Issuu

POUL

ANDERSON STRÁŽ ČASU

Přeložila Veronika Volhejnová

Copyright © 1981 by Poul Anderson All Rights Reserved Copyright ©2019 for the Czech translation by Veronika Volhejnová Copyright © 2019 for Cover by Stephan Martiniere Copyright © 2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN: 978-80-7617-642-3

Kennymu Greyovi – který mi říká, co dělám špatně – a Glorii, která to ví lépe

OBSAH Stráž času . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 (Time Patrol)

Odvaha být králem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 (Brave to Be a King)

Gibraltarské vodopády . . . . . . . . . . . . . . . 127 (Gibralter Falls)

Jediná hra ve městě . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 (The Only Game in Town)

Delenda est . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 (Delenda Est)

STRÁŽ ČASU

1. HLEDÁME MUŽE, věk 21 – 40 let, přednost svob., voj. nebo tech. zkuš., dobrá fyz. kondice, na nadstand. placenou práci spoj. s cest. do zahr. Engineering Studies Co., 305 E. 45, 9-12, 14-18 hod. „Víte, ta práce je poněkud neobvyklá,“ řekl pan Gordon. „A důvěrná. Předpokládám, že umíte zachovat tajemství?“ „Obvykle ano,“ kývl Manse Everard. „Samozřejmě záleží na tom, co je to za tajemství.“ Pan Gordon se usmál. Byl to zvláštní úsměv; tak uzavřenou křivku rtů Everard ještě nikdy u nikoho neviděl. Mluvil běžnou hovorovou americkou angličtinou a měl na sobě dobře padnoucí, ale nijak zvlášť výrazný oblek, přesto však z něj bylo cítit něco cizího, něco víc než jen tmavá pleť, bezvousé tváře a podivná nesourodost mongolských očí nad úzkým evropským nosem. Bylo těžké ho zařadit. „Nejsme špioni, jestli vám jde o tohle,“ řekl. Everard se usmál. „Promiňte. Nemyslete si, prosím, že podléhám stejné hysterii jako většina obyvatel

Stráž času

v téhle zemi. Ostatně jsem stejně nikdy neměl přístup k důvěrným informacím. Ale v inzerátu jste se zmiňovali o práci v zahraničí, a při současné situaci – zkrátka nerad bych přišel o pas, chápejte.“ Everard byl vysoký muž s mohutnými rameny, nakrátko ostříhanými hnědými vlasy a trochu pochroumaným obličejem. Jeho papíry ležely před ním na stole: za války sloužil v armádě, po propuštění pracoval v několika firmách jako strojní inženýr. Pan Gordon se ale na doklady sotva podíval. Kancelář byla docela obyčejná, psací stůl a pár židlí, kartotéka a vzadu dveře vedoucí někam dál. Otevřeným oknem sem z hloubky šesti pater doléhal hluk newyorské dopravy. „Nezávislý duch,“ podotkl muž za stolem. „To se mi líbí. Spousta lidí se sem vplíží, jako kdyby prosila o kopanec. Samozřejmě, s vašimi zkušenostmi ještě nejste v zoufalé situaci. Pořád můžete dostat práci, dokonce i v situaci, jako je... myslím, že teď se tomu říká postupná recese.“ „Zaujalo mě to,“ vysvětlil Everard. „Jak vidíte, pracoval jsem v zahraničí a rád bych znova cestoval. Ale abych byl upřímný, pořád nemám nejmenší ponětí, co vaše firma vlastně dělá.“ „Děláme velkou spoustu věcí,“ řekl pan Gordon. „Počkejme... vy jste byl na frontě. Francie a Německo.“ Everard mrkl; v jeho papírech byly záznamy o medailích, ale byl by přísahal, že ten člověk neměl čas je přečíst. „Ehm... byl byste tak laskav a položil ruce na ty knoflíky na područkách křesla? Děkuji. A teď: jak reagujete na fyzické nebezpečí?“ Everard se naježil: „Tak podívejte –“

Stráž času

Oči pana Gordona zalétly k přístroji, který mu ležel na stole: byla to jen krabička s indikační ručičkou a několika číselníky. „To nic. Jaké máte názory na internacionalismus?“ „Poslyšte –“ „Komunismus? Fašismus? Ženy? Vaše osobní ambice?... To je všechno. Nemusíte odpovídat.“ „Co to sakra má být?“ neudržel se Everard. „Malý psychologický test. Zapomeňte na to. Vaše názory mě zajímají jen do té míry, do jaké odrážejí základní citovou orientaci.“ Pan Gordon se pohodlně opřel a sepnul ruce před obličejem. „Zatím je to velmi slibné. Tedy, věci se mají takto. Děláme práci, která je, jak jsem vám již řekl, velmi důvěrná. My totiž... ehm... hodláme připravit našim konkurentům malé překvapení.“ Zasmál se. „Klidně mě ohlaste FBI, pokud si přejete. Vyšetřování naší činnosti už proběhlo a prošli jsme jím s čistým štítem. Zjistíte, že skutečně provádíme ﬁnanční a stavební operace celosvětového rozsahu. Ale je tu ještě jedna stránka té práce, a právě pro ni potřebujeme lidi. Zaplatím vám sto dolarů za to, že půjdete tam do té zadní místnosti a absolvujete sérii testů. Bude to trvat asi tři hodiny. Když neprojdete, tak to tím končí. Pokud ano, sepíšeme smlouvu, řekneme vám fakta a začneme s výcvikem. Souhlas?“ Everard zaváhal. Měl pocit, že se na něj příliš pospíchá. Za touhle ﬁrmou je něco víc než jedna kancelář a jeden uhlazený cizinec. Ale i tak... Rozhodl se. „Nejdřív mi řeknete, oč jde, a pak teprve něco podepíšu.“ „Jak si přejete,“ pokrčil pan Gordon rameny. „Mně je to jedno. Testy prokážou, jestli podepíšete nebo ne, víte? Používáme jisté velmi vyspělé techniky.“

Stráž času

To byla rozhodně pravda. Everard věděl něco o moderní psychologii – encefalografech, asociačních testech, osobnostních dotaznících. Nerozeznal účel žádného z těch zakrytých přístrojů, které kolem něj hučely. Otázky, které na něj asistent – úplně holohlavý muž neurčitého věku s velmi světlou pletí, těžkým přízvukem a neproniknutelným výrazem ve tváři – velkou rychlostí pálil, mu připadaly úplně bez souvislostí. A co byla zač ta kovová helma, kterou při tom musel mít na hlavě? Kam od ní vedly dráty? Nenápadně se rozhlížel po cifernících, ale písmena a čísla se nepodobala ničemu, co kdy viděl. Nebyla to angličtina, francouzština, ruština, řečtina, čínština, nic, co by patřilo do roku 1954. Možná si dokonce už v té chvíli začínal uvědomovat pravdu. Zvláštní bylo, že jak testy pokračovaly, stále silněji si také uvědomoval, kdo je. Manson Emmert Everard, třicetiletý, dříve poručík americké armády, zkušenosti z konstrukce a výroby v Americe, Švédsku, Arábii; dosud svobodný, ačkoli stále častěji záviděl svým ženatým přátelům. V současné době bez stálé přítelkyně a vůbec bez blízkých rodinných vztahů; trochu biblioﬁl; vášnivý hráč pokeru; milovník plachetnic, koní a pušek; na dovolené táborník a rybář. Samozřejmě že to všechno o sobě věděl, ale jen jako oddělené střípky faktů. Bylo to zvláštní, takhle si najednou uvědomit sám sebe jako jednolitý organismus, pochopit, že každý ten rys je jen jedna nezbytná faseta celkového obrazu. Vyšel ven vyčerpaný a zalitý potem. Pan Gordon mu nabídl cigaretu a rychle přelétl očima sérii kódovaných listů, které mu předal asistent. Tu a tam si pro sebe něco zamumlal: „... Zet-20 kortikální... tady

Stráž času

nerozlišená hodnota... psychická reakce na antitoxin... slabiny ústřední koordinace...“ Sklouzl přitom do přízvuku, do hlasu se mu vloudila zvláštní melodie a samohlásky protahoval tak, jak to Everard ještě u nikoho neslyšel – a že už měl dlouhou zkušenost s nejrůznějšími způsoby, jakými se dá komolit angličtina. Trvalo půl hodiny, než znovu vzhlédl. Everard už začínal být netrpělivý a začínal se v něm rodit neurčitý vztek na to velkopanské chování, ale byl tak zvědavý, že zůstal tiše sedět. Pan Gordon se konečně spokojeně, zeširoka usmál a ukázal při tom neuvěřitelně bílé zuby. „Tak konečně. Víte, že jsem už musel odmítnout dvacet čtyři kandidáty? Ale vy se hodíte. Vy se nám docela určitě hodíte.“ „Hodím se kam?“ Everard se naklonil a uvědomil si, že se mu zrychlil pulz. „Do Stráže. Budete něco jako policista.“ „Ano? A kde?“ „Kdekoli. A kdykoli. Připravte se, bude to pro vás šok. Víte, naše společnost, i když je zcela legální, slouží jen jako zástěrka a zdroj peněz. Naše skutečná práce je střežit čas.“

2. Akademie byla na americkém Západě. Krom toho byla v oligocénu, teplé době lesů a trávy, kdy myšovití předchůdci člověka obezřetně prchali z cesty obřím

Stráž času

savcům. Postavili ji před tisícem let; udržována bude půl milionu let – dostatečně dlouho na to, aby jí prošlo tolik žáků, kolik bude Stráž času potřebovat – a pak bude pečlivě demolována, aby po ní nezbyla ani stopa. Později přijdou ledovce a za nimi lidé, a v roce 19352 n. l. (v roce 7841 od Morennského triumfu) najdou tito lidé způsob, jak cestovat časem a vrátit se do oligocénu, aby tam založili Akademii. Byl to komplex dlouhých nízkých budov, hladkých křivek a měnících se barev, který se rozprostíral v zeleni mezi obrovitými starými stromy. Za domy se táhly kopce a lesy až k široké hnědé řece, a v noci bylo občas slyšet hřmotný hlas titanotheria nebo vzdálené zařvání šavlozubého tygra. Everard vystoupil z časoplánu, veliké strohé kovové krabice, a měl sucho v krku. Byl to stejný pocit jako první den v armádě před dvanácti lety – nebo patnáct až dvacet milionů let v budoucnu, když na to přijde. Cítil se osamělý a bezmocný a zoufale toužil najít nějaký čestný způsob, jak odtud utéct domů. Moc útěchy mu nepřinesl ani pohled na další časoplány, které vyložily celkem asi padesát mladých mužů a žen. Nováčci se pomalu shlukli a vytvořili neuspořádanou, nejistou skupinku. Nejdřív nemluvili, jen si jeden druhého prohlíželi. Everard rozeznal tvrdý límeček a buřinku; styly oblečení i účesu zahrnovaly všechno, co znal do roku 1954, a zjevně pokračovaly i dál. Odkud asi je ta dívka v duhových, těsně padnoucích kalhotách, se zelenou rtěnkou a divoce vlnitými žlutými vlasy? Ne... odkdy? Vlastně ze kdy? Vedle něj stál náhodou asi pětadvacetiletý muž: podle tvídového obleku a dlouhého hubeného obličeje

Stráž času

zřejmě Brit. Pod uhlazeným a ovládaným zevnějškem jako by skrýval sveřepou trpkost. „Ahoj,“ oslovil ho Everard. „Co kdybychom se seznámili?“ Řekl své jméno a odkud je. „Charles Whitcomb, Londýn, 1947,“ odpověděl ten druhý ostýchavě. „Zrovna mě demobilizovali – byl jsem v RAF – a tohle vypadalo jako dobrá příležitost. Ale teď už si nejsem tak jistý.“ „Možná je,“ pokrčil rameny Everard a vzpomněl si na mzdu. Patnáct tisíc ročně jako nástupní plat! Ale jak vlastně počítají roky? Nejspíš podle osobního času každého zaměstnance. Rázoval k nim nějaký člověk. Byl to štíhlý mladý muž v přiléhavé šedé uniformě s tmavomodrým pláštěm, který blikal, jako by v něm byly vetkány hvězdy. Tvář měl příjemnou, usmíval se a promluvil tiše s neutrálním přízvukem: „Zdravím vás! Vítejte v Akademii. Předpokládám, že všichni umíte anglicky?“ Everard si všiml člověka ve zbytcích ošuntělé německé uniformy a nějakého Inda i dalších, kteří pravděpodobně byli cizinci. „Budeme tedy užívat angličtinu, dokud se nenaučíte temporal.“ Muž stál pohodlně s rukama v bok. „Jmenuji se Dard Kelm. Narodil jsem se – počkejme – roku 9573 křesťanského letopočtu, ale specializoval jsem se na vaši dobu. Ta se mimochodem počítá od roku 1850 do roku 2000, i když vy všichni jste spíš kolem prostředka. Já jsem vaše oﬁciální zeď nářků, kdyby se něco dělo. Tohle místo je organizované jinak, než jste asi čekali. Nevyrábíme tady absolventy ve velkém, takže důsledná disciplína jako ve škole nebo v armádě tu není nutná. Každý z vás projde jak všeobecným, tak

