Sheila O’Flanaganová
Poděkování Jako vždycky moc děkuji: Carole Blakeové, která se stará o obchodní záležitosti Marion Donaldsonové, která se stará o tvůrčí věci Jane Selleyové, která hledá chyby Týmu Hachette/Headline, který dopravuje hotovou knihu do obchodů Knihkupcům a knihovníkům, kteří ji dostanou ke čtenářům Překladatelům, kteří mají skvělou schopnost nechat příběh ožít v jiných jazycích A především vám všem, kteří moje knihy čtete v tolika různých zemích. Je úžasné, když mi dáváte vědět, jaké postavy, místa a knihy máte rádi. Díky vám to stojí za to! Jsem šťastná, když se mi ozvete a můžeme být v kontaktu přes můj web, Twitter, Facebook a Pinterest. Doufám, že se vám Tajemství mé matky bude líbit.
OSLAVA
Kapitola 1 Drobná kapka potu sklouzla Steffie po obočí, nabrala rychlost, jak se jí svezla po tváři, než s tichým ťuknutím přistála na obrovské kartonové krabici, kterou Steffie nesla. Otřela si obličej o rameno, zatímco neobratně kráčela ke stařičkému modrému Citroënu C3. Oddechla si, když konečně uložila krabici na sedadlo. Napadlo ji, že by ji půlminutová cesta z pekárny k autu nemohla vynervovat víc, ani kdyby nesla krabici dynamitu. A pokud by ji upustila, byly by následky úplně stejně ničivé. Odhrnula si pramínek zlatavě skořicových vlasů z čela a otřásla se, když si představila, jak by Roisin reagovala na zničení dortu k oslavě výročí rodičů. Nepřítomnost dortu by výrazně narušila velký Plán a Roisin nikdy nepřipustila, aby jí někdo nebo něco narušilo plány. Uklidněná vědomím, že pro jednou dostála vysokým očekáváním své starší sestry, vklouzla Steffie na sedadlo řidiče a stáhla okénka. Potom zapnula klimatizaci na nejvyšší stupeň ve snaze bojovat proti nečekané vlně veder, která se přihnala koncem léta. Během posledních čtrnácti dnů média s radostí vyměnila chmurné zvěsti o historicky nejdeštivějším srpnu za každodenní rady, jak se ochladit, a ve svých zprávách o počasí upozorňovala na to, že v Dublinu v Irsku je právě teď stejné horko jako v Dublinu v Ohiu
Sheila O’Flanaganová a ještě větší vedro než v Madridu, Paříži nebo Římě. Když z klimatizace konečně začal slabě proudit vlažný vzduch, Steffie si pomyslela, jak by to bylo skvělé, kdyby všechny irské domy měly klimatizaci a venkovní bazén místo ústředního topení a dvojitých skel v oknech. Kdyby dům jejích rodičů, zvaný Aranbeg, ve Wexfordu měl na zahradě bazén, bylo by na co se dneska odpoledne těšit. Jenže i kdyby si to mohli dovolit, Pascal a Jenny nepatřili k těm, kteří si pořídí něco, co využijí přibližně jedno léto z pěti. Steffie a ostatní dnešní hosté si na oslavě čtyřicátého výročí svatby prostě budou muset vystačit se spoustou chlazených drinků. Pomalu vydechla, když pomyslela na překvapení, které rodičům přichystaly. Ti neměli ani tušení, že je doma čeká oslava. Pořád si ještě nebyla úplně jistá, jestli takové překvapení je dobrý nápad, ale Roisin byla neoblomná a Steffie po mnoha zkušenostech věděla, že když se její sestra jednou rozhodne, tak snažit se jí to rozmlouvat je zcela zbytečné. Ale stejně, zamumlala si nezřetelně sama pro sebe, až mi příště zavolá s dalším ze svých tajných plánů, kdy ona vydává pokyny a já všechno oddřu jako soumar, udělám přesně to, na co se pořád chystám: řeknu jí, že mám moc práce a nemám na to čas. Připomenu jí, že dodržuju řádnou pracovní dobu, ačkoliv mám kancelář v Daveyho staré ložnici. Vzepřu se a budu silná, neoblomná a věcná. Nedovolím jí, aby mě do něčeho natlačila jen proto, že je o dvanáct let starší a myslí si, že jí to dává právo mě sekýrovat. Pár minut si libovala v představách, jak pošle Roisin někam, a pak se křivě usmála. Tohle se nikdy nestane. Steffie věděla, že nezmůže nic tváří v tvář tomu živlu, v jaký se Roisin proměnila, když se ocitla ve svém organizačním módu. Navíc nejsem jediná, koho sekýruje, uznala Steffie v duchu. Chová se tak ke všem a my to přijímáme, protože Roisin je rozený vůdčí typ, je systematická a všechno má zorganizované, kdežto my ostatní, možná kromě táty, jsme příliš líní. O to je překvapivější, mumlala si pro sebe – když ji Citroën zaskočil tím, že ze sebe vyždímal dostatečnou rychlost, aby předjel těžkopádnou Fiestu –, že já podnikám, 12
Tajemství mé matky zatímco Roisin je matka na plný úvazek. Už když jí ta myšlenka bleskla hlavou, uznala, že jejich postavení je zcela odlišné. Roisin bývala ctižádostivou pracovnicí v pojišťovně, ale rozhodla se, že potřebuje věnovat víc času rodině, když se jim narodilo třetí dítě Dougie. Samu sebe sice popisovala jako matku na plný úvazek, ale nebyla to pravda. Roisin pořád příležitostně pracovala pro různé pojišťovny, zároveň byla aktivním členem rodičovské rady na místní škole a také organizovala letní sportovní tábor pro děti do deseti let. Každá vteřina jejího dne byla zorganizovaná a propočítaná a Roisin často podotýkala, že je vytíženější než kdy dřív. Naproti tomu Steffie založila firmu Butterfly Creative v bývalé ložnici svého bratra, protože jako umělecká grafička nemohla najít práci nikde jinde. Čas, který promarnila brouzdáním po sociálních sítích, ospravedlňovala jako důležité hledání kontaktů a propagaci své značky. Ráda si namlouvala, že práce na volné noze vyhovuje její svobodomyslné povaze. S nelibostí si však přiznávala, že její současná pozice majitelky firmy, ve které je jediným zaměstnancem, spíš souvisí s nedostatkem přizpůsobivosti korporátnímu sektoru než s podnikatelskými schopnostmi. O svou předchozí práci v designovém studiu na druhém konci města rázem přišla, když odmítla pracovat na reklamní kampani využívající obrazy polonahých žen k propagaci módní řady šperků. Rodiče její postoj plně podpořili (ačkoliv se musela hluboce omluvit tátovi, protože jí půjčil peníze na Citroën, které nemohla hned splatit), ale když se tu novinku dozvěděla Roisin, nedokázala skrýt podráždění nad chováním mladší sestry. „To ses dočista zbláznila?“ zeptala se, než se pustila do kázání o tom, že když člověk potřebuje práci, tak nezbývá prostor pro zásady. „Musíš jít s proudem, Steffie.“ „To nemyslíš vážně,“ odsekla Steffie, když se Roisin konečně zarazila, aby se mohla nadechnout. „Nemusím, když ten proud je očividně sexistický. Když si v práci nemůžeš uchovat zásady, tak k čemu to pak je?“ Roisin prohlásila, že je důležité být pragmatický a uvědomit si, co je důležité. 13
Sheila O’Flanaganová „Moje zásady jsou pro mě velmi důležité,“ opáčila Steffie. „Prosím tě, buď trochu dospělá. Teď žiješ v reálném světě,“ řekla Roisin. „Jsi jako všechny ty holky, které povykují o harašení, kdykoliv někdo z kolegů poznamená něco o jejich vzhledu. Necháš se snadno urazit.“ „To záleží na tom, co konkrétně poznamená, nemyslíš?“ odpověděla Steffie. „Nicméně o mém vzhledu nikdo žádné poznámky nepronáší.“ „Vážně?“ Roisin to natolik překvapilo, že do sestry úplně zapomněla dál hučet. Byla překvapená, protože Steffie rozhodně nebyla člověk, kterého by si okolí nevšimlo. Byla vysoká a štíhlá, upřímnou tvář jí rámoval vodopád lesklých kudrnatých vlasů. Roisin se nijak netajila tím, že dědičná krása mezi ně byla rozdělena nespravedlivě, protože ona sama zdědila tmavší barvu pleti po otci a podsaditější postavu. Musela tedy neustále bojovat o to, aby si udržela váhu v mezích, o nichž Steffie nemusela ani přemýšlet. Tento boj se jí jako jediný nikdy úplně nepodařilo vyhrát, ačkoliv se nadšeně vrhala do různých diet a cvičení – a to ji přivádělo k zuřivosti. Steffie by řekla, že být „štíhlá jako proutek“ znamená umět vplout do místnosti a vypadat při tom skvěle a kultivovaně, jenže ona je neohrabaná a každou chvíli zakopne. Jenže když vejde do místnosti Roisin, všichni ji zaregistrují díky síle osobnosti, a ne proto, že by zakopávala o vlastní špičky. „Mně by se líbilo se tyčit nad ostatními,“ řekla Roisin. „Podtrhlo by to mou přítomnost.“ „Nelíbilo, věř mi,“ odpověděla Steffie. „Není to vždycky příjemné. Kromě toho, ty nepotřebuješ nic podtrhnout. Stejně všichni udělají, co řekneš.“ „To proto, že mám vždycky pravdu,“ opáčila Roisin. „A ohledně tvého zaměstnání mám taky pravdu. Musíš dospět, Steffie. Běž, tvrdě pracuj a ukaž, že na to máš.“ Steffie usoudila, že to přece založením vlastní firmy udělala. I když její rozhodnutí bylo vlastně nutností, protože po debaklu se šperky nemohla najít práci na plný úvazek. Dumala nad tím, jestli se neocitla na černé 14
Tajemství mé matky listině komunity grafiků – pokud něco takového existovalo –, jelikož nikdy předtím nezažila takový nedostatek pracovních příležitostí. Nakonec se jí povedlo prorazit designem letáků pro kamaráda, který vlastnil kavárnu v nedaleké průmyslové zóně. Letáků si všiml marketingový manažer jedné výrobní společnosti ze stejné oblasti a požádal Steffie, aby pro ně udělala obalový design. Když zakázku dostala, byla nadšením bez sebe, ačkoliv věděla, že velmi pravděpodobně jí pomohlo, že si za práci řekla tak směšně nízkou cenu, že ji nemohli odmítnout. Rodiče byli rádi, že má práci, a ještě víc je potěšilo, když dostala další zakázky od ostatních firem v oblasti. Navrhli jí, aby místo koutu obýváku, kde se tísnila s notebookem, využila jako pracovní prostor Daveyho ložnici. Když se před lety odstěhoval, udělali z jeho místnosti pokoj pro hosty, ale protože skoro nikdy návštěvu neměli, nevadilo jim, že se tam Steffie přesunula. Koupila si kancelářský nábytek v IKEA (Pascal jí ho smontoval), zaregistrovala řádně svou firmu a doufala, že neudělala strašlivou chybu. Nebyla to chyba, ale její cesta byla i nadále křivolaká. Získala několik stálých klientů a občas se dostala k nějakému složitějšímu a zajímavějšímu projektu. Nicméně příjmy měla nepravidelné a rozhodně by nevyšla, kdyby nežila v domě prakticky zadarmo. Nedlouho potom, co se „velitelství“, jak tomu říkala Roisin, přesunulo do Daveyho ložnice, skončil otec na dublinském finančním úřadě a odešel do předčasného důchodu. Společně s Jenny se přestěhoval do Aranbegu, domu ve Wexfordu, v němž trávili každé léto v posledních pětatřiceti letech. Steffie zůstala v dublinském domě sama. „Teď je to hlavní sídlo tvojí společnosti,“ žertoval otec v den, kdy nakládali auto. „My bychom jenom překáželi.“ „Doufám, že nemáte pocit, že jsem vás vystrnadila.“ Úzkostně se na ně zadívala. „Proboha, Steffie, to byl vtip!“ Pascal, který byl o dobrých pět centimetrů menší než ona, se musel natáhnout, aby ji vzal za ramena. „Doufám, že budeš úspěšná.“ 15
Sheila O’Flanaganová „Tak úspěšná, že se za chvilku přestěhuješ do lepších a větších prostor,“ dodala Jenny. To bylo před rokem. Zatím vážně nehrozilo, že by se musela poohlédnout po něčem větším. Ale živila v sobě naději. Ne proto, že by se jí nelíbila každodenní cesta do práce, kdy stačilo přejít z jedné místnosti do druhé. Ne proto, že by jí vadila možnost pracovat v pyžamu, když měla náladu – ačkoliv to spíš nedělala, protože se cítila víc tvůrčí v pořádném oblečení. Chtěla totiž věřit, že se dokáže uživit i bez velkorysosti a dobrosrdečnosti svých rodičů, kteří ji drželi nad vodou. Začala se znovu hrabat v klimatizaci Citroënu. Když přemýšlela o své práci, vždycky ji to rozpálilo a znepokojilo, stejně jako ta záležitost s oslavou. Roisin zavolala s nápadem překvapit Jenny a Pascala oslavou čtyřicátého výročí svatby a pozvat všechny příbuzné a přátele do Aranbegu. Steffie se k tomu nevyjádřila. Sama nenáviděla tajné večírky a nebyla si jistá, zda maminka s tatínkem budou zrovna nadšení. Roisin už byla ale rozjetá a diktovala, co je potřeba udělat. Steffie sestře neřekla, že má moc práce, než aby stihla udělat všechno, co jí dala na starost. Roisin by jí stejně nevěřila, protože nepovažovala Butterfly Creative za skutečné zaměstnání. Přestože se teď Steffie zabývala návrhem, který by se mohl stát jejím zatím nejvýnosnějším projektem, nedokázala prostě čelit sestřině živelné síle. „Uskutečníme to v sobotu před samotným výročím, abychom je správně překvapili. Aranbeg je ideální místo. Když jsme byli mladší, scházelo se nás tam tolik. Už je to dávno, co tam naposled bylo plno lidí, a mamku to ohromně těšilo,“ zavzpomínala Roisin. Měla pravdu. Během jejich dětství se v Aranbegu pravidelně objevovali strýčkové, tety a bratranci z obou stran rodiny a dům se měnil v rušné centrum společenského dění. V současnosti vídala Steffie svoje bratrance a sestřenice jen na rodinných setkáních, kde měla vždycky pocit, že Jenny a Pascala zklamala, protože není tak úspěšná jako ostatní. „Samozřejmě jsou tady určité logistické problémy dané tím, že tam mamka s tátou teď bydlí,“ pokračovala Roisin. „Ale mám plán, jak je 16
Tajemství mé matky dostat ven, zatímco budeš zařizovat potřebné věci. Zůstanou přes noc u mne a ty tam můžeš zaběhnout a všechno připravit. Já mám moc práce s letním táborem, takže nemůžu. Ale ty si můžeš vzít volno kdykoliv. Jedna z výhod práce z domova.“ Steffie s tím souhlasila, jenže Roisin zjevně unikal fakt, že když si Steffie vezme volno přes den, aby stihla splnit všechny sestřiny požadavky, bude to muset dohánět později. Kdykoliv se nechala odlákat od práce k videům s roztomilými koťátky na YouTube nebo ke hraní her na Facebooku, připomínala si, že plýtvá vlastním časem. Sice toho nenechala, ale často kvůli tomu pak pracovala až do pozdních nočních hodin. Stejně to dopadne s přípravou oslavy. Roisin to prostě nedocházelo. A nikdy jí to nedojde. Ani tentokrát nebyla ochotna přijmout Steffiiny výmluvy. Steffie poslouchala, zatímco jí Roisin dávala instrukce, zahrnující nákup balónků a dalších dekorací do domu, výrobu pozvánek a udržování přehledu o hostech. Roisin tvrdila, že pozvánky Steffie zvládne raz dva, zaberou jí jen chvilku. Co se týče seznamu hostů, bude pro ni snadné návštěvníky koordinovat, když už jim bude posílat pozvánky. Pokud jde o výzdobu – Steffie je přece tvůrčí osoba, takže Roisin to nechá na ní, jen jí pošle odkaz na skvělou webovou stránku, kde mají úžasné věci. Roisin zdůraznila, že jde o americkou stránku, takže pravděpodobně nebude možné věci objednat tak, aby přišly včas, ale poslouží jako zdroj inspirace. „Tedy, ne že ty bys nějaký potřebovala,“ dodala Roisin. „Jsi designérka, nejspíš znáš hromadu úžasných webů. A pravděpodobně máš možnost nakoupit se slevou.“ Když Roisin konečně přestala vydávat instrukce, hučelo Steffie v hlavě. Místo aby sestře sdělila, že určitě udělá pozvánky, ale nemá čas na všechno ostatní, opatrně se zeptala, jestli Roisin myslela na talíře a příbory. „Samozřejmě že ano,“ odpověděla Roisin. „Sehnala jsem úžasné jednorázové talířky s dokonale roztomilými srdíčky v jednom obchodě v Blanchardstownu. Budou se perfektně hodit. Mamce se budou líbit. Mám taky příbory na jedno použití, slušné kousky, ne takový ten hnusný plast, co se ohýbá.“ 17
Sheila O’Flanaganová „To zní dobře,“ bylo všechno, na co se Steffie zmohla. Takže teď, když se hnala k Aranbegu se vzácným nákladem (dortem s čokoládovým korpusem a rubínovou polevou, za což Roisin převzala plnou zodpovědnost), musela si přiznat, že je to jen a jen její vlastní chyba. Nechala se uvrtat do role designéra pozvánek, koordinátora seznamu hostů a dekoratéra interiéru. Doufala, že to všechno bude stát za to. Navzdory osobním pochybnostem o momentu překvapení musela uznat, že všichni pozvaní to považovali za geniální nápad a hrozně se těšili. Roisin jí řekla, ať počítá s tím, že zhruba pětadvacet procent lidí odmítne, ale skoro všichni pozvání přijali. Musela tedy počítat se skoro sedmdesáti lidmi, kteří přijedou do Aranbegu, aby překvapili její rodiče. Předpokládala, že všeobecná ochota přijet souvisí s tím, jak jsou Jenny a Pascal oblíbení – a taky s tím, že Aranbeg je ideální pro letní oslavu. Odlehlé místo nedaleko vesničky Castlemoran je dostatečně vzdálené od Dublinu, aby působilo venkovsky, zároveň akorát tak blízko Wexfordu, aby to nebyla úplná samota. Většině hostů, co nebyli místní, se podařilo rezervovat si pokoj v nedalekém penzionu, nabízejícím nocleh se snídaní. Někteří se dokonce rozhodli strávit tam den navíc a udělat si víkendový výlet. Naštěstí si zařídili ubytování dřív, než se přihnala vlna veder a všichni v hlavním městě se rozhodli užít si volno blízko moře. V tuhle chvíli už nebyl na pobřeží k sehnání jediný pokoj. Provoz na hlavní silnici byl hustý a Steffie věděla, že jí cesta do Aranbegu potrvá déle než obvykle. Doufala, že všichni hosté budou s dopravní situací počítat. Byla by to noční můra, kdyby Jenny s Pascalem dorazili dřív než hosté, kteří se je chystali překvapit. Roisin by dostala záchvat a to by pak všichni teprve koukali.
18
Kapitola 2 Po téměř dvou hodinách nedýchatelného vedra odbočila Steffie na klikatou okresku vedoucí k domu rodičů. Klimatizace v autě to zcela vzdala zhruba v polovině cesty a ani obě otevřená okénka neposkytovala dostatečné ochlazení. Vzduch byl tak lepivý a dusný, že měla Steffie pocit, jako by dýchala přes mokrý hadr. Nicméně alternativou k horkému a dusnému počasí byl déšť a bouřka, které avizovala předpověď na příští den. Bez ohledu na to, jak moc Steffie toužila po osvěžení, nechtěla, aby překvapení spočívalo v tom, že všichni skončí nacpaní v domě, zatímco venku bude řádit bouřka. Jakmile zastavila před bránou Aranbegu z tepaného železa, přepadl ji náhle záchvat paniky – co když je zamčeno? Se zamčenou bránou Roisin ve svých plánech nepočítala. Bože, pomyslela si Steffie, jestli jí budu muset zavolat a oznámit, že překvapení pro rodiče bude spočívat v obrovském davu stojícím před bránou, tak vyletí z kůže. Když však vylezla z auta a vzala za kliku, brána se lehce otevřela. Zhluboka si oddechla, popojela krátkou příjezdovou cestou a zaparkovala vedle domu tak, aby auto nebylo vidět. Pak spěchala zpátky k bráně a zavřela ji. Hosty poprosila, ať zaparkují o kousek dál na pozemcích klubu 19
Sheila O’Flanaganová GAA, sportovní asociace propagující tradiční gaelské sporty. Prezident klubu hrával s Pascalem ve volném čase golf a sám měl na oslavu přijít, takže bez problémů souhlasil s parkovacím plánem. To je specifikum maloměsta, pomyslela si Steffie. Všichni se tu navzájem znají. Proto by tu nemohla nikdy bydlet, přestože je tu krásně. Ale chápala, proč se sem rodiče přestěhovali, jakmile táta odešel do důchodu. Podívala se na hodinky. Za necelé tři hodiny dorazí první hosté. Roisin naplánovala, že rodiče přijedou tak hodinu poté. Zahájení v pozdní odpoledne usnadní moment překvapení a všichni si budou užívat pobyt venku. Když Roisin poprvé nastínila svůj plán, počítala s využitím zahrady. Začátkem týdne se to zdálo jako výborný nápad. Steffie se zahleděla na oblohu. Byla pořád ještě zářivě modrá, s lehce roztroušenými načechranými obláčky. Ani stopa po bouřce na obzoru. Dokonalý den na zahradní oslavu. Stáhla si vlasy do vysokého drdolu a ucítila náznak chladivého vánku na šíji. Všechno bude v pořádku, řekla si, když strčila klíč do zámku. Roisin bude mít pravdu jako vždycky. Naši budou mít radost. A za ten lehce nepříjemný pocit, který ji trápil, může jenom dnešní vedro a předzvěst bouřky ve vzduchu – určitě nemá nějaké věštecké schopnosti umožňující vycítit problémy předem. Jenny a Pascal Sheehanovi koupili Aranbeg zanedlouho potom, co se jim narodilo druhé dítě, Davey. Když dům uviděli poprvé, byla to zchátralá kamenná budova v zarostlé zahradě, ale oba se do něj okamžitě zamilovali. Během let jej Pascal jakožto šikovný kutil opravil a vylepšil. Přeměnil jej na útulný domov s rozlehlým obývacím pokojem, velkou kuchyní a čtyřmi ložnicemi. Koupě domu byla velmi riskantní investicí peněz, které získali ze státního výherního dluhopisu. Oba se shodli, že by bylo rozumné splatit nejdřív hypotéku na bydlení v Dublinu, jenže Pascalova rodina pocházela z Wexfordu a on vždycky toužil mít tam dům. Párkrát zalitovali, že se nevydali konzervativnější cestou, ale oba se každé léto nadšeně stěhovali do Aranbegu, i když Pascal se mohl k Jenny 20
Tajemství mé matky a dětem připojovat jen o víkendech. Jezdili tam i jindy během roku; někdy jako rodina, někdy jen jako pár, aby tam strávili společnou noc. Občas jel Pascal sám, aby omítnul zeď, obrousil schody nebo přespároval dlaždičky. Aranbeg se pro Sheehanovy stal nejen letním bytem, ale i druhým domovem a místem, kde se Jenny a Pascal zdržovali nejraději. Když Pascal odešel do důchodu, měli konečně možnost přestěhovat se sem natrvalo. Ačkoliv děti odrostly a už sem skoro nejezdily, Aranbeg byl pro Jenny a Pascala domovem. Takový vztah k bydlení v Dublinu nikdy nezískali. Investovali mnohem víc do domu na venkově než do domu ve městě. Podlahy byly z leštěného tvrdého dřeva, u oken splývaly elegantní závěsy a jednoduchá, decentní výzdoba zrcadlila Jennyiny umělecké sklony. Portréty Roisin, Daveyho a Steffie, které Jenny nakreslila, zdobily zdi a skýtaly představu o tom, jak děti rostly a dospívaly. Steffie měla nejradši kresby, na nichž matka postupně nakreslila každého z nich ve věku kolem čtyř let pod stejnou jabloní na zahradě v Aranbegu. Roisin vypadala zarputile a odhodlaně, pramen tmavých vlasů jí padal do čela; Davey měl na kresbě ruce v bok, na sobě výstroj na americký fotbal, která mu byla příliš velká; Steffie se na obrázku opírala o kmen stromu – v současnosti už mnohem širšího než tenkrát – a pohled upírala do dálky. Steffie si vždycky říkala, že tyhle obrázky je věrně vystihují a vypovídají o sourozencích Sheehanových prakticky všechno. Protáhla se s dortem v ruce kolem obrázků – nesla ho stále stejně opatrně – a potom se vrátila do auta pro dekorace. Právě si nalila velkou sklenici vody, když zavolala Roisin, aby zjistila, jak se věci vyvíjejí. „Dorazila jsem před pár minutami,“ sdělila jí Steffie. „Takže se ještě nic nevyvíjí.“ „Máš dort?“ „Jasně. A volala jsem cestou do lahůdkářství. Za chvíli přivezou jídlo. Co mamka s tátou?“ „Ach jo!“ povzdechla si Roisin. „Bylo vážně náročné je zastavit, aby nezdrhli do Aranbegu. Kdyby nebyla taková tropická horka, nejspíš by 21
Sheila O’Flanaganová s dětmi rádi strávili trochu víc času, ale takhle se už nemůžou dočkat, až se dostanou pryč.“ „Provoz je dost hustý,“ podotkla Steffie. „Myslela jsem, že se sem dostanu už před půl hodinou. Takže bys měla vyrazit o něco dřív, než jsi měla v úmyslu.“ „Za pěkného počasí je to vždycky mizérie,“ řekla Roisin. „Stojím si za tím, že jsi tam měla jet už včera večer. Mohla jsi využít času a udělat výzdobu a všechno ostatní, když táta s mamkou byli u mě. Mohla jsi…“ „Měla jsem spoustu práce, mimo jiné schůzku s klientem,“ skočila jí do řeči Steffie. „Ta ti sotva zabrala celý večer, ne?“ opáčila Roisin. Nicméně nečekala na odpověď a změnila téma. „Ozval se už Davey?“ „Poslal esemesku, že je v letadle.“ Steffie se rozhodla se sestrou nehádat. „Nemůžu se dočkat, až nám představí svou přítelkyni.“ „Na Facebooku vypadá vážně dobře, o tom žádná,“ prohlásila Roisin. „Ale možná že naživo nebude tak úžasná.“ „Třeba bude ještě hezčí,“ zasmála se Steffie. Nikdy se nedokázala hněvat dlouho. „Věřila bys tomu? Náš Davey. S někým jako ona.“ „Proboha, je to sedmatřicetiletý chlap.“ Roisin zněla rozhorleně. „Touhle dobou by měl být ženatý a mít děti.“ „No, souhlasím s tím, že třicet sedm je věk na to, aby se člověk usadil,“ připustila Steffie. „Zjevně. Jenže Davey… no, však ho znáš.“ „Věčné dítě,“ řekla Roisin. „Doufám, že s ním ta slečna bude mít dostatečnou trpělivost.“ „Nejspíš budeme mít možnost to zjistit.“ „Neuspořádala jsem tuhle oslavu proto, abys mohla vyštvat další Daveyho přítelkyni,“ ozvala se Roisin. „Kristepane!“ vykřikla Steffie. „Nikdy jsem nikoho nevyštvala. Jen jsem zmínila, že jsem Emily Mahonovou viděla s Laurencem Gibsonem. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že chodí zároveň s ním i s Daveym.“ „Poznamenalo ho to na zbytek života,“ podotkla Roisin. „Proto se teď tak bojí závazků.“ 22
Tajemství mé matky „Už je to dávno,“ namítla Steffie. „Hmm. A co ty? Máš na dnešek partnera?“ Roisin to mínila spíš jako provokaci než otázku, ale Steffie jí klidným hlasem odpověděla, že se možná staví Steve, ale není to jisté. „Steve. Steve. Někdo nový?“ zajímala se Roisin. „Ne přímo nový. Už ho nějakou dobu znám.“ „A máte skoro stejná jména! Steve a Steffie. To je roztomilé. A slibné.“ Steffie věděla, že je to podstatně méně slibné, než si Roisin myslí. Steve byl programátor v jedné ze společností, pro které pracovala, a setkali se před pár měsíci. Byl takový pohodář, že by ho nerozházel ani granát. Dobře se spolu bavili a byl skvělý v posteli. Ne že by jejím jediným kritériem pro výběr přítele byly jeho dovednosti pod peřinou, ale říkala si, že když už je notoricky nedochvilný a zapomíná jí zavolat, tak je hezké, když tyhle nedostatky něčím vynahradí. „Momentálně to bereme s klidem,“ řekla. „Žádné závazky.“ „Proboha živého!“ zvolala Roisin. „Ve svém věku potřebuješ udělat nějaká rozhodnutí ohledně mužů. Ne mít kamaráda s výhodami a bez závazků. Občas mám pocit, že jsem jediný člověk v rodině, kdo si dal tu práci a dospěl. Abych byla upřímná, ty a Davey se chováte jako děti.“ „Neměla jsem tušení, že být vdaná je jediným měřítkem dospělosti,“ odsekla Steffie, kterou zabolela zmínka o kamarádech s výhodami, což bylo na její vkus až příliš blízko pravdě. „V tuhle chvíli plním všechny povinnosti řádného potomka já,“ prohlásila Roisin. „Jsem ta, která poskytla mamce a tátovi vnoučata… Ocenila bych, kdybyste se s Daveym taky trochu snažili. Jenže pokud bude žít s Camillou v Dánsku, tak je naši stejně moc často neuvidí a veškerá zátěž zůstane na mně.“ „Takže ty chceš, abych si vzala Stevea, otěhotněla a tím ti pomohla?“ Steffie si dokázala představit, jak by asi na takový nápad zareagoval. „Ano,“ odtušila Roisin. „Až se rozhodnu vdát a poskytnout našim nějaká ta vnoučata navíc, dám ti vědět,“ prohlásila Steffie suše. 23
Sheila O’Flanaganová „Nemůžeš být věčně dítětem,“ ohradila se Roisin. „Je ti sedmadvacet a máš vlastní firmu, jak pořád zdůrazňuješ. Takže jsi dospělá.“ „Když mám vlastní firmu, tak nemám moc času na vdávání,“ namítla Steffie. „Samozřejmě že máš. Je to otázka priorit. Musíš to udělat stejně jako já. Rozhodla jsem se dát rodinu na první místo a pracovat příležitostně jen tehdy, když se mi to hodí.“ „To už jsem si vyzkoušela,“ připomněla jí Steffie. „Mám plné zuby smluv, společných projektů a práce pro jiné lidi na zbytek života. But terfly Creative je možná malý podnik a asi ze mě neudělá milionářku, ale aspoň ho zvládám udržet pohromadě. A toho si chci chvíli užívat.“ I když užívat není úplně to pravé slovo, když se jen tak tak držím nad vodou, pomyslela si. Ale stejně, je to výzva. A možná se vše jednoho dne krásně srovná. „Hmm.“ Roisin o tom nebyla přesvědčená. „Každopádně, momentálně nemám na svatbu ani pomyšlení,“ dodala Steffie. „Na to mám času dost.“ „Já se chtěla za Paula vdát ve chvíli, kdy jsme se seznámili,“ svěřila se Roisin. „Tehdy bylo všechno jiné,“ řekla Steffie. „Život nebyl tak složitý.“ „Tehdy. Nebyl složitý. Ty drzá žábo!“ Roisin zněla uraženě. „Víš o tom, že jsem nevyrůstala v temném středověku, že jo?“ „Bylo to v devadesátkách,“ sdělila jí Steffie. „Nedalo se dělat nic jiného než se vdát a mít děti.“ „Máš štěstí, že nejsme v jedné místnosti, jinak bych ti jednu pořádnou ubalila.“ „Jen tě popichuju, Ro,“ řekla Steffie. „Měla jsi s Paulem kliku a máš krásnou rodinu. Závidím ti.“ „Vážně?“ „Naprosto,“ odvětila Steffie, i když představa, že by byla vdaná a měla tři děti, jí připadala tíživá. „Musím končit. Myslím, že jsem zaslechla venku dovážku jídla.“ 24
Tajemství mé matky „Díkybohu,“ prohlásila sestra. „Uvidíme se později.“ „Jo, jo.“ Steffie zavěsila. Neslyšela, že by někdo přijel, ale jak procházela domem k autu, zjistila, že nevědomky řekla pravdu. Modrá dodávka s logem firmy Patty’s Pantry na boku právě dorazila. „Tak jo,“ zamumlala si pro sebe, když otevřela vstupní dveře. „Tak se na to vrhneme.“
25
Kapitola 3 Roisin cítila po rozhovoru s mladší sestrou jako vždycky lehké zoufalství. Steffie, navzdory tomu, že předstírala, jaká je podnikatelka, nežila v reálném světě. Jenom si hrála na to, že má firmu, chtěla si připadat důležitá. Přitom si sama způsobila, že se stala prakticky nezaměstnatelnou, když odmítla pracovat na reklamní kampani na šperky. Roisin si byla jistá, že kdykoliv si potenciální zaměstnavatel o Steffie něco zjišťoval, doslechl se o tomhle incidentu a usoudil, že by s ní byly jen problémy. Roisin se jí to snažila sdělit, ale Steffie odmítala poslouchat. Steffie měla vždycky všechno příliš snadné, v tom byl ten problém. Byla nečekaný přírůstek do rodiny deset let po Daveym. Rodiče ji neúměrně hýčkali a zaujali k její výchově mnohem uvolněnější přístup než k oběma starším dětem. Roisin věděla, že s Daveym prošlapali mladší sestře cestičku a všechno jí usnadnili, ale Steffie to neuznávala. Nikdy neocenila, jak se o ni Roisin starala, když byla malá. Prostě si nevzpomínala na všechny ty chvíle, kdy ji Roisin vozila po zahradě v kočárku, krmila nebo si s ní hrála, i když by mnohem radši dělala něco jiného. Steffie zkrátka nebyla vděčná, ani co se za nehet vešlo. 26
Tajemství mé matky Roisin si povzdechla, vydala se do kuchyně a oknem se podívala na zahradu. Matka seděla na zastřešené houpačce, kterou Roisin s Paulem koupili začátkem léta a která se s příchodem veder velmi osvědčila. Jenny si četla noviny, zatímco Daisy, Roisinina třináctiletá dcera, seděla opodál na trávníku a pečlivě si lakovala nehty. Roisin byla za normálních okolností velmi přísná a nedovolovala své starší dceři nosit šminky, ačkoliv Daisy trvala na tom, že musí zkoušet různé vzhledy, pokud si má splnit svůj sen stát se top modelkou. Roisin si občas dělala starosti, že by se Daisy mohlo splnění tohoto na hlavu padlého přání podařit, protože Daisy, stejně jako Steffie, byla vysoká, energická a velmi štíhlá. Na fotkách vypadala kouzelně, její srdčitý obličej s velkýma modrýma očima vyzařoval nevinnost i mazanost zároveň. Naštěstí – podle Roisinina názoru – existovaly tisíce úžasných osobitých dívek, které toužily stát se modelkami. Takže pravděpodobnost, že zrovna Daisy bude vyvolená z moře nadějných adeptek, nebyla příliš velká. S trochou štěstí si to Daisy časem rozmyslí a najde si pořádnou práci. Přesto si Roisin dávala pozor, aby netrousila pohrdavé poznámky o dívkách, které považují za nezbytné vyhladovět se až k smrti, jen aby si zachovaly postavu náctileté ještě po dvacítce a zůstaly tak hvězdami modelingové branže. To by tak ještě scházelo, aby Daisy začala mít negativní postoj ke svému tělu a hledala odpovědi na webových stránkách o anorexii. Takže Roisin neříkala nic, doufala v dobrý konec a znepokojovala se jen někdy uprostřed noci. Je zvláštní, jak se starosti o děti mění každým rokem, pomyslela si. Když byly malé a Roisin pracovala mimo domov, sháněla jen vhodné jesle a školky. Později se obávala, aby Daisy měla dost přátel. Děvče bylo zasněné a odtržené od okolního světa, až měla Roisin strach, že dcera bude věčný outsider. Dětská zasněnost však zmizela téměř přes noc a Daisy byla teď v dívčím kolektivu nesmírně oblíbená. Jenže to s sebou přineslo zase další starost. Být nadmíru populární je skoro stejně problematické jako nezapadat. U ostatních dětí – devítileté Poppy a šestiletého Dougieho – šlo o to, aby byli šťastní a neprali se mezi sebou 27
Sheila O’Flanaganová nebo se svými kamarády. V Dougieho případě bylo rovněž důležité, aby ho vybrali do fotbalové přípravky. Na fotbal se vydal i dneska, spolu s otcem a dědečkem. Hrál se přátelský zápas proti týmu ze sousedství. Roisin neměla nejmenší zábrany použít morální vydírání, aby přesvědčila svého otce, že Dougie bude nejšťastnější na světě, pokud se jeho děda půjde na utkání podívat. Pascal býval zamlada nadšeným fotbalistou, takže k němu Dougie vzhlížel jako ke zdroji veškeré fotbalové moudrosti. Poppy měla sport rovněž ve velké oblibě a ochotně poskytovala rady od postranní čáry. Dávalo tedy smysl poslat je všechny společně. Tolik lidí, o které je třeba se postarat, pomyslela si Roisin. Tolik věcí, které je nutné udržet v chodu. Tohle Steffie nikdy nepochopí, protože vždycky měla všechno snadné a mohla myslet jen na sebe. Kdyby to bylo na ní, ani by si nevzpomněla, že Jenny s Pascalem mají výročí svatby. A i kdyby si vzpomněla, nic by nenaplánovala. Určitě by se nenamáhala zorganizovat takovou oslavu, jakou si rodiče zaslouží. Roisin slyšela váhavost v sestřině hlase, když jí volala a prosila ji, aby se alespoň trochu angažovala. Věděla, že Steffie nebyla nijak nadšená. Roisin ji přiměla se zastydět a začít se starat. Až dnes budou rodiče náležitě překvapeni a potěšeni, Roisin by vsadila boty na to, že Steffie ochotně přijme jakoukoliv chválu na svou adresu, aniž by uznala, že nic z toho by se bez její sestry neuskutečnilo. Aby byla upřímná, Roisin připustila, že když se Steffie konečně rozhoupala, udělala všechno, oč ji požádala. Roisin věděla, že nakonec toho na sestru naložila hodně, ale na ni samotnou zbylo to nejtěžší: dostat rodiče z Aranbegu pod záminkou hlídání dětí, aby je měla v den oslavy v Dublinu pod dohledem. Samozřejmě že rodiče byli ochotní kdykoliv pohlídat svá vnoučata, ovšem složitější bylo vylákat je předchozího večera oba dva najednou. Dnešní fotbalový zápas byl dobrou záminkou a manžel Paul dostal jasné instrukce, ať domů nespěchají. Při odchodu Roisin pošeptala Poppy, ať se zeptá, jestli by se po zápase mohli stavit u McDonalda – to znamenalo pamlsky, kterých se jí 28