Issuu

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 3

Preston Norton NEANDERTÁLEC OTEVÍRÁ DVEŘE DO NEZNÁMA

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 4

NEANDERTHAL OPENS THE DOOR TO THE UNIVERSE

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 5

Pro Shannon, kterou jsem nikdy nepotkal, která však zůstala v srdcích ostatních, a díky tomu jsem ji mohl poznat.

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 7

JEDNA Do mezihvězdné struktury vesmíru jsou neodvolatelně zapsána

tři pravidla střední školy. Pravidlo číslo jedna: Všechno je to úplná kravina. A než si mě zařadíte jako nějakého malého naštvaného mladistvého blbečka, měli byste vědět, že rozhodně nejsem malý. Po pravdě řečeno, jsem spíš takové monstrum. Je mi šestnáct a nějakým podivným zázrakem jsem atakoval hranici sto dvaceti kilogramů. No, ty kráso, říkáte si nejspíš. Táhni někam do divočiny, dodáváte. Přijde vám to šílené? Tak já vám to řeknu ještě jinak. Vážím víc než metrák. Občas jsou znalosti matiky spíš na škodu. Ne, že bych byl vyloženě tlustý, jsem velký tak nějak obecně. Měřím totiž přes dva metry. Jsem vlastně taková polorozvinutá humanoidní velryba, živoucí důkaz, co by se stalo, kdyby se evoluce zvrtla. Jako dítě Síly zplozené neposkvrněným početím mezi Jabba Huttem a Žvejkalem. Člověk jako já nemusel kraviny vyhledávat, nacházely si mě samy, jako protisádlové rakety. Zde je několik zářných příkladů: „Hej, Cliffe!“ řekl Kyle Dunston sedmnáctého září loňského roku poté, co jsem v hodině algebry pana Gunthera upustil tužku. „Věděl jsi, že když se sehneš, máš rýhu mezi půlkama tak velkou, že by se do ní vešel celej Grand Canyon?“

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 8

„Zpomal, Neandertálče,“ řekla Lacey Hildebrandtová druhého prosince, když jsem se snažil dostat do fronty na oběd. „Podle mě už jim Twinkies i malý děti došly.“ „Nezlobte se, pane Hubbarde,“ řekl mi dříve zmíněný pan Gunther minulý měsíc po škole, konkrétně dvacátého třetího března, když kontroloval můj zvláštní úkol z mnohočlenů. „Mohl byste, prosím, zkusit neznít jako tryskáč, když dýcháte? Neslyším ani vlastní myšlenky.“ Tak to jsem já, Clifford Hubbard, ten, co má zadek větší než Grand Canyon, žere Twinkies a malé děti a funí jako tryskáč. Mezi populací Střední školy Šťastné údolí lépe znám jako Neandertálec. Což souvisí s pravidlem číslo dvě: Lidi jsou kreténi. A nejen studenti, jak pan Gunther tak krásně demonstroval. Všichni. Pár příkladů jmenovitě: 1. Zástupce ředitele Swagley, který mě vždycky sledoval, jako bych byl nějaký uprchlý vězeň, který se tu jen maskuje za nezletilého. Jasně, oranžovou kombinézu jsem zakopal v lese, kousek od místa, kde jsem pohřbil i všechna ta těla. 2. Poradce pro povolání, pan Gubler, který mi navrhl, abych se dal na kariéru v sanitárním inženýrství. Stereotypy stranou (kdybyste to nevěděli, sanitární inženýr je mimo jiné eufemismus pro popeláře), sanitární inženýrství je respektovaným odvětvím průmyslu, poměrně dobře placená práce se zcela zásadním důrazem na bezpečnost životního prostředí, které není třeba se vysmívat. Bohužel, můj otec býval popelář, teda než se dal na dráhu profesionálně nezaměstnaného, a pan Gubler to moc dobře věděl. Což z něj dělalo Velkovezíra všech pitomců. 3. Paní z kantýny, slečna Prudyová, která na mě pokaždé zírala, jako by nechápala, proč jsem zrovna v její frontě na

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 9

oběd, když bych měl být v té druhé, v místní satanistické buňce, kde servírovali Twinkies a malé děti. Mohl bych v tom seznamu pokračovat dál a dál, což mě přivádí k Aaronu Zimmermanovi. Tomu Aaronu Zimmermanovi. Ne, že by byl větší nebo menší pitomec než všichni ostatní. Byl to v podstatě úplně normální pitomec. Byl zkrátka jen nejpopulárnější pitomec ve Šťastném údolí. No, co vám budu povídat. Byl super. Jak moc? Představte si, že by byl Volný den Ferrise Buellera natočený podle skutečného příběhu Aarona Zimmermana – té lidské bytosti, jejíž přání vesmír bůhví proč zázračně plnil. Ale místo Matthewa Brodericka by Aarona hrál geneticky upravený klon mladého Brada Pitta a Toma Cruise. Quarterback? Tak určitě! Průměr jedna celá nula? Samozřejmě! Jeho bimbase jsem sice neviděl, ale vsadím se, že je velký jako menší nukleární hlavice. No a proč ne? Všechno ostatní mu přece vychází! Ale předtím, než se objevil seznam – více se o „seznamu“ dozvíte později – jsem se s Aaronem Zimmermanem osobně setkal vlastně jen jednou. Jak by se někdo tak oblíbený jako on vůbec dostal do kontaktu s někým, jako jsem já? No přece kdyby se jeho fotbalový míč odrazil od mé hlavy! Stalo se to dvanáctého dubna (padesát minut po dvanácté odpoledne, jestli to chcete vědět přesně). Měl jsem na sobě svoji šťastnou mikinu – jednoduchou černou mikču s čtyřlístkem vepředu. To označení bylo míněno spíš ironicky, protože vždycky, když jsem ji měl na sobě, se stalo něco špatného. Můj starší bratr Shane mi ji dal k narozeninám, ale vsadím boty, že ji koupil od nějaké čarodějnice, protože byla určitě prokletá. V podšívce přední kapsy byla díra, do které jsem si rád zastrkával pravý palec, a ona tak byla pokaždé větší a větší. Nemohl jsem si pomoct. Byl to nejspíš nervový tik, nic zvláštního, když v podstatě nosíte časovanou bombu.

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 10

Mezitím Aaron poslal zmíněný míč přes narvanou chodbu svému kumpánovi Kyleu Dunstonovi – samozřejmě, přesně tomu s Grand Canyonem. Trajektorie toho míče vedla vysoko nad hlavami přítomných. Bohužel pro mě, i moje hlava se tyčila vysoko nad hlavami přítomných. Ten míč se potkal s mým obličejem. Vážím sice víc než metrák, ale ta rána mě skoro poslala do minulého úterý. Namísto toho, abych narušil časoprostorové kontinuum, jsem jednoduše narazil do nejbližší skříňky, na které jsem zanechal dokonalý fosilní otisk ve tvaru neandertálce. Na asi pět zmatených sekund jsem neměl tušení, co se stalo. Hlavou mi šlo asi něco takového: Eeeh… Aahhh… Uarghhhh… Ještě jsem se ani nedostal ze svého skříňkového kráteru, když ke mně Aaron prošel davem jako Mojžíš Rudým mořem. Podal mi ruku a já ji přijal. „Týjo, jsi v poho?“ zeptal se a přemáhal smích. „Koukám, že ses na tý skříňce podepsal.“ Pořád jsem měl problém fungovat v angličtině, takže jsem jen mrkal a marně se snažil pochopit tu prchavou věc nazývanou realita. Aaron s úsměvem pokukoval po rozbité skříňce, což v mém pomatení mysli mohlo vypadat jako smích. „Chlape, cos měl k snídani? Twinkies a malý děti?“ Vím, že jsem velký a že ve světě, ve kterém žijeme, velký rovná se hloupý. Ale já jsem hloupý nebyl. Došly mi hned tři věci naráz: 1. Ta hláška pocházela od Lacey Hildebrandtové. 2. Aaron Zimmerman s Lacey Hildebrandtovou chodil. (Pravděpodobně vám to připadá jako jedna velká náhoda, ale nenechte se mýlit. Aaron vypadal jako James Bond a vždycky dostal tu nejlepší holku. Nikdy pohlavně přenosnou

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 11

nemoc. Nebo měl všechny pohlavně přenosné nemoci? Kdo ví?) 3. Během svého krátkého vztahu se ti dva zjevně velmi dobře bavili na téma Neandertálec, žrout Twinkies a malých dětí. Což mě přivádí ke třetímu pravidlu střední školy: Pěsti jsou hlasitější než slova.

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 12

DVA M oje pěst se proměnila v demoliční kouli, která se chystala udě-

lat díru do Aaronova geneticky upraveného BradCruisovského obličeje. A tehdy jsem zjistil, že jsem se krutě přepočítal. Nebyl jen klonem Brada Pitta a Toma Cruise. Někde v tom genetickém kódu musel být i Bruce Lee, protože se ohnul v pase dozadu a těsně unikl mé pěsti. Pak se narovnal jako na pérku a trefil mě přímo do čelisti. Jsem sice vážně kus chlapa, takový menší obr z Brobdingnagu… ale, sakra! Zavrávoral jsem, až jsem málem znovu spadl do kráteru ve tvaru Cliffa, ale naštěstí jsem se zachytil rukou. Aaron se ani nehnul. Jeho dobrý přítel, Kyle Vlezdoprdelka Dunston, žil ale nejspíš v domnění, že Aaron je prezident Spojených států a on že je členem Tajných služeb, a tohle byla najednou záležitost národní bezpečnosti. Vlítnul mezi nás a máchal rukama, jako chobotnice na tripu. V duchu jsem se usmíval. Na tohle jsem čekal od sedmnáctého listopadu loňského roku. Tak Grand Canyon, jo, ty šmejde? Má pěst vyletěla přímo a jistě jako beranidlo, rovnou do té jeho užvaněné díry v obličeji. Pamatujete si na tu scénu ze třetího dílu Matrixu, ve které dá Neo agentu Smithovi ránu pěstí do hlavy, až se mu celý obličej rozvlní?

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 13

Jo. Tak přesně to se podle mě stalo i tentokrát. Kyle proletěl chodbou jako hadrová panenka přímo mezi hlouček lidských supů, kteří už se nemohli dočkat, až se budou moct popást na cizím neštěstí. Vrhl jsem se vší svou hybnou silnou proti svému zbývajícímu soupeři. Aaron mi vyletěl naproti jako tryskáč. Narazili jsme do sebe jako dva zuřící bouřlivé přílivy lidského vzteku. Možná jsem měl tělesnou hmotu velrybího mláděte, ale Aaronovy reflexy byly rychlé jako blesky. Jeho levý hák se setkal s mou čelistí na opačné straně než předtím – PRÁSK! Aspoň teď bude můj obličej pochroumaný souměrně. Naštěstí pro mě se potvrdilo, jaká je gravitace mrcha. Už jsem byl na něm, jeho rána mě jen zlehka vykolejila. Váleli jsme se po chodbě jako předimenzovaný šišatý míč velikosti asi tak Toyoty Prius. Držel jsem ho za krk, ale Aaron se rozhodl, že bude hrát podle pravidel věznice, a chytl mě za bradavky. Teda, ne, že by je musel nějak zvlášť hledat. Podle mě mám solidní béčka, a jestli ty Pop-Tarts s hnědým cukrem a skořicí nepřestanou být tak neskutečně dobré, brzo budu mít céčka. Aaron chrčel a já ječel. Pustili jsme se zároveň. V daný okamžik jsem toužil po jediném – schoulit se do fetální polohy a brečet. Oba jsme se vrávoravě postavili a sténali opilí bolestí jako párek zombíků z Romerova filmu. „Ty jeden… zmetku,“ huhňal Aaron mezi namáhavými nádechy. Zněl stejně vyčerpaně, jako jsem se já cítil. „Na vyvrženýho vorvaně… se rveš docela obstojně.“ „Dík,“ řekl jsem. „Ty taky… na… narcistickýho… zženštilýho… megakokota.“ Aaron se tomu kupodivu zasmál. „No neke…Neandertálec… zná slova a tak vůbec.“ „Ale no tak… angličtinu… mám v malíku… ty… vořežprute.“ A tehdy se aktivovaly moje spidermanovské smysly a zaznamenaly strašlivé narušení Síly. Nebo, že by to bylo jen tím, jak

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 14

ostatní studenti najednou začali mizet, jako by se k nám svižně blížil nějaký průšvih? „CLIFFORDE HUBBARDE!“ A do hajzlu. Ten výkřik vyšel z úst jediné ženy na naší škole, která měla opravdu koule. Ruce držela v bok, to bylo vždycky špatné znamení. Vlasy jí jako rovná černá opona spadaly do tváře zkřivené ve Šklebu Smrti. Ředitelka McCaffreyová byla pěkně nasraná.

Doufám, že jste si všimli, že McCaffreyová nezařvala Aaronovo jméno. Jen moje. A víte proč? Vzpomínáte si na pravidlo střední školy číslo jedna? A na pravidlo číslo dvě? Naštěstí byl ale do výslechové místnosti ředitelky McCaffreyové Aaron odveden stejně jako já. Býval by se k nám přidal i Kyle, kdyby toho třasořitku, co byl málem v limbu, zrovna neprohlíželi na ošetřovně. „Posaďte se, vy dva,“ řekla McCaffreyová. Aaron se zdvořile posadil, zatímco já jsem se spíš zhroutil do té křehké plastové sračky, co jen předstírala, že je zařízení určené k sezení. Vydala dlouhý, nešťastný sten a já si představil, jak zoufale odříkává Otčenáš, než pod tíhou mého zadku naposledy vydechne. Netrénovanému oku by kancelář ředitelky McCaffreyové připadala jako zářný příklad radostné profesionality. Ale mě teda nikdo oceněními pověšenými v rámech na stěně ani knihovnou plnou inspirativních kravin s názvy jako DĚTI JSOU NAŠE BUDOUCNOST nebo UČÍME S LÁSKOU jen tak neoblbne. A to ani nemluvím o tom hrnku: NEJLEPŠÍ ŘEDITELKA NA SVĚTĚ. Čekám už roky na chvíli, kdy ze mě McCaffreyová aspoň na vteřinku spustí svůj jestřábí zrak, abych jí tam mohl hodit šavli.

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 15

McCaffreyová se usadila za svým stolem a pevně propletla ruce i nohy. „Tak co se dělo?“ zeptala se. Než jsem se stačil rozkoukat, z Aaronových úst už se řinula lavina slov. „No, víte, paní ředitelko, jen jsme s Kylem tak trochu žertovali a něco, co jsme řekli, se pravděpodobně dotklo tady Cliffa, protože…“ McCaffreyová už ale kroutila hlavou, oči zavřené, prsty jedné ruky přitisknuté na spánek, aby jí detektor kravin, co měla v hlavě, nespustil migrénu síly tajfunu. Druhou ruku zvedla a utnula tak vodopád Aaronových slov. „Dobrá, to by stačilo,“ řekla. Když znovu otevřela oči, propichovaly pro změnu mě. „Cliffe, teď chci, abys mi to, co se stalo, popsal ty.“ Všechny svaly v Aaronově obličeji zničehonic atrofovaly. Vážně moc bych si v tu chvíli přál vytáhnout iPhone, vyfotit si ho a dát si to jako pozadí. Ale bohužel nemám iPhone. Vlastně nemám ani jiný chytrý telefon. Co to melu, nemám vůbec žádný telefon. Moje rodina totiž spadala do zvláštní kategorie chudých, co si pro svoje dítě nemohli dovolit telefon, ani kdyby jim ten chlápek z T-Mobilu dával cihlu s tlačítkama zadarmo, protože, podle mého táty, ani mluvení s lidma není zadarmo. Zpět k Aaronovu obličeji… Ale, do háje s tím. Faktem bylo, že jsem s McCaffreyovou nechtěl mluvit. Prostě ne. Odmítal jsem to a ona mě neměla jak k hovoru přinutit. Že teda umím čumět. Šlehali jsme na sebe vzájemně laserové paprsky dobrou minutu. Její pohled mě chtěl přinutit se podřídit. Můj pohled říkal: Víš co, ženská? Dokážu i spát s otevřenýma očima. A jestli tě to zajímá, už teď jsem v limbu. Aaron přeskakoval pohledem z jednoho na druhého ve snaze přijít na to, co se vůbec děje.

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 16

„Mohl bys nás na chviličku omluvit, Aarone?“ zeptala se McCaffreyová. „Emmm, jasně! Mám počkat na chodbě…?“ McCaffreyová se netrpělivě zamračila. „Jasně, počkám venku,“ řekl nakonec Aaron. Celý nadšený se postavil a vyšel ke dveřím. Ale předtím mi ještě stihl ukázat fakáče. Ruku s vytrčeným prostředníčkem držel u těla, aby to McCaffreyová neviděla, had jeden. Pomalu odcházel a celou dobu ji takhle držel, dokud neotevřel dveře a nevyšel ven. Než zavřel dveře, ještě na mě mrkl. Něco ve mně se vznítilo. Zablikalo to, rozhořelo se a dýmilo, byl jsem toho najednou plný a měl jsem cíl. Příště, až Aarona Zimmermana uvidím, vymlátím z něj duši. Zabiju ho holýma rukama. Ale to až později. Teď jsme tu byli jen McCaffreyová, já a metaforický slon. „Víš ty co?“ rozbila McCaffreyová ticho jako skleněnou výplň. „Už mám těch tvých sraček plné zuby. Nehodláš se mnou mluvit? A čeho si jako myslíš, že tím dosáhneš? Komu si sakra myslíš, že pomůžeš, když budeš mlčet? Sobě totiž teda určitě ne.“ Vlastně se mi docela líbilo, když mi McCaffryová nadávala. V tu chvíli jsem alespoň mohl mít pocit, že je upřímná. Žádné pitomosti typu „Děti jsou naše budoucnost / Učíme s láskou“. Ne ne. Hluboko pod všemi těmi oceněními a hrnky pro NEJLEPŠÍ ŘEDITELKU NA SVĚTĚ byla Joan McCaffreyová tvrďačka, co miluje kafe a víkendy, ráda říká, co si myslí a nesnáší děcka, jako jsem já. To jsem bral. Na jejím místě bych se taky nesnášel. Sakra, vždyť já jsem já, a stejně se nesnáším! „Je to kvůli Shaneovi?“ zeptala se. Moje chuť účastnit se tohoto rozhovoru klesla rychlostí blesku z nuly na minus bambilion. „Vím, že je to pro tebe těžké, Cliffe,“ pokračovala. „Ale už je to skoro rok. Myslím, že i tvůj bratr by si přál, aby ses s tím

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 17

vyrovnal. Myslíš, že tahle…?“ ukázala na mě. „Ať už je to cokoli… myslíš, že je to ta osoba, kterou chtěl, aby ses stal?“ Shane strávil v kanceláři McCaffreyové pravděpodobně víc času než venku. Znala Shanea Hubbarda, toho vyhulence, výtržníka a mladistvého delikventa. Ale o mém jediném skutečném příteli nevěděla ani hovno. Naklonil jsem se k ní přes stůl a procedil mezi zuby: „Jděte. Do. Háje.“

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 18

TŘI Na týden mě vylili ze školy. Což by mohlo být fakt blbý, kdybych

si z toho vůbec něco dělal. Ale mně to bylo fuk. Úplně. Kdyby můj zájem mohl jít i do minusu, nejspíš by mi vůbec nestačila stupnice. V tuhle chvíli mě totiž zajímaly jen dvě věci: 1. nakopat Aaronovi prdel a 2. Shane.

Shane mě bude zajímat vždycky. Odešel jsem ze školy, ale nešel jsem rovnou domů. Nejdřív jsem si musel udělat malou odbočku. Shannondaleský hřbitov nebylo to úplně nejkrásnější místo na Bohem stvořené zelené zeměkouli. Vlastně ani nebyl zelený a rozhodně to nevypadalo, že by se na jeho stvoření Bůh jakkoli podílel. Bylo to víc hnědé než zelené zaplevelené prostranství plné deprese spodiny z přívěsů, protože, jak se zdá, i lidé jako my musí někde pohřbívat své mrtvé. Náhrobky trčely z deštěm nasáklé hlíny každý jiným směrem jako polámané, křivé zuby. Shaneův náhrobek byl zub, který se ještě nevyklubal. Který se nikdy nevyklube. Byla to na ležato položená deska z levného mramoru, do jejíhož povrchu byl vyryt nejmenší možný počet slov, protože i slova podle všeho stála peníze:

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 19

S H AN E LEV I HU BBARD V B O ŽÍ C H RU KÁC H

Pod tím byla malinkatým, sotva viditelným písmem napsána dvě data. Přesně šestnáct let a jeden měsíc. Dnes, dvanáctého dubna, měl narozeniny. Mělo mu být sedmnáct. Ale nebude. Nikdy mu nebude sedmnáct. Byl zamrzlý – trvalá pevná součást kroniky času. Byl jsem teď o pár týdnů starší než on. Být starší než váš starší bratr bylo poněkud znepokojující. Jako byste narušovali přirozený pořádek věcí. Pršet přestalo už před nějakou dobou, ale bouře uvnitř mě stále ještě neutichla. Nešlo o žádné hromy a blesky, nic takového. Jen nekonečný déšť. Byl jsem ho plný. Topil jsem se v něm. „Čau, brácho,“ řekl jsem. Shane neodpověděl. Protože byl mrtvý, to dá rozum. Shane měl vždycky na všechno odpověď. Dokonce i když si nebyl úplně jistý, o čem je řeč. Přesto vždycky odpovídal sebevědomě. Za tím sebevědomím bych šel až na konec světa. Bohužel, konec světa nastal dřív pro Shanea a mně nezbylo nic než tahle obří, zející rána. Nic než neutuchající déšť, ve kterém se topím, ale nikdy neumírám, protože to by nejspíš bylo až příliš snadné. „Nemám tucha, jestli jsi v nebi, nebo v pekle, nebo v nějakým předpekloidním očistci, každopádně vsadím boty, že je to tam lepší než tady.“ Shane neodpověděl. „Je tam vůbec něco? Jako, jasně, že se na těch pitomých náhrobcích píše ,V Božích rukách‘, ale tam se tyhle kraviny píšou, aby se lidi cítili líp. Jenže, kámo… je tam Bůh?“ Nic. „I kdyby nebyl Bůh ani nebe, ani nic jinýho, nešlo by, abys mě třeba občas pronásledoval nebo udělal nějaký takový ty duchařský kraviny, co by mě vystrašily, až bych si kákl?“

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 20

Shaneova odpověď se dala čekat. „Tak si to promysli. Možná bych mohl někde ukrást spiritistickou tabulku.“ Zanechal jsem Shanea v křivozubé tlamě shannondaleského hřbitova. Nevím proč, ale při odchodu z tohoto domova mrtvých jsem se cítil zase o něco méně živý.

Bydlel jsem v parku Arcadia, což byl park jen podle názvu. Ve skutečnosti to bylo obří parkoviště přívěsů. Chcete vědět, co je na přívěsech vtipného? Že všechny ty ustálené představy, co o nich lidé mají, jako že jsou to odporné, šváby prolezlé, špinavé parodie na domov pro lidskou spodinu… … jsou pravdivé. Prošel jsem dveřmi, které sotva držely v pantech. První, co lidé většinou zaznamenali, byl pach kočičích chcanek, který jsem naštěstí po těch letech už nevnímal. Podotýkám, že my jsme nikdy žádné kočky neměli. Další věc, které si obvykle všimli, byly fleky od cigaretového kouře na zdech. Byly to takové bledě žluté mapy, které vypadaly jako kočičí chcanky. Ani jeden z nás nekouřil. Můj táta sekl s kouřením už před deseti lety, ačkoli moje teorie byla, že to udělal jen proto, aby si mohl pěstovat svůj problém s alkoholem. A že otec uměl pít! On byl mimochodem třetí věc, které si lidé obvykle všimli, jak sedí na sedačce, pod nosem knír, na hlavě maskáčovou kšiltovku a s načatým lahváčem v ruce čumí na fotbalový zápas v telce jako na svatý obrázek. Nepřímo tak znovu prožíval svou vlastní fotbalovou slávu, která skončila jeho pokusem o studium na Střední škole Šťastné údolí. Určitě nebyl tak velký jako já, ale co mu chybělo do výšky, to hravě doháněl opileckou agresivitou. Ta špatná zpráva dorazila domů dříve než já. Ředitelka osobně si dala tu práci a zavolala kvůli mému vyloučení.

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 21

Za normálních okolností brala telefon máma. Bůh totiž otci nadělil jen dvě ruce – jednu, aby mohl držet dálkové ovládání, a druhou na lahváče. Aby mohl zvedat telefony, potřeboval by ještě třetí ruku, a tu neměl. Ale i kdyby ji měl, ještě by se musel přinutit zvednout svůj líný zadek z pohovky. Vždycky, když mámě sdělili nějakou jobovku, vynadala mi v soukromí. Nikdy o tom neřekla otci, protože mě měla raději živého než mrtvého. Pokaždé jsem ji vyslechl, hlavně proto, že mi na ní záleželo, a pokaždé jsem slíbil, že to už nikdy neudělám, ačkoli jsem neměl v plánu slib dodržet. Nechtěl jsem jí zlomit srdce, jenže na druhou stranu, pamatujete na pravidlo střední školy číslo jedna? A na číslo dvě? A vzpomínáte si na trojku? Něco zkrátka musí být hlasitější než slova. Slova jsou totiž úplně k ničemu. Ale to odbíhám. Problém byl, že máma nebyla tou dobou doma. A táta pochopitelně telefon nevzal. Nicméně ředitelka McCaffreyová nechala vzkaz na záznamníku, což je takové pravěké telefonní zařízení, které chudí lidé používají, aby si mohli nahrávat vzkazy a vyhnuli se telefonátům od věřitelů. Ten vzkaz táta slyšel moc dobře. A měl spoustu času notně se opít a pěstovat si svůj vztek. „Víš, co mě dokáže nejvíc nasrat?“ zeptal se mě. To nebyla řečnická otázka. Otec nikdy nekladl řečnické otázky. Kdybyste čekali dost dlouho, abyste na to sami přišli, nejspíš byste se to dozvěděli díky zásahu starobylého čínského bojového umění známého jako zui quan nebo taky „opilá pěst“. Fajn, ne tak úplně. Ale vlastně jo. „Co tě dokáže nejvíc nasrat?“ zeptal jsem se klidným, vyrovnaným hlasem, ačkoli jsem v sobě cítil záchvěv strachu. „Ne,“ odpověděl táta. Zvedl nebezpečný prst a ukázal jím na mě. „Chci, abys to řekl ty mně. Seš chytrej kluk, Cliffe. Koneckonců, zdědil jsi můj obrovskej intelekt. Tak mně řekni – co mě asi tak může nejvíc nasrat.“

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 22

„Že se teď budeš muset celej tejden dívat na můj hnusnej ksicht?“ (Občas zafungovalo, když jsem zesměšnil sám sebe.) „Tak to bacha!“ vyjel na mě. „Půlku toho ksichtu máš po mně, ty jeden nevděčnej ksindle. Jestli s ním máš problém, stěžuj si matce.“ Musím uznat, že můj otec byl chytroprd s prořízlou hubou, a to jsem po něm rozhodně zdědil. Na druhou stranu, většina chytroprdů používá jako zbraň sarkasmus, protože, jak je všeobecně známo, násilí je nemorální. Můj otec ale používal sarkasmus jen jako předvoj. „Zavolal jsem tý tvý ředitelce zpátky,“ pokračoval. „A zeptal jsem se, jak je na tom ten Zimmermanovic kluk. A víš, co mně řekla? Že si prej nemám dělat starosti, že nemá ani škrábanec.“ A do háje. „Ani škrábanec! Jak se do prdele stane, že kluk jako ty dostane tejdenní vyhazov, a přitom na tom druhým klukovi nenechá ani škrábanec?“ „Vim já? Je fotbalovej qaurterback.“ Když se na to dívám zpětně, musím uznat, že blbější odpověď jsem mu fakt nemohl dát. Jen to znovu vyvolalo stoletou hádku, kterou jsem neměl v nejmenším úmyslu opakovat. Táta se postavil, což znamenalo jediné – byl jsem skutečně v průseru. Byl možná menší než já, ale když se postavil, šel z něj strach. Jeho tělo se tak zvláštně napjalo, jako by mu snad měly prasknout žíly a následně explodovat celé tělo. Ale, co bylo důležitější, měl strašně rychlé ruce. Kdyby mlácení do lidí bylo jako rozdávat karty, mohl by od hodiny pracovat v kasinu v Las Vegas. „Vidíš? A to je ten problém,“ řekl. „Kdybys přestal čumět na ty podělaný sci-fi filmy a začal hrát fotbal, jak jsem ti řekl už asi sto tisíckrát, nerval by ses jak malá buzna.“ „Nervu se jako buzna,“ odpověděl jsem poněkud defenzivně. „Byli na mě dva. Kyle Dunston má teď hubu na druhou stranu.“

