Michel Houellebecq
Serotonin
ODEON
Přeložil Alan Beguivin
SÉROTONINE Copyright © Michel Houellebecq and Flammarion, Paris, 2019 Translation © Alan Beguivin, 2019
ISBN 978-80-207-1903-4
Je to bílá oválná dělitelná tabletka. Kolem páté, někdy šesté ranní vstanu, potřeba dosáhla vrcholu, je to nejbolestivější chvíle mého dne. Jako první zapnu elektrický kávovar; večer jsem naplnil nádržku vodou a filtr mletou kávou (obvykle Malongo, u kávy jsem zůstal dost náročný). Nezapálím si, dokud se poprvé nenapiju; jde o omezení, které si ordinuji, každodenní úspěch, jenž se stal mým hlavním zdrojem pýchy (je nicméně fakt, že elektrické kávovary vaří rychle). Úleva, kterou mi přináší první cigareta, je okamžitá, až neuvěřitelně prudká. Nikotin je perfektní droga, prostá a tvrdá, jež nepřináší žádnou radost a je definována pouze nedostatkem a uspokojením nedostatku. O několik minut později a po dvou nebo třech cigaretách si beru tabletu captorixu, již zapíjím čtvrtlitrem minerálky – většinou Volvic. Je mi čtyřicet šest let, jmenuji se Florent-Claude Labrouste a nenávidím své křestní jméno, myslím, že pochází od dvou členů rodiny, jimž chtěli má matka i otec vzdát hold; je to o to politováníhodnější, že jinak svým rodičům nemám co vytknout, byli to po všech stránkách skvělí rodiče, udělali, co mohli, 5
abych dostal zbraně potřebné pro boj se životem, a jestliže jsem nakonec prohrál a můj život končí ve smutku a bolesti, nemůžu jim to mít za zlé, to spíš politováníhodnému řetězu okolností, k nimž budu mít příležitost se vrátit a které popravdě tvoří téma této knihy. Každopádně svým rodičům nemám co vytknout až na tuto miniaturní, nepříjemnou, ale miniaturní záležitost s křestním jménem: nejenže mi připadá kombinace Florent-Claude směšná, ani oba její prvky se mi nelíbí, v zásadě považuji své křestní jméno za naprosto nepodařené. Florent je příliš jemné, příliš blízké ženskému Florence, v jistém smyslu skoro androgynní. Nikterak neodpovídá mé tváři s energickými, z jistých úhlů hrubými rysy, kterou někteří (aspoň některé ženy) často považovali za mužnou, ale ani v nejmenším za tvář botticelliovské buzny. A o Claudovi není třeba ani mluvit, okamžitě se mi vybavují Claudettes a děsivá scéna vintage videa od Clauda Françoise, kterou si pouští pořád dokola sešlost starých teploušů – tak se cítím, když někdo pronese jméno Claude. Změnit si křestní jméno není obtížné, tedy nemyslím z úředního hlediska, z úředního hlediska není možné skoro nic, úřady mají za cíl omezit vaše životní možnosti na minimum, ne-li je úplně zničit, z úředního hlediska je dobře zúřadovaný mrtvý zúřadovaný, jednodušeji řečeno mám na mysli jeho používání: stačí se představit novým křestním jménem a po několika měsících nebo i týdnech si na to všichni zvyknou, lidi pak ani nenapadne, že jste se v minulosti mohli jmenovat jinak. V mém případě by ten proces byl o to jednodušší, že mé druhé křestní jméno, Pierre, skvěle odpovídalo oné představě pevnosti a mužnosti, již bych rád ukazoval navenek. Nic jsem však neudělal, dál jsem se nechával oslovovat odpudivým jménem Florent-Claude, jediné, co jsem získal od některých žen 6
