0040749

NA P O K R AJ I S I L Samantha M. Bailey

Na pokraji sil_240 stran.indd 3

19.08.20 12:11

KAPITOLA P RV N Í

MORGA N

Pondělí 7. srpna

„Vezmi si moje dítě.“ Trhnu sebou, když uslyším ten nedůtklivý zastřený hlas. Stojím na nástupišti v metru jako každý den po práci a čekám, až mi přijede vlak. Dřív jsem se snažila na lidi usmívat, ale teď jsem opatrnější. Od té doby, co mi zemřel manžel Ryan, nikdo z mého okolí neví, jak se ke mně má chovat, a já nevím, jak se mám chovat k nim. Obvykle si nikoho nevšímám, mám hlavu sehnutou, a proto mě ten hlas překvapí.

Vzhlédnu. Myslela jsem si, že se ta žena baví s kamarádkou, ale ne. Je rozcuchaná, má oprané černé kalhoty na jógu a ušpiněné bílé tričko. Je sama a mluví na mě. Jednou rukou si tiskne na prsa spící dítě. Ví, že jsem si jí všimla. Přitlačí se na mě a moje kabelka mě udeří do boku. Potom mi zaryje ostré nehty do zápěstí. „Prosím, vezmi si moje dítě.“ Přeběhne mi mráz po zádech, i když je ve stanici Grand/State vedro. Ta žena se ocitá na hraně, stejně jako já – a to doslova. Pokaždé se postavím na kraj nástupiště, abych byla ve vagoně první.

9

Na pokraji sil_240 stran.indd 9

19.08.20 12:11

SAMANTHA M. BAILEY

Stačilo by silnější postrčení a spadla bych na koleje. I když bylo posledních osmnáct měsíců tak deprimujících a všichni se ode mě po Ryanově sebevraždě odvrátili, zařídila jsem si nový život.

Nechci, aby tady skončil.

Opatrně vytahuju ruku z jejího pevného sevření. „Promiňte, mohla byste…“ Přistoupí ještě blíž, tak blízko, že stojím na modrém pásu. Oči jí divoce planou, rty má krvavé a okoralé, jako kdyby si je kousala. Je jasné, že potřebuje pomoc. Dlouhé černé vlasy si nahrnu k obličeji, zadívám se na šedivou flekatou dlažbu a řeknu: „Měly bychom trochu ustoupit. No tak.“ Natáhnu ruku, abych ji odvedla do bezpečí, ale nehne se.

Jsem z ní hodně nervózní. Jako sociální pracovnice rozeznám známky rozrušení, ale u Ryana jsem si jich bohužel nevšimla. Kdybych nebyla tak oddaná, hloupá, záměrně slepá manželka, jakou jsem si nemyslela, že se stanu, můj muž by se třeba udal a vyhledal pomoc, než bylo příliš pozdě. Možná by mu došlo, že i kdyby ho odsoudili za zpronevěru, na světě jsou horší věci, které může člověk ztratit. Jako život. Kdybych si byla něčeho všimla včas, nemusela bych pykat za Ryanovy zločiny, o nichž jsem se dověděla až po jeho smrti.

Dokonce bych teď mohla být matkou jako tahle žena přede mnou.

Vypadá hrozně. Slepené tmavé vlasy jí trčí na všechny strany, jako kdyby si je zkrátila motorovou pilou. Rychle se podívám jinam. „Sledovala jsem tě,“ řekne přiškrceným hlasem.

Spící dítě tiskne tak pevně, že se obávám o jeho bezpečí. Očima, kolem kterých má tmavé kruhy, jako kdyby dostala ránu, těká ze strany na stranu. „Hledáte někoho? Máte se tady s někým setkat?“ Hned si v duchu vyčítám, že se do toho pletu. Měla bych jí dát telefon na svou šéfku Kate z azylového domu pro týrané ženy Haven House, kde pracuji. Už tam nezastávám místo hlavního poradce a hlavního právního zástupce. Sesadili mě na post sekretářky. Kéž bych Ryana nikdy nepotkala. Kéž bych nepodlehla jeho samolibému úsměvu 10

Na pokraji sil_240 stran.indd 10

19.08.20 12:11

NA POKRAJI SIL

a sebeironizujícímu humoru. Nemám žádnou oporu. Naštěstí mám aspoň práci. Přestože jsem neudělala nic špatného, ztratila jsem příliš mnoho. A taky mi nikdo nevěří. Sama si nevěřím.

Není moje klientka, abych jí radila. Kdo jsem, abych někomu radila?

Znovu na mě upře vyděšené oči. Na první pohled je jasné, že se něčeho bojí. „Ať se jí nic nestane.“ Dítě tvrdě spí, malým nosíkem a ústy se tiskne matce na prsa.

Nemá ponětí o jejím utrpení. Cítím, jak podvědomě přejímám bolest té ženy, i když mám dost svých starostí, se kterými se musím vypořádat. Chystám se dát jí telefonní číslo do azylového domu, když znovu promluví. „Sledovala jsem tě dlouho. Vypadáš jako slušná žena. Laskavá.

Chytrá. Prosím, Morgan.“ Rychle otočím hlavu. Skutečně řekla moje jméno? To není možné. V životě jsem ji neviděla.

Políbí dítě do vlasů a potom na mě znovu upře pronikavé modré oči. „Vím, co chceš. Nedovol nikomu, aby jí ublížil. Miluj ji místo mě, Morgan.“ Vím, co chceš? „Jak o mně můžete něco vědět?“ řeknu, ale můj hlas zanikne v hlášení, že máme opustit okraj nástupiště. Ženiny rozpraskané rty se znovu hýbou, ale ve větru, který burácí tunelem, ji neslyším.

Teď se doopravdy leknu. Něco na tom všem není v pořádku.

Cítím to v kostech. Musím se té ženy zbavit.

Kolem nás se utvoří hrozen lidí, ale zřejmě si nevšímají, že se tu děje něco divného. Jsou pohrouženi do vlastního světa, jako jsem byla já ještě před několika minutami. Žena se ještě jednou rozhlédne po nástupišti. Potom natáhne ruce. Podává mi dítě. Instinktivně po něm sáhnu. Dívám se na miminko ve svém náručí. Žlutá deka, do které je zabalené, je příjemně měkká, holčička působí klidně a spokojeně.

Když se za okamžik podívám na matku, vlak vjíždí s houkáním do stanice.

V tu chvíli skočí.

11

Na pokraji sil_240 stran.indd 11

19.08.20 12:11

KAPITOLA DRU H Á

NICOL E

Předtím

Nicole poklepávala zlatým perem značky Montblanc Boheme Papillon – dárkem od manžela Grega – na poslední stránku luxusního zimního katalogu Breathe. Něco bylo špatně. Modelka v pozici bojovníka, co předváděla novou řadu kalhot na jógu s rovnými nohavicemi. Nicole se na fotografii zadívala. Ano, modelka měla na koleně fald. To snad není možné. Tahle reklamní kampaň byl její poslední velký projekt, než toho dne odejde na mateřskou dovolenou. Jako zakladatelka a generální ředitelka jedné z nejúspěšnějších společností zaměřených na sportovní a wellness oblečení v Severní Americe měla poslední slovo při schvalování všeho, co Breathe dávala na trh. Neodešla by z práce, dokud katalog nebude perfektní.

Vzdychla si. Jak má přestat chodit do práce? Nikdy nevyrazila na dovolenou bez telefonu a notebooku. Když o tom tak přemýšlela, vlastně si dovolenou vůbec nebrala. Bude pryč jen šest týdnů, řekla si. Jen měsíc a půl, jak si domluvila se svou Nemesis Lucindou Nestlesovou, výkonnou prezidentkou Breathe, a ostatními členy 13

Na pokraji sil_240 stran.indd 13

19.08.20 12:11

SAMANTHA M. BAILEY

představenstva. Chtěla začít život matky dobře, ale nedokázala si představit, že nebude pracovat. V mnoha ohledech byla Breathe její první dítě. Teď nosila druhé. Bude to v pohodě, uklidňovala se v duchu. V její nepřítomnosti ji o všem bude informovat její nejlepší kamarádka a výkonná ředitelka firmy Tessa.

Stiskla tlačítko na domácím telefonu, aby zavolala sekretářku. „Holly, až dorazí Tessa, pošli ji prosím ke mně.“ „Jasně,“ odpověděla Holly.

Nicole si odhodila z obličeje husté kaštanové kadeře a položila si ruku na vyklenuté břicho. Ucítila vystrčené chodidlo nebo možná loket. Nadcházející mateřství ji vzrušovalo a zároveň děsilo.

Nebylo to plánované. Zašla k doktorovi, aby jí ulevil od toho, o čem si myslela, že je závažná střevní chřipka. Místo toho se dověděla, že je třináct týdnů těhotná. Byla natolik zaměstnaná, že zapomněla sledovat periodu, kterou měla kvůli stresu v práci nepravidelnou.

Ta šokující zpráva ji zprvu vyděsila. Ale jakmile jí sestra přejela ultrazvukem po břiše a ozval se zvuk, který jí připomínal stádo cválajících koní, pocítila naději a očekávání. Šanci na spásu. Byla to příležitost, možnost osvobodit se od minulosti. Šance začít nový život – pro své dítě i pro sebe.

