul „z Falkenštejna“ podle hradu v Horních Rakousích, který zdědil (obrázek hradu z 16. století).

voje I. z Krumlova a Perchty z Falkensteina. Jméno dostal po svém dědovi a dětství pravděpodobně strávil na rakouských panstvích. Poprvé je v listinách uveden v lednu 1269, když ho jeho děd Kalhoch z Falkensteina jmenuje mezi svědky jeho darů klášteru ve Schläglu. Záviš je zde zmiňován jako plnoletý a ženatý s manželkou, jejíž jméno neznáme. Z potomků z tohoto manželství víme pouze o nejmenované dceři, která se později provdala za Hynka Krušinu z Lichtenburka. Záviš se ožení ještě dvakrát. Po dědově smrti zdědil jeho majetek a začal od roku 1272 používat titul „von Falkenstein“. Sídlil na hradě Falkenstein, jak potvrzuje i jeho první dochovaná pečeť znázorňující velkého sokola (Falkenstein) a vlevo vedle něj malou pětilistou růži pánů z Krumlova. Po otci zdědil v roce 1272 Sepekovsko. Prvním dochovaným dokladem o Závišově pobytu v Čechách je listina z března 1274, vydaná na hradě Rožmberku. Zde se sešli zástupci několika větví Vítkovců, aby dohodli společný postup vůči králi Přemyslu Otakarovi II. Kromě Jindřicha a Vítka z Rožmberka zde jednali Jindřich a Vok II. z Krumlova (jejich otec Vítek I. zde ale chyběl) a již uvedený Záviš. V této době český král, markrabě moravský a vévoda rakouský a štýrský, pán Korutan a Kraňska neuznal volbu Rudolfa Habsburského římským králem. Rudolf I. byl zvolen především proto, že

Záviš z Falkenštejna Nejvýznamnější představitel pánů z Krumlova Záviš z Falkenštejna (* okolo 1250 – 1290) byl pravděpodobně prvorozeným synem Budi22

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:26 Stránka 23

kou část zemí, kterým vládl, a musel přijmout i České království jako léno. Král Rudolf pak zrušil říšskou klatbu. Pokořený a zrazený český král se vrátil do Čech, kde svolal zemský soud. Ten povstalé šlechtice v nepřítomnosti odsoudil a zkonfiskoval jejich majetek. Šlechtě připomněl, že velkou část jejího majetku tvořily nezákonné zábory královské půdy, a nyní si ji od zrádců bral zpět. Boreš z Rýzmburka byl popraven, Záviš z Falkenštejna byl prohlášen za psance a musel uprchnout za hranice (nejspíše na Falkenstein), podobně jako Ojíř ze Svin. Povstalci se ale nevzdali a jejich vojska začala plenit královský majetek a kláštery. Klášter Svatá (Zlatá) Koruna Závišovo vojsko vyplenilo tak dokonale, že se v následujícím roce na generální řádové kapitule v Citeaux uvádí jako zbořený a měl být obnoven na bezpečnějším místě. Přemyslovo vojsko povstalcům oplatilo stejnou mincí. Na jaře 1277 dobyl Jindřichův Hradec a Trhové Sviny (sídlo Vítkovce Ojíře ze Svin). Pravděpodobně, i když o tom nemáme přímé zprávy, byl dobyt i Krumlov, hlavní bašta Vítkovců. Může to potvrzovat závěť Vítka I.