(přesněji řečeno od Camille a od Kate, ale k tomu se vrátím), bylo, že se omezily na Florenta, od společnosti obecně jsem nezískal nic, v tomto bodě stejně jako téměř ve všem ostatním jsem se nechal unášet okolnostmi, prokázal jsem neschopnost vzít život do vlastních rukou, mužnost, jež zdánlivě vyzařovala z mé hranaté tváře pevných a ostrých rysů, byla ve skutečnosti jen vějička, prostý a jednoduchý podfuk – za nějž jsem, pravda, nenesl odpovědnost. Bůh se mnou naložil, jak uznal za vhodné, já ale nebyl ve skutečnosti nic víc než nestálá tetka a teď už šestačtyřicetiletá, nikdy jsem nebyl schopen řídit vlastní život, zkrátka bylo velmi pravděpodobné, že druhá část mé existence bude tak jako ta první jen trapným, bolestivým hroucením. První známá antidepresiva (Seroplex, Prozac) zvyšovala hladinu serotoninu potlačováním jeho zpětného vychytávání neurony 5-HT1. Objev Captonu D-L začátkem roku 2017 otevřel cestu nové generaci antidepresiv o nakonec jednodušším mechanismu účinku, neboť exocytózou podporoval uvolňování serotoninu generovaného žaludeční sliznicí. Koncem roku začal být Capton D-L obchodovaný pod značkou Captorix. Zkraje prokázal překvapivou účinnost a umožnil pacientům zapojit se se znovunalezenou lehkostí do hlavních rituálů běžného života v rámci rozvinuté společnosti (hygiena, společenský život omezující se na sousedské vztahy, jednoduché úřední pochůzky), aniž by jakkoli podporoval, na rozdíl od antidepresiv předchozí generace, sebevražedné nebo sebepoškozovací tendence. Nežádoucí vedlejší účinky, jež byly u captorixu nejčastěji pozorovány, byly nevolnost, zánik libida, impotence. Nevolnostmi jsem nikdy netrpěl. 7
Začíná to ve Španělsku, v provincii Almeria, přesně pět kilometrů severně od El Alquiánu, na silnici N 340. Byl začátek léta, nejspíš polovina července, spíš koncem let 2010 – myslím, že prezidentem republiky byl Emmanuel Macron. Bylo hezky a extrémně teplo jako v tohle období na jihu Španělska vždycky. Byl začátek odpoledne a můj Mercedes G 350 TD s náhonem na všechna čtyři kola stál na parkovišti čerpací stanice Repsol. Právě jsem doplnil nádrž dieselem a usrkával kokakolu bez cukru, opřený o karoserii, a zmocňovala se mě nevrlost při pomyšlení na Yuzin zítřejší příjezd, když tu naproti zařízení na dohušťování pneumatik zaparkoval volkswagen brouk. Vystoupily z něj dvě asi dvacetileté holky, už zdálky bylo vidět, že skvostné, poslední dobou jsem zapomněl, nakolik mohly být holky skvostné, šokovalo mě to jako trochu přehna ný, nepřirozený zásah shůry. Ostatně vzduch skoro vibroval horkem, stejně jako asfalt parkoviště, a podmínky tak zcela nahrávaly fata morgáně. Dívky však byly skutečné a zmocnila se mě lehká panika, když jedna zamířila ke mně. Měla dlouhé světle kaštanové vlasy, velmi lehce zvlněné, a kolem hlavy tenkou koženou čelenku, pokrytou barevnými geometrickými motivy. Prsa jí víceméně zakrývala bílá bavlněná páska a její krátká, vzdouvající se sukně jako by se chystala zvednout při 8
sebemenším závanu – žádný závan však naštěstí nehrozil, Bůh je dobrý a milostivý. Byla klidná, usmívala se a vůbec nevypadala vystrašeně – strach, řekněme to jasně, byl na mé straně. V jejím pohledu se zračila dobrota a štěstí – na první pohled jsem viděl, že v životě udělala jen šťastné zkušenosti – se zvířaty, muži, ba i šéfy. Proč toho letního odpoledne mířila ke mně, mladá a žádoucí? Spolu s kamarádkou chtěly zkontrolovat tlak svých pneumatik (tedy tlak v pneumatikách jejich auta, říkám to špatně). Šlo o bezpečnostní opatření, doporučené orgány silniční bezpečnosti prakticky ve všech civilizovaných zemích i v některých dalších. Tato mladá žena tedy nebyla jen žádoucí a dobrotivá, byla i opatrná a rozumná, můj obdiv k ní rostl každou vteřinou. Mohl jsem jí odepřít pomoc? Zjevně ne. Její kamarádka lépe odpovídala standardům, jež od Španělky očekáváme – havraní vlasy, tmavě hnědé oči i matná pleť. Vypadala míň hipísácky, tedy rovněž dost v pohodě, ale ne tak máničkovsky, s lehkým kurvím odstínem, v levé nosní dírce měla stříbrný kroužek, pásku na prsou pestrobarevnou, s agresivními vzory a punkovými nebo rockovými – zapomněl jsem rozdíl – řekněme punkrockovými hesly. Na rozdíl od kolegyně měla kraťasy a to bylo ještě horší, nechápu, proč se vyrábějí tak přiléhavé šortky, bylo nemožné nenechat její zadek, aby vás hypnotizoval. Bylo to nemožné, přesto jsem se ovládl a soustředil se na problém. První, co je třeba zjistit, vysvětlil jsem jim, byla vhodná míra nahuštění s ohledem na model automobilu: obvykle je uváděna na malé kovové destičce v dolní části levých předních dveří. Tabulka na daném místě skutečně byla a já cítil, že jejich obdiv k mým mužným schopnostem vzrostl. Auto neměly moc 9
plné – dokonce vezly překvapivě málo bagáže, dvě lehké tašky, jež nejspíš obsahovaly několik tang a obvyklé kosmetické prostředky –, tlak 2,2 kilobarů byl zcela dostatečný. Zbývalo provést samotné nahuštění. Jak jsem rychle zjistil, tlak v levém předním kole byl pouhý 1 kilobar. Vážným tónem, respektive tónem, který mi dovolal věkový rozdíl, jsem jim sdělil, že udělaly dobře, když se na mě obrátily, bylo načase, octly by se nevědomky v opravdovém nebezpečí: podhuštění mohlo vyvolat ztrátu přilnavosti, vůz mohl vyjet z dráhy, v krátké době byla nehoda téměř nevyhnutelná. Zareagovaly dojatě a nevinně a kaštanka mi položila ruku na předloktí. Je třeba uznat, že práce s těmito přístroji je dost otravná, musíte sledovat pískot zařízení a před zašroubováním ventilu ho různě nahmatávat, souložit je vlastně jednodušší, intuitivnější, jsem si jistý, že by v tom se mnou souhlasily, ale nevěděl jsem, jak takové téma nastolit, zkrátka jsem vyřídil levou přední pneumatiku a rovnou i levou zadní, klečely vedle mě, s krajní pozorností sledovaly mé pohyby, přičemž si špitaly různá „Chulo“ a „Claro que sí“, načež jsem jim předal štafetu a vyzval je, aby se pod mou otcovskou záštitou postaraly o zbývající kola. Bruneta, impulzivnější, jak jsem cítil, se rovnou pustila do levého pravého kola a tam to začalo být hodně těžké, jakmile si klekla a ve snaze kontrolovat ventil vystavila zadeček, tak kulatý v těsných kraťasech, myslím, že musela soucítit s mým rozrušením, takže mě dokonce na chvíli objala sesterskou paží kolem pasu. Konečně nadešla chvíle zadního pravého kola, nyní v kaš tančině režii. Erotické napětí pokleslo, ale zvolna ho překrývalo napětí milostné, neboť jsme všichni tři věděli, že jde o poslední pneumatiku, a pak jim nezbude než pokračovat v cestě. 10
Setrvaly se mnou nicméně ještě několik minut, plných poděkování a líbezných gest, a jejich chování nebylo čistě teoretické, tedy to si aspoň říkám teď, po několika letech, když si někdy připomenu, že jsem vedl v minulosti erotický život. Ptaly se mě na mou národnost – asi jsem se nezmínil, jsem Francouz –, na to, jak se mi líbí kraj, a hlavně na to, jestli znám nějaká fajn místa. V jistém smyslu ano, byl tam tapas bar, jenž nabízel i bohaté snídaně, přímo naproti, kde jsem bydlel. Byl tam i noční podnik, který s trochou velkorysosti šlo označit za fajn místo. A jak řečeno, bylo tam místo, kde jsem přebýval, a mohl bych je tam nechat přespat, tedy aspoň jednu noc, a tam jsem si říkal (ale možná si to zpětně vymýšlím), že to by bylo vážně fajn. Nic z toho jsem však neřekl, vzal jsem to souhrnně a vysvětlil jim grosso modo, že oblast je příjemná (což byla pravda) a že se v ní cítím šťastný (což pravda nebyla a blízký Yuzin příjezd to rozhodně zlepšit neměl). Konečně s máváním odjely, volkswagen brouk opsal na parkovišti polokruh a vjel na přivaděč na státní silnici. Tehdy se mohlo stát několik věcí. Kdybychom byli v roman tické komedii, po několika vteřinách dramatického váhání (s důrazem na herecký výraz, viděl bych takového Keva Adamse) bych skočil za volant svého meďoura s náhonem na čtyři kola a rychle bych brouka dojel na dálnici a předjel ho za trochu pitomé, ale mohutné gestikulace (jak to herci v romantických komediích dělají), holky by zastavily na krajnici (v romantické komedii by tam vlastně spíš byla jen jedna holka, nejspíš kaštanka) a v hukotu tiráků, jež by nás míjely o několik metrů, by došlo k různým dojemným lidským pohybům. Tvůrce dialogů by si v téhle scéně měl fakt dát záležet na textu. 11
Kdybychom byli v pornofilmu, pokračování by bylo ještě předvídatelnější, zato význam dialogů menší. Všichni muži chtějí čerstvou a erotickou kořist se zálibou ve švédské trojce – tedy skoro všichni, já v každém případě. Byli jsme v realitě, a tak jsem se vrátil domů. Postihla mě erekce, což nebylo vzhledem k průběhu odpoledne nijak překvapivé. Vypořádal jsem se s ní obvyklým způsobem.
12
Ty mladé holky, a zejména kaštanka, mohly dát mému španělskému pobytu smysl, a neuspokojivé a banální vyústění mého odpoledne pouze krutě podtrhlo, co bylo zřejmé: nebyl žádný důvod, abych tu byl. Koupil jsem tu byt s Camille a pro ni. Bylo to v době, kdy jsme uvažovali o životě v páru, o rodinném zakotvení, o romantickém mlýnu v Creuse, co já vím, možná jsme neuvažovali jen o tom, že si pořídíme děti – a to ještě v jednu chvíli jen těsně. Šlo o mou první koupi nemovitosti a měla i zůstat jedinou. Místo se jí hned líbilo: malý, klidný nudistický resort, mimo obří turistické komplexy, jež se střídají od Andalusie po Levant, jehož klientelu tvořili především důchodci ze Severu – Němci, Holanďani, občas Skandinávci, samozřejmě nevyhnutelní Angličané, zato kupodivu žádní Belgičané, přestože vše v resortu – uspořádání pavilonů, rozmístění obchodních středisek, mobiliář barů – jako by volalo po jejich přítomnosti, místo bylo zkrátka pro Belgičany jako stvořené. Většina rezidentů absolvovala kariéru ve školství a v širším slova smyslu ve státní správě nebo v jiných zprostředkovatelských profesích. Nyní poklidně završovali svůj život, nikdy nebyli poslední u aperitivu, žoviálně se procházeli z pláže k baru a od baru na pláž, aby provětrali svá povadlá pozadí, nadbytečná prsa a nečinné 13
penisy. Nedělali problémy, nevyvolávali žádné sousedské konflikty, ohleduplně pokrývali plastové rozkládací židle ručníky před barem No problemo, načež se s přehnanou soustředěností začetli do krátkého menu (v rámci resortu šlo o sdílenou zdvořilost vyhnout se rozprostřením ručníku kontaktu společného vybavení s intimními, potenciálně vlhkými partiemi hostů). Další klientelu, méně početnou, ale aktivnější, tvořili španělští hipíci (adekvátně zastoupení, uvědomoval jsem si bolestně, oněmi dvěma mladými ženami, jež mě požádaly o pomoc s nahuštěním pneumatik). Krátký exkurz do nedávných španělských dějin nebude na škodu. Po smrti generála Franca v roce 1975 se země (a přesněji španělská mládež) ocitla v konfrontaci se dvěma protichůdnými tendencemi. První, přímo vyplývající ze šedesátých let, vyzdvihovala volnou lásku, nahotu, emancipaci pracovní síly a tak podobně. Druhá, jež se měla definitivně prosadit v osmdesátých letech, si naopak cenila soutěživosti, tvrdého porna, cynismu a akcií, jistě zjednodušuji, ale bez zjednodušování se člověk nikam nedostane. Představitelé prvního proudu, jejichž prohra byla naprogramovaná předem, se pomalu stáhli do přírodních rezervací, jako byl tento skromný nudistický resort, v němž jsem koupil byt. Ale došlo skutečně k té naprogramované porážce? Některé jevy mnohem pozdější než Francova smrt, jako bylo hnutí Indignados, by nasvědčovaly opaku dříve než přítomnost oněch dvou slečen na stanici Repsol v El Alquiánu toho zneklidňujícího a neblahého odpoledne. Je ženský rod od indignado indignada? Ocitl jsem se v přítomnosti dvou skvostných indignadas? To se už nikdy nedozvím, nedokázal jsem sblížit svůj život s jejich, přitom jsem je klidně mohl do svého resortu pozvat, byly by tam ve svém přirozeném prostředí, možná že bruneta by odjela, ale s kaštankou bych 14
byl šťastný, i když v mém věku mi přísliby lásky připadaly dost nejasné, každopádně několik nocí po našem setkání jsem snil o tom, jak se kaštanka vrátila a zvoní u mých dveří. Vrátila se pro mě, moje bloudění v tomto světě bylo u konce, jediným pohybem přišla spasit moje péro, mou existenci a mou duši. „A vejdi do mého domu volně a odvážně, má paní.“ V některých z těchto snů upřesňovala, že její tmavohnědá kamarádka čekala v autě, zda se k nám bude moci přidat; ale tahle verze snů stále víc ustupovala, scénář se zjednodušoval a nakonec už nebyl ani scénář, hned jak jsem otevřel dveře, vešli jsme do nesdělitelného světla. Toto blouznění trvalo skoro dva roky – ale nepředbíhejme. V přítomnosti jsem musel nazítří odpoledne zajet pro Yuzu na letiště v Almerii. Nikdy tu nebyla, ale cítil jsem jasně, že místo bude nesnášet. Severští důchodci se jí budou hnusit, pro španělské hipíky bude mít jen opovržení, ani jedna z těchto kategorií (jež spolu bez problémů soužívají) se neslučovala s jejím elitářským pojetím společenského života a světa vůbec, všichni tihle lidé pro ni prostě neměli úroveň a ostatně ani já pro ni neměl žádnou úroveň, měl jsem ale prachy, dokonce celkem dost prachů díky okolnostem, k nimž se možná vrátím, když bude čas, a tím je řečeno v podstatě vše, o čem byl můj vztah s Yuzu, přirozeně jsem ji měl opustit, to byla samozřejmost a nikdy jsme ani neměli skončit na hromádce, jenomže jsem potřeboval čas, spoustu času, abych převzal, jak jsem řekl, zas kontrolu nad svým životem, čehož jsem byl většinu času neschopen. Na letišti jsem rychle našel místo k parkování, parkoviště bylo naddimenzované tak jako ostatně všechno v kraji, který 15
počítal s kolosálním úspěchem u turistů, jenž se však nikdy nedostavil. Už měsíce jsem s Yuzu nespal a hlavně jsem to už neměl v úmyslu, v žádném případě, z důvodů, k nimž se nejspíš vrátím, vlastně jsem vůbec nechápal, proč jsem tyhle prázdniny zorganizoval, a když jsem čekal na plastové lavičce v příletové hale, už jsem plánoval, že s nimi udělám krátký proces – počítal jsem se dvěma týdny, ale týden bude bohatě stačit, zalžu o svých pracovních povinnostech, na to ta děvka nebude mít co namítnout, plně závisela na mých penězích, a to mi přece jen dávalo určitá práva. Let z Paříže-Orly neměl zpoždění a hala, příjemně klimatizovaná, byla skoro liduprázdná – nic naplat, turistika v provincii Almeria se potápěla stále víc. Když se na elektronické tabuli objevilo, že letadlo přistálo, málem jsem se sebral a zamířil na parkoviště – neznala adresu, v žádném případě by mě nenašla. Rychle jsem se ovládl: jednoho dne se stejně budu muset vrátit do Paříže, byť jen kvůli práci, ze zaměstnání na Ministerstvu zemědělství se mi mimochodem zvedal žaludek podobně jako z mé japonské společnice, rozhodně jsem procházel špatným obdobím, někteří páchají sebevraždu i pro míň. Byla jako vždycky neúprosně nalíčená, skoro malovaná, šarlatová rtěnka a stíny víček dofialova zvýrazňovaly její bledou pleť, „porcelánovou“, jak by napsal Yves Simon, vybavil jsem si v té chvíli, že se nikdy nevystavovala slunci, mdlou (či zkrátka porcelánovou, abych se držel Simona) pleť Japonky považovaly za vrchol distingovanosti, jenomže co dělat ve španělském letovisku u moře, když se odmítáte vystavovat slunci, tenhle prázdninový projekt byl vážně absurdní, hned večer změním 16
rezervace hotelů na zpáteční cestě, i týden byl moc, proč si nenechat několik dní na rozkvetlé třešně v Kjótu? S kaštankou by všechno bylo jinak, bez zatrpklosti a opovržení by se na pláži obnažila jako poslušná dcera Izraele, nijak by ji nerušily špeky tlustých německých důchodkyň (takový měl být prostě osud žen, jak věděla, dokud nepřijde Mesiáš), dopřála by slunci (a německým důchodcům, již by si nenechali ujít ani ň) úžasnou podívanou na svůj dokonale zaoblený zadeček, bezelstnou, avšak vyholenou pičku (neboť Bůh dovolil člověku se krášlit), a mně by znova ztvrdl, ztuhnul by mi jak savci, nevykouřila by mi ho ale rovnou na pláži, šlo o rodinný nudistický resort, nechtěla by šokovat německé důchodkyně, jež ráno při hathajóze zdravily slunce, i když jsem cítil, že by jí to udělalo radost a moje mužství by se tím znovuzrodilo, ale počkala by, až budeme ve vodě, tak padesát metrů od břehu (pláž se svažovala velmi zvolna), než nabídne své vlhké partie mému vítěznému falu, a později bychom v garruchské restauraci povečeřeli arroz con bogavantes, romantiku a porno by už nic neoddělovalo, dobrota Stvořitelova by se projevila v plné síle, zkrátka myšlenky mi přeskakovaly sem a tam, ale přece jen jsem dokázal vyloudit na tváři výraz vágního uspokojení, když se Yuzu objevila v příletové hale uprostřed stmelené hordy australských batůžkářů. Naznačili jsme polibek na tvář, tedy naše tváře se dotkly, ale to už bylo možná moc, ihned si sedla, otevřela svůj kosmetický kufřík (jehož obsah striktně odpovídal normám vztahujícím se na příruční zavazadla ve všech leteckých společnostech) a začala se pudrovat, aniž věnovala jakoukoli pozornost pásu přijímajícímu zavazadla – bylo očividně na mně, abych se s nimi popasoval. 17
Její zavazadla jsem musel znát dobře, šlo o slavnou značku, jejíž název jsem zapomněl, Zadig a Voltaire nebo Pascal a Blaise, jejich svrchní design každopádně tvořila reprodukce jedné z těch renesančních geografických map, kde pozemský svět byl znázorněn velmi přibližnou formou, ale s vintage popisky typu „Země tygrů“, zkrátka šlo o nóbl zavazadla, jejichž exkluzivnost zdůrazňovala absence koleček na rozdíl od vulgárních samsonitů pro střední třídu, nezbývalo tedy než se s nimi popasovat přesně jako s kufry viktoriánských dam. Tak jako všechny západní země i Španělsko vstoupilo do smrtelného procesu zvyšování produktivity, a proto postupně zrušilo nekvalifikované práce, které kdysi činily život trochu příjemnějším, čímž ráz na ráz odsoudilo převážnou část popu lace k masové nezaměstnanosti. Taková zavazadla, ať už značky Zadig a Voltaire nebo Pascal a Blaise, měla smysl jen ve společnosti, v níž ještě existovala funkce nosiče. To už zjevně nebylo aktuální, ale vlastně trochu ano, říkal jsem si, když jsem z pojízdného pásu sundával Yuzina zavazadla (kufr, cestovní batoh o téměř stejné váze, dohromady musela mít aspoň čtyřicet kilo): nosič jsem byl já.
18
Zároveň jsem byl i řidič. Krátce poté, co jsme vjeli na dálnici A7, zapnula si iPhone a nasadila si sluchátka, načež si zakryla oči páskou napuštěnou póry uvolňující pleťovou vodu s aloe vera. Směrem na jih, k letišti, mohla být dálnice nebezpečná, nebylo vzácností, že tam lotyšský nebo bulharský řidič kamionu ztratil kontrolu nad vozidlem. V opačném směru se pouštěla na cestu flotila kamionů zásobující severní Evropu zeleninou pěstovanou ve sklenících, sesbíranou malijskými ilegály, jejich řidiči ještě neměli spánkový deficit, a předjel jsem jich asi třicítku zcela bez problémů, než jsem dospěl k výjezdu číslo 537. U vjezdu do dlouhé zatáčky vedoucí k viaduktu nad Rambla del Tesoro chyběla na víc než pěti stech metrech svodidla; abych všechno ukončil, stačilo mi přestat točit volantem. Sklon byl v těch místech velmi prudký a vzhledem k dosažené rychlosti se dala očekávat perfektní dráha, auto by se ani neskutálelo po kamenitém svahu a rovnou by se rozdrtilo o sto metrů níž, jeden moment čisté hrůzy a byl by konec, odevzdal bych Pánu svou zmatenou duši. Počasí bylo jasné a klidné, rychle jsem se blížil k vjezdu do zatáčky. Zavřel jsem oči a zatnul dlaně do volantu; na několik vteřin, určitě míň než pět, jsem pocítil paradoxní vyrovnanost a naprostý mír, jako bych vystoupil z času. 19
Křečovitým a zcela nezáměrným pohybem jsem prudce stočil volant doleva. Bylo načase, pravé přední kolo už olizovalo kamenitý okraj. Yuzu si strhla masku a sluchátka. „Co se děje? Co se děje?“ zopakovala zlostně, ale i trochu vystrašeně a já vsadil na strach. „Všechno v pořádku…,“ řekl jsem, jak jsem mohl nejjemněji, s medovou intonací sériového zabijáka, Anthony Hopkins byl pro mě vzorem, vzrušujícím a bezmála nepřekonatelným, zkrátka jako muž, s nímž se musíte v určitou chvíli života potkat. Ještě jemněji, skoro podprahově jsem zopakoval: „Všechno je v pořádku…“ V pořádku jsem nebyl ve skutečnosti ani trochu; nevyužil jsem druhou šanci na osvobození.
20
Světová knihovna Svazek 226
Michel Houellebecq Serotonin Z francouzského originálu Sérotonine vydaného nakladatelstvím Flammarion v Paříži roku 2019 přeložil Alan Beguivin Obálku navrhl Ivan Brůha Redigoval Jindřich Vacek Doslov napsal Petr Fischer Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová Počet stran 280 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 715. publikaci, v Odeonu publikace 835. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz