0040632

Martin Petiška

Pohádková

maminka Ilustrovala Jana Uhlířová

Pohadkova maminka_001 az.indd 3

09.12.20 11:29

MAMINČINO PRVNÍ POVÍDÁNÍ

O Alence a o Amálce Jsou děti, které nechtějí spát. Že je neznáte? Že takové nejsou? Ale ano, jsou a je jich tolik, tolik a ještě víc.

Jsou Toníčkové a Vláďové, co nechtějí spát. I Haničky, Janičky, Aničky. Nechtějí spát a hopsají v postýlkách. Nečekají, až přijde sen na návštěvu.

Martínkové nechtějí spát. I Káti, i… Vášové. Jsou, někdo neuvěří, i takoví Honzíkové. Sem tam se najde i Jirka. I Helenka. Znáte také někoho, kdo by si raději hrál, než spal? I děti s neobvyklými jmény občas nechtějí spát. I chlapeček Birlibán.

A byla i jedna Alenka. Nechtěla spát.

Když ji maminka uložila do postýlky, ne a ne zavřít oči. Tolik věcí chtěla vidět. Tolik bylo třeba udělat.

Malovat si.

Namalovat princeznu a draka. A draka vygumovat, aby nemohl princeznu sníst.

Ne, Alenka nechce spát.

(5)

Pohadkova maminka_001 az.indd 5

09.12.20 11:29

Chce si prohlížet obrázkovou knížku. Hrát s panenkou.

A… a… a.

A tolik jiného.

Měla výmluvy, výmluvičky. Výmluvinky. Tak maminka Alenčiným výmluvám říkala. Když nepomáhaly, začala Alenka v postýlce poskakovat. Aby ukázala: nejsem unavená.

Maminka se zamyslela.

A pak dala Alence sen.

Jak se takový sen dává?

Napřáhla ruku a otevřela dlaň. Jako by dávala Alence bonbón… „Tak a dala jsem ti sen,“ řekla. „Dala jsem ti sen, moc hezký sen… a spinkej.“ „To nepla, nepla, neplatí,“ smála se Alenka. „Je to moc hezký sen, o koťátkách.“ „Nepla, nepla.“ „A o kočičí princezně.“ „Neplatí, maminko.“ „Když ti povím pohádku, budeš spát?“ „Podle toho, jakou povíš.

Já bych chtěla pohádku…,“ přemýšlí Alenka, „abych se nebála tmy.

Jak odejdeš, maminko, přijde tma.

Tmu nemám ráda, tma mi schová hračky, panenky, medvídky a pastelky.

A celý pokoj.

Kdybys tu byla, schovala by i tebe.

Já si nechci hrát s tmou na schovávanou, maminko…“ „Ty se, Alenko, tolik dnes bojíš tmy?“ „Moc.“ „Které tmy?“ „Té, co je tady v pokoji, a té, co je vedle v pokoji. Každé tmy.“

(6)

Pohadkova maminka_001 az.indd 6

09.12.20 11:29

Pohadkova maminka_001 az.indd 7

09.12.20 11:29

„I tmy na zahradě?“ Alenka se podívala z okna.

Hu – Venku byla tma strašidelnější, než jaká bývala v tomhle pokoji i v pokoji vedle.

Byla strašidelnější než tma, co bydlí v postýlce, když si Alenka přetáhne peřinku přes hlavu.

Na zahradě bydlela teď nejstrašidelnější tma.

Bydlela a – A dívala se ze zahrady oknem na Alenku.

Hu – Radši se Alenka přestala dívat z okna. Ale i když se z okna nedívala, věděla, že tma je na zahradě a je to zvědavá tma, dívá se do okna z druhé strany. A raduje se, jak se jí Alenka bojí.

Před tmou se nedá utéct a schovat.

Kam by se dalo před ní schovat?

Když by se někdo před ní schoval do skříně a zavřel dveře, tma by s ním byla ve skříni.

To Alenka už vyzkoušela. Černočerná tma za ní vklouzla do skříně, než Alenka stačila přibouchnout dvířka.

Tma je rychlejší než kočka. „Když ti povím pohádku o tmě, budeš spinkat?“ „To jsou pohádky i o tmě?“ diví se Alenka.

Maminka kývne. „Celý svět je pohádkový…

Celý svět je plný pohádek pro toho, kdo se dobře rozhlédne a pohádek si všimne,“ usmívá se maminka.

Kolik už maminka pohádek vyprávěla.

O králích a princeznách, o princích i o dracích. O tolika lidech i zvířátkách, co žijí v pohádkových knížkách. A dokonce i o obyčejných věcech, jako je hrneček, jablíčko…

(8)

Pohadkova maminka_001 az.indd 8

09.12.20 11:29

Nebo smeták. Pohádce o smetáku se Alenka smála… I když si na ni vzpomněla za pár dní.

Kdo by to řekl, že i smeták může být pohádkový a přinese veselou pohádku.

Pohádky jsou o všem.

A když má někdo takovou maminku, jako má Alenka – Když má někdo pohádkovou maminku, může mít pohádku, o čem si řekne, o čem by ji rád měl. Třeba i o tom, co je pro něj, jak by řekla Alenka, co je „strašidlácké“.

O tom, čeho se bojí.

Bojí se Alenka tmy? Proč by maminka nemohla vyprávět pohádku o tmě? O strašidlácké tmě?

Třeba právě o té tmě, co v noci schovává panenku.

(9)

Pohadkova maminka_001 az.indd 9

09.12.20 11:29

O tmě, která schovává medvídky. O tmě, co umí, když se zhasne, schovat celý pokoj.

Maminka umí pohádky o všem. Je prostě… pohádková. Každá maminka může být pohádková… Když si udělá čas, aby se rozhlédla, kde se zrovna nějaká pohádka prochází. A pozve ji. Čím víc času si maminka udělá, tím je pohádkovější. Pohádkovější maminka i pohádkovější čas.

Alenčina maminka se posadí vedle Alenčiny postýlky. Chvilku se zamyslí…

Jako by na něco čekala.

Na co?

Na pohádku. Pohádky chodí po světě, chodí i kolem Alenčiny postýlky a čekají, až si jich někdo všimne. A heleme se, jedna taková pohádka je zrovna tady…

Pohádková maminka zahlédla jednu pohádku, co se přišla na ni a na Alenku podívat.

Maminka se usměje. Pohádku pozve.

Pohádka k Alence pospíchá…

A je to pohádka o tmě.

Pohádka o moc zvláštní tmě…

Pohádka o Amálce „Žila, byla tma.

Byla to ještě malá tma.

Tma holčička.

Jsou velké tmy a jsou také malé tmy. Tmy holčičky a tmy chlapečkové. A jsou velké tmy, jako jsou velcí lidé. ,Amálko,‘ řekla té malé tmě její maminka, ,je čas jít spát.‘ Jenže tmě Amálce se nechtělo jít spát.“

( 10 )

Pohadkova maminka_001 az.indd 10

09.12.20 11:29

„Jako se nechce mně, maminko?!“ ptá se Alenka. „Zrovna tak, zrovínka.“ „Taky si chtěla hrát, jako já?“ „Taky. Byla to neposlušná holčička-tma. Dělala, že jde spát, a vzala si pyžamko…“ „Jaké pyžamko?“ „Tmy-holčičky nosí černá pyžamka…, se zlatými a svítícími hvězdičkami.“ „To je hezké.“ „To je.“ „A pak usnula?“ „Kdepak. Jen maminka odešla od postýlky, tma holčička vyskočila z postýlky. A začala běhat a skákat a hrát si.“ „Jaké měla hračky?“ „Jako ty. Panenku, medvídky, obrázkové knížky…“ „A jak je mohla vidět, když byla tma a když byla ta tma holčička potmě?“ „U tmy to je jiné, Alenko. Obrácené.

Víš… Když se rozsvítí, je to, jako když se u nás v pokoji zhasne.

Ta holčička-tma si mohla potmě hrát, jako si můžeš hrát ty na sluníčku.“ „Aha.“ „Víš, Alenko, že kočky vidí i v noci?“ „Vím. Náš kocour umí chodit v noci jako ve dne. Jako by měl v očích žárovičky…“ „A ta holčička se uměla dívat v noci zrovna jako náš Macek…“ „Ta holčička se nebála tmy?“ „Proč by se bála?!“ „Já myslím, že potmě se bojí každý. U nás ve školce se potmě bojíme…“ „To jen proto, že tmu neznáte. Amálka se nebála. Ale po chvíli se

( 11 )

Pohadkova maminka_001 az.indd 11

09.12.20 11:29

nudila… Malovala si, hrála si s panenkou. A nebavilo ji to. Jak jsem říkala, nudila se.

Hrozně, hrozitánsky.

Chtěla najít nějakou kamarádku, aby nebyla sama. Vyběhla a hledala, kdo by chtěl, aby ho navštívila. Ale ne a ne někoho najít.

Lidé nemají tmu rádi… A některé děti zvlášť.

Bylo jí smutno. Bylo jí líto, že každé dítě, ke kterému přišla, se jí bálo. A některé moc. Říkala jim, ať se jí nebojí, že jim nic neudělá.

Jenže děti neznaly její řeč. Nerozuměly jí. I když jim vysvětlovala, kdo je. Je přece, říkala, holčička. Je přece holčička…, přišla za nimi, aby nebyly samy. A říkala, že i ona je sama… Nemá si s kým hrát.

A nelíbí se jí to.“ „To byla chudák holčička-tma,“ řekla Alenka. „To byla.“ „Jednou se na mě holčičky ve školce rozzlobily a také si se mnou nechtěly hrát,“ říká Alenka.

A maminka pokračuje: „Holčička Amálka přiběhla k chlapečkovi, který usínal. A chlapeček se jí, Alenko, lekl. Začal volat maminku. Maminka se vylekala, proč ji její chlapeček v noci volá – Proč nespí? ,Maminko, je tu tma a já se jí moc bojím.‘ Tohle volal vystrašeně chlapeček. A maminka přišla. ,Copak se stalo? Copak?‘ ,Rozsviť, rozsviť.‘ ,Proč nespinkáš?‘ zeptala se maminka. ,Já mám strach, že by mě tma kousla,‘ křičel chlapeček.

Byl ještě maličký a nevěděl, že tma neumí kousat. ,Tma nemá zoubky,‘ smála se maminka. ,Prosím, rozsviť,‘ prosil chlapeček.

( 12 )

Pohadkova maminka_001 az.indd 12

09.12.20 11:29