0040506

LUCY

HAWKINGOVÁ

JIRKA A LOĎ ČASU

Ilustroval Garry Parsons

Jirka a lod casu.indd 5

08.03.2021 18:53:25

„Dějiny lidstva se čím dál více stávají závodem mezi vzděláním a katastrofou.“ H. G. Wells

S velkými díky věnováno Sue Cookové, redaktorce populárně-naučných textů v knihách o Jirkovi

Jirka a lod casu.indd 7

08.03.2021 18:53:25

NEJNOVĚJŠÍ VĚDECKÉ POZNATKY! V příběhu z budoucnosti, kde se Jirka nečekaně ocitl, narazíte na řadu úžasných vědeckých poznatků a teorií, kam patří například dilatace času nebo strojové učení! Na konec knihy jsme proto zařadili několik textů od předních odborníků, kteří se zmíněným problémům věnují podrobněji a vysvětlují je na příkladech. Jedná se o vaši budoucnost: přečtěte si o ní, přemýšlejte o ní… a pak se z ní radujte! Zdá se, že vás čeká život v nesmírně zajímavém světě.

Cestování časem a záhada pohybujících se hodin Profesor Peter McOwan profesor angažovaných přírodních věd Queen Mary University, Londýn, Velká Británie

strana 296

Změny klimatu a co s nimi strana 300 Lord Nicholas Stern profesor ekonomie a politických věd na London School of Economics předseda Britské akademie Velká Británie Jídlo v budoucnosti strana 306 Dr. Marco Springmann vedoucí výzkumník v oboru environmentální udržitelnosti a veřejného zdraví na katedře veřejného zdraví na Nuffield College a v programu zaměřeném na budoucnost potravin na Oxford Martin School na Oxfordské univerzitě

Jirka a lod casu.indd 8

08.03.2021 18:53:25

Epidemie, pandemie a zdraví na planetě strana 310 Dr. Mary Dobson St John’s College, Univerzita v Cambridge, Velká Británie Válka za padesát let strana 316 Dr. Jill S. Russel přednášející na University College London, Velká Británie Nadějí politiky… jsi ty!

Andy Taylor konzultant v oblasti politiky a legislativy člen Královské společnosti umění

strana 322

Města budoucnosti Beth West ředitelka sekce pro Londýn ve společnosti Landsec, největší developerské společnosti ve Velké Británii

strana 326

Umělá inteligence strana 332 Dr. Demis Hassabis spoluzakladatel a výkonný ředitel společnosti DeepMind Velká Británie Roboti a etika Dr. Kate Darlingová, Massachusettský technologický institut, USA

strana 338

Internet: soukromí, identita a informace strana 340 Dave King zakladatel společnosti Digitalis, kde působí jako poradce v oblasti nebezpečí na internetu

Jirka a lod casu.indd 9

08.03.2021 18:53:25

Jirka a lod casu.indd 10

08.03.2021 18:53:26

Prolog

P

řijata zpráva z vyrovnávací paměti!“ probral se „ k ži­votu komunikační systém. „Dopplerův princip uplatněn.“ Na palubě vesmírné lodi Artemis dosud panovalo přízračné ticho. Teď ho nečekaně prořízl lidský hlas.

Značně rozezlený lidský hlas. „Jirko, tady máma!“ šramotilo to v přijímači. Maminka očividně zuřila. „Jejda!“ zareagoval Boltzmann Brian, Jirkův mimo­řádně velký robot a v celé obrovské raketě jediný společník. „Myslíš, že bych měl tvoji maminku pozdravit?

Musí se jí po nás stýskat.“ „Ne!“ vykřikl Jirka a snažil se rychle dokormidlovat vzduchem do přední části lodě. Když do Artemis na Zemi nastupoval, vůbec netušil, na jak šílenou pouť se s Boltzmannem vydávají. Jako by si osedlali divokého hřebce a ten s nimi tryskem vyrazil do vesmíru. „Nebo jestli bys…“ napadlo ho a zastavil se mimo dosah vysílač­ky, aby ho neskutečně namíchnutá maminka nezaslechla. „Asi by se ti nechtělo jí říct, že to byl tvůj nápad, co?“ 11

Jirka a lod casu.indd 11

08.03.2021 18:53:26

LUCY HAWKINGOVÁ

Upřel na starého pochroumaného robota prosebný pohled. Jeho přítel byl před nějakou dobou nucen se­skočit na Zem z vesmíru a při návratu do zemské atmosféry mu vysoké teploty sežehly hlavu i trup. Pokaždé, když se na něj Jirka podíval, uvědomil si, že jeho tělo by pobyt mimo raketu nezvládlo. „Ale můj nápad to přece nebyl,“ nechápal Boltzmann „Nemyslím si, že se z téhle šlamastiky dostaneme tím, že mamince budu vykládat báchorky.“ Robot Boltzmann udělal ve zvládání lidských emocích obrovské pokroky, jeden ze základních zvyků mu ale stále zůstával cizí – lhaní.

