0040453

CO KDYŽ JSME TO MY Becky Albertalli a Adam Silvera

Co kdyz jsme to my.indd 3

25.09.19 12:43

Přeložila Kateřina Stupková

WHAT IF IT’S US Copyright © 2018 by Becky Albertalli and Adam Silvera All rights reserved.

Translation © Kateřina Stupková, 2019 ISBN 978-80-7617-889-2

Co kdyz jsme to my.indd 4

25.09.19 12:43

Pro Brookse Shermana, toho, který nás svedl dohromady.

A pro Andrewa Eliopulose a Donnu Brayovou, díky kterým je náš vesmír větší.

Co kdyz jsme to my.indd 5

25.09.19 12:43

P RV N Í Č Á S T

CO KDYŽ

Co kdyz jsme to my.indd 7

25.09.19 12:43

K A P I T O L A P RV N Í

ARTHUR Pondělí, 9. července

Nejsem Newyorčan a chci jet domů.

Když tady člověk bydlí, musí se řídit tolika nepsanými pravidly! Nikdy by se neměl jen tak zastavit uprostřed chodníku nebo zasněně zírat nahoru na vysoké budovy nebo zpomalit, aby si přečetl graffiti. Žádné obrovské rozkládací mapy, ledvinky ani oční kontakt. Rozhodně žádné pobrukování písniček z muzikálu Dear Evan Hansen na veřejnosti. A ani náhodou si člověk nesmí fotit selfíčka na rohu ulice, ani když tam stojí stánek s párky v rohlíku a celá dlouhá šňůra žlutých taxíků v pozadí, což až děsivě připomíná takovou tu klasickou představu New Yorku. Tohle můžete jen tiše ocenit, ale chovat se musíte hlavně cool. Z toho, co jsem zatím viděl, bych řekl, že o to jde v New Yorku v první řadě: musíte být cool.

A já nejsem cool.

Tak třeba tohle ráno. Udělal jsem tu chybu, že jsem vzhlédl k nebi, jen na malou chviličku, a teď nedokážu odvrátit oči.

Když se člověk dívá nahoru z tohohle úhlu, je to, jako by se k němu nakláněl celý svět: budovy vysoké tak, až se vám zatočí hlava, a zářivá ohnivá koule slunce.

9

Co kdyz jsme to my.indd 9

25.09.19 12:43

Je to krása. To se musí New Yorku přiznat. Je nádherný a surreálný a vůbec se nepodobá Georgii. Nakloním telefon, abych to vyfotil. Nechci natočit storíčko nebo přidávat filtry.

Nic zdlouhavého.

Jen jedna maličká rychlá fotka.

A přichází okamžitý hejt od všech chodců: Ježíši. Ale no tak. Pohni sebou. Zasraný turisti. Vyfotit to mi trvá doslova dvě vteřiny, a hned je ze mě personifikovaná překážka. Jsem zodpovědný za každé zpoždění metra, každé uzavření silnice, za samotný odpor vzduchu.

Zasraný turisti.

Vždyť ani nejsem turista. Tak trochu tady žiju, alespoň na tohle léto. Není to tak, že bych se v pondělí v poledne vydal na příjemnou procházku po památkách. Právě teď jsem v práci. Teda zrovna běžím do Starbucks, ale to se taky počítá.

A možná jdu oklikou. Možná potřebuju strávit mimo mamčinu kancelář ještě pár minut navíc. Normálně je tahle stáž spíš nuda než děs, ale dnešek je neobvykle příšerný. Je to takový ten den, kdy v tiskárně dojde papír a ve skladu už taky žádný není, takže se snažíte nějaký ukrást z kopírky, ale nedaří se vám otevřít šuplík, a pak zmáčknete nějaké špatné tlačítko a kopírka začne pípat. A vy tam tak stojíte a říkáte si, že ten, co kopírku vynalezl, je jen takhle malý kousek od toho, aby mu někdo nakopal zadek. A tím někdo myslíte sebe.

Metr sedmdesát vysokého židovského kluka s ADHD a silou tornáda. Víte, jaký den myslím? Jo. A jediné, co bych rád, je vypovídat to všechno Ethanovi a Jessie, ale pořád jsem se nenaučil psát esemesky za chůze.

Uhnu z chodníku těsně u vchodu na poštu – a pane jo.

Takovéhle pošty v georgijském Miltonu tedy nemáme. Celá ta budova je bílá, všude samý sloup a mosazný doplněk, a je tak bolestně elegantní, že se skoro cítím nevhodně oblečený.

A to mám na sobě kravatu.

10

Co kdyz jsme to my.indd 10

25.09.19 12:43

Pošlu tu fotku prosluněné ulice Ethanovi a Jessie. Děsnej den v práci!

Jessie okamžitě odepíše: Nenávidím tě a chci bejt tebou.

Věc se má takhle: Jessie a Ethan jsou mí nejlepší kamarádi od počátku času a s nimi jsem byl vždycky Opravdový Arthur.

Osamělý chaotický Arthur na rozdíl od Energického instagramového Arthura. Ale z nějakého důvodu teď potřebuju, aby si mysleli, že je můj nový newyorský život boží. Prostě to tak je.

Takže jim celé týdny posílám esemesky ve stylu Energického instagramového Arthura. Nevím ale, jestli mi to fakt věří.

A taky mi chybíš, odpoví Jessie a přihodí k tomu celý řádek pusinkovacích smajlíků. Je jako moje babička, ale v těle šestnáctileté holky. Kdyby to šlo, poslala by mi v esemesce šmouhu od rtěnky na tvář. Divné na tom je, že jsme nikdy neměli takové to sladce cukrkandlové přátelství – tedy až do plesu.

Protože ten večer jsem Jessie a Ethanovi řekl, že jsem gay.

Taky mi chybíte, lidi, připustím.

VRAŤ SE DOMŮ, ARTHURE. Ještě čtyři tejdny. Ne že bych to snad počítal.

Ethan se konečně zapojí do konverzace tím nejvíc nejednoznačným smajlíkem: tím, co se ušklíbá. Jako cože? Úšklebek? Jestli Jessie píše od plesu stejně jako moje babička, Ethan od té doby esemeskuje jako mim. Ve skupinové konverzaci to většinou není tak hrozné, ale když si píšeme jen spolu? Řeknu jen, že mi asi tak pět vteřin po mém coming outu přestal telefon přetékat esemeskami od něj.

A nebudu lhát, je to ten nejhorší pocit na světě. Musím mu už konečně něco říct, a dojde na to brzo. Možná dokonce dneska. Možná…

Ale pak se dveře pošty otevřou a v nich – nelžu – stojí dva naprosto stejní muži v ladících overalech. S nakroucenými kníry. Ethan by se z toho asi zbláznil, což mě vytáčí. S Ethanem je to takhle pořád. Před minutou jsem byl rozhodnutý se na něj a jeho nicneříkající smajlíky zvysoka vykašlat. Teď 11

Co kdyz jsme to my.indd 11

25.09.19 12:43

toužím jen po tom, slyšet jeho smích. Během šedesáti vteřin se moje emoce krásně otočily o sto osmdesát stupňů.

Ta dvojčata projdou vycházkovým krokem kolem mě a já vidím, že mají oba drdoly. Jasně že mají drdoly. New York je očividně svět sám pro sebe, přísahám, protože nikdo ani nemrkne.

Až na…

Směrem ke vchodu právě kráčí kluk s kartonovou krabicí a doslova se zastaví na místě, když kolem něj dvojčata projdou. Vypadá tak zmateně, že se rozesměju nahlas.

A on zachytí můj pohled.

A pak se usměje.

A do hajzlu.

Myslím to vážně. Do posranýho hajzlu. Je to ten nejhezčí kluk na světě. Možná za to můžou ty vlasy nebo pihy nebo zrůžovělé tváře. A to říkám jako někdo, kdo si nikdy předtím ještě žádných růžových tváří nevšiml. Ale tyhle za to stojí. Všechno na něm za to stojí. Perfektně pocuchané světlehnědé vlasy. Upnuté džíny, ošoupané boty, šedivé triko s nápisem Dream & Bean Coffee, jen sotva viditelným nad krabicí, kterou drží. Je vyšší než já – což je popravdě většina kluků.

A pořád se na mě dívá.

Podaří se mi na něj usmát, takže dvacet bodů pro Nebelvír. „Myslíš, že svoje tandemový kolo zaparkovali před tradičním barbershopem?“ Jeho zděšený smích je tak rozkošný, že se mi zatočí hlava. „Rozhodně před barbershopem lomeno uměleckou galerií lomeno mikropivovarem,“ řekne.

Asi minutu se na sebe křeníme a neříkáme ani slovo. „Ehm, jdeš dovnitř?“ zeptá se konečně.

Podívám se na dveře. „Jo.“ A udělám to. Jdu za ním na poštu. Není to ani vědomé rozhodnutí. Nebo pokud ano, tělo ho udělalo za mě. Něco na 12

Co kdyz jsme to my.indd 12

25.09.19 12:43

tom klukovi je. Cítím takové pnutí kdesi v hrudi. Mám pocit, že ho musím poznat, jako by to bylo nevyhnutelné.

Tak jo, chystám se právě přiznat něco, po čem se budete pravděpodobně šklebit. Nejspíš se už šklebíte teď, ale to je fuk.

Nejdřív mě vyslechněte.

Věřím v lásku na první pohled. Na osud, vesmír, tohle všechno. Ale ne tak, jak předpokládáte. Nemyslím tím, že by naše duše byly rozpůlené a ty jsi byl na věky věků má druhá polovina nebo tak něco. Jen věřím, že některé lidi prostě má člověk potkat. Že mu je vesmír tak nějak přihraje do cesty.

Dokonce i v náhodné červencové pondělní odpoledne.

Třeba na poště.

Ale teď vážně – tohle není normální pošta. Je to tak velký prostor, že by tu mohl být plesový sál, podlahy se jen lesknou a stojí tu řady očíslovaných P. O. boxů i opravdové sochy jako v muzeu. „Krabicák“ přejde ke krátkému pultu poblíž vchodu, položí si balíky vedle sebe a začne vyplňovat štítek.

Z nedalekého stojanu na doporučenou poštu si vytáhnu formulář na poslání doporučené zásilky a připluju ke stejnému pultu. Naprosto přirozeně. Nemusí to být trapné.

Jen je třeba přijít na dokonalé věty, které tuhle konverzaci udrží při životě. Abych byl upřímný, normálně se umím s neznámými lidmi bavit vážně dobře. Nevím, jestli za to může Georgie, nebo to mám v krvi, ale když se v potravinách objeví postarší muž, rozhodně to budu já, kdo mu bude ověřovat cenu švestkové šťávy. A když se v letadle vyskytne těhotná žena, tak se svého prvorozeného synka rozhodne pojmenovat po mně ještě dřív, než přistaneme. Tohle mi prostě jako jediné jde.

Anebo alespoň šlo, do dneška. Myslím, že ze sebe nedokážu vyloudit jediný zvuk. Jako by se moje hrdlo zhroutilo samo do sebe. Ale musím se napojit na svého vnitřního Newyorčana – cool a nonšalantního. Opatrně se na Krabicáka ušklíbnu.

Zhluboka se nadechnu. „To je teda pořádnej kus.“ 13

Co kdyz jsme to my.indd 13

25.09.19 12:43

A… do prdele.

Zakoktám se. „Teda ne kus. Jako. Tvá krabice. Je velká.“ Roztáhnu ruce od sebe, abych to upřesnil. Protože právě tak se očividně dokazuje, že to nebyla neslušná narážka. Tím, že dám od sebe ruce, jako bych mu zrovna ukazoval velikost vy-víte-čeho.

Krabicák se zamračí. „Promiň. Přísahám, že… obvykle velikost krabic jiných kluků nekomentuju.“ Podívá se mi do očí a usměje se, jen maličko. „Pěkná kravata,“ řekne.

Mrknu na ni a začervenám se. Jasně že jsem si dneska nemohl vzít normální kravatu. Jasně že mám jednu z tátovy sbírky. Námořnicky modrou se stovkou maličkých hotdogů. „Aspoň to není overal?“ nadhodím. „To je fakt.“ Zase se usměje – takže si samozřejmě všimnu jeho rtů. Mají úplně stejný tvar jako rty Emmy Watsonové.

Rty Emmy Watsonové. Přímo na jeho obličeji. „Takže ty nejsi odsud,“ řekne Krabicák.

Vylekaně se na něj podívám. „Jak jsi to uhodl?“ „No, mluvíš na mě.“ Pak zrudne. „To vyznělo blbě. Jen že většinou konverzaci začínají jen turisti.“ „Aha.“ „Ale mně to neva,“ řekne. „Nejsem turista.“ „Nejsi?“ „No, technicky vzato nejsem odsud, ale teď tu bydlím. Jen na léto. Jsem z Miltonu, v Georgii.“ „Z Miltonu v Georgii.“ Usměje se.

Najednou se cítím nepopsatelně hekticky. Končetiny mám celé divné a uvolněné, hlavu plnou vaty. Nejspíš taky zářím krvavě rudě. Ani to nechci vědět. Jen musím mluvit dál. „No jo, chápu. Milton. Zní to jako něčí židovský strýček.“ „Já jsem ne…“ 14

Co kdyz jsme to my.indd 14

25.09.19 12:43

„A víš co? Já vlastně mám židovskýho strejdu Miltona.

V jeho bytě tu bydlíme.“ „Kdo my?“ „Myslíš, s kým jako bydlím v bytě strýčka Miltona?“ Přikývne a já na něj zůstanu zírat. S kým si asi myslí, že bydlím? S přítelem? Osmadvacetiletým megasexy přítelem, který má v uších obří roztahováky, možná i piercing v jazyku a moje jméno vytetované na prsním svalu? Na obou prsních svalech? „S rodiči,“ řeknu rychle. „Mamka je právnička a její firma tu má kancelář, takže sem na konci dubna vyrazila kvůli jednomu případu, a já bych bejval jel už tehdy, ale mamka na to jen: ‚Moc pěknej pokus, Arthure, zbývá ti ještě měsíc školy.‘ Ale nakonec to tak bylo nejlepší, protože jsem si asi myslel, že New York bude nějakej, a on je vlastně úplně jinej, a teď jsem tu tak nějak zaseklej, chybí mi kámoši a taky moje auto a Waffle House.“ „V tomhle pořadí?“ „No, hlavně to auto.“ Zakřením se. „Nechali jsme ho u babičky v New Havenu. Bydlí hned u Yale, což je, doufejme, doufejme, moje budoucí škola. Drž mi palce.“ Jako bych se nedokázal zastavit. „No, ale ty nejspíš nepotřebuješ vědět celej můj životní příběh.“ „Nevadí mi to.“ Odmlčí se a posune si krabici opřenou o bok. „Chceš jít do fronty?“ Kývnu a zařadím se za něj. Posune se do strany, aby ke mně stál čelem, ale mezi námi se tyčí ta krabice. Ještě na ni nenalepil štítek. Leží na vršku balíku. Snažím se přečíst adresu, ale píše jako čuně a já neumím číst vzhůru nohama.

