Issuu

DÍL

PRVNÍ

D��

Kapitola 1.

Ležela jsem vedle něj a čekala na jeho obligátní otázku. Mohla bych vsadit svůj krk, že mi ji položí i tentokrát. „Líbilo se ti to?“ zeptal se, jako pokaždé, když jsme se spolu milovali. „Jistě,“ odpověděla jsem automaticky a přemýšlela, co s ním je, že vždy potřebuje ujistit, jak je dobrý. Možná jsem divná já, napadlo mě, nejspíš mu to dostatečně neumím dát najevo. Uvědomila jsem si, že moje naučená odpověď nijak zvlášť nevypovídá o mých pocitech. „Zdálo se mi, jako bys tu chvílemi ani nebyla,“ řekl trochu ublíženě. „Bylo to hezký, jen jsem strašně unavená. Je toho na mě teď nějak moc.“ „Já vím, pro samou práci už na sebe, ani na děti nemáme čas. Přemýšlel jsem o tom. Vezmeme do ﬁrmy další zaměstnance a rozdělíme si práci. Ty se budeš starat jen o obchod a já zajistím dopravu a technické záležitosti.“ „Můžeme si je dovolit?“ „Samozřejmě. Vždyť víš, že bilanci máme velmi dobrou. Vezmeme dalšího technika a ty si najdeš nějakou asistentku.“ Zamyšleně se dívám na svého muže, který je ještě stále velmi přitažlivý, a s údivem se ptám sama sebe, kam se poděla romantika. Teď jsme se milovali a za několik vteřin už zase mluvíme o práci. Nejspíš nás už nic jiného ani nezajímá. „Dane, já nechci žádnou asistentku, znamenala by pro mě jen další zdržování. Víš, jak dlouho by trvalo,

R�� P��

než bych jí vysvětlila svůj systém práce? Ne, nepřipadá v úvahu.“ „Ale ano, já na tom trvám. Vybereš si nějakou schopnou holku a uvidíš, že to brzy bude mnohem lepší. Hlavně musí mít dobrou španělštinu a budeme si nakupovat zboží bez prostředníků. Tím ušetříme, pak přibereme další lidi a konečně budeme mít my dva více času.“ „Aha, já věděla, že to nebude jen tak,“ povzdychla jsem si, „mluvíš o tom, jak nám chceš ulevit, ale jedním dechem řekneš, že si budeme nakupovat my. Uvědomuješ si vůbec, o čem mluvíš?“ „Nemyslel jsem hned teď, ale je to podle mě jediný logický další krok. Na nákup najdeme někoho přímo ve Španělsku a zaměstnáme ho. Budeme mít jistotu, že zboží bude kvalitní a ty se o to nebudeš muset vůbec starat.“ „Tím si právě nejsem tak jistá,“ řekla jsem unaveně a pak už jen bezmocně zavřela víčka. Za týden Dan vešel odpoledne do mé kanceláře a hned ve dveřích mi hlásil, že za pár dní uděláme výběrové řízení na nové lidi do ﬁrmy. „Já jsem o tom, ale ještě moc nepřemýšlela. Proč jsi nepočkal na můj souhlas,“ řekla jsem naštvaně. „Právě proto, že bys to odkládala do nekonečna. Moc dobře tě znám. Zavolal jsem do agentury lidských zdrojů a ti se zavázali zvýšit intelektuální kapitál naší ﬁrmy. Jak ti to zní?“ ptal se s uličnickým úsměvem. „Báječně,“ odpovím sarkasticky, „intelektuální kapitál navýšíme, vhodnou organizační kulturu a pozitivní klima vytvoříme a to vše za pomoci poznatků z oblasti psychologie, pedagogiky a sociologie. Poté vám to patřičně naúčtujeme! Už se moc těším.“ „Nebuď protivná, slyšel jsem, že jsou opravdu dobří. Dělám to pro nás, tak mi dej šanci.“

