0040628

ČÁST PRVNÍ

UNESENÁ

ZA_TEBOU_1-216.indd 5

08.06.2020 19:28

Kapitola první

Všechno mě bolí. Záda, zápěstí, ruce. Nevěřila bych, že mě můžou bolet vlasy. Ale nejhorší je hlava. Jako by mi do ní někdo opakovaně bodal. Už jen pokus otevřít oči mi ji roztočí. Ta tma je všude. Je tak černočerná, že ani nejsem schopna poznat, kde končí tma a kde začínám já. Proč je tu tak strašná tma? Tak znovu. Zavřít, otevřít, zavřít, otevřít. Pořád se dívám do nicoty a nic nevidím. Kde to jsem? V rakvi? Pomalu se mi vracejí smysly. Ležím na něčem tvrdém a studeném. Když se nadechnu nosem, cítím mokrou hlínu. A slyším… vlastně jen sebe. Vnímám vlastní pulz, bušení srdce a potahování nosem. A jako by tady někde kapala voda. Slyším a cítím, takže mrtvá nejsem. Co se mi to ale stalo, měla jsem nehodu? No ovšem! Měla jsem nehodu, jsem v nemocnici, ležím na operačním stole. Celková anestezie přestává působit. Jsem někde v půli cesty mezi uspáním a procitnutím. Proto ta bolest, a proto se nemůžu pohnout. Kamarádce se stalo něco podobného. Brali jí apendix, když vtom se zničehonic probrala. Ani ona se nemohla pohnout a nic necítila, ale všechno viděla. Na rozdíl ode mě mohla mluvit, takže doktoři byli v pořádném šoku, když jim pak řekla, že je viděla operovat. Že bych to zkusila? „Haló?“ Zkouším to, ale jako bych měla v ústech kus bavlny, takže můj pokus vyznívá tlumeně a přidušeně. 7

ZA_TEBOU_1-216.indd 7

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

Tak znovu, proč nic nevidím? Proč je taková tma? Měla jsem nehodu, byl to výbuch bomby nebo teroristický útok? Zkouším se nadechnout. Necítím nemocniční zápach. Dezinfekci, antiseptikum, nic takového. Teď ještě, na čem to ležím? Je to nemocniční vozík nebo snad postel? Snažím se pohnout pravou rukou do strany, abych si sáhla na to, na čem ležím, a moje levá ruka jde stejným směrem. Jak je to možné? To je mám svázané? Instinktivně zvedám hlavu, přestože vůbec nic nevidím. Bolest cestuje celým tělem, až do očí. Prsty na levé ruce se dotýkají svých protějšků na pravé. Už vím, ruce mám svázané v zápěstí něčím drsným. Snad provazem, protože na dotek škrábe… ano, určitě je to provaz. A je pevný, protože se snažím dát ruce od sebe, ale bez úspěchu. Proč jsem svázaná? Co jsem udělala? Na vteřinku jako by se mi něco vybavilo. Něco o posteli, ležím na ní, ale tak nějak proti své vůli. Jsem přivázaná a křičím. Ale najednou je vzpomínka pryč. Zkouším to dál. Proč jsem svázaná? Ubližovala jsem si? Nebo někomu jinému? Oběma rukama ohmatávám prostor po své pravé straně. To ležím na betonové nebo cihlové podlaze? Těžko říct, ale na vozík to není dost hladké a na postel zase pohodlné. Ani nemám pocit, že to pode mnou by bylo prostěradlo. Zvedám svázané ruce, abych si sáhla na obličej a hlavu, a cítím na sobě něco hrubého. Možná hlínu. Těsně nad pravým uchem mám bouli. Poznám to ve chvíli, kdy se jí náhodou dotknu a syknu. Od té bolesti se mi dělají černobílé mžitky před očima. Najednou mám žaludek jako na vodě, otáčím se na bok a zvracím. Horká kyselá žluč mě pálí v krku a z očí se mi valí stejně pálivé slzy. S hlavou ve svázaných rukou hekám a otáčím se opět na záda. Ta tma už není jen kolem mě, ale i v mé hlavě. Zase o sobě nevím.

• Jak dlouho jsem asi spala? Hodinu, den, týden? Jako bych měla prázdný žaludek, ale hlad nemám, spíš naopak. Při pomyšlení na jídlo se mi žaludek spíš zvedá. Žízeň ale mám. V krku mám jako na africké savaně v období sucha. Snažím se polknout a olíznout si suché popraskané rty. Zkouším se pohnout, ale nejde to. Jsem ztuhlá, a co mě nebolí, tam nemám cit nebo mě naopak píchají tisíce neviditelných jehliček. Jeden 8

ZA_TEBOU_1-216.indd 8

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

pokus pohnout nohama stačí, abych zjistila, že i ty mám nejspíš svázané. Jediné, čeho jsem schopná, je pohyb prstů u nohou. Jestli tohle není nemocnice, tak vězení. Samotka. Pak tu ale něco nehraje. Ve vězení dávají lidem normálně pouta, nesvazují je provazem. To je ono. Začni používat mozek. Takže co vím: jsem svázaná v zápěstích a kotnících, ležím na vlhkém, plísní prolezlém místě. Na holé zemi. Snažím se přitisknout kolena k hrudi. Mému levému kotníku se to vůbec nelíbí a dává to najevo příšernou bolestí. Můj křik se odráží od stěn, které ani nevidím. Ale aspoň vím, že jsem oblečená. Mám na sobě šaty a kotníkové boty s plochou podrážkou. Aspoň něco, tak dál… Dál zatím nic. „Haló?“ slyším svůj nakřáplý hlas. Samozřejmě žádná odpověď, pokud bych nepočítala zvuk připomínající padající kapky někde v dáli. Musím být někde pod zemí, proto ta hnilobná vlhkost. Ve tmě, v podzemí a dusím se. Jsem svázaná. Bolest po těle se ještě dá vydržet, ale ta bolest hlavy mě zabije. Ale pokud to není nemocnice ani vězení, co zbývá? Unesli mě. Žaludek na tuto myšlenku reaguje okamžitě. A srdce taky, protože najednou bije jako o závod. Snažím se potlačit nutkání znovu zvracet. Dýchám zhluboka, ale ten vzduch má do čerstvého daleko. Nádech. Výdech. A ještě jednou. A ještě. Uklidni se. A mysli. Kdo by mě chtěl unést a proč? Slyšíš? Mysli! Nejsme bohatí. Nemáme se špatně, asi tak bych to řekla. Ale kdyby to někdo chtěl udělat kvůli výkupnému, byla bych špatná volba. To musí znamenat, že kdokoliv to udělal, měl temnější motiv. Jsem pohřbená zaživa? Nebo jsem zatím jen vězeň a čeká mě znásilnění a smrt, nebo snad mučení a smrt? Mám brát fakt, že jsem naživu, jako dobré znamení, anebo jako známku toho, že teď už bude jen hůř? Třesu se a nedá se to zastavit. Těžko říct, jestli je to zimou nebo strachem. Možná od každého něco. A jsem mokrá mezi nohama, takže už mě tu asi drží nějakou dobu. Snažím se dýchat klidně a ujasnit si, co o sobě vím. Jmenuji se Chloe Bensonová. Je mi sedmadvacet, jsem vdaná, manžel se jmenuje Liam. Bydlíme na Poplar Close číslo 16 ve Welwyn Garden 9

ZA_TEBOU_1-216.indd 9

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

City v hrabství Hertfordshire. Učím angličtinu na Downham College. Liam pracuje pro Devon Pharmaceutical. Vždyť říkám, nemáme se špatně, ale nejsme ve vatě. Liam se o mě bude bát. Zavolá policii a ta mě začne hledat. Najdou mě. Najdou mě, že? Kde to ale k čertu jsem? Budou vůbec poldové vědět, kde hledat? Musím se kousnout do rtu, abych z toho zjištění nezačala řvát. Ticho! Musím být zticha. Jestli je únosce v doslechu, nechci, aby věděl, že jsem se probrala. Možná opravdu slyší každý zvuk, který vydám. Zatím jsem naživu a chci, aby to tak zůstalo. Co si pamatuji, než jsem ztratila vědomí? Nedokážu uvažovat rozumně, to ta bolest hlavy. Všechno mám jakoby v mlze, rozmazané jako špatně zaostřená fotografie. Ale na něco si vzpomínám. Večírek! Pití teklo proudem. Nezvykle teplý březnový večer u někoho doma. No jistě, u nás doma. Liamovy čtyřicátiny přece. Mělo to být překvapení, které mu udělá radost. Aspoň jsem doufala. Stejně jako jsem doufala, že se to snad mezi námi zase zlepší. Poslední dobou to bylo… řekněme složité. Nic, co udělám, mu není dost dobré. Křičí a nadává mi. A ty jeho pohledy! Je vystresovaný z práce, je vystresovaný ze života. Normálka, řeklo by se. Takže tím večírkem jsem mu jen chtěla dát najevo, jak moc mi na něm pořád záleží. A po tom mejdanu jsem mu chtěla něco říct. Něco důležitého. Snažím se vybavit si víc, ale už je to asi pohřbené někde vzadu v mé hlavě. Ještě něco: moje nejlepší kamarádka Sára nemohla přijít. Den předtím odjela do Indie. Vlastně ne že by tam vůbec bývala mohla být. Liam ji nesnáší. Takže přišli jen Liamovi přátelé a kolegové. Nikoho konkrétního si ale nevybavím. Je pořád ještě březen? Ten večírek je poslední věc, na kterou si vzpomínám, zbytek se topí v mlze. Snažím se krčit a natahovat prsty u nohou a zatínat a rozevírat pěsti. Musím do nich dostat trochu tepla a musím něco udělat s těmi křečemi a rozhýbat se. Hlavně klid. A musím se odtud dostat, protože nechci umřít. Otáčím se na bok, opírám se dlaněmi o chladnou zem a sedám si. Hlava pořád třeští. A ty závratě! Dýchej pomalu. No tak, holka. Nádech, výdech. To přece dáš! Polykám žaludeční šťávy, které mě před chvílí tak pálily v krku. Čekám. Nejdřív pět minut, pak deset. Hlavně dýchej, klid a nespěchej. 10

ZA_TEBOU_1-216.indd 10

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

Netuším, za jak dlouho se vrátí ten, kdo mě tady zavřel. Musím se o něco pokusit, takhle čekat tady nebudu. Nejvíc bych teď chtěla, aby mě přestala bolet ta hlava, ale to si přeju marně. Vsedě se posunuji po zemi. Po zadku, pomalu a trhaně. Netrvá dlouho a narážím na první překážku. Snažím se ji osahat svázanýma rukama. Prsty nahmatám něco studeného a drsného. To bude cihla. Ne, cihlová stěna. Klekám si na kolena a s rukama opřenýma o zem se zvedám. Konečně stojím, ale všechno se houpe. Snažím se opřít o nově objevenou stěnu a lapám po dechu. Jsem zesláblá, takže jediné, co mě drží na nohou, jsou přívaly adrenalinu. Provaz kolem kotníků je dost natěsno, takže můžu dělat sotva centimetrové krůčky. Sunu se podél stěny a přidržuji se, abych neupadla. Za chvíli stojím v rohu. Dýchám zhluboka, než se vydám stejným směrem, odkud jsem přišla. Po chvíli jsem v druhém rohu. Tato stěna, jak odhaduji, měří asi sedm metrů. Po dalších pěti metrech jsem v dalším koutě místnosti. Jde to neskutečně pomalu, ale nakonec se mi přece jen daří místnost obejít dokola. Když mi to dochází, dere se mi z hrdla výkřik. Padám na zem. Jsem v jakési podzemní hrobce.

11

ZA_TEBOU_1-216.indd 11

08.06.2020 19:28

Kapitola druhá

Ne, ne a ne. To musí být jen sen. Nebo spíš noční můra, ale nemůže to být skutečnost. Anebo blázním, a tohle celé je jen halucinace. Reakce mozku na nějaké drogy. Moment, řekla jsem „reakce“? To mi zní nějak podezřele povědomě. Určitě nespím a nejsem ani zdrogovaná. Vnímám bolest, slyším něco jako kapání. A cítím smrdutou vlhkost a plíseň. Jsem vzhůru a plně při smyslech. Začínám si uvědomovat děsivou realitu. Na toto místo jsem se vlastní vůlí nedostala. Někdo mě tady zavřel. Někdo mě unesl a zavřel do podzemní hrobky. Chtějí mě tu nechat umřít, nebo se vrátí? Otázka je, co je lepší. Mám umřít sama, anebo je lepší mučení, znásilnění a vražda? Jen pěst vražená do úst mi zabraňuje v dalším výkřiku hrůzou. Slzy se mi řinou po tváři. Musím se odtud dostat, jedno jak. No ale ta hlava. Otáčím se na bok a snažím se ji schovat do svázaných rukou, jako by to snad mělo pomoct od bolesti…

• Otevírám oči a zírám do temnoty černé jako hrob. Usnula jsem a zdálo se mi o líbánkách na Menorce. Jak je to vlastně dlouho? Jak dlouho jsme s Liamem svoji? Dva roky. Myslím. Teď jde o to, co je vůbec za den. Sakra, proč si nemůžu vzpomenout? No ale ten sen. Pronajali jsme si vilu v zemi nikoho a nakoupili dost zásob na grilování. Zeleninu, čerstvé ryby nalovené v okolních vodách, 12