Jirka si mezitím uvědomil, že nemá smysl mamince, která zůstala na Zemi, cokoli nalhávat. Nezáleží na tom, jak se sem dostali, teď jsou zkrátka s Boltzmannem uvězněni v raketě, která se od Země vzdaluje… a vůbec netuší, jak se vrátit domů. Vzal si mikrofon. „Mami…,“ spustil. „Jirko!“ Ze slaboučkého hlásku nedokázal poznat, jestli maminka zuří, nebo se rozplývá štěstím. Pokud se člověk může smát i plakat zároveň, pak právě tohle maminka dělala. „Jirko!“ „Čau, mami!“ pozdravil ji. „Jirko, kde prosím tě jsi? A ne, že mi řekneš: ‚Ve vesmíru, mami.‘ Za takovou informaci ti pěkně děkuju, Jiří Zelinko, to by mě vážně nenapadlo. Jiříčku? Jiříku!“ „Mami! Haló, mami!“ Jirkovi najednou došlo, že maminka ho nemůže slyšet. Ve vesmíru se zprávy do­stanou 12

Jirka a lod casu.indd 12

08.03.2021 18:53:26

JIRKA A LOĎ ČASU

k člověku se zpožděním, takže maminka k němu sice mluví, ale neví, co jí odpovídá, protože jeho hlas k ní ještě obrovským prostorem nedoputoval. Klidně mohla vzkaz odvysílat už před několika hodinami, nebo dokonce dny, a teď možná vůbec není na příjmu. Jirka posmutněl.

Byl to zvláštní pocit, na jednu stranu sice s maminkou mluvil, ale zároveň se s ní neměl jak dorozumět. „Jiří Zelinko,“ pokračovala, „jak tě vůbec mohlo na­padnout tou nešťastnou raketou odletět a vyděsit nás k smrti?“ Spojení se náhle přerušilo a Jirka slyšel jen šum a bzučení. „Já si to vůbec neuvědomil,“ blekotal nesmyslně do vysílačky, i když mu bylo jasné, že zbytečně. „Nepředstavoval jsem si to takhle.“ Bez velkého přemýšlení se rozhodli rakety zmocnit a připadalo jim to jako báječné dobrodružství. Vůbec nepochybovali o tom, že jejich let brzy a šťastně skončí.

Představoval si, že hned po startu se s Boltzmannem ujmou řízení a dovedou raketu na oběžnou dráhu kolem Země. Několikrát svoji domovskou planetu obkrouží, pak trochu uberou na rychlosti, dráhu opustí a vrátí se domů. Věděl, že se na něj rodiče možná budou zlobit tak, že už bude muset do konce života zůstat na Zemi, ale za to bude let vesmírem v opravdické raketě stát.

Všechno ale probíhalo úplně jinak. Ukázalo se, že Artemis postupuje podle vlastních not. Dráha jejího letu musela být naprogramována předem a všechny pokusy o změnu selhaly. Proti všem předpokladům vystřelila ze 13

Jirka a lod casu.indd 13

08.03.2021 18:53:26

LUCY HAWKINGOVÁ

zemské atmosféry jako dělová koule. Za okýnkem se mihl šedavý obličej Měsíce a Země, kterou nechali za sebou, rychle mizela v dálce, už to byl jen maličký světelný bod ve tmě, tečka uprostřed miliardy ostatních. Řítili se vesmírem, za okýnky proplouvaly jasně světélkující hvězdy. Kontrolky na palubní desce odolávaly všem Boltzmannovým pokusům ujmout se řízení.

S Jirkou zmohli asi tolik, co hlávky salátu, které objevili v jedné sekci rakety vyhrazené pro pěstování. A stejně jako vesmírný salát, který si tu nevzrušeně rostl, mohli jen vyčkávat, jestli jim Artemis odhalí důvod cesty. Že by mířili na Mars, který Jirka považoval za původní destinaci rakety? Nebo na Europu, jeden z měsíců Jupiteru, na který byla podle jeho informací naprogramovaná?

To by je pak čekal delší let. Teď se každopádně zdálo, že jediným jejich cílem je temnota, do které směřují čím dál rychleji. „Zdravím vás, paní Zelinková,“ křičel Boltzmann do vysílačky. „Máme se výborně! Nemějte starosti, raketa je vybavena výbornými tlumiči setrvačnosti, takže nehrozí, že by nás to při obrovském zrychlení nebo naopak zpomalení rozdrtilo, jestli jste si dělala vrásky z tohohle…“ Jirka doufal, že Boltzmannův vzkaz zapadne v hlubinách vesmíru. Měl pocit, že zrovna tohle maminka slyšet nechtěla.

V tu chvíli nečekaně promluvila znovu, tentokrát na­hlas a zřetelně.

14

Jirka a lod casu.indd 14

08.03.2021 18:53:26

JIRKA A LOĎ ČASU

„Erik se snaží vaši raketu otočit. Říká ale, že vám návrat může ještě pěkně dlouho trvat. Je přesvědčený, že Artemis vůbec nenaprogramovali k letu na Europu nebo na Mars. Letíte…“ „Kam?“ vykřikl Jirka. „Kam letíme?“ „Fijůůů bzzz hrkdrk břuch,“ zněla maminčina odpověď, spojení už zase vypadlo. „Prask… prsk… bum…. sss.“ „Mamíííí,“ volal Jirka. Ze všeho nejradši by se okamžitě vrátil do svého pokoje v jejich obyčejném domku v normální, nudné ulici. Byl by tam se sestřičkami, maminka by pracovala v kuchyni a tatínek štípal na zahradě dříví do jejich vlastnoručně postaveného generátoru.

Najednou viděl domov před očima v živých barvách, úplně jako by tam byl. Viděl se, jak vychází ze zahrady a nasává vůni. Maminka zrovna peče svoje proslulé brokolicové muffiny, sestřičky staví a zase boří věže z kostek z třešňového dřeva a zvenku se ozývá pravidelný svistot tatínkovy sekyry. To byl jeho domov. Tam patřil. „Vrum,“ udělal zesilovač. Maminčin hlas zmizel a on byl zpátky v raketě, neosobním prostředí se zatuchlým vzduchem, kde má spoustu balíčků sušených potravin a jako jediného kamaráda robota. Strava pro astronauty nechutnala špatně – existovala v nejrůznějších příchutích, třeba jako „slaninový sendvič“ nebo „mléčný čokoládový koktejl“. Recyklační zařízení na lodi zajišťovalo i oběh vody, takže nehrozilo, že by Jirkovi zásoby jídla nebo pití došly. Ani na společnost robota 15

Jirka a lod casu.indd 15

08.03.2021 18:53:26

LUCY HAWKINGOVÁ

si nemohl stěžovat… jen to zkrátka nebylo jako doma s rodinou a nejlepší kamarádkou Aničkou od sousedů, připravenou kdykoli se pustit do dalšího dobrodružství.

Jenže tentokrát ho Jirka podniká sám a ji nechal doma.

Maminku už nezaslechl, spojení se neobnovilo. Jirka si uvědomil, že s ní zmizela i jeho poslední naděje: do téhle chvíle doufal, že Eriku Bláhovi, tatínkovi kamarádky Aničky a špičkovému vědci (bývalému veliteli Kosmodromu 2 poblíž jejich domova v Liškově, odkud do vesmíru odstartovali), se podaří dostat splašenou raketu Artemis zase pod kontrolu a vrátit ji na Zem. Oni však dál sviští vesmírem. A vůbec netuší kam. S mikrofonem v ruce se sesul na nepoužitelné kontrolky. V přijímači to pořád ještě křupalo, řachtalo a pískalo vysokým tónem, v žádném z těch zvuků ale nedokázal Jirka nic rozpoznat. „Hlavu vzhůru,“ šťouchnul do něj Boltzmann dlouhým kovovým prstem. „Koukej, co jsem našel!“ Jirka zvedl hlavu a unaveně se na něj podíval. „Ostružinový dort,“ usmíval se robot spokojeně a mával mu před očima sáčkem se směsí. „Nová příchuť.

Neříkej, že nemáš radost. Není náhodou čas na večeři?“ Nejzvláštnější na celém pobytu v raketě bylo, že během letu vůbec neměli potuchy, jak rychle plyne čas. Jirkovy hodinky se zřejmě zastavily. Boltzmannův vnitřní přístroj pro měření času se choval prazvláštně, z ovládacích panelů nic nevyčetli a dny nemohli počítat ani podle východů a západů slunce.