jako téměř neznámý a chudý hrabě měl být slabým a snadno ovladatelným panovníkem německé říše – ale pravý opak se stal pravdou. Z dalšího vývoje se usuzuje, že Vítkovci se dohodli na podpoře českého panovníka, který měl podle rozhodnutí krále Rudolfa I. vydat rakouské země jakožto neoprávněně držená říšská léna. Přemysl Otakar II. to samozřejmě odmítl a on i římský král začali hledat spojence a připravovat se na nevyhnutelný boj. Dne 24. června 1276 Rudolf I. vyhlásil nad českým králem říšskou klatbu, která ho právně vyřadila z křesťanské společnosti, zprostila všechny osoby poslušnosti vůči němu a měla je povzbudit k povstání. Přemysl Otakar II. očekával říšské vojsko na západě Čech u Teplé, ale dobře informovaný římský král Rudolf I. Čechy obešel a mířil do rakouských zemí a utábořil se s vojskem u Lince, nedaleko dominií Vítkovců. Český král pak přesunul své vojsko k dolnorakouskému městu Drossendorfu. Rudolf I. mezitím postoupil s vojskem k Přemyslovi nakloněné Vídni, kterou 18. října oblehl. Úspěch římského krále a jeho politický tlak vedly k postupnému přechodu dolnorakouské šlechty na jeho stranu. Český král proto v této kritické chvíli spěchal se svým vojskem na pomoc Vídni, a tak armáda českého a římského krále stanuly proti sobě – dělil je pouze Dunaj. V této chvíli od Přemysla Otakara II. odpadli Vítkovci se svými jezdci a pěšáky, které pak český král velmi postrádal. V čele povstání pro českému králi stáli Záviš z Falkenštejna a Boreš z Rýzmburka. Příčinu tohoto odboje neznáme, víme jen, že své zájmy chtěla šlechta prosadit s pomocí Rudolfa Habsburského. Zřejmě podobně jako v Rakousích chtěly panské rody vládnout společně s králem. Na podzim roku 1276 se zhroutila moc Přemysla Otakara II. i v zemích na jih od českého království. Korutanská, štýrská a poté i rakouská šlechta se přidala k Rudolfovi, který táhl k Vídni, aby odtud vpadl na Moravu. Vídeň sice zachovala věrnost Přemyslovi, ale český král nakonec musel s Rudolfem Habsburským uzavřít tzv. vídeňský mír (26. listopadu 1276), jímž ztratil vel-

Pečeť Záviše z Falkenštejna zobrazuje dominantního sokola (znak panství Falkenstein, der Falke = něm. sokol) a malou pětilistou růži Rožmberků (A. Sedláček 1884).

23

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:26 Stránka 24

Rudolf I. nyní vstoupil do vnitřní politiky, když donutil českého krále 6. května 1277 uzavřít další smlouvu, která upřesňovala řešení sporných bodů. Mezi nimi byla amnestie pro královy odpůrce, včetně vrácení jejich majetku. Uveden je jmenovitě i Krumlov, který zdědili Jindřich a Vok II. z Krumlova. Z této doby máme jednu zajímavou informaci o Závišovi z Falkenštejna. Český král si na něj stěžuje norimberskému purkrabímu v dopise vydaném 14. května 1277 v Jindřichově Hradci. Přestože byl Záviš informován o příměří mezi českým a římským králem o čtyři dny dříve než on, ještě na poslední chvíli vypálil statky krále a jeho spojenců. Vzpoura pokračovala, jak dokazuje vyplenění Budějovic ozbrojenci Ojíře ze Svin 15. a 16. května 1277. Diplomatický a vojenský tlak přiměl krále Přemysla Otakara II. poslat 30. června římskému králi list, ve kterém mu oznámil, že zabavené hrady povstalcům vydá. Zdá se ale, že Krumlov si král ponechal ve svých rukou jako zástavu. Z pramenů jsme informováni, že 29. září 1277 zahynul jeden z vítkovských účastníků vzpoury Vítek I. z Krumlova. Je pravděpodobné, že se tak stalo při nějaké vojenské akci. Jindřich I. z Rožmberka si u krále vyprosil odpuštění. Udržení jednoty velkého soustátí zemí Přemysla Otakara II. bylo možné jen dosažením konsenzu mezi panovníkem, šlechtou a městy. Král ale nedocenil státotvorný význam šlechty a příliš omezil její vliv na řízení státu. Část šlechtických rodů pak podpořila jeho zahraniční nepřátele, kteří se obávali rychle rostoucí Přemyslovy moci i jeho vlivu na dění v říši. Přemysl věděl, že bude muset změnit styl vlády a dát na ní větší podíl šlechtě a městům, ale v době válečného ohrožení to udělat nemohl. Boj mezi oběma panovníky ale neskončil, vídeňský mír byl pouhou přestávkou. Rudolf Habsburský se připravoval na další boj a i Přemysl Otakar II. se nemohl vyrovnat se ztrátou území. Rudolf odsuzoval jeho zákroky proti Vítkovcům a podporoval jejich vzpouru. Český král nato obnovil koalici svých zahraničních spojenců.

