Radovan Menší k
Od nepaměti k zapomnění
ODEON
Copyright © Radovan Menšík, 2019
ISBN 978-80-207-1894-5
I O r ozdělených světech
ALTERNATIVY Z toho procitnutí se nemohl probrat. Tíha nastřádaná dlouhým spánkem táhla jeho tělo dolů mezi světélkující kameny. Potácel se mezi neznámými rostlinami a ještě neznámějšími pocity prázdna a vyvrženosti. Byl posledním žijícím člověkem. Před staletími ho zmrazili a vyslali na vzdálenou planetu podobnou Zemi. Teď se probudil, procházel se divočinou nového světa a snažil se pochopit, že nikdo, koho znal, není naživu. Na myšlenku smrti svých blízkých se pokoušel si zvyknout už před hibernací, když se s nimi loučil, vyrušovaly ho však zástupy oslavující jeho oběť. Provolávaly Patrikovo jméno, nad hlavami se jim tyčily jeho zvětšené portréty. Ještě nyní si vybavuje svůj stud, s nímž ty pocty přijímal – vždyť mu tleskali za něco, co udělá až za stovky let, dávno po jejich skonu. Patrik si nebyl jistý, co měl přesně udělat, ale to už nebylo důležité; daleko větší význam pro něj měl svíravý pocit osamění, který přebíjel vše ostatní. Zatímco celé lidstvo dávno vymřelo, on přežil, a byl tedy jediný, kdo byl dosud sám. Kdyby ještě 5
alespoň někdo zůstal opuštěný, kdyby ještě někdo zakoušel to ticho a vyhnanství, nebyla by jeho samota tak strašlivá, ale vědomí, že nikdo jiný už sám není, ho drtilo až k nehybnosti. Jako by mu na bedrech ležela celá opuštěná Země. Klopýtal od čehosi, co připomínalo stromy, k čemusi, co připomínalo skály, a toužil znovu usnout (netušil, že sní, a jeho nadějí je tedy naopak probuzení). Obracel se k purpurově zbarvenému nebi, aby zavolal na duše zmizelého lidstva, ovšem jeho volání nenašlo žádnou odezvu. Patrně proto, že se obrátil k úplně jinému nebi, v cizí galaxii. On jediný byl sám. Věděl, že s tím se nikdy nesmíří. Jediný. Sám. Červeně podtržená samota. Pak se probudil znovu, tentokrát doopravdy. Že ho manželka nikdy nemilovala, se Tomáš, Patrikův otec, dozvěděl v den jejích narozenin. Datum kolem něj přešlo nepozorovaně, bez zřetelné odezvy v paměti, jako by ten den byl stejný jako všechny ostatní. Patrik si tu scénu dokáže představit docela jasně: Alice, jeho matka, sedí v křesle se sklenicí vína a pozoruje svůj stárnoucí odraz v okenním skle. Za její tváří tma a studený vítr. Tomáš vejde do pokoje a oznámí Alici, že jde spát. Ta mlčky přikývne, ale ještě než se Tomáš vzdálí, zeptá se ho, jestli na něco nezapomněl. Otec horečně přemýšlí, obličej zkřivený úsilím, ale už je pozdě, hráz pukla a vylévající se spousty vod odkrývají, co se po léta skrývalo na dně. To opomenutí jejích narozenin muselo být jen poslední kapkou v moři polknutých křivd. Alice na něj chrlí všechny zadržené výčitky a na závěr, když už z ní většina jedu odtekla, vrhá na Tomáše tajemství, které až doteď obracela v tichosti sama proti sobě. Neřekla mu asi přímo, že ho nikdy 6
nemilovala (Patrik si ji nedokáže takovou představit), ale že s ním nikdy nechtěla být. Zůstala s ním, protože nevěděla, jak odejít. Tomáš na ni vyděšeně zírá a vrtí hlavou. Nechce jí věřit, ale kdesi uvnitř ví, že to, co slyší, je pravda. Všechno se tím vysvětluje, zapadá do sebe. Celou tu dobu si jen něco nalhával, aby neviděl drobné rozpory v Alicině představení. V Tomášovi vře divoká směs pocitů a výkřiků. Kulisy jeho světa se bortí, a proto musí něco rozbít; vychrstnout svůj vztek ven, aby se jím