16

Jirka a lod casu.indd 16

08.03.2021 18:53:26

JIRKA A LOĎ ČASU

Chodili spát a probouzeli se podle toho, jak se jim zrovna chtělo. Když se Jirka potřeboval trochu prospat, zalezl si do celkem pohodlné kóje, Boltzmann polehával po lodi a baterie si dobíjel ze zásob solární energie. Čas trávili povídáním, Boltzmann si pilně dělal poznámky, jak se chovat víc jako humanoid než robot. Po nějaké době si Jirka všiml, že Boltzmann začíná přebírat jeho gesta! Byl to zvláštní pocit mít robota jako zrcadlo.

Tak jim ubíhaly dny, alespoň Jirka se domníval, že jsou to dny. Když na ně z vysílačky až ze vzdálené Země promluvil jiný dobře známý hlas, nedokázal by říct, jak dlouho už letí. „Jirko!“ ozvalo se. „Jirko!“ Byla to jeho nejlepší kamarádka Anička. S Aničkou se ocitli na Europě, ledovém měsíci, kde přemohli největšího zloducha všech dob Aliotha Meraka, vrátili se na Zem a doslova na poslední chvíli zachránili skupinu dětí, které už seděly v raketě Artemis připravené na rampě ke startu. Merak měl v úmyslu shromáždit nejchytřejší děti planety a vyslat je na tajnou misi do vesmíru, aby pro něj ve Sluneční soustavě pátraly po známkách života. Jirka s Aničkou ale včas zasáhli a osvobodili je, i když Meraka nechtěně při kvantové teleportaci rozprášili na částečky. Během transportu se rozpadl a nikdo už ho nikdy nedá dohromady.

Vesmírnou loď Artemis ale bohužel zcela tajně vy­mys­ ­lel a sestavil právě Merak a jen on věděl, jak ji ovládat.

Po jeho zmizení už neexistoval na Zemi opravdu nikdo, kdo by věděl, jak funguje. A jak Jirka právě zjistil, ani 17

Jirka a lod casu.indd 17

08.03.2021 18:53:26

LUCY HAWKINGOVÁ

Aniččin tatínek Erik, člověk s geniálním mozkem, nedokázal Artemis odklonit od jejího záhadného cíle. „Aničko!“ hlaholil Jirka a snažil se co nejrychleji doplout ke komunikačnímu portálu. Na pohyb v prostředí s mikrogravitací se stal úplným přeborníkem a zvládal v něm nejrůznější zajímavé přemety a veletoče.

Anička mluvila strašně rychle. „Jirko! Netuším, jestli tam ještě vůbec jsi nebo jestli mě slyšíš, ale jestli můžeš, ozvi se, prosím tě. Jsme ve strašným průšvihu.“ „Já bych rád,“ reagoval Jirka. „jenže vůbec nevím, jak

18

Jirka a lod casu.indd 18

08.03.2021 18:53:26

JIRKA A LOĎ ČASU

se dostat domů. Nikdo to neví. A co myslíš tím, jestli tu vůbec ještě jsem? Pomoz mi, Anče.“ „Všechno se změnilo,“ vysvětlovala Anička a její hlas zněl najednou v komunikačním zařízení jasně jako zvon.

Na jednu stranu to pořád byla ona, na druhou mluvila nějak jinak: dospěleji a sebevědoměji. A taky vyděšeně. „Všechno se zvrtlo. Svět je vzhůru nohama, Jirko.

Všechno je v troskách. Nedokázali jsme tomu zabránit.

Jsi tam, Jirko? Potřebuju tě! Erik tě potřebuje.“ Jirkovi přeběhl mráz po zádech. Slyšet, jak ho kamarádka přes nekonečné dálavy pustého prostoru mezi nimi prosí o pomoc a on pro ni nemůže vůbec nic udělat, ani jí v reálném čase odpovědět, mu rvalo srdce. Boltzmann vedle něj také úplně ztuhl, jako by ho, stejně jako Jirku, po těch novinkách hrozně píchlo u srdce. „Co je s Erikem?“ dožadoval se odpovědi Jirka. Dobře ale věděl, že Anička ho v tu chvíli nemůže slyšet. Bylo mu jasné, že oba jen křičí do prázdna, jako když člověk posílá po moři lahev se zprávou a doufá, že ji někdo najde a odpoví. „To ne!“ vykřikl Boltzmann, na robota opravdu pro­ cítěně. „Erik ne!“ „Pšššt,“ okřikl ho Jirka. „neslyším, co Anička říká.“ „Erik zmizel,“ pokračovala mnohem tišeji, ale od­­ povídala, jako by otázku slyšela. „Na něčem pracoval, Jirko, a oni ho odhalili. Někdo ho zradil. Snažil se proti nim bojovat, ale teď je pryč. Nevím kde. Máme strach, že…“ Zadýchávala se, jako by někam běžela.

19

Jirka a lod casu.indd 19

08.03.2021 18:53:27

LUCY HAWKINGOVÁ

„Kdo jsou to oni?“ zajímalo Jirku. Věděl, že se ptá zbytečně, ale nedokázal se udržet.

Jako odpověď zazněl z druhé strany jen výkřik, zaplnil prostor obrovské a z velké části prázdné rakety a donekonečna se odrážel od stěn. „Aničko! Aničko!“ volal do vysílačky.

Ta se ale úplně odmlčela, žádné odpovědi se nedočkal.

Rozběhl se k okýnku, snad čekal, že za ním uvidí Aničku vznášet se ve vesmíru. Naskytl se mu však jen pohled do nekonečného kosmu plného jasných hvězd, prazvláštních vesmírných útvarů a obrovských kusů hornin, které rotovaly kolem nich ve světelném představení. Úplně se mu zastavilo srdce. Aniččina zpráva byla posledním, zoufalým voláním o pomoc, a to ani nemohla mít jistotu, že ji uslyší.

Boltzmann s Jirkou na sebe beze slov pohlédli, robot a kluk, mechanické oči se setkaly s lidskými. „Cítíš to taky, Boltzmanne, viď?“ ujišťoval se Jirka. „Na Zemi se muselo stát něco příšernýho.“ Robot přikývl. „Vidím, jak odloučením od domova trpíš,“ odpověděl. „A i když nepatřím na vaši planetu tak moc jako ty, začíná mi samotnému připadat, že jsme doletěli již dost daleko. Podle mě už jsme si sen o cestě vesmírem splnili a pomalu nastal čas na návrat.“ „Kam tahle loď vlastně letí?“ zeptal se Jirka. „To ti Alioth nikdy neprozradil?“ Boltzmann zavrtěl hlavou. „Můj pán byl mužem mnoha tajemství,“ vysvětloval a doplul prostorem ke kontrol20

Jirka a lod casu.indd 20

08.03.2021 18:53:27

JIRKA A LOĎ ČASU

nímu panelu, kde zahájil další cílený útok na řídicí systém lodi Artemis. „A také velký herec. Když řekl, že tahle raketa míří na Europu, mohl sis být jistý, že právě tam se Artemis určitě nikdy nepodívá.“ „Jak dlouho už vlastně letíme? Proč tu nejsou žádný hodiny?“ divil se Jirka. Při přepínání tlačítek a zadávání příkazů nemohl být Boltzmannovi nijak užitečný. „Proč tady nahoře neexistuje čas?“ „Čas existuje pořád,“ opravil ho Boltzmann. „Neustále plyne vpřed. My jen nevíme, kolik času uběhlo a jak rychle letíme. Je ale pravda, že tlumiče setrvačnosti, kterými je raketa vybavena, mě k úvahám o rychlosti letu přiměly…“ „Musíme domů, Boltzi,“ prohlásil Jirka rozhodně. „Je mi jedno, co je pro to třeba udělat! Potřebují nás tam.“ Boltzmann provedl další marný pokus dostat se do systému a vyrvat řízení jakési neviditelné síle, která měla loď ve své moci. Za okénky se míhaly hvězdy a skládaly se do světélkující duhy. Jirka chvilku nic neříkal a nechal se unášet myšlenkou, že je možná jediným člověkem, který se kdy dostal ze Země takhle daleko! Jen není jisté, že se mu podaří i vrátit, aby o tom všem mohl vyprávět… A jestli se vrátí, v jakém stavu Zemi najde?

Boltzmann zmožený úsilím o změnu kurzu si unaveně utřel čelo. Jirka se málem v duchu rozesmál. Roboti se přece nepotí, Boltzmann si nic z očí utírat nemusel, ale odkoukal to gesto od lidí a rád ho používal na znamení, že se pěkně nadřel.

21

Jirka a lod casu.indd 21

08.03.2021 18:53:27

LUCY HAWKINGOVÁ

Robot sice další snahu ovládnout raketu vzdal, ta se ale najednou rozhodla, že k nim promluví. „Nejzazší bod letu dosažen,“ oznámila jim a Jirka s Boltzmannem nadskočili tři metry vysoko. „Dobře, a co teď?“ křičel Jirka. Vlastně se vůbec ne­musel ptát. Obrovská raketa, která do téhle chvíle od­hodlaně prorážela temnotu vesmíru, se téměř zastavila a pak se konečně začala otáčet. „Boltzi!“ nadechl se Jirka. Váhal, jestli to vůbec vy­slovit. „Myslíš, že…?“ „Už to tak bude!“ zubil se robot od jednoho sežehnutého kovového ucha k druhému. „Jó!“ radoval se Jirka, obrovskými skoky se vzduchem přihnal k robotovi a pevně ho objal. „Otáčíme se!

Za nějakou dobu budeme…“ „Doma,“ vyšlehlo z komunikačního portálu ledově.

Jirka s Boltzmannem v objetí zkoprněli. „Neopouštějte své domovy,“ pokračoval kdosi zřetelně a příkře. V pozadí slyšeli kvílení připomínající stovky poplašných sirén. „Obyvatelé planety Země!“ slyšeli. „Zachovejte klid.

Zůstaňte ve svých domovech. Uposlechněte příkazů. Toto není cvičný poplach. Opakuji. Toto není cvičný poplach.“ Hlas dál vyštěkával rozkazy, ale Jirka s Boltzmannem zaslechli ještě něco jiného, prudký, silný výbuch.

Připadalo jim, že se to klidně mohla otřást celá Země a do atmosféry a dál do vesmíru začal stoupat obrovský mrak plynu.

Rozhostilo se ticho.

22

Jirka a lod casu.indd 22

08.03.2021 18:53:27

1. kapitola

R

aketa se strašlivým rachotem dosedla na zem. Několik minut se nebezpečně kymácela ze strany na stranu, ale naštěstí se nepřevrátila. Zaklíněná v ka­menité půdě připomínala vesmírnou napodobeninu šikmé věže v Pise. Kolem se zvedla mračna prachu. Pohled na loď by byl úchvatný…, kdyby tu byl někdo, kdo by ho ocenil. Na všechny strany se kilometry daleko táhla jen vybledlá píseč­ná poušť, pustá jak měsíční planina pod spalující mléčně bílou oblohou.

Loď se konečně přestala hýbat, dva kosmonauti uvnitř si ale ještě nechávali bezpečnostní pásy zapnuté.

23

Jirka a lod casu.indd 23

08.03.2021 18:53:27

LUCY HAWKINGOVÁ

„Je mi trochu špatně,“ posteskl si Boltzmann a oči měl stále ještě zavřené. „Neblázni,“ napomenul ho Jirka. „Jsi robot, nemůže se ti dělat špatně.“ „Může,“ protestoval Boltzmann. Během vesmírného letu v Jirkově společnosti začal věřit, že není pouze robotem inteligentním, ale i velmi vnímavým. „Poznám, co mi je!“ Jirka sice dával před pocity přednost faktům, ale nechtěl se teď pouštět s Boltzmannem do diskuse o tom, jak se cítí. Raději se proto zeptal: „Přistání dokončeno?“ „Ano. Děkuji ti, Boltzmanne!“ odpověděl robot na­kvašeně sám k sobě. „Děkuji ti, Boltzmanne,“ zamumlal Jirka. „Zajímavý přistávací manévr.“ „Sedíme na povrchu nějakého vesmírného tělesa?

Sedíme. Takže jsme přistáli.“ „To není vtipný,“ durdil se Jirka. „Jsme na Zemi, nebo ne?“ „Doufám,“ odpověděl robot a rozhlížel se kolem. „S jistotou to ale tvrdit nemůžu.“ „Co když ne?“ vyděsil se Jirka. „Co když jsi s raketou přistál na špatný planetě?“ Sotva to vyslovil, uvědomil si, že udělal chybu. Boltzmann se totiž během jejich dlo­uhé cesty vesmírem začal svým chováním velmi podobat lidem. A tak na jakýkoli náznak kritiky reagoval velmi popudlivě.

24

Jirka a lod casu.indd 24

08.03.2021 18:53:27

JIRKA A LOĎ ČASU

„Hele, dělal jsem, co jsem mohl!“ vykřikl. „Ty bys především neměl zapomínat, že ve vesmíru jsme se ocitli kvůli tobě.“ „No jo, no jo,“ povzdechl si Jirka. „Díky, že ses na tu cestu vydal se mnou. Raketu bych sám řídit nesvedl.“ „To nestojí za řeč,“ odpověděl Boltzmann o poznání spokojeněji. „Doteď jsem neměl možnost strávit tolik času s člověkem. Bylo to velmi poučné. Jako robot jsem si nikdy nepředstavoval…“ Zarazil se. „Roboti samozřejmě představy nemají,“ opravil se. „Nikdy mě nenapadlo, že se mi poštěstí skamarádit se s lidskou bytostí. A jiného člověka než tebe bych za kamaráda nechtěl. Astronaute Jiří, jste nejlepším reprezentantem svého živočišného druhu,“ pochválil ho.

Jirkovi se nečekaně stáhlo hrdlo. „Díky, Boltzi!“ odpověděl. „Ty jsi zase nejlepší robot. Vlastně ne…,“ odkašlal si, „nejlepší přítel, z robotů i lidí.“ Boltzmann se usmál, pak natáhl mechanické ruce a kleštičkovitými prsty rozepnul Jirkovi pás. „Vystoupíme?“ „Já jsem pro,“ prohlásil robot. „Nevím, jak ty, ale já už si nutně potřebuju protáhnout nohy!“ „Ale jak to uděláme?“ přemýšlel Jirka. „Nejsme trochu moc vysoko nad zemí? Co když si při výstupu polámu kosti?“ „Díky tomu,“ konstatoval Boltzmann při pohledu z okýnka, „že jsem s lodí přistál na výšku – sám se musím pochválit za tak chytrý tah – se spodní část rakety 25

Jirka a lod casu.indd 25

08.03.2021 18:53:27

LUCY HAWKINGOVÁ

rozdrtila a my jsme mnohem níž, než bychom byli normálně. Tvým kostem by se při výstupu nemělo nic stát.“ Při odletu je k palubním dvířkům vyvezl výtah uvnitř odpalovací věže. Teď se Jirka pohledem z okýnka pře­svědčil, že Boltzmann má pravdu. Byli sice pořád dost vysoko nad povrchem planety – Země? –, ale připadalo mu, že skočit se ještě dá, i když okýnka se při přistávání strašně zašpinila a on viděl jen jakousi bílou pláň. „Kde teda jsme?“ zkoumal ovládací panel lodi, jestli z něj nevyčte nějaké informace o místě přistání.

Ale loď už úplně přestala fungovat. Z kdysi neohrožené Artemis, která bez zábran zamířila za hranice Sluneční soustavy, byla už jen hromada šrotu, tmavých displejů a nepoužitelných tlačítek. „Ani jeden přístroj, co mám v sobě, se nedokáže připojit k žádné síti,“ oznamoval Boltzmann. „Nechápu proč. Doufám, že jsme opravdu na Zemi. Nemám zrovna náladu seznamovat se s novou planetou.“ „Je tu ještě jeden docela důležitý háček,“ připomněl Jirka. „Jestli nejsme na Zemi, pak možná nemůžu dejchat zdejší vzduch…“ „Půjdu první,“ nabídl se Boltzmann šlechetně, „a pro­ věřím to. Možná mi to bude chvilku trvat…“ „Díky,“ zamumlal Jirka. S tím, že Boltzmann vyleze z lodi jako první, si hlavu nelámal. Průzkum situace nebyl pro robota zdaleka tak nebezpečný jako pro člověka. Znovu zamžoural z okna. Do kterého kouta 26

Jirka a lod casu.indd 26

08.03.2021 18:53:27

JIRKA A LOĎ ČASU

Země – tedy alespoň doufal, že jsou na Zemi – se to, proboha, dostali? „Těšíš se?“ zeptal se Boltzmann, ještě než otevřel palubní poklop. „Strašně,“ přikývl. „Na mámu a na tátu. A na Anču!

Chci taky zjistit, co se tu stalo. Co znamenala ta divná zpráva, kterou nám poslala? Doufám, že už zvládli dát zase všechno do pořádku… A mám hlad! Dal bych si nějaký opravdický jídlo…“ „Osobně,“ poznamenal Boltzmann, „nebo spíš robotně se už nemůžu dočkat, až se zase setkám se svými mechanickými bratry tady na Zemi a podělím se s nimi o nové poznatky o lidech. Řekl bych, že je nadchne, až…“ „Rozumím,“ přerušil Jirka Boltzmannovy úvahy, kterých si při cestě vesmírem užil až dost, „ale teď sebou hoď. Musíme se z rakety dostat, než se všechno vypne a my tu uvízneme navěky.“ „Tadá,“ zvolal robot, když se palubní dvířka rozlétla a jim se naskytl panoramatický pohled na svět pod nimi – lépe řečeno, naskytl by se, kdyby bylo něco vidět. Začal foukat vítr a navál dovnitř mazlavý písek i částečky sazí, které se jim okamžitě lepily na tělo. „Fujtajbl,“ komentoval to Boltzmann a snažil se minia­ turní vločky setřít z kovového krunýře. „Nevzpomínám si, že by Země byla takhle zaneřáděná. Ale mám dobrou zprávu! Zdejší vzduch dýchat můžeš – provedl jsem zkoušku a jeho složení je pro tebe ještě bezpečné.

27

Jirka a lod casu.indd 27

08.03.2021 18:53:27

LUCY HAWKINGOVÁ

„Jak to myslíš ještě bezpečné?“ nechápal Jirka, sundal si helmu a rozkašlal se. Vzduch měl hnusnou pachuť a byla v něm cítit zrníčka. „Obsah oxidu uhličitého je strašně vysoký,“ začal robot nejistě vysvětlovat. „Vyšší, než si pamatuju. Ve vzduchu je mnohem méně kyslíku a o dost víc skleníkových plynů. Ale řekl bych, že přežiješ, pár minut určitě.“ Jirka vykoukl ven palubním poklopem, rozhlédl se a několikrát pšíkl. Došlo mu, že okýnka rakety nejsou špinavá, ale že je tu zkrátka jen holá poušť, která se táhne dlouhé kilometry všemi směry a tu a tam na ní roste zakrslý strom s pokrouceným kmenem. Přehodil jednu nohu ven z otvoru a chystal se seskočit na zem.

Snad celý život si představoval, jak jednou vystoupí z vesmírné rakety a udělá první krok na neznámé planetě.

Teď měl ale pocit, že se jeho sen proměnil v noční můru – přistáli kdesi na Zemi a přitom poškodili raketu. Navíc pořád netušili, zda jsou vůbec na Zemi. Každopádně to tu bylo úplně opuštěné a ponuré, nikdo je nevítal. Vůbec nic tu nepřipomínalo domov.

Rychle sklouzl dolů. Kvůli hustému vzduchu na tomto prazvláštním místě byl celý povrch rakety jakoby ulepený a také skafandr k Jirkovi najednou přilnul.

Boltzmann sjel hned za ním a obrovskými kovovými chodidly dopadl do písku plného kamínků. Náhlá gravitace působila Jirkovi problémy, cloumalo to s ním ze strany na stranu a on se ze všech sil snažil získat rov­ nováhu.

28

Jirka a lod casu.indd 28

08.03.2021 18:53:27

JIRKA A LOĎ ČASU

„Koukni,“ upozornil ho Boltzmann a ukazoval pod sebe. „Stojíme v korytu řeky!“ „Myslíš?“ zkoumal Jirka popraskanou zem a hledal další indicie. „Ale kde je voda?“ „Vyschla,“ vysvětloval Boltzmann, „kdysi tu však byla.“ „Vypadá to tu strašně smutně,“ podotkl Jirka a nafoukl tváře. „Proč přistála Artemis zrovna tady? Jaký měla důvod vybrat si právě tohle místo?“ „Rozhodně chtěla letět sem. Zvolila si trasu i místo přistání. Celou dobu jsme byli jen pasažéři. Takhle ji musel naprogramovat můj pán.“

29

Jirka a lod casu.indd 29

08.03.2021 18:53:28

LUCY HAWKINGOVÁ

„Ale proč?“ přemýšlel nahlas Jirka. „Proč by Artemis naprogramoval, aby proletěla vesmírem a pak skončila v takovýhle pustině? Vždyť tu vůbec nic není!“ Stáli tu vedle sebe, kluk ve skafandru a obrovský, do černa ohořelý robot. Zírali na prázdnou krajinu a snažili se něco objevit. „Vidíš něco?“ zamumlal Jirka a mžoural přitom do dálky. „Ne,“ odpověděl Boltzmann, „jen pusto a prázdno.“ Příděly jídla na vesmírný let jim vydržely přesně do přistání. Ve slunečním žáru uprostřed pouště si Jirka uvědomil, že brzy bude muset najít vodu.

Jak tam oba stáli a očima pátrali v oparu horkého vzduchu v dálce, ani jeden si nevšiml, že se k nim zezadu něco blíží. V příštím okamžiku kolem nich přepochodovala armáda robůtků a s nezřetelným klapáním si to namířila k jejich raketě. Jakmile k ní dorazila, okamžitě ji začala velmi promyšleně a rychle rozebírat na součástky. „Hej!“ volal na ně Jirka. „To je moje loď!“ Miniaturní roboti si ho však vůbec nevšímali. Absolutně je nezajímal. Soustředili se jen na ničení rakety, sundali nápis Artemis a rozbili ho na kousíčky. „Nech to na mně,“ nabídl se sebevědomě Boltzmann, „se mnou mluvit budou.“ Došel k nim a oslovil je. Shromáždili se kolem něj, odpovídali mu… a očividně z něj měli legraci! Za chvíli se obrátili zpátky k raketě, roz­řezávali ji a jednotlivé díly odnášeli pryč jako pracovití mravenečci. Boltzmann se schlíple vrátil k Jirkovi.

30

Jirka a lod casu.indd 30

08.03.2021 18:53:28