ZA_TEBOU_1-216.indd 12

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

víno, španělské sýry, čerstvý chléb. Měli jsme to být jen my a naše hnízdečko zalité sluncem. Všechno tehdy bylo perfektní. Liam mi každý den říkal, jak mě miluje. A jak věděl od první chvíle, že jsem ta pravá. A jak je hrdý na to, že jsem jeho manželka. Milovali jsme se, kdykoliv to jen šlo. Jezdili jsme na pláž a plavali v moři tak teplém, že jsme si připadali jako ve vaně. Moře. Voda. Jak dlouho člověk přežije bez vody? Pokud zůstanete trčet uprostřed oceánu jen ve člunu, zapomeňte na mořskou vodu. Je příliš slaná. Slyšela jsem, že lidé pili vlastní moč, jen aby přežili. Při tom pomyšlení se mi udělá špatně. Mám tak strašné sucho v krku, že mi jazyk připadá jako nabobtnalý. Jako by se vůbec neměl vejít do úst. Jezdím jazykem po dásních, aby se tvořily aspoň trochu sliny. Polykám. Může člověk přežít jen díky slinám? Protahuji se, přestože se mi ruce neustále třesou. Nohy a chodidla. Sedám si a závratě se ihned vracejí. Musím si opřít hlavu o ruce, dokud nepominou. Drkotám zuby tak, až se koušu do jazyka. Cítím krev. No tak, Chloe. Dělej. „Ano,“ říkám nahlas. Zvuk mého hlasu se odráží. A ta ozvěna jako by si ze mě utahovala. Dýchám do dlaní a doufám v nějaké to vlastní tělesné teplo. Pokud se přestanu klepat, říkám si v duchu, budu moct uvažovat racionálně. Přece tady neumřu. Nic takového. „Dělej něco,“ nařizuji sama sobě. Už zase stojím a belhám se k nejbližší stěně s rukama nataženýma před sebe. Jsem tu. Známá cihlová stěna. Další zjištění: když zvednu ruce a stoupnu si na špičky, dosáhnu na strop. Takže je to nějaký sklep, tunel nebo kobka? Napínám uši, ale neslyším nic než to kapání jako předtím. Je to někde tady, nebo za některou z těch zdí? Určitě to kape voda. Nemysli na vodu! Znovu jezdím jazykem po dásních a polykám sliny. Jsem sice pořád vyděšená, ale záblesk naděje všechen ten děs trochu naruší. Co šlo dovnitř, musí jít i ven. Ledaže by mě tady zazdili. Jenže ty stěny jsou na omak staré, špinavé a slizké. Malta mezi cihlami se drolí i pod nehty. 13

ZA_TEBOU_1-216.indd 13

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

Ohmatávám stěnu, kam až dosáhnu, jako bych se snažila něco najít, i když vlastně nevím, co hledám. Chvíli mi trvá, než si to uvědomím. Dveře, průchod, nebo tak něco. Dostanu se odtud jen v případě, že budu myslet a postupovat metodicky. To mi přece jde, tedy aspoň doma. Liamovi se to tak líbí. Každá věc má svoje místo. Vybavuje se mi moje kuchyňská linka. Pánve, nádoby, lahve, všechno je srovnáno, jako by to tam udělali skřítkové s pravítkem. Štítky dopředu. Mezery, aby se daly věci uchopit. Nic, co tam být nemá, tam není. Takhle se Liam staví úplně ke všemu. Moje prsty běží po stěně, už ani nevím, jak dlouho. A pořád nic. Jsem v rohu místnosti. Unavená se opírám čelem o chladnou stěnu. Na chvíli mě hlava přestává bolet a necítím nic. Vlastně je to fajn. Musíš pokračovat! Pokračuji podél sousední stěny. A po chvíli, někde ve spodní části, narážím prsty na ostrou hranu. Jako by cihly trčely ze zatím hladké stěny. Srdce se mi rozbuší, pak jako by se zastavilo a znovu začalo bít. Snažím se sednout si na zem a provaz, kterým mám svázané ruce, třít o kus cihly, jako by to byl list pily. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Je to vysilující, jsem k smrti unavená a chce se mi spát. Hlava mi těžkne a oči se mi obracejí v sloup.

• Náhle se budím. Kde to jsem? Kolem nic než tma. Panebože. Začíná mi to znovu docházet. Já tady umřu. Já tady umřu. Vážně tady umřu. Něco chlupatého se mi otřelo o ruku. Zaječím a vleže na zádech se sunu pryč. Co to bylo? Krysa nebo myš? „Já ti neublížím,“ slyším se říkat nahlas. A krysa nezabije mě. Přece nechci umřít. Tak mysli! Přejíždím jazykem po dásních. Polykám sliny. Najdi tu cihlu! Jediné, co teď můžu dělat, je třít provazem o cihlu nahoru a dolů. Chvíli přestávka a znovu. Už ani nevím, jak dlouho to dělám, ale na tom nesejde. Tohle nevzdám. Jenže to jde pomalu, a s takovou tady budu věčně. A než se 14

ZA_TEBOU_1-216.indd 14

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

mi podaří odstranit provaz, tak ti, co mě sem dostali, se můžou vrátit. Zrychluji pohyb a začínám počítat. Musím se soustředit na něco, co mě zachrání před zešílením. Jedna, dvě, tři. Dvacet. Jen počítej, no tak, hlavně nepřestávej. Šedesát. Dvě stě. Dostávám křeče z toho, jak se snažím řezat provaz rychle. Musím si lehnout na bok a odpočinout si, ale hlas plný hrůzy v mé hlavě si nedá pokoj. Musím pokračovat a nepřestat u toho počítat. Jedna. Pět. Osmdesát jedna. Tři. Proč počítám pozpátku? Probuď se! Snažím se rychle mrkat, aby se mi oči tak neklížily. Pokračuj, no tak! Řežu. Odpočívám. Řežu. Odpočívám. Jezdím jazykem po dásních. Polykám sliny. Trvá to věčnost, ale najednou jedna část provazu povoluje. Konečně něco! Kap, kap, kap. To zasraný kapání mi trhá uši. Dost už! Řežu dál. Konečně! Provaz povoluje a moje ruce jsou volné. Zhluboka se nadechuji a stahuji zbývající část provazu, který jsem ještě měla omotaný kolem zápěstí. Ruce se mi třesou a já si říkám, co mě zabije dřív. Podchlazení? Dehydratace? Hlad? Strach? Nic z toho! Já se ven dostanu. Snažím si promnout zápěstí a několikrát sevřít ruce v pěst, abych obnovila přívod krve. To je lepší. A teď pouta na kotnících, musíš to rozvázat, napadá mě. Mám to! Mám uzel. No tak! Mám ho. Nezapomínej polykat sliny. To kapání nepřestává. Daří se mi uzel rozvázat a uvolnit provaz. Snažím se postavit na nohy, ale jediné, co se dostaví, jsou mžitky před očima. Nohy se mi klepou a padám na všechny čtyři. Dýchej! Nádech, výdech. Nádech, výdech. Vedeš si dobře. Znovu se stavím na nohy a objímám zeď, abych nespadla. Ty to zvládneš, hlavně to nevzdávej. Když to vzdáš, umřeš. Vyčkávám. Nejdřív minutu, pak dvě. 15