neudusil. První, co ho napadne, je udeřit Alici, ale její mrazivý pohled ho zadrží na místě. Po chvíli se otočí a běží do dílny, kde popadne sekeru. Ještě neví, co s ní bude dělat, má však alespoň tolik soudnosti, aby své šílenství nechal explodovat venku. Sotva se vypotácí do chladného večera poodkrytého světlem dopadajícím na zahradu z rozsvíceného pokoje, spatří kontury holých stromů a náhle je mu jasné, co musí zabít. Běží k lípě, pod níž Alice často sedává, a ostřím sekery se zahryzne do jejího kmene. Ozve se nepřiměřeně tupý zvuk a ze stromu odlétne jen trocha kůry. Tomáš vztekle seká dál a dál, dokud se nevyčerpá a neklesne s hlasitým pláčem do studené trávy. Nelze říct, že ta informace zaskočila Patrika nepřipraveného. Tajemství smutku skrývaného v matčiných očích si přál rozluštit (aniž si to plně uvědomoval) celá léta. Tušil, že láska jeho rodičů je nevyvážená, že jeden dává druhému nesrovnatelně víc, ovšem že jeho matka, ta obdarovávaná, nedokázala na otcovu lásku odpovědět ani kousíčkem milostného citu, Patrik přece jen neočekával ani v těch nejodvážnějších domněnkách. Možná že její cit otupěl časem, to se přeci stává, ale že by ho nemilovala nikdy, nikdy, ani na chviličku, ani tehdy, když se rozhodli, že 7
budou mít dítě? Co je vlastně za člověka ta žena, která Patrika porodila a vychovala… Přízrak vonící po nedělních obědech a čistém povlečení. Maminka. A naproti ní tatínek, zlomený muž vzlykající do dlaní a řvoucí vzteky. Klamaný po všechna ta léta svého života. Na stará kolena probuzený ze snu, donucený k úpravám všech vzpomínek. Nic nebylo takové, jaké se v tom snu zdálo. Leccos z toho naráz postrádá smysl, společné zážitky, z nichž si vystavěl své štěstí, smetla lavina jejího opožděného přiznání. Po ní pustina a počítání ztrát. Co by tak mohl říci, aby tátovu bolest alespoň trochu zmírnil. Třeba nelhala celé ty roky, třeba lže jen teď. Ale kde se v ní vzala taková nenávist, aby si vymyslela něco takového. A co by to bylo za útěchu… Patrik netuší, jak se mluví s rodiči raněnými láskou, na to ho nikdo nepřipravil. Za palubní deskou auta, v němž jede za rodiči, ubíhá prázdný obzor. V pátek odpoledne bývá lidí vždy nějak víc. Zaplňují supermarkety, ucpávají silnice, obsazují stoly v hospodách a restauracích. Zato v sobotu ráno, když je člověk nejvíc potřebuje, se vypaří neznámo kam. Jako by se dosud neprobudil. Bezděky sundává nohu z plynu, aby příjezd do rodné vsi oddálil. Dům, v němž vyrůstal, tentokrát jeho úzkostný pocit samoty nezruší, naopak, umocní jej. Už totiž s rodiči nejsou nerozdělitelnou trojicí, navěky spojenou láskou, jsou pouhou dvojicí samotářů, kteří si zbyli, doplněnou tím, co z jejich náhodného setkání vzniklo. Když zahlédne kopce rýsující se nad vesnicí, téměř se lekne. Přibližující krajina ho zbaví schopnosti nad čímkoli uvažovat. Návrat do poškozeného hnízda. 8
Sune se kolem prvních chalup rozprostřených po pasekách nad silnicí. Předsunuté hlídky. Cítí na sobě zvědavé oči sledující jej zpoza oken přikrytých záclonami. Znají jeho automobil i okolnosti, za nichž přijíždí. Veze s sebou jejich zvědavost a kdoví, možná i trochu toho soucitu. Motor pod kapotou tiše přede, ale Patrikovi zní jeho slabé vrnění jako běsnění dravého zvířete. Všichni ho slyší, všichni ho vidí. Dům rodičů ještě ani nezahlédne, ale jeho napjatou, rozdělenou atmosféru vnímá už nyní. A tady ho máme, důvěrně známé stavení. Dříve zbytečně veliký dvougenerační hrad, dnes zoufale malý domeček z karet, v němž není dostatek pokojů, aby se v nich Patrikovi rodiče nemuseli potkávat, a jehož chodby nejsou dost široké a dlouhé, aby se v nich mohli minout bez povšimnutí. Zarachocení štěrku oznamuje jeho příjezd. Představení začíná. MAPY S vrznutím branky a zaklapnutím dveří se odhrne opona. Na scéně otec a syn. Vymění si pozdravy, syn s těžkými taškami v rukou, aby se vyhnul rozpačitému přivítání, kdy s otcem tápou, zda se neohrabaně obejmout, či si po chlapsku potřást pravicí. Otec poplácá syna po ramenou, načež vcházejí do zahrady. „Tak jak se máš?“ zahajuje Tomáš konverzaci. Není to pouze úvodní fráze, chce skutečně vědět, co je u jeho syna nového. Přebít na chvíli vlastní trápení Patrikovými radostmi. Pokud se o nějakých rozhovoří. „Ale jo, ujde to,“ odvětí Patrik. Nechce tátovi vykládat, jak to u něj všechno klape, když se otci zhroutilo všechno, v co 9
kdy věřil, a že právě jeho trápení je jedinou smutnou událostí v Patrikově momentálním životě. A ze stejného důvodu mu nebude vyprávět ani o své stísněnosti provázející ho z postele až sem. „A co ty?“ Tomáš se zastaví a sáhne po jedné z igelitek v synových rukou. Jen aby něco udělal a nesvalil se v křečích na zem. „No to víš, stojí to za hovno,“ prohodí polohlasně, jako by ani nechtěl, aby ho syn slyšel. Patrik přikývne, do uvolněných rukou nabere další náklad a vstoupí do domu. Za dveřmi se přivítá s Alicí, Tomáš postává venku. Alice a Patrik vejdou do kuchyně, kde roztřídí potraviny, které Patrik přivezl, a kde proběhne podobně stručný dialog, jako byl ten, jenž předtím Patrik odehrál s otcem. Pak se vrátí k autu, odkud vynosí pár pytlů cementu. Tomáš dokuřuje cigaretu, jíž se zabavil po těch pár minut, co byl Patrik uvnitř domu s matkou. Patrikovi se nelíbí, že otec začal znovu kouřit, ale chápe ho. Z modrého nebe čiší klid a optimismus, tam nahoře bude krásný den. „Tak co je novýho ve vsi?“ nadhodí Patrik. Obyčejně by tím spustil příval novinek z pestrého dění ve zdejší vesnici a blízkém okolí, tentokrát dostane z táty jen pár starých historek, které už zná. Tu poslední Tomáš ani nedovypráví, přesekne ji v půli a odmlčí se. Oba vědí, že žádný ze sebezajímavějších drbů nepřehluší Tomášovu vlastní tragédii. Oči celé vsi jsou obráceny k němu a k „jeho“ ženě. Procházejí se kolem rozkvetlých keřů a stromů, občas se u některého zastaví a vychutnají si jeho vůni. Hlasy v nich drhnou, jen stěží je oblékají do slov. Patrik si je přitom vědom, že by měl tátu vyvést z ticha, do něhož je chycen a kterého si teď 10
v domě, kde se usilovně vyhýbá „své“ ženě, jistě užije víc než dost. Jenže Patrik nemá ani ponětí, co by měl říct. Místo všeho, co by připadalo v úvahu, se mu na patro snad posté dere prosba o zažehnání vlastního strachu. Jestliže Alice předstírala lásku k Tomášovi, klidně mohla předstírat i lásku k Patrikovi. Nutně se potřebuje zeptat táty, zda si někdy v jejím chování vůči němu nevšiml známek chladu, falše, lhostejnosti. Patrik přece nevyváženost jejich lásky vnímal, a pokud by jeho matka nemilovala ani jeho, mohl by si Tomáš něčeho všimnout. Ale jak se má Patrik toho zdrceného muže ptát na něco takového? Jak by po něm mohl chtít, aby vyvrátil Patrikovo podezření, když je sám na rozpadnutí? Ani jí se však zeptat nemůže. Věřil by jí jedině tehdy, kdyby mu potvrdila jeho obavy; pokud by tvrdila opak, podezíral by ji z další lži. A odpověď, které by uvěřil, slyšet nechce. Na něco se ovšem táty zeptat musí, pohnout trochu s tím ustrnulým rozhovorem. „Už víš, jak to bude dál?“ Aniž by si to uvědomil, vypadla z něj otázka, kterou otci položil jako dítě nejméně stokrát, a poslušně zapadla do formy vyhloubené jejím častým opakováním. Pokaždé když otec Patrikovi vykládal nějakou improvizovanou pohádku, prokládal ji pauzami, v nichž se rozhodoval, jak pospojovat nitky děje, které před synem rozvětvil, a tehdy se ozýval malý Patrik s netrpělivostí v hlase a s onou otázkou. Už víš, jak to bude dál? Ale zatímco tehdy Tomáš vždycky věděl, dnes neví. Jeho příběhy končívaly šťastně, ten skutečný, jehož byl součástí, však moc nadějí na žili spolu šťastně až do smrti neskýtá. „Já nevím,“ odvětí Tomáš, „zatím se jen tak potloukáme domem, celí ostražití, abysme se nepotkali. Někdy mi připadá, 11
že žiju s duchem. Slýchávám kroky, ale nikoho nevidím. Věci, který jsem položil támhle, jsou, když si pak pro ně přijdu, pryč, nebo jsou jinak. Z ledničky mizí jídlo. Je to… divný. Cos to vlastně přivezl?“ Patrik je otci za dotaz vděčný, odvede pozornost na chvíli někam jinam. „Tak různě, hlavně nějaký jídlo. Co bylo v akci a tady neseženeš. Jako vždycky.“ „Budeš mi to pak muset ukázat, abych věděl. Máme to teď všechno rozdělený.“ „Jak rozdělený?“ „Nakupujem každej pro sebe,“ vysvětluje Tomáš, „co po třebuju, to si koupím a na nic jinýho nehrabu, protože je mi jasný, že to donesla ona. Tak abych věděl, co je od tebe.“ Patrikovi je úzko. Představa přepůlené ledničky, kde má každý své vlastní máslo, jogurt, šunku či sýr, je až příliš hmatatelná. Dosud spíš abstraktní ochlazení vztahu rodičů dostává s chladem jejich ledničky nepříjemně konkrétní podobu. „A to jste se na tom takhle domluvili?“ „Vzniklo to tak nějak samo od sebe,“ řekne Tomáš, ale ve skutečnosti chce říci, že už od Alice nic nechce, nic, ani pitomej sýr, ani její soucit, se kterým předstírala, že ho miluje. Tolik let, můj ty bože! A tak na stole věčně okorávají Tomášovy krajíce chleba přichystané Alicí a vychládají její teplé večeře. „Tak já vám nechám účtenku, tam to máte všechno napsaný,“ zahuhlá Patrik a je mu, jako by cosi zrazoval; ne své rodiče, ale něco mezi nimi, v co doufal, že se brzy vysvětlí, urovná a spojí. Už víš, jak to bude dál? chtěl by se táty znovu zeptat, protože si vzpomněl, že tuhle otázku zná, a protože na ni jako 12
dítě pokaždé dostal odpověď, která jeho hrdiny dovedla do bezpečí. „Jo, to bude fajn, já bych si to asi nezapamatoval. Přilípni ji, prosím tě, magnetem přímo na ledničku,“ požádá ho Tomáš. „Hm.“ Neměl by seznam nakoupených věcí nějak rozdělit? Co je pro mámu a co pro tátu? Nebo už to zvládnou sami? Sami… Dřív by tím, že něco zvládnou sami, myslel oba dva dohromady, teď sami znamená opravdu sami, každého zvlášť. Tolik asociací a tak málo z toho lze říct nahlas. „Dala ti za to máma nějaký peníze?“ Máma. Těžce zdolané slovo. Jistě, je to pořád Patrikova máma, ale přiznat takové označení někomu, komu nemůže přijít na jméno, bylo pro Tomáše až nelidsky náročné. Příště se bude raději držet neutrálního ona. „Snažila se,“ řekne Patrik a mimoděk se pousměje, „ale nedal jsem se.“ Kdo by chtěl proplatit třicet stříbrných? Tomáš a Patrik se blíží ke staré lípě, do níž Tomáš zasadil onoho osudného večera, kdy vše vyšlo najevo, několik ran sekerou. Patrik fascinovaně hledí na odřený strom. Kdyby tu byl sám, přistoupil by k němu a položil prsty do jeho ran. Pak by snad uvěřil. Protože přijmout tvrzení, že jeho táta, který tu schlíple stojí vedle něj, vyběhl před několika týdny se sekerou do tmy, aby se ve vzteku pokusil porazit tento statný strom, je nad Patrikovy síly. Ne že by se to tak nemohlo odehrát, ale pochopit to, splynout s myšlenkou, že jeho rodiče tonou v zoufalství a v odcizení, každý na své straně domu, to nemůže, to odmítá. 13
„Je krásný, jak to tady kvete a bzučí,“ pronese místo toho. „A voní.“ „Máš mladej čich,“ poznamená Tomáš. „Co?“ zeptá se Patrik pozvednutým obočím. „Ten můj už je opotřebovanej,“ dodá Tomáš. Patrik si vzpomene na film, který kdysi viděli s přítelkyní. Celé lidstvo v něm postupně přicházelo o smysly, čichem počínaje. Možná že až se budou lidé běžně dožívat dvojnásobného věku než dnes, budou z nich na konci slepí a hluší starci bez schopnosti rozeznat chutě, vůně i doteky. I Tomáš zírá na šrámy v kmenu a kdesi v trávě okolo tuší odštípnuté kousky kůry. Kolik bolesti je zakleto do toho stromu, kolik řevu proměněného v prudké údery sekerou. Jizva na kmenu mu bude ten okamžik vyjevené pravdy neustále připomínat, bude držet Tomášovu ránu otevřenou. „Letos se zimě nějak nechtělo odejít,“ poznamená Patrik. „Ani přijít, je to nějaký posunutý.“ Všechno je jinak. Jedno přiznání převrátí vše na hlavu. „Pojď se podívat na svou sekvoji, jestli povyrostla,“ navrhne Tomáš. Chce odtud Patrika odtáhnout pryč a ten není proti, přestože je zřejmé, že sekvoj bude vypadat stejně jako před dvěma týdny, kdy tu byl naposledy. „Vypadá dobře,“ konstatuje Patrik, když k ní dorazí. Je to vzácný kousek, Tomáš ji sem na Alicino přání vsadil krátce poté, co se Patrik narodil. Oba budou mít zanedlouho šestadvacet. „Jo, daří se jí,“ souhlasí Tomáš a v duchu děkuje bohu, že se se sekerou nevydal sem, ale k lípě. Oba stromy byly pro Alici nesmírně důležité, zároveň však byl tento strom spjatý i s Patrikem. 14
Zplodil syna a zasadil strom. A opravil dům. „Přejde to, dej tomu čas,“ zmůže se Patrik na pár slov útěchy. Čas, pomyslí si Tomáš, pouhý lidský výmysl. Ale co nás to tedy léčí? Vyhasínání paměti, v níž se ztrácí vědomí toho, jak moc jsme kdysi milovali a jak urputně jsme věřili, že nám druhý oplácí stejnou mírou lásky? „Já už nemůžu čekat, čas je luxus, kterej si nemůžu dovolit. Bojím se, že umřu dřív, než se z toho vzpamatuju. Umřu na to její přiznání,“ řekne Tomáš. „To ne,“ odtuší Patrik. „Vlastně mám pro tebe překvapení,“ pokračuje o něco veseleji, „akorát jsem ho zapomněl doma.“ „Tak příště,“ pousměje se Tomáš, ale je to smutný úsměv, hořký a křehký. Vydávají se k domu. Není už kam jinam jít, vchodové dveře je očekávají. „Půjdem dovnitř?“ zeptá se Patrik, i když je zjevné, že nikam jinam nemíří. „Jo,“ odvětí Tomáš, i když je to to poslední, co by si přál. Na chodbě za dveřmi nikdo, vzduch je čistý. Na Tomášovi je patrné, jak se mu ulevilo. Není připravený na setkání s Alicí pod synovým dohledem. Co by si před ním asi tak řekli… A jak by před ním mlčeli? „Nemáš hlad? Dej si rohlík, v ledničce je určitě nějaká šunka,“ nabízí Tomáš Patrikovi, načež se zarazí. Nabízí mu Alicino jídlo. „Ne, díky, snídal jsem.“ „To už je dlouho,“ namítne Tomáš, aby skryl, jak se mu ulevilo. „Jen si dej,“ trvá i přes to na svém, náhle přesvědčený o nutnosti ukázat, že není uražené děcko a že se neštítí ničeho, co patří Alici. Z ledničky vyndává krůtí šunku a se sáčkem 15
rohlíků ji staví před Patrika. Počíná si při tom co nejhlučněji, aby dal Alici najevo svou přítomnost. Patrikovi se do svačiny moc nechce (totéž měl ráno k snídani, ostatně šunku dovezl on), raději však tátovi neodporuje, kdoví co by to v něm dnes mohlo zlomit. „Tak dík,“ zamumlá Patrik a posadí se ke stolu. Hned si ucpe ústa prvním soustem, aby nemusel nic dodávat. Z důvěrně známých stěn sálá mrazivá cizota, opožděný odraz vzájemného vyhýbání se Patrikových rodičů. Patrik lapá po slovech, ale jsou pro něj nedosažitelná, jako by byla zakletá do jiného jazyka. Kdyby skutečně prospal tisíce let, aby v daleké budoucnosti splnil jakýsi úkol tak jako ve svém posledním snu, nezapomněl by za tu dobu řeč a spolu s ní všechno, co kdy znal? Třeba by ho sny provázející jeho umělý spánek dokázaly v jazyce udržet. Možná by byly nastavené tak, aby si v nich opakoval své znalosti a případně aby získával znalosti nové. Nebo by mu sny opakovaly jeho vlastní život, celé uvědomované dětství, dospívání a osamostatňování se, jeho zážitky a učení se, vrůstání do světa, všechno od prvních vzpomínek přes první milostné zkušenosti až po zmrazení. Dvacet tři let jeho existence (z prvních tří let mu žádné vzpomínky nezůstaly) by mu v představách běželo ve zkrácené verzi (vytvořené jeho pamětí) pořád dokola i s opakujícími se sny. I v tomto dlouhém řízeném snu by usínal a probouzel se, ale jediným opravdovým spánkem by byl ten umělý. „Jen se najez, ať máš sílu na kopání,“ pobízí Patrika táta. Tomáš se rozhodl postavit u brány místo plotu zídku, potřebuje proto vyhloubit základy. Alespoň se něčím zaměstná. A nechce, aby k němu a Alici bylo tolik vidět. 16
Nechceš čaj nebo kafe, ne, fakt ne, měl jsem ráno. Tentokrát na něj otec nenaléhá. Patrikovi je jasné, že pobyt uvnitř domu je pro Tomáše nesnesitelný, že jen trne, kdy se na schodech objeví Alice a přiblíží se k nim. Proto se svačinou spěchá, aby se už mohli pustit do kopání. Ani on nestojí nijak zvlášť o to být přímým svědkem nepřátelství rodičů. Po krátkém intermezzu uvnitř se otec se synem vrací na zahradu, převlečení do pracovního. Z kůlny vytáhnou náčiní a zamíří k mělké jámě, kterou Tomáš vykopal den předtím. Patrika ovane povědomá vůně zeminy. Jeden se ohání krumpáčem, druhý nakládá hlínu do stavebních koleček a odváží ji do propadlého rohu zahrady. Občas se prohodí. Moc toho při tom nenamluví, pouze to nejnutnější, ale tentokrát je absence slov přirozená, vystlaná oddechováním a hekáním jejich fyzické námahy. Bok po boku se zakusují do půdy, otec a syn, sehraní v pohybech, soustředění na práci. Oběma je nyní trochu volněji, nemusí kroužit kolem toho, jak to teď s Alicí a Tomášem vypadá; předmětem jejich zájmu je zvětšující se díra v zemi. Postupně do ní pohřbívají svou rozpačitost, smutek ubíjejí tupým ostřím krumpáče a ohryzanou špicí lopaty. Snad se to brzy spraví, zadoufá Patrik, když odpočívá opřený o lopatu a sleduje tátova ohýbající se záda. Tomášova lopata často mine cíl a místo do koleček vysype Tomáš hlínu na zem. „Nechceš si odpočinout?“ zeptá se ho Patrik. Otec zavrtí hlavou. Kdyby byl Patrik vážně vybrán ke zmrazení a k vykonání nějakého úkolu a jeho mozek měl být udržován ve formě neustálým opakováním vlastního života, znamenalo by to, že by musel nynější dusivé návštěvy rodičů absolvovat třeba stokrát. 17
A nemohl by z toho ven. Je-li něco ještě nepřijatelnějšího než myšlenka na to, že člověk žije jen jednou, pak je to myšlenka, že žije nesčetněkrát pořád dokola ten samý život. Nestane-li se mu tedy něco tak krásného, aby v takové opakování začal doufat. Možná bude stačit pouze zestárnout a přání prožít vše znovu přijde samo od sebe. Navzdory všem tragé diím, bolestem, pádům, úzkostem, šokům, trapasům a smutkům. Navzdory všem ztrátám, a dokonce kvůli nim, protože v zopakovaném životě to, co jsme ztratili, získáme zpět. Od domu zazní pozvánka k obědu. Patrik koukne na tátu, ten se dál rýpe v zemi. Teprve po chvíli mu Tomáš pohled vrátí a utrousí: „Jen běž, běž se najíst.“ „A co ty? Ty nebudeš?“ „Já si pak dám něco jinýho.“ Patrik tátu nepřemlouvá, tuší, že by to k ničemu nebylo. A i kdyby ho přemluvil, co pak? Máma na jedné straně, táta na druhé, Patrik mezi nimi, v zemi nikoho, to tak, nechte si zajít dobrou chuť. Přesto se Patrik v půli cesty zastaví, otočí se a řekne směrem k otci: „Určitě?“ Tomáš přikývne a mávne rukou, aby Patrik neměl obavy a šel se v klidu naobědvat. A Patrik tedy jde, už se neohlíží, přelaďuje se na setkání s mámou, ovšem v doznívajících dojmech z otcovy blízkosti se ještě nesměle ozve otázka, co by na nabídku zopakování celého života řekl jeho stárnoucí táta. Zda by o to stál navzdory všem ztrátám.
18
V edici Česká ř ada v yšly t y to svazk y:
Monika Zgustová: Grave cantabile (svazek 1) Michal Bečvář: Vůně dne jsem spřádal (svazek 2) Radoslav Nenadál: Ó, jak jsme jiné (svazek 3) Monika Zgustová: Peppermint frappé (svazek 4) Monika Zgustová: V rajské zahradě trpkých plodů (svazek 5) Aleš Duša: Hedvábná pěšina (svazek 6) Monika Zgustová: Tichá žena (svazek 7) Tereza Brdečková: Slepé mapy (svazek 8) Arnošt Lustig: Nemáme na vybranou (svazek 9) Tereza Boučková: Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže (svazek 10) Hana Andronikova: Zvuk slunečních hodin (svazek 11) Tereza Boučková: Rok kohouta (svazek 12) Monika Zgustová: Zimní zahrada (svazek 13)
Tereza Brdečková: Listy Markétě (svazek 14) Pavel Kohout: Hodina tance a lásky (svazek 15) Arnošt Lustig: Zloděj kufrů (svazek 16) Václav Chochola: Jako vrána na Beckhama (svazek 17) Tereza Brdečková: Alhambra (svazek 18) Tereza Boučková: Boží a jiná muka (svazek 19) Hana Andronikova: Nebe nemá dno (svazek 20) Marek Šindelka: Zůstaňte s námi (svazek 21) Jan Koubek: Matky (svazek 22) Tereza Boučková: Šíleně smutné povídky (svazek 23) Darek Šmíd: Superpérák (svazek 24) Marek Šindelka: Mapa Anny (svazek 25) Hana Andronikova: Vzpomínky, co neuletí (svazek 26) Anna Bolavá: Do tmy (svazek 27) Monika Zgustová: Růže od Stalina (svazek 28) Tereza Boučková: Život je nádherný (svazek 29) Marek Šindelka: Únava materiálu (svazek 30) Anna Bolavá: Ke dnu (svazek 31) Monika Zgustová: Revolver v kabelce (svazek 32) Tereza Boučková: Závod s časem (svazek 33) Klára Notaro: Svatba ve městě Chambéry (svazek 34)
Česká řada Svazek 35
Radovan Menšík Od nepaměti k zapomnění Obálku navrhla Nikola Klímová Redigoval Michal Jareš Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 248 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 631. publikaci, v Odeonu publikace 826. Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz