0040690

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 5

PROLOG

„Jejím osudem je dělat z lidí boháče.“ Ta slova mi zněla v hlavě, když jsem se dívala z okénka letadla na nekonečné horské hřebeny. Letěli jsme kdesi nad Asií. Byla jsem na cestě do Evropy za Sujun I, nazývanou „guru bohatých“. Můj otec celý život šetřil a před pár měsíci, když umíral, mě prosil, ať najdu nějaký způsob, jak zbohatnu, aniž budu muset obětovat přítomnost pro budoucnost. Jako bývalá novinářka jsem se trochu poptala a zjistila jsem, že jedině tato guru mi může poskytnout odpověď. Dívala jsem se z okna a ptala se sama sebe: „Až se s ní setkám…, můžu i já zbohatnout?“ Mistryně mysli (MM), Královna pochopení, la Divina, Oáza zoufalých, Vrchní vizionářka… Za takový seznam přezdívek by se určitě nemusela stydět ani Daenerys Targaryen (postava z Hry o trůny) – a všechny patřily Sujun, atraktivní, fascinující třicátnici. Ve věku šesti let začala plnit své životní poslání: zkoumat životy jiných a studovat tajemství bohatství. Nebylo jí ještě ani dvacet, když začala radit zámožným lidem, a krátce po dvacítce už se prosadila jako guru známých byznysmenů, investorů a developerských konglomerátů. Říkalo se, že na to, abyste si mohli poslechnout 5

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 6

NA VŠE CH NO MÁTE

její rady, musíte čekat víc než rok a že s ní konzultují i prezidentští kandidáti a šéfové světových firem. Analyzovala přes sto tisíc případů bohatých lidí a v důsledku svých zjištění odhalila tajemství bohatství. Zvlášť mi utkvěl v paměti jeden novinový článek, který se zmiňoval o tom, že to všechno je jejím „osudem“. Čínští obchodníci si tradičně navzájem vykládají osud, než uzavřou obchod. Sujunina babička se tomu umění naučila od čínských obchodních partnerů své textilní firmy, a později proto vyložila osud několika svým vnoučatům. To, co se dozvěděla o Sujun, ji překvapilo – její šestiletá vnučka totiž měla výjimečný dar přinášet mnoha lidem bohatství a štěstí. Dokonce prý o ní řekla: „Osudem toho dítěte je dělat z lidí boháče. Sujun dovede mnoho lidí k majetku a vyléčí jejich srdce.“ Když jsem došla až sem, začala jsem si najednou dělat starosti. Co když mi Sujun řekne, že v tomhle novém světě zbohatnout nedokážu a že mám přestat planě snít? Co když mi něco poradí, a ono to nebude fungovat – co když na tom potom budu ještě hůř než teď? Co když jsem si její slova nesprávně vyložila a ona ve skutečnosti nechtěla, abych vážila tak dlouhou cestu a navštívila ji? Abych ty nepříjemné myšlenky zahnala, rozsvítila jsem lampičku, vytáhla zápisník a začala si poznamenávat otázky, které chci Sujun položit, až se setkáme. Co můžu udělat pro to, abych zbohatla? Myslím tím v případě, že můžu zbohatnout. Můžu? Kdy zbohatnu? Kolik peněz budu mít? A můžu zbohatnout, aniž obětuju dnešek?

6

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 7

PROLOG

Letadlo zatím začalo klesat. Ruce a nohy se mi rozechvěly zvláštním pocitem. Řekla jsem si: „Nevím to jistě, ale myslím, že se brzy změní celý můj život.“

Můj otec miloval smuhy. Smuha korejská je ryba, její kousky jsou velké asi jako dlaň. Prodává se sušená a solená po deseti kusech za tři sta dolarů a jí se obvykle při tradičních korejských svátcích. Když se otce někdo zeptal, jaké je jeho oblíbené jídlo, vždycky řekl, že smuha. Mluvil o její slanosti, kterou si jako dítě vychutnával v domě svých příbuzných. Na chvíli se zasnil a potom vyprávěl pokaždé týž lidový příběh. „Kdysi dávno žil jeden lakomec, který miloval smuhy. Ta lahůdka mu ale připadala příliš drahá, a tak se mu nechtělo ji jíst, ani když se stal boháčem. Pověsil si tedy kus smuhy ze stropu. Nabral vždy sousto rýže, podíval se na smuhu a prohlásil: „Ale… je to slané!“ Tak to dělal den za dnem, jedl rýži a díval se přitom na rybu, která se víc a víc kazila. Nakonec ryba shnila docela a nikdo ji ani neochutnal.“ Možná předpokládáte, že poučení z příběhu je, abychom si užívali radostí života, dokud můžeme. Ale není to tak: otec ten příběh vyprávěl, protože lakomce obdivoval. Chtěl mě naučit, že peníze se nemají rozhazovat a že své chutě musí člověk ovládat. Když jsem byla malá, naše rodinné heslo znělo: „Kdo halíř ušetří, jako by ho vydělal.“ Při každém jídle nám otec dával kázání, že nesmíme nechat na talíři ani zrnko rýže, ani kapku polévky. Jako dítě jsem si nesměla koupit bonbon za pár drobných ani použít víc než tři čtverečky toaletního papíru, a dokonce jsem si musela dávat pozor i na množství vody, kterou použiju k mytí. Otec byl ztělesněním toho šetřivého přístupu: dokonce ani tehdy, když už si to mohl dovolit, si smuhu nedopřál. 7

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 8

NA VŠE CH NO MÁTE

Otec se narodil v korejském Soulu v roce, kdy skončila druhá světová válka, a když v roce 1950 vypukla korejská válka, žil ve velké chudobě. Dědeček se skrýval, aby nemusel narukovat, a můj otec a jeho starší bratři museli obtížně shánět jídlo. V noci se vyplížili ven sbírat rýžová zrnka a otruby a přes den si vydělali pár drobných tím, že na ulici prodávali zmrzlinu. Táta málem umřel hlady, přežíval o polévce s pár zrníčky rýže. Přijít o večeři ho děsilo víc, než když mu babička spílala, že neprodal dost zmrzliny. Od té doby trpěl neustálým strachem o peníze. Později často říkával: „Radši bych umřel, než abych byl zase chudý.“ Pro otce v dětství nedostatek peněz znamenal hlad, strach a dokonce i možnou smrt. Jednou v dětství otec usnul s pláčem – už několik dní měl prázdný žaludek. Náhle ho vzbudil cizí vzlykot. „Je mi líto, že máš kvůli mně hlad. Je mi to strašně líto.“ Dědeček držel otce za ruku a vzlykal jako dítě. Jeho tvář byla vyhublá a mokrá od slz. Otec říkal, že to je nejsmutnější vzpomínka celého jeho života. Vybavuji si vrásčitou otcovu tvář, jak vypráví ten příběh a pláče. Ta vzpomínka mě trápila celý život.

Otec už jako dítě pilně pracoval. Jako jediný z pěti bratrů vystudoval vysokou školu. Pak nastoupil jako inženýr do jedné z největších strojírenských forem v Koreji. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla v jeho oboru dobou rychlého ekonomického růstu. Otec, stejně jako mnoho dalších mužů v jeho době, tvrdě pracoval, i v noci a o víkendech. Býval sice hodně unavený, ale říkal vždycky, že mu dobíjí baterky, když se stará o mě a o bratra. Jako hlava rodiny dělal, co mohl, a nikdy si nestěžoval na vyčerpání. Také jsme ani jednou neplakali hlady. 8

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 9

PROLOG

Vysvětloval nám svoje názory na peníze. Říkával: „Člověk může kdykoli přijít o majetek a skončit bez haléře. Když budeš rozhazovat, zničíš si život. Peníze se mají šetřit, ne utrácet.“ Když šel do důchodu, byl na tom finančně velmi dobře. Vlastnil dům, měl životní pojištění a dost peněz, aby si mohl vyrazit do ciziny, kdy ho napadlo. Jeho děti byly finančně nezávislé. On ale trpěl neustálým strachem, že se peníze rozplynou, a sledoval příběhy o bankrotech a selháních, aby sám nezapomínal šetřit. Jeho denní rutina byla v té době velmi prostá. Ráno se vzbudil, lehce si zacvičil a zahrál si na počítači go. Naobědval se v charitním centru pro seniory, kde bylo jídlo zadarmo, a odpoledne se vydal na procházku kolem řeky. Nikdy nedělal nic, co by stálo peníze, a tak ani s přáteli nechodil na golf a nejezdil do ciziny. Jediným jeho koníčkem byla turistika. Dvakrát týdně si obul pohorky a brzy ráno vyrazil z domu. Říkal o tom vždy s úsměvem: „Chození je skvělé, protože je zadarmo. Potřebuješ jen zdatné nohy a láhev s vodou.“ Vždycky snášel chlad a horko, jak jen to šlo. Nezapínal klimatizaci, ani když bylo takové vedro, že se rozpouštělo máslo. V štiplavě chladných dnech nosil svetr nebo kabát. Neplýtval vodou, kterou se myl nebo si čistil zuby – vyléval ji do kbelíku a tou pak splachoval záchod, aby ušetřil pár drobných na vodném. Dalším tátovým zvykem bylo sbírat věci, které lidi vyhodili. Nosil domů oblečení, boty, nábytek a elektroniku ze smetí nebo z opuštěných domů. Celá jedna místnost v otcově domě byla plná takových věcí. Vypadalo to tam jako ve vetešnictví, ale pro něj to bylo něco jako jeskyně pokladů. Kdykoli můj sedmdesátiletý otec otevřel dveře do té místnosti, působil jako nadšené dítě. Pak se ale jednoho dne jeho život prudce změnil. Začal nápadně ztrácet na váze, a tak šel do nemocnice zjistit příčinu. A lékař mu s neutrálním výrazem oznámil: „Je to rakovina slinivky v dost pokročilém stadiu. Operovat se nedá.“ 9

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 10

NA VŠE CH NO MÁTE

Otce to tak šokovalo, že vůbec nebyl schopen myslet. Sotva svedl otevřít ústa a vykoktat: „A kolik… kolik mi ještě zbývá času, než…?“ To poslední slovo vyslovit nedokázal. Lékař se vyhnul otcovu zděšenému pohledu a polohlasem odpověděl: „No, to je těžko říct. Záleží na pacientovi. V takových případech, jako je ten váš, obvykle odhadujeme tři až šest měsíců…“ Otec se vypotácel z nemocnice. Srpnové slunce ještě jasně zářilo a svět byl plný energie. Kolem spěchali lidé, mluvili do mobilu, děti si vesele hrály. Svět mého otce se ale zastavil. Chodil celé hodiny a nevěděl kudy. Když se vzpamatoval, měl na mobilu víc než dvacet nepřijatých hovorů od matky. Roztřeseně jí zavolal zpátky a řekl: „Mám rakovinu… Rakovinu slinivky.“

Když jsem se o otcově chorobě dozvěděla já, zpanikařila jsem také. Ani jednou v životě jsem otce neviděla nemocného, neměl dokonce ani rýmu. Pro mě byl silný jako skála, mohutný jako hora. Nemohla jsem uvěřit tomu, že někdo takový tu už brzy nebude. Co můžu dělat? Jak můžu pomoci? První, co mě napadlo, byla smuha, otcovo oblíbené jídlo, které bylo příliš drahé, a nesmělo se tedy jíst. Utíkala jsem do obchodu. Když jsem chtěla u pultu o ryby požádat, rozplakala jsem se tak, jako by mi slzy tryskaly až odněkud z nitra. Strašně jsem si vyčítala, že mě až teď napadlo otci tu drahocennou pochoutku koupit. Kolik šancí ještě budu mít darovat mu jeho oblíbené jídlo? Bohužel to byly první a poslední smuhy, které jsem mu kdy poslala. Maminka mu je podávala při každém jídle, ale otec nedokázal dojíst ani polovinu z těch prvních deseti. Rakovinové buňky se rychle množily a tlačily mu na žaludek. 10

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 11

PROLOG

Svou celoživotní víru v šetřivost ale otec neopustil, ani když onemocněl. Na onkologickém oddělení trval na tom, že zůstane na šestilůžkovém pokoji, který zčásti pokrývalo pojištění, takže stál ani ne deset dolarů denně. Když byli ostatní pacienti hluční, otec si vzal špunty do uší a zavřel oči. Nemohl se dívat na televizi, kdy chtěl, dokonce bylo těžké i povídat si s rodinou. Ale ať ho matka sebevíc prosila, aby se dal přeložit na soukromý pokoj, trval na tom, že zůstane, kde je. Den za dnem byl slabší a slabší. Záda měl kost a kůži, nohy mu otékaly. Jednoho dne mě vzal za ruku a promluvil, jako kdyby měl nějaké tušení. „Celý život jsem chtěl být bohatý, a tak jsem pořád šetřil. A bohatým jsem se stejně nestal. Teď toho lituju. Možná jsem přišel o krásné chvíle proto, že jsem se staral jen o to, jak bych ušetřil… Beru zpátky to, co jsem ti říkal o spořivosti. Nestarej se o šetření – hledej místo toho způsob, jak být skutečně bohatá. Najdi odpověď, kterou jsem já celý život hledal, ale nikdy neobjevil.“ Od té doby, co jsem byla dospělá, bylo tohle vlastně poprvé, co mě otec vzal za ruku. Ruce, které mě jako dítě snadno zvedly, byly teď křehké, suché a vyhublé. „Tati, slibuju. Já nějaký způsob najdu. Nedovolím, aby tvůj život a to, co ses naučil, vyšlo nadarmo, přísahám.“ A pak jsem řekla to, co jsem vždycky říct chtěla, ale nedokázala jsem to: „Miluju tě, tati.“ Rozostřeným pohledem se díval na strop, ale v jeho očích jsem viděla slzy. Zemřel jedné lednové noci. Když jsem vycházela z márnice, kam odvezli jeho tělo, sypal se z nočního nebe drobný sníh. Představovala jsem si, že tím vírem vloček vesmír vítá jeho duši. Dívala jsem se na nebe a najednou mě do tváře uhodil ostrý zimní vítr. A v té chvíli mi došlo, že z toho světa, ve kterém žiju, můj otec opravdu odešel. 11

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 12

NA VŠE CH NO MÁTE

Po pohřbu jsem v domě vyklízela tátovy věci. Otevřela jsem mrazák a uviděla tam pět kousků zmražené smuhy, které už nikomu nepatřily. Slzy, které jsem zadržovala, se konečně vyřinuly. Svezla jsem se na podlahu a plakala hořce, jako dítě. Cítila jsem, jak moc jsem otce milovala, a bylo mi strašně líto, že si odpíral potěšení, která měl na dosah ruky. Odešel a své oblíbené jídlo už nesnědl. A v té chvíli jsem si také uvědomila něco, z čeho se brzy stal slib, který jsem dala sobě samé. Takhle já žít nechci. Splním otcovo poslední přání. Musím najít způsob, jak zbohatnout.

12

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 13

ČÁST I.

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 15

1

GURU

Krátce nato, co otec zemřel, jsem oslavila čtyřicáté narozeniny. Po těch dvou událostech, čtyřicátinách a otcově smrti, jsem najednou vnímala život jinak. Pocházela jsem ze středostavovské rodiny, vystudovala špičkovou univerzitu a deset let pracovala jako novinářka v jednom z největších deníků v zemi. Pak jsem získala titul MBA na Wharton School na Pensylvánské univerzitě a vedla jsem oddělení vnějších vztahů v jedné americké společnosti. Můj život nebyl ani zvlášť úspěšný, ani zvlášť neúspěšný. Práce mi přinášela stálý plat i dostatečné uznání. Byla jsem vdaná za laskavého muže, který pracoval ve státní službě, a měli jsme jednoho syna. Neměla jsem strach, že budeme žít v bídě, ale také to nebyl život úplně bez finančních starostí. Ale ten život mě svazoval. Moje přítelkyně, které měly za manžely bohaté lékaře nebo právníky nebo které zdědily slušné majetky, si žily bezstarostně, ale já jsem si rozmýšlela, jestli utratit byť jen desetidolarovku. Když přišly noviny, vystřihovala jsem z nich kupony do supermarketu a nakupovat jsem chodila těsně před zavíračkou, protože už se zlevňovalo maso a ryby. Při řízení jsem vždycky porovnávala ceny pohonných hmot na různých 15

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 16

NA VŠE CH NO MÁTE

benzinkách. Když jsem pořizovala věci pro syna, celé hodiny jsem hledala na internetu nejnižší cenu. Nedokázala jsem kupovat příliš drahé věci. Vždycky jsem si nechala vracet peníze, i když to znamenalo poslat do obchodu účtenku a pak se hodiny dohadovat po telefonu. Ale ačkoli jsem neutrácela, můj plat z účtu mizel. Místo finanční stability jsem byla ráda, že nemám dluhy. Byla jsem neustále nervózní. Celý život jsem obětovávala dnešek pro zítřek. Ale kdy ten zítřek přijde? Kdyby se mě někdo zeptal, jestli takhle chci žít dál, byla bych jednoznačně odpověděla: Ne! Proto jsem po otcově smrti začala hledat nejlepší způsob jak zbohatnout. Hodně jsem toho přečetla a také jsem využila svých novinářských zkušeností a navštívila odborníky, abych se jich vyptala na nejlepší cesty ke získání majetku. Všichni ale odpovídali stejně: Schodiště k bohatství se rozpadlo. „Jak napsal Thomas Piketty, tempo nárůstu kapitálu předběhlo ekonomický růst. Ať se snažíte jakkoli, nedokážete už předstihnout lidi, kteří svůj majetek zdědili.“ „Rozvoj umělé inteligence a robotů bude snižovat zaměstnanost. Někteří kapitalisté tak budou ještě bohatší, ale obyčejní lidé zchudnou.“ Při svém pátrání jsem se setkala také s mnoha mladými dospělými. I oni zoufale hledali odpověď na stejnou otázku jako já. „Starší generace tvrdí, že plat si musí člověk šetřit na důchod. Ale já nechci obětovat mládí pro budoucnost.“ „Dostanu plat, z něj zaplatím nájem, splátku studentské půjčky i životní náklady a nezbude mi nic. A až se ožením a budu mít děti, bude to stát ještě víc. Myslím, že nikdy nebudu schopen moc utrácet za sebe ani si v budoucnu koupit dům.“ „Proč každou chvilku někdo zbohatne, když všichni říkají, že zbohatnout je dneska hrozně těžké? V čem je to jejich tajemství? Zbohatnu někdy i já?“ 16

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 17

GU RU

Nakonec, poté co jsem ze všech stran slyšela samé negativní věci, mi někdo řekl, že na celém světě je jen jeden člověk, který na mou otázku dokáže odpovědět: žena zvaná „guru bohatých“. Jak jsem to slyšela, zlobila jsem se na sebe, protože před deseti lety jsem se s touto guru setkala. Na konci roku 2006 jsem pracovala jako novinářka a můj tým měl na starost víkendovou přílohu. Neustále jsem tedy hledala témata, o kterých bych mohla napsat nějaké lehké víkendové čtení. Jednou, když jsme s dalšími novináři seděli u vína, vyprávěl někdo o jakési „guru bohatých“ jménem Sujun I. Tato žena, se kterou se chtěl sejít každý známý boháč, byla mladá, jen něco přes dvacet, absolventka prestižní univerzity. Ve věku šesti let se už naučila klasický asijský věštecký systém, kterým lze předpovídat osud člověka na základě data a času narození, zvaný „Čtyři pilíře“. Také říkali, že zvládla všechny hlavní východní a asijské klasiky a analyzovala data tisíců lidí, aby se dopracovala k vlastnímu poznání. A všechny její knihy o bohatství se staly bestsellery. „No páni! To zní neuvěřitelně! Pověz mi o té guru něco víc,“ zvolala jsem. Kolega usrkl vína a mluvil dál. „A víš, co je nejneuvěřitelnější? Každý, kdo s ní mluvil, má pocit, že se setkal s někým jiným.“ To už jsem doslova hořela zvědavostí. „Podle některých připomíná moudrou učitelku, jiní říkají, že je spíš jako čarodějnice, která láká lidi k sobě, a jiní ji popisují jako nevinnou holčičku. Slyšel jsem, že pár mužů podlehlo jejímu magnetismu tak, že ji zbožňují. Ale ona jim pochopitelně nedává šanci.“ „Vážně?“ „Vážně. Ale všichni, kdo se s ní sešli, se shodnou na jedné věci. Říkají, že jejich život se změnil. Prý se chopili šťastné příležitosti a nakonec zbohatli.“ Instinkt mi říkal, že by z toho mohl být skvělý článek. Strašně jsem si přála setkat se s ní a zjistit, jaká je doopravdy. Stačilo o ní 17

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 18

NA VŠE CH NO MÁTE

slyšet a byla jsem si jistá, že její příběh bude mít u čtenářů velký úspěch. Zavolala jsem a domluvila si s ní schůzku. V den, kdy se interview konalo, jsem na ni čekala v hale jisté budovy. Za chvilku se otevřely velké skleněné dveře a někdo vstoupil. V životě jsou okamžiky, které si člověk pamatuje, jako kdyby se staly včera, včetně atmosféry, vzduchu, zvuků. A já nikdy nezapomenu ten okamžik, kdy jsem prvně spatřila Sujun. Zpočátku jsem jí neviděla jasně do tváře, ale na první pohled jsem věděla, že tohle je ona, guru. Celá atmosféra kolem ní byla odlišná, skoro mystická, jako by ji halil časně ranní opar. Stalo se to poprvé a také naposled, co jsem z někoho tenhle dojem měla. Byla jsem podvědomě nervózní a zůstala jsem stát na místě jako přimrazená. Sujun došla až ke mně a podala mi ruku. Ta ruka mě překvapila – byla tak křehká, že ve mně probudila ochranitelský instinkt. „Vy jste paní Hong, že? Těší mě.“ Váhavě jsem promluvila. „Ano… Dobrý den… Jak vás mám oslovovat…?“ „Stačí, když mi budete říkat jménem.“ Měla sladký, melodický hlas, elegantní a důstojný postoj, štíhlou postavu s nezvykle hubenýma rukama a nohama. Kulatý obličej s jemným nosem byl mléčně světlý a mandlové oči při úsměvu zajiskřily. Nebyla klasicky krásná, ale její vzhled byl okouzlující. Bylo jí tou dobou tak sedmadvacet osmadvacet, ale vypadala mladší, až na ty pronikavé oči. Tehdejší interview proběhlo jako kouzlem. Naprosto jsem se zabrala do rozhovoru se Sujun a skoro jsem si nevšímala okolí. Sujun mě ohromila hloubkou svého vhledu. Konverzaci řídila ona, každé její slovo mělo význam a nabídla mi moudré rady a laskavou útěchu ve slovech, která se snadno chápala. Když jsem rozhovor končila, zeptala jsem se: „Jaké plány máte do budoucna?“ 18

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 19

GU RU

„Shromáždila jsem případy bohatých lidí z celého světa a analyzuji vztahy mezi bohatstvím a životním postojem.“ „No to zní strašně zajímavě. Taková analýza by mohla odhalit tajemství zbohatnutí!“ Sujun mě zlehka vzala za ruku a řekla: „Vy si to možná ještě neuvědomujete, paní Hong, ale pořád ještě jste zavřená v kleci. Jestli se rozhodnete z té klece se vysvobodit, tak se do deseti let znovu setkáme.“ Tehdy jsem nechápala, co její slova znamenají, a tak jsem jim nevěnovala velkou pozornost. Ale teď, po deseti letech, se mi její poznámka o dalším shledání rozezněla v uších jasně jako hudba. Kde asi teď je? A vzpomene si vůbec, co mi tehdy řekla?

19

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 20

2

HLEDÁNÍ GURU

Prohledávala jsem internet a všude jsem se vyptávala, abych zjistila o Sujun něco nového. Po naší schůzce hodně psala knihy a přednášela. Její sláva rostla, protože i její vhled byl stále hlubší, a říkalo se, že na schůzku s ní se musí čekat i dva roky. Kolem jejího domu se shromažďovaly davy těch, kdo se pokoušeli se k ní dostat v době ekonomické krize nebo při výměně správní rady. Pak Sujun náhle zmizela. Už nenabízela konzultace bohatým lidem. Její zmizení způsobilo celou řadu problémů. Jedna celosvětová firma se na její doporučení spoléhala natolik, že vyhodila několik členů vedení, když se jim nepodařilo její radu získat. Kandidáti v nedávných volbách do parlamentu tábořili před jejím domem, ale do voleb ji nedokázali zastihnout. Může to být náhoda, že utrpěli zdrcující porážku? O tom, kde Sujun je, se povídalo ledacos. Jedni tvrdili, že se chystá odhalit ohromující tajemství, ke kterým se dobrala při svých konzultacích a analýzách, jiní zase věděli jistě, že odpočívá někde v cizině. Prý žije na osamělém místě v Evropě, nebo snad poskytuje konzultace boháčům v Japonsku. 20

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 21

H LE DÁ NÍ G UR U

Podle mých výzkumů se Sujun naposled objevila v médiích v roce 2013. Ve velkém korejském deníku s ní tehdy vyšel celostránkový rozhovor. Na fotografii se zářivě usmívala a noviny citovaly její výrok: „Když jsem analyzovala data získaná od bohatých lidí, začala jsem si všímat jednoho tajemství, které mají společné.“ Neprozradila ale, jaké tajemství to je. Teď, když jsem se rozhodla, byla jsem netrpělivá a chtěla jsem ji vidět co nejdřív. Povedlo se mi získat její mailovou adresu a vylila jsem si srdce. Psala jsem jí o našem setkání před deseti lety a ptala jsem se, jestli si na mě vzpomíná. Vyjádřila jsem žal nad ztrátou otce a svěřila jsem se, že si vášnivě přeji zbohatnout, abych splnila jeho poslední přání. A ona že je jediná, kdo mi může pomoci. Když si to zpětně promítnu, na to, že jsme se viděly jednou, jsem toho na ni vysypala celkem dost. Než jsem zmáčkla tlačítko Odeslat, zavřela jsem oči a modlila se: Prosím, prosím, ať si Sujun ten mail přečte… Stiskla jsem tlačítko. Mail odešel. Uplynulo několik dní. Měla jsem pocit, jako bych čekala na zprávu, zda mě vzali na vysokou. Srdce se mi rozbušilo, kdykoli se ozval můj telefon. Začala jsem se bát, že můj mail četla, ale nepamatuje si mě, nebo si mě pamatuje a teď si o mně myslí, že jsem se zbláznila. Asi týden nato jsem v příchozí poště uviděla novou zprávu. Vyskočila jsem jako čertík z krabičky. Sujun mi odepsala! Těší mě, že jste se znovu ozvala. Pamatuji si vás a gratuluji, že jste to dokázala. Její slova působila klidně a vyrovnaně, jako by věděla, že mě její odpověď dojme. Kondolovala mi k otcovu úmrtí a sdělila, že teď žije v Evropě. A co napsala dál, mi vyrazilo dech. Přišla správná chvíle. Pamatujete se, jak jsem vám říkala, že na světě neexistují žádné náhody? Všechno je součástí zázraku, který se už dávno chystá. 21

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 22

NA VŠE CH NO MÁTE

Napsala, že ji můžu kdykoli navštívit. Jen co jsem si to přečetla, sedla jsem k počítači, poslala jí mail, abych si domluvila schůzku, a koupila si letenku do Itálie.

Přibližně dvanáct hodin po odletu ze Soulu letadlo měkce dosedlo v Miláně. Sujun bydlela v hotelu poblíž jezera Como, asi hodinu a půl autem od města. Pronajala jsem si na letišti auto a vyrazila k jezeru. Cestou po dálnici jsem si vzpomněla na naše setkání před deseti lety. Sujun a já jsme dokončily interview a seděly jsme spolu u kávy. Tou dobou jsem se právě rozhodovala, jestli mám dál pracovat jako reportérka, nebo začít zase studovat a udělat si titul MBA. Chtěla jsem se Sujun zeptat na radu, ale váhala jsem, jestli si můžu dovolit otázku položit. Bohatí čekají celou věčnost, než se s touhle guru sejdou… Můžu od ní vůbec chtít radu, když jsem s ní přišla jen dělat rozhovor? Ale ta otázka je pro mě hodně důležitá a jinou šanci už možná mít nebudu… Když jsem se podívala na Sujun, uklidnilo mě to. Její oči, hluboké jako jezero, mě opravdu vnímaly. Ten pohled jako by mě ujišťoval, že nebude kritizovat nic, co jí řeknu. Když jsem jí vyložila svoje dilema, vyprávěla mi Sujun příběh z buddhistických svatých spisů: V buddhistických svatých knihách ( ) se vypráví příběh o liáně známé jako rotan. Byl jeden muž, kterého na poli napadl rozzuřený slon. Na útěku muž narazil na vyschlou studnu. Po šlahounu rotanu se spustil dolů. Když se podíval pod sebe, uviděl hady, jak otevírají tlamy a vyplazují rozeklané jazyky. Nahoře u kraje studny černé a bílé myši hryzaly liánu, které se držel. V té chvíli mu něco nečekaně skáplo na hlavu. Byl to sladký med. Muž, kterému 22

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 23

H LE DÁ NÍ G UR U

hrozila smrt, ať udělal cokoli, bez přemýšlení med spolykal a zapomněl na všechny své obavy. Pak se Sujun obrátila ke mně a laskavě se zeptala: „Jak se má ten muž z těžké situace dostat?“ „Myslím, že brzy zemře, ale aspoň si užije toho medu… Neumím si představit, že by to mohlo skončit jinak než jeho smrtí.“ Sujun si mou odpověď pozorně vyslechla a pak začala hovořit sama. „Má jen jednu možnost. Musí vylézt zase nahoru a bojovat se slonem. Jak se jednou rozhodne, souboj se slonem nebude už tak obtížný jako souboj s vlastním strachem. A vítěz bude odměněn nádherným pohledem na úžasnou zemi.“ Později jsem zjistila, že jsem plně nepochopila, co mi Sujun chtěla říct. Ale když jsem ji slyšela mluvit, cítila jsem, jak se ve mně jako slunce rozzářila naděje. Zrodila se ve mně odvaha začít znovu. Netrvalo dlouho a seděla jsem v letadle do Filadelfie, abych tam začala studovat byznys. V uplynulých deseti letech jsem si na její slova vzpomněla pokaždé, když jsem narazila na nějakou překážku. Jak se člověk jednou rozhodne, není vlastně tak těžké vyhrát nad slonem. Může vám připadat, že něco je nedosažitelně vysoko, ale když půjdete krok za krokem, dokážete to, a až to celé skončí, bude vám svět připadat trochu jiný. Později jsem si uvědomila, že tahle její rada byla to nejdůležitější, co jsem za celých deset let slyšela, a jen jsem žasla nad tím, jak mě „mistryně mysli“ dokonale prohlédla. Když jsem se probrala ze vzpomínek, byla jsem už v centru Coma. Míjela jsem kostelíky a domky s červenými střechami s výhledem na modrou oblohu mramorovanou obláčky. Projela jsem městečkem a po levé straně silnice se objevilo úžasné jezero. Domy stály v kouzelné blízkosti vody a od hladiny jezera se odráželo středomořské slunce. Začala jsem se hrozně těšit. Uběhlo deset let. Jak asi teď vypadá? Co se s ní mezitím stalo? 23

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 24

NA VŠE CH NO MÁTE

Poté co jsem dorazila do hotelu, byl už skoro čas na schůzku. Hotel byl luxusní, vypadal spíš jako přepychové soukromé sídlo. Z mramorové haly byl výhled na jezero. Napadlo mě, kolik asi stojí jedna noc. Podvědomě mě takové luxusní a zjevně drahé prostředí děsilo. Černé sako a bílá košile, které jsem měla na sobě, jako by tam nepatřily. Stála jsem na místě, oběma rukama jsem svírala ucho tašky s laptopem a ramena jsem měla úplně ztuhlá. A právě v tom okamžiku jsem uslyšela hlas, klidný jako hladina jezera. „Cením si toho, že jste vážila tak dlouhou cestu.“

24

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 25

3

NOVÉ SHLEDÁNÍ

Bez přemýšlení jsem se otočila. Tam, odkud se stříbřitý hlas ozval, stála vyrovnaně elegantní ženská silueta. Za zády měla jezero, zářící jako odraz zrcadla, takže zpočátku jsem jí neviděla do tváře. Okamžitě jsem ale věděla, kdo to je: guru Sujun. Bylo to stejné jako před deseti lety – jako by kolem sebe měla jinou atmosféru. Na sobě měla černé šaty po kolena, které elegantně klouzaly z ramen, a vlnité vlasy do půli zad se leskly. Nebyla nijak vysoká, ale s jezerem v pozadí působila mimořádně důstojně. Připadalo mi, že má kolem sebe svatozář, ale to asi bylo jen slunce. Sujun zvolna vykročila ke mně. Během těch pár kroků mi připadalo, jako by se neustále měnila. V očích jí proběhlo rozkvetlé jaro, vášnivé léto, třepotavý podzim a mrazivá zima. „Je to už dost dávno. Vážím si toho, že jste si na mě udělala čas,“ řekla jsem a musela jsem přitom hodně ovládat svou nervozitu. Lehce se zastavila přede mnou. Voněla opojnou směsí ylang-ylangu, jasmínu a pižma. Před třicítkou byla svěží jako jarní růže. Teď to byla růže v plném květu, růže na vrcholu léta pod prudkým sluncem. Byla silná, ale nebudila strach. „Vypadáte lépe, než jsem čekala. To je dobře.“ 25

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 26

NA VŠE CH NO MÁTE

Zahnala jsem slzy, když jsem si vzpomněla na nedávnou ztrátu. Sujun se přátelsky usmála a vedla mě do svého apartmá. Telefonicky objednala kávu a já jsem se zatím rozhlédla po pokoji. Tmavočervená pohovka působila mezi dobovým nábytkem jako štětec namočený do barvy. Za oknem bylo vidět jezero Como. Tady se tedy schovávala celá ta léta? „Je tu nádherně. Už jste tady dlouho?“ zeptala jsem se. „Ne, přijela jsem před třemi dny,“ odpověděla. „Vážně? Všichni si lámali hlavu, proč se s vámi nemůžou nijak spojit…“ Sujun se záhadně usmála a poklidně se mi podívala do očí. Naklonila se vpřed a zlehka mi položila ruku na paži. „Ale ti, kdo se mají setkat, se nakonec setkají,“ řekla. Byla jsem jako očarovaná. Svěřila jsem se jí se svým žalem ze ztráty otce i s tím, jak mi od té doby můj vlastní život připadá svázaný a omezený. Vysvětlila jsem jí, že otec chtěl, abych žila lépe, a v té chvíli jako by se protrhla ucpaná přehrada – rozplakala jsem se před ní. Od otcovy smrti jsem ani jednou neplakala jinak než sama, ale před ní jsem měla pocit, že se své bolesti můžu otevřít. Sujun mě držela za ruku a beze slova mi nabídla kapesník. Pak se na mě zamyšleně podívala a řekla: „Je velice důležité cítit smutek takový, jaký je. Tak a jen tak žal nezůstane stát, ale proudí jako řeka. Když potlačujete své pocity, začnou vám otravovat mysl, stejně jako se kazí stojatá voda.“ Při těch slovech jsem se uklidnila a už jsem se nesnažila slzy polykat. „Přemýšlela jsem o otcově životě a hodně jsem se přitom naučila. Táta pro mě udělal hrozně moc. Ale já se nechci věčně obětovat jako on. Chci si užívat života a nestydět se za to.“ Rozhovor na pár vteřin přerušilo zaklepání na dveře. Hotelová služba donesla kávu. Číšník v obleku prostíral stolek a já jsem se mezitím zase ovládla. A také jsem rozvažovala, jestli jí mám, nebo nemám položit otázku, která se mi honí hlavou. 26

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 27

NOVÉ SH LE DÁNÍ

Káva voněla po celém pokoji. A když jsem se podívala Sujun do poklidných očí, vyrazila mi ta otázka z úst sama. Byla to otázka, kvůli které jsem vlastně přijela až tam. „Jak můžu zbohatnout?“ Sujun, místo aby odpověděla přímo, vzala mlčky svůj šálek s kávou. Byl ozdobený drobnými růžovými a zlatými růžičkami. Zvedla ho ke tváři, přivoněla si ke kávě a s pousmáním upila. Poupě na šálku najednou jako kdyby se prudce rozvinulo. Celý svět jako by se na chvilku točil kolem ní. Usrkla kávy a trochu zvedla hlavu. Zatajila jsem dech. „Odpověď zní: Mějte.“

27

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 28

4

UMĚNÍ MÍT

Sujun mluvila rytmicky a zdůrazňovala některá slova. „Zkuste vnímat to, co právě teď máte. Přesně tohle to slovo znamená.“ Je to nějaká zenová hádanka? Možná budu muset odpovídat na otázky, jejichž smysl nechápu, dokud si sama nenajdu nějakou metaforickou odpověď. Měla jsem obavy, že mi Sujun položí nějakou obtížnou hádanku, kterou nedokážu vyřešit. Sujun se mlčky dívala oknem na jezero. Pokusila jsem se udělat totéž, se stejným soustředěním jako ona. Za luxusním sametovým závěsem bylo krásně vidět kobaltově modrou vodu. Ve slunečním světle se hladina leskla jako tisíce skleněných korálků rozházených na stříbrném podnosu. „Ve světě je spousta peněz. Stejně jako si můžeme ponořit ruce do vody a cítit, jak je chladná, můžeme rovněž cítit hojnost a těšit se z bohatství. To znamená umění Mít: to je ta vnitřní síla, která urychlí a mění proudění vody. Stejně jako každý potůček nakonec dospěje k moři, umění Mít nás nakonec donese k většímu majetku.“ Pořád mi to nebylo o mnoho jasnější. Soustředila jsem se tedy 28

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 29

U M Ě NÍ M ÍT

na slovo, které opakovaně používala. „A co to vlastně znamená, umění Mít?“ Sujun se záhadně usmála, zlehka se dotkla svého šálku s kávou, pak sevřela ouško a napila se. Chvilku bylo ticho, ale příjemné. Místo aby odpověděla na mou otázku, ukázala na můj telefon, který ležel na stole, a zeptala se: „Kdy jste si koupila tenhle mobil?“ „No, asi před rokem, myslím. Pořídila jsem si ho, protože to byl úplně nový model.“ „Dobře, tak se vraťme k té době před rokem. Jak jste se cítila, když jste si ho kupovala?“ Ten mobil! Když jsem ho kupovala, byla jsem z toho celá vyděšená. Byl to nejdražší mobil v obchodě, horká novinka. Myslela jsem si, že s ním budu vypadat jako správná a schopná byznysmenka. Ale přitom jsem z toho měla výčitky svědomí. Vážně si ho můžu dovolit? Není moc drahý? Lacinější by posloužil stejně dobře. Dost dlouho jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem si ho koupila na šest měsíčních splátek. Když mi tiskli účet, bušilo mi srdce, protože mi připadalo, že moc utrácím, že dělám chybu. Od té doby pokaždé, když vidím měsíční výpis, vyčítám si to a mám pocit, že to byly vyhozené peníze. Upřímně jsem se přiznala: „No, váhala jsem, protože byl hodně drahý, a nebyla jsem si jistá, jestli si to můžu dovolit. A když jsem zaplatila, cítila jsem se provinile a litovala jsem, že jsem to udělala…“ „Takže jste z toho neměla radost.“ „Ne. Cítila jsem se hrozně. Snažila jsem se sama sobě ten nákup zdůvodnit, ale pořád jsem se s tím nesmířila.“ „Mít znamená jasně vnímat dostatek ve chvíli, kdy utrácíte peníze,“ začala Sujun vysvětlovat zvučným hlasem. „Na vaši první otázku – jak můžu zbohatnout? – existuje celá řada odpovědí, ale nejprostší a nejúčinnější způsob, jak se stát bohatým, je právě takový.“ 29

Na vsechno_Kor2.qxp_Sestava 1 03.04.20 10:20 Stránka 30

NA VŠE CH NO MÁTE

Hlavou se mi honila spousta otázek. Když si kupuji věci, tak přece přicházím o peníze, ne? Peníze mám, protože je neutrácím! To, co mi Sujun říkala, mi připadalo jako tvrzení, že můžu sníst koláč, a přesto ho mít. V očích měla úsměv, jako kdyby chápala můj zmatek. „Představte si, paní Hong, že vyděláváte sto tisíc dolarů měsíčně. A pak si představte, že si v takové situaci kupujete tenhle mobil. Cítila byste se stejně?“ Na chvíli jsem zavřela oči. Představila jsem si, že mám na bankovním účtu spoustu peněz. Uvědomila jsem si, že se usmívám – jen ze samotné té myšlenky se mi točila hlava nadšením. Otevřela jsem oči a podívala se na mobil. Telefon, který se zdál beznadějně předražený, jsem teď vnímala docela jinak. Nic na tom není. Můžu si ho docela dobře koupit, vždyť budu mít peněz vždycky dost. „Je příjemné o tom už jen přemýšlet,“ uvažovala jsem nahlas. „Takže… tohle je ten pocit? Tohle znamená Mít?“ „Popište mi ten pocit.“ Sujun se naklonila ke mně. Soustředila se na má slova, jako by na nich nesmírně záleželo. „Když si představím, že mám vysoké příjmy, tak si ten mobil kupuji s nadšením. Vůbec bych si tím nelámala hlavu, protože bych na to prostě vždycky měla. Naopak, připadala bych si líp. Ten mobil by byl důkaz, že mám peníze.“ Když to Sujun uslyšela, v očích se jí zatřpytilo a zeširoka se usmála. Zvedla ukazováček a řekla: „Přesně tak, byla byste z toho nadšená! Je to velice příjemný pocit, mít peníze a vyměnit je za něco, oč stojíte.“ Jako reportérka jsem dělala rozhovory s řadou známých ředitelů a bohatých lidí. Když jsem se zeptala: „Jak jste zbohatli?“, někteří ledabyle odpověděli: „Měl jsem štěstí.“ Jiní řekli, co člověk čekal, třeba „Uspěla jsem na trhu“ nebo „Měl jsem kolem sebe šikovné lidi“. Ale ať odpověděli jakkoli, nevěnovali své odpovědi – ani mně – žádnou zvláštní pozornost. 30