Přistihne mě, jak se dívám. „To jsi tak zvědavej nebo co?“ Pozoruje mě přimhouřenýma očima. „Ehm,“ polknu. „Tak trochu. Jo.“ Nato se usměje. „Není to tak zajímavý. Zbytky po roz­chodu.“ „Zbytky?“ 15

Co kdyz jsme to my.indd 15

25.09.19 12:43

„Knihy, dárky, potterovská hůlka. Všecko, na co se už nechci dívat.“ „Ty se nechceš dívat na hůlku?“ „Nechci se dívat na nic, co mi dal můj bejvalej.“ Bejvalej.

Což znamená, že randí s kluky.

Tyjo. Páni. Tohle se mi nestává. Prostě ne. Ale možná funguje vesmír v New Yorku jinak.

Krabicák randí s kluky.

JÁ JSEM KLUK. „To je fakt cool,“ řeknu. Úplně nonšalantně. Ale pak se na mě tak divně podívá a já si připlácnu dlaně na pusu. „Ale ne, není to cool. Bože. Ne. Na rozchodech nic cool není. Jen prostě… upřímnou soustrast.“ „Neumřel.“ „No, jasný. Jo. Já teda…“ Vydechnu a na chvilku si ruce položím na pásku vyznačující hranice fronty.

Krabicák se upjatě usměje. „Jasně. Takže jsi jeden z těch kluků, co se ve společnosti gayů chovají divně.“ „Cože?!“ vyjeknu. „Ne. To vůbec.“ „Jasně,“ protočí oči a koukne mi někam přes rameno. „Nejsem,“ řeknu rychle. „Poslyš, já jsem taky gay.“ A celý svět se přestane točit. Jazyk mám najednou tuhý a těžký.

Tahle slova totiž zas tak často neříkám. Jsem gay. Vědí to moji rodiče, ví to Ethan a Jessie a taky jsem to tak nějak náhodou řekl lidem v mamčině firmě. Nejsem ale ten typ, co to jen tak běžně prohodí směrem k cizinci na poště.

Teda až na to, že očividně jsem. „Aha. Fakt?“ zeptá se. „Fakt.“ Zním trošku zadýchaně. Je to divné – teď to chci nějak dokázat, nějakou průkazkou do klubu gayů, kterou bych mohl vytáhnout jako policajt odznak. Nebo prostě jakkoli jinak. Bože. Hrozně rád bych mu to dokázal.

16

Co kdyz jsme to my.indd 16

25.09.19 12:43

Krabicák se usměje a uvolní se. „Fajn.“ A do prdele. Vážně se to děje. Sotva popadám dech. Jako by vesmír tenhle okamžik vykouzlil jen pro mě.

Zpoza přepážky zahřímá hlas. „Stojíte ve frontě, nebo ne?“ Vzhlédnu a uvidím ženskou s kroužkem ve rtu, která se na nás neuvěřitelně mračí. Tahle zaměstnankyně pošty člověku nic nedaruje ani náhodou. „Hej ty, Piháči. Pohněte sebou.“ Krabicák po mně střelí pohledem a pak přejde k přepážce.

Za mnou už se seřadila fronta. A hele – já se nesnažím poslouchat. Ne tak úplně. Spíš jako by jeho hlas přitahoval moje uši.

Ruce má překřížené na hrudi a ramena napjatá. „Šestadvacet padesát za doporučenej balík,“ řekne Kroužkovaná. „Dvacet šest padesát? Jako dvacet šest dolarů?“ „Ne. Jako dvacet šest dolarů, padesát centů.“ Krabicák zavrtí hlavou. „To je dost.“ „Tak to prostě je. Ber, nebo nech bejt.“ Chvilku tam prostě jen tak stojí. Pak si vezme krabici zpátky a přitiskne ji k sobě. „Pardon.“ „Další!“ zařve Kroužkovaná. Zaměří se na mě, ale já ustoupím z řady.

Krabicák zamrká. „Jak může stát balík dvacet šest dolarů padesát?“ „Nevím, je to pošahaný.“ „Nejspíš mi tím vesmír říká, ať si to nechám.“ Vesmír.

Do prdele.

Věří. Věří ve vesmír. Nechci předbíhat nebo tak něco, ale jestli Krabicák věří ve vesmír, tak mi tím vesmír dává znamení. „No jo,“ zrychlí se mi tep. „Ale co když ti vesmír ve skutečnosti říká, že máš ty věci vyhodit?“ „Tak to nefunguje.“ „Ale, fakt?“ 17

Co kdyz jsme to my.indd 17

25.09.19 12:43

„Přemýšlej o tom. Zbavit se tý krabice je plán A, ne? Vesmír ti plán A nepokazí jen proto, abys zrealizoval jeho jinou verzi. Očividně po mně chce, abych přišel s plánem B.“ „A plán B je…“ „Přijmout, že vesmír je kretén…“ „Vesmír není kretén!“ „Je. Věř mi.“ „Jak bys to asi mohl vědět?“ „Vím, že vesmír má s touhle krabicí nějakej novej pošahanej plán.“ „Ale to je přesně ono!“ sjedu ho pohledem. „To nemůžeš vědět. Nemáš nejmenší tušení, na co se vesmír chystá. Možná byl důvod, proč jsi dneska tady, to, že si vesmír přál, abys mě potkal a abych ti řekl, že máš tu krabici vyhodit.“ Usměje se. „Myslíš, že vesmír chtěl, abychom se potkali?“ „Cože? Ne! Teda nevím. O to nejde. Nemůžeme to prostě vědět.“ „No, tak asi uvidíme, co bude dál.“ Zadívá se na chvíli na štítek a pak ho přetrhne napůl, zmuchlá a hodí do koše. Nebo tam aspoň míří, ale papír přistane na zemi. „Nicméně,“ řekne, „ehm, jsi…“ „Promiňte.“ V rozhlasu zazní mužský hlas. „Prosím o pozornost.“ Vrhnu na Krabicáka postranní pohled. „To je…?“ Najednou se z reproduktorů ozve hlasité zakvílení a pak předehra na klavír.

A pak vejde opravdová podělaná pochodová kapela.

Pochodová kapela.

Lidi se nahrnou na poštu, nesou obří bubny, flétny a tuby a vyhrávají trochu falešně písničku Marry You od Bruna Marse. A teď se tucet dalších – starých lidí, o kterých jsem si myslel, že si jen kupují známky – pustí do nacvičeného tanečního čísla s vysokými výkopy, kroužením boků a vlněním paží. Víceméně každý, kdo netancuje, si to natáčí, ale já jsem 18

Co kdyz jsme to my.indd 18

25.09.19 12:43

moc ohromený na to, abych teď vytáhl mobil. Nechci tomu připisovat kdovíjakou důležitost, ale pane jo: potkám pěkného kluka a o pět vteřin později jsem uprostřed flashmobové žádosti o ruku? Mohl by mi snad vesmír posílat ještě jasnější zprávy?

Dav se rozdělí a dopředu přijede na skateboardu potetovaný chlapík, smykem zabrzdí před přepážkou. Drží krabičku na prstýnek, ale místo aby si klekl, položí si lokty na pultík a usměje se na Kroužkovanou. „Kelsey, zlato, vezmeš si mě?“ Kelsey teče po tvářích černá řasenka až ke kroužku ve rtu. „Ano!“ Popadne mužovu tvář, vlepí mu uslzenou pusu a celý dav začne jásat.

Uhodí mě to přímo do hrudi. Je to ten pocit z New Yorku, o kterém se mluví v muzikálech, ta nekonečná, na maximum vygradovaná plněbarevná radost. Celé léto tu chodím a fňukám, jak se mi stýská po Georgii, ale teď jako by ve mně někdo přepnul vypínač.

Přemýšlím, jestli to Krabicák cítí taky. Otočím se k němu, už se usmívám a ruku mám přitisknutou na srdce…

Ale je pryč.

Ruka mi ochable klesne. Není tu. Ani jeho krabice tu není.

Rozhlédnu se, prozkoumám každou tvář na celé poště. Možná ho ten tančící dav odstrčil. Třeba byl jeho součástí. Možná musel na nějakou důležitou schůzku – tak důležitou, že si nemohl říct o moje číslo. Neměl možnost se ani rozloučit.

Nemůžu uvěřit tomu, že se nerozloučil.

Myslel jsem si – nevím, je to blbost, ale myslel jsem, že přeskočila jiskra. Vždyť nás vesmír vlastně sebral a postavil jednoho druhému do cesty. To se právě stalo, ne? Ani netuším, jak jinak si to vyložit.

Až na to, že zmizel. Je jako Popelka o půlnoci. Jako by nikdy neexistoval. Teď už se nikdy nedozvím jeho jméno ani to, jak by znělo to moje z jeho úst. Nikdy mu neukážu, že vesmír není kretén.

19

Co kdyz jsme to my.indd 19

25.09.19 12:43

Pryč. Úplně pryč. To zklamání mě zasáhne tak tvrdě, že se skoro zlomím v pase.

Než mi oči sjedou k odpadkovému koši.

Tak jo. Neříkám, že se prohrabu odpadky. To rozhodně ne.

Jsem sice trošku cvok, nicméně zase ne tolik.

Možná měl ale Krabicák pravdu. Třeba si vesmír přeje plán B. Takže se ptám: když něco, co chcete vyhodit, nikdy nedopadlo do koše, jsou to vůbec odpadky? Protože pojďme si představit – a je to naprosto hypotetická situace –, pojďme si představit, že na zemi leží zmuchlaný adresní štítek. Jsou to odpadky?

Co když je to skleněný střevíček?

20

Co kdyz jsme to my.indd 20

25.09.19 12:43

KAPITOLA DRUHÁ

BEN Jsem zpátky na začátku.

Měl jsem jediný úkol: odeslat tu rozchodovou krabici. Ne utéct z pošty i s ní. Na mou obranu, stala se spousta věcí. Byl tam ten cool a roztomilý Arthur, kterýmu očividně ještě nikdy vesmír nenakopal zadek, protože si fakt myslel, že jsme se měli potkat. Právě v den, kdy jsem se snažil poslat Hudsonovi zpátky jeho věci. Po tom, co nás ta pochodová kapela rozdělila, to už určitě přehodnocuje.

Vlezu do vlaku a zamířím zpátky do Alphabet City, kde se mám potkat se svým nejlepším kámošem Dylanem. Já bydlím na Avenue B, on na Avenue D. Dali jsme se dohromady díky našim příjmením Alejo a Boggs. Seděl za mnou ve třetí třídě a neustále mi klepal na rameno, aby si půjčil… asi tak všechno, od tužky po list papíru. A je to pořád stejný, i když jsme už vyrostli, protože teď zase potřebuje půjčit můj iPhone (o dvě generace horší než mají všichni ostatní), aby napsal zprávu své nejnovější lásce pro daný týden, protože se mu vlastní telefon vybil. Jediná chvíle, kdy si já „půjčuju“ něco od něj, nastane tehdy, když potřebuju založit, abych si koupil oběd. A ty uvozovky jsou tam proto, že mu jen málokdy můžu 21

Co kdyz jsme to my.indd 21

25.09.19 12:43

peníze zase vrátit, a jemu je to jedno. Dylan je dobrej kluk.

Nezáleží mu na tom, že se mi líbí kluci, a já zas neřeším to, že se mu líbí holky. Takže za tohle kamarádství můžu poděkovat svojí oblíbený abecedě.

Když vystoupím, zastavím se u několika popelnic a vždycky nad nimi chvíli přidržím tu rozchodovou krabici, ale nikdy neseberu dost odvahy, abych tu zatracenou věc fakt vyhodil.

Nejspíš jsem nečekal, že rozchod bude fakt tak moc na hovno, když to budu já, kdo se rozchází. Ale protože to byl Hudson, kdo políbil někoho jinýho, pořád mám pocit, že to vlastně ukončil on. Nefungovalo to mezi náma od tý doby, co se jeho rodiče rozvedli, ale já měl trpělivost. Jako když jsem ho třeba nechal naplánovat mou oslavu narozenin, a on mě vzal na koncert svojí oblíbený kapely. Ale nechal jsem to být, protože to bylo poprvý, co jsem kdy byl na koncertě, a Killers jsou boží. Pak se neukázal na velkém výročním obědě mých rodičů. Zase jsem to nechal být, protože to na něj možná bylo moc, oslavovat manželství našich po tom, čím si prošli jeho rodiče. A když jsme šli do kina na romantickou komedii o dvou pubertálních klucích a on pořád blábolil o tom, jak láska, ani ta naše, není materiál pro Hollywood, naštvaně jsem odkráčel a myslel si, že půjde za mnou a omluví se mi nebo na mě zavolá nebo prostě cokoli, co by měl přítel udělat.

Nestalo se ale nic celý tři dny, až do chvíle, kdy jsem mu zavolal, abych se ho zeptal, jestli spolu ještě někdy promluvíme. Pak mě překvapil v mém bytě a řekl mi, že si myslel, že je mezi náma konec, takže se líbal s nějakým týpkem na jedný párty. Zoufale toužil po druhý šanci, ale ne. Rozešel jsem se s ním. Doopravdy. I když si myslel, že to mezi námi skončilo, nemohl počkat ani týden, než se přes to dostal? Bylo dost těžký se po tomhle necítit zbytečně a k ničemu.

Dojdu až k domu, kde bydlí Dylan, zmáčknu zvonek k jeho bytu a on mě okamžitě pustí dovnitř, což je super, protože 22

Co kdyz jsme to my.indd 22

25.09.19 12:43

dneska už mě čekání fakt nebaví. Nosím s sebou krabici věcí mýho bývalýho. Mám na zádech batoh plný letních úkolů.

Dnešek je fakt na hovno.

Ve výtahu zívám. Musel jsem vstávat v sedm kvůli letní škole. Jupí, život je super. Vesmír si to fakt dává – nebo spíš mně dává, pěkně pěstí do srdce i ega.

Vylezu z výtahu a vejdu do Dylanova bytu, protože tak to prostě děláme. Jsem nicméně dost zkušenej na to, abych zaklepal, než vlezu do jeho pokoje, protože před pár měsíci jsem rovnou vešel dovnitř a on si zrovna užíval dost vášnivý sólíčko. „Máš ruce venku z kalhot?“ zeptám se. „Bohužel jo,“ ozve se z druhý strany.

Otevřu. Dylan sedí na posteli a esemeskuje. Od té doby, co jsme byli včera na večeři, se nechal ostříhat. Je to jediný kluk v mém věku, kterému fakt sluší vousy. Strašně dlouho jsem prohlašoval, že moje puberta vyčkává, protože mi nikdy nenarostl ani knírek, ale z nás dvou je Dylan ten divnej: divnej, ale pěknej. „Big Bene,“ zazpívá a odloží mobil. „Světlo mého života.

Ty, co navždy trčíš ve škole.“ Letní škola je dvakrát tak na hovno, protože Dylan trousí jeden vtip za druhým od té chvíle, co jsem vyšel z kanceláře výchovného poradce s těmi špatnými zprávami. Má prostě jenom štěstí, že ho nikdy nikdo z těch, co s nimi randil, nepřesvědčil, aby se vykašlal na učení a věřil tomu, že mu ty správný známky prostě padnou samy. „Čus,“ pozdravím. Přezdívky mi moc nejdou.

Dylan ukáže na můj hrudník. „To triko je parádní, co?“ Jeho šatník se skládá hlavně z reklamních triček nejrůznějších hipster kaváren po celém městě a tohle s nápisem ­Dream & Bean mi dal včera večer, když se stavil na večeři.

Dylan mi vždycky něco odkáže, když je jeho šatník moc přecpaný. Většinou se nezbavuje svých oblíbenců, jako je třeba Dream & Bean, ale nestěžuju si.

23

Co kdyz jsme to my.indd 23

25.09.19 12:43

„Neměl jsem nic čistýho na sebe,“ řeknu. „Není to zrovna cool triko nebo tak něco.“ „Tvoje slova mě fakt bolí, ale nejspíš máš tuhle náladu, protože s sebou neseš rozchodovou krabici, kterou ses chystal předat Hudsonovi. Co se stalo?“ „Nepřišel dneska do školy.“ „Přeskočit první den letního doučování nezní jako dobrej začátek,“ prohodí Dylan. „Jo, ptal jsem se Harriett, jestli mu ty věci donese, ale řekla, že ne. Pak jsem to chtěl poslat poštou, ale je to doporučeně moc drahý.“ „Proč to musíš posílat doporučeně?“ „Protože už chci mít tu krabici z očí.“ „To ji ale můžeš poslat i normálně.“ Zvedne levé obočí. „Nedokázals to, co?“ Položím tu krabici, kterou jsem měl poslat nebo zahodit nebo přivázat ke kameni a hodit do řeky, na zem. „Přestaň zkoumat moje výmluvy. Jsou to moje výmluvy.“ Dylan vstane a obejme mě. „Ššš-šš-šš-šš.“ V kruzích mi masíruje záda. „Tvůj uklidňující hlas mě ani omylem neuklidňuje.“ Dá mi pusu na tvář. „Bude to dobrý, preclíčku.“ Sednu si s překříženýma nohama na jeho postel. Jsem v pokušení sáhnout po telefonu, abych zkontroloval, jestli mi Hudson nepsal, nebo se podívat na Instagram, jestli tam nenahrál nějaký další selfíčko. Ale vím, že tam žádný zprávy nebudou a že jsem ho přestal sledovat na všech sítích. „Nechci, aby projel letní školu, protože se mi vyhejbá.

Když bude třikrát chybět, tak ho vyhodí.“ „Možná jo, ale to je jeho problém. Jestli se neukáže, nebudeš s ním muset trávit léto. Problém vyřešen.“ Není to tak dávno, kdy jsem nedokázal myslet na nic jinýho než na to, že strávím s Hudsonem celé léto. Prázdniny s přítelem u bazénu a v parcích a společně v pokoji jednoho 24

Co kdyz jsme to my.indd 24

25.09.19 12:43

či druhého, když budou rodiče v práci. Nepředstavoval jsem si léto strávené s ex na letní škole, kterou jsme si vysloužili tím, že jsme víc času strávili studiem toho druhého než úkoly na chemii. „Přál bych si, abys byl v zákopech se mnou,“ řeknu. „On tam má svou nejlepší kámošku, takže já bych měl mít stejnou možnost.“ „Tyjo, kámo, připomeň mi, že s tebou nikdy nemám páchat žádnej zločin. Chytili by tě a okamžitě bys mě napráskal.“ Podívá se na mobil, jako bych ani nemluvil, což je věc, kterou na lidech nejvíc nenávidím. „Stejně by to bylo peklo. Nemohl bych tam bejt se svou ex, to není zdravý.“ „Já tam doslova jsem se svým ex, Dylane.“ „Ne, nejsi. Neukázal se tam, a když přijde, nezapomeň, že máš navrch. Vyhrál jsi rozchod tím, že ses rozešel ty s ním.

Bylo by to dvakrát tak na hovno, kdyby se on rozešel s tebou.

Takhle je to na hovno jen jednou.“ Vyměnil bych celý svoje chudý království za vesmír, ve kterém by nebylo jen jednou na hovno zlomený srdce vítězství, ale smůla.

Nedávné rozchody dokazují, že jsme to nikdy neměli v naší partě podělat snahou spolu navzájem randit. Ne že bych chtěl na někoho ukazovat, ale začali to Dylan a Har­ riett. Naše čtyřka byla úplně v pohodě, dokud se Dylan s Har­riett na Silvestra nepolíbili. Já byl zakoukaný do Hudsona a byl jsem si dost jistý, že i on do mě, ale když jsme se na sebe ten večer otočili, nepolíbili jsme se, jen jsme zavrtěli hlavami, protože jsem znal svýho nejlepšího kamaráda a on zas znal svou nejlepší kámošku. Věděli jsme, že to nikdy nemůže vydržet. Možná bychom s Hudsonem nebyli tak inspirovaní k tomu zkusit to taky, kdybychom oba neměli tolik volného času v době, kdy Dylan a Harriett trávili víkendy jen ve dvou.

Chybí mi dny, kdy jsme byli parta.

25

Co kdyz jsme to my.indd 25

25.09.19 12:43

Vstanu a zapnu Wii, protože potřebuju trochu blbých keců a zábavy na povzbuzení. Z reproduktorů se rozezní triumfální znělka Super Smash Bros. Dylanova oblíbená postava je Luigi, protože si myslí, že Mario je přeceňovaný.

Já si většinou beru Zeldu, ta se umí teleportovat, vyhýbat kulkám a střílet ohnivé koule z velké vzdálenosti, což je pro hráče, který se vyhýbá přímým kontaktním soubojům, ideální.

Zapneme hru. „Jak se dneska cejtíš na škále smutnosti?“ zeptá se Dylan. „Jako při té úvodní montáži ze Vzhůru do oblak? Nebo jako když umře Nemovi mamka?“ „Tyjo, to ne. Rozhodně ne jako ve Vzhůru do oblak. To je naprosto nejhorší scéna. Jsem někde mezi, asi jako při posledních pěti minutách Toy Story 3? Jen potřebuju trochu času, abych se dal dohromady.“ „Bezpochyby. Tak jo, musím ti něco říct.“ „Rozcházíš se se mnou?“ zeptám se. „Protože to teda není cool.“ „Tak trochu,“ odpoví Dylan. Dramaticky se odmlčí a přitom buší do jednoho tlačítka, takže Luigi střílí na Zeldu zelené ohnivé koule. „Potkal jsem v kavárně jednu holku.“ „Tak to je asi ta nejdylanovštější věc, co jsi kdy řekl.“ „Že jo?“ Jeho uchechtnutí je okouzlující. „No, takže po včerejší kontrole u doktora jsem jel do města do jedný nový kavárny.“ „Jasně, hned po kontrole srdce vyraž přímo do kavárny.

Občas jsi karikatura sebe sama.“ „Je to každoroční rituál,“ řekne Dylan. Můj kamarád má srdeční vadu zvanou prolaps mitrální chlopně, což zas není tak strašný, jak to zní – alespoň v Dylanově případě ne. Nevím, co by dělal, kdyby mu doktoři vážně zakázali kafe. „Každopádně jsem šel kolem Kool Koffee, kterýmu se strašně dlouho vyhýbám, protože naschvál špatně psaný názvy mi fakt nepřipadaj 26

Co kdyz jsme to my.indd 26

25.09.19 12:43

roztomilý, a ona zrovna vyšla ven vyhodit nějaký odpadky – a já se do ní úplně zbláznil.“ „Jak to tak obvykle děláváš.“ „Ale nemohl jsem tam jít v triku Dream & Bean, že jo.“ „Proč ne?“ „Ehm. Ty bys snad šel s happy Mealem do Burger Kinga? Ne. To je nezdvořilý. Člověk musí mít trochu selskýho rozumu.“ „Selskej rozum mi říká, že bych si měl najít nový ka­ marády.“ „Nechtěl jsem bejt neuctivej.“ „Právě jsi ke mně neuctivej byl.“ „Myslel jsem k ní.“ „No jasně. Počkat. Proto jsi mi to tričko včera dal?“ „Jo. Zpanikařil jsem.“ „Jsi fakt divnej. No, co dál?“ „Tak jsem dneska vyrazil do Kool Koffee už řádně oděn…“ ukáže na svoje modré triko. Pěkné a neutrální. „… a ona si broukala písničku od Elliotta Smitha, připravovala přitom espresso a já byl úplně hotovej. Víc než to. Big Bene, v tý jediný chvilce jsem získal jak svou budoucí manželku, tak i doživotní přísun kafe.“ Je vážně těžký mít radost z toho, že někdo našel svou lásku, když jsem právě v téže oblasti života utrpěl ztrátu, ale je to Dylan. „Nemůžu se dočkat, až potkám svou budoucí švagrovou.“ „Pamatuješ na ten článek z BuzzFeedu o svatbě na téma Harryho Pottera? Samantha a já uděláme něco na téma káva. Všichni budou muset mít baristický zástěry. Připíjet si budeme z hrnků. Každý bude mít v kafi nakreslený můj obličej.“ „To je trochu moc, ne?“ „Má to ale jednu nevýhodu.“ „Už teď to má nevýhodu?“ 27

Co kdyz jsme to my.indd 27

25.09.19 12:43

„Hrozně moc fandí Kool Koffee, protože přispívají na charitu a Samantha si myslí, že ti, co to s kafem myslí vážně, by měli nad tím, kde si ho kupují, přemýšlet. A já nejsem připravenej navázat s Kool Koffee monogamní vztah.“ „A ona tě o tohle fakt poprosila?“ „Ne, ale… požádala mě bez toho, aby to řekla přímo.

A když se ti v životě objeví ta pravá, musíš prostě některý věci obětovat.“ „Nevěřím, že by ses vykašlal na kafe z Dream & Bean.“ „To ani náhodou. Jen ho přestanu pít před Samanthou. Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ „Jen ty umíš o pití kávy mluvit tak, že to zní zlotřile.“ „Každopádně jsem ostatní kavárenský trička hodil do tvýho šuplíku, aby mě to nepokoušelo.“ Omrknu je, kdyby tam bylo něco fakt skvělýho. A jo, mám u něj v pokoji vlastní šuplík a on ho má zase u mě. Přespáváme u sebe navzájem v jednom kuse, takže to dává smysl.

Když jsem si zvykal na myšlenku, že se ve škole vyoutuju, vždycky jsem měl divný pocit při tělocviku, jako by si všichni měli myslet, že se je budu snažit nějak očumovat. Je fakt boží mít kámoše, jako je Dylan, kterému absolutně nevadí převlékat se přede mnou ani to, že se já převlékám před ním.

Doufám, že o jeho úžasnost zase nepřijdu jako vždycky, když potká tu pravou. „Počkat. Proč jsi mi o Samantě neřekl už včera večer, když jsi k nám přišel?“ zeptám se. „Nevím,“ odvětí Dylan. Jako by to snad stačilo. Jako bych teď snad řekl „jasně, v pohodě“ a vrátil se k nakopávání zadků v Super Smashi. „Nikdy mi hned neřekneš, že ses do někoho zakoukal,“ nadhodím. „To není pravda, řekni mi jeden příklad.“ „Gabriella a Heather a Natalie a…“ „Řekl jsem jeden příklad.“ 28

Co kdyz jsme to my.indd 28

25.09.19 12:43

„… a Harriett. Je to divný. Říkáme si přece všecko.“ Dylan přikývne. „Asi se to snažím nezakřiknout, chápeš.

Víš, jak táta vždycky vypráví, že hned věděl, že si mamku vezme, když se v prváku potkali? Stejnej pocit mám ze Samanthy.“ Dělám, jako bych tohle od Dylana nikdy neslyšel – naposledy to říkal o Harriett, se kterou se rozešel v březnu, ale nechám to být. Možná to tentokrát vyjde. Dál hrajeme, zatímco Dylan mluví o tom, podle jakého horkého nápoje by se Samanthou měli pojmenovat svoje prvorozené dítě. A já odmítám být strejda Ben dítěti jménem Cider.

Trochu žárlím, že Dylan je teď v té fázi svého nejnovějšího románku, kdy má člověk pocit, že je všechno možné. Že by Samantha mohla být fakt láska jeho života. Já si to zase myslel o Hudsonovi. Nemohl jsem se dočkat, až se vzbudím a uvidím jeho obličej – krásný oči, kterými špatně vidí, maličký hrbolek na jeho nose, působivý tmavý obočí, který mu neladí s krátkými kaštanovými vlasy. Vzpomínám na to, jak změnil můj pohled na svět, třeba když se musel obořit na všechny ty idioty ve škole, kteří si ho dobírali kvůli zženštilému chování.

Hrozně mi pomohl zapomenout na mé vlastní idiotské předsudky ohledně toho, jak by měl vypadat „opravdový chlap“.

A taky myslím na ty nervy, co jsem měl, než jsme se spolu v březnu prvně vyspali, když jsem netušil, jestli to bude dobrý, nebo ne. Spoiler: bylo to boží.

Možná mi to tenhle týden ve škole tak půjde, že si učitelé uvědomí, že tam vlastně nemusím trčet celý příští měsíc – a já tak budu mít prázdniny bez Hudsona.

Ačkoli je třeba se na to dívat realisticky – nejspíš bych v letní škole skončil, i kdyby nebylo Hudsona. Nejsem zrovna jedničkář. „Vždycky budeš moje jednička, Big Bene,“ řekne Dylan. „Než se narodí malá Cider.“ „Kámoši musí mít přednost i před dětma,“ dožaduju se.

29

Co kdyz jsme to my.indd 29

25.09.19 12:43

„Tak co remíza?“ Pokrčím rameny. „Remíza.“ „Nebudeš sám dlouho,“ řekne Dylan, jako by snad byl lidská věštecká koule. „Jsi vysokej, vlasy máš jak z Hollywoodu, styl zmáknutej na jedničku. Kdybych neměl slečnu Samanthu ‚Příjmení musím ještě zjistit, než ho hezky pomlčkou spojím s Boggsová‘, určitě bys mě dostal na druhej břeh během jednoho roku.“ „To je sladký. Víš, kdyby se mi povedlo někoho přimět, aby se kvůli mně stal gayem, byl by to vrchol mý kariéry.“ Nehoním se za hetero klukama, ale co kdyby chtěl nějakej tak trochu experimentovat? Vítejte u Aleja. Boty nechte u dveří nebo je vezměte s sebou do postele, pokud to tak máte radši.

Vyhraju v prvním kole, protože jsem to prostě já, a pak se pustíme do dalšího. „Pojďme si promluvit o tom, proč jsi doopravdy neodeslal tu krabici,“ naváže Dylan, jako by mi měl za tenhle rozhovor účtovat peníze. „Jen když si odpustíš ten terapeutickej tón.“ „Možná bychom mohli začít tím, proč tě můj tón rozčiluje.

Připomínám ti snad nějakou autoritativní osobnost z tvého života?“ Sejmu jeho postavičku a ukážu mu prostředníček. „Jen… myslel jsem, že budu mít šanci tu krabici předat osobně, abych to pro sebe nějak uzavřel. Ale když se pak neukázal ve škole, najednou jsem se ocitl na poště a mluvil o Hudsonovi s nějakým klukem a pak tam vtrhl ten flash mob a…“ „Počkat. Vrať se o kus zpátky.“ „Jo, flash mob. Tancovali na písničku od Bruna Marse a…“ „Ne. Ten kluk. Co. Kdo.“ Dylan se ke mně otočí a zase jednou zapomene na komplikované kouzlo pauzovacího tlačítka. „Jsi fakt debil. Cítil jsem se kvůli tobě blbě, a ty už se přitom honíš za někým novým.“ 30

Co kdyz jsme to my.indd 30

25.09.19 12:43

„Cože? Ne. Nic to není. Není koho honit ani komu nadbíhat.“ „Proč ne? Kdo to je? Chci jméno. Adresu. Číslo pojistky.

Jméno na Twitteru a Instagramu.“ „Arthur. Nevím jeho příjmení. A rozhodně netuším, kde bydlí ani jaký má jméno na instáči nebo jinde. Ale když už o tom mluvíme, proč prostě lidi nemají jedno uživatelský jméno pro všechno, co dělají?“ „Lidé jsou složití,“ kývne Dylan moudře. „Co o něm víš?“ „Je tu novej, na návštěvě z Georgie. Měl na sobě tu nejsměšnější kravatu na světě.“ „Gay?“ „Jo.“ Vždycky je fajn vědět okamžitě, jestli je nějakej pěknej kluk gay, nebo ne. Když se člověk snaží tuhle záhadu rozklíčovat sám, není to ani trochu zábava a jen málokdy se to vyplatí. „Získávám dojem, že je to fešák,“ začne se Dylan ovívat dlaní. „Jo, je pěknej. Ale je menší než kluci, co se mi většinou líbí.

Má tak metr sedmdesát, metr šedesát pět, když nepočítám boty. Photoshopově modrý oči, jak kdyby byl mimozemšťan.“ Dylan zatleská. „Tak jo, už jsi mě nadchnul. Jsem pro, aby ses dal dohromady s klukem, kterýho jsi potkal, když jsi měl odesílat pozůstatky ze svýho předchozího vztahu svýmu předchozímu klukovi.“ Zavrtím hlavou a odložím ovladač. „Ale ne, D. Zrovna teď nejsem dobrá partie. Musím se nejdřív dát dohromady.“ „Ty nikdy nejsi špatná partie, Big Bene.“ „To je od tebe hezký, kámo, díky.“ „V ne tak úplně daleký budoucnosti si dáme spoustu drinků, já se pak pozvu ve dvě ráno k tobě domů a tam… se hrozně moc pomazlíme. A slibuju, že druhej den ráno nebudu tvrdit, že to byl špatnej nápad.“ „Právě jsi naprosto zničil pěknej okamžik.“ 31

Co kdyz jsme to my.indd 31

25.09.19 12:43

„Promiň. Ale už jsme zase zpátky ve hře,“ řekne Dylan. „Jsi na sebe moc tvrdej. To, že Hudson je idiot, co tě bral jako jistotu, ještě neznamená, že to udělá i ten další kluk. A do háje, potkal jsi hezkýho kluka s příšerným vkusem na kravaty v ten samý den, co ses snažil přenést přes svýho bývalýho. To je znamení.“ Myslím na to, jak jsme se s Arthurem bavili o vesmíru, a zase ho v duchu úplně jasně vidím. Není jako spousta dalších pěkných kluků, který potkávám ve městě a se kterými si vysním nějaký epický románek a pak o hodinu později zapomenu, jak vypadali. Arthur měl superbílé zuby s naštípnutými špičáky. Rozcuchané hnědé vlasy. Na náš věk byl až moc nastrojený, takhle by se nejspíš oblékl mimozemšťan, kdyby sem přiletěl z jiné sluneční soustavy a snažil se tvářit jako dospělý, ale neuvědomil si, že má hrozně mladý obličej.

Neměl jsem z té pošty tak utéct. Možná má Dylan pravdu a já jsem prostě ignoroval znamení. „Měl bych jít,“ řeknu a jsem teď dost zpruzený. „Čas na úkoly.“ „V pondělí. A v létě. Máš fakt epickej život.“ Dylan se zvedne z postele a obejme mě. „Zavolám ti později.“ „Když nebudu mluvit se Samanthou, tak to i zvednu.“ Jako bych to nevěděl. Fakt doufám, že během jednoho léta nepřijdu o přítele i nejlepšího kámoše.

Mířím už ven, když mě Dylan zavolá zpátky. „Nezapomněl jsi na něco?“ podívá se na rozchodovou krabici. „Naschvál? Můžu se o to postarat, jestli chceš. Seženu si lyžařskou kuklu a rukavice a zbavím se tý mrchy uprostřed noci. Nikdo nemusí vědět, že jsme to byli my.“ „Potřebuješ odbornou pomoc,“ řeknu a zvednu krabici. „Postarám se o to.“ Ještě nevím, jestli lžu, nebo ne. *** 32

Co kdyz jsme to my.indd 32

25.09.19 12:43

Sednu si ke stolu a zapnu notebook. Trvá pár minut, než naskočí, protože to není zrovna nejnovější model, dokonce ani zachovalejší starší model. Hraní The Sims by bylo mnohem jednodušší, kdybych měl lepší počítač.

Vážně bych měl dělat úkoly, ale soustředit se na chemii by bylo dost těžký samo o sobě, i kdybych navíc neměl vedle sebe krabici s upomínkami na vztah, který měl být vším a skončil jako… nic. Někdy se soustředím na to, co se ve vztahu povedlo, abych se tak nevytáčel. Jako třeba to, jak si Hudson pokládal bradu na moje rameno při našich objetích na rozloučenou, skoro jako by nechtěl jít domů ani ode mě o krok ustoupit.

A jak moc jsem se s ním cítil… viděný, dokonce i tehdy, když mu oči zabloudily jinam, protože jsem věděl, že se dívá na mě.

Taky na to, jak jsme spolu četli knihy. A jak jsem si natáhl prodlužovačku ze zásuvky až k posteli, abych si mohl nabíjet mobil a zůstat s ním na FaceTime dlouho do noci.

Tenhle Hudson ale zmizel s rozvodem svých rodičů, který byl završen prvního dubna, po dvaceti letech manželství.

Hudson přísahal, že je to od jeho mámy nějaký děsivý aprílový žertík, protože prostě počítal s tím, že se k sobě rodiče zase vrátí. Dokonce i když oznámili, že spolu chtějí přestat žít, a mamka se přestěhovala z Brooklynu na Manhattan, Hudson pořád doufal, že se oba dají zase dohromady. Měl stejnou víru jako ty děti ve filmech, který osnujou ďábelský plány, aby se jejich rodiče do sebe zase zamilovali.

To, že musel sledovat, jak se láska, v kterou věřil, rozpadá, nám zrovna nehrálo do karet. Vůbec jsme nebyli sladění.

Přišla doba, kdy nechtěl, abych s ním byl a utěšoval ho, a pak zase období, kdy jsme spolu byli venku a on se ohledně lásky choval jako totální kretén. Jenže já dokázal zvládnout jen omezený počet kopanců přímo do srdce, než jsem z toho musel vycouvat. Dal jsem mu spoustu šancí – dal jsem nám spoustu šancí. Prostě jsem jen nestačil na to, abych mu připomněl, že láska je dobrá věc.

33

Co kdyz jsme to my.indd 33

25.09.19 12:43

Můj notebook se konečně zmátoří. Musím upustit trochu páry, než se pustím do úkolů, takže otevřu fantasy román, kde jsem hlavní postavou a na kterým pracuju už od ledna. Je to poprvý, co jsem opravdu dodržel svoje novoroční předsevzetí, a jsem tím příběhem fakt posedlý. Válka vážně podlého kouzelníka – zkráceno na VVPK – je zatím jen pro moje oči, ale jednoho dne bych se o ni snad mohl podělit i se světem.

Nebo aspoň s Dylanem, který umírá touhou přečíst si linku postavy inspirovanou právě jím.

Otevřu příběh tam, kde jsem naposled skončil.

Je to scéna s postavou napsanou podle Hudsona a začíná dost jednoduše. Ben-Jamin a Hudsonien se vyplíží ze Zenového zámku pozdě v noci a zamíří do Temnolesa na romantický rande. Ben-Jamin vyčistí vzduch díky své schopnosti ovládat vítr a páni, najednou se před nimi objeví tlupa Polykačů života, kteří se chystají popravit Hudsoniena. Škoda.

Do nejmenších podrobností popisuju obří gilotinu, kterou se chystají použít k jeho popravě, protože si to prostě hrozně rád představuju, víte jak. A přesně ve chvíli, kdy Polykači života spustí ostří dolů, zase dokument zavřu.

Nemůžu to udělat.

Nejsem připravený Hudsona – Hudsoniena – zabít.

Nebo vyhodit jeho věci.

Možná to zvládneme vyřešit. Nějak to uzavřít. Zase se stát přáteli.

Chci vědět, jak se má.

Srdce mi buší, když se podívám na Hudsonův profil na Instagramu, @HudsonJakoŘeka. Před hodinou tam nahrál selfíčko a netuším, proč Harriett říkala, že je nemocný, protože vypadá fakt dost zdravě. Prsty ukazuje véčko naznačující mír a u toho má hashtag #JeduDál. Je dost jasný, kterej prst měl místo toho zvednout.

Hudson musí vědět, že jsem ho přestal sledovat. Stejně jako ví, že i tak budu na jeho Instagram koukat, protože nemá 34

Co kdyz jsme to my.indd 34

25.09.19 12:43

profil nastavený jako soukromý – na rozdíl ode mě. Ale jestli je tak hrozně připravený se přese mě přenést, tak by neměl mít problém ukázat se ve škole.

Přemýšlím, jestli ale vážně „jede dál“. Řekl, že ten kluk z večírku nežije v New Yorku, ale možná si začali něco na dálku. Někdy jsem si říkal, že Hudson musí být zakoukanej do Dannyho, co s ním chodí na matiku, ale Hudson přísahá, že Danny není jeho typ – moc svalů, moc posedlý auty. Možná je to někdo úplně jiný.

Hele, já taky můžu nahodit hashtag #JeduDál. Vesmír se mi dneska rozhodně nesnažil pomoct, protože jinak bych si nejspíš právě teď psal s Arthurem, a nekoukal místo toho na profilovku svýho bejvalýho. Ale Dylan se mi s tím, co řekl, fakt dostal pod kůži. Hrál to na moje romantický já. To byl ten problém s Hudsonem. Když jsme se rozešli, řekl, že jsem měl příliš velký očekávání a někdy jsem snil prostě moc dopředu. Nechápu, co je na tom špatnýho. Proč bych neměl chtít být s někým, díky komu se cítím jedinečný? S někým, kdo se mnou chce být napořád?

Nevím, jak najít v New Yorku hezkýho neznámýho. Normálně kluka vidím jednou a to je celý. Ale s Arthurem jsem mluvil. Znám jeho jméno. Kliknu mimo Hudsonův profil a napíšu do vyhledávání Arthur, a kdo by to byl řekl, ale vesmír mi nepřistrčí jeho profil přímo pod nos, aby to bylo jednodušší. Nemám tušení, jestli má Arthur Instagram, ale pokud je jako všichni ve škole, bude určitě psát o každý podrobnosti ze svýho života na Twitter. Napíšu Arthur hotdog kravata, abych zjistil, jestli netweetoval něco o svý příšerný kravatě. Nic, tedy až na příspěvek o soutěži v pojídání hot­ dogů, kde nějaký týpek jménem Arthur chytil jednoho ze soupeřů do kravaty. Napíšu Arthur a Georgie, a neobjeví se nic než naprosté náhodnosti, jako třeba holka jménem Georgie, která právě čte všechny knížky od Arthura Conana Doylea, ale nic o Arthurovi z pošty, který sem na léto přijel z Georgie.

35

Co kdyz jsme to my.indd 35

25.09.19 12:43