M ARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
001-360_General Stefanik.indd 3
25.04.19 14:21
GENERÁL M. R. ŠTEFÁNIK Text © Mariana Čengel Solčanská, 2018 Photo © by Mariana Čengel Solčanská Jacket design © 2018 by Barbara Baloghová
ISBN 978-80-7617-389-7
001-360_General Stefanik.indd 4
25.04.19 14:21
Manželovi Eduardovi za to, že strpěl Štefánika v naší posteli
001-360_General Stefanik.indd 5
25.04.19 14:21
001-360_General Stefanik.indd 6
25.04.19 14:21
Generál tam stál jako nějaký panák. Jeho uniforma byla špatně ušitá. Laciné knoflíky na stříbrno natřené stříbřenkou ze železářství, směšně zploštělý klobouk, větší, než by se hodil na malou hlavu s nevýraznou bradou. Hnědá zaječí očka mžourala, jako by nikdy neviděla tmu. Vysoká strnulá postava bez ladu; stál jako kůl v plotě, vystrašený, tréma z něho přímo kapala na divadelní prkna společně s potem ze špičky uhrovitého nosu. Litoval jsem ho. Jak nelitovat člověka, který předstírá, že je Štefánik? Byl jsem rád, že vybrali takového ubožáka. Alespoň jsem mohl to představení považovat za karikaturu. Všechno, co se snažilo napodobit Milana Štefánika, byla karikatura. Těžká červená sametová opona se ještě pohupovala, právě ji roztáhli. Vzápětí přišel tento herec, nebo jak ho nazvat. Prostě panák. Od té chvíle tam stál. Na rameni nesl československou vlajku, i ta se trochu třásla v symbióze s našponovaným tělem nositele. Ještě jsem ani z auta nevystoupil, a už jsem slyšel ztrémovaného ředitele. „Pan prezident v lóži, pochopitelně. A paní Benešová, pochopitelně. Eee... Také… Eee. Na pravé straně primátor a jeho paní, na levé straně… Ne, promiňte, opačně, napravo ředitel kanceláře prezidenta a jeho paní…Aha, nemá tu manželku. Nemá…“ Jeho paní trpí demencí, nepoznává ani vlastní děti, natož manžela, který ji hodně mlátil, byl jsem v pokušení mu to prozradit. Ale neudělal jsem to. Podal jsem mu ruku a krátce stiskl tu jeho, a když mě usadili do lóže a zhasli světla, utřel jsem si dlaň do kapesníku, který mi podala moje žena.
7
001-360_General Stefanik.indd 7
25.04.19 14:21
MARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
Ohlásili mě, lidé v sále vstali, oblečeni do svátečního. Na vlny úžasu a zvědavosti jsem byl zvyklý. Na všechno se dá přivyknout. Když jsem se v prvních měsících po návratu z první světové války vrátil z Paříže domů a všichni mě oslavovali jako spasitele, jako jednoho ze tří spasitelů, bylo to hrozné. Až po letech jsem se to naučil. Hana mě to naučila. Vždy když jsem měl manželku poblíž, vše se v dobré obrátilo. Posadili mě do lóže, nepochybně nejlepšího místa v sále. Pro prezidenta Československa jen to nejlepší! To nejlepší, co doma máme. Nepospíchali na mě. Respektovali, že jsem starý, vlastně ani ne starý, ale předčasně zestárlý. Respektovali, že se na nikoho neusměji, o nikoho ani nezavadím pohledem. Mysleli si, že jsem starý, protože většina z nich nečetla noviny ani encyklopedie, ani knihy o vzniku Československa. Kdyby je četli, věděli by, že jsem se narodil 28. května 1884 a včera mi bylo šedesát tři. Mohu potvrdit, že věk je jen číslo. Ve skutečnosti se cítím na sto a vypadám na sto deset. Špatně chodím, lepší se to jen když nakloním hlavu na stranu. Od poslední mozkové příhody před dvěma lety už nejsem, co jsem býval. Lidé mě litovali, to bylo evidentní. Některé ženy si určitě mezi sebou prohodily: „A býval to takový fešák“. Muži si to nikdy nemysleli, a už vůbec o tom nemluvili. Stejně si mysleli, že neslyším jejich šepot. „Ten už tu dlouho nebude“. Toto se odjakživa šeptalo o těch, kteří se nás už netýkali. Neublížili, nepomohli. Jen byli. I já už jenom jsem. Sedl jsem si a lidem v sále kulturního domu se ulevilo, protože si mohli také sednout. Rozhrnula se opona. Elektrické reflektory vrhaly na dřevěné jeviště voskové světlo, ve kterém vířily drobné částice prachu. Sál byl černá díra, ve které tlumeně pokašlávalo sto hrdel, rostlo v něm napětí jako mléko na sporáku. Za oponou natáhli divadelníci velkorozměrné plátno zobrazující alegorii nanebevstoupení. Slovenský dvojramenný kříž, pod ním ve strnulých pózách postavy v krojích. Místo Krista se mezi oblaky vznášela strnulá postava ve francouzské generálské uniformě. Větší kýč jsem v životě neviděl. A to už jsem viděl leccos.
8
001-360_General Stefanik.indd 8
25.04.19 14:21
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
Na pódium vyšla dívka v myjavském kroji. Nanejvýš tak sedmnáctiletá. Plnoštíhlá, zrudlá trémou. Reprezentovala ideál krásy, krásy, jak si ji představovali tito měšťané, tito sedláci, co nikdy nevytáhli paty z maloměsta, tito ochotníci, co jakživ neviděli pařížskou operu. Její herecký projev byl amatérsky bezchybný, ale kupodivu mě neurážel. Ve své trapné urputnosti byl dokonce dojímavý. Dívka začala recitovat Krčméryho1 básničku. „Mali sme my vtaka, šírym nebom lietal, zlatú niesol slobodienku, horko zaplakal. Horko zaplakal, horko o žiali, zlatú niesol slobodienku, padol na skaly. Náš ty jasný vták, kde ťa pochovať? Na tom Bradle, na vysokom, Tam bude môj hrad.“
Všichni zatleskali, já také. Ne básničce, ale tomu mládí a odvaze. Je zapotřebí hodně odvahy recitovat prezidentovi básničku o chlapovi, kterého nenáviděl. Hana vytáhla z kabelky zrcadélko a zkontrolovala si obličej. Dotkl jsem se její ruky, aby věděla, že jsem ji prokoukl, její potřebu uniknout té básničce. Věděla o Milanovi vše, o mně a o Milanovi. Před Hanou jsem tajemství neměl. Nebylo nic, o čem by nevěděla. Znala mě skrz naskrz. Znala moje nejlepší i nejhorší stránky a navzdory tomu mě milovala. Hana by řekla, že mě právě proto miluje. Natočil jsem zrcadélko, abych se viděl i já. Při pohledu zespodu a při tom sporém světle se mi zdálo, že mám ještě výraznější druhou bradu, 1
Štefan Krčméry, 1892–1955, básník, literární historik, kritik, překladatel, signatář Martinské deklarace a správce Matice slovenské.
9
001-360_General Stefanik.indd 9
25.04.19 14:21
MARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
10
001-360_General Stefanik.indd 10
„Mlčky jsem spolkl nasbíranou slinu. Nedokázal jsem zastavit obsesivní třas nohy. Rukou jsem nenápadně zašmátral vedle sebe a našel Haninu dlaň.“
25.04.19 14:21
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
dokonce povislejší než včera. Tenké fousky nad horním rtem byly úplně bílé, stejně jako řídké vlasy, které jsem si sčesával dozadu. „Legenda. Hrdinská báseň. Revolučná hymna.“
Dívka recitovala a já bych byl přísahal, že se dívá z pódia přímo na mě. „Zázračný sen – to bol tvoj život, stojíme v udivení mnohom: Čím si nám bol? – mesiášom, polobohom? Človekom len“
Mlčky jsem polkl nasbíranou slinu. Nedokázal jsem zastavit obsesivní třas nohy. Rukou jsem nenápadně zašátral vedle sebe a našel Haninu dlaň. Milan. Milan. Milan Štefánik. Milan chudý, Milan hladový, Milan cestovatel, Milan v Praze, v Paříži, Milan s modrýma očima, safírovýma očima a s tvrdým hlasem. Milan, poďobaný, plešatý a malý, ještě menší než já. Milan voják. Milan Francouz. Stále Milan. Můj nejlepší přítel. Můj nejlepší nepřítel. Nikdy se ho nezbavím. Předvádějí mi toto divadlo, tuto hru o velkém Štefánikovi, aby mě týrali. Mě, neschopného prezidenta, nemilovaného prezidenta, prezidenta zbabělce. Zvou mě na besídky, kde o něm recitují hrdinské básně, zpívají oslavné písně, adorují ho, vynášejí do nebes, kladou věnce na jeho hrob, píšou o něm knihy. I na tohle divadlo mě nutí se dívat, protože si myslí, že jsem ho zabil.
~ 11
001-360_General Stefanik.indd 11
25.04.19 14:21
MARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
V Československu je dobrým zvykem zdůrazňovat chudobný původ významných osobností. Možná je to tím, že Češi ztratili své aristokratické elity v bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620. Slováci žádné aristokratické elity nikdy neměli. Pravdaže pokud nepočítám pohádky o velkomoravských knížatech. Velkomoravských, ne slovenských. Nerad hovořím o svém soukromí. Nikdy nemluvím o Haně ani o rodičích. Občas vzpomenu bratry a sestry. Občas. Všichni vědí, že jsem se narodil v Kožlanech, vesnici západně od Prahy. Mí předkové byli sedláci, všichni do jednoho. Z matčiny strany to byli drobní rolníci a řemeslníci. Když jsem se narodil, měly Kožlany více než tři sta domů a téměř dva tisíce obyvatel. Nebyla to malá ves. Nejkrásnějším bodem mého světa byl kostel. Tak důstojně jsem ministroval, až si mysleli, že bych mohl být farářem. I já jsem si to určitou dobu myslel. Hrával jsem si na kněze, rozložil jsem na stůl svíčky a nejhezčí pohár a malovaný talířek na zákusky a sloužil jsem mši a kázal o lásce, o které jsem věděl jen málo, vrabcům a kočkám. Moje maminka porodila deset dětí a Bůh ji proto měl rád, protože jen dvě zemřely předtím, než dosáhly dospělosti. Můj nejstarší bratr Václav chtěl jít studovat, čímž otce zaskočil. V těch dobách bylo zvykem se o všem podstatném poradit s farářem. I můj otec se byl poradit, ale moudřejší z toho nebyl. Farář, jmenoval se tuším Kuba, už dnes nevím, zda to bylo jeho jméno nebo příjmení, řekl otci, že kdo chce dát syna studovat, musí na to mít. Tím „mít“ nemyslel rozum, inteligenci nebo nadání, ale peníze. Tak to pochopil i otec a začal pracovat usilovněji a déle, protože se cítil ponížený – a být ponížený, to on nenáviděl. Od doby, kdy ho farářova rada vyburcovala k většímu úsilí shromažďovat majetek, nemám žádnou vzpomínku na otce za dne. Přes den pracoval, často déle než do soumraku, ustavičně těžce pracoval, hnojil pole novými způsoby, zdvojnásobil úrodu, prodával a kupoval, naučil se využívat mechanizaci, vyráběl cihly a pytle, choval dobytek na mléko a na maso, přikupoval půdu, po parcele kupoval vše, co se přikoupit dalo, a za pár let ztrojnásobil majetek. Václav mohl jít na studia a po něm i my ostatní. Na rodný dům vzpomínám jako na místo ticha, když jsme se shromáždili na večerní modlitbu a zpěvy z katolického zpěvníku. Ježíši Králi, tu jsem měl nejraději.
12
001-360_General Stefanik.indd 12
25.04.19 14:21
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
Moje maminka měla nejraději vánoční koledy, stejně jako sestry, ale já ne. Představoval jsem si Ježíše Krále jako císaře Františka Josefa s českou královskou korunou na plešaté hlavě, ale když jsem si v knížce o historii přečetl, že se rakouský císař nikdy nedal korunovat českým králem, přestal jsem tu píseň mít rád a přestal jsem mít rád i císaře. Po otci jsem zdědil urputnost a paličatost a tyto vlastnosti se ukázaly jako nejdůležitější při dosahování cílů, které jsem si stanovil. U nás v rodině nikdo nepil alkohol a ani já jsem se ho nenaučil pít. Ani jsem nikdy nekouřil, i když by se mi schopnost vdechovat tabákový kouř často hodila, protože mnoho důležitých dohod v dějinách Evropy se uzavřelo u cigarety. Narodil jsem se, když bylo matce čtyřicet čtyři let. Otci bylo o tři méně. Byl jsem v rodině benjamínek, vykrmovali mě, proto jsem byl jako dítě tlustý. Ve škole se mi posmívali a neměl jsem kamarády. Měl jsem knihy a sny a osamělé hry. Všichni v naší rodině tvrdě pracovali, opravdu tvrdě. Nikdo z Benešovců se nedožil sedmdesátky. Nikdo. Matka zemřela v šedesáti osmi, otec se dožil šedesáti sedmi. Bratr Václav zemřel v padesáti čtyřech. Ani já se sedmdesátky nedožiji. Mé rodiče poutalo k sobě silné pouto, opravdu silné. Otec zemřel rok po matce. Jak by mohl bez ní žít? Ale na tom, co bylo kdysi, nezáleží.
~
Dva muži z ochranky kráčeli vedle mě, připraveni uctivě odtlačit případné zájemce o potřesení rukou, ale vůbec tam nemuseli být, protože o mou pozornost nikdo nestál. Před kulturním domem čekalo auto s československou vlaječkou na kapotě. Podal jsem hůl lidem z ochranky a dovolil jim, aby mi pomohli usadit se na zadním sedadle. Nechal jsem Hanu, aby mi přehodila přes hubená kolena vlněnou deku. Nedokázal jsem ignorovat pohled, který na mě upíral šofér ve zpětném zrcátku. Martin na etiketu nedbal. Bylo mu ukradené, že
13
001-360_General Stefanik.indd 13
25.04.19 14:21
MARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
rozhovor bych měl začít já, pokud bych o něj stál. Vždy se ptal na vše, na co chtěl slyšet odpověď, a já jsem mu vždy odpověděl. „To bylo nějak krátké, pane.“ „Opravdu? Mně se to zdálo dlouhé, Martine. Nekonečně dlouhé.“ Hana mi položila ruku na předloktí a usmála se do zpětného zrcátka. „Nebylo mu dobře, Martine.“ Viděl jsem, že se zasmál. „Paní Benešová, zase řeknou, že je pan prezident to… arogantní.“ „Vždyť je to pravda, nebo ne, Martine?“ usmál jsem se. „Ale říkat by to nemuseli“, odsekla moje žena. Opřel jsem hlavu dozadu a usnul jsem. Nic se mi nezdálo. Už celé roky. Všechny sny se mi splnily. Vzbudil jsem se, když auto zastavilo. Nejdříve se zablesklo, potom zahřmělo. Okna limuzíny bičovaly prudké proudy deště. Všiml jsem si, že si Hana vyměnila se šoférem výmluvný pohled a ucítil jsem její strach. Hlídali mě, sledovali, zda dýchám, zda mi pulzuje klikatá žíla na spánku. „Ještě jsem naživu“, řekl jsem. „Dnes ještě ano. Možná i zítra budu.“ Auto projelo cestičkou vysypanou štěrkem. Zastavilo před vilou se zelenými okenicemi. Jedno z oken se probudilo a pozdravilo nás žlutým světlem. Určitě sestra, ne moje, ale zdravotní sestra Miluška, která se o mě starala. „Jsme doma,“ prohodila Hana a byla to pravda. Tady jsme byli doma. V tom mlhavém údolí, kde podzim přicházel dříve než kdekoliv jinde v republice a zima zase odcházela později. Každodenní mlha už od konce srpna zakrývala Haniny růže. Rád jsem se díval, jak se rýpe v záhonech, z pokojíku v patře, kam mi později, když už jsem na tom byl zle, dali železnou postel. Takovou úzkou. Jako pro dítě. Ale nebyla pro dítě. Byla to moje postel. „Založil jsem republiku,“ zasmál jsem se, když mě tam Hana poprvé uložila, „přežil dvě války, seděl jsem na jedné pohovce s Churchillem a Masarykem, trávil dny s nejmocnějšími politiky světa, trávil jsem život se Štefánikem. A na konci toho všeho, Haničko, na konci je tato železná postel. Tato postýlka.“ Usmál jsem se na ni a ona na mě. „Takový obyčejný konec, drahá.“
14
001-360_General Stefanik.indd 14
25.04.19 14:21
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
Hana mi stáhla z kolen deku a setřela zaschlou slinu z koutku úst. „Jsme doma, Edku2,“ zašeptala.
~
Zaskočila mě úplná tma. Vždy mi přece nechávali svítit noční lampičku. Byla záchranným lanem, co mi nechali houpat se nad propastí zlých snů a strachu ze smrti. Sípavě jsem dýchal. Ne rychle. Těžce, jako když dýchá starý člověk. Ne příliš starý. Nemocný. Zašustil jsem peřinou a odplivl si. Shodil jsem šálek a jeho obsah se rozlil po podlaze. Uslyšel jsem Haniny kroky, vrzly dveře a cvakl vypínač. „Neplivej na zem! Nemáš kapesník?“ Jakoby Hana zapomněla, že jsem její manžel. Občas se chovala, jako bych byl dítětem. Jejím dítětem. Dítětem, které jsme spolu nikdy neměli. Ten potrat, to nepočítám. Neodporoval jsem jí. Dopřál jsem jí tu radost, možná jedinou, kterou na konci mého putování měla3. „Promiň.“ Poopravila mi polštář a podala pánský kapesník. Poslušně jsem si utřel ústa. V této ložnici byla jen moje postel. Hana spala jinde. Rozdělili jsme se, protože já umírám a ona ještě ne. „Proč je tma?“ optal jsem se. Posunula stranou přezůvky, aby se nemáčely v kaluži čaje, co jsem vylil. „Hano?“ Říkal jsem jí Hana, ale ona se jmenovala Anna. Anička Vlčková. Tak se jmenovala, když jsem ji poznal. Když jsme se vzali, přestala být Vlčková a přestala být i Anna. Nelíbilo se mi to jméno. Jedna Anna, jiná, mi kdysi dávno dala košem. To jsem byl ještě chlapec. Zanevřel jsem na všechny Anny. Bál jsem se, že když se budu milovat se svou 2
Hana Benešová manžela oslovovala v soukromí Edku, v dopisech pak často Eduško, on ji Hančí. 3 Hana Benešová se ve dvacátých letech pravidelně léčila ve Františkových Lázních, ale neúspěšně.
15
001-360_General Stefanik.indd 15
25.04.19 14:21
MARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
Tady jsme byli doma. V tom mlhavém údolí, kde podzim přichází dřív než kdekoliv jinde v republice a zima zase odchází později. Už od konce srpna každodenní mlha halila Haniny růže. 16
001-360_General Stefanik.indd 16
25.04.19 14:21
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
17
001-360_General Stefanik.indd 17
25.04.19 14:21
MARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
ženou a vyslovím její jméno, budu myslet na tu druhou. Strašně jsem se toho bál. Vzdychla a přisedla si na vysokou měkkou matraci. Postel zavrzala. „Chceš vodu?“ Její blízkost uvolnila mé myšlenky. „Strašné, že?“ řekl jsem. „Tobě díky za národ československý, ó generále! Fraška!“ Rozuměla mi. I když nesouhlasila, vždy byla na mé straně. „Měli jsme vydržet do konce, Edku. Tak by to bylo správné.“ „Nedalo se.“ „Přestál jsi i horší věci.“ „Myslíš horší než amatérské recitace?“ „Dívali se na tebe.“ „To je dobře. Vícekrát mě tam neuvidí!“ Zasmála se. Umět rozesmát milovanou ženu, to je ve vztahu užitečnější schopnost než výdrž v milování. „Edku?“ „Tady jsem!“ Pootevřela okno a mně se ulevilo. „Budeš mít čerstvý vzduch.“ Místnost se naplnila zvuky nočních tvorů. „Ten herec se ti líbil, Hano?“ „Který herec?“ „Přece ten. Byl o metr vyšší než Milan. Abys věděla!“ „Nebuď ošklivý.“ „Opravdu! Nepamatuješ si? Milan byl takový, hele,“ ukázal jsem dlaní výšku metrového trpaslíka. Samozřejmě, že to pravda nebyla. Milan, můj kamarád Milan, žádný pidimužík nebyl. Byl jen o trochu menší než já, štíhlý, vždy rovný, vždy s hlavou nahoru, s bradou tvrdohlavě trčící a s posměšnými ústy, které ženy chtěly líbat, které chtěly přinutit, aby se rozechvěly a šeptaly o lásce. „Nebuď ošklivý.“ To mi říkala pokaždé. Řekla mi to i tehdy, když vzniklo Československo a já jsem si kousal nehty, nadával jsem a škubal pravou nohou. Byl jsem bílý jako
18
001-360_General Stefanik.indd 18
25.04.19 14:21
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
stěna a měl jsem sevřený žaludek. Bál jsem se Milana. Bál jsem se, že přijde a lidé se na něj budou dívat, nespustí z něj zrak, že Milan vyloudí úsměv na té své tvrdé, kostnaté tváři, upře na lidi pohled a se mnou bude konec. Protože Milan, můj kamarád Milan, měl uniformu, uniformu francouzského generála, a já ne. Měl uniformu na levé straně posetou metály a stužkami a já jsem měl jen zle padnoucí sako z nekvalitní vlny a ta svá memoranda v kartonových deskách. Milan byl nepřístupný, ostrý, sarkastický, měl nakažlivý smích a strašidelně ledové oči, zatímco já jsem se nedokázal zbavit výrazu zbitého psa, vysokého hlasu a neobratné gestikulace. „Nebuď ošklivý!“ řekla mi Hana, když jsem nevěděl, co si počít, a udělal bych všechno, jen aby Milan nikdy nepřišel, aby se ztratil tak, jak se ztratilo hodně dobrodruhů na světě, aby po něm nezůstalo nic, jen jeho pověst. „Nebuď ošklivý!“ říkala mi, když jsem se jednou rozplakal a pošeptal jí, jen jí, úplně potichu: „Umím jít za svým cílem i přes mrtvoly, umím i zabít.“ Ale ona se zasmála, protože to, co jsem řekl, byla hloupost. Přes mrtvoly jít neumím a v životě jsem nezabil ani slepici na polévku. To si o mně myslela. Ale mýlila se. „Vždyť nejsem ošklivý. Nebo jsem? Haničko?“ Hana se dotkla stařecké skvrny na hřbetu mé ruky. „Jsi?“ „Trochu.“ Pohladila mě. Zapátral jsem pohledem v tmavých koutech, ohmatával jím pokoj, každý předmět, hledal jsem okno v naději, že tudy uteču sám před sebou a před přicházejícím ránem. Závěsy však byly zatažené. Hana vzala z nočního stolku skleničku a opatrně mi ji vložila do pravé ruky. Počkala, až se přestane třást, až potom mě nechala, abych se napil. „Proč je taková tma?“ „Bolí tě hlava, Edku?“ Přemýšlel jsem. „Bolí tě hlava?“ „Nevím.“
19
001-360_General Stefanik.indd 19
25.04.19 14:21
MARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
20
001-360_General Stefanik.indd 20
25.04.19 14:21
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
„Zapátral jsem pohledem ve tmavých koutech, ohmatával jím pokoj, každý předmět, hledal jsem okno v naději, že tudy 21 uteču sám před sebou a před nadcházejícím ránem.“
001-360_General Stefanik.indd 21
25.04.19 14:21
MARIANA ČENGEL SOLČANSK Á
Hrábla mi prsty do řídkých bílých vlasů a pročísla je. „Moc?“ „Vím, že je noc.“ Zvýšila hlas, zvyklá na mou nedoslýchavost. Chudák. Chudák žena, která musí soucítit s mužem svého života. Musela si zvyknout, že mi postupně odchází sluch i zrak, schopnost udržet skleničku v ruce a v měchýři moč. „Hlava – nebo víc…“ „Já už mám noc napořád.“ „Lehni si.“ Vzala mi z ruky skleničku a zhasla. Rozhlédl jsem se po smutném pokoji svých posledních dní, zařízeném strohým nábytkem. Postel, prádelník, noční stolek, obraz na stěně. „Podle mě,“ zdržoval jsem ji, „by se to ani Milanovi nelíbilo. Ta besídka. To vystoupení.“ „Ne?“ Byl jsem si jistý. „Ne, nelíbilo.“ „Vždyť jsi říkal, že byl takový…“ Hana hledala to správné slovo „…patetický.“ „To ano,“ přikývl jsem. „To Milan byl. Patetický.“ „Tak to by se mu ty básničky možná líbily.“ Cítil jsem cosi, co mě dohánělo k šílenství. Nutkavou potřebu chránit Milana. Toho mrtvého. Jeho vkus. „Až tak patetický nebyl.“ „Chceš si sednout?“ „Chvilku,“ souhlasil jsem. „Ale opravdu jen na chvilku, dobře? Nevstávej sám z postele. Nikam nechoď!“ Jako kdybych mohl někam odejít. Jako kdybych někam odejít chtěl! Jen co Hana odešla z ložnice, vstal jsem a odešel. Nevím, zda doopravdy, možná se mi to jen zdálo. Nevím, zda se to vše té noci opravdu stalo. Ani nevím, zda to skutečně byla ona noc.
~
22
001-360_General Stefanik.indd 22
25.04.19 14:21
GENER ÁL M. R. ŠTEFÁNIK
Milan byl nepřístupný, tvrdý, sarkastický, měl nakažlivý smích 23 a strašidelně ledové oči.
001-360_General Stefanik.indd 23
25.04.19 14:21
Generál M. R. Štefánik Mariana Čengel Solčanská Ze slovenského originálu Generál M. R. Štefánik vydaného nakladatelstvím Ikar v Bratislavě roku 2018, přeložil a poznámkovým aparátem opatřil Václav Králíček Obálku podle originálu Barbary Baloghové zhotovila Lenka Gregorová Fotografie z archivu autorky a z fondu SNM – Múzea SNR v Myjavě (na s. 21, 22–23, 126, 127, 350 a 351). Jazyková redakce Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová Počet stran 360 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Brána, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 594. publikaci. Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz
001-360_General Stefanik.indd 359
25.04.19 14:21
001-360_General Stefanik.indd 360
25.04.19 14:21