Fales_001 az 003.qxp_Sestava 1 05.02.20 11:56 Strรกnka 3
SIBEL HODGE
Přeložila Karolina Limrová
Text copyright © 2016 Sibel Hodge All rights reserved. This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency s. r. o. Translation © Karolina Limrová, 2020 ISBN 978-80-242-6498-1
Fales_1-272.indd 4
05.02.2020 12:18
ČÁST PRVNÍ
POSEDLOST
Fales_1-272.indd 5
05.02.2020 12:18
TA DRUHÁ Kapitola 1
Lidé si neustále stěžují na to, jaké měli dětství. Máma mi nedopřála dost svobody. Táta mi nekoupil ty nejmodernější hadry. Mou sestru měli radši než mě. Ve skutečnosti ale nemají ani páru, co to znamená, být opravdu v hajzlu. Vyrostla jsem na mléčné farmě, která stála uprostřed ničeho. Můj táta byl obrovský, věčně naštvaný hromotluk. Vždycky chtěl od života něco víc, ale nikdy nebyl ochotný cokoli změnit. Svůj vztek si vybíjel na mámě, která připomínala spíš malou šedou myšku. Byl zahořklý a zvrácený. On nikdy za nic nemohl. Ó ne, jistěže ne. Vždycky si našel někoho, na koho se dala hodit vina. Byl to blázen. A máma taky, když se rozhodla, že s ním zůstane a bude to snášet. A já? Já tehdy neměla na vybranou a máma nebyla jediná, koho táta rád trestal. Uznávám, že některé věci, které jsem udělala, byly asi špatné. Problém je v tom, že když vyrůstáte bez lásky, nechápete, co láska je. Zřejmě nejsem vybavená stejnou sadou emocí jako ostatní. Neznám pocit viny. Většinou necítím vůbec nic, alespoň pokud jde o lidi. Zjistila jsem totiž, že jsou úplně zbyteční. Kdybych si měla vybrat mezi člověkem a zvířetem, všema deseti beru zvířata. Ta jsou mnohem cennější. Jsou přímočará a upřímná. Nic nepředstírají a také krmí své děti. Na rozdíl od lidí udělají všechno, aby je ochránila. Jejich jediným cílem je přežití, 7
Fales_1-272.indd 7
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
nechovají se ohavně ani krutě. Nechtějí, abyste trpěli. Útočí pouze v případě, když chrání svá mláďata, území či jídlo. Zvířata nikdy neútočí, jen aby se pobavila. Takže mě nemůžete soudit. Ne, pokud jste to nezažili. Pokud nevíte, co to s člověkem může udělat. A abych byla upřímná, stejně už mi dávno nesejde na tom, co si ostatní myslí. Díky tomu jsem přežila. Moje nejstarší vzpomínka sahá do doby, kdy mi byly čtyři. Naše krávy byly samozřejmě neustále březí, aby dávaly co nejvíc mléka, ale tehdy jsem to ještě nechápala. Věděla jsem jen, že jedna z nich bude brzy rodit. Táta jim jména nedával, protože mu to připadalo zbytečné. Pro něj to byly pouhé věci. Viděl je jako spotřební zboží – podobně jako mě a mámu. Měly cedulku v uchu a tím to haslo. Já jsem si ale tu, která byla zrovna březí, pojmenovala Jennifer. Ani nevím proč. Když se blížil čas porodu, ocitla se Jennifer v betonové ohradě, stranou od ostatních, kde pak dle očekávání i porodila. Stála jsem tam a s úžasem sledovala, jak se rodí nový život. Když si člověk odmyslel ty skvrny od krve, tele bylo nádherné. Mělo se stát mým novým domácím mazlíčkem. Představovala jsem si, jak ho budu krmit a ono mě bude následovat, kamkoli se pohnu. Nejbližší sousedé žili deset mil daleko, a tak jsem neměla přátele. Tehdy jsem ještě ani nechodila do školy. Tele se mělo stát mým novým kamarádem. Možná bych si ho mohla brát i do postele. A kdykoli se mezi mámou a tátou strhne další hádka, přitisknu tvář k jeho hřejivé kůži. Nebudu se muset snažit vytěsňovat ten rámus, protože budu poslouchat, jak telátku tluče srdce. Všechno bude v pořádku. Budu ho milovat a ono bude milovat mě. Poslouchala jsem, jak Jennifer volá na své novorozené děťátko. Sledovala jsem, jak do něj jemně šťouchá nozdrami, zatímco leželo celé roztřesené a vykulené na podlaze. Cítila jsem, jak se vzduch tetelí její radostí. Prostrčila jsem prsty skrz mříže, abych se telátka dotkla. Přemýšlela jsem, jak mu budu říkat. Z myšlenek mě ale prudce vytrhl táta. Rozrazil železné dveře do ohrady, popadl tele za nohu a odtáhl ho na trakař. Jeho tvář doslova hořela hněvem, a když za sebou dveře kotce zase přibouchl a tele odvážel, potichu klel. Jennifer se vrhla k mřížím, vrazila do nich celým tělem a volala své děťátko. Tele natahovalo vratkou hlavu vstříc jejímu volání, snažilo se najít svou mámu. 8
Fales_1-272.indd 8
05.02.2020 12:18
FALEŠ
„Tati, co to děláš? Jennifer chce své miminko!“ vykřikla jsem. „K ničemu ho nepotřebuju. Je to kluk,“ odsekl. Spěchala jsem, abych s ním udržela krok. „Ale kam ho vezeš?“ „O to se nestarej.“ „A nemohla bych si ho nechat já?“ „Není to domácí mazlíček!“ „Ale… proč ne?“ Krátké nohy se mi jen kmitaly, jak jsem se s ním snažila udržet krok. Tele vydávalo zoufalé zvuky, a tak jsem vztáhla ruku, abych je pohladila a ukonejšila. „Tati, prosím, nech mi ho. Postarám se o něj. Slibuju.“ Popadl mě za paži a odstrčil tak prudce, až jsem si o betonovou cestu odřela loket. Propukla jsem v pláč. Zastavil trakař a shlédl na mě, oči přimhouřené nenávistí. „Skvěle! A teď tu mám dalšího zatracenýho řvouna. Jsi stejně k ničemu jako ta děvka, co tě porodila!“ Nechal mě tam a odvezl tele pryč. V uších mi zněl nářek Jennifer. Slyším ho dodnes. Stejně jako všechny výkřiky, které přišly později a přidaly se k těm mým. A to byl teprve začátek těch sraček, kterými jsem si měla projít.
9
Fales_1-272.indd 9
05.02.2020 12:18
DETEKTIV Kapitola 2
Když mi v 1:25 zazvonil telefon, ještě jsem nespal. Od té záležitosti s Denise jsem si o spánku mohl nechat leda tak zdát a teď, když zemřel Spencer, to platilo dvojnásob. Připočtěte k tomu Richarda Wilmotta a bude vám jasné, že za této situace by žádný polda, který má jen trochu sebeúcty, neusnul. Zastupující detektiv inspektor Richard Wilmott, zněl mi v hlavě hlas detektivního superintendanta, který nám tu novinku oznámil na páteční poradě. No jistě, je z něj podělanej inspektor. To povýšení jsem měl dostat já. Možná jsem byl kapku zatrpklý a měl jsem za sebou psychický kolaps, ale… Zastupující detektiv inspektor Wilmott byl kretén. Vlastně mě to nemělo překvapit. Byl to patolízal, který svou policejní kariéru postavil na politikaření a skutečné práci se vyhýbal, zatímco já kladl nepatřičné otázky v situacích, kdy se to nehodilo. Byl jsem ale zkušenější, měl jsem víc odpracováno a nechyběl mi ani ten správný zápal pro věc. Jedinou věcí, pro kterou byl zapálený Wilmott, bylo jeho zrcadlo. A pak tu byl případ Mackenzie, díky kterému se štěstěna nakonec usmála na Wilmotta. Když mi zazvonil telefon, stále ještě jsem přemítal o tom, jak je to všechno nespravedlivé. „Detektiv seržant Carter,“ ohlásil jsem se, přestože správně bych měl být zastupující detektiv inspektor Carter! „Zdravím, tady operační. Vy máte dnes v noci pohotovost, že ano?“ „Jo.“ Posadil jsem se. 10
Fales_1-272.indd 10
05.02.2020 12:18
FALEŠ
„Inspektor Pritchard odjel na místo podezřelého úmrtí ve Waverly a vyžádal si přítomnost kriminálního oddělení, seržo.“ „Dobře. Co se stalo?“ Přesunul jsem nohy z postele na podlahu. „Někdo vnikl do domu a ubodal jednoho z tamních obyvatel.“ Zapsal jsem si adresu do notesu na nočním stolku. Operátorka pokračovala: „Zavražděný byl majitel domu Max Burbeck. Jeho manželce Alisse se podařilo z místa činu uniknout a momentálně je v nemocnici. Podala stručnou výpověď, ale byla v šoku, takže dostala sedativa.“ „Znala toho útočníka?“ „Ne. Měl na sobě kuklu. Zahlédla ho jen krátce, než se zamkla v koupelně a utekla oknem.“ „Kdo je s ní v nemocnici?“ „Strážmistr Glover.“ „Fajn. Řekněte mu, ať u ní nepřetržitě drží hlídku.“ Uslyšel jsem, jak do klávesnice vyťukává každý můj příkaz, aby se později daly vyhledat ve spisu k případu. „Provedu.“ Vstal jsem. „Už volali forenzní?“ „Jo, zrovna dorazili na místo činu. Jeden z jejich vyšetřovatelů odjel rovnou do nemocnice. Zkusí získat nějaké stopy od paní Burbeckové. Patolog z ministerstva vnitra je také na cestě.“ „Dobře. Já přijedu na místo činu asi za půl hodiny.“ Zavěsil jsem. Rychle jsem se oblékl, vyčistil si zuby a vyrazil. Waverly byla malá vesnice v Hertfordshiru. Na jedné straně ji tvořila směsice terasovitých chat. Pak se ulice rozšiřovala a odhalovala větší pozemky a rozlehlejší usedlosti postavené dál od cesty, kde je před slídivýma očima ukrývaly hradby vysokých zdí a plotů. Stála tam také místní hospoda Klíče na rozcestí, obchod, a to bylo tak všechno. Když jsem projížděl opuštěnými ulicemi, nebe právě rozčísl blesk a nad hlavou mi zaburácel hrom. Vítr čechral stromy na obou stranách ulice, přes silnici přelétla igelitová taška a zachytila se mi za stěrač. Bouře, kterou meteo rologové předpovídali, dorazila o den dříve. Z indiánského léta, které na začátek roku slibovali, zřejmě nic nebude. Usedlost Burbeckových se jmenovala Orchard a stála přesně uprostřed vesnice, ale z hlavní silnice ji nebylo vidět. Projel jsem klikatou vyasfaltovanou cestou a náhle se přede mnou vynořil dům. Byl veliký, 11
Fales_1-272.indd 11
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
impozantní a na míle daleko z něj byly cítit prachy. Cesta se před domem stáčela do kruhu a ohraničovala rozlehlý trávník posetý okrasnými keři sestříhanými do nejrůznějších složitých tvarů. Uprostřed stála fontána. U paty schodiště vedoucího ke vchodu parkovala dvě policejní auta a dodávka týmu vyšetřovatelů. Vedle ní postával osamocený strážmistr. Zavolal jsem na operační, abych ohlásil čas příjezdu. Otevřel jsem dveře auta, ale vítr je vzápětí znovu přibouchl, takže mě praštily do ruky. Zkusil jsem to znovu, zapřený ramenem do dveří, a konečně se mi podařilo vystoupit. Navlékl jsem se do bílého ochranného obleku – jednorázového overalu, který jsem vytáhl z kufru forenzní dodávky. Chtěl jsem si nasadit masku, když jsem si všiml inspektora Pritcharda. Vycházel z domu a mířil ke mně s ponurým výrazem ve tváři. „Pane,“ pozdravil jsem ho pokývnutím a vyšel mu naproti. „Zdravím, Warene,“ řekl a tím veškeré uvítání skončilo. Přešel přímo k věci. „Majitel domu Max Burbeck byl nalezen v prvním patře, v pokoji, který používal jako pracovnu. Vypadá to, že byl probodnut jedinou ranou zezadu do krku. Zavolala nás jedna žena ze sousedství. Maxova manželka Alissa uprchla z domu a zabušila na její dveře s žádostí o pomoc. Než paní Burbecková dostala v nemocnici sedativa, strážmistru Gloverovi se podařilo zjistit jen to, že v době útoku se právě koupala. Nic neslyšela, protože pan Burbeck měl puštěnou hudbu, a ona pak usnula. Když se vzbudila, vyšla z ložnice a uviděla vetřelce navlečeného v kukle, jak se ohání nožem. Podařilo se jí uniknout zpět do pokoje a zamkla se v přilehlé koupelně. Odtud vylezla oknem a utekla k sousedům.“ Zapsal jsem si to do notesu. „Lidi z vyšetřovacího už natočili místo činu a teď si ho fotí. Soudní patolog je na cestě. Pracovna je v patře nalevo.“ „Dobře. Díky, pane.“ Vydal jsem se dovnitř. Bylo to gregoriánské sídlo porostlé břečťanem, s komínem na každé straně budovy. Balkon v patře tvořil zastřešení nad hlavním vchodem a podepíraly ho dva bílé sloupy. Vystoupal jsem po širokém schodišti vedoucím do středu vstupní haly. Horní podlaží se nad halou rozdělovalo vlevo i vpravo. Rozhlédl jsem se a uviděl na každé straně jedny otevřené dveře, další jsem měl přímo před sebou. Ty musely vést do hlavní ložnice. Z místa, kde jsem stál, byl vidět jen okraj široké postele a za ní vchod do přilehlé koupelny. 12
Fales_1-272.indd 12
05.02.2020 12:18
FALEŠ
Ze dveří ložnice vedly po krémovém koberci haly tmavé stopy a končily zhruba v místech, kde jsem stál. Byly to zřejmě otisky mokrých nohou. Vedle nich ležely žluté očíslované značky, které tam položili vyšetřovatelé při focení důkazů. Postava jednoho z nich se v přilehlé koupelně skláněla nad vanou, která stála na podstavcích ve tvaru lvích tlap. Ohlédla se na mě, a přestože měla stejně jako já overal a masku, poznal jsem, že je to Emma Boltonová, vedoucí kanceláře vyšetřování míst činu. Rudě obarvené vlasy vykukující zpod kapuce byly nepochybně její. „Tělo je tamhle, seržo.“ Kývla hlavou směrem k chodbě. „Je v té vaně ještě voda, Emmo?“ Došel jsem do ložnice a opatrně jsem překračoval mokré stopy. „Ne, je vypuštěná.“ Zastavil jsem se ve dveřích a rozhlédl se. Sprchový kout zabíral celou stěnu po mé pravici. Stočil jsem pohled doleva, k bílé mramorové desce s dvojitým umyvadlem. Emma se narovnala a ukázala k otevřenému oknu nad vanou. Zlatě zbarvená roleta byla stažená a nahoře na jedné straně odtržená od tyče. „Zdá se, že tu roletu utrhla, když se rychle snažila otevřít okno.“ Odhrnula látku stranou, aby mi ukázala široké tabulkové okno. Za denního světla muselo skýtat výhled na rozlehlý les, který přiléhal k zadní části pozemku. Bílé plastové okno tvořila dvě křídla vyvedená v gregoriánském stylu, dostatečně velká, aby se jimi někdo protáhl. Pravé křídlo bylo otevřené dokořán a přes jeho spodní rám visela hnědá osuška. „Když doběhla k sousedům, byla úplně nahá. Vypadá to, že při prolézání oknem ztratila ručník.“ Vyklonil jsem se z okna a vítr mě uhodil do tváře ledovým poryvem. Podíval jsem se dolů a o tři metry níž jsem spatřil plochou střechu. „Tam dole je oranžerie,“ podotkla Emma. „Oranžerie?“ Usmála se a v koutcích očí nad maskou se jí vytvořily drobné vrásky. „Nafoukaný výraz pro pergolu.“ „Paní Burbecková tedy utekla oknem, seskočila na oranžerii a potom dolů na zem?“ „Zatím to tak vypadá. Ze střechy oranžerie jsou to dolů dobré čtyři metry.“ V tu chvíli se otevřelo nebe a z mraků se spustilo vlnobití velkých 13
Fales_1-272.indd 13
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
dešťových kapek, které při dopadu na střechu vyťukávaly těžkopádný rytmus. Vítr mi je vháněl přímo do obličeje. Odtáhl jsem se od okna. „Super,“ povzdechla si Emma. „Počasí nám v hledání stop tam venku moc nepomůže.“ Vrátil jsem se ke dveřím do koupelny a prohlédl si je. V místě, kde se dotýkaly veřejí, byly prasklé. Na první pohled bylo zřejmé, že je někdo otvíral násilím, a to směrem z ložnice. „To udělali naši, nebo ten vetřelec?“ „Naši. Zjistili, že dveře jsou zamčené zevnitř, a tak je museli vyrazit.“ Nechal jsem ji pracovat a znovu jsem se opatrně vyhýbal stopám vedoucím chodbou. Cestou jsem zběžně nakoukl do dvou místností. Byly to zřejmě nepoužívané ložnice pro hosty. První dveře naproti schodišti vedly do pokoje zařízeného jako pracovna. V koženém křesle sedělo mužské tělo a jeho horní polovina ležela na desce mahagonového stolu. Vypadal, jako by spal, až na odhalenou ránu po noži, kterou měl na zadní straně krku. Z rány uniklo jen velmi málo krve, a pokud jsem si dobře všiml, nerozlila se ani kolem. Žádné známky zápasu. Nad tělem stál další z vyšetřovatelů a pořizoval fotky. Přistoupil jsem blíž, abych si místo prohlédl. Vedle otevřeného laptopu ležely úhledné hromádky dokumentů, na monitoru počítače zářil šetřič zobrazující svatební fotografii manželského páru. Na stole stála tiskárna a byl tam i mobilní telefon, stojánek na pero a kalkulačka. „Ten laptop jste našli přesně takhle?“ „Všechno zůstalo tak, jak jsme to našli. Jen jsem vypnul zvuk. Hudba byla puštěná strašně nahlas. Člověk pak neslyší ani vlastní myšlenky.“ Zadíval jsem se na fotku na monitoru. Ta žena byla nádherná – měla dlouhé tmavé vlasy protkané jemnými bílými květinami. Zvlněné kadeře jí volně splývaly přes jedno rameno. Dívala se na mě obrovskýma hnědýma očima s dlouhými řasami – byly to oči, v nichž byste se snadno ztratili. Měla jemný nos a plné rty. Za ruku se držela s mužem v perfektním bílém obleku ušitém na míru. Měl světlé vlasy, které kontrastovaly s hnědou barvou očí, v nichž se zračilo štěstí. Hleděl na nevěstu a jeho pohled hovořil o báječné budoucnosti. Pohlédl jsem zpět na tělo. Ta budoucnost byla nenávratně pryč.
14
Fales_1-272.indd 14
05.02.2020 12:18
DETEKTIV Kapitola 3
Na ústředí kriminálního úřadu začala porada. Opíral jsem se o okraj stolu, detektiv superintendant Greene byl vpředu a upíjel kávu. Hned vedle něj stál dokonale vymydlený zastupující detektiv inspektor Wilmott. Měl na sobě nachovou košili. Jeho oblek v odstínu námořnická modř byl očividně ušitý na míru a nijak si nezadal s ohozem na svatební fotce Maxe Burbecka. S nadřazeným výrazem důležitě přecházel sem a tam a ze všeho nejvíc mi připomínal nafoukaného páva. Dokonce i kravatu měl ve dvou odstínech purpurově modrého pavího peří. Jo, já vím, už bych to měl nechat být. Detektiv konstábl Becky Harrisová seděla u svého stolu v rohu místnosti. Když se naše pohledy setkaly, zachytil jsem, jak obrátila oči ke stropu a pak ukázala na Wilmotta, který si právě kontroloval manikúru. Detektiv strážmistr Ronnie Pickering seděl zpříma na své židli, ruce sepnuté před tělem. Vyzařovalo z něj nadšené očekávání. Jako vždy byl připravený a natěšený. Podobal se štěněti, které se nemůže dočkat pochvaly. „Dobře.“ Greene odložil hrnek a oslovil nás. „Jak všichni víte, momentálně máme málo lidí. Šéfinspektor Tiller vězí až po pás ve vyšetřování podvodu a než se vrátí inspektorka Nashová, povede tento případ zastupující detektiv inspektor Wilmott.“ Wilmott vzhlédl od prohlídky svých nehtů a obdařil mě samolibým úsměvem. 15
Fales_1-272.indd 15
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
„Tak jo, lidi. Uniformovaní dorazili na místo činu v 1:20, poté co v 0:58 obdrželi telefonát od paní…“ nahlédl do výtisku protokolu, „… paní Downesové. Její sousedka, paní Alissa Burbecková, ji vzbudila boucháním na dveře. Byla na pokraji hysterie, protože do jejího domu vnikl někdo cizí. Paní Burbeckové se podařilo utéct oknem v koupelně a odtud nahá a bosá běžela do lesa, který hraničí se zadní částí jejího pozemku. Les vede podél celé jedné strany vesnice. Na místo činu dorazili strážmistři Brightman a Summers, ale ti už v domě vetřelce nezastihli.“ Wilmott pak pokračoval dalšími podrobnostmi, které se dosud podařilo zjistit, a končil slovy: „Alissa Burbecková je v nemocnici a dveře jejího pokoje nepřetržitě hlídá uniformovaný policista. Byla v hlubokém šoku, a když se dozvěděla, že jejího manžela zavraždili, musela dostat sedativa.“ Pohlédl na své luxusní hodinky. „Doufejme, že se brzy probere a poskytne nám další podrobnosti.“ „Byla to loupež, šéfe?“ zeptal se Ronnie. „Seržante Cartere, vy jste byl na místě činu. Možná byste na to mohl odpovědět,“ obrátil se Wilmott na mě. „Neobjevili jsme žádné stopy násilného vniknutí,“ odvětil jsem. „Dům je vybavený kvalitním poplašným zařízením, ale to bylo vypnuté. Vetřelec musel mít klíč nebo vstoupil odemčenými dveřmi. Zdá se nepravděpodobné, že by ho vpustil pan Burbeck, protože ten podle všeho seděl u stolu ve své pracovně a měl dveře dokořán. V té době navíc poslouchal hlasitou hudbu, takže zřejmě neslyšel, když se k němu útočník zezadu blížil. Zatím jsme nenarazili na žádné stopy, které by naznačovaly, že šlo o loupež. Až se paní Burbecková probudí, musíme si ověřit, jestli něco nechybí. A samozřejmě stále čekáme na výsledky ze soudního, což asi ještě nějakou dobu potrvá. Navíc přišly přívalové deště a krupobití, takže hrozí, že vyšetřovatelé na pozemcích vůbec nic nenajdou. Nicméně si nemyslím, že by šlo o náhodný útok. Na místě činu se dosud nenašla vražedná zbraň. Zatím netušíme, jestli v domě nechybí nějaký nůž, takže nevíme, jestli si ho vrah přinesl s sebou. Když ale budeme vycházet z předpokladu, že nešlo o loupežné přepadení, řekl bych, že ho měl. Což by vysvětlovalo plánovaný útok.“ „Máme něco, co by vysvětlovalo, proč se pan a paní Burbeckovi stali terčem útoku?“ zeptal se superintendant Greene. „Zatím ne,“ odpověděl Wilmott. „Na té adrese až dodnes k žádnému incidentu nedošlo a nic jsme nenašli ani v naší databázi. Všechno, co 16
Fales_1-272.indd 16
05.02.2020 12:18
FALEŠ
jsme zjistili na místě činu, ukazuje na to, že útočníka vůbec nezajímalo, že je ten dům plný cenností.“ Obrátil se na Becky. „Detektive Harrisová, chci, abyste zjistila, jestli některý z pozemků v sousedství není vybavený bezpečnostními kamerami. Ve vesnici žádné veřejné sledovací systémy nejsou, ale žije tam spousta majetných lidí; domy, které stojí kolem Burbeckových, patří k těm nejvybranějším a nejdražším, takže by mě nepřekvapilo, kdyby některý z majitelů používal vlastní ochranku.“ Becky si to zapsala do notesu. „Laborce se podařilo dostat do dvou laptopů: na jednom z nich Max zřejmě pracoval těsně před útokem a druhý, který jsme našli v kuchyni, patří Alisse. Funkční je i mobil z Maxova psacího stolu, stejně jako telefon paní Burbeckové, který ležel na jejím nočním stolku v ložnici. Technici z forenzního se na ně podívají a zkusí zjistit něco, co by nám pomohlo. Tým vyšetřovatelů vám ještě dnes ráno předá dokumenty nalezené na Maxově stole a s nimi i všechno ostatní, co tam zajistili.“ Wilmott kývl na Becky. „Zapátrejte také v minulosti pana a paní Burbeckových. Uvidíme, s čím přijdete.“ Becky si to připsala na seznam. „Víme, čím se živili?“ „Myslím, že seržant Carter už ohledně toho provedl nějaká předběžná šetření,“ předal mi Wilmott opět slovo. „Našel jsem na internetu pár článků. Max Burbeck byl majitelem velké společnosti, Burbeckovy stavební, která momentálně patří k šesti největším stavebním firmám v zemi. V téhle chvíli si ale nejsem jistý, jestli to s naším případem nějak souvisí.“ Dal jsem kolovat výtisky šest měsíců starého článku, který obsahoval oznámení o zasnoubení a fotografii šťastného páru. „Musel dost vydělávat,“ ozval se Ronnie, když si prohlédl svou kopii. „Tohle je Alissa Burbecková?“ Becky chvíli zírala na fotku a pak dodala: „Je to modelka?“ „Pokud vím, tak není. Absolvovala kurz tvůrčího psaní a momentálně snad pracuje na svém prvním románu,“ odpověděl jsem. „Jaký byl mezi nimi věkový rozdíl?“ zeptal se Wilmott, očividně neschopný odtrhnout od obrázku oči. „Alisse je dvacet čtyři, Maxovi bylo třicet pět.“ „To je ale klikař,“ podotkl Wilmott. „Teď už ani ne,“ opáčil jsem. „Zdá se, že se brali před dvěma měsíci v Austrálii. Když se vrátili, uspořádali ve svém domě velkolepou oslavu. 17
Fales_1-272.indd 17
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
To bylo před dvěma týdny. S forenzními důkazy tedy budou dost velké potíže. A to je zatím všechno, co o nich vím.“ „Vzali se teprve před dvěma měsíci a on měl velký balík prachů?“ nadhodil Ronnie. „Vsadím se, že to byla manželka.“ „Nebudeme dělat předčasné závěry. Necháme se vést důkazy a uvidíme, kam se dostaneme,“ prohlásil přísně superintendant Greene. Díval se při tom přímo na mě. Cítil jsem, jak mě zaplavila vlna podráždění. Sarkastickou poznámku, která se mi tlačila na jazyk, jsem raději spolkl. Když jsem pracoval na případu Mackenzie, byl to právě Greene, který mi bránil ve zkoumání důkazů. Tu větu, co právě řekl, by měl přeformulovat: Necháme se vést důkazy, pokud nevedou k někomu bohatému a mocnému. V takovém případě vyšetřování ukončíme. „Ne, pane. Samozřejmě, pane.“ Ronnie se na své židli zavrtěl jako pokáraný školák. Střelil jsem pohledem k Wilmottovi, který ještě neodlepil oči od obrázku Alissy Burbeckové. Nastalo napjaté ticho, které přerušilo až odkašlání superintendanta Greena. Wilmott se s trhnutím vrátil do přítomnosti. „Strážmistře Pickeringu, chci, abyste vyslechl paní Downesovou. Pak obejděte všechny domy a zjistěte, jestli někdo ze sousedů nezahlédl něco podezřelého.“ Ronnie energicky přikyvoval. Bůh mu žehnej. Před šesti měsíci ho povýšili na strážmistra a od té doby jsem mu v duchu láskyplně říkal králíček Duracell. Byl ochotný udělat cokoli, co se mu řeklo. Tolik toužil udělat dojem! Projevoval stejný zápal pro věc, jako když jsem před pětadvaceti lety své první povýšení získal já. Od té doby se ale přihodila spousta věcí, které to nadšení uhasily. Možná jsem byl příliš starý a cynický, než abych skákal nadšením. A možná to souviselo s tím, že to podle všeho na inspektora nikdy nedotáhnu. „Becky, chci, abyste poslala žádost o výpis telefonních hovorů a bankovních transakcí,“ pokračoval Wilmott. „Ano, šéfe.“ „Seržant Carter a já zajedeme do nemocnice a podíváme se na Alissu Burbeckovou.“ Zastupující detektiv inspektor Wilmott se odmlčel a přejel pohledem každého v místnosti. „To je všechno. Průběžně mě informujte.“
• 18
Fales_1-272.indd 18
05.02.2020 12:18
FALEŠ
Alissa Burbecková byla ve skutečnosti stejně krásná jako na fotce. Použít slovo „krásná“ by ale v jejím případě možná nebylo dostatečné. Takovému typu žen lépe sluší výraz uhrančivá. Každý rys její tváře byl tak dokonalý, že jste nedokázali odtrhnout pohled a museli jste si položit otázku, jestli je vůbec skutečná. Někdo takový přece nemůže existovat. Svým způsobem mi připomínala panenku – zosobnění snu každého výrobce hraček. Velké oči, dlouhé řasy, srdcovitě vykrojené rty, lesklé čokoládově hnědé vlasy, to celé zabalené do balíčku jemně strukturovaných křivek. Po takové ženě touží všichni muži a všechny ženy by se jí chtěly podobat. Když jsme vešli do jejího privátního nemocničního pokoje, ležela na boku tváří ke dveřím. Rukama křečovitě svírala přikrývku. A přestože bylo zřejmé, že plakala, vypadala úchvatně. „Paní Burbecková, jsem detektiv inspektor Wilmott a tohle je detektiv seržant Carter.“ Potlačil jsem nutkání dodat zastupující. Alissa se posadila na posteli, v pěstích stále svírala deku. Po vysoce posazených lícních kostech se jí rozběhly čerstvě prolité slzy. „Řekli mi… včera v noci… ten policista za dveřmi…“ Zhluboka se nadechla. „Max je mrtvý, že ano? Je opravdu mrtvý?“ Prudce zamrkala a její řasy se v tlumeném světle vlhce zaleskly. Wilmott si k jejímu lůžku přitáhl plastovou židli a posadil se. Já jsem zůstal stát v nohách postele. „Hluboce lituji vaší ztráty,“ řekl Wilmott. Napůl jsem čekal, že vezme její ruku do dlaní a začne ji hladit. Ve tváři měl výraz, který si obvykle schovával pro chvíle, kdy hleděl na svůj vlastní odraz v okenní tabuli. Přitáhla si kolena pod bradu, opřela si o ně hlavu a rozplakala se. Jak zápasila o dech, ramena se jí zdvihala a klesala. „Vím, že je to těžké, ale nutně vám potřebujeme položit pár otázek, které se týkají včerejší noci,“ sdělil jsem jí. „Čím dříve zjistíme, co se stalo, tím rychleji dopadneme toho, kdo je za to zodpovědný.“ „Ach, Bože.“ Zvedla hlavu a prsty si setřela slzy z tváří. Těžce polkla, ohryzek na jejím štíhlém hrdle poskakoval nahoru a dolů. „Já jen…“ Zavrtěla hlavou. „Já…“ Zalapala po dechu. Wilmott se k ní naklonil. „Chcete, abych vám přivedl lékaře?“ Sklonil se níž a hleděl na ni s ochranitelským výrazem ve tváři. 19
Fales_1-272.indd 19
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
Zavřela oči a skousla spodní ret. „Omlouvám se.“ Její hlas zazněl jen jako rozechvělý šepot. Otevřela oči a podívala se na Wilmotta. „Já… Chci vám pomoct, ale… je to tak strašné. Nemůžu uvěřit, že by někdo něco takového udělal.“ Její tvář jako by ještě více posmutněla. „Mám vám něco přinést? Třeba trochu vody?“ zeptal se inspektor Wilmott. Než stačila odpovědět, zazvonil mu telefon. Podíval se na něj a potom řekl: „Promiňte, tohle musím vzít.“ Vstal a zamířil ke dveřím. Přes rameno ke mně prohodil: „Dejte paní Burbeckové vodu.“ „Děkuji.“ Alissa mi podala prázdný džbán, který měla na nočním stolku. Wilmott opustil pokoj a odcházel pryč chodbou. Já jsem zatím naplnil džbán u umyvadla v rohu místnosti. Když jsem se vrátil k posteli, Alissa se natahovala pro balíček kapesníků ležící na stolku vedle prázdné sklenice. Osušila si oči. „Tady, dejte si.“ Nalil jsem trochu vody do sklenice. Napila se a já jsem opět zaujal místo v nohách postele. „Děkuji.“ Vrátila sklenici na stolek a znovu sevřela přikrývku svou dokonalou panenkovskou rukou, zatímco tou druhou si otírala slzy. „Zeptejte se mě na cokoli. Chci, abyste ho chytili. Ten policista, který hlídá za dveřmi… řekl, že Max byl…“ Opět se odmlčela, potom zamrkala a uklidnila se. Wilmott se vrátil a usedl na své místo. „Volal mi soudní patolog,“ řekl Alisse. „Posmrtná ztuhlost brzy odezní, takže zatím stále čekáme na výsledky, ale v tuto chvíli to vypadá, že váš manžel zemřel na bodnou ránu do spodní části krku.“ Alissa se prudce nadechla a zhroutila se do polštářů. Nesouhlasně vrtěla hlavou, jako by jeho slova chtěla popřít. Vytáhl jsem z kapsy diktafon. „Paní Burbecková, tento rozhovor musíme nahrát.“ „Ano,“ přikývla, aniž se na mě podívala. Svůj souhlas naznačila i gestem ruky. Stiskl jsem tlačítko nahrávání. Potom jsem vyjmenoval přítomné a zaznamenal datum, čas a místo. „Mohla byste nám říct, co se stalo?“ oslovil ji Wilmott.
20
Fales_1-272.indd 20
05.02.2020 12:18
TA DRUHÁ Kapitola 4
Už od prvního dne bylo všem ve škole jasné, že jsem divná. Když učitel požádal třídu, abychom nakreslili, co jsme dělali o víkendu, ostatní vytvářeli barevné čmáranice maminek, tatínků a skotačících dětí s nepřirozeně velkými úsměvy na tvářích. Obrázky plné zmrzlin a slunečního svitu, obrázky obrovských sluncí, která zářila na dokonale šťastné rodiny. Na těch mých se objevovaly rudé rozzlobené obličeje, tesáky a krev. A máma s tátou, kteří měli místo úst černé rýhy. Temná mračna s blesky pršícími z oblohy. Naše učitelka, paní Fullerová, byla prastará. Mně to tak alespoň připadalo. Když se na to dívám teď, řekla bych, že jí mohlo být tak čtyřicet. Nad obrázky ostatních dětí se rozplývala, ale když přišla ke mně, ve tváři se jí objevil zamračený výraz – ten, co měla připravený speciálně pro mě. Řekla, že bych měla nakreslit něco veselejšího. Mé obrázky jsou prý příliš dramatické a nesmyslné. Chtěla jsem jí říct, že takhle vypadá můj skutečný život, ale samozřejmě jsem to neudělala. Máma mi zakázala, abych o tom, co se děje doma, někde mluvila. Říkala, že věci, které se odehrávají za zavřenými dveřmi, jsou soukromé. Všechny ty chvíle, kdy mě uprostřed noci budil křik a rány z pokoje rodičů, bylo prý jen „nedorozumění mezi tátou a mámou“. Všechny ty chvíle, kdy jsem běžela k jejich dveřím, křičela jsem a plakala a snažila se udělat dostatečně 21
Fales_1-272.indd 21
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
velký rámus, abych zabránila otci ubližovat mámě. Všechny ty chvíle, kdy jsem se mu pověsila na nohu, aby se k ní už nemohl přiblížit. Pokaždé jsem ale jen prolétla vzduchem, odhozená jako jedno z těch čerstvě narozených telátek. Vlekl mě dolů ze schodů, mou paži svíral tak pevně, že jsem myslela, že mi ji zlomí. Nohama jsem se sotva dotýkala země. Pak mě nacpal do komory pod schody a ozvalo se jen děsivé „klik“, jak zapadla zástrčka. Říkal, že je to moje vina. Chovala jsem se neuctivě. Prý jsem zkažená. Nikdy neposlouchám. A on do mě vtluče poslušnost, protože v Božích očích jsem jen malej nechutnej bastard, co potřebuje dostat lekci. Nikdy jsem nepochopila, kdo ten Bůh je, ale táta o něm mluvil dost často, obzvlášť když jsme s mámou udělaly něco, za co jsme zasluhovaly trest. Nejdřív jsem se té komory bála. Rukama i nohama jsem bušila do dřevěných dveří, křičela jsem a plakala, polámala si nehty, jak jsem se snažila uvolnit panty, ale k ničemu to nebylo. Táta mě nepustil, dokud se mu nezachtělo, a máma si nikdy netroufla mu odporovat. Tenkrát jsem nechápala, co se to vlastně děje, ale tohle jsem věděla. Máma tátu neustále obhajovala: Je jen vyčerpaný, je ve stresu, přiděláváme mu moc starostí, bojí se, že nebudeme mít dost peněz… Bla bla bla. Dnes už vím, že to nebyla pravda. Byl to prostě hrozný člověk, který si užíval, když nám mohl působit bolest a utrpení, stejně jako těm zvířatům. Slabý, sebestředný, psychopatický tyran. Zabedněný zlý chlap. To on byl bastard, ne já. Když se komora stala pravidelnou součástí mého života, začala jsem tmu a samotu uvnitř vítat. Byla to má přítelkyně, mé ztišení ve všem šílenství kolem, můj malý ostrov bezpečí. Měla jsem tam i svého pavoučka. Říkala jsem mu Freddie. Byl malý a černý, a když mi poprvé přeběhl přes nohu, křičela jsem. Uskočila jsem do kouta, protože jsem nevěděla, co to bylo. Když pak ale táta otevřel dveře, ve světle pronikajícím z chodby do komory jsem ho uviděla v koutě. Freddie mi tam dělal společnost. Hodně jsem si s ním povídala, protože to byl skvělý posluchač. Často jsem si se svým kamarádem vyprávěla tak dlouho, až jsem z toho usnula. Byl jediný na světě, s kým jsem mohla mluvit, protože děti ve škole se mi vyhýbaly jako ptačí chřipce. Neměla jsem tušení, jak si povídat s jinými dětmi. Do školky jsem nechodila a v našem nejbližším sousedství nikdo nebydlel, takže jsem s žádnými dětmi nepřišla do styku. Myslela jsem, že je normální, když na ostatní křičíte, ale jim 22
Fales_1-272.indd 22
05.02.2020 12:18
FALEŠ
se to moc nelíbilo. Holky to rozbrečelo a kluci se mě pokoušeli praštit, což se jim často i podařilo. Mysleli si, že mi tím ublíží, ale to se spletli. Nemohli mě uhodit takovou silou jako táta. A také jsem nosila obnošené věci ze sekáče, což byla další věc, která mě od druhých odlišovala. Měla jsem děravé boty, ze kterých mi koukaly palce. Nevypadala jsem zrovna správně a ani jsem se tak necítila. Nedokážu ani spočítat, kolikrát mi paní Fullerová nařídila, abych přestala křičet. Ale já jsem nemohla. Samozřejmě pak volala rodičům, aby jim pověděla o mém agresivním chování, což mělo patřičný dopad na tátu, který mi řekl, že jsem nevděčnej malej parchant a že do mě Bůh musí vtlouct rozum. Nakonec jsem se tedy musela potýkat nejen s tátou a s Bohem, ale i s paní Fullerovou. Přesto pro mě škola znamenala něco jako druhou komoru pod schody. Byla jsem tam v bezpečí. Mohla jsem uniknout těm temným dnům doma. Postávala jsem na hřišti, stranou od spolužáků, kteří se mi smáli a já po nich volala sprosté nadávky jako obvykle. Mysleli si, že mě tím rozčílí, ale pro mě to nic neznamenalo. Cokoli by mi udělali, bylo ničím ve srovnání s tím, co se dělo doma. Mysleli si, jak nejsou chytří, ale vůbec to nechápali. Škola byla jako prázdniny. Takže jsem tam stála, vytěsňovala posměšky a v duchu jsem se smála já jim, protože si mysleli, jak mě dostali. A pak jsem si všimla nového malého kluka, který přišel poprvé do školy. Viděla jsem, že se drží matčiny nohy, jako jsem to dělávala já s tátou, když jsem se pokoušela zabránit tomu jeho Bohu, aby běsnil a vykřikoval jeho ústy všechny ty nadávky, a když jsem chtěla zastavit bití a kopance. Myslela jsem si, že ten kluk je hlupák. Proč se nechce dostat z domova a využít času ve škole, aby se z toho všeho dostal pryč? Proč nechce prostě kreslit obrázky a být svobodný? Jenže čím déle jsem ho pozorovala, tím více mi docházelo, že jeho máma není jako ta moje. Neřekla mu: „Hned toho nech, nebo se táta rozzlobí!“ Nepřišlo žádné: „Dělej, co ti táta řekl.“ Ani: „Kdybys jen poslechla, táta byl tolik nezuřil. Je to tvoje vina!“ Ne. Tahle máma se k svému uplakanému dítěti sklonila a setřela mu slzy. Pevně ho objala, líbala ho na tváře a cuchala mu vlasy. Myslí se mi probojovávalo cosi horkého a pulzujícího. Bylo to něco jako: Chci být jako on. Chci tuhle mámu. Jmenoval se George a začal chodit k nám do třídy. Neustále jsem ho sledovala, napodobovala všechno, co dělal. Jak držel tužku. Jak jedl 23
Fales_1-272.indd 23
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
svačinu. Jak mluvil. Způsob, jakým nakláněl hlavu na stranu a vystrkoval špičku jazyka, když se soustředil na hláskování slov. Jak se srdečně smál. Kdybych byla jako on, jeho máma by si mě odvedla pryč a měla bych nový domov. A tak jsem ho sledovala a učila se víc a víc věcí. Jednoho dne jsem vyrazila ze školy jako první. Přeběhla jsem hřiště a předstírala, že jsem letadlo, jako to dělával George. Na tváři jsem přitom měla nadšený úsměv. V ruce mi vlál obrázek, který jsem toho dne nakreslila. Obrázek, který jsem koukáním přes rameno obkreslila od George. Asi měl znázorňovat jeho, ale byla to jen velká kulatá hlava bez vlasů, kterou vyplňovaly dvě veliké oči. Vedle něj stála krásná maminka s červenými rty a širokým úsměvem. A taky tatínek, který držel George za ruku a v té druhé nesl aktovku. Přiběhla jsem až k Georgeově mámě, vrhla jsem se na ni a objala ji kolem nohou. Vzhlédla jsem k její překvapené tváři a řekla jí, že mi moc chyběla. „No, tedy.“ Sedla si ke mně do dřepu. „Copak to tady máme?“ Podívala se na obrázek, který jsem jí vrazila pod nos. V hrudi se mi dmula pýcha. „To jsi ty a já a tatínek!“ Malinko se zarazila, ale její úsměv nezmizel. „A kdo jsi ty?“ „Já jsem tvůj nový George!“ prohlásila jsem vesele. Přestala se usmívat. Později našli George zamčeného v komoře v zadní části jedné třídy. Přestože jsem se zapřísahala, že jsem to neudělala, nevěřili mi.
24
Fales_1-272.indd 24
05.02.2020 12:18
DETEKTIV Kapitola 5
„Bylo to kolem půlnoci,“ začala Alissa. „Max byl v pracovně a na laptopu si pustil hudbu. Já jsem se šla vykoupat do koupelny vedle naší ložnice.“ „Pouštěl si při práci hudbu často?“ zeptal jsem se. Popotáhla a přikývla. „Ano, vždycky. Usnula jsem ve vaně, a když jsem se vzbudila, voda už byla studená. Nevím, jak dlouho jsem tam mohla být, ale…“ Rozechvěle se nadechla. „Vylezla jsem z vany, osušila jsem se, a zabalená do ručníku jsem se vrátila do ložnice. Max ale ještě nebyl v posteli, tak jsem…“ Pevně sevřela přikrývku. „To je v pořádku. Klidně si dejte na čas,“ poznamenal Wilmott. „Já… chtěla jsem jen nakouknout do pracovny a říct mu, že už je pozdě a že jdu do postele, ale když jsem vyšla na chodbu, uviděla jsem…“ Oči se jí rozšířily, tmavé řasy se přitiskly na opálenou pokožku. Její tvář potemněla smutkem. „Co jste tam viděla?“ zeptal jsem se. „Byl tam nějaký muž. Vycházel z Maxovy pracovny a mířil přímo… přímo ke mně! Vykřikla jsem a běžela zpátky do koupelny. Zamkla jsem za sebou dveře. Potom jsem prolezla oknem ven až na střechu oranžérie a odtud jsem seskočila na zem. A pak jsem prostě běžela. Zahradou do lesů přímo k nejbližším sousedům, aby mohli zavolat policii.“ Roztřesenými prsty si otřela slzy z tváří. „Kdybych zůstala… kdybych tak zůstala… možná by byl Max ještě…“ Přerývaně se nadechla. 25
Fales_1-272.indd 25
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
„Dostat se do bezpečí, to bylo správné rozhodnutí.“ Wilmott pozvedl ruku, jako by se chtěl dotknout té její, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a místo toho si prsty pročísl vlasy. „Prohlédla jste si útočníka dobře?“ zeptal jsem se. Polkla a prudce zamrkala. „Byl oblečený v černém. A měl tu…“ ukázala si na tvář, „kuklu, která mu zakrývala celý obličej kromě očí. Myslela jsem si, že u-umřu. Myslela jsem… Měl v ruce nůž, víte?“ „Nepostřehla jste, jestli ten nůž nepatřil vám?“ zeptal se Wilmott. Zavrtěla hlavou. „Ne, seběhlo se to příliš rychle.“ „Nevšimla jste si ještě něčeho dalšího?“ pokračoval jsem. „Výšky, postavy, barvy očí? Řekl vám něco?“ „Hm… všechno bylo tak rychlé, ale myslím, že byl vysoký asi jako já… kolem sto pětasedmdesáti centimetrů. A pokud jde o postavu, nevím… nedalo se to poznat, protože měl na sobě takovou tu nafouklou černou bundu. Neříkal nic.“ „Měl tedy průměrnou výšku?“ ujišťoval jsem se. Skousla si spodní ret a přikývla. Pak pevně zavřela oči, jako by se snažila ubránit vzpomínce na výjev, který zůstane navždy vypálený v její mysli. „Všimla jste si ještě něčeho?“ naléhal jsem. „Hm… ano. Měl rukavice. Černé. A na nohou takové ty igelitové návleky. Byly tmavě modré. Když šel, tak šustily.“ „Igelitové návleky?“ podivil jsem se. Přikývla. „Něco dalšího?“ zeptal se Wilmott se soustrastným výrazem ve tváři. Otevřela oči a já byl znovu naplno zasažen její krásou. „Ne. Jak už jsem řekla, všechno se odehrálo velmi rychle. Snažila jsem se od něj dostat pryč.“ „Myslíme si, že útočník vnikl do domu kuchyňskými dveřmi v zadním traktu, protože při příjezdu policie byly odemčené,“ řekl Wilmott. „Poplašné zařízení bylo vypnuté. Vchod do kuchyně jste nechávali odemčený často?“ „Ano. Max chodil ven kouřit. Neměla jsem ráda, když to dělal v domě. A teď… teď mi jen běží hlavou… možná jsem mu to měla dovolit. Pak by se ten chlap možná nedostal dovnitř! Max obvykle zamykal dveře, až když si šel lehnout.“ Na okamžik se odmlčela. „V naší malé vesnici se nikdy nic zlého nepřihodilo. Je tak tichá a… Tedy bývala.“ 26
Fales_1-272.indd 26
05.02.2020 12:18
FALEŠ
„A co poplašné zařízení? Kdy se obvykle zapínalo?“ zeptal jsem se. „To bylo stejné. Než šel Max spát, zamkl dveře a zapnul alarm.“ „V tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že šlo o loupež, ale budu potřebovat, abyste mě doprovodila do domu. Naši detektivové od vás chtějí zjistit, jestli se něco neztratilo,“ řekl Wilmott. „Vypadá to, že k útoku došlo ve chvíli, kdy Max seděl za stolem, takže pro útočníka nepředstavoval žádnou hrozbu. Zdá se, že žádný jiný pokoj nejeví známky vniknutí. Jestli v té chvíli poslouchal hudbu, je nanejvýš pravděpodobné, že nikoho neslyšel, dokud nebylo příliš pozdě.“ Zalapala po dechu. „Snad nemusím… Nemyslím, že bych se tam dokázala vrátit!“ „Vím, že to bude těžké, ale musíme prozkoumat všechny možnosti, a to co nejdříve. Nebojte se, budu s vámi,“ ujišťoval ji Wilmott. Znovu si skousla ret. „Jistěže budete. Omlouvám se, to jen…“ Natáhla se k nočnímu stolku pro další kapesník a vysmrkala se. Kapesník pak pevně svírala v pěsti. „Je to tak těžké.“ Hlas se jí zlomil. „My to chápeme, paní Burbecková,“ pronesl jsem vlídně. „Vedete si skvěle.“ „Jsem Alissa. Prosím, říkejte mi Alisso.“ Podívala se na Wilmotta. „Jestli to nebylo vloupání, tak co? Proč…“ Odmlčela se, jako by si nebyla jistá, jak zformulovat otázku. „Je tu možnost, že ten útok směřoval přímo na vás a Maxe. Napadá vás nějaký důvod, proč by vám někdo chtěl ublížit? Nějací nepřátelé nebo naštvaní zaměstnanci?“ „Bože, to ne!“ Údivem otevřela ústa. „Nevyhrožoval vám někdo?“ zeptal jsem se. „Nevšimla jste si někoho, kdo by se potuloval kolem vašeho pozemku? Neměli jste s někým nedorozumění?“ „Ach ne.“ Celá se nachýlila dopředu, tvář ukrytou v dlaních. „O co jde?“ zeptal se Wilmott. „Našlo by se pár věcí, ale…“ Zavrtěla hlavou. „Když jsme se vrátili z Austrálie, zjistila jsem, že v Maxově firmě se něco stalo.“ „Z Austrálie?“ řekl Wilmott. „Ano. Byla to taková napůl svatební a napůl pracovní cesta. Jen jsme…“ Upřeně hleděla na svůj zásnubní a snubní prsten a pak ztěžka polkla. „Brali jsme se teprve před osmi týdny, v Austrálii. Chtěli jsme malý obřad jen pro nás dva. Žádné zmatky a stres kolem zařizování 27
Fales_1-272.indd 27
05.02.2020 12:18
Sibel Hodge
velké svatby. Tak nás napadlo, že spolu odjedeme a uděláme to v Austrálii. Max tam také potřeboval získat nějaké stavební zakázky, a tak se to skvěle hodilo. Nejdřív jsme se vzali, potom jsme trochu cestovali. Max si domluvil pár pracovních schůzek. Já jsem tak měla čas pro sebe. Mohla jsem se opalovat a dopřát si trochu lenošení. Zůstali jsme tam měsíc. Dva týdny po návratu jsme v našem domě uspořádali oslavu.“ „Váš manžel byl majitelem Burbeckovy stavební společnosti, je to tak?“ zeptal jsem se. „Ano. Nejdřív patřila jeho otci. Maxovi rodiče ale před pár lety zemřeli během nehody na moři a společnost přešla na něj. Pracoval ve firmě od chvíle, kdy dokončil univerzitu, a… No, to teď asi stejně není důležité.“ „Takže jak to bylo s tou stavební firmou?“ zeptal se Wilmott. „Nejsem si jistá. Detaily se mnou nikdy neprobíral. Nechtěl, abych si dělala starosti, a já bych tomu stejně nejspíš nerozuměla. S penězi a plánováním mi to nikdy moc nešlo. A byla to… však víte, byla to jeho firma, já jsem s ní neměla nic společného. Řekl mi jen, že někteří zákazníci nejsou příliš nadšení z projektu, který před pár lety realizoval. Na něco si stěžovali. Řekl, že nejde o nic vážného, ale vypadal, že ho to dost vyvedlo z míry.“ Zapsal jsem si to. „A vy jste spisovatelka?“ „Ano.“ „Nenapsala jste něco, co by mohlo někoho urazit nebo přivolat nechtěnou pozornost?“ „Ne. Právě pracuji na své první knize. Nic jiného jsem zatím nenapsala.“ Inspektor si opět pročísl své pískově blond vlasy. V účesu zpevněném gelem se na okamžik vytvořila pěšinka, která vzápětí zase zmizela. „Zmínila jste se, že by se pár věcí našlo. Co dalšího vás tedy napadá?“ „No, můj bývalý přítel. Ale on… Bože, něco takového by nikdy neudělal.“ Napila se vody a sklenici si přitiskla k hrudi. „Povězte nám o něm,“ vyzval ji Wilmott. „Hm… Russell byl můj první kluk. Poznali jsme se už na základní škole. Později jsme odešli každý na jinou střední, takže jsme už nebyli v kontaktu. Znovu jsme se setkali na jednom večírku, když mi bylo sedmnáct, a začali jsme se vídat. Byl na vysoké a studoval zemědělství. Já jsem začala chodit do kurzu tvůrčího psaní. 28
Fales_1-272.indd 28
05.02.2020 12:18