0040641

Stina Jackson STŘÍBRNÁ CESTA

KALIBR

Přeložila Helena Matocha

SILVERVÄGEN Copyright © Stina Jackson, 2018 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Helena Matocha, 2019

ISBN 978-80-7617-663-8

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, skrze tento temný příběh lásky a ztráty, a také vytrvalosti, bych vás ráda pozvala do nádherné, a přesto nelítostné části světa. Stříbrná cesta vzešla ze spojení mých severských kořenů a mého nového amerického života a upřímně doufám, že vás tento román zaujme a pohltí. Stina Jackson, v Denveru, červen 2019

ČÁST PRVNÍ

Světlo. Bodalo ho, pálilo a trhalo na kousky. Sneslo se na lesy a jezera, jako by ho vyzývalo, aby přestal dýchat, jako by mu slibovalo, že ho čeká nový život. Světlo, které plní tepny neklidem a připravuje ho o spánek. Už v květnu, kdy si svítání hledalo cestu škvírami a skulinkami, ležel na posteli a byl vzhůru. Slyšel, jak půda rozmrzá a vzlíná z ní vlhkost, jako by zima krvácela. Potoky a řeky hučely a rozvodňovaly se, hory se zbavovaly svých zimních hávů. Brzy světlo naplní i noci, bude se roztahovat a bude oslepovat, vzkřísí život ve všem, co podřimuje pod zetlelým listím. Naplní pupeny na stromech teplem, až popraskají, a celý les bude vřít nenasytným hladem veškerého nového života. Půlnoční slunce vytáhne lidi z jejich skrýší a naplní je touhou. Budou se smát, milovat a ubližovat si. Občas člověk zmizí. Na chvíli se vám ztratí z obzoru, a pak prostě zmizí. Muž ale nechtěl věřit, že takový zmizelý musel zemřít.

[11]

Lelle kouřil, jen když hledal Linu. Pokaždé, když si zapálil další cigaretu, uviděl ji na sedadle spolujezdce. Jak se zamračila a upřela na něj pohled nad obroučkami brýlí. „Myslela jsem, žes přestal.“ „Já jsem přestal. To jen výjimečně.“ Lelle viděl, jak Lina zavrtí hlavou a odhalí ostré špičáky. Za ty se vždycky styděla. Když jel v noci autem a venku bylo světlo, viděl ji nejzřetelněji. Její vlasy, které byly skoro bílé, když jí na ně svítilo slunce, tmavé pihy na nose, které si v posledních letech kryla make-upem, a pak ty oči, které viděly všechno, i když se Lina na první pohled nedívala. Byla podobnější Anette než jemu, a to bylo dobře, protože Lelle nebyl zrovna velký krasavec. Lina byla krásná a Lelle si to nemyslel jen proto, že to byla jeho dcera. Za ní se každý otočil, už když byla malá. Byla takové to dítě, které vyloudilo úsměv i z těch nejnetečnějších lidí. Ale teď už se za ní nikdo neotáčel. Nikdo ji už tři roky neviděl, rozhodně nikdo, kdo by o sobě chtěl dát vědět. Než dojel do Jörnu, došly Lellemu cigarety. Lina už vedle něj na sedadle spolujezdce neseděla. Auto bylo prázdné a tiché a on skoro zapomněl, kde to vlastně je. Oči měl upřené na silnici, ale nevnímal ji. Lidé jí přezdívali Stříbrná cesta a on už tudy jel tolikrát, že ji znal úplně nazpaměť. Věděl, jak se klikatí a kde jsou díry v plotě, takže tudy po libosti mohou přebíhat sobi a losi. Věděl, kde se hromadí déšť v kalužích a kde z jezer stoupá mlha a obrací svět vzhůru nohama. Silnice byla ozvěnou zašlých časů, [13]

STINA JACKSON

v nichž se z hor Nasafjäll vozilo stříbro do Botnického zálivu. Nyní se tu silnice kroutila jako řeka a spojovala Glimmersträsk s ostatními osadami ve vnitrozemí. A ačkoli Lelle všechny ty její zatáčky a zákruty v hlubokých lesích z duše nenáviděl, nedokázal se od ní odpoutat. To tady Lina zmizela, to tahle silnice pohltila jeho dceru. Nikdo neměl tušení, že Lelle po nocích jezdí autem a hledá ji. Že kouří jednu cigaretu za druhou, ruku má položenou kolem sedadla spolujezdce a povídá si s dcerou, jako by tam byla, jako by bývala nezmizela. Lelle to neměl komu říct. Od chvíle, kdy ho Anette opustila. Řekla, že to už od začátku byla jen jeho vina. To on to ráno Linu vezl na autobus. On je za to zodpovědný. Ve tři ráno dorazil do Skellefteå. Zastavil se na pumpě, natankoval a nechal si dolít kávu do termosky. Navzdory brzké ranní hodině byl nazrzlý pokladní s vlasy učesanými na pěšinku čilý a měl jasný pohled. Byl mladý, mohlo mu být tak devatenáct, dvacet. Tolik by teď bylo i Lině. Ale Lelle si ji jen stěží dokázal představit tak velkou. I když měl špatné svědomí, koupil si další krabičku lehkých marlborek. Pak mu pohled padl na krabici s repelentem, která stála u pokladny. Neohrabaně vytáhl platební kartu. Úplně všechno mu připomínalo Linu. To poslední ráno se celá polila repelentem. To bylo taky to jediné, co si pamatoval, že ji vysadil u autobusu a pak si v autě stáhl okénko, aby vyvětral. Nepamatoval si, co si řekli, jestli byla veselá, nebo smutná, co měli ke snídani. Veškeré další události mu v hlavě zabraly příliš mnoho místa, takže si uchoval vzpomínku jen na ten repelent. Ten večer to taky řekl policii, že Lina byla cítit repelentem. Anette se na něj tehdy podívala jako na někoho úplně cizího, za koho se stydí. To si pamatoval. Lelle si otevřel novou krabičku cigaret, nechal si jednu z nich jen tak v puse, než vyjel na silnici, tentokrát se vydal směrem na sever. Cesta domů mu vždycky připadala kratší, cítil se na ní odevzdanější. Na zpětném zrcátku viselo Linino stříbrné srdíčko [14]

STŘÍBR NÁ CESTA

a odráželo se v něm slunce. Lina zase jako by seděla vedle něj a světlé vlasy jí padaly do obličeje jako závěs. „Tati, víš, že jsi za posledních pár hodin vykouřil jednadvacet cigaret?“ Lelle odklepl cigaretu z okna a vyfoukl kouř směrem od Liny. „Opravdu tolik?“ Lina zvedla oči ke stropu, jako by přivolávala vyšší mocnosti. „Věděl jsi, že každá cigareta tě připraví o devět minut života? Takže dneska v noci sis zkrátil život o sto osmdesát devět minut.“ „No páni,“ odvětil Lelle. „Ale pro co já mám sakra ještě žít?“ Lina se na něj podívala a světlé oči jí zastínil hněv. „Musíš mě najít. Jen ty to dokážeš.“

* Meja ležela v posteli s rukama na břiše a snažila se nevnímat zvuky zdola. Kručení v žaludku pod prsty a pak ještě to další. Odporné zvuky pronikající sem skrz tenkou podlahu. Nejdřív vzdychala Silje a pak ten její nový chlap. Vrzala jim přitom postel a pak se rozštěkal pes. Meja slyšela, jak na něj ten chlap zařval, ať jde na místo. Byla hluboká noc, ale v podkrovním pokojíku bylo světlo jako ve dne. Kreslilo na zašedlé zdi zlaté proužky a odhalovalo změť žilek na pozadí zavřených očních víček. Meja nemohla usnout. Klekla si před nízké okno a odmetla pavučinu. Kam až oko dohlédlo, viděla jen modrou noční oblohu a namodralý les. Když se trochu natáhla, spatřila v dálce ještě kousek jezera, černého, tichého, lákavého. Cítila se jako zakletá princezna v pohádce. Zavřená v začarované věži obklopené sedmero lesy, odsouzená k poslechu nechutných sexuálních hrátek své macechy. Jenže Silje nebyla její macecha, ale matka.

[15]

STINA JACKSON

Ani jedna z nich nikdy předtím v Norrlandu nebyla. Během nekonečných hodin ve vlaku se obou zmocnily pochyby, pohádaly se, obě se rozplakaly a pak dlouho seděly mlčky, zatímco lesy venku houstly a rozestupy mezi jednotlivými stanicemi se prodlužovaly. Silje přísahala, že tentokrát se stěhují naposledy. Ten chlap, se kterým se seznámila, se jmenoval Torbjörn a vlastnil dům ve vesnici jménem Glimmersträsk. Poznali se na internetové seznamce a spoustu hodin si povídali po telefonu. Meja slyšela ten jeho úsečný severní dialekt a viděla jeho fotky – vousáč se širokým krkem a očima, které se mu v úsměvu stáhly do škvírek. Na jedné fotce měl na klíně akordeon a na druhé se skláněl nad dírou prosekanou v ledu a držel v ruce červenou rybu. Podle Silje byl Torbjörn opravdovej chlap, chlap, co uměl přežít v těch nejkrutějších podmínkách a co byl schopný se o ně postarat. Stanici, kde nakonec vystoupily, tvořila jen taková budka uprostřed lesů, a když zkusily dveře od budovy, byly zamčené. Nikdo jiný tu nevystoupil, a jak se vlak rozjel a pomalu mizel mezi stromy, zůstaly obě stát ve větru. Ještě dlouho se jim pod nohama lehce otřásala půda. Silje si zapálila cigaretu, vyrazila po zašlém nástupišti a vlekla jejich kufr, Meja zůstala na místě a poslouchala šumění stromů a bzučení milionů nově vylíhnutých komárů. Vnímala, jak se jí hluboko v břišní dutině začíná formovat výkřik. Nechtěla jít se Silje, ale ani tu nechtěla zůstat. Na druhé straně trati se rýsoval les, na pozadí světlého nebe vypadal jako tmavě zelený závěs a mezi větvovím se míhaly tisíce stínů. Meja neviděla žádná zvířata, ale stejně měla pocit, že ji někdo sleduje, úplně jako by stála na náměstí plném lidí. Stovky párů očí ji lechtaly na kůži. Silje už mezitím došla na zchátralé parkoviště, kde stál zrezlý ford. O jeho kapotu se opíral muž s obličejem zacloněným černou čepicí. Když je viděl přicházet, narovnal se, a jak se usmál, bylo vidět, že má v ústech žvýkací tabák. Ve skutečnosti vypadal Torbjörn ještě mohutněji a statněji. Pohyboval se trochu nemotorně, ale to nijak nevadilo. Zdálo se, že si své velikosti vůbec [16]

STŘÍBR NÁ CESTA

není vědom. Silje pustila kufr a objala ho, jako by byl uprostřed všech těch lesů nějaká záchranná bóje. Meja o kousek poodešla a upřeně se dívala do trhliny v asfaltu, ve které rašilo pár pampeliškových listů. Slyšela, že se ti dva líbají, jejich jazyky o sebe mlaskaly. „Tohle je Meja, moje dcera.“ Silje si utřela pusu a natáhla k Meje ruku. Torbjörn si ji prohlédl zpod čepice a pak s tím svým severním přízvukem řekl, že ji tu vítá. Meja se dívala do země, aby bylo jasné, že tohle všechno se děje proti její vůli. Torbjörnovo auto smrdělo jako mokrý psí kožich a na zadním sedadle byla natažená zašedlá zvířecí kůže. Ze sedaček místy vykukovala žlutá výplň. Meja si sedla na krajíček a dýchala ústy. Silje říkala, že Torbjörn je v balíku, ale soudě podle auta to nebyla tak docela pravda. Cestu k jeho domu lemovaly jen chmurné lesy občas přerušené pasekami a jezírky, které mezi stromy zářily jako slzy. Do Glimmersträsku Meja dojela s knedlíkem v krku. Torbjörn na předním sedadle položil Silje ruku na stehno a zvedal ji jen občas, když jim chtěl ukázat něco důležitého – obchod ICA, školu, pizzerii, poštu a banku. Podle všeho byl na všechno velmi pyšný. Obytné domy tu byly velké a ležely daleko od sebe. Čím dál jeli, tím byly rozestupy větší. Mezi domy se rozkládaly lesy, pole a stáje. Sem tam se ozvalo zaštěkání. Silje zrůžověly tváře. „Koukej, Mejo, taková krása. To je jako v pohádce!“ Torbjörn jí řekl, ať se kouká uklidnit, protože on bydlí na druhé straně močálu. Meja se v duchu ptala, co to asi znamená. Silnice se zužovala, les jim byl blíž a blíž a v autě se rozhostilo tísnivé ticho. Meja sledovala vysoké smrky a vnímala, jak se jí krátí dech. Torbjörnův dům stál na samotě uprostřed paseky. Patrový dům, který kdysi mohl být hezký, teď ale shodil červený nátěr a jako by se propadal do země. Před ním byl na řetězu uvázaný pes, a když vystupovali z auta, štěkal na ně. Jinak tu bylo ticho [17]

STINA JACKSON

až na poryvy větru, které sem tam zacloumaly větvemi. Meja se rozhlédla kolem a málem se jí podlomily nohy. „Tak jsme tady,“ pronesl Torbjörn a rozmáchl se rukou. „Tady je ale ticho a klid,“ odpověděla Silje, ale prvotní nadšení bylo zjevně pryč. Torbjörn jim donesl kufry dovnitř a postavil je na podlahu černou od špíny. Uvnitř to smrdělo, nevětráním, odpadky a smaženým jídlem. Zíral na ně starý čalouněný nábytek snad z minulého století. Na stěnách pokrytých hnědými kostkovanými tapetami byla rozvěšená paroží a nože, tolik nožů pohromadě snad Meja v životě neviděla. Snažila se zachytit Siljin pohled, ale nedařilo se jí to. Silje nasadila ten svůj úsměv, kterým dávala najevo, že je ochotná vydržet naprosto cokoli a v žádném případě nehodlá připustit chybu.

Sténání z přízemí utichlo a přenechalo prostor ptačímu zpěvu. Takový zpěv Meja ještě v životě neslyšela. Zněl nevesele, hystericky. Střecha nad ní se svažovala a vytvářela jí nad hlavou trojúhelník se stovkami suků, které ji sledovaly. Když jí Torbjörn pod schody ukazoval, kde bude spát, mluvil o místnosti jako o trojúhelníkovém pokoji. Vlastní pokoj v patře. Pokoj sama pro sebe neměla už hodně dlouho. Většinou mívala jen ruce, kterými se mohla před těmi zvuky bránit. Zvuky dospělých ohavností, zoufalství a těl narážejících jedno o druhé. Nezáleželo na tom, jak daleko se od ní posunuly, ty zvuky ji dohnaly všude.

* Lelle nevnímal, jak je unavený, dokud nesjel do příkopu a pneu­ matiky nezaúpěly. Pak si stáhl okénko a profackoval se, až ho svědila tvář. Sedadlo vedle něj bylo prázdné, Lina byla pryč. Tohle jeho noční ježdění by mu taky neschválila. Lelle si strčil do pusy další cigaretu, aby neusnul. [18]

STŘÍBR NÁ CESTA

Když dojel domů do Glimmersträsku, ještě ho od těch ran pálily tváře. U autobusové zastávky zpomalil a zaparkoval. Podezíravě si prohlížel tu nicneříkající skleněnou budku pomalovanou graffiti a ptačím trusem. Bylo velmi brzy ráno a ještě tudy neprojel ani první autobus. Lelle vystoupil z auta a došel k omláceným dřevěným lavičkám. Na zemi se válely obaly od slad­ kostí a odhozené žvýkačky. V loužích se odráželo noční slunce. Lelle si nevzpomínal, že by pršelo. Párkrát zastávku obešel a pak si jako vždycky stoupl na místo, kde tehdy stála Lina. Opřel se ramenem o špinavé sklo jako ona. Lehce nonšalantně, jako by dávala najevo, že je to normálka. První opravdová letní brigáda. Měla v Arjeplogu sázet stromy v lesní školce. Do začátku školy si chtěla vydělat slušné peníze. Na tom nebylo nic zvláštního. Byla jeho chyba, že sem dojeli moc brzo, to on se bál, že jim autobus ujede a ona první den přijde do práce pozdě. Lina si nestěžovala, červnové ráno zpívalo a hřálo. Stála tam v té budce úplně sama a slunce se jí odráželo v jeho starých pilotkách, které si na něm vyprosila, i když jí zakrývaly půlku obličeje. Možná mu zamávala, možná mu i poslala vzdušný polibek. Tak jako vždycky.

Ten mladý policista měl stejné brýle. Posunul si je na čelo, když vešel do předsíně, a přísně si změřil Lelleho i Anette. „Vaše dcera ráno do žádného autobusu nenastoupila.“ „To je nesmysl,“ bránil se Lelle, „já jsem ji vysadil na zastávce.“ Policista zavrtěl hlavou, až mu brýle málem spadly. „Vaše dcera v autobusu nebyla, mluvili jsme s řidičem i cestujícími. Nikdo ji neviděl.“ Už tehdy se na něj dívali divně. Cítil to. Policajti i Anette. Pobouření v jejich očích do něj provrtávalo díry, připravovalo ho o veškeré síly. On byl poslední, kdo ji viděl, on ji vezl na autobus, on za to mohl. Pořád dokola ho mučili stejnými otázkami, chtěli [19]

STINA JACKSON

vědět přesný čas a taky jakou měla Lina náladu. Bylo jí doma dobře? Nepohádali se? Nakonec se v něm něco zlomilo. Popadl židli a vší silou ji hodil po jednom z policistů; byl to takový pořízek, který pak vyběhl ven a zavolal posily. Lelle ještě teď cítil studená prkna podlahy na tváři, zalehli ho a nasadili mu pouta. Ještě slyšel Anettin pláč, když ho odnášeli. Ale tehdy se ho nezastala. Tehdy ani teď. Jejich jediné dítě zmizelo a ona neměla nikoho jiného, na koho by mohla svalit vinu. Lelle nastartoval a odjel od opuštěné zastávky. Uběhly tři roky ode dne, kdy se tu na něj naposledy usmála. Tři roky a on je stále tím posledním, kdo ji viděl.

* Nebýt hladu, Meja by v trojúhelníkovém pokoji klidně zůstala navěky. Toho se nikdy nezbavila, ať bydlely kdekoli. Když poote­ vřela dveře, držela si na břiše ruku, aby jí v něm nekručelo. Schody byly tak úzké, že na nich musela našlapovat na špičkách, a některé pod její vahou navíc vrzaly, takže bylo ještě těžší po nich jít nepozorovaně. V kuchyni bylo zhasnuto a prázdno, dveře do Torbjörnovy ložnice byly zavřené. Na podlaze v předsíni ležel pes, a když šla kolem, pozorně si ji měřil. Jak Meja otevřela dveře ven, pes vyskočil a proběhl jí mezi nohama ven dřív, než stihla zareagovat. U keříku se vyčůral a pak začal běhat po trávě s čenichem u země. „Proč jsi ho pouštěla ven?“ Meja si nevšimla, že Silje sedí na židli u zdi. Kouřila a měla na sobě neznámou flanelovou košili. Vlasy se jí kolem hlavy ježily jako lví hříva a oči prozrazovaly, že vůbec nespala. „Nechtěla jsem, utekl sám.“ „Je to fena,“ upozornila ji Silje. „Jmenuje se Jolly.“ „Jolly?“ „Jo.“ [20]

STŘÍBR NÁ CESTA

Pes zareagoval na svoje jméno a vrátil se na verandu. Lehl si na tlející dřevěnou podlahu, jazyk měl vyplazený jako kravatu a sledoval je. Silje podala Meje cigarety a ta si všimla, že matka má na krku rudé modřiny. „Co se ti stalo?“ Silje se křivě pousmála. „Nedělej blbou.“ Meja si vzala cigaretu, i když ve skutečnosti měla hlad. Doufala, že jí Silje ušetří detailů. Zamžourala do lesa a měla dojem, že se tam něco hýbe. V životě tam nepůjde. Potáhla z cigarety a najednou se jí opět zmocnil ten nepříjemný pocit, jako by byla zavřená a obklíčená. „Fakt tady budeme bydlet?“ Silje přehodila nohu přes opěradlo židle, takže ukázala černé kalhotky. Neklidně komíhala nohou. „Musíme tomu dát šanci.“ „Proč?“ „Protože nemáme na výběr.“ Silje se na Meju nedívala. Včerejší nadšení bylo pryč, oči už se jí neleskly, ale hlas měla rozhodný. „Torbjörn má peníze. Má vlastní dům, stálou práci, tady si můžeme žít jako v bavlnce a nemusíme si dělat starosti, jak zaplatíme nájem.“ „Barabizna uprostřed divočiny není zrovna to, čemu bych říkala bavlnka.“ Silje zrudl krk: Položila si ruku na klíční kost, jako by tomu tak chtěla zabránit. „Já nemůžu jinak,“ šeptla. „Už mám plný zuby toho, jak jsme chudý. Potřebuju chlapa, co se o nás postará, a Torbjörn je k tomu ochotnej.“ „Seš si jistá?“ „Čím?“ „Že je ochotnej.“ Silje se pousmála. [21]

STINA JACKSON

„Zařídím, aby byl, neboj.“ Meja zašlápla cigaretu. „Je tu něco k jídlu?“ Silje si zhluboka potáhla a usmála se, jako by to myslela skutečně vážně. „V týhle barabizně je tolik jídla, že jsi to v životě ještě neviděla.“

* Lelleho probudilo, že mu v kapse zavibroval mobil. Seděl v ­lehátku vedle šeříku, a když si dával telefon k uchu, bolelo ho celé tělo. „Lelle, ty jsi spal?“ „Ježíš, ne,“ zalhal. „Pracuju na zahrádce.“ „Už zrají jahody?“ Lelle se letmo podíval na zarostlý jahodový záhon. „Ne, ale brzy budou.“ Anette se na druhém konci linky zhluboka nadechla, jako by se k něčemu odhodlávala. „Dala jsem na Facebook info,“ řekla, „o tom nedělním průvodu.“ „Průvodu?“ „No budou to tři roky, to jsi snad nezapomněl, ne?“ Lelle vstal a lehátko zavrzalo. Zatočila se mu hlava a musel se chytit zábradlí altánku. „To je snad jasný, že jsem nezapomněl, ne?“ „S Thomasem jsme nakoupili svíčky a ten mámin šicí spolek natiskl trička. Chceme začít u kostela a společně dojít k té zastávce. Jestli chceš pronést projev, tak si ho připrav.“ „Já si nemusím nic připravovat. Všechno, co chci říct, vím z hlavy.“ Anette odpověděla velmi unaveně. „Bylo by fajn ukázat, že jsme zajedno,“ řekla, „kvůli Lině.“ Lelle si promnul spánky. [22]

STŘÍBR NÁ CESTA

„A budeme se taky držet za ruce – ty, já a Thomas?“ Ve sluchátku zapraskal hluboký povzdech. „Tak ahoj v neděli. A, Lelle?“ „No?“ „Že zase nejezdíš po nocích?“ Lelle zvedl oči k nebi, kde se slunce skrývalo za mraky. Bylo půl dvanácté dopoledne. Po noční jízdě prospal na lehátku čtyři hodiny. To bylo víc než obvykle. Píchlo ho na zátylku a za nehty mu uvízla krev, když si tam sáhl a zmáčkl komára. Šel dovnitř postavit na kávu a opláchl si obličej ve dřezu. Utřel se do vyžehlené utěrky a úplně slyšel Anettiny protesty. Utěrky jsou na porcelán a hladké povrchy, ne na jeho hrubou kůži, a po Lině má pátrat policie, ne její strachem poháněný táta. Anette ho bila dlaněmi a ječela, že je to jeho chyba, on měl dohlédnout, že na ten autobus nasedne, to on ji připravil o její holčičku. Mlátila ho a škrábala, dokud ji nepopadl za ruce a nestiskl ji v tak pevném sevření, že jí povolily svaly a celá mu v náručí ochabla. Den, kdy zmizela Lina, byl zároveň posledním dnem, kdy se dotkli jeden druhého. Anette hledala útěchu ve svém okolí, u přátel, psychologů, reportérů. U terapeuta Thomase, který ji čekal s otevřenou náručí a pulzující erekcí, u muže ochotného problém probrat u stolu i v posteli. Anette brala prášky na spaní a sedativa, která ji připravila o ostrý pohled, zato jí nadělila výřečnost. Založila na Facebooku stránku o Linině zmizení, pořádala setkání a dávala rozhovory, ze kterých Lellemu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Vykládala podrobnosti o jejich soukromí. Podrobnosti o Lině, které si Lelle chtěl uchovat pro sebe. On sám s nikým nemluvil. Neměl čas. Musel najít Linu. Hledání bylo jediná důležitá věc v jeho životě. To léto tehdy začal pendlovat po Stříbrné cestě tam a zpátky: nakoukl do každé popelnice, prohrabával se kontejnery, zavřenými doly, nasáklou půdou na blatech, všechno holýma rukama. Doma vysedával u počítače a na diskuzních fórech pročítal dlouhatánská vlákna, [23]

STINA JACKSON

ve kterých úplně cizí lidi vykládali své teorie o Lině. Nekonečný odporný proud nejrůznějších nápadů: utekla, zavraždili ji, znásilnili, rozčtvrtili, utopila se, někdo ji zajel, nutí ji k prostituci – a celá řada dalších katastrofických scénářů, na které neměl nervy, ale stejně se nutil je všechny číst. Denně volal na policii a ječel na ně, ať koukají dělat svou práci. Nejedl a nespal. Domů se vracel po dlouhých dnech pátrání ve špinavých šatech a se šrámy ve tváři, které nedokázal zdůvodnit. Anette se ho nakonec přestala ptát. Vlastně se mu ulevilo, když od něj odešla k Thomasovi, protože pak se hledání mohl začít věnovat naplno. Kromě toho nic neměl. Lelle si s kávou sedl k počítači. Ze spořiče obrazovky se na něj usmívala Lina. Vzduch v místnosti byl těžký a nevětraný. Závěsy byly zatažené a v paprscích světla byl vidět vířící prach. Na parapetu schla mrtvá květina. Všude smutné připomínky jeho rozkladu, toho, co se z něj stalo. Otevřel si facebookovou stránku, která ho zvala na pochod za Linu. Událost olajkovalo sto tři lidí a šedesát čtyři odkliklo, že se zúčastní. Lino, chybíš nám a nikdy nepřestaneme doufat, napsala jedna její kamarádka se spoustou vykřičníků a plačících smajlíků. Padesát tři lidí komentář olajkovalo. Mezi nimi i Anette Gustafssonová. Lelle si v duchu řekl, jestli si jeho bývalá žena někdy změní příjmení. Listoval stránkou dál, básničkami, fotkami, naštvanými statusy. Někdo ví, co se s Linou stalo, je načase, abys konečně vylezl a řekl nám pravdu! Rozčílení rudí smajlíci. Devadesát tři lajků. Dvacet komentářů. Lelle se odhlásil. Facebook ho jen deprimoval. „Proč nejsi aktivnější na sociálních sítích?“ vyčítala mu Anette. „Aktivnější v čem? Ve virtuálních nářcích?“ „Jde o Linu.“ „Nevím, jestli jsi to zatím nepochopila, ale já chci Linu najít, ne ji oplakávat.“ Lelle si usrkl kávy a otevřel si Flashback. Ve vlákně o Linině zmizení nebyly žádné další komentáře. Poslední příspěvek sem loni v prosinci vložil uživatel jménem „Hledač pravdy“. [24]

STŘÍBR NÁ CESTA

Policajti by měli zjistit, co za kamioňáky tam ten den ráno jezdilo. Všichni ví, že sérioví vrazi rádi jezdí s náklaďákem, jen se podívejte na Kanadu a USA. Tam se lidi kolem dálnic ztrácejí dnes a denně. Soudě podle tisíce dvaceti čtyř příspěvků, které se na Flashbacku objevily, se anonymní přispěvatelé shodovali v tom, že Linu unesl nějaký řidič, který místem projel ještě před autobusem. Jinými slovy měli lidé stejnou teorii jako policie. Lelle sám obvolal dopravní a kamionové společnosti a vyptával se, kteří řidiči se tam v té době mohli vyskytovat. S některými z nich zašel na kávu, prohledal jim auta a sdělil jejich jména vyšetřovatelům. Ale nikdo z nich nebyl podezřelý a nikdo nic neviděl. Policii se nelíbilo, že na ni Lelle tak tlačí. Tohle je severní Švédsko, ne severní Amerika. Stříbrná cesta není žádná dálnice, tady sérioví vrazi neřádí. Lelle vstal a vyhrnul si rukávy košile načichlé cigaretovým kouřem. Stoupl si k mapě severního Norrlandu a zamžoural na změť špendlíků, které do ní byly zapíchané. Ze zásuvky stolu vytáhl nový špendlík a zabodl ho do místa, které prohledal dneska v noci. On to nevzdá, dokud nepročeše každý milimetr, dokud se nepodívá do každého příkopu a na každé odstavné parkoviště a do každé polorozpadlé boudy, co stojí u silnice. Jezdil po mapě krvavým nehtem a hledal další místo, které by měl pročesat. Uložil si GPS souřadnice do mobilu a natáhl se pro klíče. Už tak ztratil dost času.

* Silje se v očích znovu objevil šílený lesk. Jako by najednou všechno bylo možné, jako by barabizna v lesích byla odpověď na veškeré její modlitby. Hlas jí o pár oktáv vystoupal, byl jasný a melodický. Mluvila rychle, přeříkávala se, jako by neměla čas říct všechno, co potřebovala. Torbjörnovi se to líbilo. Zatímco on spokojeně mlčel, Silje bez ustání mlela. Říkala, jak je šťastná [25]

STINA JACKSON

s ním a v jeho domě, jak tu všechno miluje, od vzoru na linu až po květované závěsy. O přírodě kolem ani nemluvě, ta je jako ze všech snů, co se jí za ty roky zdály. S velkou slávou vytáhla stojan a štětce. Přísahala, že s tím zvláštním nočním světlem namaluje svoje nejkrásnější obrazy. Tady ve volné přírodě se její duše konečně bude moct nadechnout, tady bude konečně moct tvořit. Nová vlna nadšení v ní vyvolala absenci zábran. Cizí lidi vítala polibky, doteky a dlouhými objetími. Matčina vlna energie Meju děsila. Mánie byla vždycky začátkem nového pekla. Už druhý večer vyhodila Silje léky do koše. Zpod kávové sedliny a bramborových slupek na Meju vykoukly napůl plné blistry tabletek. Silné tabletky neškodných pastelových barev. Drobné chemické zázraky, které dokázaly zahnat šílenství i temnotu. Dokázaly člověka držet při životě. „Proč jsi ty léky zahodila?“ „Protože už je nepotřebuju.“ „Kdo říká, že je nepotřebuješ? Ty jsi mluvila s nějakým doktorem?“ „Nepotřebuju žádné doktory. Sama cítím, že už je nemusím brát. Tady jsem ve svém pravém živlu. Konečně můžu být tím, kým skutečně jsem. Tady mě ta temnota nedožene.“ „Slyšíš se?“ Silje se zasmála. „Že ty se věčně musíš něčeho bát. Nauč se dát si trochu voraz, Mejo.“

Za dlouhých nocí zírala Meja na svůj batoh, ve kterém měla ještě pořád zabalené věci. Mohla by ukrást trochu peněz a odjet vlakem zpátky na jih. Spala by u kamarádek, než by si našla práci. V nejhorším by si šla pro pomoc na sociálku. Tam už poznali, jaká Silje je, že občas dokáže být naprosto destruktivní. Ale Meja věděla, že to neudělá. Potřebovala dohlížet na Silje, která ze sebe chrlila jedno klišé za druhým. [26]

STŘÍBR NÁ CESTA

Tak čerstvý vzduch jsem v životě nedýchala! No není to ticho dokonalé? Meja žádné ticho nevnímala. Podle ní les naopak oplýval zvuky, které přehlušovaly myšlenky. Nejhorší byly noci, s bzučením komárů, ptačím zpěvem a větrem, který hučel, všechno rval a nutil stromy se krčit. A pak ty zvuky ze spodní ložnice. Křik, sténání a nepřirozený tón hlasu. Povětšinou byla samozřejmě slyšet Silje, Torbjörn patřil k tichým milencům. Dokud neztichli, Meja se neodvážila do kuchyně, tam šla dopít zbytky vína po matce, až když se místnostmi linulo jen Torbjörnovo chrápání. Víno bylo to jediné, co na zvuky zabíralo.

* V létě už Lelle nedokázal spát. Vinil z toho světlo a slunce, které nikdy nezašlo a hledalo si cestičky skulinkami v černých závěsech. Vinil z toho ptáky, kteří hulákali celé noci, a komáry, co se na něj slétali, jakmile si položil hlavu na polštář. Vinil z toho vše kromě toho, co ho nutilo bdít doopravdy. Sousedé seděli na verandě, smáli se a cinkali příbory. Lelle se cestou k autu krčil, aby ho neviděli. Po příjezdové cestě sjel bez motoru, kam až to šlo, pak teprve nastartoval. Ale stejně si byl poměrně jistý, že o něm sousedé vědí, že se o večerech vytrácí, a že vídají jeho volvo, jak se za soumraku plíží po štěrku. Ve vesnici byl klid, tiché domy žhnuly ve večerním slunci. Jak se blížil k autobusové zastávce, rozbušila se mu krev ve spáncích. V hlavě měl čertíka, který mu dodával naději, že tam Lina bude, že tam na něj čeká se založenýma rukama přesně tak, jak ji tam nechal. Uplynuly už tři roky, ale ta zatracená zastávka s ním pořád mávala. Podle teorie policie u autobusové budky zastavil někdo, kdo projížděl po Stříbrné cestě, a Linu unesl. Buď jí nabídl, že ji sveze, anebo ji nacpal do vozu násilím. Neexistovali žádní svědci, kteří by tuto domněnku podpořili, ale bylo to jediné vysvětlení, jak [27]

STINA JACKSON

mohla zmizet tak rychle a beze stopy. Lelle ji vysadil zhruba za deset minut šest. Autobus přijel podle řidiče i svědků patnáct minut poté, a to už tam Lina nebyla. Interval činil patnáct minut. Ani o vteřinu déle. Pročesali celý Glimmersträsk. Zapojili se úplně všichni. Propátrali bidly každý vodní tok a ušli v rojnicích desítky kilometrů na všechny světové strany. S hledáním pomáhali psi a vrtulníky i dobrovolníci z celého kraje. Ale Lina nikde. Nikdy ji nenašli. Odmítal uvěřit, že je mrtvá. Pro něj byla stále stejně živá jako toho rána. Občas se stávalo, že mu tu otázku pokládali mrchožraví reportéři nebo netaktní cizinci. Myslíte si, že je vaše dcera naživu? Ano, myslím. Za půl hodiny jízdy do Arvidsjauru stihl Lelle vykouřit šest cigaret. Když vešel do obchodu na benzínové pumpě, nikdo tam nebyl. Jen Kippen stál zády k němu a mopem vytíral podlahu. Ve svitu zářivky se mu leskla holá lebka. Lelle po špičkách došel ke kávovaru a nalil si plný papírový kelímek. „Už jsem si říkal, kde jsi.“ Kippen se ztěžka opřel o násadu mopu. „Uvařil jsem čerstvý kafe jen pro tebe.“ „Tak to díky,“ odpověděl Lelle. „Jak se máš?“ „Jde to, člověk si nemá stěžovat. Co ty?“ „Žiju.“ Kippen si vzal peníze jen za cigarety. Kávu dal Lellemu zadarmo a přidal k ní i den starou skořicovou rolku v sáčku. Lelle z ní odlomil oschlý kraj, namočil ho do kávy a Kippen se mezitím vrátil k vytírání podlahy. „Koukám, že dneska večer zase jezdíš.“ „Jo, dneska zase.“ Kippen kývl a tvářil se smutně. „Blíží se výročí, co.“ Lelle sklopil oči k mokré podlaze. [28]

STŘÍBR NÁ CESTA

„Tři roky. Někdy mám pocit, jako by to bylo včera, a jindy zase, jako by mezitím uběhl celý život.“ „A co dělají policajti?“ „Čert ví.“ „Ale snad to nevzdali, ne?“ „Moc se toho neděje, ale já na tom dělám dál.“ „To je dobře. Kdybys potřeboval píchnout, jsem tady.“ Kippen namočil mop do kyblíku a pak ho vyždímal. Lelle si strčil cigarety do kapsy a skořicovou rolku nechal balancovat na vršku kelímku. Cestou ven volnou rukou poplácal Kippena po zádech. Kippen se angažoval od začátku. Po Linině zmizení si celé hodiny prohlížel nahrávky z bezpečnostních kamer na čerpací stanici a pokoušel se na nich zachytit nějakou stopu. Pokud dívku někdo kus svezl, nebo ji zatáhl do auta násilím, existovala šance, že se ten člověk zastavil někde na pumpě. Sice se jim nepovedlo nic zjistit, ale Lelle měl dojem, že Kippen se poohlížel dál, i když čas plynul. A takových lidí bylo potřeba si vážit. Lelle nasedl do auta a do kávy ponořil zbytek rolky. Jedl a přitom sledoval prázdné stojany. Propočítal si, jak daleko by Linin únosce asi dokázal dojet, kdyby měl plnou nádrž. Záleželo by samozřejmě na její velikosti, ale není vyloučeno, že by dojeli daleko na sever do hor a mohli by překročit i norskou hranici. Pokud by tedy jeli po Stříbrné cestě. Bylo také možné, že uhnuli na menší a méně známé silnice, kde nebyl provoz ani žádné osady v okolí. Vždyť nikdo nevěděl, že zmizela, až do večera, což bylo o dvanáct hodin později, takže únosce, nebo únosci, měl velký náskok. Lelle si otřel ruce o džíny, zapálil si cigaretu a otočil klíčkem v zapalování. Nechal Arvidsjaur za sebou a zase osaměl s lesem a silnicí. Nechal si pootevřené okénko, aby cítil vůni jehličí. Kdyby tak stromy mohly mluvit, to by měl tisíce svědků. Stříbrná cesta představovala svého druhu aortu, která ho propojovala s hustou sítí menších žil a kapilár ve vnitrozemí. [29]

STINA JACKSON

Daly se tu najít zarostlé dřevařské stezky, silničky sjízdné na skútrech a prošlapané pěšinky klikatící se kolem opuštěných vesnic a maličkých osad. Byla tu jezírka, říčky a potůčky, které sem tam tekly pod zemí a pak zase vyvěraly na povrch. Kouřící bažiny rozprostírající se jako otevřené rány a bezedné černooké tůně. Hledat zmizelého člověka v takovém terénu byl úkol na zbytek života. Jednotlivé vesničky tu od sebe ležely daleko, po silnicích někdo projel jen jednou za čas. Pokaždé když Lelle míjel nějaké další auto, rozbušilo se mu srdce, skoro jako by čekal, že v zadním okénku uvidí Linu. Zastavoval na opuštěných odpočívadlech a nadzvedával víka popelnic jako už tolikrát předtím, ale srdce měl v krku jako v den, kdy to udělal prvně. Nikdy si na to nezvykne. Ještě před Arjeplogem zahnul na jednu z těch menších tepen, na silnici mezi vysokými stromy, kterou tvořily jen dvě vyježděné stopy. Kouřil s rukama na volantu. Mezi stromy putovaly mlhy jako plavidla a on mžoural do tmy, aby se ujistil, kde se to vlastně nachází. Silnice byla na otočení moc úzká, pokud by chtěl zpátky, musel by vycouvat. Ale Lelle nepatřil k těm, kdo couvají. Auto se prodíralo po terénu plném výmolů a popel z cigarety padal Lellemu na košili. Jel tak dlouho, dokud mezi kmeny stromů nespatřil první stavení. Polorozpadlý dům byl až po okna zarostlý plevelem, a v místech, kde dřív bývaly okenní tabulky a dveře, zely teď jen prázdné otvory. Kousek dál po silnici stála další dřevěná kostra budovy, které se pomalu opět zmocňoval les, a za ní pak ještě jedna. Ruiny, ve kterých už nikdo nebydlel desítky let. Lelle zastavil uprostřed vší té nicoty, dlouho pak ještě zůstal v autě, zhluboka dýchal, a nakonec sáhl do přihrádky na palubní desce pro berettu.

* Meja se naučila udržovat si od Siljiných chlapů odstup. Snažila se s nimi nezůstávat o samotě v jedné místnosti, protože většina [30]

STŘÍBR NÁ CESTA

z nich neprahla jen po Silje. Rádi se k ní tiskli, plácali ji po zadku a štípali do prsou. A to i v době, kdy ještě ani žádná prsa neměla. Ale Torbjörn se jí nehodlal ani dotknout. To jí došlo už třetí večer v té jeho barabizně, když sešla po schodech dolů a zjistila, že je sám v kuchyni a pije kávu. Meja kolem něj prošla co nejtišeji, vyplížila se na verandu a dělala, že si ho nevšimla. Ale stihla si jen zapálit cigaretu a Torbjörn už vystrčil hlavu ze dveří a zeptal se jí, jestli by si nedala večeři. Při řeči se mu v obličeji dělaly vrásky a Meja si pomyslela, že je asi o dost starší, než si myslela, podstatně starší než Silje. Klidně by mohl být její dědeček. Torbjörn se vrátil dovnitř, Meja dál kouřila venku a slyšela ho, jak si píská. Dívala se na les, aby se nemusela soustředit sama na sebe. Nedokázala pochopit jak to, že někdo takhle bydlí dobrovolně. Smrky smutně šustily a honily se kolem nich stíny. Z verandy se linula vůně tlejícího dřeva, po chvíli přiběhl pes, drápky mu cvakaly o zašedlou podlahu a nakonec si lehl vedle Meji, tak blízko, že cítila na nohách jeho kožich. Jolly sem tam zvedla hlavu a zadívala se na les, jako by tam něco slyšela. Meja pokaždé cítila, jak jí poskočilo srdce. Nakonec už to venku nevydržela. Ten cizí muž v kuchyni byl přeci jen lepší než všechno to, co nebylo vidět. Torbjörn donesl na stůl hrnky, chleba, šunku a sýr. „Bohužel ti nemůžu nabídnout nic sladkého.“ Meja ve dveřích zaváhala, po očku se podívala na zavřené dveře ložnice, kde se schovávala Silje, a pak sklouzla pohledem zpátky na Torbjörna. „Chleba stačí.“ Posadila se naproti Torbjörnovi, ale dívala se na poškrábanou desku stolu. Torbjörn zvedl konvici s kávou, tak horkou, že mezi nimi pára utvořila závoj. „Piješ kafe?“ Meja kývla. Kávu pila odnepaměti. Buď kávu, nebo alkohol, ale něco takového by někomu cizímu nikdy nepřiznala. Chléb byl světlý, měkký a úplně se rozplýval na jazyku, Meja si ma[31]

STINA JACKSON

zala krajíc za krajícem, měla takový hlad, že nemohla přestat. Torbjörn si toho nevšiml, protože byl otočený k oknu a neustále jí něco vykládal a ukazoval. Upozorňoval ji na pěšiny vedoucí lesem a taky na dřevník v rohu pozemku, kde měl kola, rybářské pruty a ještě ledacos jiného, co by se Meje mohlo hodit. „Všechno tady v domě klidně můžeš používat. Teď jsi tady doma. Chci, abys to věděla.“ Meja poslouchala a cítila, jak jí sousta váznou v hrdle. „Já jsem v životě na rybách nebyla.“ „Na tom nic není, za den tě to naučím.“ Meje se líbilo, jak se mu při úsměvu zvrásní obličej, i to, jak úsečně a melodicky mluví. Díval se na ni jen sem tam, jako by nechtěl být dotěrný, a Meja se nakonec uvolnila natolik, že se natáhla pro konvici s kávou, i když se musela nahnout nad stůl, aby na ni dosáhla. Správně by takhle pozdě večer kávu pít neměla, ale okny sem svítilo slunce, a tak stejně nebude moct spát. „No vida, tady si lebedíte.“ Silje stála ve dveřích jen v kalhotkách, prsa – v ostrém světle úplně bílá – jí zvadle visela dolů. Meja se od ní odvrátila. „Pojď si sednout, než tvoje dcera sní všechen chleba,“ vybídl ji Torbjörn. „No jo, Meja by byla schopná tě sníst i s barákem, kdybys ji nechal.“ Matka promluvila ostrým hlasem, při kterém se Meje stáhl žaludek. Silje si stoupla pod stropní větrák, chvíli cvakala zapalovačem a pak si potáhla z cigarety tak silně, jako by kouř chtěla vdechnout až do prstů u nohou. Meja ji viděla v odrazu na starých hodinách, skelný pohled, vystouplá žebra. Říkala si, že asi začíná mít abstinenční příznaky po vysazení léků, ale nechtěla se ptát, aby to neslyšel Torbjörn. Ten nalil kávu i Silje. „Zrovna jsem Meje říkal, ať se klidně poohlédne po celém stavení, a taky tu mám několik kol, kdyby si třeba chtěla zajet k jezeru nebo do vesnice.“ „Slyšíš, Mejo. Nechceš se jít podívat?“ [32]

STŘÍBR NÁ CESTA

„Tak třeba zítra.“ „Copak máš na práci něco jiného? Zajeď si do vesnice a koukni se, jestli tam není někdo v tvém věku. Je léto, přece tu nebudeš sedět na zadku a depresit.“ Silje zamáčkla cigaretu, natáhla se pro peněženku, vyndala z ní dvacetikorunu a podala ji Meje. „Kup si třeba zmrzlinu nebo tak něco.“ „Takhle pozdě už nebude nikde otevřeno,“ pronesl Tor­ björn. „Ale mladí stejně chodí do vesnice. Budou rádi za pří­ růstek.“ Meja jen nerada vstala a sáhla si pro peníze. Silje ji vyprovodila na verandu. „S Torbjörnem potřebujeme být chvíli sami,“ šeptla. „Tak na pár hodin někam vypadni, jo? Vyjeď si ven a dobře se bav!“ Silje se sklonila, letmo Meju políbila na tvář, podala jí dvě cigarety, zabouchla dveře a zamkla je. Meja na zavřené dveře zůstala zírat. Za jejími zády šustily stromy, jako by se jí vysmívaly. Meja se zvolna otočila a pomalu jí docházelo, že teď je tu jen ona a les. Přesně, jak se bála.

* Lelle objížděl úplně opuštěné kouty. Místa, kde se rozpadaly domy a zarůstaly cesty. Jakási senzibilka z Kemi mu řekla, že jeho dcera se nachází právě na takovém místě. V hlubokém lese a rozpadlém dřevěném domku, který lidé opustili. Lelle sice senzibilům moc nevěřil, ale teď už musel brát, co bylo, už dávno se chytal i stébla. Když překračoval prahy a krčil se před dveřmi nejistě visícími v kovových pantech, byl vděčný za noční světlo. Opatrně kráčel po starých vrzajících podlahách plných vlhkých skvrn. Pohledem přejížděl sešlá křesla, kamna a stínítka lamp pečlivě opředená pavučinami a pokrytá prachem. Některé domy byly prázdné, z jiných jako by jejich obyvatelé odešli ve spěchu a nechali tu [33]

STINA JACKSON

křehký porcelán v poličkách a zarámované vyšívané gobelíny hlásající nejrůznější moudra: Miluj mě nejvíce, když si to zasloužím nejméně, protože nikdy jindy to nepotřebuji tolik. Uč se s málem spokojit, kdo má hodně, nemá klid! Komu v duši raší kvítí, tomu v domě slunce svítí. Žádný div, že odsud lidi odešli, když si zaplnili zdi takovými tajuplnými postřehy. Lelle si představoval boubelaté selky, které za zimních nocí vysedávaly u petrolejek s jehlou a nití. Zajímalo by ho, jestli jim tyhle jednoduché rýmovačky nějak ulehčovaly těžký život. Jestli je chyba spíš na jeho straně, když mu připadají směšné. Otvory po oknech sem dopadalo půlnoční světlo a kreslilo vzory na nánosy špíny, ve které se skrýval myší a zaječí trus. Lelle vešel do ložnice, nakoukl pod postele a do skříně. Pohyboval se po nepevné dřevěné podlaze co nejrychleji. Když vešel do posledního domu, tep srdce, který slyšel až v uších, konečně utichl. Už to měl skoro za sebou, brzy bude zase v klidu v autě. Tenhle poslední dům byl v nejlepším stavu, okna ještě měla tabulky a na střeše byly tašky. Vstupní dveře nešly otevřít. Musel za ně zabrat celou svou vahou a pak se najednou rozlétly tak nečekaně, že Lelle spadl na zem. V tichu nahlas zaklel, a když vstával, cítil, že má mokré džíny a ostře ho bolela kostrč. Podíval se přes rameno, jako by se chtěl ujistit, že se mu tam v té prázdnotě nikdo nesměje. Ještě ani nepřekročil práh, když ho do nosu udeřil zápach, dusivý pach smrti a rozkladu. Uskočil tak rychle, že málem zase spadl. Sáhl si pro pistoli zastrčenou za kalhotami a rychle ji odjistil. Letmo zahlédl auto stojící padesát metrů od domu, z půlky ho zakrýval divoký porost. Lelleho napadlo, že se rozběhne, skočí za volant a všechno to hodí za hlavu a na tu pitomou jasnovidku z Kemi i na všechnu tu temnotu skrývající se v zapomenutých opuštěných obydlích zapomene. Ale nedal se na útěk, místo toho si volnou rukou zakryl obličej a přešel přes [34]