Stráž času

individuálním výcvikem. Nemusíme nijak trestat studijní neúspěchy, protože předběžné testy nám zaručily, že žádné nebudou a že i možnost pracovních nezdarů je malá. Každý z vás dosáhl vysokého stupně zralosti v kulturním kontextu své doby. Ovšem existují tu rozdíly ve schopnostech, takže pokud chceme každou osobnost rozvinout skutečně naplno, musíme používat individuální vedení. Kromě běžné zdvořilosti tu neplatí téměř žádné formality. Budete mít dobrou možnost nejen studovat, ale i odpočívat. Nebudeme od vás nikdy čekat víc, než čeho jste schopni. Podotýkám, že možnosti lovu a rybolovu jsou pořád docela slušné dokonce i v nejbližším okolí, a když letíte pár set kilometrů dál, jsou fantastické. Pokud nemáte žádné otázky, pojďte prosím za mnou a já vás ubytuji.“ Dard Kelm jim ukázal vybavení typického pokoje. Bylo takové, jaké by člověk čekal řekněme v roce 2000: nenápadný nábytek, který se okamžitě přizpůsobil do nejpohodlnějšího tvaru, malý bar s občerstvením, obrazovky, na nichž bylo možno si vybrat z rozsáhlé knihovny zvukových i obrazových záznamů. Zatím nic příliš neznámého a složitého. Každý kadet měl svůj vlastní pokoj v „internátní“ budově; jedlo se v ústřední jídelně, ale daly se zařídit i soukromé večírky. Everard cítil, jak jeho napětí pomalu ustupuje. Konal se banket na uvítanou. Jídla byla známá, ale tiché stroje, které je podávaly, ne. Bylo tu víno, pivo a velká zásoba tabáku. Možná bylo do potravy něco přimícháno, protože Everard stejně jako ostatní začal pociťovat euforii. Skončilo to tak, že mlátil do

Stráž času

piána boogie, zatímco asi deset lidí rvalo ostatním ušní bubínky svými pokusy o zpěv. Jen Charles Whitcomb se toho neúčastnil, seděl sám v rohu a zasmušile upíjel. Dard Kelm byl taktní a nesnažil se ho přinutit, aby se přidal k ostatním. Everard usoudil, že se mu tady bude líbit. Ale práce a organizace a účel toho všeho mu pořád nebyly o mnoho jasnější. „Cestování časem bylo objeveno v době, kdy se rozpadalo Choritské arcikacířství,“ vykládal Kelm v přednáškové síni. „Podrobnosti budete studovat později, prozatím stačí, když budete vědět, že to byly bouřlivé časy, kdy se v komerčním a genetickém soupeření mezi obrovskými koncerny používalo doslova všech prostředků; všechno bylo v pohybu a jednotlivé vlády byly jen pěšáky v mohutné galaktické hře. Cestování v čase bylo vedlejším produktem při hledání způsobu okamžitého přemisťování, které, jak si někteří z vás jistě uvědomí, vyžaduje k svému matematickému popisu nekonečně nespojité funkce... právě tak jako cestování do minulosti. Nebudu se teď pouštět do teorie – něco z toho se dozvíte při hodinách fyziky – ale jen uvedu, že se využívá pojetí nekonečněrozměrných relací v 4Nrozměrném kontinuu, kde N je celkový počet částic ve vesmíru. Skupina, která to objevila, takzvaná Devítka, si přirozeně uvědomila možnosti toho objevu. Nejen komerční – jako je obchod, těžba surovin a další podniky, které si jistě všichni dovedete představit – ale také možnost zasadit smrtelnou ránu svým nepřátelům. Víte, čas je proměnlivý, minulost se dá změnit –“ „Dotaz!“

Stráž času

To se ozvala ta dívka z roku 1972, Elizabeth Grayová, která ve své vlastní době byla slibnou mladou fyzičkou. „Ano?“ pobídl ji Kelm zdvořile. „Myslím, že popisujete logicky nemožnou situaci. Připouštím existenci cestování v čase, vzhledem k tomu, že jsme všichni tady, ale žádná událost se přece nemůže současně stát a nestat. To je protimluv.“ „Jedině pokud trváte na logice, která není alefalef-hodnotová,“ odpověděl Kelm. „Stane se asi tohle: předpokládejme, že bych se vrátil v čase a zabránil vašemu otci, aby se setkal s vaší matkou. Nikdy byste se nebyla narodila. Tato část všeobecné historie by se prostě odehrála jinak; vždycky by byla jiná, i když já bych si uchoval vzpomínku na ‘původní’ stav věcí.“ „A co kdybyste totéž udělal sobě?“ nedala se Elizabeth. „Přestal byste existovat?“ „Ne, protože bych patřil do té části historie, která se odehrála už před mým zásahem. Ukážu vám to na vašem vlastním příkladu. Kdybyste se vrátila, řekněme, tak do roku 1946 a zabránila tomu, aby se vaši rodiče v roce 1947 vzali, pořád byste v tom roce existovala; nepřestala byste existovat jen proto, že jste ovlivnila události. Totéž by platilo, kdybyste byla v roce 1946 třeba jen mikrosekundu před zastřelením muže, který by se jinak stal vaším otcem.“ „Ale pak bych existovala bez – bez původu!“ protestovala. „Měla bych život a vzpomínky a... všechno... i když by je nic nevytvořilo.“ Kelm pokrčil rameny. „A co má být? Trváte na tom, že zákon příčinnosti, nebo přesněji řečeno zákon zachování energie, zahrnuje jen spojité funkce. Ale ve skutečnosti je nespojitost docela dobře možná.“

Stráž času

Zasmál se a opřel se o katedru. „Samozřejmě jsou jisté nemožné věci,“ pokračoval. „Například se nemůžete stát svou vlastní matkou – z čistě genetických důvodů. Kdybyste se vrátila a vdala se za svého dřívějšího otce, děti by byly jiné, žádné z nich by nebylo vy, protože každé by mělo jen polovinu vašich chromozomů.“ Odkašlal si: „Ale neodbíhejme. Detaily se dozvíte v jiných přednáškách. Já vám jen všeobecně líčím situaci. Abych tedy pokračoval. Devítka viděla možnost vrátit se zpátky v čase a zabránit svým nepřátelům, aby vůbec vznikli, aby se narodili. Ale pak se objevili Danelliané.“ Poprvé opustil lehký, napůl žertovný tón a vypadal teď jako člověk stojící tváří v tvář nepoznatelnému. Mluvil tiše: „Danelliané jsou součástí budoucnosti – naší budoucnosti, ještě víc než milion let po mně. Člověk se vyvinul v něco... co se nedá popsat. Vy se s žádným Danellianem pravděpodobně nikdy nesetkáte. A kdyby, byl by to... dost velký šok. Nejsou zlí – ani dobří – jsou tak daleko od všeho, co můžeme znát nebo cítit, jako my jsme od těchhle hmyzožravců, z kterých se stanou naši předkové. Takovým věcem není dobře stanout tváří v tvář. Zajímalo je jen to, aby ochránili vlastní existenci. V jejich době bylo cestování časem už stará známá věc a pošetilí, mocichtiví a šílení lidé už měli nesčetné příležitosti vrátit se a obrátit historii naruby. Nechtěli cestování zakázat – byla to součást složitého vývoje, který vedl až k nim – ale museli ho omezit. Devítce v provedení jejích plánů zabránili. A založili Stráž, aby hlídala cesty času.

Stráž času

Vy budete pracovat většinou ve své vlastní éře, ledaže časem dosáhnete nezávislého statusu. V podstatě budete žít obyčejným životem, budete mít rodinu a přátele jako každý jiný; tajná část toho života vám bude přinášet uspokojení z dobrého platu, ochrany, občasné dovolené na nějakém velmi zajímavém místě a vysoce hodnotné práce. Ale budete pořád v pohotovosti. Občas budete pomáhat cestovatelům v čase, kteří se nějakým způsobem dostali do potíží. Občas budete mít úkol – zatčení nějakého budoucího politického nebo vojenského nebo ekonomického dobyvatele. Občas Stráž přijme škodu jako neodčinitelnou a místo toho bude v pozdějších obdobích vyvíjet protikladné vlivy, které by vrátily historii zpět do žádaného směru. Přeji vám všem hodně štěstí.“ První část výcviku byla fyzická a psychologická. Everard si nikdy neuvědomil, jak ho život zmrzačil na těle i na duchu; byl jen polovinou toho muže, kterým mohl být. Bylo to pro něj tvrdé, ale na konci ho čekala radost z dokonale ovládané síly svalů, z citů, které se staly hlubšími, protože byly ukázněné, z rychlosti a přesnosti vlastních myšlenek. V průběhu výcviku byl také pečlivě kondicionován k tomu, aby neprozradil nic o Stráži, aby dokonce ani nenaznačil její existenci žádné nepovolané osobě. Prostě to nemohl udělat, pod žádným nátlakem; bylo to pro něj stejně nemožné jako vyskočit na Měsíc. Naučil se také podrobně znát svou „veřejnou osobnost“ pro dvacáté století. Temporal, umělý jazyk, kterým se mohli dorozumívat Strážci ze všech věků, aniž by jim rozuměl někdo cizí, byl zázrak logicky organizované expresivity.

Stráž času

Myslel si, že ví něco o bitvách, ale musel se naučit ovládat zbraně a triky padesáti staletí od kopí doby bronzové až po cyklickou výbušninu, která by dokázala zlikvidovat celý kontinent. Až se vrátí do vlastní doby, dostane jistý omezený arzenál, ale mohl by být povolán i do jiných dob a zjevné anachronismy se povolovaly jen výjimečně. Měli přednášky z historie, vědních i uměleckých oborů a ﬁlozoﬁe, studovali jemné detaily řeči a chování. To poslední se týkalo jen let 1850-1975; kdyby měl příležitost dostat se jinam, vyžádal by si speciální instrukce z hypnotického kondicionéru. Právě takové stroje mu umožnily dokončit výcvik za tři měsíce. Poznal i organizaci Stráže. Daleko „vpředu“ ležela záhada danellianské civilizace, ale kontakty s ní byly spíše výjimečné. Stráž měla polovojenský charakter, s hodnostmi, ale bez zvláštních formalit. Historie se dělila na jednotlivé sektory, hlavní kancelář byla vždy umístěna ve vybraném dvacetiletí a v důležitém městě své doby (maskována nějakou vnější činností, například obchodem) a měla různé pobočky. V jeho době existovaly tři sektory: Západní svět s centrálou v Londýně, Rusko se sídlem v Moskvě a Asie sídlící v Pekingu, všechny v klidných letech 1890-1910, kdy utajení bylo snadnější než v pozdějších dekádách. Tam byly menší kanceláře, jako byla ta Gordonova. Běžný agent žil obvykle ve své vlastní době a často měl skutečné zaměstnání. Mezi roky se komunikovalo malými robotickými člunky nebo přes kurýra a automatické přepínače se staraly o to, aby se vzkazy nenahromadily všechny do stejného okamžiku. Celá ta organizace byla tak obrovská, že si to ještě ani nestačil pořádně uvědomit. Dostal se do něčeho

