0040605

PODĚKOVÁNÍ

Vznik nové knihy se podle mě tak trochu podobá narození dítěte: očekávání, hrůza, zoufalé vyčerpání a nakonec naprosté nadšení… což je zážitek, který ke své velké radosti nemusím přetrpět sám. Na každém kroku mi stojí po boku moje literární agentka Theresa Parková, neuvěřitelně nadaná a inteligentní dáma, která se navíc během uplynulého čtvrtstoletí stala mou nejbližší přítelkyní.

Tým agentury Park Literary & Media je skvělý, velice erudovaný a vizionářský. Abigail Koonsová a Blair Wilsonová jsou architektky mé mezinárodní kariéry. Andrea Maiová nachází inovativní způsoby, jak navázat spolupráci s prodejci jako Target, Walmart, Amazon a Barnes & Noble. Emily Sweetová řídí miliony mých aktivit na sociálních sítích, licence a obchodní značku. Alexandra Greeneová zajišťuje základní právní a strategickou podporu. A Pete Knapp s Emily Clagettovou se postarají, aby

Spriznena_duse.indd 5

3.9.2019 13:44:35

6

PODĚKOVÁNÍ

moje práce byla důležitá pro neustále se vyvíjející čtenářskou obec.

V nakladatelství, které jako první vydává každou moji knihu už od Zápisníku jedné lásky, došlo během desetiletí k mnoha změnám, ale posledních několik let je moje dílo podporováno ředitelem společnosti Hachette Book Group Michaelem Pietschem, za což jsem mu vděčný.

K týmu se nedávno připojili i vydavatel Ben Sevier a hlavní editorka Karen Kosztolnyiková, kteří přinesli nové nápady a nadšení. Budu postrádat Davea Epsteina, který – společně s Chrisem Murphym a Andreou Maiovou – pomáhal vytvářet maloobchodní strategii u několika mých posledních knih. Přeji ti, Dave, spoustu poklidných dní v důchodu při rybaření. Vedoucí výtvarného oddělení Flag a výtvarnice Anne Twomeyová dodávají rok co rok mým dílům prvotřídní obálky. Brianu McLendonovi a své nesmírně trpělivé reklamní agentce Caitlyn Mulrooneyové-Lysické děkuji za pečlivé vedení marketingových kampaní a velice oceňuji Amandu Pritzkerovou za efektivní spolupráci s týmem agentury Park Literary.

Catherine Olimová z tiskové agentury PMK-BNC je moje dlouholetá neohrožená ochránkyně a rádkyně, jejíchž doporučení si velmi vážím. Laquishe „Q“ Wrightová a Mollie Smithová mi pomáhají v každodenním kontaktu s mými fanoušky a povzbuzují mě, abych si ke světu virtuální komunikace také našel cestu. Jsem vám vděčný.

Už déle než dvacet let mě pro film a televizi zastupuje stejný skvělý tým, který tvoří Howie Sanders (nyní ve

Spriznena_duse.indd 6

3.9.2019 13:44:35

PODĚKOVÁNÍ

7

společnosti Anonymous Content), Keya Khayatianová v UTA a můj oddaný právní zástupce Scott Schwimmer (Scottie, doufám, že oceníš svého jmenovce v této knize!).

Každý autor by měl velké štěstí, kdyby o jeho záležitosti pečoval právě tento Tým snů.

A na závěr ještě děkuji svému osobnímu týmu, asistentce Jeannie Armentroutové, Tie Scottové, Michaelu Smithovi, svému bratrovi Micahu Sparksovi, Christie Bonacciové, Ericu Collinsovi, Toddu Lanmanovi, Jonathanu a Stephanii Arnoldovým, Austinu a Holly Butlerovým, Micahu Simonovi, Grayi Zurbrueggovi, Davidu Stroudovi, Dwightu Carlblomovi, Davidu Wangovi, účetním Pam Popeové a Oscaře Stevickové, Andymu Sommersovi, Hannah Menschové, Davidu Geffenovi, Jeffu Van Wiemu, Jimu Tylerovi, Davidu Sharaovi, Patu a Billymu Millsovým, Mikeovi a Kristie McAdenovým, dlouholetým přátelům včetně Chrise Mattea, Paula DuVaira, Boba Jacoba, Ricka Muencha, Petea DeClera a Joea Westermeyera. Nezapomínám ani na členy své širší rodiny, jako jsou Monty, Gail, Dianne, Chuck, Dan, Sandy, Jack, Mike, Parnell, ani na všechny své bratrance, sestřenice, synovce, neteře a na závěr ani na své děti, Milese, Ryana, Landona, Lexie a Savannah… V modlitbách děkuji za to, že vás mám, každičký den, neustále.

Spriznena_duse.indd 7

3.9.2019 13:44:35

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

Některé příběhy vyvěrají z tajemných neznámých míst, jiné dostanete jako jakýsi dárek. Tento příběh patří právě k takovým. Koncem jara roku 2016 jsem za chladného bouřlivého dne jel na Sunset Beach v Severní Karolíně, na jeden z mnoha ostrůvků mezi Wilmingtonem a hranicí s Jižní Karolínou.

Zaparkoval jsem poblíž mola a po pláži zamířil k neobydlené pobřežní rezervaci Ptačí ostrov. Místní tvrdili, že tam je něco, co bych měl vidět a co by se mohlo třeba ocitnout v některém mém románu. Měl jsem sledovat americkou vlajku.

Až ji zahlédnu v dálce, poznám, že jsem blízko.

Jakmile jsem prapor spatřil, měl jsem oči na stopkách.

Vyhlížel jsem poštovní schránku zvanou Spřízněná duše.

Schránka – na kůlu z naplaveného dřeva kousek od duny porostlé mařicí – tam stojí od roku 1983 a patří všem a vlastně nikomu. Kdokoli do ní může hodit dopis nebo pohlednici, každý, kdo jde kolem, si může přečíst, co je uvnitř. Tisíce lidí to každým rokem činí. Postupem času se Spřízněná duše

Spriznena_duse.indd 9

3.9.2019 13:44:35

10

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

stala úschovnou nadějí a snů v psané formě… a vždy se tam našla nějaká love story.

Pláž byla opuštěná. Když jsem se přiblížil k osamělé schránce na liduprázdném pobřeží, uviděl jsem vedle ní dřevěnou lavičku. Dokonalé místo k odpočinku a rozjímání.

Ve schránce jsem objevil dvě pohlednice, několik už otevřených dopisů, recept na brunšvický guláš a tlustou hnědou obálku. Také jsem našel pera, nepopsaný blok a obálky – pravděpodobně pro ty, kdo by chtěli přidat do sbírky vlastní příběh. Posadil jsem se na lavičku a prohlížel si pohlednice a recept, než jsem se pustil do dopisů. Téměř okamžitě jsem si uvědomil, že nikdo nepoužívá příjmení. V některých dopisech se vyskytovala křestní jména, v jiných jen iniciály a další byly úplně anonymní, což jen zesilovalo nádech tajemna.

Avšak anonymita zároveň umožňovala naprostou otevřenost. Četl jsem o ženě, která po boji s rakovinou potkala v křesťanském knihkupectví muže svých snů, ale obávala se, že pro něj není dost dobrá. Nějaký chlapec doufal, že jednoho dne bude astronautem. V jednom dopise mladík líčil, že má v úmyslu požádat svou milovanou o ruku v horkovzdušném balonu, a v dalším jiný muž plánoval, že pozve na schůzku svou sousedku, avšak bál se odmítnutí. Našel jsem i vzkaz od nedávno propuštěného vězně, jenž si přál pouze začít znova. Poslední psaní pocházelo od člověka, jehož pes Teddy byl nedávno uspán. Muž stále truchlil a já jsem si po přečtení listu prohlížel fotografii zasunutou do obálky, na níž byl černý labradorský retrívr s přátelským pohledem a našedlým čenichem. Muž se podepsal iniciálami A. K. a já jsem jen dou-

Spriznena_duse.indd 10

3.9.2019 13:44:35

NICHOLAS SPARKS

11

fal, že snad našel způsob, jak vyplnit prázdno, které Teddy zanechal.

Tou dobou foukal vítr trvale a mraky začaly černat. Blížila se bouřka. Vrátil jsem recept, pohlednice i dopisy do schránky a uvažoval jsem, mám-li otevřít obálku. Její tloušťka naznačovala, že obsahuje značný počet stránek, a já jsem rozhodně nechtěl, aby mě cestou zpátky k autu zastihl déšť. Jak jsem tak přemýšlel, všiml jsem si, že někdo na obálku zezadu napsal tiskacím písmem Nejúžasnější příběh všech dob.

Prosba o uznání? Výzva? Od autora, nebo od někoho, kdo už prozkoumal obsah? Nebyl jsem si jistý, ale jak bych mohl odolat?

Otevřel jsem obálku. Uvnitř se nalézal přibližně tucet stránek, fotokopie tří dopisů a několika kreseb, na nichž byli muž a žena, očividně do sebe zamilovaní. Odložil jsem je stranou a pustil se do čtení. První řádek mě zarazil.

V životě každého je nejdůležitější láska.

Styl psaní byl jiný než v ostatních dopisech, sliboval cosi velkolepého. Pustil jsem se do čtení. Asi tak po první stránce se má zvědavost změnila v zájem, po dalších několika stránkách už jsem se nemohl odtrhnout. Následující půlhodinku jsem se střídavě smál a měl stažené hrdlo, nevnímal jsem, že vítr zesílil a mraky zčernaly. Bouře a záblesky se v dáli přiblížily k okraji ostrova, když jsem v úžasu dočetl poslední slova.

V tu chvíli jsem měl odejít. Viděl jsem provazce deště sunoucí se nad vlnami ke mně, ale místo toho jsem si pří-

Spriznena_duse.indd 11

3.9.2019 13:44:35

12

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

běh četl podruhé. Jasně jsem při tom slyšel hlasy hlavních postav. Když jsem pročítal dopisy a zkoumal kresby, už jsem si v duchu rýsoval, že bych mohl nějak najít pisatele a předložit mu návrh, že příběh přepracuji na román.

Ale nalezení toho člověka by nebylo jednoduché. Většina událostí se stala dávno – před více než čtvrtstoletím – a místo jmen autor v textu uvedl jen iniciály. Dokonce i v dopisech byla původní jména před ofocením začerněna. Vůbec nic nenaznačovalo, kdo je pisatelem nebo autorem kreseb.

Pár vodítek se přesto našlo. V části odehrávající se v roce 1990 byla zmínka o restauraci se zadní terasou a krbem uvnitř, na jehož římse ležela dělová koule pocházející údajně z lodi piráta Černovouse. Také se tu psalo o chatě na ostrově u pobřeží Severní Karolíny v docházkové vzdálenosti od restaurace. A na stránkách napsaných zřejmě poměrně nedávno autor popisuje probíhající rekonstrukci domu na pláži, ovšem na jiném ostrově. Netušil jsem, jestli je stavba už hotová, ale někde jsem musel začít. Třebaže uběhla spousta let, doufal jsem, že mi kresby pomohou identifikovat osoby, které byly jejich předlohou. A taky tu byla ta schránka na pláži, kde jsem zrovna seděl, jež hrála v příběhu klíčovou roli.

Mezitím obloha opravdu hrozila průtrží a mně bylo jasné, že už nemám čas. Zastrčil jsem listy papíru zpátky, obálku vrátil do schránky a utíkal k autu. Taktak jsem to stihl. Ještě chvíli a byl bych promáčený skrznaskrz. Sotva jsem viděl předním sklem, třebaže jsem měl stěrače puštěné na plné obrátky. Jel jsem domů, nachystal jsem si pozdní oběd, koukal u toho z okna a přemýšlel o té dvojici z příběhu. Večer

Spriznena_duse.indd 12

3.9.2019 13:44:35

NICHOLAS SPARKS

13

jsem věděl, že se chci ke schránce vrátit a znova si příběh pročíst, jenže počasí a nějaké pracovní záležitosti mi v tom bránily skoro týden.

Když jsem se na pláž konečně dostal, ostatní dopisy, recept i časopis jsem našel, ale hnědá obálka zmizela. Přemýšlel jsem, co se mohlo stát. Jestli příběh nedojal někoho neznámého stejně jako mě, takže si obálku vzal, nebo jestli neexistuje někdo, kdo se o schránku stará a jednou za čas ji vyklízí. Především mě však napadlo, jestli si to pisatel nerozmyslel a sám neodnesl obálku.

Tím spíš jsem si s ním chtěl promluvit, ale rodinné a pracovní záležitosti mě zaměstnaly na další měsíc, tudíž jsem se k pátrání dostal až v červnu. Nebudu vás nudit všemi detaily – zabralo mi to skoro celý týden, vyžádalo si to nespočet telefonátů, návštěvu různých úřadů, kde vedou záznamy o stavebních povoleních, a stovky kilometrů v autě. Protože první část příběhu se odehrávala před několika desetiletími, některé orientační body mezitím zmizely. Podařilo se mi vyslídit restauraci – nyní to je elegantní bistro s bílými ubrusy, kde podávají mořské plody – a tu jsem použil jako výchozí bod k celé oblasti. Na základě stavebních povolení jsem navštěvoval jeden ostrov po druhém a při jedné z mnoha procházek po pláži jsem konečně narazil na zvuky, které vydává kladivo a elektrická vrtačka – ne neobvyklé u prosolených a povětrnostním vlivům vystavených domů podél pobřeží.

Když jsem spatřil staršího muže, který budoval rampu od duny dolů na pláž, překvapením jsem sebou cukl. Vzpomněl jsem si na kresby, a i na tu dálku jsem vytušil, že jsem našel jednu postavu z příběhu.

Spriznena_duse.indd 13

3.9.2019 13:44:35

14

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

Zamířil jsem k němu a představil se. Zblízka jsem si byl ještě jistější. Zaregistroval jsem tu klidnou sílu a bystré modré oči zmíněné v jednom z dopisů. V duchu jsem si spočítal, že mu je dobře přes pětašedesát, což odpovídalo. Po krátkém zdvořilostním hovoru jsem se ho přímo zeptal na příběh ze schránky na pláži. Muž nejdřív zamyšleně pohlédl na oceán a možná minutu nic neříkal. Když se zase otočil ke mně, oznámil mi, že na otázky odpoví následující den odpoledne, ale jen jestli jsem ochoten přiložit ruku k dílu a pomoct mu se stavbou.

Druhý den ráno jsem se dostavil s nářadím, které se však ukázalo jako zbytečné. Místo toho mě muž pověřil, abych nosil nařezané dřevo složené před domem dozadu, nahoru na dunu i dolů na pláž. Byla to obrovská hromada a při chůzi v písku mi náklad připadal dvakrát tak těžký. Trvalo mi to skoro celý den a muž se mnou, kromě toho, že mi řekl, kam mám dřevo nosit, vůbec nepromluvil. Celý den vrtal, zatloukal hřebíky, pracoval na spalujícím slunci počínajícího léta a víc ho zajímala kvalita práce než moje přítomnost.

Krátce poté, co jsem odtáhl poslední náklad, mi pokynul, ať se posadím na dunu, a otevřel přenosnou lednici. Vyndal dva umělohmotné kelímky a jeden s ledovým čajem mi podal. „Jo,“ promluvil konečně. „Napsal jsem to já.“ „A je to pravdivý příběh?“ Přimhouřil oči, jako kdyby si mě měřil. „Něco z toho,“ připustil pak s přízvukem popsaným na stránkách dopisů. „Někdo by mohl zpochybňovat fakta, ale vzpomínky nejsou vždycky jen o faktech.“

Spriznena_duse.indd 14

3.9.2019 13:44:35

NICHOLAS SPARKS

15

Pověděl jsem mu, že by z toho podle mě mohla být úžasná kniha, a předložil mu spoustu nadšených důvodů. On mlčky naslouchal s nečitelným výrazem. Kdovíproč jsem téměř zoufale toužil, abych ho přesvědčil. Po chvíli nepříjemného ticha, během něhož zřejmě zvažoval můj návrh, konečně odpověděl.

Je ochoten o tom nápadu dál debatovat a možná s ním i souhlasit, ale jedině za podmínky, že si příběh přečte jako první.

A kdyby se mu nelíbil, chce, abych stránky spálil. Vytáčel jsem se. Napsání knihy vyžaduje měsíce, ba i roky úsilí. Jenže muž trval na svém. Nakonec jsem souhlasil. Popravdě řečeno jsem ho chápal. Já na jeho místě bych žádal o totéž.

Potom jsme šli do chaty. Kladl jsem otázky a dostával odpovědi. Poskytl mi kopii příběhu a umožnil mi prohlédnout si originální kresby a dopisy, jež minulost ještě víc oživily.

Rozhovor plynul dál. Vyprávěl mi vše a to nejlepší si schoval na závěr. Když nastal večer, ukázal mi pozoruhodný předmět – dar z lásky –, který mi umožnil, abych si události detailně a zřetelně představil, jako kdybych byl všeho svědkem. Také mi pomalu před očima běželo, jak budou slova poskládána na stránkách, jako kdyby se příběh psal sám a mým úkolem bylo jen ho přepisovat.

Než jsem odešel, požádal mě, abych nepoužil pravá jména. Netoužil po slávě – považoval se za velmi uzavřeného člověka –, a navíc věděl, že příběh by mohl otevřít nějaké staré i nové rány. Nakonec události neprobíhají samy o sobě.

Týkají se žijících lidí, jež by některá odhalení mohla ranit.

Jeho prosbu jsem respektoval, protože věřím, že ten příběh nabízí vyšší hodnotu a význam: připomíná nám, že někdy osud a láska nejsou v souladu.

Spriznena_duse.indd 15

3.9.2019 13:44:35

16

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

Brzy po tom prvním společném večeru jsem začal na románu pracovat. V následujícím roce jsem mu zavolal nebo ho navštívil, kdykoli jsem měl nějaké otázky. Procestoval jsem všechna místa z příběhu, nebo alespoň ta, která ještě nezmizela. Procházel jsem novinové archivy a prohlížel si snímky vyfocené před více než pětadvaceti lety. Týden jsem strávil v penzionu v menším pobřežním městě na východě Severní Karolíny a vydal se až do Afriky, abych zjistil další detaily.

Měl jsem štěstí, že v obou oblastech čas zřejmě plynul jaksi pomaleji. Občas jsem měl pocit, že skutečně cestuji hluboko do minulosti.

Výlet do Zimbabwe byl obzvlášť užitečný. Takovou mimořádnou zemi jsem ještě nikdy nenavštívil a ta nádherná divoká příroda mě ohromila. Kdysi se Zimbabwe přezdívalo obilnice Afriky, ale v době mé návštěvy byla většina zemědělské infrastruktury zchátralá a ekonomika se převážně z politických důvodů hroutila. Chodil jsem kolem rozpadajících se farem a polí ležících ladem odkázaný pouze na svou fantazii, abych si představil, jak se tady asi vše zelenalo v době, kdy příběh začal. Také jsem strávil tři týdny na různých safari. Mluvil jsem s průvodci, strážci i stopaři, vyptával se na jejich výcvik a každodenní život. Přemýšlel jsem, jak pro ně musí být náročné udržet si rodinu, protože většinu času tráví v buši. Přiznávám, Afriku považuji za nesmírně přitažlivou. Od té doby jsem často pocítil nutkání se tam vrátit, a vím, že na to brzy dojde.

Navzdory všemu pátrání a ověřování hodně zůstává zahaleno tajemstvím. Dvacet sedm let je dlouhá doba a doslova oživit konverzaci mezi dvěma lidmi nelze. Není ani možné

Spriznena_duse.indd 16

3.9.2019 13:44:35

NICHOLAS SPARKS

17

přesně popsat každý krok jednotlivých postav, pozici mraků na obloze či rytmus vlnobití. Prostě jsem dělal, co jsem za daných podmínek mohl. Protože jsem změnil ještě další věci, mohu s klidným svědomím označit toto dílo za román, nikoli za literaturu faktu.

Vznik této knihy, pátrání a její psaní patří k mým pozoruhodným životním zkušenostem. V jistém smyslu změnila způsob, jakým přemýšlím o lásce. Předpokládám, že většina lidí se zaobírá věčnou otázkou: Co by se stalo, kdybych býval šel za svým srdcem? Nikdy však doopravdy nenajdou odpověď. Život je vlastně řada malých životů, jež žijeme den za dnem, a každý ten den nám nabízí nějaké rozhodování a následky. Kousek po kousku z nás naše rozhodnutí dělají to, kým se staneme. Pokusil jsem se, jak nejlépe umím, zachytit nějaké fragmenty, jenže kdo posoudí, že obrázek, který jsem nastínil, je pravdivým portrétem onoho páru?

Když jde o lásku, vždycky se najdou pochybovači. Zamilovat se je ta snazší část, dokázat, aby láska překonala různé nástrahy, je pro spoustu lidí jen nedosažitelný sen. Ale pokud si přečtete tento příběh se stejným údivem, jaký jsem cítil já při psaní, pak možná vaše víra v tajemnou sílu lásky bude obnovena. Třeba si jednoho dne najdete cestu ke Spřízněné duši se svým vlastním příběhem… takovým, který dokáže někomu změnit život, jak jste si vůbec nedovedli představit.

Nicholas Sparks 2. září 2017

Spriznena_duse.indd 17

3.9.2019 13:44:35

PRVNÍ ČÁST

Spriznena_duse.indd 19

3.9.2019 13:44:35

TRU

Tru Walls vyšel 9. září 1990 ven a zadíval se na ranní oblohu, až k horizontu ohnivě zabarvenou. Půda pod nohama se drolila a vzduch byl suchý, už déle než dva měsíce nepršelo. Cestou k autu, které vlastnil přes dvacet let, se mu na vysoké boty nalepil prach. Také auto bylo pokryté prachem, zvenku i zevnitř. Za elektrickým ohradníkem tahal slon za větve spadlého stromu. Tru mu nevěnoval pozornost. Tohle patřilo ke krajině, kde se narodil – jeho předci sem emigrovali z Anglie před více než stoletím –, a nevylekalo ho to o moc víc než rybáře, který najde žraloka v síti s každodenním úlovkem. Byl to štíhlý muž s tmavými vlasy a vráskami v koutcích očí od života stráveného na sluníčku. Ve dvaačtyřiceti se občas ptal sám sebe, jestli si on vybral život v buši, nebo si buš vybrala jeho.

V táboře panoval klid, ostatní průvodci – včetně jeho nejlepšího přítele Romyho – odjeli brzy ráno do hlavního

Spriznena_duse.indd 21

3.9.2019 13:44:35

22

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

kempu, odkud odvezou do buše hosty z celého světa. Tru pracoval v národním parku Hwange deset let, předtím vedl spíš takový nomádský způsob života, měnil kempy po několika letech, vždy když nabral další zkušenosti. Ze zásady se vyhýbal pouze kempům, kde se smělo lovit, což by jeho dědeček nechápal. Dědeček, jemuž všichni říkali Plukovník, ačkoli nikdy nesloužil v armádě, tvrdil, že za svého života zabil při ochraně dobytka na obrovské rodinné farmě poblíž Harare, kde Tru vyrostl, více než tři stovky lvů a gepardů. A jeho nevlastní otec a bratři postupně spěli ke stejnému číslu. Kromě dobytka Truova rodina pěstovala různé plodiny, sklízela víc tabáku a rajčat než jakákoli jiná farma v zemi. Také kávu. Jeho pradědeček pracoval s legendárním Cecilem Rhodesem – důlním magnátem, politikem a symbolem britského imperialismu – a koncem devatenáctého století hromadil peníze, půdu a moc, než to po něm převzal Truův děda.

Plukovník zdědil od svého otce prosperující podnikání, avšak po druhé světové válce byznys rostl exponenciálně a z Wallsových učinil jednu z nejbohatších rodin v zemi. Plukovník nikdy nechápal Truovu touhu opustit to, co podle něj představovalo tehdy skutečné obchodní impérium a život v luxusu. Než zemřel – Truovi bylo dvacet šest –, jednou navštívil rezervaci, kde vnuk pracoval. Přestože se ubytoval v hlavním kempu, utrpěl starý pán šok, když viděl, kde Tru žije. Obydlí nejspíš považoval za takovou lepší chatrč, bez izolace či telefonu. Svítilo se petrolejkami a malý společný generátor dodával elektřinu miniaturní ledničce. Nedalo se to ani zdaleka srov-

Spriznena_duse.indd 22

3.9.2019 13:44:35

NICHOLAS SPARKS

23

návat s domem, v němž Tru vyrostl, ale jemu to strohé zařízení stačilo, zvlášť když nastal večer a nad hlavami se objevil oceán hvězd. Vlastně tohle bylo ještě o stupeň lepší bydlení než v předchozích kempech, kde pracoval. Ve dvou předcházejících spal jen ve stanu. Tady měl aspoň tekoucí vodu a sprchu, což už pokládal skoro za luxus, i když ve společné koupelně.

Dnes ráno si Tru nesl kytaru v otlučeném pouzdře, krabičku na svačinu a termosku, několik kreseb pro svého syna Andrewa a ruksak se vším potřebným na několikadenní cestu, oblečením, toaletními potřebami, skicákem, barevnými tužkami, uhly na kreslení a s pasem.

Ačkoli bude pryč asi týden, odhadl, že tohle mu postačí.

Auto měl zaparkované pod baobabem. Někteří jeho kamarádi průvodci měli v oblibě suché houbovité plody tohoto stromu. Přidávali si je ráno do ovesné kaše, ale Tru jim nikdy nepřišel na chuť. Ruksak hodil na přední sedadlo a zkontroloval korbu, jestli tam není nic, co by mohlo lákat zloděje. Pick-up nechá sice na rodinné farmě, tam však pracuje přes tři sta lidí, kteří velmi málo vydělávají.

Slušné nástroje se snadno vypaří, i pod ostřížím zrakem Truovy rodiny.

Vklouzl za volant a nasadil si sluneční brýle. Než otočil klíčkem v zapalování, ujistil se, že nic nezapomněl. Moc toho nebylo, kromě ruksaku a kytary s sebou měl dopis s fotografií z Ameriky, letenky a peněženku s doklady.

V držáku za sebou měl nabitou pušku pro případ, že by se mu rozbilo auto a on musel jít pěšky buší, což bylo stále jedno z nejnebezpečnějších míst na světě, obzvlášť

Spriznena_duse.indd 23

3.9.2019 13:44:35

24

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

v noci, dokonce i pro tak zkušeného člověka. Přihrádka pod palubní deskou skrývala kompas a baterku. Přesvědčil se, že pod sedadlem má stan, zase pro případ nouze.

Vešel se na korbu auta, a třebaže nepředstavoval velkou ochranu před predátory, pořád to bylo lepší než spát na zemi. Tak fajn, pomyslel si. Byl připravený jako vždy.

Pomalu se oteplovalo a v autě panovalo ještě větší horko. Tru si dopřál „luxusní“ klimatizaci dva plus třicet dva: dvě otevřená okénka při rychlosti dvaatřicet kilometrů za hodinu. Moc to nepomáhalo, ale na horko si už dávno zvykl. Vyhrnul si rukávy své okrové košile.

Na sobě měl jako obvykle turistické kalhoty, i po letech příjemné a pohodlné. Hosté u bazénu v hlavním kempu chodili asi v plavkách a žabkách, ale v tom se nikdy necítil dobře. Vysoké boty a dlouhé plátěné kalhoty mu kdysi zachránily život při střetu s černou mambou.

Kdyby neměl patřičné oblečení, jed by ho zabil ani ne za třicet minut.

Pohlédl na hodinky. Bylo krátce po sedmé a on měl před sebou několik dlouhých dnů. Nastartoval, couvl a zamířil k hlavní bráně. Vyskočil, otevřel vrata, projel a zase za sebou zavřel. Ostatní průvodci rozhodně nepotřebovali, aby při návratu do tábora zjistili, že se jim tam usadila smečka lvů. Už se to stalo – ne v tomto táboře, ale v jiném, kde pracoval, v jihovýchodní části země. Byl to pěkný zmatek. Nikdo netušil, co se má vlastně dělat, kromě toho, že se bude vyčkávat, až se lvi rozhodnou, jak dlouho chtějí zůstat. Naštěstí zvířata z tábora vyrazila na lov ještě ten den odpoledne, ale od té doby kontroloval

Spriznena_duse.indd 24

3.9.2019 13:44:35

NICHOLAS SPARKS

25

Tru vrata, i když sám nikam nejel. Někteří průvodci byli nováčci, a tak nechtěl riskovat.

Zařadil, vyrazil a pokusil se jet co nejklidněji. Prvních sto šedesát kilometrů vedlo po rozježděných štěrkových silnicích samá díra, nejdřív rezervací, potom mezi vesničkami. Tuhle část cesty bude mít Tru za sebou až někdy po poledni, ale byl zvyklý řídit. Nechal myšlenky bloumat hlavou a pozoroval svět, který nazýval domovem.

Slunce prosvítalo řídkými mraky nad linií stromů a ozářilo mandelíka fialovoprsého, jenž vyletěl z větví po Truově levici. Dvě prasata bradavičnatá přebíhala cestu před autem a poklusem míjela rodinku paviánů.

Tahle zvířata viděl už tisíckrát, ale stejně pokaždé žasl, jak dokážou přežívat mezi tolika predátory. Věděl, že příroda se řídí vlastními pojistkami. Zvířata na spodní části potravinového řetězce mají více mladých. Například zebry jsou březí skoro celý rok kromě devíti či deseti dnů.

Na druhou stranu lvice se podle odhadů musí spářit více než tisíckrát na každé lvíče, které se dožije prvních narozenin. To je evoluční rovnováha, a jemu to stále připadalo výjimečné, třebaže se s tím setkával denně.

Hosté se ho často ptali, co nejzajímavějšího při své práci průvodce zažil. Mohl by vyprávět o napadení nosorožcem dvourohým nebo o tom, jak se stal kdysi svědkem divokého porodu žirafy. Viděl mládě jaguára, jak si odvleklo vysoko na strom skoro dvakrát větší prase bradavičnaté jen těsně před smečkou hyen, jež zachytily pach smrti. Jednou sledoval psa hyenovitého, který se přidal k tlupě šakalů, protože vlastní druh ho opustil – k tlupě,

Spriznena_duse.indd 25

3.9.2019 13:44:35

26

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

kterou předtím lovil. Příhod měl nekonečné množství.

Uvažoval, jestli člověk může zažít dvakrát stejnou vyjížďku. Odpověď je ano i ne. Můžete se ubytovat ve stejném kempu, najmout si stejného průvodce, vyrazit ve stejnou hodinu a jet po stejných cestách za přesně stejného počasí ve stejné roční době, avšak zvířata budou někde jinde, budou dělat něco jiného. Přecházejí sem a tam k napajedlům, naslouchají a pozorují, jedí a spí, páří se, prostě se všechna snaží přežít další den.

Vedle silnice spatřil stádo antilop impal. Průvodci často žertovali, že tyhle antilopy jsou něco jako McDonald buše, spousta rychlého občerstvení. Tvořily základní část jídelníčku každého predátora a návštěvníky jejich fotografování obvykle po jediné vyjížďce unavilo. Tru však zpomalil a sledoval, jak jedna antilopa za druhou neuvěřitelně vysoko a půvabně přeskakují popadané stromy.

Pomyslel si, že svým způsobem jsou stejně výjimečné jako velká pětka – lev, leopard, nosorožec, slon a buvol, či sedmička, k níž se počítají ještě gepardi a hyeny. Tato zvířata si hosté přáli vidět nejvíce, budila největší nadšení. Šlo o to, že zahlédnout lva nebylo nijak složité, aspoň když svítilo slunce. Lvi spali osmnáct až dvacet hodin denně a obvykle jste je našli někde ve stínu. Ovšem zahlédnout pohybujícího se lva byla vzácnost, s výjimkou noci.

V minulosti pracoval v táborech, kde se nabízely noční vyjížďky. Při několika vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, spousta jich byla k ničemu, protože jste viděli jen prach od kopyt stovky buvolů, pakoňů nebo zeber prchajících před lvy. Tru musel zastavit džíp, protože nebylo vidět

Spriznena_duse.indd 26

3.9.2019 13:44:36

NICHOLAS SPARKS

27

dál než na pár decimetrů. Dvakrát se mu stalo, že se s autem ocitl mezi smečkou lvů, a ať už lovili cokoli, pořádně mu to zvedlo adrenalin.

Stav silnice se postupně zhoršoval a Tru ještě zpomalil, kličkoval z jedné strany na druhou. Mířil do Bulawaya, druhého největšího města v zemi, kde žila jeho bývalá manželka Kim s jejich synem Andrewem. Tru si po rozvodu ve městě také zakoupil dům. Zpětně bylo jasné, že se k sobě s Kim moc nehodili. Seznámili se před deseti lety v baru v Harare, když měl Tru volno před nástupem do jiného zaměstnání. Kim mu později prozradila, že jí připadal exotický, což ve spojení s jeho příjmením vzbudilo její zájem. Ona byla o osm let mladší kráska, pohodová a sebevědomá. Nakonec se to schumelilo tak, že následujících šest týdnů strávili většinou spolu. Když chtěl Tru vztah ukončit, protože ho buš opět volala, Kim mu oznámila, že je těhotná. Vzali se. Tru začal pracovat v Hwange, které se nacházelo poměrně blízko Bulawaya, a brzy se narodil Andrew.

Kim sice věděla, čím se Tru živí, ale předpokládala, že když mají dítě, najde si práci, která ho nebude odvádět na celé týdny od rodiny. Jenže Tru dál pracoval jako průvodce, Kim si nakonec našla někoho jiného a jejich manželství skončilo ani ne po pěti letech. Bez výčitek. Vlastně se jejich vztah po rozvodu zlepšil. Pokaždé když vyzvedával Andrewa, popovídali si s Kim jako staří přátelé. Znovu se vdala a s druhým manželem Kenem měla dceru. Při poslední návštěvě Truovi prozradila, že je opět těhotná.

Ken pracoval jako účetní v Air Zimbabwe. Nosil oblek

Spriznena_duse.indd 27

3.9.2019 13:44:36

28

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE

a každý večer přišel domů na večeři. Přesně jak si Kim přála. A Tru z toho měl radost.

A Andrew…

Jeho desetiletý syn představoval to jediné pozitivní na jejich manželství. Hrou osudu dostal Tru spalničky, když bylo Andrewovi několik měsíců, a od té doby nemohl mít děti, ale stejně už po dalších netoužil. Andrew mu bohatě stačil a jen kvůli němu nyní mířil do Bulawaya místo rovnou na farmu. Blonďatými vlasy a hnědýma očima se podobal matce a Tru měl ve své chatce na stěnách spoustu jeho portrétů, které nakreslil. Během let k nim přidal ještě fotografie – skoro při každé návštěvě mu Kim předala obálku s fotkami – a různé verze spolu ladily a splývaly v něco nového. Tru alespoň jednou týdně kreslil, co viděl v buši – obvykle nějakou zvěř –, ale jindy kreslil je dva jako památku na předchozí návštěvu.

Sladit rodinu a práci bylo náročné, hlavně po rozvodu.

Po šest týdnů, kdy pracoval v táboře, se o syna plně starala Kim a Tru byl úplně mimo, žádné telefonáty, návštěvy, neplánované fotbalové zápasy či zmrzlina. A potom na dva týdny převzal péči Tru jako otec na plný úvazek.

Andrew bydlel u něj, Tru ho vozil do školy a ze školy, chystal mu svačiny, vařil večeře a pomáhal s domácími úkoly. O víkendech dělali, co si Andrew přál, a Tru pokaždé žasl, jak je možné syna tak hluboce milovat, i když mu nebyl stále nablízku.

Vpravo nad sebou spatřil kroužit dvojici káňat. Hledala nějaké zbytky po včerejší hostině hyen nebo zvíře, které uhynulo brzy ráno. Poslední dobou měla spousta zvěře

Spriznena_duse.indd 28

3.9.2019 13:44:36