Issuu

Přeložil Martin Kubík

Elišce a Haničce Dokud jste nebyly, poznala jsem lásku bez hranic – s vaším příchodem jsem okusila, jak chutná mateřská něha.

Anna Šarišská amazonka

SLOVO NA ÚVOD

a pozadí velkých historických událostí, které rozhodovaly o osudech celých národů, se vždy odehrávaly také menší, neméně zajímavé příběhy. Časem však mohly upadnout v zapomnění. Jedním z nich je také příběh šarišské amazonky, která jako mladá vdova odmítla další výhodné nabídky k sňatku a postavila se do čela protihabsburského odboje na východě Slovenska. Přestože byla výjimečnou osobností své doby, příběh, který přináším, je víceméně fiktivní. Osudovým námětem pro napsání knihy ANNA – ŠARIŠSKÁ AMAZONKA se pro mne stal článek Šarišská Amazonka od historika Patrika Derfiňáka, jenž mi vnuknul myšlenku, že příběh o této výjimečné ženě a její rodině stojí za to zpracovat. Takže díky, pane Derfiňáku, Váš článek pro mne byl ohromnou inspirací. Eva Ava Šranková

Anna Šarišská amazonka

POSLEDNÍ POHLED

menuji se Anna Toryská a vím, že už brzy zemřu. Pokud čekáte, že budu naříkat, mýlíte se. Nemám důvod litovat, prožila jsem dobrý život. Schyluje se k soumraku – slunce je nízko, hladí viu regiu, královskou cestu propojující východní Uhersko, od Miškovce po Ľubovňu, s Polskem. S obtížemi si zacloním oči – pohledem polaskám stříbrné listí košatých stromů. Ľubovnianské vrchy se tyčí k obloze, daleko na obzoru se třpytí Torysa. Je chladná a lesklá jako čepel meče a má barvu oceli. Je dvanáctého července léta Páně 1556 a já neumřu v sedle, nemám dokonce ani oblečené brnění. Sedím na zemi a opírám se o kmen stromu. Hrbolatou kůru cítím i přes košili z bílého sukna – už téměř celá nasákla krví. Její kovová chuť mě dráždí v ústech – mám rozbité rty. S námahou obrátím hlavu, dívám se na svůj pyšný Kamenický hrad. Očima proletím po renesančním opevnění – ještě včera chránilo předhradí, dnes se mi díry po ranách z děl obludně šklebí do tváře stejně jako zčernalé pahýly hranaté útočné věže v horním hradě. Ohlušující rachot zbraní, který ale vojákům zněl jako nejněžnější slova milenek, jako rajská hudba, doléhá až ke mně. Vychutnávám si jej, ale už jen krátce. Tlak v uších mi trhá pravý bubínek a teplý pramínek krve mi smáčí vlasy – barví se karmínově. Kvůli pulzující bolesti zavírám oči. Tolik bych si přála necítit! Alespoň na chvíli, poslední, která mě dělí od smrti, abych se 9

Eva Ava Šranková mohla soustředit jen na něj... na jeho obličej. Ale ještě cítím. Ne, ještě nejsem mrtvá. Spalující nenávist mne vtahuje do temných tenat, nedokážu myslet na milovaného muže. Místo něj vidím jiný obličej... obličej hladového vlka, Marcela Dittricha, který s vojskem Šimona Forgáče, pána Gýmeše a Halíče, dobyl můj hrad. Tři roky jsem odolávala vojskům císaře Ferdinanda, dnes se mi však ubránit nepovedlo. Ale co to?! Slyším kroky. Mysl se odpoutá od vzpomínky, otevřu oči. Z horského sedla za hradním vrchem, z míst, kde se nachází pramen s vodou, chvátá Milica. Zrak upírá na mne – v jejích očích čtu děs. Asi je na mne strašný pohled. Má důvěrnice... běží! Podkasaná sukně jasné barvy odhaluje její štíhlé, do hněda opálené nohy. V patách jí kráčí muž v prostém oděvu, nohy má bosé. Poustevník, bleskne mi hlavou. Doposud mi nezkřížil cestu. Muž s kapucí hluboko staženou přes obličej, který se už zdaleka vyhýbá lidem a jejich obydlím, přitahuje můj pohled. Dívám se na něj, zrak nemůžu odtrhnout od světla nad jeho hlavou – plane zvláštní září. Jeho nevýslovná nádhera mě ponouká dotknout se ho, vnořit se do něj s posledními záblesky slunečních paprsků. Otevírám ústa, chci promluvit, ale nemůžu. Jasné oči se mi zamlžují, drtí mě tíha. Vzdorovitě se jí postavím, ale soustavně se blížící chvíli slastného zapomnění se mi nedaří odehnat. Víčka mám těžká, přivírám oči. Najednou spatřím pestrý kolorit. Ve směsi barevných skvrn mě překvapí mozaika všeho, co jsem prožila. Nutí mne zamyslet se, uvažovat nad svým životem… 10

Anna Šarišská amazonka Najednou procitnu – jako by kdosi vyslovil mé jméno. Ještě omámená spatřím obličej muže, jemuž jsem dala své srdce. Zhluboka se nadechnu – jak málo stačí ke štěstí! Tolik jsem toužila jej ještě jednou spatřit a Bůh vyslyšel mé prosby. Teď můžu odejít... jsem připravena zemřít. Vím, že na mne čeká... ON.

Eva Ava Šranková

ZTRACENÁ

„A

nno, Annoo,“ volal Juraj, duse se pláčem. Ze začátku se slzám statečně bránil, vždyť přece muži nepláčou! Hory v okolí Hanigovského hradu se utápěly v tmavém šeru, vzduchem se šířila vlhkost – jako by kdesi nedaleko sprchlo. Noc se kradmo blížila, do soumraku chyběl už jen krok a po děvčeti, které všichni hledali, se slehla zem. „Zcela jistě spadla ze strmého srázu, hle, tam, vidíte?“ ukazovala Žela, jedna ze služek, kterou v Ľutině, odkud pocházela, nenazvali jinak než klevetnice. „Ba ne! Ta vidí i po tmě, zapomněla jsi?“ oponovala své soukojenkyni Radmila. Když viděla, že jí Žela horlivě přitakává, zatvářila se spokojeně jako kočka nad miskou smetany. Starší žena kráčející před nimi se obrátila. Ale ufňukaného kloučka s plavě rudými vlasy, jehož útlé ramínko neustále držela, nepustila. Už jen to by mi tak chybělo, aby se taky Juraj zatoulal! Stařenin obvykle dobrácký obličej se ve světle plamene sálajícího z pochodně, kterou držela v levé ruce, rozzlobeně svraštil. Zavrtěla hlavou a nesouhlasně zaprskala: „Copak jsem vám neříkala, abyste raději mlčely, když neumíte říct dobrého slova?! Ukecané jste až hrůza! Na dobré je potřeba myslet, k Bohu a Panence Marii se modlit, a ne zlé přivolávat.“ „Tobě se to mluví, Žofie, tebe pan hrabě nezmastil holí!“ procedila skrz zuby Žela, ale před Anninou chůvou uhýbala pohledem. Neměla odvahu podívat se jí do očí. 12

Anna Šarišská amazonka „A tebe snad ano?“ zeptala se překvapeně Žofie. „Jako bys nevěděla, že pan Mikuláš odešel i s paní Dorotou už za svítání. Ale pokud se ti žádá, rákoskou tě můžu švihnout i já, nebo může kastelán pověřit některého z drábů!“ Služka se zatvářila uraženě, ohrnula masité rty. „Nevím, jak bych mohla? Přede dvěma dny jsem paní hraběnku prosila o dovolení odběhnout si do Ľutiny. Mamce se přitížilo... tak jsem zašla také na faru, za důstojným pánem. Když jsem se vracela, přiběhl Juraj a křičel, že se mu sestra ztratila v lese,“ odpověděla uspěchaně a potom nevydržela už krotit svou zvědavost a zapištěla: „No pověz, Žofie, kampak panstvo tak spěchalo? Snad do zámku v Mošurově? Jaksi brzy. Vždyť se teprve před několika dny vrátili ze Sedmihradska. Ani na Šarišském hradě nepobyli dlouho...“ „Ech, ty jsi ale zvědavá, Želo!“ vykřikla Žofie a vzápětí ji okřikla: „Copak to je tvá starost? Raději si hleď svého!“ „Matouš Beňo by přece nikomu neublížil a ty taky ne, Žofie,“ vložila se do jejich rozhovoru Radmila. Nutila se k úsměvu, ačkoli už i ji přecházela hrůza při pomyšlení, co se přihodilo Anně. Nevěřila, že by je tak dlouho nechávala trnout strachem. Zejména kdyby slyšela, jak Juraj usedavě naříká. „Nebuď si tak jistá, Radmilo!“ promluvila rázně Žofie. „I když je kastelán dobrák od kosti, nezapomínej, že po županovi je nejvyšším představitelem hradního panstva a velitelem posádky. Zodpovídá za vše a tato událost ho nenechá lhostejným, tak jako ani mne ne! Anna je mi bližší než vlastní dcera, kterou jsem nikdy neměla. Pokud se jí, nedej bože, něco přihodilo, nebudu mít slitování s nikým!“ Obličej jí zaplavilo spravedlivé rozhoř13

Eva Ava Šranková čení, s obtížemi krotila hněv. „Proste Matku Boží, aby se jí nic zlého nestalo a abychom ji našli!“ svatouškovsky se přežehnala. Obě služky ji rychle napodobily, šeptajíce krátkou modlitbu se žádostí o pomoc. Ukázalo se, že prosby a modlitby jim nebyly nic platné. Ozbrojenci, kteří už hodnou chvíli kráčeli vepředu – rozprchnutí v lese na všechny strany – se vraceli, ale tu, kterou s takovým úsilím hledali, s sebou nepřiváděli. Nejvyšší z mužů – očividně jejich velitel – kráčel naproti třem ženám a chlapci. Přistoupil k nim a utrousil: „Měli bychom se vrátit, Žofie. Dnes už nic nezmůžeme, téměř už není vidět. Pokračovat budeme ráno, ne dřív, než se rozední.“ Slova adresoval stařeně, ale po očku pozoroval Radmilu, svoji milou. Už už by se na ni frajersky usmál, ale když si uvědomil žalostnou situaci, zaplavila ho hanba a úsměv se mu vytratil ze rtů. Stařena útrpně povzdechla a chtíc nechtíc přikývla. Po tváři se jí skutálela slza a sklouzla do živůtku pod hnědým vlňákem. „Máš pravdu, Jonáši. Snad se jí povedlo schovat se někde na noc…,“ hlesla, ale ani se nehnula, jako by věřila, že Anna je někde nablízku a co chvíli se objeví se svým neodmyslitelným úsměvem na milém obličeji. Nedaleko silně zahřmělo. Lidé rozhodnutí vrátit se zpět do Hanigovského hradu víc neotáleli. Spěchali schovat se před nepřízní srpnového počasí. Vždyť než dojdou k hradu, stejně budou promoklí víc než dost. Zatímco se první těžké kapky snesly z oblohy a dopadly na vyprahlou zem, les ztemněl. Poryv silného větru hučel v úva14

Anna Šarišská amazonka lech, mocně kymácel stromy a rozbouřil vzdouvající se řeku. Potok, který tekl nad Kamenicí, se zakrátko vylil z koryta a pěnící se bystřina se valila Sokolí dolinou. Té noci se všechny živly spikly nejen vůči těm, kdo se strachovali o život Anny Toryské, ale také vůči těm, kdo obývali největší vesnici Šarišské stolice. Vesnice s téměř třicítkou srubových domků se sedlovými střechami se ocitla pod vodou, čemuž bezradně přihlíželi jak sedláci, tak nádeníci.

*** Promoklá žena těžkým krokem šplhala do kopce, když blesk prozářil černou oblohu s nízko se převalujícími mračny a vzápětí prudce zahřmělo. V jasném světle rozeznala, že to už nemá daleko. Pevněji se zavinula do rozedraného pláště a čiperněji vykročila ke srázu před jeskyní. Její příbytek byl obehnaný hustým ostružiním – příroda jí poskytla úkryt chráněný před nezvanými hosty. Duchů ani samoty se nebála, snad jen zlých a krutých lidí, před kterými se utíkala do hor schovat. Proklouzla mezi keři a přiblížila se k jeskyni kryté ze západní strany skalní stěnou. Potmě nahmatala kus kůže, která chránila vstup do jejího obydlí. Nemohla se dočkat lákavého ohně, spalujícího voňavé klestí, které přiložila do ohniště dřív, než odešla. Když odkryla vchod, úzký pás světla prozářil temnotu před jeskyní. Nepatrný okamžik stačil ženě k tomu, aby si všimla, že se nedaleko ní něco zablesklo. Snad by si i pomyslela, že se jí 15

Eva Ava Šranková něco zazdálo, nebýt citlivého sluchu, který zachytil opatrný pohyb. Větvičky keříku se zachvěly a vtom zaslechla výkřik. Přestože ji to zaskočilo, neváhala. Vběhla do jeskyně, ale už po chvíli se vrátila s olejovou lucernou. Měkké světlo v ženině pravé ruce osvětlovalo hustou tmu, když s dýkou v levé dlani zamířila ke křoví. Jaké bylo její překvapení, když namísto zuřivého vetřelce, před kterým se chystala bránit, spatřila vylekané děvče. Vystrašené oči děvčete, s bledým zuboženým obličejem, hleděly na ni, a když se ho hrdelním hlasem zeptala, co tu hledá a odkud přišlo, děvče úlekem omdlelo. Cikni, malá! zakřičel její vnitřní hlas. Sklonila se k děvčeti a přitiskla si ho na hruď.

Ze slovenského originálu Anna – Šarišská amazonka, vydaného Nakladatelstvím Brána, Praha 2016, přeložil Martin Kubík Obálku navrhla Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Technická redaktorka Vlasta Machová Počet stran 200 Vydala Euromedia Group, a. s. – v koedici s Nakladatelstvím Brána a. s., Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 511. publikaci Sazba Lucie Vávrová Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax.: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz