0040476

Sandra Brown

ZUŘIVOST

Zurivost.indd 1

9.9.2019 10:57:32

Přeložila Marie Válková

Sandra Brown SEEING RED By arrangement with Maria Carvainis Agency, Inc. and P. & R. Permissions & Rights Ltd. Translated from the English SEEING RED Copyright © 2017 by Sandra Brown Management, Ltd. First published in the United States of America by Grand Central Publishing, a division of Hachette Book Group, Inc. Translation © 2019 by Marie Válková ISBN 978-80-249-3979-7

Zurivost.indd 2

9.9.2019 10:57:32

Prolog

% „Myslel jste si, že zemřete?“ Major nesouhlasně stiskl rty. „Ta otázka nebyla na seznamu, který jsem schválil.“ „Proto jsem se na to nezeptala, když běžely kamery. Ale teď tady není nikdo kromě nás dvou. Ptám se mimo záznam. Bál jste se o svůj život? Napadlo vás, že byste mohl zemřít?“ „Nezastavil jsem se, abych o tom popřemýšlel.“ Kerra Baileyová naklonila hlavu a pochybovačně na něho pohlédla. „To vyznělo jako předem připravená odpověď.“ Sedmdesátiletý muž jí věnoval úsměv, kterým si získal srdce národa. „Však je.“ Mohla to taktně přejít, protože dostala to, kvůli čemu při­šla: první interview jakéhokoli druhu, které major poskytl po více než třech letech. Za dnů směřujících k tomuto večernímu živému televiznímu vysílání z jeho domova se dobře poznali. Několikrát spolu energicky diskutovali a často zastávali opačná stanoviska. Kerra pohlédla na jelení hlavu pověšenou nad krbovou římsou. „Mám odpor k tomu, aby na mě zíraly oči mrtvých zvířat. Na tom trvám.“ „Zvěřina je jídlo. A omezovat počet kusů ve stádě je ekologicky nutné pro jeho přežití.“ „Z vědeckého hlediska je to rozumná připomínka. Z osobního a vůbec lidského hlediska nechápu, jak někdo může na tak krásné zvíře zamířit a stisknout spoušť.“ „Nikdo z nás tuhle hádku nevyhraje,“ řekl, na což odpověděla se stejnou umíněností: „Nikdo z nás to ani nevzdá.“ Vyprskl smíchy, který vzápětí skončil suchým kašlem. „Máte pravdu.“ Pohlédl na vysokou skříň na zbraně v rohu 3

Zurivost.indd 3

9.9.2019 10:57:32

prostorného pokoje, zvedl se z hnědého koženého křesla, přistoupil ke skříni a otevřel prosklené dveře. Jednu z pušek vyndal. „Tuhle mi dala moje žena k posledním Vánocům.“ Přejel rukou po namodralé hlavni. „Nestřílel jsem z ní, co Debra zemřela.“ Kerru dojalo, že u bývalého vojáka vidí lidský povahový rys. „Přála bych si, aby zde na ten rozhovor mohla být.“ „To já také. Chybí mi každý den.“ „Jaké to pro ni bylo, když měla za manžela amerického hrdinu?“ „Dělalo to na ni ohromný dojem,“ zasmál se a opřel zbraň do mezery mezi skříní a zdí. „Každý druhý den se do mě navážela, že nechávám špinavé ponožky na podlaze, místo abych je hodil do koše na prádlo.“ Kerra se zasmála, ale v myšlenkách se vrátila k majorovu synovi, který se netajil odporem k otcově proslulosti. Cítila povinnost pozvat ho, aby se v pořadu objevil vedle otce, možná jenom krátce v poslední sekvenci. Odmítl a vyjádřil se přitom takovým způsobem, že nezůstal prostor pro mylný výklad. Bohudíky. Major přistoupil k vestavěnému baru. „Po tom všem mluvení jsem dostal žízeň. Sklenička by mi sedla. Co byste si dala vy?“ „Pro mě nic.“ Zvedla se a sebrala kabelku z podlahy vedle křesla, kde předtím seděla. „Hned jak se kolegové vrátí, musíme vyrazit.“ Major objednal pro ni a pětičlennou skupinu jejích spolupracovníků z místní restaurace studenou večeři, a poté co pojedli, zabralo balení jejich vybavení hodinu. Když bylo vše hotovo, požádala je Kerra, aby zajeli natankovat přenosový vůz na dvouhodinovou jízdu zpátky do Dallasu, zatímco sama se ještě zdržela. Přála si zůstat pár minut s majorem sama, aby mu patřičně poděkovala. Spustila: „Majore, musím vám říct –“ Otočil se k ní a přerušil ji. „Už jste to řekla, Kerro. Opakovaně. Není zapotřebí, abyste to říkala znovu.“ 4

Zurivost.indd 4

9.9.2019 10:57:32

„Vy to možná nepotřebujete slyšet znovu, ale já to potřebuju říct.“ Hlas jí zastřely emoce. „Přijměte prosím moje upřímné poděkování… prostě za všechno. Ani slovy nedokážu vyjádřit, jak jsem vám vděčná.“ Stejně vážným tónem odpověděl: „Rádo se stalo.“ Usmála se na něho a krátce se nadechla. „Můžu vám občas zavolat? Přijít se na vás podívat, kdybych někdy měla namířeno tímto směrem?“ „To bych byl moc rád.“ Dlouze se na sebe zadívali, nedostačující slova zůstala nevyslovená, ale navzájem si sdělovali hloubku svého citu. Pak si zamnul ruce, aby tu sentimentální náladu prolomil. „Určitě si nedáte drink?“ „Ne, ale odskočila bych si.“ Nechala svůj plášť ležet přes křeslo, ale kabelku si přehodila přes rameno. „Víte, kde je toaleta.“ Byla v tomto domě už počtvrté a vyznala se tam. Obývací pokoj vypadal jako miniaturní texaské muzeum. Na ošlapané podlaze z tvrdého dřeva ležely jako předložky vydělané hovězí kůže, byly tam reprodukce kreseb Federika Remingtona s kovboji ze starého Západu a kusy nábytku tak velké, že ve srovnání s tím vypadalo majorovo křeslo mi­ niaturní. Jeden východ z hlavní místnosti vedl na chodbu a první dveře vlevo byla toaleta, ovšem s jejím interiérem trochu neladil zásobník na mýdlo ve tvaru rohu dlouhorohého skotu. Právě si utírala ruce u umyvadla a v zarámovaném zrcadle nad ním si kontrolovala, jak vypadá, do paměti si uložila, aby zavolala své kadeřnici – možná by to chtělo trochu prosvětlit kolem obličeje? –, když zarachotila zástrčka na dveřích, což upoutalo její pozornost. „Majore? Už se kolegové vrátili? Hned jsem tam.“ Neodpověděl, i když vycítila, že na druhé straně dveří ně­kdo je. Vrátila ručník na kovový kruh připevněný na zdi vedle umyvadla a právě sahala po kabelce, když zaslechla výstřel. 5

Zurivost.indd 5

9.9.2019 10:57:32

Okamžitě jí vytanul v mysli major, jak bere pušku ze skříně, ale nevrací ji tam. Pokud ji tam dával teď a nešťastnou náhodou vyšla rána… Panebože! Vrhla se ke dveřím a popadla kulatou kliku, ale hned rukou ucukla, když k ní dolehl hlas. Nepatřil majorovi. „Jak se ti líbí být odteď po smrti?“ Kerra si přitiskla ruku na ústa, aby potlačila nevěřícné, zděšené zakvílení. Dolehlo k ní dupání z obývacího pokoje. Jedny kroky? Dvoje? Dalo se to těžko určit a strach ji připravil o bystrost. Nicméně byla natolik duchapřítomná, že sáhla po vypínači a zhasla. Se zatajeným dechem poslouchala a sledovala kroky, když přecházely po předložkách, zaduněly na prknech podlahy a pak se k její vzrůstající hrůze ozvaly na chodbě. Došly ke dveřím na záchod a zastavily se. Zacouvala ode dveří, jak nejtišeji dokázala, ve tmě hledala cestu kolem umyvadla a záchodové mísy, až narazila na dřevem obloženou stěnu. Snažila se dýchat neslyšně, nicméně jako modlitbu opakovala jediné slovo: Prosím, prosím, prosím. Ať byl na druhé straně dveří kdokoli, pokusil se otočit klikou a zjistil, že je zamčeno. Zkusil to znovu, pak se dveře zatřásly, jak se snažil otevřít je násilím. Pro toho, kdo je chtěl otevřít, znamenaly jediné. Někdo za nimi je. Objevili ji. Z obývacího pokoje se přihnal někdo další. Na dveřích zaduněly rány něčím, co si představovala jako pažbu pušky. Neměla nic, čím by se proti ozbrojeným útočníkům bránila. Jestli skutečně smrtelně postřelili majora a dostanou se přes tyto dveře, zemře i ona. Měla jedinou možnost uniknout a muselo to být hned. Posuvné okno za ní bylo malé, ale představovalo možnost, jak se dostat ven živá. Nahmátla zámek, který držel obě jeho části, a uvolnila ho. Vsunula prsty do úchytů ve spodní části okna a vší silou zatáhla. Nehnulo se. Buchbuchbuch! Rány následující rychle po sobě uvolnily zástrčku a roztříštily okolní dřevo. 6

Zurivost.indd 6

9.9.2019 10:57:32

Nebylo už zapotřebí zachovávat ticho, a tak Kerra vzlykala a hlasitě se nadechovala. Prosím, prosím, prosím. Naříkavě žádala o záchranu ze zdroje silnějšího, než byla sama, protože si připadala bezmocná. Veškerou sílu vložila do toho, aby okno vysunula. Uvolnilo se tak nečekaně, že ji to na okamžik zaskočilo. Další neurvalý pokus vylomit dveře roztříštil zástrčku. Slyšela, jak její kovové kusy dopadají na podlahu. Přehodila nohu přes okenní rám a sehnula se, aby se protáhla hlavou a rameny. Pak se vrhla ven a dopadla na zem. Přistála na rameni. Ostrá bolest jí vzala dech. Levou paži měla jako ochrnutou a nepoužitelnou. Překulila se na břicho a s pomocí pravé paže se zvedla. Po několika vrávoravých krocích znovu nabyla rovnováhy a sprintem se rozběhla. Za sebou slyšela, jak se dveře záchodu s bouchnutím rozletěly. Ohlušil ji výstřel z brokovnice a urazil horní větev z mladého stromu. Běžela dál. Další výstřel zasáhl balvan a jeho odštěpky ji sekaly do nohou jako šipky. Kolikrát se netrefí, než ji zastřelí? Žádné městské světlo sem nedopadalo, svítil jen srpek měsíce. Tma z ní dělala obtížně viditelný terč, ale rovněž jí bránila vidět dál než pár kroků před sebe. Běžela poslepu, zakopávala o kameny, podrost a nerovnou půdu. Prosím, prosím, prosím. Vtom pod ní bez varování půda povolila. Kerra padala dopředu a chytit se mohla jenom vzduchu. Bezmocně dopadla na zem a kutálela se, klouzala a padala.

7

Zurivost.indd 7

9.9.2019 10:57:32

Kapitola první

% O šest dní dříve Trapper byl prakticky v kómatu, když klepání začalo. „Krucinál,“ zamumlal do dekorativního polštáře pod hlavou. Na obličeji bude mít otisk čalounění, až se zvedne. Jestli se zvedne. V tuhle chvíli neměl v úmyslu se pohnout, dokonce ani otevřít oči. Klepání mohlo být součástí snu. Možná nějaký zedník v domě poklepává zdi a hledá dutiny. Že by městský datel? Cokoli. Když ten zvuk bude ignorovat, možná zmizí. Ale po patnácti vteřinách požehnaného ticha se ozvalo další zaklepání. Trapper zaskřehotal: „Je zavřeno. Vraťte se později.“ Další tři zaklepání byla neodbytná. Zanadával, překulil se na záda, mrsknul zmuchlaným polštářem přes kancelář a položil si paži přes oči, aby mu do nich nešlo denní světlo. Žaluzie na okně byly jen pootevřené, ale z těch veselých tenkých proužků slunečního světla ho bolely oči. S jedním okem zavřeným spustil nohy z pohovky na podlahu. Když se postavil, zakopl o odhozené boty. Palcem nakopl mobil a poslal ho po podlaze pod křeslo. Zapochyboval, že by se dokázal narovnat, kdyby se sklonil tak hluboko, takže nechal mobil, kde byl. Stejně nikdo nijak často nevolal. Ruku si přitiskl na spánek, v němž mu bušilo, a s jedním okem stále zavřeným se mu podařilo dojít na druhou stranu kanceláře, aniž vrazil do spodní zásuvky kovového pořadače. Z důvodu, na který se nepamatoval, byla vytažená. Přes mléčné sklo v horní polovině dveří rozpoznal ně­8

Zurivost.indd 8

9.9.2019 10:57:32

jakou postavu, a právě zvedala pěst, že znovu zaklepe. Aby zabránil dalšímu utrpení, které by mu to způsobilo, Trapper odemkl a pootevřel dveře. Ohodnotil ji za dvě vteřiny. „Zmýlila jste si kancelář. O patro výš. První dveře napravo od výtahu.“ Chystal se dveře přibouchnout, když vtom se zeptala: „John Trapper?“ Zatraceně! Zapomněl na schůzku? Podrbal se na temeni, kde ho vlasy bolely až ke kořínkům. „Kolik je hodin?“ „Čtvrt na jednu.“ „Který den?“ Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. „Pondělí.“ Prohlédl si ji od hlavy k patě a vrátil se k jejímu obličeji. „Kdo jste?“ „Kerra Baileyová.“ To jméno nespustilo žádný zvonek v mozku, i když by ho těžko slyšel, kvůli bušení v lebce. „Hele, jestli jste přišla kvůli parkovacímu automatu –“ „Tomu před budovou? Co ho někdo porazil?“ „Nechám ho na své náklady vyměnit. Zaplatím jakékoli další škody. Zanechal bych v tom smyslu vzkaz, ale neměl jsem u sebe nic, abych ho mohl napsat –“ „Nejsem tady kvůli parkovacímu automatu.“ „Aha. Hm. Měli jsme schůzku?“ „Ne.“ „Tedy, teď právě se mi to nehodí, paní…“ Byl v koncích. „Baileyová.“ Oznámila to stejně netrpělivým tónem, jakým řekla pondělí. „Je důležité, abychom si dříve či později promluvili. Můžu dál?“ Ukázala na dveře, které držel Trapper na pár centimetrů otevřené. Ženu, která vypadala jako ona, by nerad odmítl kvůli čemukoli. Ale hlavu měl otupělou, košili nezapnutou a vytaženou z kalhot. Doufal, že má zapnutý poklopec, ale v případě, že ne, neodvážil se na to upozornit tím, že by si to zkontroloval. Jeho dech by zastavil hodiny. 9

Zurivost.indd 9

9.9.2019 10:57:32

Ohlédl se za sebe na ten nepořádek: sako od obleku a vázanka visely přes opěradlo židle; vysoké boty se válely u pohovky, jedna stála, druhá ležela; jedna černá ponožka visela přes područku křesla, druhá byla bůhvíkde; prázdná láhev od šampaňského Dom Pérignon jenjen spadnout z rohu jeho psacího stolu. Potřeboval se osprchovat. Nutně si potřeboval odskočit. Ale rovněž naléhavě potřeboval klienty a ona měla všude na sobě napsáno „prachy“. Její kabelka bez přehánění taky. Byla velikosti malého kufru a nesla iniciály módního návrháře. I kdyby hledala daňového právníka o patro výš, ocitla by se ve společensky nižším prostředí. Kromě toho, odmítl snad někdy ženu v nesnázích? Odstoupil a otevřel dveře; pokynul jí ke dvěma židlím s rovným opěradlem u psacího stolu. Přirazil patou zásuvku kartotéky a pořád ještě se dostal k psacímu stolu dřív než ona a stihl dát stranou prázdnou, ale páchnoucí krabičku od čínského jídla a poslední číslo časopisu Maxim. Fotku na obálce řadil ke svým oblíbeným, ale ona by mohla mít výhrady. Na jednu židli se posadila, na druhou si položila kabelku. Když obcházel stůl, zapnul si prostřední knoflík na košili a přejel si rukou přes ústa a bradu. Spustil se na židli za stolem a přistihl ji, jak pozoruje láhev od šampaňského, která se vzpírala zemské přitažlivosti. Zachránil ji z rohu psacího stolu a jemně, aby nenadělal hluk, ji odložil do odpadkového koše. „Kamarád se ženil.“ „Včera večer?“ „V sobotu odpoledne.“ Nadzvedla obočí. „To musela být svatba.“ Pokrčil rameny a opřel se na židli. „Kdo mě doporučil?“ „Nikdo. Našla jsem si adresu na vaší webové stránce.“ Trapper zapomněl, že ji vůbec má. Zaplatil nějakému studentovi pětasedmdesát dolarů, aby mu ji zřídil. Od té doby po ní nevzdechl. Ona byla první klient, kterého mu stránka vynesla. 10

Zurivost.indd 10

9.9.2019 10:57:32

Vypadala, jako by si mohla dovolit něco mnohem lepšího. „Omlouvám se, že jsem se ukázala bez domluvené schůzky,“ řekla. „Dnes ráno jsem se několikrát pokoušela vám dovolat, ale stále se mi ozývala hlasová schránka.“ Trapper střelil pohledem ke křeslu, pod které zajel jeho mobil. „Na svatbě jsem vypnul vyzvánění. Asi jsem ho zapomněl zase zapnout.“ Co nejdiskrétněji si poposedl v marné snaze ulevit měchýři. „Je docela brzo, paní Baileyová. Říkala jste, že je to důležité, pro vás ovšem ne dost, abyste si sjednala schůzku. Co pro vás můžu udělat?“ „Ráda bych, abyste kvůli mně zasáhl a přesvědčil svého otce, aby mi udělil rozhovor.“ Mohl říct Jak prosím? nebo Promiňte? nebo Tak docela jsem vám neporozuměl. Ale vyslovovala dokonale, takže pravil: „To má být vtip?“ „Ne.“ „A teď vážně, kdo vás na tohle nasadil?“ „Nikdo, pane Trappere.“ „Říkejte mi Trappere. Ale nesejde na tom, jak mě budete oslovovat, protože si už stejně nemáme co říct.“ Zvedl se a zamířil ke dveřím. „Ani jste mě nevyslechl.“ „Ale jo, vyslechl. A teď kdybyste mě omluvila, jdu se vy­močit a pak se musím vyspat z kocoviny. Až budete odcházet, zabouchněte dveře. Doufám, že až se v téhle čtvrti vrátíte k vozu, najdete ho tam.“ Bos vyšel z místnosti a pustil se ponurou chodbou k pánským toaletám. Použil pisoár, pak přistoupil k umyvadlu a zadíval se na sebe do zašlého popraskaného zrcadla nad ním. Vypadal příšerně. Sehnul se ke kohoutku a nabíral si vodu do úst, dokud nezahnal strašlivou žízeň, pak strčil pod kohoutek hlavu. Vytřásl vodu z vlasů a utřel si obličej papírovými ručníky. Přikývl, že takhle by to už šlo, a cestou zpátky do kanceláře si zapnul košili. 11

Zurivost.indd 11

9.9.2019 10:57:32

Byla pořád tam. To ho zas tak nepřekvapilo. Vypadala na to, že se snadno nevzdává. Zeptala se, než ji stačil vykázat: „Proč byste měl něco namítat proti tomu, aby major poskytl interview?“ „Mě se to netýká, ale neudělá to, a to už myslím víte, ji­nak byste nepřišla za mnou. Jsem totiž poslední člověk na světě, který by ho dokázal k něčemu přimět.“ „Proč?“ Rozpoznal šikovně nastraženou past a vyhnul se jí. „Nechte mě hádat. Jsem vaše poslední naděje?“ Zatvářila se, jako by to přiznala. „Kolikrát jste majora žádala sama, než jste přišla za mnou?“ „Volala jsem mu třináctkrát.“ „Kolikrát vám zavěsil?“ „Třináctkrát.“ „Nestydatý hulvát.“ Tlumeně podotkla: „To musí být rodinný rys.“ Trapper se usmál. „To jediné máme společné.“ Chvíli si ji pozorně prohlížel. „Jste houževnatá. Většina to vzdá dávno předtím, než to zkusí třináctkrát. Pro koho pracujete?“ „Pro televizní společnost O a O v Dallasu – vlastníkem a provozovatelem je televizní síť.“ „Vystupujete v televizi? V Dallasu?“ „Připravuji dokumenty. O osobnostech, událostech a tak. Občas se člověk dostane do nedělních večerních zpráv.“ Trapper o tom pořadu věděl, ale nevzpomínal si, že by ho někdy sledoval. S jistotou věděl, že nikdy neviděl ji, dokonce ani na místním televizním programu, to by si pamatoval. Měla rovné hladké světlehnědé vlasy se zesvětlenými prameny kolem obličeje. A hnědé oči jako laň. Necelé tři centimetry pod vnějším koutkem levého oka měla mateřské znamínko stejné tmavě čokoládové barvy jako její duhovky. Pleť měla smetanovou, rty plné a růžové. Jen nerad od nich odtrhl pohled, ale udělal to. „Mrzí mě to, ale přijela jste sem zbytečně.“ 12

Zurivost.indd 12

9.9.2019 10:57:32

„Pane Trappere –“ „Marníte čas. Major se už před lety stáhl z veřejného života.“ „Přesně řečeno před třemi. A nejenže se stáhl, odešel do ústraní. Proč myslíte, že to udělal?“ „Odhaduju, že ho znechutilo se o tom vybavovat.“ „A co vy?“ „Mě to znechutilo už dlouho předtím.“ „Kolik vám bylo?“ „V době bombového útoku? Jedenáct. Byl jsem v páté třídě.“ „Muselo na vás zapůsobit, že se z vašeho otce najednou stala známá osobnost.“ „Nijak zvlášť.“ Chvíli si ho měřila a pak tiše podotkla: „To není možné. Mělo to stejně dramatický dopad na váš život jako na jeho.“ Přivřel jedno oko. „Víte, jak tohle vyznívá? Jako sugestivní otázky. Jako byste se snažila udělat rozhovor se mnou. Tak to máte smůlu, jelikož se s vámi nehodlám vybavovat o majorovi, o sobě ani o svém životě. Nikdy. S nikým.“ Sáhla do té obrovské kabely a vytáhla kopii fotografie desetkrát pětadvacet centimetrů, položila ji na stůl a přisunula mu ji. Ani na ni nepohlédl a šoupl ji zpátky. „Už jsem ji viděl.“ Podruhé se zvedl, přistoupil ke dveřím, otevřel je a s rukama v bok tam stál a čekal. Zaváhala, pak si odevzdaně povzdechla, přehodila si řemínek kabelky přes rameno a připojila se k němu u dveří. „Zastihla jsem vás ve špatnou chvíli.“ „Ne, tahle je stejně dobrá jako každá jiná.“ „Uvážil byste, že bychom se sešli později, až budete mít čas se…“ Do pohybu ruky zahrnula jeho zubožený stav. „Až se budete cítit líp? Mohla bych vám nastínit, co chci udělat. Mohli bychom si o tom promluvit při večeři.“ „Není o čem mluvit.“ „Zvu vás.“ 13

Zurivost.indd 13

9.9.2019 10:57:32

Zavrtěl hlavou. „Přesto děkuji.“ Vtáhla tvář a skousla si ji, jako by se snažila určit, jakou taktiku použít, aby ho přesvědčila. Mohla by přijít s lascivními návrhy, ale tak daleko by pravděpodobně nezašla, a kdyby přece jenom ano, nakonec by její žádost stejně odmítl. Rozhlédla se po kanceláři, pak znovu utkvěla pohledem na něm. Špičkou ukazováčku podtrhla slova napsaná po­ dle šablony na matovém skle dveří. „Soukromý vyšetřo­vatel.“ „Tak to tam stojí.“ „Vaším zaměstnáním je prošetřovat různé věci, řešit záhady.“ Popotáhl. Takové bylo jeho bývalé zaměstnání. Nyní měl co do činění s ubrečenými manželkami, které chtěly, aby jim potvrdil, že jim jejich manželé zahýbají. Pokud se mu podařilo pořídit fotografie, jeho poplatek se zdvojnásobil. Úzkostní rodiče mu platili, aby vystopoval jejich dospívající děti, které utekly z domu. Ty obvykle našel v nějakém průchodu nebo uličce, jak to někomu dělají za heroin. Práci, kterou dělal, by nenazval řešením záhad. Ani pátráním, když už na to přišlo. Ale jí odpověděl: „Fort Worth má ve mně vlastního Sherlocka Holmese.“ „Máte licenci?“ „No jasně. Taky zbraň, náboje, všechno.“ „Máte zvětšovací sklo“ Tou otázkou ho zmátla, protože nežertovala. Ptala se naprosto vážně. „Na co?“ Záhadně se usmála těmi výraznými růžovými rty a zašeptala: „Vykoumejte si to.“ Nepřestávala se mu dívat do očí, sáhla do vnitřní kapsičky kabely a vytáhla vizitku. Nepodala mu ji, ale zastrčila ji do škvíry mezi matovým sklem a dveřním rámem vedle slov, která hlásala jeho zaměstnání. „Až si to rozmyslíte, na vizitce je číslo mého mobilu.“ 14

Zurivost.indd 14

9.9.2019 10:57:32

To dřív peklo zamrzne. Trapper vytáhl vizitku z mezery, odhodil ji do odpadkového koše a přirazil za návštěvnicí dveře kanceláře. Nemohl se dočkat, aby už byl doma a vyspal se z pozůstatků kocoviny v pohodlnějším prostředí. Popadl ponožku z opěrky pohovky a začal hledat druhou. Po několika otravných minutách a za nápaditého nadávání ji našel ve vysoké botě. Natáhl si ponožky, ale usoudil, že potřebuje aspirin, než se dooblékne. Přešel k psacímu stolu, vytáhl zásuvku a zadoufal, že tam objeví zapomenutou lahvičku analgetik. Ta zatracená fotografie ležela na očích tam, kde ji nemohl přehlédnout. Ale ať už se na ni podívá nebo ji jakkoliv jinak vezme na vědomí, nebo dokonce popře, že vůbec existuje, nikdy se té fotografie nezbaví. Té Baileyové zalhal. Poté co ta fotka před pětadvaceti lety obletěla svět, nebyl jeho život už nikdy jako předtím. Žuchl na židli za psacím stolem a zadíval se na ten zpropadený snímek. Hlava ho bolela, oči pálily, ústa a hrdlo měl pořád vyprahlé. Sice si uvědomoval, že je to masochistické, ale i tak sáhl přes stůl a přisunul si fotografii blíž. Kdekdo ji za poslední čtvrtstoletí viděl nejméně jedenkrát. Zařadila se mezi oceňované snímky na první stranu novin mapujících klíčové chvíle: vztyčování praporu na Iwošimě; námořník líbající zdravotní sestru na Times Square v Den vítězství v Evropě; nahá vietnamská holčička utíkající před napalmem; hořící a hroutící se mrakodrapy Světového obchodního centra. Ale před jedenáctým zářím zde ještě byly výbuchy v hotelu Pegas v centru Dallasu. Otřásly městem, jež se stále ještě nevyrovnalo se zavražděním Kennedyho, zničily význačnou budovu, připravily o život sto devadesát sedm lidí a téměř sto jich vážně zranily. Major Franklin Trapper vyvedl z doutnajících sutin hrstku těch, kteří přežili a probíjeli se do bezpečí. 15

Zurivost.indd 15

9.9.2019 10:57:32

Když vybuchly první bomby, fotograf, který pracoval pro jedny dallaské noviny, právě u psacího stolu v redakční místnosti pojídal roládu plněnou ovocem. Výbuch ho ohlušil. Otřes roztřásl budovu a vytvořil pukliny v xylolitové podlaze pod jeho stolem. Okna se vysypala. Ale jako starý hasičský kůň měl v sobě rozběhnout se k místu neštěstí. Popadl fotoaparát, seběhl po požárním schodišti, a když se vyřítil z budovy novin, hnal se ke zdroji černého dýmu, který už pohltil dějiště neštěstí. Dostal se na místo dřív než zásahové jednotky a začal pořizovat foto­ grafie, včetně té, z níž se stala ikona: Franklin Trapper, který právě odešel z armády do výslužby, se vynořil z doutnající budovy v čele zubožené skupiny omámených, popá­ lených, krvácejících a kašlajících lidí, v náručí nesl dítě, nějaká žena se ho držela za cíp kabátu a muž se zlomeninou holenní kosti se o něho opíral jako o berlu. Fotograf, který teď už nežil, získal za tento snímek Pulitzerovu cenu. Hrdinský čin, který zachytil na film, zaručil jemu i té fotografii nesmrtelnost. A jak Trapper dobře věděl, ta nesmrtelnost trvala od té doby. Příběh té fotografie a lidí na ní vyšel najevo až později, když ti, kteří skončili v nemocnici, byli schopní podat osobní svědectví. Nicméně v té době se stala přední zahrada domu Trapperových v předměstském Dallasu tábořištěm médií. Major – jak se mu všeobecně říkalo – se stal národním symbolem statečnosti a sebeobětování. V létech, která následovala po onom dni v roce 1992, se stal vyhledávanou osobností. Obdržel všemožná uznání a ocenění, mnohá byla po něm pojmenována. Dostával pozvání do Bílého domu od každé nastupující vlády. Na státních obědech ho představovali zahraničním návštěvám, jež mu vzdávaly hold za jeho odvahu. Postupem času nová neštěstí vynesla do popředí nové hrdiny. Hasič, který zachránil batole při teroristickém útoku na federální budovu v Oklahoma City, na nějakou dobu 16

Zurivost.indd 16

9.9.2019 10:57:32

zastínil majorovu osobnost, ale brzy se major znovu objevil na seznamu hostů debatních televizních pořadů. Jedenácté září mu poskytlo nové hledisko k proslovům: jeho nahodilý hrdinský čin ve srovnání s těmi, které každý den konají neopěvovaní hrdinové. Přes dvacet let udržoval svůj příběh aktuální a významný. Načež před třemi lety jako když utne. Žil v ústraní, vyhý­ bal se veřejné pozornosti a odmítal žádosti o veřejná vystoupení a rozhovory. Ovšem jeho legenda žila dál. Což byl také důvod, proč se čas od času objevili novináři, životopisci a filmoví producenti a dožadovali se jeho času, aby mu mohli udělat nabídku. Nikdy jim čas nevěnoval. Až dodnes vůbec nikdo nevyhledal Trapperovu pomoc, aby získal přístup k jeho slavnému otci. Drzost Kerry Baileyové už ho takhle štvala, a hrom aby do ní, že tou poznámkou o zvětšovacím skle vzbudila jeho zájem. Co by asi tak mohl na té fotografii vidět, co už neviděl bezpočtukrát? Toužil po horké sprše, aspirinu, svojí posteli a měkkém polštáři. „Čert to vem.“ Vysunul zásuvku psacího stolu, a místo aby sáhl po lahvičce aspirinu, prohrabal se zásuvkou až dozadu a vylovil dávno zapomenutou lupu. O čtyři hodiny později stále ještě seděl za stolem, pořád páchl, i hlava ho stále bolela, oči měl podrážděné. Ale všechno ostatní se změnilo. Odložil lupu, oběma rukama si zajel do vlasů a stiskl si hlavu v dlaních. „To jsou věci.“

17

Zurivost.indd 17

9.9.2019 10:57:32

Kapitola druhá

% „Jmenuje se to Gringos, takže byste tam měla zapadnout.“ Byla to od Johna Trappera jedovatá poznámka, ale po stručném telefonickém hovoru, kdy jí udával místo a čas, kde se setkají, se Kerra oblékla. Kalhotový kostým, který měla na sobě v jeho kanceláři, vyměnila za džíny a kostkované vlněné pončo. Doufala, že se mezitím alespoň osprchoval. Dorazila do restaurace brzy, zapsala se do seznamu čekatelů na stůl a zabrala si stoličku u barového pultu, odkud měla výhled na vchod. Doufala, že bude mít příležitost ho pozorovat, než si jí všimne. Avšak v okamžiku, kdy vešel, zaměřil ji jako radarem očima ve vlastní škále modré. Elektrizující. Jako neonové světlo. A když na ni pohlédl, vyzařoval z nich odpor. Hosteska ho uvítala. Pomalu se na ni usmál a prohodil něco, co ji rozesmálo. Upozornila ho na Kerru. Přikývl a vykročil k ní. Pomačkané kalhoty od obleku, v kterých zřejmě spal, vy­měnil za džíny s téměř prodřenými koleny. Svršku kovbojských bot se dotýkaly roztřepené okraje nohavic. Měl na sobě černou koženou bundu přes bílou košili westernového střihu s perleťovými druky místo knoflíků, kterou nosil přes džíny. Došel k ní, ale nepromluvil, jenom tam stál a shlížel na ni. Nebyl čistě oholený, ale osprchoval se. Voněl mýdlem. A kůží. Tmavé vlasy měl čisté, ale nesnažil se nijak zušlechtit způsob, jakým mu od přírody rostly. Husté prameny vlasů měl stejně rozcuchané jako ráno a Kerra se přistihla při myšlence: Proč zasahovat do něčeho, co vypadá dobře? Nepřestávali na sebe upřeně hledět, dokud k nim nepři18

Zurivost.indd 18

9.9.2019 10:57:32

s­ toupil barman. „Připravuji dámě margaritu s ledem. Co si dáte vy, kovboji?“ „Dos Equis, prosím.“ „Mám vám to přinést ke stolu?“ Než stačila odpovědět, řekl Trapper: „To by bylo skvělé. Díky.“ Vzal Kerru za loket, stáhl ji ze stoličky a nasměroval ji k hostesce, která čekala s jídelními lístky velikosti dálničních cedulí. Odvedla je ke stolu pro dva. „Máte volný box?“ zeptal se Trapper. „Kde bychom slyšeli vlastní myšlenky?“ Vemlouvavě se na ni usmál, ona mu úsměv oplatila a bez otálení je zavedla dál do restaurace, kde byla světla tlumená a mariachi nevyhrávalo tak břeskně. Jakmile se usadili naproti sobě, zeptala se Kerra: „Ještě máte kocovinu?“ „Pivo by mělo pomoct.“ „Opíjíte se často?“ „Ani zdaleka ne dost často.“ Kerra se rozhlédla, aby se vyhnula jeho nevlídnému pohledu, zaznamenala šňůry vánočních světýlek natažené po stropě a snažila se připadnout na dostatečně neutrální námět k hovoru, aby zmírnila napětí. „Kdy jste se přestěhoval z Dallasu do Fort Worthu?“ „Když si tam o sobě začali moc myslet.“ Usoudila, že problémem není téma hovoru, ale je jím on. Ať řekne ona cokoli, namíchne ho to. Jen co jim číšnice přinesla pití, řekla si, že zkrátka vynechá přátelský hovor a půjde rovnou k věci. „Viděl jste to?“ „Jinak bych tady nebyl.“ „Opravdu jste použil lupu?“ Než stačil odpovědět, přinesla číšnice košíček kukuřičných chipsů a misku salsy. „Přejete si objednat?“ Kerru zaskočil rozsah jídelního lístku, otevřela ho a přejela pohledem první stranu. „Takový výběr,“ zamumlala. „Jíte maso?“ Zeptal se, jako by to byla chyba, jestli ne. Přikývla. 19

Zurivost.indd 19

9.9.2019 10:57:32

Vzal jí z ruky jídelní lístek a spolu se svým ho podal číšnici. „Dvakrát fajitas, napůl kuřecí, napůl hovězí s veškerou oblohou, tortilly rozdělte napůl, a k tomu si dám ještě hovězí enchiladu s chilli. Sýr může být, ale nepřibližujte se ke mně s vejci.“ Pak se na ni usmál, mrkl a dodal: „Prosím.“ Když dobře naladěná číšnice odešla, složil si předloktí na stůl a naklonil se. Pro Kerru žádný úsměv, žádné mrknutí. „Chci od vás vědět dvě věci.“ „Jenom dvě?“ „Proč jste přišla za mnou?“ „Důvod by měl být evidentní. Jste jeho jediný žijící příbuzný.“ „Ale jedno není očividné, alespoň pro vás, a to, že jsem ho hluboce zklamal. Jestli si myslíte, že když se za vás přimluvím, tak to s ním pohne, šeredně se pletete. Ve skutečnosti by můj zásah zapracoval proti vám.“ „To je riziko, které musím podstoupit. Nemám na vy­branou.“ „Jak to?“ „Jeho nemovitost je jako pevnost. Kdybych se bez ohlášení a doprovodu ukázala u jeho dveří, mohl by mě nechat zatknout za vstup na cizí pozemek, dřív než bych se představila. Pokud byste šel se mnou –“ „Vyrazil by vás dvakrát tak rychle.“ „To nemůže. Na smlouvě je vaše jméno. Když vaše matka zemřela, její podíl přešel rovnou na vás. Jste spoluvlastníkem toho pozemku.“ Zlostně vybral z košíčku chips, namočil ho do salsy a strčil si ho do úst. Žvýkal a pozorně si ji měřil. „Připravila jste se.“ „To máte pravdu, že připravila.“ „Čeho doufáte, že dosáhnete, když vyjdete se svým tajemstvím na světlo?“ „Čeho dosáhnu?“ „Jen se nedělejte,“ řekl. „Přistihla jste mě opilého, ale nejsem tupý.“ 20

Zurivost.indd 20

9.9.2019 10:57:32

„To je ta druhá věc, kterou chcete vědět? Čeho doufám, že dosáhnu?“ „Ne. To jsem si domyslel.“ „To pochybuju.“ „Chcete otřást světem.“ Znovu je přerušila číšnice, která přinesla tác se syčícím grilovaným masem, položila ho doprostřed stolu a pak kolem něj nastavěla přílohy. Jeho nabídku, že se rozdělí o enchilladas, Kerra odmítla, ale každý si vzal grilované maso. „Je to skvělé,“ zamumlala při prvním soustu. „Do našeho dobytkářského města byste měla zajet častěji. V Dallasu dostanete mexické jídlo s houbami.“ Otřel si ústa ubrouskem. „Ta druhá věc, co chci vědět.“ „Poslouchám.“ „Jak dlouho jste na tom seděla?“ „Dost dlouho.“ „Dost dlouho. To je poněkud mlhavé. Proč na to skočit právě teď?“ „Není to tak zčistajasna, jak se zdá,“ řekla. „Snažila jsem se spojit s majorem dlouhé měsíce. Nereagoval a už mi do­chází čas. Příští neděli bude pětadvacáté výročí toho bombového útoku. Perfektní načasování. Byl by to úžasný televizní pořad.“ „Jde vám o diváckou popularitu, o tyhle nesmysly.“ „Možná to jsou nesmysly pro vás, pane Trappere. Ne pro mě.“ „Stačí Trappere.“ Chvíli se věnoval jídlu a pak podotkl: „Uvědomujete si, že neděle je odteď za šest dní.“ „Čas běží. Když mi včera major potřinácté zavěsil, vyhledala jsem vás. Jsem zoufalá.“ Přestal jíst. „Tak tím se vysvětluje, co vás přimělo zaklepat na dveře mojí komnaty. Zoufalství.“ Když to nepopřela, opovržlivě zamručel a vrátil se k jídlu. „Už jsem vám říkal, že nic, co řeknu, s ním nepohne.“ „No dobře. Doprovoďte mě k jeho dveřím. To udělat můžete, pak už se toho ujmu sama.“ 21

Zurivost.indd 21

9.9.2019 10:57:32

Bouchl vidličkou do talíře a přejel ji takovým pohledem, že jí bylo horko. Sáhla po svém pití a upila přes slaný okraj sklenice. „Jak dlouho vám to trvalo?“ „Abych na to přišel?“ Přikývla. „Déle, než mělo. Vyšel jsem ze cviku.“ Margarita ji povzbudila, dala si ještě doušek na kuráž. Blížila se na tenký led. Nebo spíš natahovala ruku po lvím ocasu, který visel mezi mřížemi jeho klece. „Na internetu je toho o vás spousta.“ Zpočátku se nezachoval, jako by ji slyšel. Dojedl sousto, zapil ho pivem a pak na ni pohlédl očima jako modré plameny. „No tak jo, nenapínejte mě.“ „Pracoval jste u ATF, Úřadu pro alkohol, zbraně a vý­bušniny.“ „Hm.“ „Pět let.“ „A sedm měsíců.“ „Dokud vás kvůli záchvatům vzteku nepropustili.“ „Odešel jsem sám.“ Číšnice procházela kolem, zastavila se a zeptala, jestli něco nepotřebují. Trapper jí poděkoval a rázně zavrtěl hlavou, ale neodtrhl pohled od Kerry. Číšnice odešla a Kerra tiše řekla: „Dnes jste mi tvrdil, že majorova náhlá sláva neměla na váš život vliv. Ale měla, viďte?“ „Jo. Velký. Byl jsem jediný kluk ve třídě, který měl prvo­ třídní lístky na všechny domácí zápasy Kovbojů. Párkrát nás pozvali do lóže majitelů.“ „Jestli vás neovlivnil Pegas, proč jste si vybral zaměstnání u federálního úřadu, který vyšetřuje bombové útoky a exploze?“ „Kolektivní pojištění. Většina jich nezahrnuje zubaře.“ Zamračila se. „Nechte toho žertování, prosím. Myslím to vážně.“ „To já taky,“ zašeptal zlostně. „Přestaňte mě zpovídat. O tomhle vám nemám co říct.“ 22

Zurivost.indd 22

9.9.2019 10:57:33

„Tak proč jste mi zavolal a sešel se se mnou?“ Na to neměl připravenou odpověď. Bod pro ni! V duchu si pogratulovala. „Jste profesí vyšetřovatel a máte k tomu vlohy. Máte rád záhady a musíte každé přijít na kloub. Když jste byl u ATF, pracoval jste na případech neúnavně, dokud jste nedostal odpovědi, nenašel viníky. Zbavili se vás kvůli nedostatku kázně, ne kvůli nedostatku talentu nebo iniciativy.“ „No to jsou věci. Na někoho, kdo mě poznal teprve před pár hodinami, toho víte spoustu. Nebo si to aspoň myslíte.“ „Vím, že jste si nemohl pomoct a že vás ta výzva, se kterou jsem dnes od vás odešla, zaujala. Také vím, že to, co jste zjistil, bylo mnohem významnější, než jste si přál. Bylo to tak? Opravte mě, jestli se mýlím.“ Neřekl nic, jenom se napil piva a nepustil ho z ruky, když sběrač nádobí přišel sklidit ze stolu. Kerra zaplatila účet svojí kreditní kartou, jen co ho číšnice přinesla. Během všech těch činností mezi nimi narůstalo nepřátelské mlče­ ní. Když zase zůstali sami, zacinkala Kerra ledovými kostkami ve sklenici. Plátkem citronu kroužila po hraně sklenice. Když pak pohlédla přes stůl na Trappera, očima ten pohyb sledoval, takže si připadala podivně. Spustila ruce do klína pod stolem a dopřála si chvíli, aby se vzpamatovala. „Kvůli čemu jste měl zlost?“ „Kdy?“ „Když vás propustili.“ „Odešel jsem sám.“ „Než vás stačili propustit. Kvůli čemu to bylo?“ „Tohle jste si nevyhledala?“ „Nedostala jsem se k podrobnostem.“ „To ani nikdo jiný,“ zamručel jakoby pro sebe. Pak si pod stolem přemístil nohy a znovu se k ní naklonil. „V ten den, kdy jsem odcházel, jsem se vyjádřil podrobně. Řekl jsem šéfovi, kam si může tu práci strčit.“ Tomu věřila. Vypadal napjatý a připravený udeřit. Tiše podotkla: „Myslím, že pořád máte záchvaty vzteku.“ 23

Zurivost.indd 23

9.9.2019 10:57:33

„To mám. Prvotřídní. A rychleji než co jiného mě dokáže naštvat, když si se mnou zahrává někdo, kdo si myslí, jak je mazaný a chytrý. Proč jste mi to prostě rovnou neřekla?“ „Opravdu jste použil lupu?“ Při té zlehčující poznámce se zamračil a pokývl na její sklenici. „Budete to ještě pít?“ „Ne.“ Uchopil sklenici, hodil do sebe zbytek margarity a pokynul jí z boxu. Když se proplétali zaplněnou restaurací, měl ruku položenou na jejím kříži. Kerra si připadala, jako když ji popohání, ale nezmínila se o tom. Nechtěla, aby věděl, že si vůbec jeho ruku uvědomuje. Když míjeli hostesku, mladá žena se na Trappera zasněně zadívala a popřála jim dobrou noc. Venku se Kerra zhluboka nadechla, aby oslabila účinky margarity. „Děkuji za večeři,“ řekl. „Rádo se stalo.“ „Kde máte vůz?“ „Na ničem jsme se nedomluvili.“ „Jasně že jo. Kde máte vůz?“ „Jela jsem sem taxíkem.“ Vytáhl z kapsy bundy mobil a zapnul ho. „Můžu si vůz objednat sama.“ Její protest ignoroval a zeptal se jí na adresu. Řekla mu ji. Objednal vůz. „Bude tady za dvě minuty. Ralph ve stříbrné toyotě. Počkáme tamhle, ať na nás nefouká.“ Vzal ji za loket a vedl ji za roh budovy. „To je lepší,“ řekla, v ponču se třásla. „Ochladilo se…“ Umlkla, když jí položil ruce na ramena a nasměroval ji tak, aby stála zády k cihlové zdi. Zaskočilo ji to, a než se vzpamatovala, naklonil se k ní a ona zapomněla, že je jí zima. Ale s tím, jak ji držel, bojovala méně než s tím, jak na to zareagovala. „Co to děláte? Ustupte ode mě.“ Sklonil se k jejímu obličeji. „Teď poslouchejte a vezměte si z toho ponaučení,“ vychrlil ze sebe tiše. „Nejsem jako 24

Zurivost.indd 24

9.9.2019 10:57:33

on. Nejsem ušlechtilý, džentlmen ani hrdina. Je vám to už jasné?“ „Nebylo těžké si to domyslet.“ Myslela si, že ho její poznámka rozzuří, ale oplatil jí tím, že jí zlehka položil dlaň na chladnou tvář. Palcem jí přejel po znamínku krásy. „Hned jsem si toho všiml a víte, na co jsem myslel po celou dobu, jak jste tam seděla v mojí ubohé kanceláři, elegantně oblečená, a tvářila se, že si na vás hned tak někdo nepřijde?“ Palec mu znehybněl na malém mateřském znamínku. S ústy téměř u jejích úst zašeptal: „Vykoumejte si to.“ Pak ji pustil, vykročil pryč a přes rameno řekl: „Ralph je tady.“ * Jen co dorazil k sobě do bytu, zamířil do ložnice, stáhl si boty a džíny, posadil se na kraj postele a zavolal svému příteli Carsonu Rimeovi. Obhájce měl přízemní kancelář ve stejné budově jako Trapper. Vykonával praxi na nesprávné straně dálnice, takže nepřitáhl provinilce, kteří se pravidelně koupali a byli obviněni pouze z kriminality bílých límečků. Ale protože měl kancelář blízko soudní budovy, okresního vězení a propuštěných na kauci, to místo vyhovovalo jeho klientům, nemytým zločincům. Trapper mu musel zavolat třikrát, než to Carson vzal. „Co krucinál chceš, Trappere? Přestaň mi volat. Mám líbánky, proboha. Nebo jsi zapomněl, že jsem se v sobotu oženil?“ „Jako by to byla nějaká událost. Počtvrté?“ „Popáté. Bavil ses na svatbě?“ „Na svatbě ne. Na hostině.“ „Tak jsem to myslel. Byla to jízda, co? Polapil jsi pod­vazek?“ 25

Zurivost.indd 25

9.9.2019 10:57:33

„Ne, družičku.“ „Kterou?“ „Byla blonďatá.“ „Tu hubenou s velkýma prsama?“ „Nepamatuju se. Kerra Baileyová, slyšel jsi o ní někdy?“ „To je ta z televize?“ „Víš, kdo to je?“ „Jasně. Je to místní reportérka, ale taky se občas objevuje –“ „Dnes za mnou přišla bez ohlášení do kanceláře.“ Jeho přítel se ohromeně odmlčel a pak se zasmál. „To mě podrž! Děláš si srandu?“ „Ne.“ „Přišla za tebou?“ „Jo.“ „Kvůli čemu?“ Trapper se nezmínil o fotografii, ani o tom, co překvapivě odhalila. Carsonovi řekl jen tolik, že Kerra chce udělat rozhovor s majorem. „Požádala mě, abych jí umetl cestičku.“ „Cos jí na to řekl?“ „Několik sprostých slov, která vyústila v slůvko ne. Ale nepřestane se toho dožadovat.“ „Jak to víš?“ „Čiší to z ní.“ „Tak? Tohle začíná být zajímavé. Vydrž.“ Trapper slyšel, jak se Carson tlumeně omlouvá nové paní Rimeové, potom pár vteřin něco šustilo a pak se zavřely dveře. „Řekni mi všechno.“ Za zvuku hlasitého Carsonova močení do záchodové mísy mu Trapper zhuštěně pověděl o nečekaném příchodu Kerry. Když domluvil, zeptal se Carson: „Je jí jasné, že ty a fotřík spolu nijak zvlášť nevycházíte?“ „Teď už jo. Ale to s ní nehne. Stále je přesvědčená, že bych mohl být užitečný.“ „Pomůžeš jí?“ 26

Zurivost.indd 26

9.9.2019 10:57:33

„Přijde na to.“ „Na co?“ „Hele, Carsone. Uvědomuju si, že máš líbánky a tak, ale kdybych tě nevzal na skleničku do toho klubu nahoře bez, s nynější ženou by ses nepotkal.“ Carsonovi to bylo hned jasné. Povzdechl si. „Jakou laskavost ti mám prokázat?“ Když domluvili, setřásl ze sebe Trapper džíny a vlezl si do postele, ale notebook si vzal s sebou. Přešel na YouTube a podíval se na každý článek a rozho­ vor Kerry Baileyové, který se mu podařilo najít. Přál si na­jít nedostatky. Doufal, že uvidí upachtěnou amatérku, ale na záběrech se jevila sebejistá, chytrá a dobře připravená, ale i laskavá a vypadala dobře. Byla vtipná, měla v sobě neústupnost beze zloby a nedovolila, aby její profesionalita zastínila soucit. Poté co se Trapper díval na klipy téměř dvě hodiny, stopnul video na detailním záběru jejího obličeje a zadíval se na to znamínko krásy. To ji prozradilo, viděl je bezpočtukrát, ale nikdy se na ně skutečně nepodíval, dokud si je nezvětšil na obrazovce počítače. Přestože do dnešního dne její jméno neznal, nemohl ji ani cítit od doby, kdy mu bylo jedenáct a nahradila ho v otco­vě srdci jako nejmilovanější dítě. Kvůli ní ztratil Trapper otce. Kvůli ní se jeho život stal jedinou dlouhou hrou, v níž doháněl to, co neustále ztrácel. Kvůli ní: holčičce, kterou jeho otec vynesl z hořících trosek hotelu Pegas.

27

Zurivost.indd 27

9.9.2019 10:57:33

Kapitola třetí

% Kerra právě přepínala televizní kanály, aby si udělala přehled o ranním zpravodajství, když vtom zazvonil mobil. „Čekám venku.“ Dvě slova a Trapper zavěsil. Odhodila telefon na postel a zamumlala: „Neotesaný pitomec.“ Už se vykoupala, takže jí netrvalo dlouho se obléknout. Ale otálela dalších pět minut, aby to nevypadalo, že se na jeho nevychované zavolání přihnala dolů. Měla by ho úplně ignorovat a najít nějaký jiný způsob, jak prolomit samotu, do níž se major dobrovolně stáhl. Ale už ztratila další den. Od této chvíle do neděle se kaž­ dá minuta počítala. Kromě toho nemohla dopustit, aby si Trapper myslel, že jí svým včerejším hrubým chováním nahnal strach nebo ji odradil. Otáčivými dveřmi rezidenční budovy vyšla do zářivého slunečního světla a studeného větru, od něhož jí slzely oči. I tak nemohla Trappera přehlédnout. Přímo přes ulici se opíral o svůj vůz u místa pro spolujezdce; ten se dal rozpoznat podle hluboké promáčkliny v mřížce chladiče, velké přibližně jako parkovací automat. Vyzařovalo z něho neobyčejné přesvědčení, že se ona na jeho zavolání objeví. Byl oblečený jako předchozí večer, až na košili, která byla modrá, a brýle proti slunci. Kotníky měl překřížené a paže založené a vypadalo to, že nebere na vědomí vítr, který mu čechral tmavé vlasy. Pozměnila předchozí shrnutí. Byl to sexy neotesaný pitomec. Počkala, až se odkodrcala dodávka, pak přešla po přechodu rovnou k němu. „Nemá být v Texasu horko?“ „V únoru ne.“ 28

Zurivost.indd 28

9.9.2019 10:57:33

„Přestěhovala jsem se sem z Minneapolisu-St.Paul, abych se zbavila zimy.“ „Žijte tady dost dlouho a poznáte, že tady máme v počasí velké výkyvy.“ Otevřel dveře u místa pro spolujezdce a pokynul jí, ať nastoupí. Aby se dostal na místo pro řidiče, musel se protáhnout kolem značky Parkování zakázáno. Kerra ho na to upozornila. „Mohli vám odtáhnout vůz.“ „Ať si poslouží. Zpod kapoty se začal valit dým. Asi je proražený chladič.“ „Dopadl líp než ten parkovací automat.“ K tomu nic nepodotkl, opřel se levým ramenem o okno u řidiče a otočil se k ní. Dlouze se na ni zadíval, až to začalo být nepříjemné, a pak řekl: „Pětadvacet let se lidé snažili identifikovat holčičku na té fotografii.“ „Včera večer jste byl tak otrávený, že jste mi vůbec ne­ řekl, jak přesně jste to mateřské znamínko objevil.“ „Mobilem jsem vyfotografoval ten snímek, stáhl jsem ho do počítače a zvětšil na maximum. Podrobně jsem si ho prohlédl tou zatracenou lupou. Dvakrát. Víc než polovinu obličeje máte schovanou mezi majorovou hrudí a paží, ale na viditelné části je možné vidět u oka tu skvrnku.“ „Heuréka!“ „Takhle jsem nejdřív nezareagoval,“ řekl. „Pomyslel jsem si, že jste ten snímek upravila.“ „Pochyboval jste o mojí poctivosti?“ „Jestli jsem pochyboval? Ne. Objevila jste se odnikud a zaútočila na mě s tímhle. Byl jsem si jist, že jste podvodnice.“ „Co vás přesvědčilo o opaku?“ „Prohlédl jsem si další fotky, dřívější, včetně obálky časo­ pisu Time. Když víte, kde to znamínko hledat, najdete ho na každé reprodukci té fotky. Ne tak velké a tmavé jako teď, ale je tam. Chystáte se ukončit všechny spekulace o tom záhadném dítěti.“ „Některé teorie ohledně mojí totožnosti byly dost divoké,“ řekla a tiše se zasmála. „Jednou jsem v televizi slyšela nějakého kazatele tvrdit, že jsem vůbec nebyla z masa 29

Zurivost.indd 29

9.9.2019 10:57:33

a kostí. Že jsem byla anděl, kterého zázračně zachytili na filmu. Že jsem byla poslána, abych doprovodila všechny děti, které při výbuchu zemřely, domů. Věřil byste tomu?“ „Na zázraky nevěřím.“ Odmlčel se a pak dodal: „Jste z masa a kostí a rovněž se ochotně vsadím, že nejste žádný anděl.“ Na svoji řečnickou otázku nečekala odpověď. A rozhodně neočekávala, že se bude po jeho odpovědi cítit, jako by ji zlehka poškrábal na břiše. Kvůli brýlím proti slunci mu neviděla do očí, takže nemohla poznat, jestli myslel svoji poznámku dvojsmyslně. Pravděpodobně bylo pro ni lepší, že to nevěděla. Pokračoval: „Neštvalo vás, když se přihlásily podvodnice a tvrdily, že jde o ně?“ „Spíš mě to pobavilo.“ „Pobavilo, protože jste věděla, že si užijí svoji čtvrthodin­ ku slávy a tím to skončí. Nemohly svůj nárok prokázat. Vy můžete.“ Dotkla se místa pod svým okem. „Je to nevyvratitelné.“ „Měl bych si pořídit zásobu zvětšovacích skel. Jakmile učiníte to velké odhalení, bude po nich poptávka.“ „Aha, už jsme zase u toho, čeho doufám, že tím dosáhnu.“ „Hádal bych, že slávy a bohatství.“ „Tak to byste byl na omylu.“ „Nečekáte, že z toho budete něco mít?“ „Přirozeně že z toho budu něco mít.“ „To je překvapení.“ „Což ovšem není jediný důvod, proč to zveřejním.“ „To jsem zvědavý.“ „Chci poděkovat člověku, který mi zachránil život,“ řekla rozčileně. „Nemyslíte si, že si major zaslouží můj vděk?“ „Poněkud pozdě. Cože vám to tak dlouho trvalo? Jo, už vím. Čekala jste na pětadvacáté výročí, na velké fanfáry.“ „Ne, čekala jsem, až můj otec zemře.“ Spolkl, co se chystal říct. Na pár vteřin odvrátil pohled, pak si sundal brýle a letmo na ni pohlédl. „Nedávno?“ „Před osmi měsíci.“ 30

Zurivost.indd 30

9.9.2019 10:57:33

Neřekl, že ho to mrzí, ale poznala mu to na obličeji. „Bylo to požehnání,“ řekla. „Trpěl dlouho a nebyl to žádný život.“ Trapper se na ni tázavě zadíval. „Mám se vrátit na začátek toho všeho?“ „Ke dni bombového útoku?“ „Chcete si to poslechnout?“ „Ano.“ „Hodláte dál činit ironické poznámky?“ „Budou na příděl.“ Když na něho káravě pohlédla, tiše dodal: „Dělám si legraci.“ „Umíte být tak jízlivý, že se to těžko pozná.“ „Chci si vyposlechnout vaše vyprávění.“ Zhluboka se nadechla a spustila. „Bylo to pár týdnů po mých pátých narozeninách. Tatínek musel do Dallasu kvůli pracovnímu semináři. Maminka a já jsme jely s ním, aby mě mohli vzít do zábavního parku Six Flags, což měl být dodatečný dárek k narozeninám. Už pobyt v hotelu byl dobrodružství. Nikdy předtím jsem nezažila pokojovou službu. Maminka mě nechala objednat snídani. Najedli jsme se a pak jsme společně sjížděli výtahem. Tatínek nás políbil na rozloučenou a vystoupil v mezaninu kvůli tomu semináři. Maminka měla v plánu, že spolu my dvě půjdeme nakupovat. Poskakovala jsem vestibulem ke vchodu, když bomby vybuchly. Portýr se na mě usmíval, chystal se něco říct. Viděla jsem, jak… zmizel.“ Trapper se odvrátil, zadíval se předním sklem a přejel si rukou ústa a bradu. „V deset čtyřicet dva. První nálož vybuchla v deset čtyřicet dva třicet tři vteřin, přesně řečeno.“ „Jak to víte?“ „Protože každý agent ATF studuje bombový útok v hotelu Pegas. Je to učebnice. Dohromady tam bylo šest náloží, nastavených tak, aby vybuchly zároveň, ale rozjelo se to o několik vteřin.“ „Mně to připadalo jako jeden velký výbuch.“ „Co si pamatujete nejjasněji?“ 31

Zurivost.indd 31

9.9.2019 10:57:33

„Strach. Nic jsem neslyšela. Kvůli dýmu a prachu jsem neviděla. Nemohla jsem dýchat bez kašlání. Volala jsem maminku, ale nemohla jsem ji najít. Všechno kolem mě padalo. Hroutilo se. Byla jsem moc malá na to, abych se bála smrti. Moje nejživější vzpomínka je hrůza, že jsem se ztratila.“ „U dítěte to dává smysl.“ „Matka žila, když ji hasiči našli, ale měla rozdrcenou hruď. Utrpěla rozsáhlá vnitřní zranění a v nemocnici do hodiny zemřela. Táta přežil, ale zranění hlavy a páteře byla tak vážná, že byl od krku dolů ochrnutý. Po zbytek života byl napojený na respirátor v ústavu s nepřetržitou péčí.“ „Proboha.“ Znovu na chvilku odvrátil hlavu. „Žádná z obětí se nejmenovala Baileyová.“ „Elizabeth a James Cunninghamovi.“ „Tak jak jste přišla k jinému jménu?“ „Moje zranění byla poměrně malá, ale dvě noci jsem strávila v nemocnici. Tatínek byl na jednotce intenzivní péče a na přístrojích a mě propustili z nemocnice do péče mojí tety, matčiny sestry, a jejího manžela. Uvědomili je o všem jako nejbližší příbuzné a ti okamžitě přiletěli do Dallasu. Řekli mi, že nastal zmatek, zvláště tisk šílel, aby se zjistila totožnost dívky na fotografii, která už obletěla celý svět. Teta a strýc předvídali, že by to pro mě bylo další trauma, kdyby moje totožnost vyšla najevo, takže se obrátili na nemocniční zaměstnance a úřady, aby moje jméno neuváděli. Chtěli mě ochránit před dopadem pozornosti médií, které už jste major, vy a vaše matka byli vystaveni. Teta mě rychle odvezla do Virginie, kde bydleli. V následujících měsících jezdil strýc sem a tam, dohlížel na péči o tatínka tady v Dallasu, dokud ho nebylo možné převézt do zařízení blízko jejich domova. Strýc vyřídil rodinné záležitosti v Kansas City, všechno prodal, aby bylo možné hradit náklady na tatínkovu péči. Za matku se sloužil vzpomínkový obřad, ale tatínek na tom nebyl tak dobře, aby se mohl zúčastnit. Kvůli své nemohoucnosti a dle očekávání krátkému životu naléhal na strýce 32

Zurivost.indd 32

9.9.2019 10:57:33

a tetu, aby mě legálně adoptovali a dali mi své jméno. Žádné děti neměli. Vychovali mě jako vlastní.“ „Co se vám odehrávalo v hlavě?“ „Co tím máte na mysli?“ „Mátlo vás všechno to pozdvižení?“ „Byla jsem příliš malá, než abych plně pochopila rozsah té tragédie. Jenom jsem věděla, že jsme zažili něco strašného. Maminka odešla do nebe a tatínek byl velice nemocný a už jsme nebydleli v našem domě. V Kansasu jsem měla papouška. Vůbec nevím, co se s ním stalo. Postrádala jsem svoji houpačku, dokud mi ji strýc v zahradě za domem nezřídil. V podstatě jsem byla šťastné normální dítě. Ale kdykoli mě vzali na návštěvu k tatínkovi, vzlykal a nedal se utěšit. Nic nerozruší dítě víc, než když vidí dospělého plakat. To na tom bylo nejhorší. A těžké sny.“ „Měla jste noční můry?“ „Postupem času odezněly, ale ze začátku byly hrozné, byly to drsné připomínky výbuchů, ačkoli jsem k nim neuměla přiřadit to slovo. Zdálo se mi o kouři, o tom, jak se dusím a vidím krev. Byla tam matka, pořád opakovala mé jméno. Probouzela jsem se s křikem a tvrdila tetě a strýci, že se pletou, že neumřela. Žije. Viděla jsem ji, slyšela, vnímala jsem, že se ke mně natahuje, pevně svírá moji ruku, dokud…“ Trapper zůstával tichý a nehybný. Polkla. „Dokud mě její ruka nepustila. Zamávala na člověka, který běžel kolem nás. Plakala, křičela na něho, ať se zastaví. Prosím. Pomozte. Zastavil se a vzal mě do náručí.“ „Major.“ „Pamatuju si, že jsem byla hysterická. Zápasila jsem s ním. Snažila jsem se dostat se zpátky k matce. Vzpomínám si, jak si mě tiskl na hruď a říkal mi, že všechno bude dobré.“ „Což ovšem byla lež.“ „Ano, ale lhal z laskavosti.“ 33

Zurivost.indd 33

9.9.2019 10:57:33

Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal, kdy si dala dvě a dvě dohromady. „Kdy jste si uvědomila, že vaše noční můra je ve skutečnosti vzpomínka na něco strašlivého?“ „Dlouhá léta ne.“ Pronikavě na ni pohlédl. „Vidím, že tomu nevěříte, ale je to pravda. Nikdo kolem mě se o tom bombovém útoku nezmínil. Byla jsem dítě. Dívala jsem se na Sezame, otevři se, ne na zprávy. K bombovému útoku v Oklahoma City došlo o pár let později. Dospělé v mém životě to zasáhlo, ale pro mě to bylo bezvýznamné.“ „Vůbec jste si nespojila datum výbuchů v Pegasu se dnem, kdy zemřela vaše matka?“ „Přesně tak jsem si to nakonec uvědomila. Byla jsem na druhém stupni, bylo mi tak dvanáct třináct. Jeden učitel se o tom ve výroční den bombového útoku zmínil. Když jsem přišla ze školy domů, seděla teta v obývacím pokoji a dívala se na fotografii, na které byly s matkou spolu. Zeptala jsem se jí, proč pláče. ,Vždycky jsem v tento den smutná. To zemřela tvoje matka.‘ Najednou se mi to spojilo. Uvědomila jsem si, proč jsem měla takové hrozné živé sny o kouři a ohni, o tom, jak mě matka pouští a někdo mě od ní odnáší. Teta se strýcem se zdráhali to potvrdit. Oprávněně, jak se ukázalo, protože jakmile jsem to věděla, byla jsem tím bombovým útokem posedlá. Chtěla jsem o tom vědět všechno. Přečetla jsem všechny knihy a podívala jsem se na všechny filmy a rozhovory s těmi, kteří přežili. Tu slavnou fotografii jsem samozřejmě viděla, ale nevěnovala jsem jí zvláštní pozornost, protože pro mě neměla význam. Pak když mě teta upozornila, viděla jsem nejenom sebe, ale i obličej člověka, který mě zachránil. Major byl najednou skutečný, zatímco předtím byl v mých snech pouhým cizincem, který zareagoval na žádost mojí umírající matky.“ „Proč jste to tehdy nevytroubila do světa?“ „Teta mě přesvědčila, že by to pro otce bylo utrpení. Major přijal roli hrdiny přirozeně, jako by pro ni byl zrozený. Ale tatínek mluvil jemným hlasem a byl plachý. Vzhledem 34

Zurivost.indd 34

9.9.2019 10:57:33

k jeho stavu a křehkosti by bylo kruté vystavit ho zájmu veřejnosti. Odpřisáhla jsem tetě i sobě, že to nezveřejním, dokud bude tatínek naživu. Ten slib jsem dodržela.“ „Jak dlouho? Třináct let?“ „Zhruba. Během té doby jsem pokračovala ve svém životě jako šťastná, zdravá, normální dívka. Dokončila jsem školu, vstoupila do dospělosti, věnovala se svému zaměstnání.“ „Připravovala jste se na ten velký den.“ „Od vás to vyznělo mnohem promyšleněji, než to bylo, Trappere. Nespravedlivě. Nechtěla jsem, aby táta zemřel. Ale stalo se. Tehdy už jsem měla v tisku jméno a skvělý prostor. Pokoušela jsem se kontaktovat majora.“ Nechal si to projít hlavou a pak řekl: „Jméno ,Baileyová‘ by mu nic neřeklo. Nepověděla jste mu, kdo jste, ani proč s ním chcete udělat rozhovor?“ „Nikdy mi nedal příležitost říct víc než pár slov a zavěsil.“ „Mohla jste mu poslat e-mail. Dopis.“ „Chtěla jsem se představit osobně. Kromě toho, kolik asi dostal dopisů od žen, které prohlašovaly, že jsou tou zachráněnou holčičkou?“ „Dobrý postřeh.“ „Pomyslel by si, že se jenom chci zviditelnit.“ Zvedla ruku dlaní nahoru. „Neříkejte to.“ „Neřeknu. Příliš se to nabízí.“ Neomalená odpověď přišla rychle, jako jeho všechny, ale vraštil tmavé obočí a v jeho výrazu nebylo stopy po nějakém humoru. „Kolik lidí ví, že ta dívka jste vy?“ „Moje teta, strýc a já. Vy jste čtvrtý.“ „Jestli svůj záměr uskutečníte, dozvědí se to všichni.“ „Uskutečním ho, Trappere. Ať už s vaší pomocí, nebo bez ní najdu způsob, jak to zařídit.“ V duchu zaklel a znovu se zadíval předním sklem. Značku zakazující parkování si mohl přečíst stokrát za dobu, po jakou na ni hleděl. Kerra ho v jeho soustředění nerušila. Nakonec se k ní otočil a řekl: „Budete se muset obejít beze mě.“ 35

Zurivost.indd 35

9.9.2019 10:57:33