0040474

Mattias Edvardsson

SOUSEDSKÁ RULETA

Sousedska ruleta.indd 3

25.08.2021 15:14:05

1. Mikael Po nehodě Pátek 13. října 2017

Sirény slyším, už když otvírám dveře. Pár žáků, kteří ještě postávají v hloučku na školním dvoře, se na mě podívá a zamává mi. „Hezký víkend.“ Připevním sportovní tašku na nosič kola a tašku s notebookem uložím do košíku vpředu. Když zabočím do tunelu pod hlavní silnicí, sundám nohy z pedálů a vítr mi zafouká přímo do tváře.

Na kraji chodníku sedí dvě holčičky, které znám z Belliny školky.

Udělaly si z dlaní kolem úst kornout a houkají jako sovy. Ozvěna toho zvuku se rozléhá tunelem a ony se tomu smějí.

Cestou do kopce mi tuhnou stehna, jak se ve svalech tvoří kyselina mléčná, ale šlapu dál, až se ze mě řine pot. Na kraji obecní louky leží zapomenutý napůl vyfouklý fotbalový míč, houpačky na hřišti se komíhají ve větru. Pozdravím ženu, jejíž pudl právě zvedl nožičku u pouliční lampy.

Kvílení sirén se ozývá čím dál blíž. Podívám se přes rameno, ale žádné modré majáčky nevidím. Tady kolem nejsou žádné komunikace pro auta, v zelené zóně se nacházejí jen cestičky pro pěší a cyklostezky. Mimo jiné právě kvůli tomu jsme se do Köpinge stěhovali. Naše děti se tu můžou prohánět na kole mezi domy, jezdit do školy i ke kamarádům, a přitom nemusí mezi auta.

Otevřu doširoka ústa a lačně polykám svěží podzimní vzduch.

Vychutnávám si pocit svobody, máme před sebou celý víkend bez 7

Sousedska ruleta.indd 7

25.08.2021 15:14:05

povinností. Na to, že budu moct všechno nechat plavat a jenom si tak vegetovat, jsem se doopravdy těšil. Na to, že budu trávit čas s rodinou. Možná si najdu chvilku na ostříhání živého plotu, jak jsem slíbil, ale to může klidně počkat do jara.

Když zahnu na cestičku vedoucí k domku, kde bydlíme, potkám naše sousedy Åkeho a Gun-Britt, kteří si vyšli na procházku. Rázují svižným krokem, zavěšení do sebe. Už jsem je pár dní neviděl. Tak to tady prostě chodí. Od raného podzimu do pozdního jara se všichni stáhneme do sebe a zmizíme. Něco se bude dít zase až koncem dubna. Jakmile roztaje jinovatka a vzduch začne být prosycený pylem, dvorky ovládnou děti na koloběžkách či s míčem, namazané krémem na opalování a vybavené kšiltovkami. Rozkašle se první sekačka, někdo vytáhne žebřík a pustí se do čištění okapů, a už to jede. V jedné zahradě za druhou se vynoří matky ve stylových slunečních brýlích plně zaujaté mobilem a otcové s povolenými břichy navlečení v příliš malých šortkách. Celé okolí se na tři měsíce promění v letní krajinu plnou trampolín a nafukovacích bazénů. Všude je spousta hluku a dni jsou o několik hodin delší. A takhle to trvá až do konce srpna, dokud znovu nezačne škola. Pak se dostaví vítr a podzimní listí.

Tma, déšť a ticho. Člověk zapomene na všechno, co kvetlo a žilo, je těžké uvěřit, že zase někdy přijde světlo.

S příchodem temnoty se zavřou dveře i za důchodci odvedle. Åke se pustí do podzimního úklidu zahrady, vyčistí dlaždice, ze všech koutů odstraní pavučiny a zabalí zahradní nábytek do plastové fólie tak pečlivě, že by každý konzervátor jen závistivě zíral.

A brzy nato už lze Gun-Britt málokdy zahlédnout jinak než jako zvědavý obličej v kuchyňském okně. Strážkyně celého našeho bloku. Nic jí neujde, ani poletující igelitový pytlík. „Hezký den, přeju,“ pozdraví mě Gun-Britt, když už jsem dostatečně blízko.

Zaváhám, protože si nejsem jistý, jestli se mám zastavit a prohodit s nimi pár slov, nebo jet dál. Nejradši ze všeho bych už byl doma, se svou rodinou. Ale když už se chystám projet kolem, Åke vstoupí do stezky pro cyklisty a přiměje mě přibrzdit.

8

Sousedska ruleta.indd 8

25.08.2021 15:14:06

„Slyšel jsi tu ránu?“ zeptá se mě. „Asi nějaká bouračka,“ dodá Gun-Britt.

Opřu se nohama o zem. „Bouračka?“ „Slyšíš přece ty sirény, ne?“ podívá se na mě Åke.

Gun-Britt píchne ukazováčkem do vzduchu nad hlavou, jako by ten zvuk pořád kroužil někde nad námi. „A to se stalo někde tady?“ zeptám se. „Těžko říct.“ Åke se podívá k našemu bloku. „Přichází to odtamtud.“ „Nejspíš se něco stalo na hlavní,“ podotkne Gun-Britt.

Takhle tu všichni říkají velké silnici, na které je nejvyšší povolená rychlost šedesátka a která vede obloukem kolem Köpinge, kolem samoobsluhy ICA a obchodu s alkoholem k E6, podél níž se rozprostírají skånské pláně, na západě je vidět spirálovitý mrakodrap Turning Torso a na východě věž lundské katedrály. „Ty sirény se blíží,“ upozorní nás Åke.

Všichni tři chvíli posloucháme. Åke má pravdu, sirény kvílí čím dál hlasitěji. „Ani mě to nepřekvapuje. Lidi jezdí jako blázni,“ poznamená Gun-Britt. „Ale můžeš být klidný. Bianca s dětmi dorazila domů už před půlhodinou.“ Bianca. Děti.

Něco mě zašimrá v hrudi. „Tak fajn,“ přikývnu a rychle nasednu na kolo. „Pěkný víkend,“ popřeje mi Gun-Britt, než pokračuju v cestě.

Poslední úsek k našemu bloku mi myšlenky v hlavě uhánějí jako o závod. Než jela Bianca vyzvednout děti, měla v plánu ještě nakoupit na víkend, ale teď už jsou všichni určitě doma. Doma v bezpečí. William se nejspíš usadil s iPadem na sedačce a Bella pomáhá Biance v kuchyni.

Mezi domy vyjí sirény ještě hlasitěji.

Mám stehna jako z olova a do lýtek mě chytají křeče. Už jen 9

Sousedska ruleta.indd 9

25.08.2021 15:14:06

dvacet metrů k našemu bloku. Za plotem zaštěká pes a já si v tu chvíli uvědomím, že sirény utichly.

Když zahnu za roh a vjedu do naší ulice, blikají mi v ústrety rotační výstražné majáčky. Asfalt, živé ploty i nízké laťkové ploty jsou zalité mihotavým modrým světlem.

Ani nedýchám. Nohy nepřestávají šlapat do pedálů. Zvednu se ze sedla a upřeně zírám přímo do oslnivé modré záře.

Uprostřed vozovky leží červené jízdní kolo. Je celé pomačkané, kola zdeformovaná a řídítka trčí k obloze. Vedle něj stojí naše sousedka z čísla patnáct, Jacqueline Selanderová. Je bledá jako křída. Výkřik jí zamrzl na rtech.

Sanitka zastavila u našeho živého plotu z tújí, dva zdravotníci v zeleném sedí na bobku kousek od ní. Před nimi na asfaltu leží Bianca. Má milovaná žena.

10

Sousedska ruleta.indd 10

25.08.2021 15:14:06

2. Mikael Před nehodou Léto 2015

Poprvé jsem Fabiana a Jacqueline Selanderovy potkal těsně poté, co jsme se sem přistěhovali. Bella ten víkend oslavila třetí narozeniny a já měl do auta namontovat autosedačku, kterou jsem na internetovém bazaru sehnal za neuvěřitelnou cenu. Do zátylku mi pražilo slunce, byl jsem půlkou těla vklíněný v autě, takže jsem si připadal jako zpocená sýrová křupka, a mořil jsem se s bezpečnostním pásem, který byl o pár centimetrů širší, takže nešel nacpat do drobounké štěrbiny, kterou se měl podle návodu k použití protáhnout. Z nosu a koutků úst mi unikaly zuřivé kletby. Ani jsem si nevšiml, že se za mnou někdo tiše zastavil. „To je to nové volvo, že jo? R-design?“ Bezpečnostní pás mi vyklouzl z rukou a ta zatracená autosedačka spadla na bok. Když se mi podařilo vysoukat trup ze zadního sedadla a setřít si z čela alespoň trochu potu, uviděl jsem chlapce v kraťasech s laclem a s čepicí s logem BMW. Stál na příjezdové cestě a zkoumavě si prohlížel auto. „Je to sportovní model,“ odpověděl jsem. „To jsem přece věděl,“ opáčil. „R-design.“ Kolik mu tak může být? Dvanáct? Třináct? „Je to diesel,“ pokračoval. „A plug-in hybrid, že jo?“ „Asi to tak bude,“ přikývl jsem.

Usmál se.

11

Sousedska ruleta.indd 11

25.08.2021 15:14:06

„Jasně že jo.“ Vážně jsem na něj neměl čas, ale nechtěl jsem být nepříjemný. „Já jsem Fabian,“ představil se mi. „A taky bydlím v tomhle bloku.“ Čtvrť, do které jsme se přistěhovali, leží na okraji Köpinge a je rozdělená do menších bloků, z nichž každý je tvořen vyasfaltovaným čtvercovým pláckem, obklopeným čtyřmi víceméně stejnými vilkami z první poloviny sedmdesátých let. Každý z bloků dostal roztomilé jméno spojené s dílem Astrid Lindgrenové: Bullerbyn, Lönneberga, Saltkråkan či Körsbärsdalen. Náš se jmenuje Bråkmakargatan, tedy Roštácká ulička, ve které v jedné z knížek bydlí holčička Lotta. Teď budete jako Lotta, řekl jsem našim dětem, ale ty na mě jen nechápavě koukaly. „Tak to budeme sousedi,“ usmál jsem se teď na chlapce jménem Fabian. „Oukej,“ pokývl hlavou a pohladil nárazník volva, jako by to bylo nějaké zvíře. „Měl jste si radši koupit BMW. Za stejné peníze lepší výkon.“ Zasmál jsem se, ale on se tvářil naprosto vážně. „BMW 530 Touring,“ pokračoval. „Ten má pod kapotou dvě stě sedmdesát dva koní. Kolik má tohle?“ „To nevím.“ Pro mě je auto prostě dopravní prostředek. Nepožaduju od něj o moc víc než jakžtakž neutrální barvu laku a dostatečně velký zavazadlový prostor. „Dvě stě padesát,“ poučil mě.

Zdálo se, že si je svou věcí jistý.

Užuž jsem se chystal nasoukat zpátky na zadní sedadlo k autosedačce, když k nám přes dvůr zamířila jakási žena. „Tak tady jsi, Fabiane!“ Obklopoval ji zvláštní třpyt. Nohy v kratičkých šortkách měla dlouhé a tvář tak opálenou, že jí z ní bělostné zuby svítily jak z reklamy na zubní pastu a nebesky modré oči přímo zářily. „Má moc rád auta,“ poznamenala. „Už jsem ho z toho skoro začínal podezírat.“ 12

Sousedska ruleta.indd 12

25.08.2021 15:14:06

„Mám rád BMW,“ opravil ji Fabian. Žena, která byla podle všeho jeho matka, se zasmála a podala mi ruku s dlouhými růžovými nehty. „Tak to vy jste se sem přistěhovali? Nula osmičky, jak jsem slyšela?“ Nula osmičky? Copak dneska ještě někdo tu zastaralou přezdívku odvozenou od telefonní předvolby pro Stockholm a okolí používá? Neznám jediného člověka, který by ještě měl pevnou linku, takže tyhle předvolby určitě už brzo upadnou v zapomnění – stejně jako staré bakelitové telefony se sluchátkem na šňůře a otočným číselníkem. „Hm, no ano,“ odpověděl jsem a otřel si dlaň o kraťasy, abych jí mohl potřást rukou. „Micke.“ „Já jsem Jacqueline. Bydlíme s Fabianem tamhle v patnáctce.“ Ukázala na dům za příjezdovou cestou, kde mezi dlaždicemi bujel plevel a metr vysoký plot vypadal, že by potřeboval pře­ třít barvou. Na zdi u domovních dveří visela podkova a dřevěná zvonkohra, byla tam i stříbrná jednička a vedle ní, poněkud nakřivo, pětka.

Já už jsem kovové číslice udávající číslo našeho domu z fasády sundal. Bianca to tak chtěla. Souhlasila, že budeme bydlet ve třináctce, ale jen pod podmínkou, že to nešťastné číslo ze zdi okamžitě odstraníme. „Doufám, že se vám tu bude líbit,“ popřála mi naše nová sousedka Jacqueline. „Máte taky děti, že?“ Přikývl jsem. Po čele mi stékal pot a tričko se mi v podpaždí lepilo na kůži. „Belle byly nedávno tři a Williamovi je šest.“ Fabian s matkou se po sobě podívali. „Už musíme běžet,“ poznamenala Jacqueline a zlehka mi zamávala. „Nashle!“ Dlouhými kroky přešla přes prostranství mezi domy a Fabian až klopýtl, jak se dychtivě snažil držet vedle ní. Na cestičce před číslem patnáct se ještě otočil a upřeně se na mě podíval. Na oplátku jsem se na něj usmál.

13

Sousedska ruleta.indd 13

25.08.2021 15:14:06

Jakmile byla autosedačka na místě, zašel jsem do domu a vyprávěl o našich nových sousedech Biance. „Jacqueline Selanderová? Je to bývalá fotomodelka. Žila ve Státech.“ „Jak to víš?“ podivil jsem se.

Bianca naklonila hlavu na stranu a vypadala v tu chvíli jako za oněch letních nocí před osmi lety, kdy jsem se bezhlavě zamiloval do jejích pih a dolíčků ve tvářích. „Z internetu, miláčku.“ „Ty sis naše sousedy proklepla na internetu?“ Zasmála se. „A co myslíš? Člověk se přece nepřestěhuje šest set kilometrů od domova bez toho, aby si napřed zjistil, co bude mít za sousedy.“ No samozřejmě. Políbil jsem ji na šíji. „Tak copak jsi ještě zjistila, Lisbeth Salanderová?“ „Moc toho není. Ti starší manželé ve dvanáctce se jmenují Åke a Gun-Britt. Typičtí důchodci. Gun-Britt má jako profilovou fotku na Facebooku kytičku a má ráda hudbu k tanci a poslechu. Åke, jak se zdá, na žádné sociální síti není.“ „Aha.“ Vzhledem k tomu, že jsem vždycky bydlel jenom v bytě, tuhle potřebu zjistit si o svých sousedech co možná nejvíc pro mě není snadné pochopit, podle Biancy je to ale v takové vilové čtvrti v menším městě něco úplně jiného. Tady se člověk na rozdíl od velkoměsta sousedům nevyhne. „Pokud jde o Jacqueline Selanderovou, našla jsem i pár fotek, ale asi byla slavnější v cizině než u nás. Každopádně to vypadá, že v čísle patnáct žije jen sama se synem.“ „A kdo bydlí ve čtrnáctce?“ „Ola Nilsson, stejný ročník jako já. Působí vyloženě tajemně.

Ale…“ Na chvilku se odmlčela a vykulila oči, aby mi dala najevo, že vypátrala nějakou senzaci. „Našla jsem ho v databázi Lexbase.“ 14

Sousedska ruleta.indd 14

25.08.2021 15:14:06

„Cože? On je to nějaký kriminálník?“ Protože jak jinak by se někdo do téhle databáze, kde se dá do­ hledat, kdo byl v posledních letech předmětem trestního řízení, dostal? „Nejspíš ne,“ zavrtěla hlavou Bianca. „Ale byl odsouzený za ublížení na těle.“ „A ty jsi četla rozsudek?“ „Samozřejmě. Budeme přece bydlet hned vedle. Ty jsi dítě z paneláku, miláčku. Vůbec nechápeš, jak to na takovémhle místě funguje.“ „Možná jsme se měli radši odstěhovat do nějaké chaloupky v Laponsku,“ podotkl jsem. „To bych klidně brala. Kdyby tam ovšem nebyla tak děsná zima.“ Povzdychl jsem si. Tohle byla celá Bianca, vždycky zbytečně úzkostlivá, přímo posedlá bezpečností. Nicméně na tom, že se její nervozita teď, když jsme se ocitli v úplně novém prostředí, kde jsme neznali živou duši, ještě vystupňovala, nebylo pochopitelně nic divného.

K tomuhle stěhování nás v mnoha ohledech přinutily okolnosti, a tak jsem teď měl za úkol udržovat dobrou náladu. Dlužil jsem to Biance. I dětem.

Skåne pro nás znamenalo nový začátek. A ten nesmí nic pokazit, nejméně ze všeho nějací sousedi. „Všechno bude určitě v pořádku,“ položila mi Bianca dlaň na hřbet ruky. „Nechci tě strašit. Rošťácká ulička číslo třináct. Co by se asi tak mohlo pokazit?“

15

Sousedska ruleta.indd 15

25.08.2021 15:14:06

3. Mikael Po nehodě Pátek 13. října 2017

Záchranka se na plácku mezi domy otočí, a jen co se dostane na hlavní, začne zase houkat.

Stojím v děsivém tichu uprostřed obrovské černé díry, kde se rozplynul prostor i čas. Kvílení sirén s sebou odváží veškeré světlo a obloha nevysvětlitelně potemní. Všechno se zastavilo. Jediné, co vidím, jsou pohledy sousedů prostoupené hrůzou, těsně než se dostaví panika. „Mami! Mami!“ Od branky sem běží Bella a William jenom v punčocháčích.

Skloním se a chytím je do náruče. „Co se stalo?“ chce vědět William. „Kde je máma?“ Všechno mi poskakuje před očima. Nevím, co si počít. „Maminku srazilo auto,“ odpovím. „Cože?“ Bella se zoufale rozpláče. „Teď ji vezou do nemocnice,“ dodám a pevně děti objímám.

V hrudi mi vybuchne bolest a zalapám po dechu.

Na ulici před námi stojí Jacqueline s Fabianem, šok je přimrazil na místě. Za nimi se k nám poklusem blíží Ola. „Maminko,“ vzlyká Bella. „Já nechci, aby maminka umřela.“ „Přece snad neumře, že ne, tati?“ zeptá se William. „Kam to jela?“ 16

Sousedska ruleta.indd 16

25.08.2021 15:14:06

„Do sámošky,“ vysvětlí mi William. „Říkala, že bude pryč nejvýš pět minut. Slíbil jsem, že zatím Bellu pohlídám.“ „Já myslel, že už jste na nákupu byli?“ „To jo, ale máma zapomněla koupit fetu.“ Když se narovnám, svět kolem mě se rozhoupe. Držím děti za ruce a naslepo klopýtám kupředu. „Pojedeme do nemocnice.“ Klíčky od volva mám v kapse. „Přece nebudeš brát děti s sebou,“ ozve se Jacqueline.

Měla by radši mlčet. To ona před chvilkou Biancu srazila. Nedokážu se na ni ani podívat. „Nech je zatím tady,“ dodá Ola. Užuž se chystá vzít Bellu za ruku, ale já rychle pokročím dopředu a obě děti od něj odtáhnu. „Ani náhodou.“ Bella má obličejíček zkřivený pláčem. „Chceme jet s tebou,“ prohlásí William.

Zaváhám. Už jsem na urgentním příjmu v lundské nemocnici byl. Je to místo, kterému se člověk snaží pokud možno vyhnout, rozhodně nic pro děti. „Mám vás moc rád,“ pošeptám jim s ústy těsně u jejich tvářiček. „Ale myslím, že bude lepší, když počkáte doma.“ Jsem rozpolcený mezi touhou mít je nablízku, abych je mohl utěšovat, a vědomím, že pro ně bude určitě lepší, když se mnou nepojedou. „Zavolám Gun-Britt,“ řeknu. „Můžou být s Åkem zatím s vámi.

Brzo se zase vrátím.“ „Tak dobře,“ přikývne William a vezme sestřičku za ruku. „Vrátí se maminka brzo domů?“ zeptá se nervózně Bella.

Obejmu je a pokouším se uklidnit.

Když usednu za volant, přistoupí k autu Jacqueline. Každý pohyb trvá hrozně dlouho. Prudce zamrká, polkne a zvedne si ruku k ústům. „Já… já… všechno se to stalo tak hrozně rychle. Zničehonic se objevila před námi.“ 17

Sousedska ruleta.indd 17

25.08.2021 15:14:06

Zabouchnu dveře a nastartuju. Nemám jí co říct.

Zacouvám tak prudce, že Ola musí uskočit na stranu. Rychle otočím auto a ve zpětném zrcátku vidím své milované děti, ztracený výraz v jejich tvářích. Když volvo trhaně vyjede na silnici za živým plotem z tújí, zamávají mi.

Dupnu na plyn.

Ruce se mi třesou, nohy také. Nevidím nic než asfalt před autem, všechno ostatní je rozmazané a pokřivené. V hlavě mi však dunivě pulzuje onen děsivý obrázek: Biančiny zavřené oči, namodralé rty, otevřená rána, otoky.

Nakláním se nad volant, vřítím se s volvem na dálnici. Zoufale zatroubím na fiat, který se loudá v předjížděcím pruhu, pak se kolem něj prosmyknu zprava.

Vytáhnu mobil a zavolám Gun-Britt. Nemám ponětí jak, ale nějak se mi podaří jí sdělit, co se stalo. Na druhém konci je chvíli ticho. „Haló! Jsi tam?“ „Počkej,“ řekne Gun-Britt.

Zavolá Åkeho. Nejspíš přikryla mikrofon rukou, protože jejich rozhovor slyším jako z velké dálky. Gun-Britt poznamená něco v tom smyslu, že to věděla.

Co asi tak mohla sakra vědět? „Jacqueline byla určitě opilá,“ řekne mi vzápětí do ucha. „Myslíš?“ „Nejspíš jela moc rychle.“ Všichni obyvatelé Rošťácké uličky se zvolna scházejí na prostranství. Všichni až na Jacqueline. „Panebože,“ vzdychne Gun-Britt. „Bianca!“ Poprosím ji, aby se co nejrychleji vrátili z procházky, postarali se o děti a drželi je dál od Jacqueline a Oly. Slíbím jí také, že jakmile budu něco vědět, ozvu se jí. „Budu se za Biancu modlit,“ ujistí mě. Řítím se do Lundu přes kruhový objezd u nákupního centra Nova a pokračuju přes severní okruh. Lidé kolem silnice se zastavují a vrtá jim hlavou, co se asi děje. Chvilkové vzrušení, 18

Sousedska ruleta.indd 18

25.08.2021 15:14:06

dramatická vsuvka v jejich obyčejném každodenním životě.

Za dalších pět vteřin už zase pokračují jako obvykle, zato můj život jako by se zastavil.

Jak mohla Jacqueline Biancu přehlédnout? Na tom našem maličkém plácku mezi domy by přece mělo být nemožné někoho srazit autem – dokonce i pro Jacqueline.

V následující chvíli ovšem jedu příliš rychle i já, ztrácím kontrolu nad řízením, takže volvo s drcnutím najede na obrubník.

Parkovací senzor zapípá a já zakleju.

Přede mnou už je cedule Urgentní příjem.

Rychle stočím volant a omylem vletím do jednosměrky v protisměru. Nějaký chlapík s licousy a pletenou čepicí uskočí na ostrůvek, abych ho nepřejel.

Zuřivě na mě gestikuluje, ale momentálně nemám čas se tím zabývat. Vmáčknu se s volvem na parkovací místo a rozepnu si bezpečnostní pás.

Nehoda.

Musela to být nehoda.

19

Sousedska ruleta.indd 19

25.08.2021 15:14:06

4. Mikael Před nehodou Léto 2015

S Biancou jsme oba snili o vlastním domě. Když se narodila Bella, začal nám být byt ve stockholmské čtvrti Kungsholmen brzy příliš těsný. Velkoměsto už nás nelákalo. Z toho, co nás dřív přitahovalo (ruch lidského mraveniště, noční vyžití, životní tempo), jsme teď byli nervózní a podráždění. Hlavně Bianca stála o to, aby naše děti mohly tak jako ona vyrůstat v poklidné vilové čtvrti někde na menším městě.

Napřed jsme zkoušeli najít něco na předměstí. Nacka, Bromma, Sundbyberg. Ale všude požadovali jako počáteční vklad milionové částky, a nám se navíc nechtělo vynakládat na bydlení sedmdesát procent našeho budoucího měsíčního rozpočtu.

Přišla řeč na Skåne. Ani jeden z nás na ně neměl žádné vazby, ale zamlouvala se nám jeho otevřená krajina i to, jak je blízko ke zbytku světa. Představoval jsem si, že se tam dole na jihu žije o něco pomaleji. Že tam není tak důležitá honba za sebeuplatněním a kariérou, že si tam lidé dopřávají čas i na to, aby si mohli život, který vedou, vychutnávat. „Skåne?“ řekla Bianca. „Skåne jsem měla vždycky ráda.“ O tom, že jsme se nakonec usadili v městečku Köpinge, rozhodly jednak finanční důvody a jednak práce. Domy v Köpinge byly pořád ještě finančně dostupné, tedy alespoň ty starší, které se nacházely ve čtvrti vybudované v sedmdesátých letech, a navíc 20

Sousedska ruleta.indd 20

25.08.2021 15:14:06

se právě ve chvíli, kdy jsem přišel o práci, objevila nabídka místa učitele tělocviku na místní škole.

Ke Stockholmu nás nic nepoutalo. Naši rodiče už byli po smrti. Moji staří přátelé zůstali v Göteborgu a Bianca a její sestra už se dávno odcizily. Jako rodiče malých dětí jsme zjevně potřebovali změnu, vstupovali jsme do nové životní fáze. Tak proč do ní nevstoupit na nějakém novém místě?

Brali jsme to jako dobrodružství. Spalme za sebou mosty, začněme znovu.

A tak jsme se vypravili na prohlídku domu do tohohle skånského zapadákova na západ od Lundu, do městečka, o němž jsem po celých čtyřicet let svého dosavadního života ani netušil, že existuje. Dům měl všechno, co jsme požadovali, a ještě něco navíc. Bianca vždycky říkala, že nejpodstatnější není počet čtverečních metrů, ale prostorové řešení. Vzhledem k tomu, že deset let pracovala jako realitní makléřka, těmhle věcem pochopitelně rozuměla. „Možná bude potřeba vyměnit prahy,“ poznamenal její kolega, který nám vilku prodával. „Ale že má tenhle domek potenciál, aby se z něj stal dům snů?“ Bianca přitakala. „A co sousedi?“ zeptala se ho. „Žádné problémy,“ zasmál se.

Nejspíš si myslel, že Bianca jen tak žertuje. „Obyvatelé tohohle městečka jsou prostí a velmi praktičtí lidé.“ V autě mi Bianca položila ruku na stehno. „Půjdeme do toho?“ Vyloženě se do domku zamilovala. Jistě, bylo třeba kompletně předělat kuchyň, znovu vymalovat a nově přebrousit parkety v obýváku. Starý pán, který tu bydlel předtím, měl drsnosrstého jezevčíka, který je poškrábal. Teď pejsek ležel pohřbený pod téměř neviditelným dřevěným křížkem v nejvzdálenějším koutě zahrady. Jeho páníček zemřel několik měsíců po něm, poté co spadl ze žebříku. Realitní makléř nás ovšem ujistil, že ten na zahrádce pohřbený není.

21

Sousedska ruleta.indd 21

25.08.2021 15:14:06

První víkend po svátku slunovratu už byly podél stěn v obývacím pokoji vyrovnané krabice s naším majetkem. Děti spaly ve svém novém pokoji, kde jsem přes okno připevnil lepicí páskou prostěradlo, než tam nainstalujeme rolety. „Bude nám tu dobře,“ prohlásila Bianca a na dřevěné podlaze u skleněných dveří mě objala. „Je tady takové ticho,“ zašeptal jsem. „Poslouchej.“ Žádný hukot motorů, žádné hlasy, jenom tiché šelestění větru v listí.

Když jsme si té noci šli lehnout, milovali jsme se jako už celou věčnost ne, jako předtím, než přišly děti. Začínala nová éra našeho života. Nový dům, nové místo, nový vzduch.

Když Bianca dospěla k orgasmu, hlasitě vykřikla. Smaragdově zelené oči zmizely za zavřenými víčky. „Probudíš děti,“ zašeptal jsem jí, celý zpocený, s ústy přitisknutými k jejímu hrdlu. „Na to kašlu,“ opáčila udýchaně Bianca. „A co sousedi?“ zasmál jsem se.

Druhý den jsme na zahradě hráli na babu a Bella zakopla a upadla. Kolínko jsem jí pofoukal a skvrnku od trávy setřel palcem. „Náplast,“ vzlykala Bella.

Zašel jsem do domu a pátral v krabicích po náplasti, Bianca si s dětmi dál hrála na trávě. Během chvilky jsem marně prohrabal polovinu našeho majetku a poněkud podrážděný jsem se vrátil ven.

U branky stáli naši noví sousedé. Jacqueline a její syn. „Omlouváme se, že vyrušujeme. Jenom jsme se s vámi chtěli pořádně pozdravit.“ V tu chvíli se zpoza domu vyřítili Bella s Williamem v těsném závěsu s Biancou. „Baba!“ volala má žena. „William má babu!“ Teprve když jsem si hlasitě odkašlal, všimla si, že máme návštěvu. „Jejda,“ zalapala celá rozesmátá po dechu a zastavila se vedle mě, aby jí William mohl dát babu.

22

Sousedska ruleta.indd 22

25.08.2021 15:14:06

„Tohle jsou Jacqueline a Fabian,“ představil jsem ty dva. „Bydlí v patnáctce.“ Bianca se s nimi pozdravila a Jacqueline jí podala sáček se skořicovými šneky. „Kupované. Bohužel jsem mizerná pekařka.“ „To jste nemusela,“ řekla Bianca.

Jacqueline se usmála. „Zrovna hrajeme na babu,“ podotkl jsem. „Proč tomu říkáte na babu?“ zeptal se Fabian.

Měl na sobě tytéž kraťasy s laclem jako posledně, stejné seprané tričko a kšiltovku s logem BMW. Pravý opak Jacquelininých chladivých letních šatů z lehounké, téměř průsvitné látky. „Protože se to tak jmenuje,“ opáčil William. „Je to hra.“ Fabian se na něj podíval, jako by se zbláznil. „Jmenuje se to honěná,“ odsekl. „Ta hra přece může mít různá jména,“ vložila se do toho Jac­ queline.

Přikývl jsem. „Tady ve Skåne se hraje na honěnou, jinde zase na babu.“ Fabian mě obdařil stejným pohledem jako před chviličkou Williama. „Ale už vás nebudeme rušit,“ měla se Jacqueline k odchodu.

Ujistil jsem ji, že nijak nevyrušují. „Budete tu něco měnit?“ zeptala se a přejela pohledem po zahradě. „Asi ano,“ přikývl jsem. „Ale bude to muset počkat do příštího léta.“ „To je jasné. Ze začátku tu budete mít spoustu práce.“ „Je to náš první dům,“ vysvětlila jí Bianca. „Předtím jsme bydleli v bytě, takže zahrada pro nás znamená velkou změnu. Ale člověk chce samozřejmě vtisknout věcem svůj vlastní ráz.“ Fabian natáhl ruku a ukázal do zahrady. „Tu jabloň nesmíte pokácet,“ prohlásil.

Podívali jsme se s Biancou na útlý ovocný strom v rohu zahrady směrem do ulice.

23

Sousedska ruleta.indd 23

25.08.2021 15:14:06

„Byl to Bengtův nejmilejší strom,“ pokračoval Fabian. „Zasadil ho v roce 1976, když tenhle dům postavil. Ta jabloň je stejně stará jako moje máma.“ Jacqueline zrudly tváře. Uhnul jsem pohledem. Byla tak hezká, že mi v Biančině přítomnosti dělalo problém se na ni dívat. Jako by na ní nebylo jediné neutrální místo, kde by se dalo spočinout pohledem. „Fabian a Bengt, který tu bydlel před vámi, byli moc dobří přátelé,“ vysvětlila nám. „Bengt byl pro Fabiana jako další dědeček.“ „Chápu,“ přikývla Bianca.

Fabian po nás podezíravě pošilhával. „Proč jste se sem přestěhovali?“ zeptal se. „Ale Fabiane,“ okřikla ho jeho matka a omluvila se nám. „Občas bývá trochu moc zvědavý.“ „Je fajn, když je člověk zvědavý,“ prohlásil jsem. „Dozví se tak nové věci.“ „Přesně tak,“ přidala se Bianca a dloubla mě loktem do žeber. Často jsem si z jejího zvídavého slídění dělal legraci. „Tak proč jste se sem přestěhovali?“ zopakoval Fabian netrpělivě svou otázku. „Nastupuju na zdejší škole.“ Jacqueline se rozzářila. „Vy jste učitel?“ „Tělocvikář.“ „Aha.“ Bella se začala znovu dožadovat náplasti a Bianca zřejmě přesně věděla, kde ji má v tom zmatku spojeném se stěhováním hledat. „Posilujete hodně?“ zeptala se mě Jacqueline.

Bezostyšně si mě prohlížela od hlavy k patě, až se mi do tváří vlilo horko a uhnul jsem pohledem. „Ne tolik, kolik bych chtěl. Je to těžké, není čas.“ „To mi povídejte.“ „To možná budete učit i mě,“ připomněl se znovu Fabian. „Doufám, že jo.“ „Člověk nikdy neví.“ 24

Sousedska ruleta.indd 24

25.08.2021 15:14:06