Klášter Zlatá Koruna, založený králem Přemyslem Otakarem II., byl pánům z Krumlova trnem v oku. Záviš z Falkenštejna ho roku 1276 zničil do základů. Klášter byl poškozen ještě několikrát. Zde pohled na východní portál kostela Panny Marie.

z Krumlova, která byla sepsána narychlo na list papíru vytržený z liturgické knihy a chybí na ní obvyklý seznam svědků, protože nebyli k dispozici. Jako svědci jsou uvedeni pouze faráři z Frymburku a Sankt-Oswaldu u Haslachu – Vítek pravděpodobně zemřel na hradě Vítkův Hrádek, kam uprchl. Dobytí a vypálení Krumlova ve 2. polovině 13. století potvrdil archeologický průzkum provedený v Masné a Panské ulici a na náměstí Svornosti. Na místě současného hradu a zámku stopy po hradu nebo hrádku z této doby nebyly nalezeny. Buď zde stál jen dřevěný hrádek, jehož zbytky zcela zanikly, nebo v této době byla rezidence pánů z Krumlova přímo ve městě, možná poblíž kostela sv. Víta. Povstalci proti králi se obrátili na římského krále, který na jaře 1277 vydal nedatovaný list uvádějící, že jej v Čechách podporuje 16 velmožů – mezi nimi „páni z Růže“ tvořili podstatnou část. 24

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:26 Stránka 25

liže se Vítkovcům nelíbila vláda Přemysla Otakara II., tím spíše jim nebyla po chuti vláda zemského správce, který názorů české šlechty vůbec nedbal. Chaos v zemi ale umožňoval obohacovat se kořistí nepřítele.

Válka se připravovala na obou stranách a vyvrcholila bitvou na Moravském poli u Suchých Krut (Dürnkrut) v den svatého Rufa, 26. srpna 1278. Přemysl Otakar II. byl sražen z koně a zabit (Rudolf chtěl jeho život ušetřit, ale vojáci byli rychlejší). Sražen z koně byl i král Rudolf. Není prokázáno, že by Záviš aktivně stál na straně Rudolfa, spíše vypočítavě vyčkával na hradě Falkenstein na výsledek války. Po porážce krále se vypuzení Vítkovci vrátili do Čech a násilím se zmocnili svých zabavených majetků. Po získání krumlovského hradu se páni z Krumlova znovu pomstili klášteru ve Svaté (Zlaté) Koruně, jehož majetek poplenili. Doba byla nejistá a zlá, ústřední moc neexistovala a dosazený správce Ota Braniborský se zajímal jen o svůj zisk. Na počátku ledna 1279 se konala formální svatba prince Václava s Gutou, dcerou krále Rudolfa, a jeho syna Rudolfa s Anežkou Přemyslovnou. Dětské manželské páry se rozešly a Václav byl spolu s matkou uvězněn na hradě Bezděz. Doba anarchie v zemi pokračovala. V roce 1279 Záviš z Falkenštejna se svými ozbrojenci přepadl nenáviděné královské město Budějovice. Tím dal jasně najevo, že nesouhlasí s vládou Oty V. Braniborského zvaného Dlouhý (1246–1298). Jest-

Záviš a jeho vztah s královnou Kunhutou Původně nevýznamný Záviš z Falkenštejna se postupně stal nejdůležitějším představitelem rodu Vítkovců. V květnu 1279 mohla královna-vdova Kunhuta Uherská odjet z Bezdězu do Znojma vyzvednout tělo mrtvého manžela. Odtud se jí podařilo uprchnout na Opavsko, kde braniborský vévoda neměl žádnou moc. Kralevic Václav zůstal na Bezdězu a Ota Braniborský ho dal raději převézt na hrad Spandau u Berlína. Vévodství opavské patřilo Mikulášovi I. (1255 až 1318) – levobočkovi krále Přemysla Otakara II. a jeho milenky Anežky z Kuenringu, dvorní dámy Přemyslovy první manželky Markéty Babenberské. Opavský vévoda byl ale právě v zajetí v Uhrách a Kunhuta se usídlila na jeho hradě v Hradci nad Moravicí. Nedaleko, v okolí slezského městečka Prudnik, měl majetek Jindřich I. z Rožmberka. V roce 1280 na tyto statky přijel Záviš z Falkenštejna. Mohla to být kontrola rodinného majetku nebo spíše tímto zdůvodněná návštěva královny-vdovy, aby jí nabídl pomoc. Záviš vypověděl poslušnost zemskému správci Otovi Branibor-

BITVA NA MORAVSKÉM POLI V bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 proti sobě stálo asi 1 000 těžkých rytířů a 5 000 lehkooděnců českého krále a 300–500 těžkých rytířů, asi 4 000 lehkooděnců a 5 000 Kumánů (vynikající lehká jízda z Uher) římskoněmeckého krále Rudolfa Habsburského. Zvrat v bitvě způsobil nerytířský vpád části říšského vojska do boku českých rytířů, který král Rudolf nařídil. Úderný klín 250 jezdců (z toho asi 60 těžkých rytířů) vedli Ulrich von Capellen a Konrad von Sommerau, kteří se za tento lstivý a nečestný útok spolubojovníkům omlouvali. Následný zmatek, zvířený prach a volání Němců „Utíkají, utíkají!“ vedl v českém vojsku k dojmu, že Přemyslova armáda ustupuje, a ve zmatku začalo utíkat. Na bojišti v čele zůstal český král osamocen s hrstkou věrných a zde také padl. Přestože měl být jeho život ušetřen, byl český král Habsburkovými vojáky ubit a oloupen o svou skvostnou zbroj (Rudolfův rozkaz ho ušetřit prý dorazil pozdě).

Opavské vévodství se stalo azylem královny-vdovy Kunhuty, jeho majitel Mikuláš se v budoucnu stane nepřítelem jejího milence a později manžela Záviše z Falkenštejna.

25

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:26 Stránka 26

vládu a přivezení kralevice Václava do Čech (za tučné výkupné 7 000 hřiven stříbra – oficiálně se jednalo o náklady na ochranu českých zemí braniborskými vojsky). Královně-vdově Kunhutě slíbil uhradit zadržené platy. Když se začátkem září 1281 vrátil ze zajetí Mikuláš Opavský, museli Kunhuta a Záviš Opavsko opustit. Prameny uvádějí, že se oba milenci uchýlili na nejmenované místo na Moravě. Můžeme se domnívat, že to byl hrad Svojanov u věnného města Poličky. Podle místní ústní tradice zde Kunhuta porodila Závišovi syna Jana zvaného Ješek (1282–1337), jak píše kronikář: „Nová její láska nedala se utajiti, jakmile Kunhuta porodila nového syna, jemuž na křtu dáno jméno Jan neboli Ješek." V květnu 1283 se po dlouhých jednáních pražského biskupa Tobiáše z Bechyně a dalších předáků a za obrovské výkupné konečně podařilo vykoupit dvanáctiletého Václava II. ze zajetí. Když se král vrátil do Prahy, jeho matka Kunhuta se za ním vypravila raději bez Záviše, ale možná s jeho nevlastním bratrem – Ješkem. Na krále získala vliv Tobiášova skupina, která se stavěla proti Závišovi z Falkenštejna a jeho spojencům. Obě skupiny soupeřily o moc.

