Karen Whiteová
Sny o pádu
Sny o padu_blok new.indd 3
04.06.20 14:22
DREAMS OF FALLING Copyright © 2018 by Harley House Books, LLC All rights reserved Translation © Blanka Brabcová, 2020 ISBN 978-80-249-4166-0
Sny o padu_blok new.indd 4
04.06.20 14:22
Věnuji Claire
Sny o padu_blok new.indd 5
04.06.20 14:22
Poděkování Děkuji úžasnému týmu v nakladatelství Penguin Random House za redakci, marketing, propagaci, prodej a výtvarnou práci. Já jen píšu knihy, ale vy všichni děláte doslova kouzla, aby doputovaly až do rukou čtenářů. Tisíceré díky za vaši podporu a přátelství v uplynulých jedenácti letech. Žádné poděkování by nebylo úplné, kdybych nevyzvedla své první čtenářky a nejlepší přítelkyně Susan Crandallovou a Wendy Waxovou. Děkuji, že jste vždy byly tak upřímné a na rovinu mi řekly, co dělám a co nedělám správně! Samozřejmě děkuji všem čtenářům, kteří si z věrnosti koupí každou moji knihu. Vaše nadšení a vlídná slova dokládají, že stojí za to, podstupovat trápení spojená se všemi termíny odevzdání rukopisu. Jste vážně nejlepší součástí tohoto spisovatelského koncertu, z nějž mám nejraději slovo „konec“. Děkuji občanům kouzelného města Georgetown v Jižní Karolíně za pravou jižanskou pohostinnost a laskavost, kterými mě zahrnovali během mé tamní návštěvy. Sběr materiálu, který jsem kvůli této knize prováděla, se díky nim stal zábavou. Zvlášť děkuji bývalé místní obyvatelce Marilyn Barnhillové, v níž jsem našla vzácný zdroj informací o Georgetownu padesátých let 20. století. Přeju si, abych to zde mohla vidět v tehdejší době! V neposlední řadě děkuji všem neznámým lidem bojujícím za záchranu starých budov, protože plně chápou, že naše národní historie je nerozlučně spjata s pamětníky, kteří již odešli nebo postupně odcházejí na věčnost.
Sny o padu_blok new.indd 7
04.06.20 14:22
Caol Áit: tento gaelský výraz označuje tenká místa – jak zní doslovný překlad –, na nichž se spolu setkávají tento a příští život. Podle legendy od sebe zemi a nebe dělí pouhé tři stopy, avšak na tenkých místech, na tenké linii, jsou si ještě bližší. Jedním z řady takových míst rozesetých po celém světě, na nichž se čas zastavil a světský a posvátný nadpozemský svět se vzájemně dotýkají, je Carrowmore v hrabství Sligo v Irsku.
Sny o padu_blok new.indd 9
04.06.20 14:22
První kapitola
Ivy 2010 Georgetown, Jižní Karolína
M
yslela jsem, že jsem mrtvá. Přitom jsem cítila vůni kvetoucí pupalky a slyšela hrdelní švitoření a pokřikování žvanivých jiřiček, jež se vracely přes močál domů. Viděla jsem jejich útlé, duhově se měnící siluety, jak letí po obloze zbarvené dokrvava zapadajícím sluncem a proplouvají mezi zčernalými korintskými sloupy a odrolenými komíny Carrowmore. Ten dům dostal jméno po legendárním tenkém místě, které leží v dalekém Irsku. Znovu jsem si vybavila hlas Ceecee, jak vypráví, co to jméno znamená a proč bych se měla držet co nejdál od tohoto místa. Ale stejně jako většinu řečí, které kdy Ceecee vedla, jsem tuhle báchorku poslouchala jen na půl ucha. Jak Carrowmore, tak já jsme se nyní nacházely v troskách, měly vráskami zbrázděnou omítku a praskliny v základech. Do celé záležitosti podivně zapadalo, že bych měla zemřít v tomto domě. Už jednou, ještě jako holčička, jsem tady málem zahynula. V duchu jsem se ptala, jestli tenhle dům čekal na druhou šanci. V dálce zaznělo burácení Ellisova mustangu ročník 1966. Kdybych se mohla hýbat, vyběhla bych předními dveřmi ven na cestu a vyrazila mu naproti, dřív než zmáčkne klakson a rozčílí tátu. Nic táta nesnáší víc než houkání klaksonů, Ellisovy dlouhé vlasy a pak ten bourák. Jenomže jsem se nemohla hýbat. Vše, co si pamatuji, je, že jsem šlápla na starou dřevěnou podlahu a pak jsem uslyšela praskání zetlelého dřeva. A teď tady ležím celá rozlámaná.
Sny o padu_blok new.indd 11
04.06.20 14:22
12
Karen Whiteová
Mozek mi připomněl, že jsem Ellise neviděla už déle než čtyřicet let. A také že své drahocenné auto prodal v roce 1969 těsně před tím, než odcestoval lodí do Fort Gordonu. Navzdory hořké vůni vyčerpání, která mě ovanula, jsem se s jiskřičkou naděje ptala, jestli pro mě Ellis po tak dlouhé době přijde. Zaznamenala jsem, že v ruce zaťaté v pěst mačkám něco měkkého, bezpochyby hedvábného. Prsty se musely prostě sevřít v okamžiku, kdy jsem pocítila, jak se mi staletá podlaha propadá pod nohama. Aha, to je stuha do vlasů, kterou jsem vytáhla ze zásuvky Larkinina prádelníku. Moje sladká holčička. Dcera, po níž jsem vždy toužila, a zoufale jsem chtěla, aby byla celá po mně. A stejně zoufale jsem si přála, aby byla jiná, a hlavně šťastná. Nyní už není holčička. Přestože z mašliček dávno vyrostla, nechala jsem její pokoj takový, jaký byl, když odešla. Doufala jsem, že se jednoho dne pro vlastní dobro rozhodne vrátit domů. Uzná, že nadešel čas odpustit nám všem. A smíří se sama se sebou. Vzpomněla jsem si, jak jsem černým fixem popisovala stuhu velkými tučnými písmeny, abych němými tahy přehlušila vztek, který mě popadl, ani nevím proč. Vztek jsem už necítila ani jsem si nedokázala vzpomenout, co mě k němu dohnalo. Z mlhy se vynořily pouze dvě jasné vzpomínky: jak jsem psala na stuhu a potom jak jsem padala sem. Mozek si se mnou záludně pohrával – ve zpětném pohledu si naprosto živě vybavoval věci, které se staly před mnoha lety, ale události staré pouhých třicet minut zanechal v temné komoře za zamčenými dveřmi. V lebce mi začaly vybuchovat třpytivé bubliny vzduchu a v mém periferním vidění se míhaly světelné roje hvězd. Pomyslela jsem si, že ten obraz vytvářejí modrolesklé jiřičky mé minulosti, setrvávající v mých vzpomínkách. A potom jako bodnutí doběla rozžhaveným železem přišla bolest, která nejprve pronikla zátylkem, pak putovala vzhůru a jako velká tlapa pomalu svírala můj mozek. Po chvíli mě jako maska zahalila temnota a všechno zmizelo. S výjimkou smrdutých výparů motoru starého auta a chraplavého štěbetání tisíců jiřiček modrolesklých vracejících se domů k vlastním kořenům.
Sny o padu_blok new.indd 12
04.06.20 14:22
Druhá kapitola
Larkin 2010
M
oji pozornost rozptýlily úvodní tóny jedné staré písně, které mě přiměly, abych vzhlédla od počítače a s uspokojením se rozhlédla. Seděla jsem u psacího stolu, který jsem milovala ne proto, že je krásný nebo vzácný – na to zapomeňte –, ale protože je prostě funkční. Vůbec se nelišil od kovových stolů ostatních copywriterů reklamní agentury Wax & Crandall, u níž jsem pracovala posledních pět let, a zcela postrádal působivý osobní ráz. Neměla jsem na něm žádné rámečky s fotografiemi, kýčovité cetky, smotky gumiček a další podobné drobnosti. Taky nic nezdobilo stěny mé kóje, v níž byste marně hledali nějakou památku na čtyři roky strávené na Fordhamské univerzitě, kde jsem po zakončení řádného studia získala diplom. Jedinou připomínkou mé minulosti byl zlatý řetěz se třemi amulety, který jsem nikdy nesundala z krku, avšak vždy jsem pečlivě dbala, aby zůstal schovaný pod oblečením. Byla jsem ráda, že se nikdo neptá, proč vytvářím dojem, že nemám žádnou minulost. Ale tak to v New Yorku chodí. Tady lidi zjevně zajímá jen to, kam směřujete, a nikoli to, co máte za sebou. Kolegové v práci jednoduše usoudili, že nemám manžela nebo partnera, děti ani sourozence. A tipovali správně. Fakt, že pocházím odněkud z jihu, poznali čistě z mého přízvuku, protože jsem se nedokázala zbavit protáhle vyslovovaných souhlásek a polykání některých hlásek. Nikdy jsem se nezmínila, že jsem se narodila a vyrostla v Georgetownu v Jižní Karolíně a že když zavřu oči a na
Sny o padu_blok new.indd 13
04.06.20 14:22
14
Karen Whiteová
chvíli se ponořím do vzpomínek, ucítím slaný pach řek a močálů obklopujících mé rodné město. Kolegové patrně dospěli k závěru, že svůj domov nenávidím, a proto jsem odtamtud odešla. Tento úsudek jsem mohla směle označit za mylný. Existuje řada jiných důvodů než nenávist k určitému místu, které člověka přimějí změnit vzduch. „Ťuk, ťuk,“ ozvalo se. Otočila jsem se a uviděla Josephine – nikoli „Jo“ nebo „Josie“, ale zásadně Josephine –, jak stojí u vchodu do mé kóje. Chybějící dveře znamenaly, že lidé museli improvizovat, když chtěli vstoupit dovnitř. Josephine zastávala jeden z vedoucích postů v účtárně. S osobami, které si oblíbila, jednala mile, a naopak každý, kdo jí neseděl, věděl, že se jí má obloukem vyhýbat. „Máte chvilku čas?“ zeptala se. V ten okamžik byly mé prsty připravené nad klávesnicí, takže její otázka byla zbytečná, ale ona nepatřila mezi typy, které si takových drobností všímají. Byla jednou z panovačných žen, jež člověka donutí postavit se do pozoru už samotným vzhledem – v jejím případě to byla drobná postava, hnědé vlasy s blond melírem a permanentně snědá pleť – a navyklé dostat to, co chtějí, pouhým úsměvem. Těsně předtím jsem poslouchala přes streamovací službu Pandora hudbu, abych si vzpomněla na název písně, která sem doléhala. Neměla jsem ve zvyku nechat se vytrhovat z práce, ale tentokrát jsem se neubránila. Dream On. Aerosmith. Usmála jsem se pro sebe. „Prosím?“ tázavě pronesla Josephine. Tak jsem si uvědomila, že jsem promluvila nahlas. V duchu jsem se vrátila k její první otázce. „No, teď zrovna…,“ začala jsem, ale vzápětí jsem zmlkla zasažena předtuchou, která se náhle vyklubala z plíživého pocitu neklidu, jenž mě provázel od probuzení. Ceecee by řekla, že právě někdo přešel po mém hrobě. Ale věděla jsem, že za vším stojí jen sen, který jsem měla minulou noc. Zdálo se mi, jak padám do temných hlubin, máchám rukama i nohama a čekám, až narazím na neviditelné dno.
Sny o padu_blok new.indd 14
04.06.20 14:22
Sny o pádu
15
Josephine ignorovala řeč mého těla, postoupila o pár kroků blíž a spustila: „Protože jsem vás chtěla požádat o vyložení snu, který jsem měla minulou noc. Běžela jsem, ale pořád jsem měla pocit, jako bych vězela po kotníky v lepidle.“ Opřela jsem se zápěstím o hranu stolu, ale neotočila jsem židli v naději, že Josephine pochopí náznak, že má hodit zpátečku. „Můžete si to najít na Googlu, víte? Na internetu se dá vypátrat spousta výkladů snů – jedním kliknutím.“ Nechala jsem ruce vedle klávesnice. „Ano, vím, ale myslela jsem, že bude rychlejší zeptat se vás. Jste přece expert,“ nedala se Josephine a vykouzlila zářivý úsměv. S povzdechem jsem se k ní otočila čelem. Označení expert jsem odmítala, ale uznávala jsem, že se v tomto oboru vyznám víc než dobře. Dlouhou řadu let jsem se věnovala rozborům matčiných snů jako pokusu lépe jí porozumět. Jelikož jsem v dětství zažívala v jednom kuse rozčarování, myslela jsem, že když zjistím, co se matce honí hlavou, pomůže mi to odhalit důvod smutku a neklidu, které měla vepsané v očích. Doufala jsem, že mě z vděčnosti za snahu, kterou vynakládám, zařadí do pestrého okruhu svých hostů vyznávajících mír a krásu. Ne uspěla jsem, avšak v průběhu tohoto procesu jsem v sobě objevila živý zájem o látku otevírající vhled do lidského podvědomí. Tak jsem získala něco nevšedního, čím jsem se mohla blýsknout ve společnosti. Sice jsem se zřídkakdy zúčastňovala různých party, ale když konverzace vázla, vytáhla jsem z rukávu starý salonní trik, který vždy přispěl k opětovnému rozproudění zábavy. „Pravděpodobně existuje milion výkladů, ale myslím, že by to mohlo znamenat, že některé ambice, které v životě máte – týkající se například kariéry nebo lásky –, se nenaplňují tak rychle, jak byste si přála, a proto se cítíte něčím brzděná, nebo dokonce držená na místě,“ odpověděla jsem. Sledovala jsem, jak Josephine několik vteřin jen mlčky mrká. Nebyla jsem si jistá, jestli nabídnutou interpretaci nechápe, nebo naprosto odmítá, že by jí mohla nějaká brzda bránit v hladkém postupu vpřed.
Sny o padu_blok new.indd 15
04.06.20 14:22
16
Karen Whiteová
„Děkuju,“ řekla konečně, znovu se zářivě usmála, zbavená veškerých pochybností o sobě, a vlídně dodala: „Jedete s obchodním oddělením na víkend do Hamptons?“ Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem se už chtěla vrátit k práci. Každý den jsem chodila do posilovny v půl šesté, což vyžadovalo vypadnout z kanceláře nejpozději o páté. Předsevzala jsem si udržet se ve formě, jenomže tahle aktivita moc neumožňovala věnovat se společenskému životu. Ne že bych se mezi kolegy necítila dobře – naopak jsem se s nimi báječně shodla a oceňovala jsem, že mají smysl pro humor a jsou vysoce kreativní. Zakotvila jsem v mladém týmu zahrnujícím několik velmi vzdělaných mileniálů o málo starších než já. Na pracovních posezeních jsem se nejraději bavila právě s nimi, neboť jsem zjistila, že vytvářejí možnost snáz uniknout zpátky k pracovnímu stolu, když začnou padat otázky, v jakém bytě žiju a jestli v dopravě dávám přednost metru, nebo taxi. „Ne,“ odpověděla jsem. „Myslím, že zůstanu ve městě.“ Nepřestávala jsem žasnout, že si lidé stěžují na přelidněné město a přitom se vždycky ve stejnou dobu hromadně hrnou na stále stejné pláže nabité stále stejnými lidmi a většinou přesně těmi, před nimiž se snažili uniknout. „Voda bude studená jako led. Vždyť je teprve duben.“ Josephine pokrčila nos, ale všimla jsem si, že se v jejím obličeji neobjevila žádná další vráska. Říkala, že si nechává píchat botox ryze jako preventivní opatření, avšak mohla jsem se z fleku vsadit, že je na dobré cestě rozmnožit řadu obludných žen, jaké vídám nakupovat v obchodech nejvyšší cenové kategorie na Páté avenue. Jak by konstatovala Ceecee, tohle je naprosto nepřirozené. „Voda nebude chladnější než obvykle,“ naléhavě řekla Josephine a trvala si na svém. „Pojeďte. Užijete si prima zábavu. Máme v Montauk k dispozici celý obrovský dům. Mám tam rezervovaný pokoj se dvěma královskými postelemi, a pokud vám nevadí moje společnost, jste vítána. A můžete ostatním vykládat sny.“ Ocitla jsem se v pokušení. Ještě nikdy jsem se nepřidala k pracovnímu kolektivu nebo partě dívek, které si společně pronajímají domy, aby tam strávily víkend. Na základní škole jsem měla
Sny o padu_blok new.indd 16
04.06.20 14:22
Sny o pádu
17
kupu kamarádek, ale když jsme postoupily na druhý stupeň, tak si vůdcovské typy vytvořily vlastní skupinky, z nichž mě žádná nepřijala. Jako jediné jsem měla věrně po boku dvojčata Mabry a jejího bratra Bennetta. Naše matky byly nejlepší přítelkyně a my tři jsme spolu prakticky vyrůstali od plenek a jako batolata jsme se společně koupali ve vaně. Přesně tam jsme uzavřeli nerozlučné přátelství, které bez ohledu na drobné peripetie vydrželo do posledního ročníku střední školy, kdy najednou skončilo na celé čáře. Ta vzpomínka napomohla, abych bez zábran znovu zavrtěla hlavou. „Děkuju za pozvání, ale vážně zůstanu doma. Možná že přestavím nábytek. Už mám pár nápadů jak.“ Josephine na mě vrhla zvláštní pohled. „Jistě. No, možná to bude lepší. Opravdu bych nechtěla stát vedle vás, až bychom na sebe hodily bikini.“ „Pro informaci nemám žádné bikini,“ sdělila jsem popravdě. Jsem spíš z těch děvčat, které jsou nakloněné krátkému tričku a chlapeckým trenýrkám než módním trendům na poli plavek. „Ale děkuju za optání. Možná příště, ano?“ Vzápětí zazvonil můj mobilní telefon ležící na psacím stole. Neměla jsem v kontaktech uložená čísla nebo fotografie, protože jsem si nepotřebovala nic ukládat. Letmo jsem koukla na displej, na němž stálo první číslo, které jsem měla zapsané v paměti. Když jsem nehnula ani prstem, Josephine významně kývla směrem k mobilu. „Vy to nevezmete?“ Už jen tón, který nasadila, napovídal, že se nehodlá s omluvou taktně vzdálit, aby mi dopřála soukromí. Natáhla jsem ruku a mobil umlčela. „Ne. Zavolám mu zpátky později.“ „Mu?“ zeptala se významně. „Otci.“ Nikdy jsem nebrala otcovy hovory bez ohledu na to, kolikrát se snažil dovolat. Když jsem přesídlila do New Yorku, volal častěji, ale už něco přes rok se ozýval asi tak jedenkrát týdně – pokaždé v jiný den a čas, jako by se mě pokoušel zastihnout nepřipravenou. Nevzdával se, stejně jako já. V první řadě jsem po něm zdědila tvrdohlavost vlastní celému rodu Lanierů. „Takže vy máte otce.“ Josephine na mě zkoumavě pohlédla.
Sny o padu_blok new.indd 17
04.06.20 14:22
18
Karen Whiteová
„A kdo nemá?“ Mobil začal bzučet znovu. Už už jsem se chystala smést ho do zásuvky stolu, když jsem na displeji postřehla jiné, rovněž důvěrně známé číslo, na které jsem reagovala běžně, avšak nikdy ne v práci. Patřilo ženě jménem Ceecee, která vychovala moji matku a byla mou babičkou. Byla hrůzou bez sebe, že pracuju v New York City, a nikdy si nedovolila rušit mě během pracovní doby. Pokud k tomu neměla pádný důvod. Zvedla jsem mobil a řekla Josephine: „Omluvte mě, prosím. Tohle musím vzít.“ „Fajn.“ Josephine kývla hlavou. „Jen si uvědomte, že pokud někdy najdou vaše tělo za skládkou odpadků v Queensu, nebudeme vědět, komu máme zavolat.“ Jednoduše jsem ji ignorovala, otočila se zády ke vchodu do kóje a ohlásila se. „Ceecee? Je vše v pořádku?“ „Ach ne, zlatíčko. Obávám se, že není.“ Její hlas zněl zastřeně, jako by měla rýmu nebo plakala. „Jde o tvou matku.“ Rázem jsem se narovnala. „Stalo se mamince něco?“ Snažila jsem se připravit na odpověď. Ivy Lanierová jednala po všech stránkách předvídatelně, a proto jsem si v rychlosti představila řadu pravděpodobných událostí, s nimiž se obvykle dá počítat. Žádná se však zdaleka nevyrovnala zprávě, kterou mi Ceecee sdělila. „Pohřešuje se. Od včerejšího rána ji nikdo neviděl. K večeru mi zavolal tvůj táta, že po příchodu z práce nenašel Ivy doma. A že bezpochyby odjela někam autem, protože také zmizelo. Obvolali jsme všechny její přátele, ale žádný o ní nic neví.“ „Včera ráno? A oznámili jste to policii?“ „Ano – ihned. Přijeli během pár minut. Šerif sepsal hlášení a vyslal svoje lidi, aby po Ivy pátrali.“ Moje mysl se plnila a vyprazdňovala jako močál při mořském přílivu a odlivu, poskytující dostatek stébel, jichž jsem se mohla chytit, abych zformulovala další otázku. „Kde byla maminka včera ráno?“ Nastala pauza, Ceecee zřejmě přemýšlela. „Tady u mě. Stejně jako jindy. Celý minulý měsíc skoro každé dopoledne renovovala
Sny o padu_blok new.indd 18
04.06.20 14:22
Sny o pádu
19
v garáži ten starý psací stůl, který zdědila po otci. Zašla dovnitř – což jsem poznala jen podle nepořádku, jaký jsem objevila v kuchyni. Dokonce nechala všechny šuplíky vytažené, jako by něco hledala.“ „Nenapadá tě, co mohla hledat?“ Překvapilo mě, že do mého hlasu pronikla panika. Tentokrát nastala delší pauza, jako by Ceecee zvažovala přijatelné možnosti. „Myslím, že nejspíš potřebovala k práci víc hadrů. Mám zásobu hadrů v pytli, který nechávám na podlaze ve spižírně, aby byly při úklidu po ruce, ale ten jsem našla prázdný. Musela zapomenout, že už všechny spotřebovala.“ „Ale prohledávala šuplíky a skříňky,“ připomněla jsem Ceecee. „Ano. Ale když ze dvora zmizelo auto, myslela jsem, že zajela do železářství. Policie prověřila, jestli tam zašla něco koupit, ale bohužel ne. Tvůj tatínek i já si děláme velké starosti.“ Zavřela jsem oči v očekávání dalších věcí. „Přijeď domů, Larkin, prosím. Někoho tady potřebuji. Bojím se…“ Ceecee se zadrhl hlas a odmlčela se. „Ceecee, víš, že maminka se vždycky vydá buď jedním, nebo druhým směrem. Odmalička jsi jí říkala pampeliškové semínko – vzpomínáš? Nestalo se poprvé, že si někam vyjela bez vysvětlení.“ Ta slova zněla dutě dokonce i mým uším. Sen, který jsem měla minulé noci, se znenadání vrátil s takovou intenzitou, že jsem sebou trhla, jako bych konečně dopadla na dno, jež mi z plic vyrazilo všechen vzduch. „Vždycky se ještě tentýž den vrátila domů,“ rozčileně prohlásila Ceecee. „Policie zkontrolovala všechny silnice v okruhu sto mil odtud. Tvůj táta projel celou dálnici sedmnáct jak na sever až k Myrtle Beach, tak na jih k Charlestonu.“ Znovu udělala pauzu. „Nechtěla jsem tě zatěžovat hloupostmi, ale minulou noc jsem měla sen. Zdálo se mi, jak padám do hlubin.“ Zůstala jsem zírat na černá písmena, řádky a ikony na bílém pozadí monitoru, které náhle vůbec nic neznamenaly. „Dopadla jsi?“ zeptala jsem se. „To si nepamatuji.“ Nastala dlouhá chvíle ticha a pak se ozvalo: „Larkin, prosím. Určitě se stalo něco zlého. Cítím to. Potřebuji, abys přijela domů. Všichni tě tady potřebujeme.“
Sny o padu_blok new.indd 19
04.06.20 14:22
20
Karen Whiteová
Znovu jsem zavřela oči a v duchu uviděla místo, odkud pocházím – močály, potoky a řeky ústící do nedohledného Atlantského oceánu, u nichž jsem prožila dětství. Když jsem se jako malá holka nějak poranila, tatínek říkal, že krvácím slanou vodu, kterou prý mám v žilách. Možná že jsem jezdila domů pouze jedenkrát za rok, a to na Vánoce, ze strachu, že mě kvůli odřeninám za odlivu vsákne moře. Existuje víc než jeden způsob, jímž může člověk utonout. „Dobře,“ řekla jsem a otevřela oči dezorientovaná představou, jak se mi ostré listy spartiny otírají o nohy, avšak spatřila jsem před sebou pouze kovový stůl osvětlený zářivkami. „Vyhledám první let do Charlestonu, kde si pronajmu auto. Zavolám, jak jsem dopadla, abys věděla, kdy mě máš čekat.“ „Děkuji. Řeknu to tvému tátovi.“ „A kdyby ses dozvěděla něco o mamince, tak brnkni.“ „Samozřejmě.“ „Zavolala jsi Bitty?“ Ceecee ostře odpověděla: „Ne. Vážně si nejsem jistá, jestli musí…“ Vmžiku jsem ji uťala. „Pak tedy Bitty zavolám sama. Když se něco děje s maminkou, určitě by chtěla být u toho.“ „Jen tady nadělá příšerný chaos.“ „Patrně ano,“ souhlasila jsem. Navzdory prudké vichřici, kterou kolem sebe rozpoutávala, mi Bitty vždycky pomohla najít klid v oku bouře – nalézt samu sebe. „Ale miluje maminku stejně jako ty. Musí vědět, co se přihodilo.“ Zaslechla jsem v babiččině hlasu nesouhlas. „Dobrá, zavolám jí. Ale prosím, přijeď co možná nejdřív.“ Ihned poté, co jsem ukončila hovor, rozsvítil se mobil znovu. Oblastní kód 843 jsem měla zanesený v databázi svého mozku, avšak zbytek telefonního čísla nikoli. Pomyslela jsem si, že by se to mohlo týkat maminky, a proto jsem se ohlásila: „Prosím?“ Ozval se hluboký mužský hlas, jenž jsem znala téměř tak dobře jako šumění deště padajícího do rozvodněného potoka. „Ahoj, Larkin. Tady je Bennett.“
Sny o padu_blok new.indd 20
04.06.20 14:22
Sny o pádu
21
Bez odpovědi jsem hovor bleskurychle ukončila a přepnula mobil na „ticho“. Cítila jsem se, jako bych se vrátila do včerejšího snu, padala a padala do temné propasti a se strachem se ptala, jak dlouho potrvá, než narazím na dno.
Sny o padu_blok new.indd 21
04.06.20 14:22
Třetí kapitola
Ceecee 2010
C
eecee se zastavila v půli cesty mezi detašovanou garáží a dveřmi své kuchyně. Asi před hodinou se znovu vydala po stopách Ivy ve snaze přijít na to, co tady hledala. Podrobila důkladné prohlídce starožitný psací stůl, který už byl zbavený původního povrchu a bez zásuvek naskládaných u zdi vypadal jako vykuchaná ryba, z níž zbyla jen kostra. Prozkoumala spíž a všechny šuplíky a regály kuchyňských skříněk, aby zjistila, jestli něco nechybí. A přitom zároveň pátrala, jestli se Ivy nepokusila zanechat pro ni nějakou zprávu. Čím déle nic nenacházela, tím větší obavy měla. V okamžiku, kdy se otáčela, aby zamířila zpátky ke garáži, uslyšela kašlání výfuku a uviděla oblak černého dýmu vlnící se po dlouhé příjezdové cestě. Věděla, kdo se sem řítí, dřív než koutkem oka zachytila kdysi sytě modrý Volkswagen Beetle zhruba z roku 1970, jehož značně vybledlý nátěr se místy loupal, nebo šofér činy křiklavě oranžové vlasy jasně zářící v odpoledním slunci. Sedmdesátnice Bitty byla rozhodně stará jak na Brouka, tak na nové auto. Vždy říkala, že tohle je jediný model stavěný pro lidi drobných proporcí, které hrdě reprezentovala. Jenže působila směšně, zvlášť díky ohnivým vlasům a vášni pro duhově zbarvené vlající róby, v nichž jako by z oka vypadla figurce na čmárané prstem předškolního dítěte. Jako milovnice svobody se nikdy nevdala, ale stále měla v patách hrst ctitelů se zlomenými srdci. Dřív pracovala jako učitelka výtvarné výchovy a poté, co
Sny o padu_blok new.indd 22
04.06.20 14:22
Sny o pádu
23
odešla do penze, žila dál bohémským stylem na Folly Beach. Přivydělávala si na živobytí malířským uměním a občas vpadla Ceecee do života. Ty vpády však nebyly zcela nevítané, když nijak nenarušily pouto, které obě spojovalo s dávnou minulostí. Původně byly tři – Ceecee, Bitty a Margaret – a podle Ceeceeiny matky se daly přirovnat k bandě zlodějů pevně držících pospolu. Staly se nerozlučnými už jako školačky promenádující se v šatečkách a dětských lakovaných střevíčcích značky Mary Janes. Ale čas mnohé změnil, přátelství zkorodovalo jako staré měděné nádobí, a tak se už jedna druhé nezrcadlily ve tváři. Jak se auto blížilo, klakson dvakrát zatroubil jako klaunská trumpeta, což Ceecee přimělo povyskočit. To Bitty určitě chtěla, protože vždycky spustila fanfáru záměrně, aby si udělala radost. Zakrátko uslyšela Ceecee skřípot brzdy. Jakmile Bitty zaparkovala, hbitě vystoupila ven, rozpřáhla paže a culící se jako teenager se k ní rozběhla. Teprve chvíle, kdy spočinula v kamarádčině objetí, připomněla Ceecee jistotu a bezpečí poskytované starým přátelstvím. Podobná kouzla umí dělat letitý svetr s dírami od molů, který nosíte stále znovu a znovu, protože si živě pamatujete, jak vás kdysi zahříval. Bitty vzhlédla a pozorně se zadívala Ceecee do obličeje. „Vypadáš unaveně.“ „A ty páchneš cigaretovým kouřem,“ opáčila Ceecee a zamračila se na zářivě modré oční stíny na víčkách a kulatá zdravíčka na tvářích svého protějšku. Bitty nezměnila líčení od šedesátých let minulého století. „Kdybych nosila tolik make ‑upu jako ty, asi bych vypadala takhle odporně, ale alespoň bych zakryla únavu.“ Bitty spustila ruce. „Taky tě ráda vidím. Co myslíš, že se přihodilo naší Ivy?“ Slova naší Ivy způsobila, že v Ceecee opět vzplál hněv. Ivy nepatřila Bitty, ať si to přála sebevíc. Mohli byste namítnout, že Ivy nepatřila ani Ceecee, avšak narazili byste na odpor. Ceecee Ivy vychovala, Ivy říkala Ceecee mámo – a mocnější důkaz nepotřebovala.
Sny o padu_blok new.indd 23
04.06.20 14:22
24
Karen Whiteová
„Vsadím se, že si dáš kávu,“ řekla Ceecee, zamířila zpátky ke kuchyni a nechala návštěvu, aby si zavazadla vyložila a donesla sama. Bitty byla jedinou osobou jejich věku, která stále pila kávu s kofeinem a dokázala lehce usnout a spát podle libosti. Tímto stylem žila od střední školy, kdy obě začaly pít kávu po vzoru Margaret, jenže tehdy to šlo na nervy o něco méně než nyní. „A uvnitř žádné kouření,“ dodala výstražně. Těsně poté, co stanula ve dveřích kuchyně, uslyšela zvuk jiného auta. „To je Larkin,“ oznámila, i když z vehementně mávající Bitty jasně vyplývalo, že už řidičku poznala. Ceecee přesto oznámení zopakovala, jako by si nárokovala vlastnictví, vrátila se a postavila se vedle Bitty. Když se z auta vynořila Larkinina vysoká postava, vyrazila vpřed rozhodnutá nepolevovat v tempu, dostat se k autu jako první a zamezit možnosti, že si Larkin začne mezi nimi vybírat. Skoro zároveň se ke krásné mladé ženě s medově zlatavými vlasy, které zdědila po své babičce Margaret, rozběhla Bitty. Obě si se smíchem a pláčem padly do náruče, jako by považovaly za vtipné vyřadit Ceecee ze hry. Vzápětí se však Larkin s úsměvem obrátila k Ceecee, která ji objala, potom odstoupila na délku paže a potřásla hlavou. „Jsi tenká jako proutek,“ řekla starostlivě. „Kdyby přišel silný vítr, mohl by tě snadno odvát. Hned začnu vařit tvá oblíbená jídla, abys doma kapku přibrala. Na uvítanou udělám čerstvý nadýchaný kukuřičný chléb a smažené kuře.“ „Moc ráda tě zase vidím, Ceecee. Víš něco nového o mamince?“ zeptala se Larkin a pátravě se zadívala Ceecee do obličeje. Při pohledu do Larkininých zářivých modrých očí měla Ceecee pocit, jako by před sebou opět viděla Margaret. Drahou, sladkou a nepřekonatelně krásnou Margaret. Nikdy „Maggie“, „Mags“ nebo „Meg“, ale vždy zásadně Margaret. Margaret Darlingtonovou z Carrowmore, jak se jmenovala bývalá rýžová plantáž ležící u řeky North Santee. Darlingtonovi byli nejen štědře obdařeni inteligencí a půvabem, ale i provázeni legendárním štěstím. Dokud se karta neobrátila.
Sny o padu_blok new.indd 24
04.06.20 14:22
Sny o pádu
25
Když Ceecee stiskla Larkin ramena, ucítila pod rukama ostře vystupující kosti. „Ne, zlatíčko. Moc lituji, ale zatím nic nového. Pojďme dovnitř, dáš si něco na zub. A zavolám tvému tátovi, že jsi dorazila v pořádku.“ „Už jsem jedla cestou, ale mohu dostat trochu kávy?“ poprosila Larkin. Bitty se bez meškání přitočila k Larkin z druhé strany a objala ji kolem pasu. „Jsi ze stejného těsta, děvče. Vidím, že jsem tě něco naučila.“ Larkin sklonila k Bitty hlavu. „Naučila jsi mě spoustu věcí. Například bravurně ovládat řadicí páku – vzpomínáš?“ Bohužel žádné vzpomínky nedokázaly zmírnit napětí a zastřít vážné obavy o Ivy, které pociťovaly všechny tři. Ceecee, aniž se přesvědčila, jestli se ty dvě k ní přidaly, odešla do kuchyně a uvařila konvici silné kávy. Potom zvedla mobilní telefon, aby – jak slíbila – zavolala Mackovi, jehož chtěla rovněž pozvat na večeři. Věděla, že se Larkin ubytuje u ní, nikoli doma. Nic jí nevytýkala. Je těžké odpustit otci, který v očích svého jediného dítěte rapidně a giganticky klesl z pozice hrdiny. Zatímco nepřítomně držela mobil, nepřestávala pátravě přejíždět očima po vzorně uklizených policích, na kterých měla vystavenou sbírku překrásných starožitných čajových a kávových šálků, z nichž denně utírala prach. Sklonila se, aby narovnala utěrku na nádobí pověšenou na madle dvířek trouby, ale zarazila se. Její pozornost upoutal záhadný předmět. Vykukoval z mezery mezi sporákem a sousední skříňkou, do níž bůhvíjak zapadl a zaklínil se kousek nad podlahou. Ceecee zanechala Mackovi krátkou hlasovou zprávu potvrzující Larkinin příjezd a ukončila hovor. Když se spouštěla do dřepu, zapraskalo jí v kolenou tak silně, že to znělo jako tříštící se sklo. Vsunula prsty do mezery, předmět uchopila a opatrně ho vytáhla ven. „Neztuhla jsi?“ zeptala se Bitty, která k přítelkyni přispěchala a zjevně si vychutnávala jednu ze vzácných příležitostí dívat se na ni spatra.
Sny o padu_blok new.indd 25
04.06.20 14:22
26
Karen Whiteová
Ceecee se chystala odpovědět, ale v okamžiku, kdy si uvědomila, že něco drží v ruce, ztratila nit. Ignorovala Bittyinu nataženou ruku, chytila se pultu a vysoukala se do stoje. „Co to máš?“ zeptala se Bitty. Obě se zadívaly na bílou kartonovou cívku s vybledlou, ale stále čitelnou cenovkou Hallmarku. Na cívce zůstal kousek zlaté metalické stuhy, který držela na místě zažloutlá lepicí páska. Jejich zraky se setkaly ve vzájemném porozumění. „Na co to tam koukáte?“ zeptala se Larkin. Ceecee a Bitty se neschopné slova otočily k Ivyině dceři. Larkin k nim přistoupila a rovněž pohlédla na cívku. „To je od stuhy?“ Ceecee konečně našla řeč. „Ano. Myslím, že byla v šuplíku, kam dávám různé harampádí na vyhození. Tvoje matka to asi upustila.“ Larkin protáhla obličej stejným způsobem jako Ivy, když zmatkovala, nebo se rozzlobila. Margaret dělala totéž. „Tak tedy co? Proč se obě tváříte takhle?“ Bitty se hbitě ujala slova, dřív než Ceecee stačila otevřít ústa. „Myslíme, že víme, kde máme tvoji maminku hledat.“ „Pojďme,“ řekla rázně Ceecee a popadla z pultu mobilní telefon a klíčky od svého cadillacu. „Další ti povíme cestou.“ „Cestou kam?“ vyhrkla Larkin a sebrala Ceecee klíčky z ruky. „Já budu řídit, abys mohla mluvit. Teď chci vědět, kam jedeme, a dostanu nás tam, jak nejrychleji dovedu.“
Ceecee duben 1951
Trojice dívek – což by matka Ceecee opravila na „žen“, neboť poté, co všechny dovršily osmnáct let, trvala na tomto titulování – seděla na Margaretině ratanové čtyřsloupkové posteli pokryté háčkovaným přehozem a před sebou měla nadýchanou tylovou spodničku a troje nůžtičky na manikúru. Do konce středoškolského studia ve Winyahu zbýval už jen měsíc a Margaret pozvala přítelkyně na víkend na Carrowmore a slíbila velké překvapení.
Sny o padu_blok new.indd 26
04.06.20 14:22
Sny o pádu
27
„Nebude tvoje maminka nic namítat?“ zeptala se nejistě Ceecee, která celou duší věděla, že její matka by měla námitek hromadu. Jako manželka metodistického pastora, sloužícího v místním kostele, se paní Tilden Purnellová usilovně snažila být zářným vzorem zbožnosti, mravnosti a chudoby. Ne že by žili v bídě – to by otec rodiny nikdy nepřipustil –, ale Ceecee a její dva bratři věděli, že jejich matka dohání šetrnost na úroveň, jakou by její skotští předkové zahrnuli vysokým obdivem. Za svoji pýchu a vrchol úspěchu považovala, že po celý týden znovu používala stejný polévkový základ, do kterého postupně přidávala zbytky jídla z předchozího dne. Lloyd, nejstarší z dětí, prohlašoval, že jedině díky otcovu sepjetí s Bohem se všem pěti Purnellům daří přežít každý týden bez nebezpečí, že zemřou následkem otravy jídlem. Tilden rozšířila sobě vlastní šetrnost i na projevování lásky k dětem, které však nikdy nepochybovaly o tom, že je vroucně miluje. Prostě dávala mateřskou lásku najevo tichým způsobem, jako stiskem ruky, úsměvem vyslaným za otcovými zády, když se pohoršil nad nějakým drobným přestupkem, nebo kouskem koláče navíc, když se nikdo nedíval. Margaret vyklenula do oblouku levé obočí – což jako jediná z trojice přítomných uměla dokonale. Dlouhé hodiny si tento trik procvičovaly před zrcadlem, poté co zhlédly slavný filmový trhák Jih proti Severu. Vyhlížela tak ještě aristokratičtěji než obvykle. „Matka si přeje, abych dělala vše, co mě činí šťastnou. I když to znamená rozstříhat tuhle spodničku, kterou jsem ještě neměla na sobě, abychom měly co dát do Stromu snů.“ Ceecee a Bitty si vyměnily pohledy, pak zvedly nůžtičky a začaly stříhat drahocenný kousek spodního prádla na pruhy. Nikdo nevěděl, kdy nebo jak se úzká dutina v kmenu starého dubu, jenž stál u řeky na kraji carrowmoreských pozemků, stala známá jako čarovná schránka pro ukládání snů, jinými slovy tenkým místem, které fungovalo jako spojnice s druhou stranou. Margaret věděla jen to, že se tak nazývá od Americké revoluce, kdy první paní Darlingtonová vložila do dutiny dubu stuhu se vzkazem pro svého manžela, jenž v řadách Washingtonových vojáků bojoval za nezávislost. Ke stejnému účelu sloužila schránka za americké občanské
Sny o padu_blok new.indd 27
04.06.20 14:22
28
Karen Whiteová
války. Jejich učitel dějepisu byl striktně proti přejmenování stromu, i když místní patrioti přišli s návrhem „Jižní Karolína“, ale i tak nepanovala v názvu jednota. Margaretina nedávno zesnulá babička ho odmítala nazývat jinak než „Občanská válka“ – což se ostentativně vztahovalo k jakékoli krizi, v níž se Darlingtonovi od té doby ocitli. Margaretina matka trvala na jménu „Božský strom“, seslaný na rodinné panství jako dar od Stvořitele a představující symbol štěstí. Ode dne, kdy se po skončení revoluce vrátil otec čtrnácti dětí domů, se celá rodina těšila dobrému zdraví, hospodářství vzkvétalo, a Darlingtonovi dokonce přežili bez úhony i občanskou válku. Ceeceein otec označoval psaní vzkazů na stuhy, brané jako talismany přinášející štěstí, za pohanský zvyk, který lidé provozují místo toho, aby se poctivě modlili na kolenou. Ale Margaret tvrdohlavě prosazovala jméno „Strom snů“ a chodila k němu pokaždé, když potřebovala získat kousek zářivého štěstí Darling tonových pro sebe. Bez ohledu na název to zjevně fungovalo. Vše, čeho se Darlingonovi dotkli, se proměnilo ve zlato. Všechny generace rodu tvořili půvabní muži, krásné ženy a úžasné děti. Byli vždy o trochu víc než ostatní. Kdyby Ceecee Margaret tolik nemilovala, možná by ji nenáviděla. Ceeceeina matka dobře věděla, proč se má snažit podporovat jejich přátelství. Žárlivost byla jedním ze sedmi smrtelných hříchů, a i kdyby se toto zelenooké monstrum skrývalo pod pláštíkem obdivu nebo oddanosti, nikdy neztratí ostré zuby čekající na kořist. „Přinesla jsem barvy a štětce, jak jsi chtěla,“ řekla Bitty, jejíž otec byl ředitelem školy a matka učitelka výtvarné výchovy. Ceecee s jistotou věděla, že ani její, ani Margaretini rodiče neschvalují, že se daly dohromady s dívkou, jejíž matka pracuje. Avšak pouto utvořené v první třídě se přes veškerou rodičovskou snahu nedalo zlomit. „Dobře,“ řekla Margaret a sklouzla z postele. „Musíte se hluboce zamyslet, a až si uděláte jasno, barevně napište svůj sen
Sny o padu_blok new.indd 28
04.06.20 14:22
Sny o pádu
29
na stuhu, kterou jsme si ustřihly. Vyberte si cokoli, co chcete od života.“ A kouzelně se usmála. Ceecee se podívala na stuhu, kterou měla na klíně, a zachmuřila se. Bitty rodiče s ochotou umožnili, aby po maturitě studovala umění – a Margaret od poslední zimní sezony, kdy oficiálně vstoupila do společnosti, bombardovali nabídkami k sňatku žádoucí mladí muži s rodokmenem a váženým postavením. Navíc byla přijata na věhlasnou Wellesley, ale jen díky manželce senátora cílevědomě udržující čilé styky s jejími rodiči, s nimiž se shodovala přinejmenším v potřebnosti dobrého vzdělání. O Ceeceeině budoucnosti však nikdo nediskutoval. Ne že by rodičům na dceři nezáleželo, ale proto, že to byla předem hotová věc. Ceecee se provdá, doufejme, za muže, jehož dokáže snášet a který nevzbuzuje přílišnou pozornost – nikoli za horlivého, brilantinou napomádovaného a o deset roků staršího Willa Harrise, jenž během nedělních bohoslužeb vrhal na Ceecee významné pohledy. I když byl zatím jediným potenciál ním kandidátem, neboť další v úvahu přicházející nápadníci postrádali odvahu přiblížit se k pastorově dceři a vydat se v šanc jestřábímu zraku její matky. Margaret postřehla, že Ceecee posmutněla. Předklonila se a vzala ji za ruce, které povzbudivě stiskla. Ceeceeina matka označovala Margaret za povrchní, avšak takovéto okamžiky byly důkazem, že nemá pravdu. Fakt, že se člověk narodí dokonalý, neznamená, že nesympatizuje s druhými, kteří mají řadu nedokonalostí. „Nemysli na realitu, Ceecee. Mysli na možnosti a sny. Na věci, které sis dokonce ještě nedovedla představit. A napiš to sem,“ řekla a ukázala na stuhu. „Je to snadné,“ řekla Bitty, odšroubovala víčko z lahvičky s červenou barvou, posadila se na podlahu ze širokých borovicových prken a rozprostřela před sebe stuhu. Obě dívky sledovaly, jak špičkou štětce maluje úhledná červená písmena: Sním, že se stanu významnou umělkyní. „Nemíníš spíš velkou umělkyní?“ zeptala se Margaret a svraštila obočí.
