0040580

Agatha Christie pod pseudonymem

Mary Westmacott

Nedokončený

portrét IKAR

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 3

30.04.2019 14:22:22

Přeložila Jana Ohnesorg

Unfinished Portrait Copyright © 1934 Rosalind Hicks Charitable Trust. All rights reserved.

The AC Monogram is a trade mark, and AGATHA CHRISTIE and the Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere.

All rights reserved.

This edition was published in 2019.

Translation entitled NEDOKONČENÝ PORTRÉT Copyright © 2019 Agatha Christie Limited. All rights reserved ISBN 978-80-249-3870-7

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 4

30.04.2019 14:22:22

Předmluva Má drahá Mary, tohle ti posílám, protože nevím, co s tím udělat. Vážně bych si přál, aby to jednou spatřilo světlo světa. Opravdu.

Předpokládám, že naprostí géniové ukryjí svá díla v ateliéru a nikdy je nikomu neukazují. To není můj případ, ale také jsem nebyl žádný génius – jen pan Larraby, mladý nadějný malíř portrétů.

Má drahá, ty víš ze všech nejlépe, jaké to je – být odříznut od toho, co nejraději děláš a co děláš dobře, protože to miluješ. Právě proto jsme přátelé – ty a já. A ty ohledně psaní něco víš – já ne.

Jestli budeš číst tento rukopis, zjistíš, že jsem se řídil Bargeovou radou. Vzpomínáš si? Říkal: Zkus jinou uměleckou formu. Tohle je portrét – a asi bude hodně špatný, protože já tuto uměleckou formu neovládám. Jestli řekneš, že to není vůbec dobré, přijmu to, ale dojdeš‑li k závěru, že to alespoň v nejnižší míře splňuje to, co oba považujeme za základní princip umění – pak nevidím důvod, proč by to (5)

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 5

30.04.2019 14:22:23

AGAT HA C HR I S T I E

nemohlo být publikováno. Použil jsem skutečná jména, ale můžeš je změnit. Ale komu by to mohlo vadit? Michaelovi ne. Ani Dermotovi, ten by se nikdy nepoznal, nedokázal by to. A jak Celia sama řekla, její příběh je velmi obyčejný, mohl by se stát komukoli. A ve skutečnosti se často i stává.

Nebyl to její příběh, co mě zaujalo. Po celou tu dobu to byla samotná Celia. Ano, sama Celia…

Jak víš, rád bych ji zachytil v malbě na plátně, ale to není možné, tak jsem to zkusil jinak. Pracuji však s neznámou formou – slova a věty a čárky a tečky nejsou mým řemeslem. Podotkneš zajisté: Que ça se voit!

Víš, díval jsem se na ni ze dvou pohledů. Zaprvé svým vlastním. A za druhé jsem díky zvláštním okolnostem dostal po dobu čtyřiadvaceti hodin možnost vcítit se na krátké chvilky do její kůže a podívat se na ni jejíma očima.

Tyto dva pohledy se ne vždy shodly, a to mě právě zaujalo a fascinovalo! Jak rád bych byl Bohem a znal pravdu.

Ale spisovatel může být Bohem postavám, které stvoří.

Má je ve své moci a může si s nimi dělat, co chce – nebo si to alespoň myslí. Ony ho však občas překvapí. Zajímalo by mě, zda se tohle stává i skutečnému Bohu… Vskutku zajímalo…

No, má drahá, už nebudu odbíhat. Udělej pro mě, co můžeš.

Navždy tvůj J. L.

(6)

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 6

30.04.2019 14:22:23

KNIHA PRVNÍ

Ostrov Uprostřed moře je Osamělý ostrov Stranou Kde ptáci si na chvíli odpočinou Při svém dlouhém letu Na jih Zůstanou na noc Pak roztáhnou křídla a odletí Do jižních moří…

Já jsem ten ostrov stranou Uprostřed moře A ptáci z pevniny Na mně odpočívají…

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 7

30.04.2019 14:22:23

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 8

30.04.2019 14:22:23

KAPITOLA PRVNÍ

Žena v zahradě Znáš ten pocit, kdy něco velmi dobře víš a ani za nic si na to nemůžeš vzpomenout?