Stráž času

nového a vzrušujícího; to bylo to jediné, co doopravdy pochopil všemi částmi svého vědomí... aspoň zatím. Zjistil, že jeho instruktoři jsou přátelští a rádi si popovídají. Nabručený veterán, který ho učil pilotovat kosmické lodě, bojoval v Martské válce v roce 3890. „Vy tady se chytáte rychle,“ vykládal. „Ale učit předindustriální lidi, to je hrůza. Už se ani nepokoušíme jim dát víc než základy. Měl jsem tu jednou Římana – z Caesarovy doby – moc chytrý kluk, to jo, ale nepodařilo se mi natlouct mu do hlavy, že s mašinou nemůže zacházet jako s koněm. No a pokud jde o Babyloňany, ti cestování v čase nebyli schopní pochopit vůbec. Museli jsme je nakrmit povídačkami o bitvě bohů.“ „A čím krmíte nás?“ zeptal se Whitcomb. Astronaut se na něj podezíravě podíval. „Pravdou,“ řekl nakonec. „Kolik jí snesete.“ „Jak ses dostal k téhle práci?“ „No... sestřelili mě u Jupitera. Moc ze mě nezbylo. Posbírali mě, vyrobili mi nové tělo – a protože nikdo z mých příbuzných nežil a mě taky považovali za mrtvého, neměl jsem celkem proč se vracet domů. Žít pod Dohlížitelskými jednotkami není žádná legrace. Tak jsem vzal místo tady. Dobrá společnost, snadný život a dovolená ve spoustě různých dob.“ Usmál se. „Počkej, až se dostaneš do úpadkového stádia Třetího matriarchátu! To teprv uvidíš, co je to zábava!“ Everard neřekl nic. Příliš ho zaujal pohled na obrovskou Zemi kutálející se po koberci hvězd. Spřátelil se s ostatními kadety. Byli dost sourodá parta – celkem přirozeně, protože Stráž si vybírala podobné typy, statečné a s inteligentní myslí. Vzniklo tu i pár milostných vztahů. Žádná tragédie; svatba byla docela dobře možná, stačilo, aby se pár dohodl, ve

Stráž času

kterém roce se chce spolu usadit. Jemu samotnému se ty dívky líbily, ale zachoval chladnou hlavu. Kupodivu nejblíže se spřátelil a tichým a zasmušilým Whitcombem. V tom Angličanovi bylo něco, co se mu líbilo; byl to tak kultivovaný, tak zgruntu dobrý chlapík, a přesto vypadal jako ztracený. Byli se jednoho dne venku projet na koních, jejichž vzdálení předkové prchali svým obrovským potomkům z cesty. Everard měl s sebou pušku, protože doufal, že se mu podaří ulovit pratura, kterého zahlédl. Oba měli na sobě světle šedou uniformu Akademie, která byla pod horkým žlutým sluncem chladivá a hedvábně hladká. „Divím se, že nám povolují lovit,“ poznamenal Američan. „Co kdybych zastřelil šavlozubého tygra – myslím nejspíš v Asii – který měl původně sežrat některého z těch hmyzožravých předchůdců člověka. Nezměnilo by to celou budoucnost?“ „Ne,“ odpověděl Whitcomb. Ve studiu teorie cestování časem už postoupil dál než Everard. „Víš, to je jako by kontinuum bylo síť tuhých gumových pásů. Není snadné ji zkřivit; má vždycky sklon vrátit se zpátky k svému, no, ‘dřívějšímu’ tvaru. Na jednom jediném hmyzožravci nezáleží, to celý genetický fond toho druhu vedl k člověku. Stejně jako když zabiju ve středověku jednu ovci, nezničím tím všechny její pozdější potomky a třeba všechny ovce, které existovaly v roce 1940. Budou existovat pořád a ani jejich geny se nezmění, i když budou mít jiné předky, protože za tak dlouhou dobu jsou všechny ovce, nebo i lidé, potomky všech dřívějších ovcí nebo lidí. Kompenzace, chápeš; někde v průběhu

Stráž času

té doby jiný předek poskytne ty geny, které sis myslel, že jsi vymýtil. A stejně tak... no, řekněme, že bych se vrátil a zabránil Boothovi zabít Lincolna. Kdybych neudělal velmi pečlivá opatření, patrně by vystřelil někdo jiný a na Bootha by se to stejně svedlo. Tahle pružnost je důvod, proč je vůbec cestování časem dovolené. Když chceš něco změnit, musíš na to jít z té správné strany – a i tak je to obvykle tvrdá práce.“ Ušklíbl se. „To věčné poučování! Pořád a pořád nám opakují, že když my zasáhneme do běhu věcí, tak nás potrestají. Nesmím se vrátit a zastřelit toho zatraceného parchanta Hitlera hned v kolébce. Musím ho nechat vyrůst, rozpoutat válku a zabít moji holku.“ Everard jel chvíli mlčky. Bylo slyšet jen skřípání kožených sedel a šustění vysoké trávy. „To je mi líto,“ řekl nakonec. „Chce se ti o tom mluvit?“ „Ano. Ale ono toho moc není. Byla ve WAAF, v pomocném leteckém sboru – Mary Nelsonová se jmenovala – chtěli jsme se po válce vzít. V roce 44 byla v Londýně. Sedmnáctého listopadu. Na to datum nikdy nezapomenu. Dostala ji bomba. Šla k sousedům ve Streathamu – byla na dovolené, víš, bydlela u matky. Ten dům vyletěl do povětří; na jejím vlastním nebylo ani škrábnutí.“ Whitcomb byl smrtelně bledý. Zíral nepřítomně před sebe. „Bude sakra těžké nezkusit... nezkusit se vrátit, jen o pár let, a naposledy ji vidět. Jen ji znova vidět... Ne! Neodvážím se.“ Everard rozpačitě položil příteli ruku na rameno a dál jeli mlčky.