skému a ten mu možná obsadil majetek, stejně jako král Přemysl Otakar II. Ponechal si jeho výnosy, podobně jako u královny-vdovy Kunhuty, jíž zadržoval příjmy z věnných měst. A ačkoliv byl Záviš z Falkenštejna královským soudem odsouzen jako psanec, byl královnou-vdovou přijat. Zbraslavský kronikář Ota Durynský píše: „Byl pak v těch časech jeden šlechtic z Čech, jménem Záviš, kterého dal král Otakar pro jeho viny potrestati odsouzením za psance a neodvolatelně ho s celým jeho domem vykázal pokutou trvalého vyhnanství. Ten po smrti krále Otakara navštívil královnu Kunhutu pobývající na Moravě a začal jí býti nad ostatní rytíře ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější; neboť doufal, že bude-li chtít opět získat své bývalé postavení, dostane zpět bez nesnáze své statky v království, jestliže najde s pomocí jakékoliv chytrosti u královny milost důvěrného přátelství.“ V této době byl Záviš vdovcem. Výmluvný, inteligentní a bezesporu okouzlující pán z Falkenštejna vzbudil v Kunhutě sympatie a ta ho přijala ke svém dvoru. Jmenovala ho purkrabím v Hradci nad Moravicí – v této funkci je uveden v únoru 1281. Členové královnina dvora a příslušníci české a moravské šlechty ale její sympatie nesdíleli a část z nich Kunhutin dvůr opustila. Mezitím byl Ota Braniborský nucen ustoupit a splnit požadavky české šlechty. Slíbil jí spolu-

Záviš rádcem krále Václava II. Královna Kunhuta svého syna zanedlouho přesvědčila, aby Záviše přijal ke dvoru. Neměl zde žádnou oficiální funkci, ale jako nejbližší poradce měl na mladého krále mimořádný vliv. Proto je na listinách, které dosvědčil svou pečetí, uváděn ve svědečné řadě na prvním místě. Jeho přední postavení zmiňují i soudobí kronikáři. Čtrnáctiletý král patrně viděl ve schopném a zkušeném Závišovi svůj vzor. Obratný otčím získal na krále rozhodující vliv a na Pražském hradě došlo pokojnou cestou k vládnímu převratu. Vítkovci a jejich spojenci (např. Šternberkové) získali do svých rukou významné úřady. Závišův mladší bratr Vítek II. z Krumlova, purkrabí královského hradu Hluboká (který by páni z Krumlova nejraději získali do svých rukou), byl jmenován královským pod-

Hrad Svojanov (původně zvaný Fürstenberg) u věnného města českých královen Poličky byl v letech 1281–1283 sídlem Záviše z Falkenštejna a jeho manželky královny-vdovy Kunhuty. Zde se měl narodit jejich syn Jan (Ješek).

26

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:26 Stránka 27

Závišovi z Falkenštejna. Oběma byl nebezpečný. Hned v únoru byl vztah opavského vévody s králem Rudolfem upevněn sňatkem s jeho vzdálenou příbuznou Adelheidou. Zato Záviš z Falkenštejna byl římskoněmeckým králem viditelně odsunut stranou – mohl krále Václava II. doprovodit jen před město Cheb, na svatbu pozván nebyl. Královna-vdova Kunhuta se svatby zúčastnila. Zde Václav II. přijal české země jako léno od svého tchána římského krále a namísto titulu „pán a dědic království“ se začal titulovat jako „král český“. Královna Guta se po svatbě vrátila s otcem do Německa, protože ji otec nechtěl vystavovat politicky citlivé situaci na pražském dvoře. Po dlouhém vyjednávání přijela Guta za manželem na Pražský hrad až v červenci 1287. Závišův vliv na vládu českému státu nicméně prospěl. Upevnil Václavovu moc v Čechách i na Moravě, od Rudolfova syna Albrechta požadoval, aby vrátil Václavovi II. Korutany, na které podle něj neztratil nárok. Obratnou politikou získal na jeho stranu mocné spojence – Uhry i bavorského vévodu, kterým už vadila habsburská rozpínavost. Závišovo postavení v Praze velmi brzy ovlivnila smrt královny-vdovy Kunhuty, která zemřela již v září 1285. Truchlil společně s králem Václavem, který mu a Kunhutinu synovi Ješkovi v říjnu daroval rozsáhlé majetky ve východních Čechách (Polička, Svojanov a další). Od listopadu do dubna 1286 královské vojsko dobylo na Moravě řadu hradů a v klášteře Rajhrad u Brna zajalo na čtyři stovky lapků, kteří pak všichni skončili na šibenici. Při této výpravě Závišův bratr Vítek získal v únoru 1286 úřad purkrabího ve Znojmě. V únoru přijal král v Brně hold moravské šlechty.