Usmívala se, když si vybavila noc, kdy Gregovi ukázala snímek z ultrazvuku. Počkala, až se vrátili domů z party na oslavu uvedení desetiminutové wellness aplikace Breathe. Jakmile si sedli na pohovku, aby večírek probrali, jak to dělali po každé události v ­Breathe, schovala do dlaně černobílou fotografii. „Co to je?“ zeptal se a svraštil obočí.

Nebyla si jistá, jak přesně zareaguje, ale věděla, že to bude v pohodě. „Naše dítě.“ „Cože?“ zašeptal, jako by se bál, že kdyby to vyslovil hlasitěji, byla by ta zpráva skutečnější.

Zbledl jako stěna a vytřeštil oči, až ji napadlo, že by mu mohly vypadnout z důlků. „Vím, že jsme to neplánovali, ale stalo se.“ Vzala ho za ruku a propletla si prsty s jeho. Měl rád, když se ho dotýkala. Zbožňoval ji. Podřizoval se jejím potřebám.

14

Na pokraji sil_240 stran.indd 14

19.08.20 12:11

NA POKRAJI SIL

Pořád byl zaskočený, ale viditelně roztál. „Zeptám se tě na to jenom jednou a potom ti budu oporou, ať už odpovíš cokoli. Chceš to dítě?“ Podívala se mu do očí. „Chci. Můžeme mu dát všechno, Gregu.

Budeme skvělí rodiče. Zvládneme to. Vždycky všechno zvládneme.“ Usmál se a podíval se znovu na ten snímek. „Já ho nevidím.“ Zasmála se a ukázala mu malou fazolku.

Pokýval hlavou. „Vždycky jsi tvrdila, že děti nechceš.“ Měl pravdu. „Nevěděla jsem, jak moc to chci, dokud se to nestalo.“ „Předpokládám, že budeme mít chůvu. Ty asi nevydržíš doma.“ Nicole to zaskočilo. Nikdy by si nenajala chůvu. A nikdy by Gregovi neprozradila důvod. Proto jen řekla: „Uvidím, kolik volna si můžu vzít, a Breathe má jesle.“ Přikývl, ale bylo vidět, že se s tou obrovskou neplánovanou změnou ještě nevypořádal.

Na prvním rande – jen pár hodin potom, co mu zezadu nabourala jeho audi, protože spěchala na schůzku – mu řekla, že nikdy nechce děti. U vedlejšího stolu totiž během celé doby, co jedli, jedno vřískalo. Zasmál se tomu a řekl, že on by takové rozhodnutí nechal na ní. A nechal to na ní i potom. Když na ni mrkl, zajiskřilo to. Hovořili o té možnosti ještě jednou hned po svatbě rok nato, ale Nicole trvala na svém. Oba se soustředili na kariéru a děti by je brzdily. Nikdy mu neřekla, proč tak tvrdošíjně trvá na tom, že nikdy nebude matkou. Greg jí byl oporou. Nechtěla, aby si někdy vyčítal, že si ji vzal. Hluboce ho milovala a teď si uvědomila, že dítě je ještě víc sblíží.

Když ji v sedmnáctém týdnu doprovodil na ultrazvuk a zpocenou rukou svíral její lepkavou, sestra jim oznámila: „Je to holčička.“ Greg ji políbil na tvář a zašeptal: „Nikdy jí nedovolím randit.“ Nicole zavřela oči a vychutnávala si tu zprávu. Život se jí obrátil vzhůru nohama. Jedno děvče ztratila a jedno získala.

Teď, skoro ve čtyřicátém týdnu, na konci těhotenství, z fazolky vyrostlo dítě, které ji ostrými končetinami každý den kopalo, aby jí dalo najevo, že je tady. Že je naživu.

15

Na pokraji sil_240 stran.indd 15

19.08.20 12:11

SAMANTHA M. BAILEY

Nicole byla moc vděčná, že má Grega. Za to, jaký je muž a manžel. Za to, že díky němu měla zase rodinu. Podívala se na fotografii, kterou pořídila toho rána. Byla na ní nádherná krémová postýlka, co si zaškrtla v katalogu luxusní prodejny věcí pro děti Petit Trésor.

Greg ji překvapil, když ji minulou noc složil a postavil do dětského pokoje, zatímco spala. Muselo mu to zabrat hodiny.

Ráno se zdálo, že je připravený na porod, když ji vedl do pokojíčku a zavolal: „Překvapení!“ „Ach, Gregu, ta je nádherná. Děkuju.“ Pevně ho objala a doufala, že se mu během pracovní doby nebude chtít spát. Byla pravda, že díky Breathe jsou bohatí, ale úspěšný byl i on. Byl burzovní makléř, žádný příživník.