Stráž času

* * * Třída postupovala ve výcviku, každý kadet svým vlastním tempem, ale navzájem se to vyrovnalo, takže všichni absolvovali společně: byl to krátký ceremoniál následovaný velkým večírkem a mnoha plačtivými sliby dalších setkání. Pak se každý z nich vrátil do toho roku, z něhož odešel – do stejné hodiny. Everard přijal Gordonovo blahopřání, dostal seznam agentů, kteří byli jeho současníky (několik z nich bylo zaměstnáno ve vojenské rozvědce a na podobných místech) a vrátil se do svého bytu. Později mu Stráž pravděpodobně zařídí zaměstnání na nějakém citlivém místě vhodném k naslouchání, ale jeho současné pověření – pro daňový úřad byl „zvláštní poradce Engineering Studies, Co.“ – zahrnovalo jen přečíst denně tucet novin a hledat v nich náznaky cestování časem, které ho naučili rozeznávat, a kromě toho být stále připraven nastoupit do akce. A náhodou si svůj první úkol vlastně přidělil sám.

3. Byl to zvláštní pocit, číst titulky a víceméně vědět, co přijde dál. Znamenalo to, že se z událostí trochu vytratila palčivá děsivost, ale smutek ještě vzrostl, protože tohle bylo tragické období. Začínal sympatizovat s Whitcombovou touhou vrátit se a změnit historii. Jenže jeden člověk má příliš omezené možnosti. Nemohl by ji změnit k lepšímu, leda náhodou; nejpravděpodobnější by ale bylo, že by všechno jenom

Stráž času

zpackal. Vrať se a zabij Hitlera a japonské a sovětské vůdce – možná jejich místo zaujme někdo chytřejší. Možná atomová energie zůstane ležet ladem a nádherný rozkvět Venušanské renesance nikdy nenastane. Radši neriskovat... Vyhlédl z okna. Na neklidném nebi plála světla; ulice se hemžila automobily a spěchajícími lidmi bez tváří; mrakodrapy na Manhattanu odtud neviděl, ale věděl, že se pyšně tyčí k nebi. A to všechno byl jen jeden zákrut řeky, která se vinula od pokojné předlidské krajiny, kde přednedávnem byl, až k nepředstavitelné danellianské budoucnosti. Kolik miliard a bilionů lidských bytostí žilo, smálo se, plakalo, pracovalo, doufalo a zemřelo v jejích proudech! Hm... Povzdechl, nacpal si dýmku a obrátil se k oknu zády. Dlouhá procházka ho nezbavila neklidu; mysl i tělo byly netrpělivé, jak toužily něco dělat. Ale bylo už pozdě a... Došel ke knihovně, víceméně náhodně si vybral knihu a začal číst. Byla to sbírka viktoriánských a edwardiánských povídek. Zaujala ho letmá poznámka. Něco o tragédii v Addletonu a pozoruhodném obsahu staré britské mohyly. Nic víc. Hm. Cestování časem? Usmál se pro sebe. Ale přece jen... Ne, myslel si. To je bláznovství. Ale co mu ostatně udělá, když si to prověří? Ta příhoda se měla stát v roce 1894 v Anglii. Může projít staré ročníky londýnských Timesů. Stejně nemá co dělat... Třeba proto mu přidělili tuhle otupující práci s novinami: aby jeho mysl, znervóznělá nudou, pátrala v každé představitelné skulině.