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 23

„Hele, nějakej Dunston je mně u prdele. Dyť je to chcípák. To byly jenom vedlejší ztráty. Vo co mně de, je, že ses rozhodnul porvat s tím Zimmermanovic klukem, a nechal ho vodejít bez jedinýho šrámu, což by se nestalo, kdybys konečně začal hrát ten posranej fotbal.“ Udělal krok od sedačky. Stál zpříma, byl napjatý a připravený k akci. „Co řekneš na svou vobranu?“ Už jsem v téhle situaci byl. Dával mi ultimátum – buď začnu hrát fotbal, nebo mě zmlátí. To samé dělal Shaneovi a jeho odpověď byla pokaždé stejná. Cítil jsem, jak se mi jeho slova derou na jazyk. „Fotbal je blbej,“ vypadlo ze mě. Táta se zastavil. Zastavil se stejně, jako se zastaví svět, a vše utichne, než vás zasáhnou zvukové vlny z atomového hřibu explodujícího v dálce. „Cos to řekl?“ Věděl dobře, co jsem řekl. Odtud už nebylo návratu. Ale já jsem po tom ani netoužil. Ne dneska. Tehdy se objevil opravdový Clifford Hubbard. Žádný Neandertálec. Žádný mladistvý delikvent. Ale člověk, kterého tvořila jen prázdnota. Jen skořápka. Prázdná. Rozbitá. „Slyšel jsi mě,“ řekl jsem. Nebo jsem se to aspoň pokusil říct, ale neměl jsem šanci větu dokončit.

Máma přišla domů v sedm, jako obvykle. Slyšel jsem, jak se v obýváku baví s tátou. Zasmála se něčemu, co říkal. Vždycky se smála, bez ohledu na to, jestli bylo to, co říkal, opravdu vtipné. Slyšel jsem, jak zmínil moje jméno, ale jen tak mimochodem, tak lhostejně, jako by šlo o špinavé prádlo nebo nákupní seznam. Šla rovnou do mého pokoje. Jako obvykle.

NeandrtalecKor2.qxp_Sestava 1 04.11.20 11:50 Stránka 24

Pořád měla na sobě uniformu z videopůjčovny Hideovo video, blankytně modrou, jako její něžné oči. Hideovo video patřilo japonskému retrofilovi jménem Hideo Fujimoto a byla to jediná videopůjčovna ve Šťastném údolí. Osamocená, jako poslední prostředníček vztyčený Netflixu a Redboxu. Ale víte co? O zákazníky neměli nouzi! Lidé se občas chtěli podívat na nějaký super film z dřívějška, který ale ti pitomci z Netflixu stáhli, a co vám pak zbude jiného? Pravda je, že lidé rádi chodí do videopůjčoven, zvlášť do těch, kde za pultem najdou někoho, kdo ví úplně všechno o úplně všech filmech, co byly kdy natočené. Třeba moji mámu. Vlastně jen díky tomu, že pracovala ve videopůjčovně, jsme měli se Shanem v pokoji slušnou výbavu. Zdědili jsme stařičkou třináctipalcovou telku s DVD přehrávačem a videorekordérem a Hideo nám dovolil vybrat si z filmů, které už vyřadil z oběhu a ve výprodeji si je nikdo nekoupil. Měli jsme celé tři police plné hollywoodských velikánů, jako byli Ridley Scott a James Cameron. Martin Scorsese a Quentin Tarantino. Kdybychom si museli zvolit nejoblíbenější žánr, nejspíš by to byla plichta mezi sci-fi a gangsterkami. Hned za nimi by byl Jim Carrey. (Ano, Jim Carrey rozhodně je žánr sám o sobě.) „Ahoj, zlatíčko,“ začala máma. Žádné „Musíme si promluvit“ nebo „Myslela jsem, že jsi říkal, že už se nebudeš prát“, nic takového. Vždycky jen… láska. Láska, která mě bolela, protože jsem věděl, že jsem mámu zase zklamal, ale ona mě zkrátka milovala i tak. „Ahoj,“ odpověděl jsem. Ležel jsem na palandě – vespod, samozřejmě, protože vršek byl Shaneův a já jsem to respektoval – a předstíral, že si čtu. Ale ve skutečnosti jsem se jen snažil zakrýt pravou část obličeje. Bylo jednodušší tvářit se, že je všechno v nejlepším pořádku, protože když je úplně všechno špatně, kde máte jako sakra začít? Máma si sedla do rohu postele, který jako jediný nezakrýval Cliff. „Co čteš?“