Ze snění ji vyrušil příchod Holly. Položila Nicole poštu v úhledné hromádce vedle červeného počítače. „Tessa je na cestě.“ Nicole zapudila myšlenky na osobní život a všechny změny, které ji čekají. „Výborně. Prohlédla jsem aktualizovanou webovku a bude třeba udělat pár drobných úprav. Program Chaos to Calm vypadá moc zasekaný.“ Na okamžik se zamyslela. „Můžeme e-tým zredukovat do pěti jógových pozic místo sedmi? A zkontroluj v obchodním poslední objednávky na podzimní řadu běžeckých bund.

Jestli jsou tam, kde mají být, Tessa může aplikaci sladit s marketingem, aby se kryla s vydáním prospektu.“ Holly přikývla a podala jí bílou obálku. „Otevřela jsem všechnu tvou úřední poštu, ale tuhle ne. Vypadá jako soukromá a nechtěla jsem do toho strkat nos. Možná je to dopis od fanouška, co si přečetl ten článek v Tribune.“ Nicole se okamžitě zrychlil tep. Slyšela, jak jí buší srdce. Na přední straně obálky, kterou jí Holly podala, uviděla známé roztřesené klikyháky. Stálo na ní její jméno za svobodna – Nicole Laytonová. Razítko bylo z Kenoshi ve Wisconsinu. Místa, kde se jí před devatenácti lety obrátil život vzhůru nohama. Žádný dopis od fanouška. Ani omylem.

Nicole nechtěla, aby se o jejím těhotenství psalo v Chicago Tri­ bune, přesně z tohoto důvodu. Nepřála si, aby někdo z její minulosti věděl, že bude mít dceru. Lucinda trvala na tom, že ten článek 16

Na pokraji sil_240 stran.indd 16

19.08.20 12:11

NA POKRAJI SIL

bude skvělé PR – Nicole, mocná, těhotná generální ředitelka, co propaguje vyvážený život, by ukázala ženám, že je možné tohle všechno mít. Článek pojednával o fantastických úspěších společnosti, mezi něž patří semináře Breathe na téma jak správně meditovat, jedinečná řada pečující kosmetiky, kterou tvoří ženy pro ženy, a étos společnosti týkající se žen, co udržují rovnováhu mezi prací a ostatními aktivitami. Část zisku z výrobků Breathe odchází do nadace na podporu osiřelých teenagerů, jako byla i sama Nicole. Její rodiče zahynuli při automobilové nehodě, když chodila na střední, takže věděla, jaké to je, být osamělý a nemít nic a nikoho.

Bohužel netušila, že noviny nebudou respektovat její přání, aby se tam nezmiňovalo její těhotenství a že čeká holčičku. Článek vyšel před týdnem a od té doby si každý den říkala, jestli dostane další dopis. A teď je tady.

Vzala si od sekretářky obálku a pevně ji stiskla. „Díky, Holly,“ řekla a podařilo se jí zachovat klid. Doufala, že nebude vidět, jak se zpotila. „Můžeš mi zjistit poslední čísla ze San Franciska ohledně kolekce plavek? Jednodílné se neprodávají tak dobře, jak by měly. Potřebuju ta čísla před schůzí představenstva. Je poslední, než odejdu na mateřskou.“ „Nedokážu si představit schůzi představenstva bez tebe. Jak to zvládneme?“ „Budete v pohodě. Je tady Tessa a Lucinda a celé osazenstvo.

Vůbec vám nebudu chybět.“ „Jen mi slib, že nebudeš skypovat v kojicí podprsence z Breathe.“ Nicole se zasmála. „K tomu nebude příležitost,“ odpověděla.

Holly odešla a zavřela za sebou dveře.

Nicole se ihned přestala usmívat. Uvažovala, že obálku roztrhá na kousky. Ale když si nepřečte ani slovo z toho, co je uvnitř, nedoví se, jaké hrozby ji čekají. Něco v ní si však přálo se to dovědět.

Sevřelo se jí hrdlo.

První takový dopis dostala na podzim, kdy nastoupila na Columbia College. Obsahoval tři věty napsané na stroji.

Vím, cos udělala. Měla ses o ni postarat. Jednoho dne za to zaplatíš.

17

Na pokraji sil_240 stran.indd 17

19.08.20 12:11

SAMANTHA M. BAILEY

Na hrudi pocítila bodnutí ostré jako břitva a zmrtvěly jí prsty.

Od té doby dostávala pravidelně rok co rok jednu bílou obálku, až to před pěti lety najednou ustalo. Doufala, že Donna to děsivé léto nakonec překonala, jak se snažila i Nicole, a že ji skutečně přestala pronásledovat. Ale jak vidno, to se nestalo. Nicole se rozklepala ruka s dopisem. Donna se o své dítě přehnaně bála a měla potřebu neustále je ochraňovat. Dělala si starosti z každého kýchnutí.

Když malá Amanda spala, chodila co chvíli do jejího pokoje, aby se ujistila, že hračka na ovladač zavěšená nad postýlkou se třemi motýlky pořád hraje ukolébavku. Donna milovala svou holčičku stejně, jako Nicole milovala své nenarozené dítě. Jenže Donna ji navždycky ztratila. Copak se z toho může matka někdy vzpamatovat?

A teď obdržela novou obálku. Nicole, s obálkou pořád ještě sevřenou v ruce, se těžce zvedla ze židle. S plně vyvinutým dítětem v sobě jí to nešlo moc dobře. Ale kromě velikého břicha byla pořád fit a v kondici, protože denně cvičila jógu přímo ve své kanceláři.

Povzbuzovala všechny své zaměstnance, ať si i v pracovní dny najdou čas pro sebe.

Obálku si dala vedle sebe a zvolna se položila na cvičební podložku pod oknem, které sahalo od podlahy až ke stropu, a uvolnila se z předporodního lotosu do pozice kočky. Soustředila se na dech a zašeptala: „Srdeční čakru mám otevřenou a v harmonii. Mám se ráda a dovolím svému srdci, aby se spojilo se srdci ostatních. Odpouštím si a chci přijímat život s vděčností.“ Dítě se jí v děloze protáhlo a ona si uvědomila pouto, které ji pojí k nenarozené dceři.

Byla připravená. Posadila se na podložce, vzala obálku a otevřela ji. Potom vytáhla bílý papír.

Nezasloužíš si dceru. Jsi vrah. Nedokážeš ji ochránit.

Napsaná slova rozmazaly její slzy. Takže Donna četla článek v Tribune a ví, že bude mít holčičku.

Strčila dopis zpátky do obálky, chytila se za parapet a vstala.

S obálkou v ruce si přitiskla horkou tvář na chladivé sklo, odkud 18

Na pokraji sil_240 stran.indd 18

19.08.20 12:11

NA POKRAJI SIL

byl výhled na West Armitage Avenue. Sledovala ženy, jak vcházejí a vycházejí z první reprezentační prodejny, sousedící s kancelářemi, které zabírají všechna čtyři poschodí břidlicově šedivé budovy v North Halsted v Lincoln Parku.

Dcera uvnitř ní byla neklidná.

Sevřelo se jí na prsou, zalapala po dechu a před očima se jí roztančily černé tečky. Dlaní se opřela o okno. Jenže dopravní ruch dole její závrať ještě zhoršil. Nemohla si dovolit omdlít v práci. „Nic?“ Rychle papír zmačkala do kuličky a ohlédla se. Ve dveřích do kanceláře se objevila Tessina drobná silueta. Okamžitě přiběhla k Nicole a položila jí ruku na záda. „Je to dobré. Nadechni se. Dobře. Teď vydechni. Znovu.“ Tessa dýchala s ní. „Ještě jednou. Dobře.“ Tessa věděla, jak ji uklidnit. Nicole se jí svěřovala s pracovními záležitostmi, s tajnostmi, i ohledně zdraví. „Děkuju, Tesso,“ řekla. „Musíme jen dýchat. Tos mě naučila ty, Nicole.“ V duchu se usmála. „Hádám, že od toho jsou přátelé, aby se vzájemně drželi při životě.“ „Přesně tak,“ řekla Tessa a široce se usmívala. „Nepamatuju si, kdys měla panickou ataku naposledy.“ Nicole si to vybavila v živých barvách. Bylo to před čtyřmi lety, když s Tessou prohlížely katalog Breathe věnovaný pečující kosmetice pro kojence. Když Nicole nalistovala snímek blažené matky, jak sedí v houpacím křesle, kolébá dítě v zavinovačce, najednou zalapala po dechu a ucítila trýznivou bolest na prsou. Matka na fotografii jí připomněla Donnu. Vzpomínka na to traumatické léto vyplavala, než ji dokázala zastavit. Tolik se styděla. Tessa byla zaměstnankyně, tehdy produktová manažerka, a tak si ji nechtěla moc pouštět k tělu.

Ale byla tak chápající. Coby učitelka jógy a absolventka oboru zabývajícího se zdravým životním stylem naučila Nicole, jak se při panických atakách chovat. Její klidný, konejšivý hlas a lehký dotek 19

Na pokraji sil_240 stran.indd 19

19.08.20 12:11

SAMANTHA M. BAILEY

ruky zafungovaly natolik, že postupem času mohla Nicole přestat brát léky proti úzkosti. Sblížily se. Tessa povýšila na výkonnou ředitelku a stala se z ní pravá ruka Nicole. Dokonce se jí svěřila skoro se vším, co se stalo v létě před devatenácti lety v Kenoshe. A když jí to tajemství pověděla, spadlo z ní těžké břemeno, které ji tížilo čím dál nebezpečněji. V jistém smyslu jí kamarádka Tessa – protože to byla kamarádka, a nejen zaměstnanec – zachránila život.