Sny o padu_blok new.indd 29
04.06.20 14:22
30
Karen Whiteová
„Ne,“ prohlásila Bitty. Nikdy se nezdráhala vyjádřit nesouhlas s Margaret. Byla vychovaná k utváření vlastních názorů, které se navzdory malému vzrůstu nebála vyslovit. A Margaret měla dostatek důvtipu na to, aby si uvědomila, že takového člověka v životě potřebuje. Bitty pokračovala: „Přívlastek velká je subjektivní a nikdy bych nevěděla, jestli mě vystihuje věrně. Ale když mé umění bude mít význam nejen pro mě, ale i pro jiné, pak budu významná.“ Zbývající dva čisté tylové pruhy stočila do klubíčka a dala stranou. „Víc nechci.“ Margaret se otočila k Ceecee. „Teď jsi na řadě ty. Důkladně se zamysli. Pamatuj, že zvažuješ možnosti pro zbytek svého života.“ Ceecee upřeně pohlédla na přítelkyni a rozhněvaně sevřela čelisti. Margaret se to snadno mluví. Je přece Darlingtonová. Žije ve světě vypadajícím jako přílivová nádrž plná ústřic, z nichž každá obsahuje přepychovou perlu. Zatímco Ceecee bez ohledu na množství snů, které se nabízely, se narodila do světa předurčeného k přílivu, který přináší jen drobky. Když Ceecee obdržela od Bitty štětec a barvu, s poraženeckým pocitem začala psát písmeny velkými jen tak, jak její sen dovolil: Přeji si provdat se za dokonalého muže – hezkého, laskavého a s dob‑ rými vyhlídkami do života – a budu ho milovat věčně. Potom vložila štětec do prázdné skleničky, kterou před ni Bitty přisunula, a vzhlédla k Margaret, která se zatvářila divně, ale kritiku spolkla. „Teď přišla řada na tebe,“ řekla vyzývavě. „Už mám hotovo,“ odvětila Margaret s lišáckým úsměvem. Počkala, až obě přítelkyně nechají popsané stuhy schnout na podlaze a opět se posadí na postel. Když si byla jistá, že má jejich plnou pozornost, dramaticky si odkašlala a oznámila: „A nyní na oslavu konce školy mám pro vás dárek.“ Zářivě modrýma očima sledovala, jak se obě tváří, dokud Ceecee už nedokázala vydržet napětí. Když společně zašly do kina, při děsivých filmových scénách si vždycky jako jediná zakryla rukama oči. „Dostala jsem od rodičů svolení strávit po maturitě celé dva týdny u tety Dorothy a strýce Miltona v Myrtle Beach, kde mají skvostný
Sny o padu_blok new.indd 30
04.06.20 14:22
Sny o pádu
31
dům. A teta souhlasila, abyste přijely také! Maminka slíbila, že vše vyjedná s vašimi rodiči – víte, jak skvěle to umí. A abychom měly zajištěnou dopravu, můžeme si vzít její Lincoln Cosmopolitan – se stahovací střechou!“ Ceecee a Bitty zaječely vzrušením a pak všechny vyskočily na nohy, vzaly se kolem ramen a začaly skákat a tančit po místnosti, přičemž se vyhýbaly tylovým pruhům s dosud mokrými nápisy. Tento výlet dá sbohem dívčím časům, pomyslela si Ceecee. Brzy přijde den, kdy vstoupí mezi ženy a možná že cestou zažijí nějakou zábavu. Margaret se rozběhla k prádelníku a vytáhla ze zásuvky srolovanou stuhu. „Pospěšme si. Venku se schyluje k dešti a musíme to zvládnout dřív, než maminka vyřídí své telefonáty.“ Zastavila se, otočila a s vážným výrazem v obličeji dodala: „Dnešek je začátkem zbytku našich životů. Chci, abyste si obě tento okamžik navždycky zapamatovaly.“ Rychle se vydaly po točitých schodech do přízemí a proběhly rozlehlou halou k dokořán otevřeným zadním dveřím. Sítí proti hmyzu dovnitř pronikala vůně deště spolu s pachem řeky za nízkého přílivu. Nad obzorem visely temné mraky, které zastřely slunce a dodaly řekám a močálům matné barvy. Ceecee se v běhu ohlédla – ještě jednou. Milovala obraz, jenž vytvářel rozlehlý dům jménem Carrowmore zdálky, a nikdy ji ne omrzelo kochat se jeho vzletnými liniemi a dokonalou symetrií. Ale když potáhla oblohu ocelově šedá opona, zářivě bílá fasáda potemněla, čímž starý dům a důvěrně známá okolní krajina působily jako blednoucí vzpomínka. Na protější straně trávníku rozkládajícího se za zahradou se podél řeky táhl pás bříz, jilmů a dubů, z jejich větví visely vydlabané tykve. Blížil se západ slunce a z výšin se v kruzích snášelo velké hejno jiřiček, které se vracely na noc k tykvím, v nichž hnízdily. Ceecee se zastavila, vzhlédla vzhůru a naslouchala, jak švitoří a pokřikují. Vmžiku věděla, že kdykoli je uslyší znovu, vždycky si vzpomene na tuto chvíli představující práh, který právě všechny překročily. Na konci trávníku stál u řeky prastarý dub s kůrou místy porostlou mechem, jehož větve vypadaly jako paže rozpřáhnuté na uvítání. Margaret zamířila rovnou k dutině v kmenu, do níž
Sny o padu_blok new.indd 31
04.06.20 14:22
32
Karen Whiteová
vložila stuhu. Pak dívky pobídla: „Pospěšte si – každou minutu začne pršet. A já jsem si dopoledne umyla a natužila vlasy.“ „A nemůže se stát, že někdo naše vzkazy vytáhne a přečte si je?“ zeptala se Bitty. Margaret zavrtěla hlavou. „Ptáci přiletí, stuhy vyberou a použijí na vystlání svých hnízd. Dědeček říkával, že odedávna slouží jako poslové, kteří volně přecházejí mezi tímto a druhým světem. Musíš je poprosit, aby tvé psaníčko vzali a donesli tam, kam má jít.“ „Jaký sen jsi napsala ty?“ vyzvídala Bitty. Jen co to dořekla, oblohu proťal blesk a dívkám dopadly na tváře první velké kapky deště. „Pospěšte si,“ netrpělivě zopakovala Margaret, která už udělala dva kroky zpátky k domu. Bitty a Ceecee rychle vložily své stočené stuhy do dutiny, aniž to některé připadlo jako bláznovství. Margaret Darlingtonová měla zvláštní moc přimět rozumné lidi k provádění nerozumných činů. Jakmile se přes trávník rozběhly zpátky k domu, nebe se znenadání otevřelo a vyhrnuly se proudy deště. „Tak co jsi napsala na stuhu, Margaret?“ zavolala tentokrát Ceecee, jejíž hlas téměř přehlušilo mocné zaburácení hromu. Margaret se zasmála hrdelním melodickým smíchem filmových hvězd, který lidi vždy přiměl otočit hlavu. „Totéž, co ty!“ odpověděla. Dlouhé nohy jí pomohly získat před kamarádkami náskok, a tak doběhla na zadní verandu jako první. Její úplně mokré blonďaté vlasy ztmavly na barvu pobřežních travin na podzim. Ceecee se opřel do zad silný vítr, který s sebou přinesl divný zvuk. Leknutím se zastavila, otočila se a skrz hustý závoj deště uviděla vzduchem poletující tykve, které se utrhly z provazů. Jejich kulaté otvory vypadaly jako malá ústa otevřená údivem. Vítr odnesl řadě ptáků domov. Ceecee se roztřásla, a když se znovu rozběhla, spatřila na verandě Margaret, z níž kapala voda. S vlasy ulíznutými dozadu, odhalujícími křehké kosti a jemné rysy jejího obličeje, vypadala ještě
Sny o padu_blok new.indd 32
04.06.20 14:22
Sny o pádu
33
krásnější než kdy jindy. Při pohledu na přítelkyni, která jako vždy dosáhla „víc“ bez vynaložení jakéhokoli úsilí, Ceecee opět pocítila hněv. Ten rázem zdvojnásobilo vědomí, že se s ní musí podělit o přání, které pečlivě napsala na stuhu a poslala do tajuplných sfér. Zanedlouho se ukázalo, že na všech legendách a mýtech je trocha pravdy. Avšak teď si Ceecee jasně uvědomila, že by měla lépe naslouchat své matce, která jí mimo jiné radila, aby přistupovala opatrně k věcem, po nichž touží.
Sny o padu_blok new.indd 33
04.06.20 14:22
Čtvrtá kapitola
Larkin 2010
B
ěhem jedenapůlhodinové jízdy z charlestonského letiště do Georgetownu jsem přemýšlela, jestli se dokážu přizpůsobit domácímu prostředí. Poslouchala jsem rádio naladěné na stanici hrající směs rockových hitů, které jsem rozpoznala dřív, než zazněl první refrén. Bylo na tom něco, co mi dodávalo jistotu a připomínalo, že jsem ještě úplně nesvlékla vlastní kůži. Do Jižní Karolíny jsem nezavítala už téměř rok a půl, jelikož loňskou vánoční návštěvu jsem vynechala. Na omluvu jsem uvedla, že mám v plánu jet s přáteli lyžovat, což byla lež. Ale sedět sama v brooklynském bytě bylo mnohem snazší než vracet se do dětství. Každou návštěvu jsem mohla přirovnat k pomalému strhávání náplasti, a proto jsem jako nový zvyk zavedla vyhýbat se domovu. Po přistání v Charlestonu jsem si pronajala auto a vyrazila po dálnici 17. Ze strachu o maminku jsem šlapala na plynový pedál víc než obvykle. Udělala jsem chybu, že jsem spustila okénka. Jakmile jsem zachytila čpavý pach močálů a uviděla podél silnice první billboardy s reklamami na fazole a koňské krmivo, věděla jsem, že jsem dobrých šest set mil od New Yorku. Cestou jsem se utěšovala zkušeností řady lidí, že se při krátkém návratu domů dá vždy zařídit, abych se nesetkala s vlastní rodinou. Během jízdy mi dvakrát volal jak Bennett, tak otec, ale ani jeden hovor jsem nevzala. Odůvodnila jsem si to bezpečím na silnici – i když zcela zbytečně, protože jsem žádný důvod
Sny o padu_blok new.indd 34
04.06.20 14:22
Sny o pádu
35
nepotřebovala. Než jsem najela na cestu vedoucí k Ceeceeinu domu, podařilo se mi přestat plakat a začít předstírat, že jsem úplně v pořádku, v čemž jsem měla letitou praxi. A teď, deset minut po příjezdu do cíle, jsem znovu vyrazila na cestu. Ceecee slíbila, že mi poví, kam jedeme, ale Bitty se hbitě připojila a vzájemně si skákaly do řeči tak, že vše rázem ztratilo spojitost. „Dost! Jedna po druhé,“ vykřikla jsem vyčerpaná celodenním cestováním a nedostatkem kofeinu. „Ty první. A vezmi to od začátku,“ řekla jsem Ceecee s vědomím, že očekává, že dostane hlavní slovo. „Jedeme do starého domu tvé babičky, ve kterém se narodila tvá máma.“ „Do Carrowmore? Myslela jsem, že před lety vyhořel,“ řekla jsem udiveně. Ceecee a Bitty si vyměnily pohledy. „Ano. Ale ruiny tam stojí dodnes.“ Podívala jsem se na odraz Bitty ve zpětném zrcátku. „Tomuhle nerozumím. Vždyť Carrowmore už dávno nevlastníme. Celou nemovitost včetně půdy věnovala rodina státu, dřív než jsem se narodila. Proč by tam maminka jezdila?“ Bitty široce rozevřela oči. Ceecee, sedící na místě spolujezdce, sklonila hlavu a začala si velmi pozorně prohlížet ruce. Nehty měla jako vždy prakticky ostříhané nakrátko a nalakované pastelově růžovým lakem, který používala od doby, kam mi paměť sahá. Nepřestávala jsem žasnout, jak málo se zde změnilo, za tu dobu, co jsem tu nebyla. „Tak co mi uniklo?“ zeptala jsem se. Bitty, hovící si na zadním sedadle, se předklonila a položila mi ruku na rameno. „Tvá rodina stále vlastní Carrowmore a všechny pozemky sahající k řece. Je to nebezpečné místo, a proto jsme se z pochopitelného důvodu všichni dohodli, že zajistíme, abys tam nechodila.“ „Stále nerozumím,“ zopakovala jsem šokovaná Bittyinými slovy, která mě prudce zasáhla. Nebylo to poprvé, co jsem si přála, aby moje rodina nebyla tak komplikovaná – a já nebyla takový
Sny o padu_blok new.indd 35
04.06.20 14:22
36
Karen Whiteová
ignorant! V novém životě, který jsem vedla v New Yorku, jsem si hrála na sirotka. „Kéž bych se nevracela domů,“ zamumlala jsem si jako dítě, co právě dostalo vynadáno. Ceecee se zamračila. Brala jsem ji jako starou ženu, kterou ve více než sedmdesáti letech byla, s obličejem poznamenaným vráskami a skvrnami po dlouhé řadě let strávených na pláži a zahradě. „Takhle nemluv, Larkin. Možná že se tvá máma zranila a potřebuje tě. Snad nedošlo k nejhoršímu.“ Bitty mi stiskla rameno. „A pokud se zranila, věř, že přijde lepší den, drahoušku. Na to nezapomínej.“ Totéž řekla v den, kdy jsem pro vlastní dobro opustila Georgetown. Na rozloučenou mi darovala zlatý řetěz se třemi přívěsky – ptačím brkem, palmou a zahroceným šípem – jako talismany. Dodala, že je na mě hrdá, protože se nebojím vrhnout se do nového dobrodružství, a že mi chtěla věnovat něco, co mi bude vždycky připomínat mé sny a místo, které budu vždy nazývat domovem, ať tomu věřím, nebo ne. Když jsem se zeptala na ten šíp, prostě odpověděla, že jeho tajemství musím rozluštit sama. Ten náhrdelník jsem od té doby nesundala z krku, ale nosila jsem ho pod oblečením, aby nevyvolával otázky. „Tvá máma je výjimečná, Larkin,“ řekla Ceecee. „A ty rovněž. Dostane se z toho stejně, jako překonala všechny ostatní nesnáze ve svém životě.“ Pokradmu jsem na Ceecee pohlédla s něhou a zlostí, které spolu splynuly tak hladce a neoddělitelně jako jantarová pryskyřice ambroní. Od raného věku mě nechala proplouvat životem s vírou, že narodit se jako Darlingtonová znamená, že nemám žádnou vadu – že jsem nechytřejší, nejtalentovanější, nejkrásnější a navzdory všem protichůdným důkazům předurčena stát se hvězdou. Toužila jsem být jako moje svobodomyslná matka, která se nikdy nebála zkusit něco nového, nedělala si starosti s tím, co si ostatní myslí, a opájela se iluzemi. Během dospívání jsem byla přesvědčená, že hnát se bezohledně kupředu mi moji vrstevníci a milovaní bližní mohou prominout, protože jsem na cestě k něčemu velikému.
Sny o padu_blok new.indd 36
04.06.20 14:22
Sny o pádu
37
Přívětivým chováním jsem si zpočátku získala přátele – hlavně dívky, které se chtěly vznést do hvězdného nebe, dokud je neotrávila má falešná aureola nadřazenosti a umění honosit se skromností a pokorou. Postupně jsem ztratila všechny s výjimkou Bennetta a Mabry. Věrně jsme to spolu táhli do chvíle, kdy jsem zjistila, že jsou jako ostatní. Upřela jsem zrak na silnici a pocítila tíhu Bittyiny ruky na svém rameni. Jako by mi chtěla pomoct zadržet na jazyku slova, která hrozila, že se vyhrnou ven. Zatímco jsem řídila, Ceecee vyprávěla o Carrowmore, odkud pochází jeho jméno a že jako raritu má prastarý dub pokřtěný „Strom snů“. No a jednou se stalo, že Ivy jako malou holčičku zavezl její otec na Carrowmore, aby do dutiny v kmenu vložila stuhu se svým přáním. „Podívala se tam jen jednou?“ zeptala jsem se a pevně sevřela volant frustrovaná a dohnaná málem k zuřivosti. „A ty myslíš, že proto tam teď musí být?“ Ze zadního sedadla se ozvala Bitty: „Ne jen jednou. Jakmile se naučila řídit a mohla se kamkoli dostat sama, jezdila tam dost často.“ Ceecee na svoji starou přítelkyni ostře pohlédla. „Jak to víš?“ „No přece od Ivy. Svěřila se mi, že jezdí na Carrowmore, protože se tam cítí být blíž své matce – Margaret,“ klidně odpověděla Bitty. Ceecee zkřížila paže na hrudi. „Mně nic takového neřekla.“ „Zřejmě nechtěla působit neloajálně.“ Postřehla jsem, že Ceecee na vedlejším sedadle ztuhla. Pak se mírně naklonila dopředu, oběma rukama se opřela o palubní desku a pozorně se zadívala dopředu. „Zpomal – za chviličku musíš zabočit doprava. Na úzkou silnici, která se dá snadno minout.“ „Jsem překvapená, že si pamatuješ, jak se tam dostat,“ jemně poznamenala Bitty. „Existuje možnost, že Ivy není jediná, kdo ten dům navštěvuje,“ odpověděla Ceecee. Obě strany dvouproudové dálnice hustě lemovaly košaté borovice, které zastíraly výhled do kraje. Dosud nikdy jsem neměla
Sny o padu_blok new.indd 37
04.06.20 14:22
38
Karen Whiteová
tak jako teď dojem, že tato část Lowcountry raději zůstává ukryta před outsidery, aby si uchovala svá tajemství stejně jako pupalka před soumrakem. „Tady zaboč,“ přikázala Ceecee. „Já vím.“ Už jsem začala otáčet volantem, neboť jsem tu silnici tvořící úzký koridor mezi stromy znala. Skřípění pneumatik po písku a kamenech vyvolalo vzpomínky, o nichž jsem nevěděla, že je ještě nosím v hlavě. Cítila jsem, jak mě obě ženy sledují, a tak jsem přidala vysvětlení: „Už jsem tady byla, ale je to dávno.“ Bez nápovědy jsem se na rozcestí dala doleva a hned jsem si všimla, že stromy a podrost se k sobě shlukly těsněji jako děti, když si šeptají. Chci ti ukázat jedno tajemství, zaznělo mi v uchu. Ihned jsem poznala matčin hlas a posléze v duchu uviděla, jak maminka sedí za volantem a já jako malá holčička trůním na místě spolujezdce připoutaná bezpečnostním pásem, který mě řezal do ramena, jak jsem natahovala krk, abych viděla přes palubní desku. „Jasně že jsem tady už byla,“ prohlásila jsem s jistotou, avšak neschopna určit, jestli vůni přerostlé zahrady cítím skutečně, nebo jen ve vzpomínkách. Před námi se vynořily dva cihlové sloupy stojící jako stráž po stranách úzké silnice a marně bránící vegetaci prodrat se dovnitř. Na sloupech zely jako duchové velké černé železné veřeje, pozůstatky kdysi impozantní vstupní brány. Malta vydrolená ze spár a popraskané cihly vypovídaly o prohrané bitvě s přírodními živly. Slunce se schovalo za mrak a okolí se ponořilo do stínu. Znenadání zazvonil můj mobilní telefon. Koukla jsem na displej. „To je táta. Vezmi to, Ceecee, prosím. A pro případ, že bychom ztratily signál, řekni, kde jsme.“ Zatímco Ceecee mluvila s otcem, šlápla jsem razantněji na plynový pedál a uslyšela, jak za koly odlétávají kameny. Věděla jsem, nebo spíš v hloubi duše cítila, že maminka je tady. A znovu jsem se vrátila do nedávného snu, padala a padala a čekala, až narazím na dno. „Mack se hned vydal na cestu,“ informovala nás Ceecee. „Vzal s sebou Bennetta.“
