Kapitola jedna
Delaney Holbrooková pozorovala příchozího muže v obleku a snažila se mít na paměti, že na muže v oblecích dávno zanevřela – a také na většinu mužů a většinu obleků vůbec. Byla teď úplně jiný člověk, s novými a lepšími životními hodnotami, ale stále uměla ocenit dobře padnoucí sako. A modré oči. A hranatou čelist. A jeho chůzi. Uchvacoval ji jeho sebejistý krok. Povzdechla si. A to si myslela, že na muže v oblecích zanevřela. Počkala, dokud nebyl těsně u ní, než podlehla svému pokušení a pronesla: „Po šesti týdnech už je to vážná známost. Neřekneš mi aspoň svoje jméno?“ Netušila, jak zareaguje. Napůl očekávala, že ji sjede opovržlivým pohledem a otočí se na patě. Tento konkrétní muž v obleku totiž opovržlivé pohledy ovládal mistrovsky. Viděla je na jeho tváři již mnohokrát, ale žádný ještě nebyl namířen na ni. Nestalo se to ani tentokrát. Místo toho se usmál. Nebyl to však obyčejný úsměv, pomalu a svůdně se ušklíbl, až ji z toho zašimralo v podbřišku. Probudilo se v ní vzrušení, klíčila v ní naděje a připadala si trochu hloupě. Právě otevřela Pandořinu skříňku. „Jsem Malcolm.“ Měl hluboký mužný hlas, tak akorát chraplavý, aby z něho měla husí kůži. „Dobré ráno, Malcolme.“ Ukázala svoji jmenovku. „Já jsem Delaney, ale to už asi víš.“
Rodinne pouto.indd 7
30.07.19 12:58