D��

„Jako by na mně záleželo. Děláš si stejně, co chceš!“ „Nebruč,“ zašklebil se na mě tak, že jsem se proti své vůli musela usmát. „Takhle tě mám rád. Mimochodem dnes ti to moc sluší. Na večer jsem zamluvil stůl u Číňana. Nekoukej na mě tak. Výslovné Markovo přání. Co pro něj máme?“ „Cože?“ „No, co máme pro našeho syna k narozeninám?“ zeptal se znovu důrazně. „Ty nevíš, že jsi ho před deseti lety porodila?“ „Pane bože, já zapomněla!“ „Ty vážně nic nemáš? Tak máme průšvih. Co mu koupíme?“ „Já nevím, neříkal ti, co by chtěl? Úplně mi to vypadlo. Jsem vážně strašná matka.“ „Nejsi, ale aspoň vidíš, že někoho, kdo ti pomůže, potřebuješ. O dárek se postarám, mluvil nedávno o novém kole, tak se po něčem rychle podívám.“ „Budeš moc hodný,“ špitla jsem zahanbeně. Už byl dávno pryč a já ještě stále přemýšlela o svém selhání. Musela jsem uznat, že měl nejspíš pravdu. Takhle už to vážně dál nešlo. Najednou jsem na svého muže dostala iracionálně vztek. Stejně za to může on. Ta jeho neustálá snaha o expanzi nás jednou zničí. Když jsme začínali podnikat v dopravě, měli jsme pět kamionů, dnes jich je sto, k tomu velké sklady a ještě toho evidentně není dost. Teď budeme zeleninu a ovoce, které pro své zákazníky přepravujeme, ještě sami vykupovat a prodávat. Budeme mít ještě víc peněz, lepší auto, děti dáme do dražších škol, ale kvůli neustálé práci si z toho nic neužijeme a za deset let dostaneme infarkt. Z malé ﬁrmy se stala obluda, které jsem se začínala pomalu bát. A to je všechno??? Už mě nic nečeká?

R�� P��

Zmocnila se mě neurčitá touha. Nic mi nechybělo, měla jsem hodného muže, zdravé, krásné děti, práci, která mě bavila, peníze a najednou se objevil pocit, že se mi něčeho nedostává. Jako bych nemohla dýchat. Zaplavil mě náhlý smutek a já cítila, že mám v očích slzy. Asi jsem vážně přetažená, nebo mám krizi středního věku. Brzy mi bude čtyřicet, tak na ni mám nárok, pomyslela jsem si a znovu se soustředila na papíry, které jsem měla před sebou.

D��

Kapitola 2.

V pondělí přišly od „lidských zdrojů“ papíry uchazečů.

Vzdělání, praxe, schopnosti, předpoklady, analýza osobnosti... Koukala jsem do nich a přemýšlela, jestli jsou za tím vším také nějací lidé. Dan si vše se zájmem pročítal a pak vybral čtyři složky. „Dvě pro mě a dvě pro tebe. Myslím, že tihle vyhovují nejvíc, co?“ „Když myslíš,“ odpověděla jsem bez zájmu. „Tobě je jedno, s kým budeš pracovat?“ zeptal se podrážděně. „Není, právě proto se rozhodnu, až se s nimi seznámím osobně. Vezmu to pudově. Buď to pude, nebo nepude.“ „Jsi hrozná, víš o tom?“ „Jo, proto sis mě vzal.“ „Vzal jsem si tě, protože jsi byla nejkrásnější holka na škole. Jen jsem se na tebe podíval a už jsem měl v kalhotách vzbouření. Bože, ty tvoje dlouhý nohy mně braly dech.“ „Děkuji za upřímná slova, já myslela, že to bylo kvůli mému nadprůměrnému intelektu,“ řekla jsem sarkasticky. „Ten byl až na druhém místě, k tomu se poctivě přiznávám,“ odpověděl se smíchem. „A proč sis vybrala ty mě?“ „Nejspíš proto, že jsem byla vybrána,“ vypadlo ze mě. Nebylo to zvlášť lichotivé ani pro něj, ani pro mě, ale uvědomila jsem si, že to tak nějak nejspíš bylo. Dan

R�� P��

mě chtěl a on vždy dostal, co si zamanul. Byl už prostě takový. „Hm, to nebylo přesně to, co bych rád slyšel. Něco lepšího?“ Jeho hezká tvář se protáhla, jako vždy, když byl s něčím nespokojený. „Dobře,“ odpověděla jsem rychle, abych zahnala jeho rozladění, „byl jsi nejžádanější kluk v ročníku a vybral sis právě mě, takže já jsem jen radostně souhlasila.“ Bingo!!! Odpověděla jsem správně, na tváři se mu usadil samolibý úsměv. Ve středu jsme vybrali po pohovoru naše dva nové zaměstnance. Nejprve nového technika Petra a pak jsem se rozhodovala já. Obě uchazečky byly zřejmě schopné, ale jedna byla napůl Španělka, a tak jsme ji už předem trochu preferovali, vzhledem k tomu, že jsme chtěli obchodovat přímo s pěstiteli. Měli jsme pocit, že by nám mohla být užitečná při jednáních, protože bude dobře znát místní poměry. Šlo jen o to, jestli budu mít pocit, že s ní dokážu pracovat. První dívka se zdála výkonná, ale na můj vkus byla příliš upjatá a studená. Potom vstoupila Anna, hezká, mladá žena s milým úsměvem na rtech. Byla mi sympatická hned od první chvíle. Přesto jsme si nechali čas na rozmyšlenou. „Já bych byl pro Annu,“ řekl nakonec Dan. „Proč?“ „Protože je hezčí,“ odpověděl se smíchem. „Jsi šovinista, miláčku. Doufám, že ctíš, že co je v domě, není pro mě. Takže na ni ani nemysli!“ „Buď v klidu, tu vybíráme pro tebe, ale je vážně krásná.“ „Nemám se začít bát?“

D��

„Neblázni, vždyť víš, že já jsem na zrzky. Dnes večer ti to dokážu.“ „Dobře, tak tedy Anna, řekla jsem téměř bezstarostně a to jedině proto, že mě ani ve snu nenapadlo, co mi tohle rozhodnutí přinese. Byla milá, pracovitá, ochotná a hlavně bystrá, takže brzy dělala část mé práce za mě. Vycházely jsme spolu dobře. Navíc mě bavila, protože byla vtipná. I naše děti si ji oblíbily, když často suplovala mě nebo Dana, pokud jsme neměli čas je odvézt na kroužky. Všimla jsem si, že na ní při poradách nejedno mužské oko zálibně spočinulo, ale ona si mužů nevšímala. Soustředěně si dělala poznámky a občas se podívala na mě, když se někdo dlouho a zbytečně rozpovídal. Někdy se nepatrně usmála a v té chvíli se jí neuvěřitelně rozzářil obličej. Vždy mě ta rychlá proměna překvapila. Musela jsem uznat, že je opravdu půvabná. Tmavé oči, dlouhé husté vlnité vlasy, úzký obličej, výrazné lícní kosti, plné rty a postavu, že by mohla rovnou na molo. Přesto jsem z ní měla pocit, že si svou krásu snad ani neuvědomuje, i když málokdo z nás, kteří jsme byli kolem, byl vůči ní imunní. „Mami,“ ozvalo se jednou ráno u snídaně, „může si mladší kluk vzít starší holku?“ „Když ji má rád, tak asi jo. Tobě se líbí nějaká spolužačka z vyšší třídy?“ „Ne, mně se líbí Anna.“ „Ty seš blbej, ta je na tebe moc stará,“ vyprskla naše patnáctiletá dcera Veronika. „Ty seš blbá, není stará a je hezká.“ kontroval okamžitě Marek. Už je to zase tady! Snažila jsem se uklidnit situaci dřív, než se rozhoří nelítostná bitva. „Dejte pokoj aspoň u jídla!“

R�� P��

„Máš pravdu, je krásná, ale není pro tebe. Až vyrosteš, najdeš si jinou. Třeba ještě hezčí,“ usmíval se Dan. „Ne, najdu si ji. Jinou nechci!“ „Jsi umanutej jako tatínek, viď?“ pohladila jsem ho po vlasech. „Jenže, ono to nezávisí jenom na tobě. Musela by tě chtít i ona.“ „A kdyby chtěla, tak můžu?“ „Jasně,“ souhlasila jsem s úsměvem, protože jsem moderní matka a bez výhrad podporuju ego svého dítěte. „Zajímavý,“ ozvalo se naštvaně, „jemu byste dovolili o dvacet let starší ženskou, a když jsem chtěla jet s Tomášem na chatu, tak jste řekli, že je na mě moc starej! A to mu bylo, podotýkám, jen o pět let víc než mně.“ „Jenže to je něco úplně jiného, jak jistě při své inteligenci chápeš.“ „Ne, nechápu!“ „Končíme, kdo nedojedl, má smůlu. Buď pojede hladovej, nebo jde do školy pěšky. My s tátou musíme do práce. Rychle se rozhodněte.“ Oba vstali a já doufala, že se v autě nerozhoří debata znovu. Veronika uměla být lítý bojovník, obzvlášť teď, co byla v pubertě. Někdy uvažuju, kam se poděla ta naše roztomilá, sladká holčička, kterou jsme donedávna měli. Moje touha zůstala nevyslyšena a tak jsme celou cestu poslouchali stížnosti na nespravedlnost a nerovnoprávnost žen v naší rodině, hlavně té mladší poloviny. Jakmile obě děti vystoupily a třískly neomaleně dveřmi našeho nového auta, oba jsme úlevou nahlas vydechli. „Myslím, že taková internátní škola někde ve Švýcarsku nemusí být špatná volba, co říkáš, drahý?“ obrátila jsem se na Dana. „Nebudu lhát, taky mě to občas napadá,“ odpověděl lakonicky a oba jsme se rozesmáli.

D��

„Má ten náš kluk ale dobrý vkus, to se musí nechat.“ „Celej po tobě.“ „No jasně, já jsem si taky uměl vybrat.“ „Tentokrát s tebou souhlasím.“ „Napadá mě, že už je Anna u nás dva měsíce a já o ní nic nevím. Jak žije, jestli má přítele, protože já jsem neviděl, že by na ni po práci někdo čekal.“ „Nevím, na soukromí se jí opravdu nevyptávám. Do toho mi nic není, ale předpokládám, že taková hezká holka sama není. Co že tě tak zajímá?“ „Protože ji neustále řeší chlapi ve ﬁrmě. Jsou jak psi, když ucítí háravou fenu.“ „Jenže ona o ně, zdá se, vůbec nemá zájem. Je prostě inteligentní a ví, že má na mnohem vyšší ligu.“ Zbytek cesty jsme mlčeli a užívali si klidu. Napadlo mě, že bych se přece jen měla o Annu víc zajímat. Jsem tak zavalená prací, že na nic víc nemám kapacitu, ale v rámci dobrých vztahů bych měla projevit asi víc empatie. Příležitost se mi naskytla zanedlouho. Vracely jsme se spolu z jednání v Brně, které se protáhlo víc, než jsem očekávala. Anna soustředěně řídila. Líbilo se mi, jak klidně, s jistotou přejížděla z pruhu do pruhu. „Je to zvláštní, ale s vámi za volantem, mám pocit bezpečí.“ Podívala se na mě zkoumavě, jestli to myslím vážně, a když viděla, že ano, usmála se. „To je hezké, takové osobní, co jste teď řekla.“ „Ano, chtěla jsem, aby to bylo osobní, protože to je pravda. Víte, nedávno jsem si uvědomila, že o vás nic nevím. Tedy pracovně vás znám dobře a musím říci, že jsem s vámi opravdu spokojená, ale jinak nevím vůbec nic. Snad kromě toho, že máte ráda silnou černou kávu a to se mi zdá po dvou měsících přece jen trochu málo.

R�� P��

Nechci se vám vtírat do soukromí, ale normálně není moc času si povídat.“ „Co by vás zajímalo, paní Vlachová?“ „Myslím, že bychom si spolu mohly tykat, pokud souhlasíte.“ „Jistě.“ „Zajímá mě všechno, co mi chceš o sobě říct. Co máš ráda, co nesnášíš…“ Překvapilo mě, že jsem opravdu zvědavá. „Miluju léto, což mám asi v genech po tátovi, protože on byl Španěl. Před pěti lety umřel.“ „To je mi líto.“ „Mně taky. Pak miluju svoji celou rodinu, moře, dobré víno a jídlo, hudbu, prostě život.“ Usmívala se a mluvila se záviděníhodným nadšením. Najednou se projevil její jižní temperament, který uměla zřejmě dobře krotit. Výraz v její tváři se rychle měnil, její gesta byla najednou živá a ta změna mě bavila. V Praze vystoupila u domu, kde bydlela, a já si přesedla na místo řidiče. Ze dveří zrovna vyšla parta mladých lidí. „Ahoj, Anno, jdeme na večeři, půjdeš s námi?“ ozval se jeden z mladíků. Na chvíli se zamyslela a pak pokývla hlavou. Mávla mi rukou na rozloučenou a spěchala k nim. Upřímně jsem jí záviděla elán, kterého měla na rozdávání. U našeho domu stála dvě cizí auta, což mě nemile překvapilo. Sakra, kdo to může být? Představa klidného večera byla v tahu! Ještě stále jsem seděla za volantem, když ze dveří vyběhl Marek. „Máte večírek, víš to? Táta pozval kamarády z vaší školy. Jsou tady i s novejma modelama.“ „S kým?“

D��

„No, říkali, že vyměnili starej model za novej. Ale mně se moc nelíbí, ty jsi mnohem hezčí. Půjdeš se na ně podívat?“ „Hele, a co kdybych šla zadem. Mohli bychom dělat, že jsem ještě nepřijela a ty bys mě tajně schoval u sebe v pokoji. Chci si tě trochu užít.“ „Nemáš šanci, táta už jim řekl, že jsi přijela.“ „Tak to je na nic,“ řekla jsem otráveně, protože na společnost jsem neměla vůbec náladu. Už u dveří jsem slyšela Dana, jak se něčemu hlasitě směje. Na pohovkách seděli naši dva spolužáci, které jsem už dlouho neviděla. Každý z nich měl vedle sebe, zřejmě jako módní doplněk, mladou ženu. Možná že přicházel čas, kdy budu taky na řadě, ale kupodivu mě tahle představa nechala klidnou. Nevím, jestli to je únavou, nebo jsem tak citově plochá. Nejspíš obojím. Se vstřícným úsměvem na tváři, aspoň jsem doufala, že je vstřícný, jsem se s nimi přivítala. S opětovným pocitem, že nemůžu dýchat. V deset večer, když si pánové poměřili své pinďoury, konečně všichni vypadli a já stála ve sprše. Kapky vody milosrdně odplavovaly dnešní den a já se začínala cítit lépe. Vtom se otevřely dveře naší koupelny a vešel nahý Dan. V duchu jsem zaúpěla, protože mi bylo jasné, že budu ještě plnit úlohu manželky, na což jsem neměla vůbec náladu. „Jsi krásná,“ řekl a stoupl si do „mého“ proudu vody. „Takže zatím starý model nebudeš měnit?“ zeptala jsem se vážně. „To bych byl blázen, ani jedna z nich ti nesahá po kotníky.“ „Dobře,“ přikývla jsem a nechala se od něj políbit.