Kromě jejího staršího bratra Bena, kterého vídala jen zřídka, byla Tessa jediný člověk, jenž věděl všechno o tom, co se stalo před tolika lety. Nechtěla, aby se o tom nebo o panických atakách dověděl Greg. Pro něj byla silná, schopná a vůdčí osobnost. Takovou ženu Greg miloval a Nicole odmítala ukázat mu něco jiného.

Nicole dýchala pomaleji a sevření na prsou povolilo. „Chceš mi říct, co to vyvolalo?“ zeptala se Tessa.

Nicole se otočila, opřela se zády o okno a pohlédla do Tessiny mladé krásné tváře. Na blond vlasy s melírem spletené jako vždycky do copu a drobnou postavu. Bylo jí teprve dvacet devět, zatímco Nicole třicet šest, ale někdy byla na svůj věk neskutečně moudrá. Ona byla osobnost typu B, zatímco Nicole typu A. Tessa neměla stálého partnera ani děti. Žila si, jak chtěla. Byla volná a neomezovaná. Nicole jí často záviděla. Vypadalo to, že nepotřebuje jiné lidi, ne tak jako Nicole. A rozhodně se nezdálo, že by si někdy připadala opuštěná.

Nicole se odstrčila od okna. Tohle mělo být nejšťastnější období jejího života. Další nový začátek. Nenechá Donnu, aby jí všechno zničila. Zase.

Proto Tesse neodpověděla popravdě: „Myslím, že jsem jen nervózní kvůli porodu. A taky mě znepokojuje, že nechávám Breathe v Lucindiných rukách. Je to moje společnost a byla pro mě vším. Je těžké představit si, že tady příštích šest týdnů nebudu.“ „Ale budu tady já. A Lucinda věří Breathe. Je nadšená, že bude v tvé nepřítomnosti generální ředitelkou.“ Nicole se usmála. Když vstoupila s Breathe na burzovní trh, domluvila si, že pokud nenastanou neočekávané okolnosti, bude funkci generální ředitelky vykonávat trvale. Teď Lucinda aspoň na 20

Na pokraji sil_240 stran.indd 20

19.08.20 12:11

NA POKRAJI SIL

pár týdnů dostala, co chtěla. Až se Nicole vrátí z mateřské, bude muset Tessu odměnit za její loajalitu a možná ji povýšit na viceprezidentku. „Kdybys ji viděla na schůzích představenstva…,“ řekla Nicole Tesse. „Ale máš pravdu. Všechno bude dobrý.“ Tessa se zasmála. „Jsi v pořádku, abys mohla na schůzi?“ zeptala se. „Samozřejmě.“ Nicole se narovnala. Panebože, to ona je generální ředitelka. Vstoupila s firmou na burzu, když jí bylo teprve osmadvacet. Nedá se tak snadno udolat. Minulost je minulost. Byl to jenom dopis. Slova jí nemohou ublížit. „Tesso, je mi fajn. Můžu v klidu vést schůzi.“ „Dobře. Až skončíte, zastav se za mnou a můžeme zajít na večeři a oslavit tvůj poslední den.“ „To bych ráda, ale máme s Gregem večer rande. Každou chvíli můžu začít rodit, a tak chceme strávit co nejvíc času spolu.“ Tessa se usmála a odešla z kanceláře. Nicole se vrátila ke stolu a hodila dopis do zásuvky. Ale když se vzpamatovávala a připravovala se k odchodu na poslední schůzi představenstva, než se stane matkou, zlověstně se jí vybavil Donnin vzkaz.

Nedokážeš ji ochránit.

A najednou ji napadla hrozivá myšlenka. Co když má pravdu?

21

Na pokraji sil_240 stran.indd 21

19.08.20 12:11

KAPITOLA T Ř E T Í

MORGAN

Brzdy na kovových kolejích příšerně skřípají. Ječím, ječím a ječím, a když otevřu oči, vlak právě vjíždí do stanice. Je příliš pozdě. „Pomoc! Ta žena tam teď skočila. Ach bože. Mám její dítě,“ křičím. Ruce i nohy se mi tak třesou, až se bojím, že dítě upustím.

Letmo se podívám na koleje, ale když to udělám, vidím ženiny končetiny vykloubené do nepřirozených úhlů a vím, že je mrtvá.

Okamžitě odvrátím zrak, protože se bojím, že uvidím víc. Blikající červená světla vlaku, co se odrážejí od stěn, mě oslepují. Slyším houkání, ale připadá mi, že všechny zvuky jsou vzdálené, jako kdybych byla pod vodou.

Srocení cestující vykřikují, tlačí se a strkají. Dveře vlaku jsou otevřené a pasažéři se vyhrnuli ven, až není na nástupišti kam šlápnout. Lidi panikaří, ječí, ukazují dolů na ženu na kolejích.

Kde je policie? Kde jsou záchranáři? Vím, že není naděje, ale ­aspoň by to zkusili.

Ze všech sil se snažím, abych nezvracela, obejmu dítě a natočím se i s ním tak, abychom jeho matku neviděly.

23

Na pokraji sil_240 stran.indd 23

19.08.20 12:11

SAMANTHA M. BAILEY

Najednou jsem v obležení a je mi takové horko, že skoro nemůžu dýchat. Vidím, že se jim hýbou rty, ale nerozumím jim. Je to moc rychlé, moc intenzivní. „Kdo to je?“ „Proč skočila?“ „Je to vaše přítelkyně?“ „Je dítě v pořádku?“ Prší na mě dotazy, které nedokážu zodpovědět. Po tvářích mi stéká pot. Potřebuji vzduch, ale pohlcuje mě dav. Chci se pohnout.

Ucítím ránu do zad a zavrávorám. „Volejte devět jedna jedna!

Pomoc!“ Znovu vyjeknu, protože padám dopředu.

Nějaká ruka mě chytí a táhne mě od okraje. „Prosím, prosím, pomozte mi,“ křiknu na muže v uniformě chicagského dopravního úřadu, který se objeví vedle mě. Bojím se o to děťátko. Zachytí mě, jednu ruku položí dítěti na záda a druhou mě vezme kolem ramen.

Nemůžu se pořádně nadechnout. Opřu se o něj. „Já… ona…“ V záchvatu paniky si uvědomuju, že je dítě možná zraněné.

Horečně dávám pryč žlutou deku, do které je zabalené. Vzpamatuju se a obávám se, že uvidím krev a modřiny, ale dítě má kůži na rukou i nohou bez poskvrny. Dokonalé dítě v bílých dupačkách, které tiskne malá růžová ústa na rameno mých tenkých bílých šatů.

Podlomí se mi kolena. Potom mi dítě vezmou a pocítím chlad. „Tohle je ta žena, důstojníku.“ „Paní, jste v pořádku? Viděla jste to neštěstí?“ řekne policejní důstojník a přehodí mi přes ramena deku. „Mluvila s tou paní těsně předtím, než skočila.“ „Vzala si od ní dítě.“ V uších mi duní směsice hlasů. Dívám se, jak policista předává dítě policistce. Potom se oba ztratí v davu a dítě, které ještě před chvilkou klidně leželo v mém náručí, je pryč.

Policista, co stojí vedle mě, mě odvádí od kolejiště. Když jsme dál na nástupišti, zastaví se a opře mě o tvrdou okachlíkovanou stěnu.

24

Na pokraji sil_240 stran.indd 24

19.08.20 12:11

NA POKRAJI SIL

Jektám zuby. Nevím, co mám dělat. Nevím, co se to právě teď odehrálo. Kam toho chudáka dítě nesou? Proč to jen jeho matka udělala?

Vezměte si moje dítě.

Morgan.

Skutečně ta žena vyslovila moje jméno, nebo se mi to jen zdálo? Chytám se za hlavu, kterou mám pokrytou studeným potem, a pozoruju, jak se ostatní svědci navzájem uklidňují a ke kolejím přibíhají záchranáři. Skoro jako bych tam ani nebyla. Netuším, kdo byla ta žena. Pořád pláču.

Policista stojí vedle a se zájmem mě sleduje. „Co zajít na policejní stanici? Je tam větší klid a můžeme si tam promluvit,“ nabídne mi vlídně.

Na stanici? Ne. Na to místo se už nikdy nechci vrátit.

Odvedli mě tam, když jsem našla Ryana ležet na zemi doma v jeho pracovně, z konečků prstů mu visela brokovnice a krvácel z díry v břiše. Můj manžel zemřel vlastní rukou. Tehdy jsem nic nevěděla. Stejně jako nevím nic teď.

Proč se to děje?

Nemám jinou možnost než jít za policistou, který se dere davem. Nemám jinou možnost než se podívat dolů, když míjím zatuchlou šachtu kolejiště, odkud vyzvedli matčino roztrhané tělo na nosítka. Ruce má vykloubené, nohy rozdrcené a je tak zakrvácená, že už není možné rozeznat její rysy. Zvedne se mi žaludek a zvracím. Nohy mám tak slabé, že mě sotva unesou.

Morgan, měj ji ráda místo mě. „To není možné,“ řeknu nahlas.

Policista mě v tom zmatku, křiku a nejrůznějších hlasitých rozkazech neslyší.

Cítím strach, jako by mi cosi kovového a studeného rejdilo v ústech. Těžce se vleču za policistou po Grand/State kolem traumatizovaných přihlížejících, kolem kolejí a hlavu mám skloněnou, protože mi připadá, jako by mě všichni sledovali. Ale na to jsem zvyklá od té doby, co mě Ryan opustil takovým způsobem. Jsem vdova po Ryanu Gallowayovi. Žena zloděje a zbabělého sebevraha.

25

Na pokraji sil_240 stran.indd 25

19.08.20 12:11

SAMANTHA M. BAILEY

A teď jsem jako poslední mluvila s další obětí sebevraždy. Osobou, která mě prosila o pomoc.

Přitisknu si ošoupanou kabelku na prsa. Potom si všimnu, že z ní vykukuje něco červeného.

Je to samolepicí papírek. Já jsem ho tam nedala. Zakryju ho rukou a schovám do dlaně. Policista stoupá po schodech. Zastavím se a čekám, až rozežene lidi, a potom můžu jít za ním. Mezitím otočím papírkem v ruce. Na něm je velkým neuspořádaným písmem, které neznám, napsané jediné slovo – jméno.

Amanda.

26

Na pokraji sil_240 stran.indd 26

19.08.20 12:11

KAPITOLA ČT V RTÁ

NICOL E

Předtím

Nicole pocítila silnou kontrakci v bedrech. Klečela na všech čtyřech na luxusní posteli v soukromé nemocnici a znovu odmítla epidurál, který jí neustále nabízela porodní asistentka a Greg. Čtyři roky přestála všechny záchvaty paniky, dokonce i ty poslední, bez medikace. Díky Tesse. Chtěla přivést své dítě na svět bez léků. „Nechce žádné léky. Slíbila jsem, že jí s tím pomůžeme. Polož jí ruku sem na zátylek.“ Tessa klečela vedle ní na levé straně postele.

Greg stál na pravé.

Nicole cítila, jak se jí přesně do toho místa tiskne velká Gregova dlaň právě ve chvíli nejhorší křeče. Zasténala. „To zvládneš.“ Tessa jí otřela pot z čela.

Gregova ruka se zastavila. „Nic, tolik trpíš. Víš jistě, že to tak chceš?

Není ostuda, když si to rozmyslíš a vezmeš si něco proti bolesti.“ Nicole otočila hlavu na manžela a ušklíbla se. „Předpokládá se, že to bolí.“ Chtěla, aby to bolelo. Chtěla si uvědomit každičký okamžik porodu.

27

Na pokraji sil_240 stran.indd 27

19.08.20 12:11

SAMANTHA M. BAILEY

Tohle byla její rodina. Greg a Tessa tady s ní byli oba a podporovali ji. Zvládne to.

Když přišel další stah, nadechla se a vydechla pětkrát, jak jí vždycky Tessa říkala, a soustředila se na tu mučivou vlnu bolesti, dokud nepominula. „Děkuju vám. Nevím, co bych si bez vás dvou počala,“ stačila říct, když bolest trošku ustoupila.

Nicole vzala Tessu za ruku a stiskla ji. „Budu tě držet za ruku, jestli chceš, ale nezlom mi prsty,“ žertovala Tessa. „Tady.“ Greg jí vsunul prsty do dlaně. „Stiskni mi je, co nejsilněji dokážeš.“ Klidnou chvilku přerušilo hlasité vzrušené pípání. Dovnitř vrazil tým sester, ťukaly na monitor plodu nad postelí a odstrčily Grega i Tessu z cesty. „Co se děje? Co je s mým dítětem?“ Nicole rychle lapala po dechu. Měla sevřené plíce. „Srdíčko vašeho dítěte se zpomaluje. Všechno bude v pořádku, ale musí se udělat císařský řez.“ Snažila se to pochopit. „Co se děje? Bude má žena v pořádku?“ zeptal se Greg vystrašeně a jeho hlas nezněl přívětivě jako obvykle, což Nicole vyděsilo ještě víc. To ona propadávala panice, ne on. On byl ten klidný.

Pevný jako skála. „Bude v pořádku, ale musíme ji odvézt na operaci. Prosím, musíme to udělat okamžitě.“ Tessa se vrátila vedle Nicole. „Nechce císařský řez. To není v plánu.“ „Tesso, prosím. Poslechni je,“ řekl Greg. „To je dobrý.“ Nicole zahlédla manželův obličej. To, co uviděla, ji připravilo o poslední zbytky kyslíku v plicích. Vypadal… že si dělá naděje. Jako by možná bylo dobré, kdyby se dnes nestal otcem. Nebo ani jindy.

To není možné. To je absurdní. Ona měla bolesti, trpěla a viděla věci, které se neděly. Určitě si to jen vymyslela, protože za chvilku stál vedle ní a něžně ji políbil na čelo. „Miluju tě, Nic. Dobře to dopadne. Neopustím tě.“ 28

Na pokraji sil_240 stran.indd 28

19.08.20 12:11