ZA_TEBOU_1-216.indd 15

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

Pokračuji v osahávání stěny. Je to jednodušší, když můžu normálně chodit, i když se musím hodně soustředit, aby se mi nohy neklepaly. Jdu podél stěny až do dalšího rohu. Zatím nic. „Musí tu někde být něco jako dveře!“ Můj hlas zní jako hejno havranů. Havrani by se mnou měli práci. Ale proč by se mě někdo snažil zabít? Proč by mě sem strkal živou a nechal mě tu umřít? Nebo se hodlají vrátit? Už po mně aspoň vyhlásila policie pátrání? Jak by Liam reagoval, kdybych nepřišla domů? Snažím si v hlavě přehrát vlastní pohřeb. Smutečních hostů zrovna nic moc. Liam je tu, samozřejmě. Jen ještě rozklíčovat ten jeho výraz. Lítost? Smutek? Nebo vztek. Přišlo i pár kolegů ze školy. Moje šéfka Theresa. A Jordan. Při pomyšlení na něj se usměju. Na jeho laskavý úsměv a oříškové oči, které jako by viděly i věci, o kterých mu neříkám. Sára tu není, asi je pořád v Indii. Nikdo další? Celý můj život se smrskl na hrstku lidí? Co se vlastně divím, vždyť vím proč. Liam nikdy neměl mé přátele rád. Postupem času jsem je ze svého života vyřadila, bylo to tak jednodušší. No ano, Liam to má rád jednodušší. Cokoliv, aby byl doma klid. Mrzelo by vůbec někoho, pokud bych se odtud nedostala? Chyběla bych někomu? Ano. Mě by to mrzelo. Chloe Bensonovou by to mrzelo. To jediné mě teď musí zajímat. Někde uprostřed další stěny – úspěch. Nevím, jak mi to mohlo při prvním pokusu ujít, možná jsem byla až moc otupělá strachem a neprozkoumala jsem to tu dostatečně. Na té metodičnosti něco bude. Musím Liamovi pak říct, že v tom má pravdu. Rád uslyší, že má pravdu. To něco je pruh materiálu, ale není to cihlová zeď. Je to hrubé a tvrdé dřevo. Jsou to dveře. Jsou to dveře a já zkoumám každý jejich centimetr. Nikde žádná klíčová dírka ani klika. Jsou ale několik metrů vysoké a ani ne metr široké. Po jejich okraji cítím pod rukama drolící se kyt. V pravém dolním rohu těsně u země nahmatávám otvor. Možná od hlodavců. Možná se tam zbortil kus zdi. Cítím ale jen proudící vzduch. Říkám si, co je na druhé straně – další kobka podobná této, chodba, cesta ke svobodě? Opírám se rukama do dveří tak silně, až křičím námahou. Ani se ne­hnou. Zkouším to ramenem. Bez šance. Rozčilením do nich kopu. 16

ZA_TEBOU_1-216.indd 16

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

„Pusťte mě ven! Chci ven!“ Po tváři se mi řinou slzy. To zasraný pravidelný kapání je jediná odpověď. Možná je to dobře. Aspoň že nikdo nereaguje, aby přišel a zabil mě. Padám na zem a lapám po dechu a přitom náhodou sahám po něčem neznámém. Okamžitě si vzpomenu na krysu, ale tohle není zvíře. Nic živého. Beru tu věc do ruky a přejíždím po ní dlaní. Je asi půl metru dlouhá, na jednom konci zakulacená, na druhém ostrá a jakoby roztřepená. Tohle rozhodně není nic živého. Spíš něco velmi, ale velmi mrtvého.

17

ZA_TEBOU_1-216.indd 17

08.06.2020 19:28

Kapitola třetí

Jsem ztuhlá strachem. Slyším se vzlyknout a lapám po dechu. To něco je kost. Musí být zvířecí. Nemůže to být lidská kost. Prostě ne. Ne, a už na to nemysli. Snažím se vybavit si hodiny biologie ve škole. Pitvali jsme krysu a zkoumali kolenní kloub krávy. No ano, tohle musí být kost z krávy, snad stehenní. Nenapadá mě jediný důvod, proč by zrovna tady měla být kost z krávy, nebo jak by sem kráva vůbec došla. Tak to asi nebude kráva. Možná pes. Velký, velký pes. Beru kost do ruky a snažím se zaplašit myšlenky. Není čas uvažovat, z čeho je a jak se sem dostala. Teď je to zbraň. Nebo ještě lépe, nástroj. Nástroj, kterým se snažím seškrábat kyt ze dveří v místech, kde jsem našla díru. Tečou mi při tom po tvářích studené slzy. Sice to nevidím, ale aspoň slyším, jak kyt padá na zem, takže to asi funguje. Nesmím zapomínat jezdit jazykem po dásních a polykat sliny. Chutnají hořce. Škrábu dál prostor kolem okraje dveří a do toho mi pravidelně kape voda. Ten zvuk už znám, brzy z něj zešílím. Anebo už se stalo? Další záblesk vzpomínek. A zase nemocnice. Vidím sebe… a cosi. Už nevím, jak rychle to přišlo, tak rychle to pominulo. Co se mi to stalo s hlavou? Proč si nemůžu vybavit, jak jsem se sem dostala? Že by nějaké poškození mozku? Kdo jsem? Co vlastně vím jistě? Jmenuji se Chloe Bensonová a je mi sedmadvacet. To vím jistě. A prozatím mi to musí stačit. Klepou se mi ruce. A nejen ruce, klepe se mi všechno. Jsem vůbec tady, nebo se mi to všechno jen zdá? Chci se vzbudit, a to hned! 18

ZA_TEBOU_1-216.indd 18

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

„Tak dost,“ poroučím si. „A raději se soustřeď!“ Jestli tady nemám umřít, měla bych sama sebe poslechnout. Nechci vejít ve známost jako ta ubohá Chloe Bensonová, co umřela někde v kobce pod zemí. Postupně se se svým nástrojem propracovávám podél celé strany dveří. Škrábu kostí i nehty, na které se mi to cosi teď lepí a mísí s krví. Bolí to. Je mi už tak zima, a do toho mi na těle chladne pot. Ignoruj to! Snažím se představit si něco, co by mě mohlo zklidnit. Kolibříka, jak visí ve vzduchu a přitom pije nektar z růžové květiny. Západ slunce za horami ve zlato-červeno-oranžovém provedení. Jak se to říká? Když je rudý západ slunce, bude zítra hezky? Funguje to! Cítím se líp, jako by všechny starosti pominuly. Delfíni skáčou v průzračných karibských vodách. Střih, a jsem na karibské pláži s bílým pískem, kterou omývá tyrkysové moře. Už zase ta voda. Netuším, jak dlouho jsem tady dole. Jak dlouho to ještě bude trvat? Tam, kde byl podél kraje dveří kyt, je teď malá mezera. Můžeš si dát pauzu, říkám si. Padám na studenou zem a choulím se do klubíčka, abych se zahřála. Musela jsem znovu usnout, protože mě budí něčí křik. Můj vlastní. Jak dlouho jsem spala? A jak můžu spát, když se snažím zachránit si krk? Poplácávám se po tvářích, zvedám se na nohy. Musím pokračovat. Teď to nevzdám. Škrábu podél druhé strany dveří a kyt mezi rámem a cihlovou stěnou se sype na zem. Jde to pomalu. Snažím se myslet na lahev se studenou vodou. Otevírám ji a piju. Nepřestávám a nemám dost. Skáču do bazénu a celý ho vypiju. Mojí realitou je ale jen jazyk na dásních a polykání slin. Jaké množství slin ale vůbec tělo může vyprodukovat, a co když přestane? Jsem někde v polovině dveří. Svaly mě pálí, prsty necítím a naděje se jakoby rozplývá. Možná jsem v pekle. Možná jsem udělala něco hodně špatného a přišla jsem do pekla. Beru to zpět. V pekle by bylo větší teplo. Tak co jsem komu udělala a jak jsem se sem dostala? Nevím. A nemám kdy na to myslet. Představuji si, že sedím u ohně. Dřevo praská a jiskry létají. Je mi jasné, že není skutečný. Už podle toho, jak mi drkotají zuby. Proud představ střídá další. Lezu do horké vany. Jako v zimě, kdy je vám takové chladno, že jen jindy nesnesitelně horká vana pomůže. 19

ZA_TEBOU_1-216.indd 19

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

Sprcha je o ničem. Plná vana vody s jasmínovým esenciálním olejem. Huňaté ručníky čekají na teplém radiátoru. To zní hezky… Z myšlenek mě vytrhává chladná zem, jsem dole. Většina kytu podél stran a horní hrany dveří je pryč. Dýchám zhluboka, abych nabrala sílu, a… Teď, nebo nikdy. Zatlač! Rozkročená a zapřená o zem se opírám do dveří. Tlačím, jak jen to jde. Dveře skřípou. No tak, tlač, Chloe Bensonová, co chce zůstat naživu! Dveře povolují a pak najednou padají někam do tmy a s žuchnutím narážejí na zem. Setrvačností přepadávám s nimi, dokud nataženýma rukama nenarazím do nějaké další stěny. Osahávám ji a cítím opět cihly, tentokrát nějakou stěnu vedoucí někam, kde nic nevidím. To vypadá dobře. Moc dobře. Tak utíkej! Dostaň se odtud! Nalevo nebo napravo? Tak kudy? To je jedno, hlavně sebou hni! Spěchám chodbou s rukama nataženýma před sebou a doufám, že tam někde narazím na dveře. A taky že narážím, ale ne na dveře, ale na konec chodby. Leknutím padám na pravou nohu. Bolí to, ale nemám nic zlomeného. Nahmatávám rám dveří. Není to dřevo, ale něco hladkého. Kov. Hledám po hmatu kliku, a je tady. Beru za ni a táhnu. Skřípe jako zraněné zvíře. Za dveřmi je další chodba. A schody. Někde na jejich konci jakoby záblesk světla, připadá mi to jako milion kilometrů. Běžím za světlem a mám pocit, jako bych měla nohy z gumy. Na konci chodby jsou další železné dveře. Otevírám. Za nimi tma, ale ne úplná tma. Hvězdy prosvítají korunami stromů. Dýchám vzduch. Žádnou zatuchlinu, ale čerstvý vzduch. Poznávám les, stromy, houkání sovy na lovu. Začínám vidět rozmazaně. Srdce mi buší a nohy se mi klepou. Ale běžím. Lapám po dechu a krev se mi vrací do hlavy. Rozeznávám stromy, keře. Padám na kluzkém kmeni stromu. Cítím bolest v kotníku, ale vstávám a běžím dál. Kolem proletěl netopýr. I v běhu slyším další zvuky lesa, přestože mě větve škrábou v obličeji a na rukou a tahají mě za vlasy. Sova si nedá pokoj. Pálí mě každý nádech i výdech. Vidím měsíc v úplňku. A asfaltku. 20

ZA_TEBOU_1-216.indd 20

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

Zastavuji a v předklonu se opírám o nohy a lapám po dechu jako sprinter v cíli. Ale v cíli nejsem. Běžím dál po silnici. V dáli vidím světla auta. Běžím jim naproti. Běžím středem silnice a mávám. Světla se přibližují a zpomalují. Padám na kolena na tvrdý asfalt. A pak už jen tma tmoucí.

21

ZA_TEBOU_1-216.indd 21

08.06.2020 19:28

ČÁST DRUHÁ

KOSTLIVCI VE SKŘÍNI

ZA_TEBOU_1-216.indd 23

08.06.2020 19:28

Kapitola čtvrtá

Jako bych byla v bezvědomí, a i přesto slyšela hlasy. Nebo spíš ozvěny. Vlastně ne ozvěny, ale pípání. Pomalé a rytmické. Píp, píp, píp. A všechno mě bolí. Na okamžik nevím nic, ale pak si vzpomenu na tu podzemní kobku. Jsem pořád uvnitř. Zprudka otvírám oči a lapám po dechu. Vdechuji víc vzduchu, než tělo potřebuje. Kašlu a chrčím, pípání se zrychluje. Jak se mi vrací zrak, objevuje se v mém zorném poli sestra. „Kdo se nám to probudil?“ říká s úsměvem. „Co se stalo?“ ptám se, když vidím své obvázané ruce. „Doufali jsme, že nám to řeknete vy. Našli vás v bezvědomí uprostřed silnice.“ Sestra sjede pohledem všechny displeje a monitory, které zjevně souvisejí se mnou. „Vaše životní funkce jsou v normě. Ale byla jste v bezvědomí od chvíle, co vás sanitka přivezla.“ Bere do ruky desky zavěšené v nohách mé postele a něco do nich píše. „Jak je vám?“ „Bolí mě hlava. A v krku. A ruce.“ Otáčím trochu hlavu a vidím, že jsem na kapačkách. „Jste mírně dehydrovaná a máte bouli na čele. Udělali vám cétéčko a magnetickou rezonanci, ale nezjistili žádné poškození mozku, což je dobře.“ „Co je–,“ nemůžu ani doříct přes knedlík ve vyschlém krku. „Co je za den?“ „Čtvrtek.“ „Ne,“ slyším se sípat. „Myslím datum.“ „Devátého května.“ 25

ZA_TEBOU_1-216.indd 25

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

Devátého května? To není možné. „Říkáte devátého května?“ „Ano.“ Poslední, co si pamatuji, jsou Liamovy narozeniny a oslava, kterou měl třiadvacátého března. Nějak jsem si vymazala sedm týdnů. Zvedám ruku položenou podél těla a sahám si na bouli na hlavě. Následuje bolest a všechno se točí. „Asi budu zvracet.“ Sestra bere do ruky nádobu ve tvaru ledviny a stíhá mi ji vrazit před obličej právě včas. Když je po všem, otírá mi ústa vlhčenými ubrousky. „Žádný strach, budete v pořádku. Dám vědět doktorovi, aby se na vás přišel podívat.“ S tím přitahuje k posteli stolek na kolečkách s karafou s vodou. Nalévá mi do sklenice. „Můžete pít, ale ne moc najednou. Jen po troškách.“ Přikyvuji. „Co můj manžel? Ví už, že jsem tady?“ „Neměli jsme komu dát vědět. Neměla jste u sebe žádný průkaz, takže jsme vás nemohli identifikovat,“ říká a sahá do kapsy pro pero a bloček. „Napište mi jméno, adresu a telefon a my se s ním spojíme.“ „Jmenuju se Chloe Bensonová. Manžel se jmenuje Liam,“ chraptím a držím se za bolavý krk. Dodávám adresu, telefon domů a Liamův mobil. Sestra mě plácá po rameni tak jemně, že to ani necítím. „Zavolám mu. A na vás se přijde podívat doktor.“ „Unesli mě.“ Oči se mi zalévají slzami, jak to na mě všechno doléhá. „Unesli?“ Zvládnu jen přikývnout, po tváři se mi valí slzy. Vždyť i mně to zní šíleně. Kdo by unášel obyčejnou manželku a učitelku z předměstí? Absurdní. „Rozumím. Tak to abych na seznam úkolů přidala telefonát na policii. Žádný strach, tady jste v bezpečí.“ Pak už jen slyším vrzání bot na linoleu, jak rychle odchází s nádobou se zvratky v ruce. I s obvazy na rukou můžu vzít kelímek s vodou, ale cítím bolest až po konečky prstů. Chtěla bych se držet sestřiny rady, ale nemůžu si pomoct. První kelímek do sebe obracím na ex a hned si nalévám další. Dostavuje se mírná nevolnost, ale polknutí to řeší. Další kelímek upíjím pomalu a zkoumám okolí. Ze své postele vidím na sesternu. „Moje“ sestra telefonuje, ale neslyším, co říká. Mračí se, pak se zadívá na mě, mluví dál do telefonu a u toho 26

ZA_TEBOU_1-216.indd 26

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

vrtí hlavou. Slyším někoho hekat bolestí, někdo jiný zase nahlas chrápe. Slyším vrzání židlí na podlaze a kroky chodbou. Otírám si vlhké tváře hřbetem dlaně, lehám si a zavírám oči. Když je zase otvírám, u mojí postele stojí muž a listuje v mé kartě. Má na sobě oblek a přes něj bílý plášť. Takže lékař. Má vlnité rezavé vlasy a pihovatý obličej. Pod paží má asi čtyři centimetry tlustou složku. „Kdo jste?“ ptám se a zvedám hlavu z polštáře. Cítím závrať a těžko se mi daří udržet oči otevřené. „Jsem rád, že jste vzhůru,“ usmívá se a vrací moje záznamy do kapsy v nohách postele. Bere plastovou židli a přisunuje si ji k mé posteli. Tlustou složku, kterou měl do této chvíle pod paží, si pokládá na klín. „Jsem doktor Traynor, neurolog. A vy jste Chloe Bensonová, že?“ „Ano. Dovolali jste se mému manželovi? A co policie?“ „Ano. Váš manžel je podle všeho ve Skotsku, ale už sem jede. I policie je na cestě.“ Bere do ruky tenkou baterku a svítí mi do očí. Ten nečekaný jas mě nutí mrkat a zabořit hlavu do polštáře. „To nic, jen vás chci rychle vyšetřit,“ povídá a drží mi víčka otevřená, dokud není hotov. Zhasíná baterku. „Fajn, můžete teď sledovat očima pohyb mého prstu?“ Vztyčeným prstem pohybuje ze strany na stranu a nahoru a dolů. „V pořádku. Pamatujete si, co se stalo?“ „Unesli mě,“ říkám třesoucím se hlasem. „Probudila jsem se v nějaké podzemní místnosti bez oken a podařilo se mi dostat se ven. Pak jsem jen utíkala. Ani nevím, jak jsem se ocitla tady.“ Snažím se uklidnit dýcháním. „Nepamatuju si, jak a co se stalo.“ Doktor se mračí, přikyvuje a čte si v záznamech. „Můžete mi říct svoje datum narození?“ Povím mu ho. „A adresu.“ I tu. „Před tím… únosem… co je poslední věc, na kterou si pamatujete?“ „Večírek. Na oslavu manželových narozenin.“ „Kdy to bylo?“ „Třiadvacátého března.“ Přivírá oči. „Nepamatujete si nic od třiadvacátého března?“ Vždyť to povídám, ne? „Ne,“ odpovídám tiše a snažím se nedat najevo rozhořčení. „Víte, kolikátého je dnes?“ 27

ZA_TEBOU_1-216.indd 27

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

„Sestra mi řekla, že devátého května. Takže mi někde uteklo sedm týdnů života. Mám poškozený mozek? Proto jsem ztratila paměť?“ Znovu si sahám na bouli nad uchem. „Když vás přivezli, byla jste v bezvědomí. Udělali jsme nějaké testy, ale když si odmyslíme tu bouli na hlavě, odřeniny na zápěstí, dlaních a obličeji, nic vážného jsme nezjistili. Což je dobře. Žádný úraz mozku. Tu mírnou dehydrataci vyřeší kapačky a neměla byste mít žádné trvalé následky. Jenže…“ Úsměv mu mizí z tváře, prsty klepe na zdravotní kartu položenou na klíně. „Mám tady vaši kartu.“ „Ano?“ nechápu, kam míří. „Pamatujete si, že jste byla v dubnu v nemocnici?“ „Co? Ne. Vždyť vám to říkám. Pamatuji si manželův narozeninový večírek a pak…“ Nemůžu pokračovat. Netuším, o čem mluví. „Byla jsem snad na nějaké operaci?“ „Ne.“ Doktor listuje v záznamech a čte mi z nich. „Čtyřiadvacátého března jste prodělala spontánní potrat. Následkem toho jste měla těžké deprese a váš praktik vám předepsal antidepresiva zolafaxin.“ Doktorova slova mě přejela jako ten největší náklaďák. No jistě! Tak na tohle jsem si snažila v té díře vzpomenout. To byla ta důležitá věc, kterou jsem chtěla Liamovi po večírku říct. Byla jsem těhotná. Jak jsem na to mohla zapomenout. Rukama si instinktivně sahám na břicho a na chvíli přestávám Traynora vnímat. Tam někde byl život, co už není. Slzy mě pálí v očích, ale nemám čas na to myslet, protože doktor mluví dál. A asi to bude důležité. „… nežádoucí reakce na antidepresiva. Občas se to stává.“ „Co myslíte tou nežádoucí reakcí? Jaká reakce?“ „Vedlejší účinky, které se podobají psychotickým stavům.“ Jako by mi krev ztuhla v žilách. „Jak si to mám vysvětlit?“ „Měla jste halucinace. Byla jste zmatená, podrážděná a paranoidní. Váš manžel a lékaři rozhodli, že bude nejlepší nechat vás v nemocnici, dokud ty léky nevyprchají. Pro vaše dobro.“ „Pro moje dobro?“ Nemůžu uvěřit vlastním uším. Jeho pohled už není tak laskavý. „Ano. Nedobrovolný vstup na psychiatrii podle zákona.“ Nevěřícně kroutím hlavou, až mi bolest vystřeluje do mozku. „Vy si nic z toho nepamatujete?“ „Ne,“ říkám a snažím se zůstat klidná. 28

ZA_TEBOU_1-216.indd 28

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

„Když ty léky přestaly působit, pustili vás z nemocnice normálně domů. Byla jste trochu smutná, ale jinak bez nálezu. Byli jsme přesvědčeni, že nebudete mít trvalé vedlejší následky, ale z pochopitelných důvodů už vám kolegové nechtěli předepsat další léky. I kdyby to byl jiný druh, mohla se podobná reakce opakovat.“ „A proč si to nepamatuju?“ „Nevím,“ zavírá složky a dívá se mi do očí. „Mohla to být opožděná nežádoucí reakce na ta první antidepresiva, nebo možná amnézie po tom úderu do hlavy. V každém případě je to znepokojující.“ Znepokojující je slabé slovo. „A co bylo potom?“ „Potom?“ „Když mě pustili z té nemocnice a bylo mi líp? Co bylo potom?“ Doktor listuje v záznamech. „Byla jste na prohlídce u svého ošetřujícího psychiatra, doktora Drewa. Všechno se zdálo být v pořádku, bylo to po týdnu. Drew napsal do karty, že stále truchlíte, ale nemyslel si, že se jedná o deprese. Dal vám neschopenku na další tři týdny. Odmítla jste sezení jednou týdně a ujistila ho, že se s tím vyrovnáte. Uzavřel to s tím, že ta psychotická epizoda byla způsobena jen těmi antidepresivy a že se nejedná o duševní nemoc.“ „Jak jsem se projevovala v těch halucinacích?“ „Manžel vás jednou po příchodu domů našel na zahradě, jak rukama škrábete a hrabete cestičku, protože vás prý pronásleduje nějaký muž a snaží se vás zabít. Prý jste se snažila utéct před pronásledovatelem.“ Jako by mi z tváře zmizela veškerá krev a začínám se potit. Traynor právě popsal někoho, kdo se mi vůbec nepodobá. Takže halucinace? Paranoia? Třeba mám halucinace právě teď. Musí to být neuvěřitelná noční můra. Nebo ne? Zírám na doktora s otevřenými ústy a snažím se to všechno nějak zpracovat. „Když nepočítám ty odřeniny na zápěstí, takto vypadaly vaše ruce, když vás přivezli poprvé. Od krve, sedřená kůže a polámané nehty.“ „Jak je to možné? Co tak najednou? Jednu chvíli jsem vyrovnaný člověk a pak najednou psychotická epizoda?“ „Jak říkám – nežádoucí reakce na léky. Stává se to velmi výjimečně, ale stává. Jakmile jsme to měli potvrzené, podali jsme u výrobce hlášení nežádoucích účinků. Říká se tomu farmakovigilance.“ Najednou je nervózní, skoro jako by se bál, že budu nemocnici žalovat. 29

ZA_TEBOU_1-216.indd 29

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

„Netuším, co to znamená.“ „Podle zákona musíme hlásit všechny zaznamenané nežádoucí účinky. Obzvláště pokud jsou tak silné jako u vás.“ „Takže…“ Ani nedokážu dokončit větu. Pokládám hlavu na polštář. Jsem unavená a chci spát. Třeba navždy. „Takže mě tehdy propustili, protože mi nic nebylo, až na ten smutek nad potr–“. Do očí se mi derou slzy. „Nad tím potratem,“ daří se mi nakonec dokončit větu. „Co bylo pak? Ani si nepamatuju, jak jsem se dostala sem. Někdo mě mohl uhodit do hlavy a teď ví, kde jsem.“ Traynor jen soucitně přikyvuje, jako to doktoři dělají, když nevědí, co s vámi je. „Tento aspekt bychom nechali na policii,“ říká s hlavou podepřenou mezi palcem a ukazovákem. „Budou tu brzy. Pokud jde o medicínskou stránku, ještě uděláme nějaké testy. Teď odpočívejte, přijdu později.“ V tu chvíli mi to dochází. Vidím ten stín pochybnosti v jeho očích a starostlivý výraz na tváři. Jako rodič, který přistihl dítě při lži. Nevěří, že mě unesli. Myslí si, že to byla další psychotická epizoda.

30

ZA_TEBOU_1-216.indd 30

08.06.2020 19:28

Kapitola pátá

Probouzejí mě kroky. Zprudka otevírám oči, srdce mi buší. Chvíli to trvá, než si všímám dvou mužů stojících ve dveřích. „Chloe Bensonová?“ ptá se ten vyšší. Má široká ramena a tmavohnědé vlasy s šedinami na spáncích. Může mu být ani ne padesát, má na sobě trochu pomačkaný černý oblek. Ten druhý je menší, s vizáží bývalého boxera – včetně toho stereotypního nosu, který musel být zlomený víc než jednou. Naprázdno polknu, mám sucho v krku a navíc mě v něm škrábe. „Ano,“ odpovídám trochu ustaraně, připravena kdykoliv zmáčknout nouzové tlačítko u postele. První muž udělá krok a natahuje ruku s průkazem. „Jsem detektiv inspektor Summers. Tohle je detektiv seržant Flynn,“ ukáže na kolegu. Dívám se na jeho průkaz. Na fotografii je mnohem mladší verze Summerse, který tam vypadá spíš jako kriminálník než jako policista. Opět jen přikyvuji. Nevím, co se v podobné situaci má říkat. Nikdy jsem s policií nemluvila, ani o pokutě za rychlou jízdu. Mám pocit viny už z toho, že museli přijít, jako bych něco provedla a snažila se to zamaskovat. Přesně tak si připadám, když na letišti jdu do fronty „nic k proclení“, i když opravdu vůbec nic nemám, ani krabičku cigaret z duty free obchodu. Ten pocit viny tam je. Ten pocit, že se na mě všichni dívají a přemýšlejí, jestli nelžu a jestli ve skutečnosti nejsem poslíček převážející drogy v přestrojení za učitelku. „Doneslo se k nám, že jste si prošla něčím hodně nepříjemným,“ povídá Summers a sedá si na jedinou plastovou židli v místnosti, kterou si přistrčil blíže k posteli. 31

ZA_TEBOU_1-216.indd 31

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

Flynn se opírá o rám dveří a vytahuje z kapsy tužku. Klasický policejní bloček, kam si detektivové dělají poznámky, už drží v ruce a listuje na čistou stránku. „Můžete nám popsat, co se stalo?“ ptá se Summers. Vyprávím, co si pamatuji od chvíle, kdy jsem se probudila v té záhadné místnosti, až do chvíle, kdy jsem utekla a doběhla až k té silnici. Snažím se zůstat v klidu, ale tomu bušení srdce se zabránit nedá. Do toho se mi potí čelo a horní ret. Když se odmlčím, Summers ke mně zvedne netečný pohled. „Napadá vás, kdo by mohl mít důvod vás unést?“ „Ne! Jsem úplně průměrný člověk. Nemám peníze, nemám vazby na podsvětí a nikdy jsem ani nedostala pokutu.“ „Čím se živíte?“ Flynnova ruka se zastaví při psaní a dívá se na mě. „Učím angličtinu na střední škole.“ „Jste vdaná?“ ptá se Summers. „Ano. Manžel se jmenuje Liam, jsme svoji dva roky.“ „Co dělá on?“ „Produktového manažera u Devon Pharmaceutical.“ „Má na starosti nějaké zvláštní produkty?“ říká Summers a lehce se zamračí. „Třeba něco s testy na zvířatech.“ „To ne, má na starosti výrobu všech léků, které firma produkuje, ale s testy na zvířatech nemá nic společného. Alespoň pokud vím. Proč?“ „Některé skupiny ochránců zvířat mohou tu ochranu brát až příliš vážně, když jde o testy. Už se stalo, že zaměstnanci farmaceutických firem a jejich rodiny byli cílem útoků. Musíme to uvážit. Kde je váš manžel teď?“ „Sestra mu volala, prý byl pracovně ve Skotsku. Mají výrobní továrnu v Aberdeenu. Už jede sem.“ „Budeme s ním muset mluvit.“ „No jistě.“ „Takže si z doby před tím únosem nic nepamatujete? Nic neobvyklého?“ ptá se Summers. „Nic,“ říkám s pohledem upřeným na své ruce. „Poslední, co si pamatuju, je večírek na oslavu manželových narozenin. To bylo třiadvacátého března. Z těch posledních sedmi týdnů mám zjevně okno.“ Přitom se mi vybaví, co mi říkal doktor Traynor. Pokládám ruku na břicho, jako by mi to snad mělo vrátit mé dítě. 32

ZA_TEBOU_1-216.indd 32

08.06.2020 19:28

ZA TEBOU

„Máte nějaké finanční problémy nebo dluhy?“ „Ne. Dům sice máme na hypotéku, ale žádné další půjčky nemáme. Finančně jsme zajištění.“ „Vyhrožoval vám někdo nějak?“ „Ne.“ „Neměla jste v poslední době pocit, že vás někdo sleduje? Nějaké tajemné telefonáty?“ „Ne.“ „Co nějaké osobní konflikty? Třeba s kolegy, příbuznými nebo přáteli?“ „Ani to, nic takového. Jak říkám, jsem úplně normální člověk s relativně nudným životem.“ Na okamžik se odmlčím, zatímco přemýšlím, jak to říct… „Ledaže…“, soukám ze sebe se zavřenýma očima. „Ano?“ Summersův hlas mě donutí je zase otevřít. „Víte… můj lékař mi řekl, co se mi stalo po tom večírku.“ S hlavou mírně nakloněnou na stranu Summers čeká, až budu pokračovat. Vyprávím mu všechno, co vím, jako bych mluvila o někom jiném. To se přece nemohlo stát mně. Je to šílené. V jednu chvíli jsem šťastná Chloe, co se těší na první dítě, a krátce na to jsem šílená Chloe ovládnutá halucinacemi, v nichž se ji někdo snaží dostat, která si ubližuje, jen aby unikla. Summers jako by mě na chvíli podrobně studoval. „Nějaké deprese před tím potratem?“ „Nic, na co bych si pamatovala,“ říkám opatrně, jako bych snad měla na svém kontě podobné excesy, na které si ani nepamatuji. „Ani žádné alergické reakce na jiné léky na předpis?“ „Nemůžu užívat penicilin, protože se po něm vždycky osypu, ale jinak ne. Nikdy jsem neměla…“ Panebože, ani ze sebe nemůžu dostat slova psychotická epizoda. „Nikdy jsem nezažila nic z toho, co mi doktor Traynor popisoval.“ Summers se otáčí na Flynna stojícího ve dveřích a hned zpátky na mě. „Co vám doktoři řekli o tom výpadku paměti?“ „Podle Traynora jsem neutrpěla žádný úraz nebo poškození mozku. Může to být všechno důsledkem opožděné reakce na ta předepsaná antidepresiva.“ Začínám při mluvení mávat rukama, jako by mi to mělo pomoct si vzpomenout. „Prý mi ještě udělají nějaké testy.“ „Nebude vám vadit, když si s lékaři promluvíme o vaší anamnéze?“ 33

ZA_TEBOU_1-216.indd 33

08.06.2020 19:28

Sibel Hodge

„Vůbec ne. Nemám co skrývat. Chci tomu přijít na kloub. A nebudu se cítit v bezpečí, dokud nechytíte toho, kdo mi to udělal. Myslíte, že na to přijdete? Protože ten člověk je pořád někde tam venku, a já netuším, co je zač nebo jak se mu to podařilo.“ Dívám se prosebně na Summerse a srdce mi buší jako ještě nikdy. „Máte důvod se domnívat, že to byl muž?“ „Vlastně ne, ale proč by to byla žena? Není snad logické, že to byl muž?“ „Dává to smysl. A nebojte se, paní Bensonová, tady jste v bezpečí.“ To ujištění spíš vyvolává vlnu strachu. „Říkejte mi Chloe. Ale nebudu tady přece navěky. Co když se pro mě vrátí?“ „Uděláme, co půjde, abychom tomu přišli na kloub,“ říká Summers, ale přesvědčivě se netváří. „Ale moc jste nám toho neřekla, takže to nebude snadné.“ „Kdo mě vlastně našel?“ ptám se ještě. „Žena jménem Anne Caseyová,“ odpovídá Flynn s pohledem upřeným do bloku. Jela po Great North Road domů z práce. Zavolala sanitku a čekala, dokud nepřijede.“ „Great North Road? To je asi pět mil od našeho domu.“ „V těch místech ta silnice vede podél Sherrardspark Woods,“ poznamená Summers. „Už jste tam někdy byla třeba na procházce?“ Hlava mě rozbolí, jen co jí krátce zavrtím. Lehám si na polštář a doufám, že to co nejdřív přejde. „Ne, nikdy. Možná jsme tam s Liamem projížděli autem, ale v lese jsme nikdy nebyli.“ „Byla byste ochotná nás doprovodit na to místo, kde vás Anne C­aseyová našla?“ ptá se Summers. „Třeba poznáte okolí a zjistíme, kudy jste běžela.“ Už jen z toho pomyšlení mi běhá mráz po zádech, ale v duchu se přesvědčuji, že se mi nemůže nic stát. Budu tam s policií. Nic se nemůže stát. Ještě než můžu odpovědět, je s námi v místnosti Liam, který nějak dokázal přetlačit boxera Flynna ve dveřích. „Chloe, tolik jsem se o tebe bál.“ Sedá si vedle mě na postel a bere mě do náruče. Objímá mě tak pevně, až to bolí. „Au!“ sykám bolestí. Hned uvolňuje objetí. „Promiň, bolí to? Jsi v pořádku?“ Prohlíží si mě svýma modrýma očima. Chvíli moji tvář, pak zase mé obvázané ruce. Opatrně mě hladí po šrámech na tváři. „Mluvil jsem se sestrou, ale 34

ZA_TEBOU_1-216.indd 34

08.06.2020 19:28