komořím. Závišův švagr Hroznata z Úžic byl jmenován purkrabím pražským, Ojíř ze Svin, Závišův společník ve vyhnanství, byl jmenován královským komořím. Manžel Závišovy dcery z prvního manželství (jejíž jméno neznáme) Hynek Krušina z Lichtenburka se stal purkrabím královského hradu Tetína. Toto posílení moci Vítkovců zvýšilo vliv a prestiž Záviše z Falkenštejna v zemi i v rámci jeho rodu. Začal usilovat o získání Opavského vévodství na úkor Mikuláše Opavského. V květnu 1284 se Závišovi podařilo urovnat spory s králem, když společně s bratrem Vítkem II. z Krumlova, Ojířem z Lomnice, Hroznatou z Úžic a dalšími spojenci s Václavem II. podepsali úmluvu, podle které mu slíbili zachovávat věrnost a poslušnost. Uzavřeli také čtyřleté příměří s Purkartem z Janovic. Byly to kroky, které Závišovi usnadnily zlomový okamžik jeho života – sňatek s ovdovělou královnou Kunhutou. Ke svatbě, pro většinu dobových účastníků skandální, došlo asi v červnu 1284. Toto o ní napsal autor Zbraslavské kroniky: „…královna, jak říkají, ošálena od něho jakýmisi úskoky kouzelného umění, milujíc jej velmi prudce, brzy se snažila mu zalíbiti, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti královi a ustanovila ho v denní družině svého dvora přednějším před ostatními,“ a dále dodává: „…zhanobil Kunhutu, počestnou ženu, poskvrnil přitom lože již mrtvého českého krále…“ Kronikář kritizuje i chování královny: „…neboť se tak neblaze zvrhla a vyhověla svému služebníku ve věci tak hanebné.“ Králův otčím měl i nadále vliv na krále a nelze říci, že by jednal jen ve svůj prospěch. On i většina šlechtických předáků a církevních hodnostářů si uvědomovali svou zodpovědnost za mír a prospěch království, ze kterého profitovali i oni. Záviš z Falkenštejna proto i prosazoval nezávislost českého krále vůči římskému králi, a to se Rudolfovi nelíbilo. Proto nepřekvapí, že když se v lednu 1285 v Chebu konala svatba krále Václava II. s Gutou, dcerou Rudolfa I., došlo ke sblížení mezi římskoněmeckým krále a Mikulášem Opavským, který se pro Rudolfa stal logickým partnerem proti

Závišovy poslední ambice Záviš si brzy vyhlédl třetí nevěstu. Opět se jednalo o ženu „královské krve“, která měla současně přinést Václavovi II. cenného spojence v boji o rakouské dědictví s jeho tchánem Rudolfem I. – uherského krále Ladislava IV. Ten měl sestru Alž27

001-200 rozmberkove 15.qxd.qxp_Sestava 1 12.02.20 1:26 Stránka 28

známe. Na jeho křtiny Záviš z Falkenštejna pozval krále Václava II. i uherského krále Ladislava IV. a přední české šlechtice. Král se rozhodl Záviše zatknout a informoval o tom své oddané šlechtice, ale i některé Závišovy přátele a příbuzné, které zavázal mlčením pod přísným trestem. Závišova bratra Vítka král odvolal z funkce maršálka až po zatčení, aby předem nevzbudil podezření. 10. ledna 1289 je v této funkci uváděn Albert ze Žeberka, takže k Závišovu zatčení muselo dojít mezi listopadem 1288 a tímto datem. Kronikář Otakar Štýrský uvádí, že když se Záviš chystal na cestu za švagrem králem Ladislavem IV., aby mu předal pozvání na křtiny jeho synovce, navštívil krále a královnu. Ti předstírali svou přízeň, a dokonce mu darovali pro manželku jakýsi klenot. Když odjížděl z Pražského hradu, byl dohnán poslem se žádostí, aby se ještě vrátil ke králi. Když Záviš přijel na Pražský hrad, byly za ním zavřeny brány a on sám byl odveden za králem do věže. Jakmile do ní vstoupil, byly zavřeny dveře a obstoupilo ho osm ozbrojených mužů. Mezi nimi byli i tři jeho švagři (jménem známe jen Hroznatu z Úžic a Dětřicha Spatzmanna). Záviš se nevzdal bez boje a jednoho z mužů zabil. Pak byl ale přemožen a uvězněn v Bílé věži. Král po něm požadoval vydání královských hradů (asi Svojanov a Lanšperk), které patřily jeho synovi Ješkovi. Záviš to odmítl, a byl proto uvězněn ve spodním patře věže, kde byly horší podmínky. Navíc zde byl držen spoutaný. Pobyt ve vězení si prý krátil skládáním písní. Princezna Alžběta se vrátila do Uher. Uvěznění předního člena rodu Vítkovců nezůstalo bez odezvy. Jeho bratr Vítek II. z Krumlova a synové Hroznaty z Úžic povstali a vyplenili města Pelhřimov a Týn nad Vltavou, držená biskupem Tobiášem z Bechyně. Podařilo se jim zajmout jeho bratra Čeňka z Kamenice. Mezi povstalci byl asi i Jindřich I. z Rožmberka. Proti králi se nepostavili a neutralitu zaujali páni z Krumlova – bratři Jindřich a Vok II. –, Oldřich II. z Hradce, Ojíř z Lomnice a jeho syn Smil z Nových Hradů.

bětu (1256–1323/26), která ale neměla valnou pověst – mezi panovnickými rody by patrně hledala manžela marně. Poslal ke královskému dvoru v Budíně v roce 1287 posly s nabídkou sňatku a ti přinesli souhlas krále i jeho sestry. Záviš by se těžko mohl ucházet o královskou dceru na jiném panovnickém dvoře, vždyť už jeho sňatek s královnou Kunhutou byl skandální, ale budínský dvůr si s tím hlavu nelámal. Král Ladislav IV. žil ve stanu jako kočovník, svou manželku Isabelu, dceru neapolského krále, zapudil a žil s konkubínami. Ještě v průběhu zimy 1287/1288 se Záviš vypravil s cennými dary do Uher osobně. V Železných horách ale byla jeho výprava přepadena ozbrojenci Závišova zetě Hynka Krušiny z Lichtenburka. Záviš a jeho doprovod si zachránili život útěkem do kláštera v Opatovicích, o všechny vozy s dary a zásobami ale přišli. Důvodem přepadení byly pravděpodobně problémy s výplatou věna Závišově dceři nebo Hynkovo spojenectví s římským králem, který si příbuzenství nebezpečného velmože s uherským králem nepřál. Již 27. ledna 1288 se Záviš do Uher vypravil znovu a v Budíně se pak konala velkolepá svatba. Po ní se Záviš s novou chotí zdržel v Uhrách asi čtyři měsíce. Toto přerušení jeho vlivu na krále Václava II. a českou politiku mělo pro něj vážné důsledky. Královna Guta, pražský biskup Tobiáš, opavský vévoda Mikuláš a řada šlechticů v této době přesvědčili krále, že jeho otčím Záviš z Falkenštejna je zrádce, který usiluje o moc, chce krále zabít a sám se stát panovníkem. Tato obvinění byla nepravdivá, naopak Záviš prokázal státnické schopnosti, když uklidnil zemi, zavedl v ní opět řád a prosadil politiku nezávislou na Habsburcích. Král ale obviněním uvěřil a svého otčíma se rozhodl zatknout a postavit před svůj soud. K tajnému jednání krále došlo někdy na přelomu let 1288 a 1289. Zatčení a odsouzení Záviše by králi umožnilo zabavit mu také rozsáhlý majetek. Nic netušící Záviš se vrátil do Čech, kde mu manželka Alžběta v období měsíců listopadu a prosince 1288 porodila syna, jehož jméno ne28