0040592

POZNÁMKA AUTORA Tato kniha byla inspirována skutečností. Některá fakta a načasování událostí však byly v zájmu příběhu změněny.

Kapitola 1

Pohoří Černý les, jihozápadní Německo, prosinec 1943 Připadalo jí to jako vhodné místo na smrt. Místo, kde kdysi znala každé pole a strom, každé údolí, kde kameny měly jména, a kde se místa ke schůzkám popisovala tajným jazykem, kterému dospělí nikdy nemohli rozumět. Místo plné zurčících horských potůčků třpytících se jako naleštěná ocel v letním slunci. Tady se kdysi cítila v bezpečí. Nyní jí i tohle místo připadalo otrávené, zničené, a všechna jeho krása a nevinnost byla zadušena.

Na zemi ležela tlustá sněhová pokrývka, která se táhla všemi směry, kam až dohlédla. Zavřela oči a na několik vteřin zaváhala.

Bylo slyšet jen strašidelné kvílení větru, šustění ve větvích stromů obtěžkaných sněhem, její uspěchaný dech a tlukot srdce. Nad hlavou se jí rýsovalo noční nebe. Opět vykročila a pod nohama 9

EOIN DEMPSEY

se jí znovu rozeznělo křupání sněhu. Je tohle to správné místo?

Kdo ji najde? Pomyšlení, že na její tělo narazí nějaké děti, hrající si ve sněhu, bylo nesnesitelné. Možná by bylo lepší se otočit zpátky a vydržet ještě aspoň jeden den. V koutku oka jí vystoupila slza a stekla dolů po znecitlivělé tváři. Kráčela dál.

Padající sníh začal houstnout, a tak si upravila šátek, aby jí zakryl tvář. Možná se jí zmocní živly. To by byl opravdu vhodný konec – návrat k přírodě, kterou dřív tolik milovala. Proč vůbec ještě kráčí? Co získá tím, že se bude potulovat ve sněhu?

Určitě už nastal čas se vším skoncovat, ukončit tu agónii. Sáhla do kapsy a přes rukavici se dotkla hladkého kovu otcova starého revolveru.

Ne, ještě ne.

Kráčela dál. Už nikdy neuvidí chatu. Vlastní ani cizí, nic a nikoho jiného. Nikdy se nedozví, jak válka dopadne, nezažije pád národních socialistů, ani neuvidí toho šílence pykat před soudem za zločiny, které napáchal. Myslela na Hanse, na jeho krásnou tvář, na pravdu v jeho očích a nepředstavitelnou odvahu v jeho srdci. Ani neměla příležitost naposledy ho obejmout, říct mu, že to on je ten důvod, proč věří, že na tomhle šeredném světě ještě pořád existuje láska. Usekli mu hlavu, pohodili ji do rakve vedle jeho těla, a pohřbili ho vedle jeho sestry a nejlepšího přítele.

Sníh stále padal, ale ona kráčela dál, stoupala kopcem a po levici měla les. Její oči už přivykly temnotě a něco upoutalo její pozornost – hrouda na sněhu vzdálená skoro dvě stě metrů. Tělo schoulené jako chumáč hadrů na neposkvrněné bělostné ploše.

Nevedly k němu žádné stopy. Nehýbalo se, ale padák, který mělo stále ještě na zádech, povlával ve větru a olizoval sníh jako žíznivé zvíře. Instinktivně se otočila, přestože už celé dny nespatřila živou duši. Opatrně postupovala kupředu a hluboce zakořeněný 10

RŮŽE BÍLÁ, ČERNÝ LES

stihomam ji nutil vnímat každý stín a každý závan větru jako smrtící hrozbu. Nic a nikdo tam však nebyl.

Na nehybném těle se vršil sníh, takže bylo oproti bělostné pokrývce z větší části neviditelné. Oči měl neznámý zavřené.

Odhrnula mu z tváře sníh a sáhla na tepnu. Pod kůží na krku ucítila bušení jeho srdce. Ze rtů mu splývaly ledově bílé dechy, ale oči měl stále zavřené. Odtáhla se a rozhlédla v zoufalé snaze najít nějakou pomoc. Byla úplně sama. Nejbližší dům byl ten její – chata, kterou jí zanechal otec – ale ta byla přes tři kilometry vzdálená. Nejbližší vesnice ležela osm nebo víc kilometrů odtud, což byla v těchto podmínkách nepřekonatelná vzdálenost, dokonce i kdyby byl muž při vědomí. Odhrnula mu sníh z hrudi a odhalila tak uniformu Luftwaffe a kapitánské insignie. Samozřejmě že byl jedním z nich – jedním z těch monster, co zničila její zemi a vzala jí všechny, které milovala. Kdyby ho tu nechala zemřít, kdo by se to dozvěděl? Měla by ho tu nechat ležet. Brzy budou oba mrtví a nikdo se nic nedozví. Jen další dvě těla ve sněhu k záplavě dalších. Poodstoupila o několik kroků. Nohy se přestaly hýbat a pak, ještě než si uvědomila, se rozhodla a už se nad ním znovu skláněla.

Poplácala ho po tváři a zavolala na něj. Zvedla mu víčka, ale nedočkala se jiné odpovědi než tichého zasténání. Kapitán Luftwaffe se opíral o batoh, který měl na zádech, hlava mu padala dozadu a paže ležely podél těla. Byl vysoký, nejméně sto osmdesát centimetrů, a vážil možná jednou tolik co ona. Zaryl se do ní spár úzkosti při pomyšlení, jak nemožné je odnést ho do chaty.

Prostě to nejde. Stejně se ho však pokusila zvednout a povedlo se jí ujít pár centimetrů, než se pod ní podlomily nohy. Uklouzla a upustila ho zpět do sněhu. Jeho batoh vážil aspoň dvacet kilo a padák dalších pět. Padák si zatím může nechat, ale ten batoh musí dolů. Po několika vteřinách pokusů a omylů se jí povedlo 11

EOIN DEMPSEY

rozepnout popruhy a stáhnout ho z něj, takže s tichým žuchnutím padl zpátky do sněhu.

Odložila batoh stranou a krátce pohlédla na nebe. Sněžilo ještě hustěji. Nemají mnoho času. Znovu mu zkontrolovala tep. Pořád ještě bil silně, ale jak dlouho to vydrží? Vedena náhlým popudem mu zajela rukou do kapsy kabátu. Vytáhla jeho identifikační papíry. Jmenoval se Werner Graf. Pocházel z Berlína. A v peněžence měl společnou fotografii ženy, která byla zřejmě jeho manželka, a dvou usmívajících se děvčátek zhruba ve věku tří a pěti let.

Bylo mu devětadvacet – o tři roky víc než jí samé. Vstala, aby se zahleděla na Wernera Grafa, a z plic se jí přitom vydral hluboký povzdech. Učila se pomáhat jiným lidem a zasvětila tomu i svůj život. Taková byla dřív a mohla taková být znovu, třebaže jen na pár hodin. Uložila mu papíry zpět do kapsy a potom si znovu stoupla za něj. Vsunula mu ruce do podpaží a vší silou se ho pokusila nadzdvihnout. Horní část jeho těla se pohnula, avšak nohy měl chycené pod sněhem, a když se uvolnily, vyjekl bolestí. Oči měl stále zavřené. Položila ho zpět na zem a obešla ho, aby mu prohlédla nohy. Kalhoty měl rozervané a málem ucukla, když pod rukama ucítila zlomené kosti vypínající se pod kůží. Obě nohy měl zlomené pod koleny. Zasažena byla zřejmě lýtková, ale i holenní kost. Pokud mu je včas srovná, zahojí se samy, ale chůze pro tuto chvíli nepřicházela v úvahu.

Možná by bylo lepší nechat ho zemřít tiše a klidně ve spánku tady na sněhu. Vrátila se k jeho batohu, otevřela jej a našla náhradní oblečení a ještě další dokumenty, jež uložila stranou. Na dně byly sirky, jídlo, voda, spací pytel a dvě pistole. Napadlo ji, proč by měl u sebe pilot Luftwaffe proboha všechno tohle nosit.

Dvě pistole? Možná měl v plánu vyskočit na nepřátelském území v Itálii, ale to bylo odsud stovky kilometrů. Nezbývalo mnoho času. Jestli jím bude plýtvat na otázky, Werner Graf za to zaplatí 12

RŮŽE BÍLÁ, ČERNÝ LES

životem. Pomyslela na jeho ženu a dcery, jež se neprovinily žádnými ze zločinů, které snad ve jménu Říše spáchal.

Sama toho u sebe mnoho neměla – jen ten nabitý revolver.

Myslela, že nic jiného té noci potřebovat nebude.

Zaplavily ji vzpomínky na zasněžené zimy z doby, kdy byla ještě děvčetem, na zimy, které trávila právě na této louce. Hranice lesa, kterou obcházela, se nacházela jen několik stovek metrů dál a právě ta vzdálenost byla mezerou dělící život a smrt Wernera Grafa. Kdyby přistál někde tam, nikdy by ho nebyla našla – i kdyby přistání přežil. Vytáhla z batohu spací pytel, rozepnula ho, přikryla s ním ležícího muže a pak poklekla a sklonila se k jeho tváři. „Doufám, že za tu záchranu stojíš,“ zašeptala. „Dělám to pro tvoji ženu a dcery.“ Louka, na které se nacházeli, byla na náhorní plošině a stromový porost se svažoval do údolí. Jehličnany byly pokryty závějemi vysokými tři i více metrů. Dostat se až k nim jí zabralo několik minut. Sehnula se a začala hrabat. Sníh byl měkký, takže se jí dařilo postupovat rychle. Nikdo jiný jí na pomoc nepřijde. Tahle sněhová jeskyně bude jejich jedinou nadějí přežít noc. Myšlenky na to, jak ukončit svůj vlastní život, mohly počkat, dokud nezachrání ten jeho.

Vrátila se, aby ho zkontrolovala. Stále ještě žil. Hluboko uvnitř jí zablikalo světélko jako vzdálená svíčka v temné dutině. Prodrala se sněhem zpátky k díře. Nelámala si hlavu s tím, jak ho tam dostane, prostě se soustředila na hrabání, jedna hrst za druhou.

Po dalších dvaceti minutách už byla sněhová jeskyně dostatečně velká. Spustila se do ní a vlastním tělem uválela stěny dohladka.

Rukama vytvarovala výčnělek a do vršku prorazila díru na dýchání pomocí dlouhého klacku, který si přinesla zvenčí.

Prodrala se zpátky k Wernerovi, vzala jeho batoh i spacák a odnesla je do sněhové jeskyně. Byla akorát tak dlouhá, aby si do ní 13

EOIN DEMPSEY

mohl lehnout, a dostatečně vysoká, aby se zvládl posadit. Bude to muset stačit. Znovu se vrátila k Wernerovi. Jistě už bylo po půlnoci. Relativní bezpečí rána se zdálo být vzdáleno celé roky.

Dokud sněhová vichřice neustane, nedostane ho dál než do jeskyně. Chopila se nylonového padáku, stále ještě přichyceného k popruhům na jeho ramenou, a zatáhla. Tělo sklouzlo po sněhu a současně jeho tvář zkřivila ohavná grimasa plná bolesti. Znovu se chopila padáku a zatáhla, co jí síly stačily. Nohy se pod ní podlomily, ale přesto se jí povedlo odtáhnout ho skoro o dva metry dál. Půjde to. Naděje v ní vzplála a zaplavila její vystresované tělo proudem adrenalinu. Znovu zatáhla, a pak ještě jednou. Trvalo to dvacet minut. Pod tlustým kabátem a šálou celá zvlhla potem, ale dotáhla ho až ke kraji sněhové jeskyně. Poprvé po době tak dlouhé, že jí připadala jako celý život, pocítila cosi jako vítězství. Možná prvně od chvíle, kdy spatřily světlo světa první letáčky Bílé růže, a kdy se jí zmocnilo vzrušení z toho, že se postavila za správnou věc, a kdy příslib lepší budoucnosti pro německý lid připomínal poprvé za celou generaci realitu.

Werner Graf byl stále v bezvědomí. Toho nic neprobudí. Ne tuto noc. Poháněl ji cíl spatřit jeho otevřené oči. Už nezáleželo na tom, kým byl, nýbrž jen na tom, že stále žije. Několik vteřin odpočívala a potom ho strčila do jeskyně ve svahu, kterou vybudovala. Znovu přitom zasténal a v kostech nohou mu odporně zapraštělo.

Z temného nebe se dál snášel sníh a vítr vyl jako lačný vlk.

Rozžala zápalku, kterou vytáhla z jeho batohu, a v jeskyňce se rozsvítilo. Předtím se na něj vlastně pořádně nepodívala. Byl pro ni jen zraněným tělem, nikoliv mužem. Teď viděla, že je pohledný, měl neoholenou tvář a krátké hnědé vlasy. Zhasila sirku a natáhla se pro spací pytel, aby do něj muže zabalila. Lehla si vedle něj a zaposlouchala se do jeho tichého, mělkého dechu a bušení jeho srdce. Jestli mají přežít noc, bude třeba sdílet tělesné teplo. Položila 14

RŮŽE BÍLÁ, ČERNÝ LES

přes něj paži. Od Hansovy smrti před deseti měsíci se takhle ještě žádného muže nedotkla. Přemohlo ji vyčerpání a propadla se do hlubokého spánku.

Otřásl jí křik a vyrval ji z útočiště spánku. Trvalo jí několik vteřin, než si uvědomila, kde je a co se děje. Temnota jeskyně jí otupovala smysly, dokud nevzhlédla k díře nad hlavou. Teď už viděla měsíční světlo. Mužova hlava se svezla ke straně. Tělo měl teplé.

Snil. Uložila se zpátky vedle něj a použila jeho paži jako polštář.

Už se jí znovu zavíraly oči, když znovu vykřikl. „Ne, prosím, ne! Přestaňte, prosím!“ Krev jí ztuhla v žilách. Nemohla se splést – promluvil anglicky.

15

Kapitola 2

Ležela bez hnutí paralyzována šokem. Žádná další slova mu už ale ze rtů neunikla. Oči měl stále pevně zavřené. Stále byla noc.

A stále ležela vedle toho muže, ať už to byl kdokoliv. Hrudník se mu zdvihal souběžně s dechem, který už byl pravidelnější. Zachránila ho, ale co ho teď čeká? Pokoušela se přesvědčit sebe sama, že je to skutečný Werner Graf. Jenže copak to bylo možné? Který důstojník Luftwaffe by ze spaní křičel anglicky? Sama nemluvila nijak zvlášť dobře, ale znala plynulý rytmus anglických slov. Nebylo těžké jej poznat. Co je to za muže a co by se mu stalo, kdyby ho vydala místní policii? To už by ho rovnou mohla vydat gestapu.

Má na sobě uniformu Luftwaffe. Jestli je Brit nebo Američan, budou s ním bezpochyby zacházet jako se zvědem, a také ho jako zvěda zastřelí. Raději by zemřela, než aby gestapu pomáhala šířit jeho hrůzovládu. Tak co tedy udělá?

16

RŮŽE BÍLÁ, ČERNÝ LES

Zvedla se z jeho těla a vysoukala se ven ze sněhové jeskyně. Ledový vítr se jí zahryzl do odhalené tváře, a když jej vtáhla do plic, připadal jí téměř tekutý. Sněžení ustalo. Vypadalo to, že někdo odsunul mraky stranou jako znečištěný ubrus a odhalil hvězdy hořící oproti inkoustové černi nebe. Vítr se utišil do vánku zlehka lechtajícího větvoví stromů. Nic jiného se nehýbalo. Co by se stalo, kdyby ho tu nechala? Probral by se vůbec? A kdyby nabyl vědomí, byl by vůbec schopen vyškrábat se ven z jeskyně? Pole, přes které ho přivlekla, teď bylo zasněžené do hladka a překrásné. Kolem by mohl jít kdokoliv a vůbec by se nemusel dozvědět, že tu jsou.

Jenže ráno se blíží. Tady nahoře jsou izolovaní. Lidé sem chodili jen vzácně, ale občas přece jen ano. Odhadovala, že jí zbývají alespoň tři hodiny, než nízké zimní slunce překulhá po nebi nad obzor a ozáří les – jen tři hodiny, než si jich lidé budou schopni všimnout. Kdyby se spolu vlekli sněhem, mohli by narazit na běžkaře a potom už by přišla o možnost sama rozhodnout, jak s vojákem naloží. Ten muž by byl vydán gestapu z rozhodnutí jiných. Pro její spoluobčany bylo vždycky snazší postavit se na stranu gestapa – za spolupráci byli odměněni, za nespolupráci uvrženi do vězení.

Neřídit se příkazy gestapa vyžadovalo nadlidskou sílu. Právě v tom byl jejich systém geniální – aby se člověk zachoval správně, musel mít nepředstavitelně silného ducha. Nedonášet na sousedy bylo stejně nebezpečné jako protispolečenské aktivity, které gestapo tolik zajímaly. Měli špehy všude a „německé rozhlédnutí“ – spěšný, kradmý pohled kolem, zda vás někdo nesleduje – nyní bylo součástí každodenního života.

Přízrak jejího původního plánu se vrátil. Čekala, že její tělo druhého dne najdou, přála si to tak. Mohla se zatoulat do hlubokého lesa, kde by ji nikdo nenašel celé měsíce, kde by jí maso slezlo z kostí a zanechalo by po sobě jen bělostnou kostru. Teď to vypadalo, že jí nezbyde než tyto plány opustit a místo toho pomoci 17

EOIN DEMPSEY

cizinci. Jestli ho nechá v té díře, zemře. Jestli ho vydá úřadům, zemře. Musela by žít s vědomím, že pomohla prosadit zvrácenou vůli gestapa a režimu, který reprezentovalo. Jestli počká do rána, dost možná potká někoho, kdo ji přinutí jednat jinak. A potom ten muž zemře a ona možná s ním. Nezdálo se, že by měla jakkoliv na vybranou.

Sníh zakryl stopy, které po ní zbyly cestou sem, ale tyhle kopce a louky znala i zasněžené. Vydala se na zpáteční cestu do chaty.

Potrvá jí to víc než hodinu, a potom se bude další hodinu vracet.

Je ten člověk špeh, nebo uprchlý válečný zajatec? Ovšem proč by válečný zajatec seskakoval z letadla na německé území? Možná jeho letadlo sestřelili nebo měl nějaké technické potíže a musel vyskočit. Proč jinak by byl tady, uprostřed hor? Freiburg byl odsud vzdálený jen asi pět kilometrů. Možná ho vítr odfoukl z kurzu.

Přitom však cestou sem žádné letadlo neslyšela ani neviděla na obloze protiletecké střely. Nálety byly v poslední době čím dál častější. Dokonce i tady. Myšlenky na padající bombu přivolaly vzpomínku na jejího otce a brzy poté i bolest, která ji sem dohnala se zbraní v kapse, avšak vzpomínka na muže ve sněhové jeskyni ji přiměla vrátit se do současnosti a popohnala ji vpřed.

Sešla z kopce, na kterém muže našla, po stejné cestě, jakou se vydala nahoru, a brzy se jí ztratila z dohledu jak jeskyně, tak strom, pod nímž ji vyhloubila. „Snaž se netrápit věcmi, které nemůžeš ovlivnit,“ řekla si nahlas.

Slyšet své vlastní myšlenky bylo příjemné, skoro jako by tu někdo byl s ní a ona nemusela zachraňovat život toho muže o samotě. „Co to děláš?“ řekla. „Proč se zaplétáš s chlapem, kterého vůbec neznáš?“ Ta slova vyzněla, jako by je pronesl někdo jiný.

Když konečně zahlédla chatu, byla už skoro vyčerpaná. Dveře nebyly zamčené, a tak do nich strčila a otevřela je. Nečekala, že se sem ještě někdy vrátí, přesto ji však zanechala bezvadně uklizenou 18

RŮŽE BÍLÁ, ČERNÝ LES

jako dárek pro ty, kdo ji najdou. Sundala si sněžnice, nechala je stát u dveří a vešla dovnitř. Nejprve si sundala rukavice a potom chvíli zápasila se sirkami ležícími na stolku poblíž. Místnost ozářila svíčka, již rozžala, a když v zrcadle zachytila svůj obraz, rychle ucukla pohledem. Uhlíky z ohně, který zapálila minulé noci, ležely mrtvé v krbu. Dřevo bylo vzadu. To bude úkol na později.

Prošla předsíní do obývacího pokoje a našla láhev brandy, kterou si předtím nacpala do kapsy kabátu. Stiskla hlavu rukama a pokoušela se vzpomenout si na cokoliv, co by ji mohlo pomoci, až se s ním povleče zpátky sem. Už takhle se jí šlo velmi namáhavě.

Začínala pochybovat, zda se jí ho vůbec povede dostat do chaty, a na chviličku zvažovala, že si sedne a zavře oči, aby si alespoň na chviličku odpočinula.

Nalila si hrnek vody a v několika vteřinách ho vypila. Potom ho položila zpátky a zasunula si do kapsy kuchyňský nůž. Dveře do ložnice, kde minulé noci spala, byly dokořán a postel byla svlečená, pokrývky ležely pěkně srovnané na hromádce na jednom jejím konci. Ta postel představovala neskutečný přepych, po ničem jiném v tu chvíli netoužila. Věděla však, co by její odpočinek znamenal pro muže ve sněhu. Zavřela dveře do ložnice a znovu vyšla ven do noci. Dřevo na otop, které nasbírala minulý týden, leželo nedotčeno, jen lehce kropenaté tenkou sněhovou přikrývkou, kterou vítr nafoukal pod přístřešek, jenž je chránil. Do oka jí padly sáně, na kterých polena přivezla z lesa. Byly bytelné a schopné unést mužovu váhu. Odvlekla je podél domu na cestu a znovu vešla dovnitř.

Kukačky na zdi odbyly pět hodin ráno. Vynořila se pěticentimetrová figurka mužíčka a pětkrát udeřila kladívkem do zvonku.

Fredi, její bratr, ty hodiny miloval. Právě ta radost, kterou mu ty pitomé hodiny daly, byla tím jediným, co jí zabránilo roztřískat je na kusy. Všechno, co miloval, cokoliv, čeho se dotkl, pro ni nyní mělo cenu zlata.

19

EOIN DEMPSEY

„Fredi,“ řekla, když mužíček zmizel zpátky v hodinách. „Vidíš, co dělám, že ano? Potřebuju tě u sebe. Potřebuju cítit, že jsi se mnou. Bez tebe to nedokážu.“ Nevyslovila jeho jméno už celé měsíce, nedovolila si to. Bylo toho na ni příliš. Nejlepší by bylo zapomenout – ignorovat minulost, aby dokázala ovládnout tu agónii. Jenže teď ho potřebovala, potřebovala znovu cítit jeho lásku. Pokoušela se vzpomenout si na lásku, kterou dřív cítila, snažila se ji vytáhnout z hlubin jako vzácnou vodu z pouštní studny. Sevřela ruku v pěst, zhluboka se nadechla a otevřela domovní dveře.

Vítr se utišil. Vzduch byl nehybný jako sama smrt. Popadla šňůru připevněnou k přední části saní a vyrazila sněhem kupředu.

Její stopy ve sněhu byly stále ještě vidět a také budou, dokud znovu nenasněží. Kdokoliv ji bude moci vystopovat. Ještě několik hodin je bude skrývat pokrývka noci, avšak potom je uvidí kdokoliv, kdo se vydá na ranní procházku. Jak vysvětlí, že táhne ležícího pilota Luftwaffe sněhem na saních? Ty lži bude vymýšlet, teprve bude-li třeba.

Celou cestu zpátky ji pronásledoval strach, že ho najde mrtvého. Co když ho gestapo stopovalo? Co když viděli jeho padák a nedostali se k němu dřív jen kvůli té sněhové bouři? Teď už by jistě stoupali po poli nahoru. Vrátily se jí brutální vzpomínky na výslechy, na vězeňské cely, na studené, šedé oči gestapáka, který ji vyslýchal. Úleva se dostavila, ale až když zahlédla pole. Vzpomínky byly zaplašeny naléhavou nutností předejít odhalení.

Pole bylo prázdné, přesně jako když ho opustila. Naslouchala.

Nic. Ticho noci bylo výmluvné. Stromy byly nehybné, sníh hustý a těžký. Nikdo ho neviděl, ale uvidí, pokud ona rychle něco neudělá. Vyhlédla zpoza stromu, za kterým se schovávala, a pak se rozběhla polem ke sněhové jeskyni. Viděla, že vchod je teď jen několik centimetrů široký, a tak poklekla a odhrabala ho. Muž 20

RŮŽE BÍLÁ, ČERNÝ LES

stále ještě ležel na spacáku, který mu vytáhla z batohu, a hruď se mu zvedala. Stále byl v bezvědomí. „Haló?“ řekla. „Jste vzhůru, pane? Slyšíte mě?“ Její hlas jako by zarezonoval prázdnotou noci. Muž se nepohnul.

Sehnula se a dloubla ho do ramene – stále nic. Slunce už brzy vyjde.

Musí se to stát teď. Popadla nylonové popruhy a táhla, dokud se nenapnuly jeho váhou, a pak zaryla chodidla do sněhu a zvedla ho. Mužovo tělo se pomalu sunulo po výběžku a ven z jeskyně.

Zhroutila se do sněhu ven, lapala po dechu a srdce jí bušilo. Byl venku. Teď zbývalo naložit ho na saně a odtáhnout tři kilometry do chaty. Nic víc.

Ležela na sněhu a hleděla na poblikávající hvězdy. Začínalo ji přemáhat vyčerpání – ohromně toužila po spánku. Nic by nebylo nádhernější než zavřít oči a poddat se mu. Tělo ji bolelo, ramena a ruce ji pálily od toho, jak ho vytahovala z jeskyně. Musela však pokračovat. Kdyby teď zastavila, znamenalo by to selhání. To nemohla připustit. Sáně byly tak sto dvacet centimetrů dlouhé, on měl zhruba sto osmdesát. Kdyby nebylo těch zlámaných nohou, prostě by ho táhla za sebou a nechala ho brázdit nohama sníh.

Nemůže mu přece nechat viset hlavu přes okraj. Přistavila sáně podél jeho těla. Byla to jeho jediná šance. Jestli musí nechat nohy brázdit sníh, tak ať. Snad by mu to ale mohla udělat pohodlnější.

Mužův batoh byl stále ještě v jeskyni, a tak se pro něj vrátila.

Lano, kterého si prve všimla, leželo až na dně. Vytáhla ho. Bylo příliš dlouhé, ale měla nůž, který si přinesla z domu. Nařezala ho na šest kusů, každý tak kolem pětačtyřiceti centimetrů. Věděla, že to celé chvilku zabere, a tak vytáhla z kapsy láhev brandy, sehnula se a otevřela muži pusu, aby mu trochu nalila dovnitř. Nejdřív se zakuckal, ale když mu hlavu zvedla, s uspokojením shledala, že alespoň něco z toho spolkl. Také si zavdala a příjemné teplo se jí rozlilo až do žaludku.

21

EOIN DEMPSEY

Další dvě neb tři minuty sbírala bytelné větve, každou o délce asi patnáct či dvacet centimetrů. Položila je vedle pilotova těla a připravila se na tu nejtěžší část. Sundala si rukavice. Chlad jí zaútočil na ruce, ale bolest ignorovala a soustředila se na to, co bylo třeba udělat.

Položila jednu ruku na mužův levý kotník a druhou zajela pod kalhoty a ohmatala mu kost. Byla zlomená několik centimetrů pod kolenem. Ideálně by mu ji srovnala hned potom, co ho našla, ale tehdy se musela vypořádat s daleko naléhavějšími věcmi. Muž se pod jejím dotekem bolestně šklebil, ale tlačila dál a rovnala mu kost pod kůží tak, že pomalu a silně tahala za spodní část nohy. Kost vklouzla zpět na své místo a ona vzala dvě větve a přivázala je po obou stranách nohy provazem, který nařezala. Noha byla srovnaná a znehybněná – dokud provaz vydrží. Znovu zkontrolovala délky.

Provaz byl nyní pevně napnutý. Bylo to tak dobré, jak jen mohla doufat. Teď bylo třeba provést to samé s pravou nohou. Znovu mu sáhla do nohavice a prohmatala kost. Tahle zlomenina se nezdála tak vážná. Srovnala kost a z každé strany upevnila větev provazy.

Několik vteřin zůstala nehybně stát. „Kdo jsi?“ zašeptala.

Chvilku vyčkávala, jako by snad byl schopen se posadit a odpovědět jí. Avšak ze rtů mu nesplynulo jediné slovo, ozývalo se jen kvílení větru, který se znovu začal zvedat. Už je jistě sedm hodin. Není času nazbyt. Vzala si na záda jeho batoh a sundala mu padák, svému účelu už posloužil. Nemohla ho na něm nechat, cestou by drhl o zem. Byl těžký. A popravovalo se i za menší věci.

I kdyby po něm gestapo nepátralo, někdo by tu mohl ten padák najít, což by vedlo k otázkám, které by zase vedly k němu. Mohla ho však vzít s sebou, protože jestli je chytí, stejně to nevysvětlí, ať už s padákem nebo bez něj. Složila ho tak dobře, jak jen mohla, dokud z něj nebyla jakžtakž zvladatelná náruč nylonu, kterou položila na muže. Potom vzala zbývající kus lana, asi kolem šesti 22

RŮŽE BÍLÁ, ČERNÝ LES

metrů, a omotala ho kolem něj, takže teď ležel připoután k saním i s padákem na hrudi. Přitáhla provaz hodně těsně, ale nechala mu místo na dýchání. Teď byli připraveni.

Chopila se šnůry saní a zatáhla. Sáně se posunuly po hladkém povrchu sněhu, a tak se dali na cestu. Těch prvních pár stovek metrů po zasněžené louce bylo poměrně snadných, ale nejrychlejší cesta domů vedla skrze stromy a přes zamrzlý potok. Něco takového nemůže s mužem na saních zvládnout. Bude se muset držet vyjetých kolejí a to zvýší riziko, že někoho potkají. Přemýšlela, kdo by to tak asi mohl být, a také o nedostatku důvěry mezi Němci zapříčiněném gestapem. Zbraň ji stále tížila v kapse. Zapomněla ji vytáhnout z kabátu.

Na každou snadnou cestu po svahu dolů připadla další vedoucí do kopce, a to si ještě bude muset poradit s příkrým stoupáním k chatě, které je čekalo na úplném konci cesty. Tehdy bude nejvyčerpanější. Táhla dál, přestože jí začínaly selhávat svaly. Cítila, jak z nich uniká síla. Dýchala stále více zhluboka a důrazněji. Na obnažené kůži jí začínal zamrzat pot. Věděla, jak nebezpečné to je, a že budou následovat omrzliny, ale nezastavila. Nemohla zastavit.

Táhla dál a za obzorem vykouklo slunce. Ten úsvit nevěstil žádnou radost, nepřinášel úlevu. Byla skoro kilometr a půl od chaty a pláštík noci každou vteřinou opadával.

Zvuky kroků přišly zepředu. Nejprve bylo těžké určit, odkud se vlastně ozývají. Stála potichu a tep jí bušil. Uši měla naladěné na ticho a nyní zřetelně rozeznávala kroky, které se k nim blížily podél vyjetých kolejí. Ohlédla se na muže na saních. Bylo těžké určit, kolik mají času, ale pochybovala, že to bude víc než minuta.

Cesta před nimi se stáčela do strany, což znamenalo, že příchozího neuvidí, dokud nebude příliš pozdě. Odtáhla saně z vyjeté cesty za 23

EOIN DEMPSEY

hranici lesa. Dělala, co mohla, aby je ukryla, dokonce je zakryla uvolněnými větvemi. Kolejnice ve sněhu byly stále vidět. Kdokoliv si mohl všimnout, kde zastavili. Přitiskla si ruku na ústa, aby nebylo slyšet, jak oddechuje.

Minuta se táhla jako věčnost, zvuky se ozývaly stále hlasitěji.

Potom se objevila postava. Poznala toho muže, zavrtěla hlavou a skoro se zasmála. Byl to Herr Berkel, otec jejího bývalého přítele. Bez sebemenších pochybností věděla, že by ji udal. Daniel byl u gestapa. Nic by Herr Berkela nepotěšilo víc. Byl teď asi dvacet metrů od nich, šoural se sněhem a v ruce svíral hůl. Už s ním nemluvila několik let, naposledy když byla ještě s Danielem. Byl to drsný muž beze stopy ušlechtilosti či šarmu. Bydlel nedaleko.

Zřejmě se takhle procházel každé ráno.

Herr Berkel byl mohutný muž, přestože už dávno překročil šedesátku. Ruka jí vklouzla do kapsy, kde skrývala zbraň. Je připravená chránit muže, kterého poprvé potkala teprve před několika hodinami, a ani s ním nikdy pořádně nemluvila? Nejspíš ani nevěděla, jak se doopravdy jmenuje. Pohled na Herr Berkela jí jasně připomněl zlo, které pohltilo její zemi. Zahleděla se na muže na saních a cítila každičkou částečku naděje, která v ní ještě zbývala.

Už jí zachránil život, stejně jako ona zachránila ten jeho.

Berkel se zastavil u vyjeté stopy asi šest metrů od místa, kde se ukrývali. Zaklonil se, protáhl si bedra a vytáhl z kapsy cigaretu.

Vložil si ji mezi rty, zapálil a potáhl. Ze svého úkrytu dokázala právě tak rozeznat jeho tvář. Oči jako by se mu zaostřily a znovu vykročil, ačkoliv tentokrát pomaleji a hleděl přitom na vyjetou kolej. Rozhlédl se napravo, pak nalevo, jen pár metrů od jejich úkrytu. Prst měla na spoušti. Byla připravena. Chystala se tasit zbraň na muže, kterého znala skoro celý svůj život, aby zachránila muže, kterého poznala teprve před pár hodinami. Kampak by schovala tělo? Musí zajistit, aby na to nedošlo. Herr Berkel zavrtěl 24

RŮŽE BÍLÁ, ČERNÝ LES

hlavou a pokračoval dál podél vyjetých kolejí. Přešel jejich úkryt a pokračoval dál, zjevně aniž by si všiml jejich přítomnosti. Čekala dalších pár minut a pak vykoukla na cestu. Svíralo ji takové napětí, až jí vyhrkly slzy. Popadla šňůru saní a povedlo se jí přimět bolavé ruce, aby muže vytáhly zpátky na vyjetou cestu. Na svěžím modrém nebi zářilo slunce a osvětlovalo krásu sněhu, jak ji stvořila uplynulá noc. Kromě cesty, kterou vyšlapal Herr Berkel, byla bílá pokrývka neporušená. Vydala se na cestu a v myšlenkách se vrátila k tomu, jak muže dostat do chaty živého. Žádní další chodci už toho rána venku nebyli. Sejmula ruku z revolveru v kapse a chopila se saní. Všechny myšlenky se vypařily a to jediné, co si dokázala představit, byl návrat do chaty. Nic jiného neexistovalo. Celý svět existoval jen kvůli tomu. Jeden bolestný krok za druhým, dokud se před nimi nevynořil poslední kopec, a s ním i domek na jeho vrcholku, slibující jídlo, vodu, léky na bolest. A co bylo nejdůležitější – spánek.

Otočila se po něm. „Jsme skoro doma. Ještě kousek.“ Svaly v nohou jí skoro vypověděly službu, ale bojovala s bolestí a slabostí, narovnala se a pevně sevřela šňůru saní. Táhla a vlekla a zvládla to až k domu.

Těžce dýchajíc, sáhla po klice domovních dveří a otevřela je.

Vtáhla sáně dovnitř a spolu s ním i sníh a bláto, které bude muset později uklidit.

Měla ho tady, v chatě. Připadalo jí to jako zázrak. Odvlekla ho do obývacího pokoje a nechala ho ležet u krbu, ve kterém dosud ležely uhlíky z včerejšího ohně. Měla právě tolik dřeva, aby jej dokázala znovu udělat, a několik minut jí trvalo, než ho zapálila.

Když si sundávala čepici a kabát, připadalo jí, že si sloupává druhou vrstvu kůže. Šla do kuchyně, vypila několik hrnků vody a pak se vrátila, aby dala napít jemu. Přidržela mu hrnek u úst. Povedlo se mu spolknout několik doušků. Byl špinavý, páchl a měl dvě 25

EOIN DEMPSEY

zlomené nohy, ale byl živý a to prozatím stačilo. Nechala ho ležet u krbu v bezvědomí avšak v bezpečí. Potom odešla do ložnice, svlékla se a usnula hned, jak položila hlavu na polštář.

26