Ten pocit jsem měl celou cestu klikatou bílou pěšinou do města. Byl se mnou, když jsem odcházel z převisu nad mořem v zahradách vily. Každým krokem sílil a stával se tak nějak naléhavějším. A nakonec, v místě, kde alej palem ústí v pláž, jsem se zastavil. Věděl jsem totiž, že je to teď, nebo nikdy.

Ta nejasná věc, která číhala v hloubi mé mysli, musela ven, musela být prozkoumána a prostudována a podchycena tak, abych věděl, co to je. Musel jsem tomu přijít na kloub – jinak už by bylo pozdě.

Udělal jsem tedy, co dělávám vždy, když se snažím na něco si vzpomenout – prošel jsem si fakta.

Procházka z města – samý prach a slunce na zátylku. Nic. Zahrady vily – chladné a osvěžující s vzrostlými cypřiši, které se temně tyčí proti obloze. Travnatá pěšina vedoucí k plošině s lavičkou, odkud byl výhled na moře. Překvapení a mírné rozmrzení, když jsem tam na lavičce uviděl ženu.

(9)

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 9

30.04.2019 14:22:23

AGAT HA C HR I S T I E

Na moment jsem se ocitl v rozpacích. Otočila hlavu a podívala se na mě. Angličanka. Cítil jsem potřebu něco říct – nějakou frázi, která zakryje můj ústup. „Odsud seshora je moc hezký výhled.“ Tohle jsem řekl – jen obyčejný hloupý konvenční obrat.

A ona odpověděla přesně takovými slovy a tónem, jak se sluší na dobře vychovanou ženu. „Nádherný. A jak krásný den.“ „Ale z města je to sem dost daleko.“ Souhlasila a dodala, že to byla dlouhá prašná procházka.

A to bylo všechno. Jen výměna zdvořilostních frází mezi dvěma Angličany v zahraničí, kteří se nikdy předtím nepotkali a ani neočekávají, že se znovu setkají. Otočil jsem se, jednou nebo dvakrát jsem obešel vilu a obdivoval oranžový dřišťál (jestli se to tak jmenuje) a pak jsem se vydal zpátky do města.

To bylo naprosto všechno, co se tam událo – ale přesto to tak nějak všechno nebylo. Zůstal tu ten pocit, že něco velmi dobře víš, ale nedokážeš si na to vzpomenout.

Bylo něco divného v jejím chování? Nikoli, zdálo se naprosto normální a příjemné. Chovala se a vypadala stejně jako devadesát devět žen ze sta.

Až na – ano, opravdu – nepohlédla mi na ruce.

Vida vida! Divná věc, takhle to napsat. Překvapuje mě, když se na to dívám. Naprostá hloupost. Kdybych to však napsal jinak, myšlenku by to nevystihlo.

Nepohlédla mi na ruce. A jak víš, jsem zvyklý, že se mi ženy dívají na ruce. Ženy jsou tak bystré. A tak dobrosrdečné.

Jsem zvyklý na výraz, který jim přelétne po tváři – žehnej jim a zatrať je. Soucit, diskrétnost a odhodlání neprojevit, čeho si všimly. A okamžitá změna v jejich chování – vlídnost.

Ale tato žena se nepodívala, ani si nevšimla. ( 10 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 10

30.04.2019 14:22:23

N E D O KO N Č E N Ý P O RT R ÉT

Začal jsem o ní přemýšlet hlouběji. Zvláštní věc – v okamžiku, kdy jsem se k ní otočil zády, bych ji popsat nedokázal. Řekl bych, že je hezká a zhruba třicetiletá – a to je vše.

Ale cestou dolů z kopce se mi její obraz v mysli zhmotňoval podrobněji a podrobněji – bylo to na mou věru, jako když vyvoláváš fotografickou desku v tmavém sklepě. (Vyvolávání negativů s otcem v našem sklepě patří k mým nejranějším vzpomínkám.)

Nikdy jsem na to vzrušení nezapomněl. Prázdná bílá plocha, která se koupe ve vývojce. A pak se najednou objeví skvrnka, tmavne a rychle se rozšiřuje. To vzrušení – ta nejistota. Deska rychle tmavne, ale stále nic nevidíš ostře. Je to jen směs bílé a tmavé. A najednou poznání – už víš, co to je – že tohle je větev stromu, něčí tvář či opěradlo křesla, a víš také, jestli je negativ vzhůru nohama, a pokud ano, obrátíš ho, a pak už vidíš celý obraz, jak se před tebou vynoří z ničeho, dokud nezačne tmavnout a ty o něj opět přijdeš.

Lépe popsat to, co se mi stalo, už asi nedokážu. Celou cestu do města jsem viděl obličej té ženy stále jasněji a jasněji. Viděl jsem její malé uši těsně přiléhající k hlavě a dlouhé náušnice z lapis lazuli. Vlnu jejích nápadně světlých vlasů barvy lnu vinoucí se přes horní část boltce. Obrys její tváře, vzdálenost mezi očima, velmi světle jasně modrýma. Viděl jsem krátké, neobyčejně husté tmavě hnědé řasy a slabou linku obočí s lehkým náznakem překvapení. Drobnou hranatou tvář a poměrně tvrdou linii rtů.

Ty rysy v mé mysli nevytanuly najednou, ale přicházely kousek po kousku, přesně jak jsem už řekl, jako když vyvoláváš fotografickou desku.

Nedokážu vysvětlit, co se stalo pak. Vyvolání povrchu skončilo. Dospěl jsem k bodu, kdy obraz začíná tmavnout.

Ale jak víš, tohle nebyla fotografická deska, nýbrž lidská ( 11 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 11

30.04.2019 14:22:23

AGAT HA C HR I S T I E

bytost. A tak vyvolávání pokračovalo. Za povrch, nebo možná dovnitř, co se ti líbí víc. Lépe už to asi vysvětlit nedokážu.

Zřejmě jsem znal pravdu po celou tu dobu, už od okamžiku, kdy jsem ji poprvé spatřil. Vyvolávání se dělo ve mně.

Obraz přecházel z mého podvědomí do vědomé mysli…

Věděl jsem – ale nevěděl jsem co, dokud se to náhle neobjevilo. Rovnou z té černé běloby! Skvrna – a pak obrázek.

Otočil jsem se a rozběhl se po prašné cestě. Měl jsem docela dobrou kondici, přesto se mi zdálo, že nejsem dost rychlý.

Branou vily, kolem cypřišů a po travnaté pěšině. Žena seděla přesně tam, kde jsem ji opustil.

Nemohl jsem popadnout dech. Celý zchvácený jsem klesl na lavičku vedle ní. „Podívejte se,“ začal jsem, „nevím, kdo jste, ani nic jiného o vás. Ale nesmíte to udělat. Slyšíte? Nesmíte to udělat.“

( 12 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 12

30.04.2019 14:22:23

KAPITOLA DRUHÁ

Výzva k činu Mám dojem, že nejdivnější (ale to si myslím teď, když o tom všem zpětně přemýšlím) bylo, jak se ani nesnažila o jakoukoli konvenční obranu. Mohla říct: „Co tím pro všechno na světě myslíte?“ nebo „Nevíte, o čem mluvíte.“ Nebo mě mohla jen zpražit pohledem.

Pravda samozřejmě je, že nad to už byla povznesena. Zcela se od všeho oprostila až na dřeň. V tomto okamžiku by ji nic, co by kdokoli udělal nebo řekl, nemohlo překvapit.

Chovala se celkem klidně a racionálně – a to bylo děsivé. Se špatnou náladou se můžete vypořádat – špatná nálada rychle pomine, a čím intenzivnější je, tím výraznější bude i reakce. Klidné a racionální odhodlání je však něco dočista jiného, protože k němu člověk dojde pozvolna a nedá se čekat, že by je jen tak opustil.

Zamyšleně na mě pohlédla, ale nic neřekla. „Každopádně,“ ptal jsem se, „řeknete mi proč?“ Sklopila pohled a sklonila hlavu, jako by uznávala oprávněnost mé otázky. ( 13 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 13

30.04.2019 14:22:23

AGAT HA C HR I S T I E

„To je jednoduché,“ odpověděla, „opravdu mi to přijde jako to nejlepší.“ „Ale v tom se mýlíte. Naprosto a dokonale mýlíte.“ Má prudká reakce se jí nedotkla. Na to byla příliš klidná a vzdálená. „Dlouho jsem o tom přemýšlela. A je to skutečně nejlepší řešení. Je to jednoduché, snadné a… rychlé. A nikomu to… nezpůsobí obtíže.“ Z posledních slov jsem pochopil, že je to, čemu se říká „dobře vychovaná“. Vštípili jí, že brát ohled na druhé je žádoucí. „A co… potom?“ zajímal jsem se. „To se musí risknout.“ „Věříte na něco potom?“ ptal jsem se zvědavě. „Obávám se,“ promluvila pomalu, „že ano. Kdyby pak už nic nebylo – zdá se to až moc krásné na to, aby to byla pravda.

Prostě jen jít spát, pokojně, a pak… už se nevzbudit. To by bylo báječné.“ Zasněně přivřela oči. „Jak vypadaly tapety ve vašem dětském pokoji?“ zeptal jsem se najednou. „Světle fialové kosatce, vinuly se kolem sloupu…“ začala. „Jak jste věděl, že na ně právě teď myslím?“ „Prostě mě napadlo, že byste mohla. To je vše. A jak jste si představovala nebe, když jste byla ještě dítě?“ „Zelené pastviny… zelené údolí, s ovcemi a pastýřem.

Znáte ten chvalozpěv.“ „Kdo vám ho četl, matka nebo vaše chůva?“ „Má chůva,“ pousmála se. „Dobrý pastýř. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych pastýře vůbec kdy viděla. Ale na louce nedaleko od nás se pásla dvě jehňata.“ Na chvíli se odmlčela a pak dodala: „Teď je zastavěná.“ ( 14 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 14

30.04.2019 14:22:23

N E D O KO N Č E N Ý P O RT R ÉT

Pomyslel jsem si: „Zvláštní. Kdyby ta louka zastavěná nebyla, možná by tu teď neseděla.“ A nahlas jsem pokračoval: „Byla jste jako dítě šťastná?“ „Ach, ano!“ O naprosté jistotě jejího souhlasu se nedalo pochybovat. „Až příliš šťastná.“ „To lze?“ „Myslím, že ano. Víte, pak nejste připraven – na některé věci, které se stanou. Neumíte si vůbec představit, že by se mohly stát.“ „Zažila jste něco tragického,“ nadhodil jsem.

Jen zavrtěla hlavou. „Ne, to bych neřekla, nic takového. Nestalo se mi nic neobvyklého. Je to hloupá, otřepaná věc, která se přihodí stovkám žen. Nebyla jsem nijak zvlášť nešťastná. Byla jsem… hloupá. Ano, prostě hloupá. A na světě opravdu není místo pro hloupé lidi.“ „Má drahá, poslouchejte mě. Vím, o čem mluvím. Stál jsem tam, kde teď stojíte vy, měl jsem pocit, stejně jako vy, že nemá smysl žít. Znám tohle oslepující zoufalství, kdy vidíte jen jedinou cestu. A můžu vám říci, má drahá, že to přejde.

Smutek netrvá věčně. Nic netrvá věčně. Existuje jen jeden skutečný utěšitel a léčitel – a sice čas. Dejte mu šanci.“ Mluvil jsem upřímně, ale okamžitě jsem poznal, že jsem udělal chybu. „Vy tomu nerozumíte,“ oponovala. „Vím, co máte na mysli. Cítila jsem se tak. Vlastně už jsem to jednou zkusila – ale nepodařilo se. A potom jsem byla ráda, že se to nepovedlo.

Ale teď je to jiné.“ „Povězte mi o tom,“ vyzval jsem ji. „Přišlo to poměrně pomalu. Víte, je opravdu těžké popsat to jasně. Je mi třicet devět let, jsem velmi silná a zdravá. Je docela možné, že budu žít do sedmdesáti, snad i déle. A tomu ( 15 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 15

30.04.2019 14:22:23

AGAT HA C HR I S T I E

prostě nechci čelit, to je vše. Dalších více než třicet dlouhých prázdných let.“ „Ale ona nebudou prázdná, má drahá. V tom se mýlíte.

Objeví se něco, co je vyplní.“ Podívala se na mě. „A toho se bojím nejvíc,“ namítla téměř neslyšně. „Nechci čelit ani tomu pomyšlení.“ „Ve skutečnosti jste zbabělec,“ řekl jsem. „To ano,“ souhlasila okamžitě. „Vždycky jsem byla. Napadlo mě, jak je někdy zvláštní, že to jiní lidé nevidí tak jasně jako já. Ano, bojím se… bojím se… bojím!“ Nastalo ticho. „Koneckonců je to přirozené,“ pokračovala za okamžik. „Pokud z ohně vyletí žhavý uhlík a popálí psa, už se bude ohně bát. Nikdy neví, kdy může přilétnout další. Je to jistá forma inteligence. Jen naprostý blázen si myslí, že oheň je jen něco ­laskavého a teplého – netuší nic o spáleninách nebo žhavém popelu.“ „Ve skutečnosti je to tedy… štěstí, čemu nechcete čelit?“ Když jsem to vyslovil, znělo to podivně, a přesto jsem věděl, že to zase tak podivné není. O nervech a mysli mám jisté povědomí. Tři z mých nejlepších přátel utrpěli ve válce granátový šok. I vlastní zkušenost mě naučila, co pro člověka znamená být fyzicky zmrzačen – co to s ním může provést.

Vím také, že lze být zmrzačen psychicky. Poškození není vidět, když se rána zahojí, ale zůstává tam. Slabé místo – vada, jste zmrzačený, a nikoli celý. Řekl jsem jí: „To všechno časem odezní.“ Ale tvrdil jsem to s jistotou, kterou jsem uvnitř necítil. Protože povrchové zhojení nic nespraví. Rána sahala do veliké hloubky. „V tomhle riskovat nechcete,“ pokračoval jsem, „ale v něčem jiném, mnohem významnějším, ano.“ ( 16 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 16

30.04.2019 14:22:23

N E D O KO N Č E N Ý P O RT R ÉT

S nádechem dychtivosti, už méně klidně, odpověděla: „Ale to je zcela něco jiného, naprosto. Když víte, jaké věci budou, neriskujete. Ale v neznámém riziku je cosi okouzlujícího, cosi dobrodružného. Koneckonců smrt může být jakákoli…“ Bylo to poprvé, kdy někdo z nás dvou to slovo vyřkl nahlas. Smrt…

A pak, jako by v ní najednou zvítězila přirozená zvědavost, potřásla hlavou a zeptala se: „Jak jste to věděl?“ „Nejsem si jist, že to dokážu vysvětlit,“ přiznal jsem. „Já sám jsem si prošel… inu, něčím podobným. A myslím, že proto jsem to poznal.“ „Chápu.“ Neprojevila ani špetku zájmu o mé zkušenosti a myslím, že to byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodl, že jí budu k službám. Víš, tolikrát jsem zažil opak. Ženské sympatie a něhu.

Nepotřeboval jsem – i když jsem to nevěděl – dostávat, ale dávat.

V Celii nebyla žádná něha, žádná sympatie. Všechnu vyplýtvala a zahodila. Ze svého pohledu udělala hloupost. Byla sama příliš nešťastná, než aby jí zbylo trochu soucitu pro druhé. Nová tvrdá linie jejích úst byla výsledkem všeho prožitého utrpení. Porozuměla rychle – okamžitě si uvědomila, že mně se také „něco stalo“. Byli jsme na tom stejně. Neměla lítost pro sebe a nezbyla jí žádná ani pro mě. Mé neštěstí jí jednoduše zdůvodňovalo mou schopnost odhadnout, co se nedá vyčíst z obličeje.

V tu chvíli jsem pochopil, že je jako dítě. Její skutečný svět byl ten, kterým se obklopila. Záměrně se vrátila do dob dětství, kde hledala únik ze světa krutosti.

Její postoj mě velmi podněcoval. Bylo to něco, co jsem posledních deset let potřeboval. Víš, byla to výzva k činu. ( 17 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 17

30.04.2019 14:22:23

AGAT HA C HR I S T I E

A tak jsem jednal. Měl jsem jedinou obavu, nechat ji tam samotnou. Neopustil jsem ji. Přisál jsem se k ní doslova jako klíště. Vcelku bez odporu se mnou kráčela dolů do města.

Měla dost zdravého rozumu. Uvědomovala si, že její úmysl byl pro tu chvíli zmařen. Nevzdala se ho, prostě ho odložila.

Věděl jsem to, aniž řekla jediné slovo.

Nehodlám zabíhat do podrobností – tohle nemá být kronika toho druhu. Není třeba popisovat pitoreskní španělské městečko nebo jídlo, které jsme si dali v jejím hotelu, či to, jak jsem tajně nechal převézt zavazadla ze svého hotelu do toho, kde bydlela ona.

Nikoli, chci se věnovat jen tomu podstatnému. Věděl jsem, že bych u ní měl zůstat, dokud se něco nestane – dokud se nějakým způsobem nezhroutí a nevzdá se.

Jak jsem řekl, stále jsem se držel po jejím boku. Když odcházela do pokoje, oznámil jsem jí: „Dávám vám deset minut – pak přijdu.“ Netroufal jsem si dát jí více času. Měla totiž pokoj ve čtvrtém patře a mohla v sobě potlačit „ohled na ostatní“, který byl součástí její výchovy, a způsobit obtíže hotelovému manažerovi tím, že místo z útesů skočí z okna. Šel jsem tedy za ní. Seděla na posteli, plavě zlaté vlasy sčesané z obličeje. Nemyslím, že shledávala na tom, co děláme, cokoli divného. Já určitě ne. Nevím, co si mysleli v hotelu.

Kdyby věděli, že jsem vstoupil do jejího pokoje v deset hodin večer a odešel v sedm hodin následujícího rána, předpokládám, že by dospěli k jedinému vysvětlení. Ale s tím jsem si nemohl dělat starosti.

Hodlal jsem zachránit život a nemohl jsem se zatěžovat myšlenkami na něčí pověst.

Sedl jsem si k ní na postel a povídali jsme si.

Povídali jsme si celou noc. ( 18 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 18

30.04.2019 14:22:23

N E D O KO N Č E N Ý P O RT R ÉT

Jak podivná noc, nikdy jsem takovou nezažil.

Nemluvili jsme o jejím problému, ať už byl jakýkoli. Místo toho jsme se vrátili na začátek – ke světle fialovým kosatcům na tapetách, jehňatům na louce a údolí u nádraží, kde rostly petrklíče…

Po chvíli už hovořila pouze ona,, ne já. Pro ni jsem přestal existovat, leda pouze jako jakýsi lidský záznamník, který tam byl, aby se na něj mluvilo.

Mluvila, jak člověk mluví sám se sebou – nebo s Bohem.

Bez jakéhokoli zápalu nebo vášně. Jen prosté vzpomínky, přecházející nesouvisle od jedné události ke druhé. Budování života jako můstku mezi významnými událostmi.

Je to divná záležitost, když se nad tím zamyslíš – věci, které si zvolíme k zapamatování. Protože nějaká volba v tom být musí, jakkoliv snad nevědomá. Schválně se zkus sama zamyslet a vzpomeň si na kterýkoliv rok svého dětství. Vybaví se ti možná pět šest příhod. Nejspíš ani nebyly důležité, a přesto, proč sis zapamatovala z celých těch tří set pětašedesáti dnů právě tyhle? Některé z nich pro tebe v té době ani neměly žádný zvláštní význam. A přesto nějak vytrvaly a zůstaly s tebou i do těchto pozdějších let…

Jak už jsem řekl, té noci jsem právě získal svůj vnitřní pohled na Celii. Mohu o ní psát z pohledu Boha… Pokusím se o to. Řekla mi o všem podstatném i o všem nepodstatném. Nesnažila se vyprávět příběh.

Ne, ale já chtěl! Zdálo se mi, že já jsem zahlédl záblesk obrazu, který ona neviděla.

Odešel jsem v sedm hodin ráno. Nakonec se odvrátila na bok a usnula jako dítě… Nebezpečí pominulo.

Jako bych z jejích ramen sňal břemeno a položil ho na svá.

Byla v bezpečí. ( 19 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 19

30.04.2019 14:22:23

AGAT HA C HR I S T I E

Později toho dopoledne jsem ji doprovodil k lodi a rozloučil se.

A tehdy se to stalo. Co si myslím, že všechno vystihuje…

Možná se mýlím… Snad šlo jen o běžnou, nepodstatnou událost…

O té teď každopádně psát nebudu…

Ne, nejprve se pokusím stát Bohem, ať už selžu, či uspěju.

Zkusím ji dostat na plátno touhle novou, neznámou formou… Slovy… Řadou spojených slov… Žádné štětce, žádné tuby s barvami – žádná z těch drahých, důvěrně známých věcí.

Portrét ve čtyřech dimenzích, Mary, protože v tvém řemesle je čas i prostor…

( 20 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 20

30.04.2019 14:22:23

Obsah Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Kniha první: Ostrov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1/ Žena v zahradě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2/ Výzva k činu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Kniha druhá: Plátno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1/ Domov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 2/ V cizině. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 3/ Babi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 4/ Smrt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 ( 301 )

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 301

30.04.2019 14:22:29

5/ Matka a dcera. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 6/ Paříž. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 7/ Dospívání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 8/ Jim a Peter . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 9/ Dermot. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 10/ Manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 11/ Mateřství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 12/ Mír. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 13/ Kamarádství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 14/ Břečťan. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223 15/ Blahobyt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 16/ Ztráta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 17/ Katastrofa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 18/ Strach. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 Kniha třetí: Ostrov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 1/ Kapitulace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281 2/ Přemítání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285 3/ Rozlet. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 4/ Začátek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 302

30.04.2019 14:22:29

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 303

30.04.2019 14:22:29

Agatha Christie pod pseudonymem

Mary Westmacott

Nedokončený portrét Z anglického originálu Unfinished Portrait, vydaného nakladatelstvím HarperCollins v Londýně roku 2017, přeložila Jana Ohnesorg Obálku navrhla Kateřina Stárková Redigovala Jana Kunová Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 708. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

www.agatha.cz

Nedokonceny_portret_10_(imprimatur).indd 304

30.04.2019 14:22:29