Sny o padu_blok new.indd 38
04.06.20 14:22
Sny o pádu
39
Málem jsem šlápla na brzdy. „Proč?“ Ceecee na mě ze strany dlouze pohlédla. „Protože bychom mohly potřebovat pomoc.“ Znovu jsem sešlápla plyn a auto vyrazilo vpřed. Přebujelá vegetace ustoupila dál od silnice, která vyústila ve dva písečné pruhy oddělené od sebe travnatým pásem. Pinie a zederachy předaly žezlo dlouhé řadě starých dubů, jejichž artritické bezlisté údy ověšené šálami mechu nasáklého vlhkostí se hrbily nad silnicí. Chtěla jsem se zeptat, jak se otec a Bennett dali dohromady, abych si snáz udělala představu, proč se mě v posledních dnech oba snažili s tak nebývalou urputností zastihnout. Ale moji pozornost upoutaly zdánlivě stovky tykví visící na sloupech a větvích stromů, jejichž uměle vyrobené otvory vypadaly jako kulaté oči a ústa strnulá údivem, že sem přijíždím. Pamatovala jsem si je. Vzpomněla jsem si, jak mě při první návštěvě zde vyděsily. Abych se uklidnila, maminka začala vyprávět o jiřičkách modrolesklých, které jsou při hnízdění závislé na lidech, protože po stovkách let rozsáhlých lidských zásahů do přírody tito malí ptáci zapomněli, jak si mají vybudovat hnízda. Dále jsem si vzpomněla, jak jsem vsunula malou ruku do matčiny dlaně a společně jsme se vydaly podél řeky k nejstaršímu stromu, jenž měl kmen širší než naše auto. Nic jsem nezapomněla a pohled na tykve vmžiku přinesl vše zpátky. Maminka pustila moji ruku a vytáhla z kapsy stočenou stuhu, kterou si přitiskla k srdci. „Co to je?“ zeptala jsem se. „Sen, který jsem napsala na stuhu,“ odpověděla. „A můžeš mi říct, jaký sen?“ Maminka si přede mnou klekla na kolena a vzhlédla – tuto část si vybavuji zvlášť živě, protože jsem poprvé zaznamenala, jak se zrakem soustředí na mě, ale dívá se skrze mě asi tak, jako když člověk dělá, že nevidí ducha. „Ne, pak by se nemusel splnit,“ odpověděla. „Podobné je to s přáním, které vyslovíš, dřív než sfoukneš svíčky na narozeninovém dortu – zkrátka bys nikomu neměla říkat, po čem toužíš.“
Sny o padu_blok new.indd 39
04.06.20 14:22
40
Karen Whiteová
Potom vstala a vložila stuhu do úzkého otvoru v kmenu stromu. Obloha na okamžik potemněla, když od močálů přilétlo hejno jiřiček vracejících se domů, jejichž pokřikování a štěbetání se ozvěnou neslo do výšin. „Je čas jít, Ivy,“ řekla maminka, a aniž mě vzala za ruku, rychle zamířila pryč, jako by měla naspěch a nemohla se už dočkat, až odtud zmizí. Bez váhání jsem sáhla rukou do stromu a vytáhla stuhu, kterou jsem uchopila za konec a vyčkala, až se rozvine. Stála tam slova, z nichž jsem se však nic nedozvěděla, protože jsem ještě neuměla číst. Podívala jsem se na maminčina vzdalující se záda a sevřela ruku v pěst s pomyšlením, že Ceecee mi poví, co je na stuze napsáno. Ceecee přede mnou nic netajila, neboť dospěla k závěru, že jsem na svůj věk velmi vyzrálá. Maminka pokaždé řekla, jen abych tak tvrdě nenaléhala a radostně si užívala dětství. Ale já toužila být jako ona, a tak jsem přece nemohla polevit ve snaze. Zasunula jsem stuhu za elastický pásek kalhot a rozběhla se za maminkou. Jakmile jsme došly k autu, vyšplhala jsem se na zadní sedadlo a bez pobízení se připoutala bezpečnostním pásem. „Copak se děje? Necítíš se dobře?“ zeptala se Bitty a pohladila mě po rameni. Uvědomila jsem si, že jsem bezmyšlenkovitě prudce zabrzdila. „Jen že…“ Otočila jsem se k Ceecee jako jedinému člověku, který znal maminku lépe než já. „Je tady. Cítím to.“ Znovu jsem se rozjela, a když jsme dorazily na konec dubové aleje, ocitly jsme se tváří v tvář ruinám Carrowmore. Staré sídlo postavené v koloniálním stylu inspirovaném řeckou antikou přízračně vystupovalo na pozadí zohýbaných stromů jako biblický prorok. Chyběly části střechy a ve zdech se černaly prázdné okenní otvory, avšak navzdory všemu působilo nezvratným dojmem, že zde stojí velká dáma vítající své hosty. Cihlové komíny vyčnívaly z druhého patra jako hrozící pěsti a korintské sloupy už bez omítky a s drolícími se základy hleděly na ohněm zničené stromy, jako by klidně přijímaly svůj osud.
Sny o padu_blok new.indd 40
04.06.20 14:22
Sny o pádu
41
„Objeď to dozadu,“ zavelela Ceecee a předklonila se v sedadle, jako by chtěla autu pomoct k vyšší rychlosti. „Do domu nešla.“ V duchu jsem se ptala, jak si může být tak jistá – pevně přesvědčená, že si Ivy každou věc vždy nejprve promyslí a teprve pak koná. Jako by během svého víc než padesátiletého života takhle jednala běžně. Pokud vím, tak nikdy. Vzápětí jsem si uvědomila, že Ceecee se snažila ujistit sebe samu asi jako dítě, které když v temné místnosti zaslechne nějaký šramot, není schopno unést jinou možnost. Ušklíbla jsem se a sledovala, jak se auto žene po nerovném terénu a ticho přerušuje jen praskání větví pod nápravou. Zastavila jsem u zbořené dřevěné brány, která kdysi chránila zahradu. Koukala jsem ven předním sklem, na které se nalepil hmyz, a pohlédla směrem k řece. Proslulý dub tam stál už víc než dvě století, majestátní a netečný jako ten dům – a sám. „Nechci tu uvíznout,“ řekla jsem klidně, vznětlivost už ze mě vyprchala. „Půjdu na průzkum a vy zůstaňte v autu, dokud se nevrátím.“ Jako bych házela hrách na stěnu, obě ženy otevřely dveře auta a trochu se rozhýbaly, aby mohly svižněji vystoupit ven. „Ty tady počkej na tátu a Bennetta, Larkin,“ nesmlouvavě prohlásila Ceecee. „Bitty, jdi ke stromu a já půjdu dovnitř. A kdybys uviděla Ivy, zakřič.“ Otevřela jsem ústa k protestu a vzápětí jsem spatřila matčin tmavomodrý cadillac. Od svého prvního vozu zůstávala této značce věrná, pouze si každý rok pořídila nejnovější model. Ten tradičně kupoval táta v den, kdy absolvoval pravidelnou zubní prohlídku. Udržovat chrup v pořádku a zajistit, aby Ivy byla na silnicích v bezpečí, považoval za velmi důležité pro své blaho. Kdybych nevěděla své, možná bych si dokonce myslela, že měli šťastné manželství. Zadek auta vyčníval zpoza protějšího rohu domu, což mě vedlo k myšlence, že tudy jen projížděla a zničehonic se rozhodla zastavit. Nebo možná že se chystala vydat na zpáteční cestu a zjistila, že něco opomenula.
Sny o padu_blok new.indd 41
04.06.20 14:22
42
Karen Whiteová
„Mami!“ zavolala jsem a rozběhla se k autu. Předem jsem věděla, že bude vonět novou kůží a matčiným oblíbeným lakem na vlasy Aqua Net, ale také zářit čistotou, neboť táta nelenil denně pečlivě vyluxovat interiér a umýt i vyleštit kapotu. „Mami!“ vykřikla jsem znovu, když jsem doběhla k dokořán otevřeným dveřím na straně řidiče. Plná očekávání jsem nakoukla dovnitř a vmžiku zaznamenala matčinu kabelku ležící na sedadle pro spolujezdce a klíčky trčící v zapalování. Potom jsem se podívala na zadní sedadlo a čistě pro případ otevřela kufr. „Je tam?“ napjatě se zeptala Bitty, která doběhla k autu. Padala vyčerpáním, obličej zalitý potem. Za několik vteřin přispěchala i Ceecee, která si tiskla na čelo papírový kapesníček a vypadala na omdlení. Zavrtěla jsem hlavou. Panika, kterou jsem potlačovala od chvíle, kdy jsem v New Yorku zvedla Ceecee telefon, zaútočila nanovo a rázem vzrostla. „Máš s sebou telefon?“ zeptala jsem se Ceecee, jakmile sípavě nabrala dech. Když přikývla, pokračovala jsem: „Dobrá. Zavolej tátovi. Řekni mu, že jsem našla maminčino auto a jdu ji hledat dovnitř. A vy dvě tady počkejte – a nehněte se odtud ani na krok!“ Zamířila jsem k cihlovým schodům, které už vykazovaly větší množství děr než celých cihel a vedly k dřevěným domovním dveřím kdysi natřeným na černo. Nahoře měly čtyři rozbitá obdélníková okénka a na místě, kde mívaly dveřní kouli, zela díra. Ceecee konečně našla hlas. „Kde ses naučila jednat jako šéf a nedávat druhým na výběr?“ Bez odpovědi jsem začala stoupat po schodech, přičemž jsem opatrně pokládala chodidla na cihly, které vypadaly stabilnější než jejich sousedky. „Byla tak vychovaná,“ pronesla Bitty tónem, z něhož jsem nemohla vyčíst, jestli plným obdivu, nebo odsouzení. Ale na tom vůbec nezáleželo. Bytostně jsem se nacházela v troskách, které se zdaleka nedaly přirovnat k nějakému otřesu, z nějž se člověk může snadno zotavit.
Sny o padu_blok new.indd 42
04.06.20 14:22