Jiří Hubač (27. srpna 1929 – 27. září 2011)
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 2
1.7.2019 13:08:30
Kniha vznikla za finanční podpory Nadace Český literární fond
Patrik Ulrich JIŘÍ HUBAČ: ŠLECHTIC PŘÍBĚHŮ Copyright © „Patrik Ulrich“ c/o DILIA, 2019 All rights reserved
ISBN 9788076176232
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 4
1.7.2019 13:08:30
Poděkování Ivance, Ivanovi, Jiřímu, Tomášovi, Honzovi a Aničce Velký dík Jaroslavu Sedláčkovi, Zdeňku Zelenkovi, Lence Procházkové, Jiřímu Srstkovi, Jolantě Lipkové, Tomáši Kolocovi a České televizi
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 7
1.7.2019 13:08:30
ÚVODEM
K Pořád si kladu otázku, jak mohl Jiří Hubač tak dobře porozu mět lidské duši a mezilidským vztahům. Takových autorů v naší zemi mnoho nebylo a není. Je neuvěřitelné, jak tento dramatik, scenárista a spisovatel vždy dokonale vystihl podstatu lidské ho bytí a lidské mysli a pokaždé do své postavy vtiskl naprosto uvěřitelné konání a chování. Postavy psychologicky prohloubil a daroval jim sice fiktivní, ale realistický a pravdivý život. Kdy by mohla existovat továrna na lidi a lidské bytosti by se vyrá běly průmyslově, Jiří Hubač by byl určitě jejím ředitelem, nebo alespoň kreativcem či manažerem výroby. On do svých scénářů a divadelních her totiž lidské bytosti opravdu vyrobil. Ontolo gický rozměr postav vidíme v současné kinematografii čím dál méně a já se stále jen divím, jak je možné, že na to dnes už diváci nepoukazují a nechávají se často opíjet snadno a rychle spíchnu tými postavami věčných televizních seriálů či filmů koproduko vaných především komerčními televizemi. Tuto monografii jsem se proto rozhodl věnovat mimořádné mu muži, který zasvětil celý svůj život dramatické tvorbě pro televizi, film i divadlo a je řazen mezi nejlepší scenáristy české audiovizuální a dramatické tvorby vůbec. V knize představuji Hubačův styl, autorský rukopis, postavy, prostředí, jeho dvorní 9
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 9
1.7.2019 13:08:30
JIŘÍ HUBAČ
herce i schémata vybraných děl. Rozhodl jsem se ji rozdělit na čtyři velké kapitoly, které se sice navzájem překrývají, ale každá má v jeho životě jedinečný smysl. V těchto čtyřech kapitolách objevíme jeho kompletní tvorbu – několik desítek uměleckých děl, které autor věnoval svým divákům, hercům a režisérům. Rozkrytím obsahů těchto televizních i distribučních celovečer ních filmů, seriálů a divadelních her bych se chtěl dopracovat i k úvaze, zda jsou jeho postavy figurkami na pomyslné šachov nici, z nichž každá má ve hře (dramatickém životě) svou danou funkci, předurčený smysl a jasný směr. Anebo je to všechno jen náhoda a Hubač si tyto zákonitosti vůbec neuvědomoval? Genialitu Jiřího Hubače přirovnávám k mistrovskému spisova teli Stefanu Zweigovi, který ve svých dílech rovněž zkoumá psy chologii lidstva, outsiderů v kontrastu k lidem ve společnosti uzná vaným, nahlíží do nitra jejich duší a hledá, kde jsou vlastně hranice lidské psýchy. Zweig také Hubače autorsky velmi ovlivnil. V Hu bačově celoživotním odkazu jsou především zajímavé osudy jeho dramatických postav, které navzdory nepříznivým životním okol nostem nakonec projeví sílu a neutuchající touhu po životě. Jako filmař hledám v dílech Jiřího Hubače, který je mým celoživotním vzorem, nejen inspiraci k tvorbě, ale i k režii svého života. Věřím, že i čtenáři této knihy naleznou něco, co si mohou odnést pro svou životní cestu a pro spoluodpovědnost za kulturu, morálku a lidský život obecně. Neboť „spisovatel je ten umělec, po jehož díle se čte nář či divák znovu probudí a má pocit, že ten strašný svět, který vidí teď, se změnil“. Tímto citátem končí svou esej o Jiřím Hubačovi publicista a spisovatel Tomáš Koloc v Britských listech. Tato kniha jím naopak začíná. Citáty by mohly být Hubačovou samostatnou kapitolou. V jeho filmech jich můžeme slyšet desítky. Každá hlav ní postava si nějaký ten citát nese a některé z nich („Není důležité, kdo má pravdu, ale co je pravda“) dokonce zlidověly. Patrik Ulrich 10
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 10
1.7.2019 13:08:30
kapitola první
HUBAČ TELEVIZNÍ
K Zázračný lék streptomycin Za skutečnost, že se z Jiřího Hubače stal velký spisovatel, tedy spisovatel scénářů a divadelních her, vlastně vděčíme jeho one mocnění tuberkulózou. Touto zákeřnou a vleklou chorobou se nakazil v mládí za druhé světové války a bojoval s ní několik let. Bylo to ve školním roce 1943/1944, kdy se malý Jiří učil elektro technikem na odborném učilišti. Poté se stal studentem střední průmyslové školy v Praze, kam dojížděl z Kyjí (dnes součást Pra hy). Narodil se ovšem v sousedních Satalicích na vrcholu léta, 27. srpna roku 1929. S rodiči žil v Nouzové ulici a do první třídy obecné školy začal chodit do Vinoře. Ještě před jeho sedmými narozeninami se rodina odstěhovala natrvalo do Kyjí a tam začí ná i jeho příběh coby pacienta. Po maturitě v roce 1948 byla totiž nemoc už v takovém stadiu, že musel podstoupit léčbu v plicním sanatoriu v Motole, kde pobýval celý rok. Po tuto dobu nemohl dělat prakticky nic jiného než ležet a z dlouhých chvil se věnovat 11
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 11
1.7.2019 13:08:30
JIŘÍ HUBAČ
psaní. Zálibě, která se v něm náhle a nečekaně začala probouzet. Samozřejmě že jeho tvorba neměla v té době žádné literární, na tožpak filmové cíle. Televize v Československu ještě ani neexis tovala. Na nemocničním lůžku se k psaní uchýlil z dlouhé chvíle, zaháněl tím nudu a přirozeně i depresi z úmorného léčení. Ko lem něj měsíc co měsíc umírali lidé – mladí, staří, děti. Devate náctiletý Jiří ležel mezi živými mrtvolami, lidmi odsouzenými k smrti. Odříznut od světa přemítal o smyslu lidského života. Nechápal absurditu lidské existence, že se člověk narodí jen pro to, aby umřel. A že jsou to ty nejpodstatnější věci, které vlastně v životě udělá. A to ho trápilo nejvíc. Věděl, že je na listině smrti i on, a nemyslel takřka na nic jiného než na smrt. Vyléčení bylo dle lékařů nemožné. Na své literární začátky v sanatoriu vzpo míná Jiří Hubač v televizním pořadu Na plovárně, kam byl Mar kem Ebenem pozván v roce 2000: Já jsem byl vždycky velký sportovec. O literaturu jsem se ani moc nezajímal, nanejvýš o Curwooda a Foglara, Jacka Londona. To byli tak ještě autoři, které jsem jaksi bral. Ale povinná četba při studiu, to mě vůbec nezajímalo. Já jsem třeba nikdy nedočetl Babičku Boženy Němcové. Dneska to můžu říct, že jsem se za to i styděl, ale tam v té nemocnici se změnila naprosto hierarchie mých hodnot, vztahů k lidem, ke světu. Tam jsem poznal tolik bizarních lidí, pozoruhodných situací, že jsem si tam dělal poznámky, takové existenciální úvahy. Najednou. A stalo se, že jsem začal psát černo-humorné fejetony. Nevím, co mě to napadlo. Vždycky se tam sebralo tak třicet lidí a já jsem to četl. Bylo to něco jako autorské čtení. A já jsem je chtěl obveselit. A skutečně tam byly výbuchy smíchu, výbuchy kašle. Tak jsem měl pocit uspokojení. A pak ke mně přišel Václav Gajer, režisér, a řekl mi: „Člověče, vy máte talent, vy byste měl psát. Máte smysl pro humor, nadsázku a ironii.“ A já jsem to tak bral, s nadsázkou, jako 12
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 12
1.7.2019 13:08:30
ŠLECHTIC PŘÍBĚHŮ
že spisovatelství – to mně připadalo, že je skoro vyloučené, protože já jsem snad kromě vzpírání a golfu vyzkoušel všechny sporty. Já jsem i lítal na plachťáku, i jsem boxoval… V tehdejším Československu, v době Hubačova mládí, byla tu berkulóza považována za nevyléčitelnou chorobu. Nebyl zde k dostání zázračný americký lék streptomycin a lidé tu na tuber kulózu běžně umírali. Hubačova matka ovšem měla vzdálené příbuzné v Americe, kteří streptomycin do Prahy posílali lodí. Tenkrát to byla velice drahá a riskantní záležitost. Všichni byli v napětí a nejistotě, zda pravidelnou zásilku z Ameriky zaoce ánská loď opravdu doručí. Zásilka k údivu všech vždy dorazila a Jiří se jako jeden z mála vyléčil. „Moje maminka, která byla hluboce věřící, se nechtěla smířit s tím, že bych to nepřežil. A ma minka měla, jak mi jednou tvrdila, vnuknutí, že existuje nějaký zázračný lék. A tak šla za těmi lékaři a řekla: Prosím vás, existuje nějakej zázračnej lék. A oni říkali: No paní, tady žádnej záračnej lék neexistuje, a to ani vašemu synovi nepomůže. Ale maminka se nevzdala a napsala jakési příbuzné, kterou znala v dětství, ně jaké tetě Eny, a ta skutečně poslala 110 gramů streptomycinu. A já jsem se z toho po třech měsících začal dostávat. A to bylo to období, kdy jsem začal psát a kdy vlastně došlo k takovému, řekl bych, prozření. Kdy jsem zjistil, že život je o něčem jiném,“ pokračuje autor ve svém vyprávění v pořadu České televize Na plovárně. Po roce mohl být mladý Jiří z motolského sanatoria propuštěn a předán do domácího ošetřování. Celkově se ovšem léčil až do roku 1952. Kdysi platilo, že každý velký dramatik by měl být nejdří ve velkým prozaikem, nebo alespoň povídkářem, třeba jen na zkoušku. Takže i Hubač psal nejprve povídky, později novelky a různé krátké literární útvary. Své zážitky a zápisky ze sanatoria mu až po čtyřiceti letech posloužily jako téma k divadelní hře 13
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 13
1.7.2019 13:08:31
JIŘÍ HUBAČ
i celovečernímu filmu. Už na lůžku v motolské nemocnici totiž vznikaly, alespoň v zárodku, ve skicách, ty nejdůležitější Huba čovy postavy. Ty figurky na šachovnicích, které později začnou hrát v jeho tvorbě onu královskou hru. Už tam se spisovatel se tkal s pomyslnými outsidery, o kterých tak rád psal. A sám se jím také na určitou dobu stal. Představte si, že jste mladý dvacetiletý člověk, plný duševní energie a s čerstvým maturitním vysvědčením, který se chystá s elánem vrhnout do života, a najednou vás skoro na čtyři roky takřka odstřihnou od světa a upoutají na lůžko. Hubač už v ra ném mládí pocítil hlubokou bolest duše a utrpení člověka, které měl i on tak trochu v sobě už od narození. Byť si ho nijak ne přiznával. Proto jsou jeho postavy často smutné, nespokojené, charakterově pokřivené, komplikované, nebo naopak příliš zása dové a nekompromisní. Mají pohnuté až tragické osudy a svou odlišností nezapadají do ukvapeného, povrchního a pozlátkem pomazaného světa. Už tehdy Hubač na lůžku bojoval psaním proti „sebezkáze“. Nejhorší bylo, že nevěděl, jak dlouho zákeřná nemoc potrvá, jaké bude mít následky a jestli se vůbec do normálního života vrátí. Byl tedy z těch, kteří trpí, stejně jako většina jeho postav. Nemoc nice byla jeho literárním kurzem. Byl sice samouk, ale již po pár letech se literární talent začal projevovat i v praxi. Po válce byl mladý Hubač zaměstnán krátce jako elektro mechanik u firmy Křižík, v padesátých letech potom jako kon struktér v pražské Technometře a nakonec nastoupil do Úřadu pro patenty a vynálezy. A to bylo jeho vítězství. Byl tam totiž za městnán jako dokumentátor, překladatel a redaktor odborného časopisu Technická politika. Dalo by se tedy říci, že se psaním Jiří Hubač začal živit již od roku 1956, tedy ve svých sedmadvaceti letech. Nebyla to zatím próza, ani drama, jen menší články a od borná literatura. Na úřadě měl však prostor a čas i pro vlastní 14
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 14
1.7.2019 13:08:31
ŠLECHTIC PŘÍBĚHŮ
autorskou tvorbu, nebyl uštvaný a mohl se věnovat scénářům svých prvních televizních her. „Když jsme se s Jirkou brali, neměli jsme vůbec nic. Já jsem neměla ani na bílé svatební šaty, ani na jejich půjčení. Musela jsem si vzít černé šaty z tanečních, nebo to byly snad ty maturit ní? Už nevím, ale byla to zvláštní svatba. Neměli jsme ani hos tinu. Šli jsme jen do nějaké kantýny na párek. Lidi mně často říkali, že nechápou, proč si beru nemocného člověka, který ani nemůže chodit do práce a bere invalidní důchod. I moje rodina se hodně divila. Ale já jsem věděla proč,“ vzpomíná na rok 1952 paní Ivanka Hubačová.
Trezorová záležitost Úplně první Hubačova televizní hra se jmenovala Zítra a pozítří. Dopsána byla v roce 1958, natočena o rok později. Světlo světa ovšem spatřila v pořadí až jako druhá. Cenzoři její vysílání za kázali. Hubač v této inscenaci představuje generační výpověď mladých lidí, stojících na okraji společnosti. Tehdejší socialismus ovšem nechtěl vidět mládež ubohou, zmatenou a bezmocnou. Nýbrž svěží, budující a s jasnou vizí! Cenzura zasáhla a Hubač jen žasl. Myslel si, že zápach padesátých let se už vyvětral a že doba už trochu povolila. Příběh této 74minutové hry je rozepsán do čtyř dějství a má strukturu (pro bezpečí autora začátečníka) divadelní hry. Půdo rys příběhu je založen na partě mladých „floutků“, kteří se schá zejí na swingových a jazzových večírcích. Jeden z nich, frézař Honza, se pokouší prosadit jako zpěvák a kabaretiér. Hraje ho Vlastimil Hašek. Je to chlapec drzý, arogantní a přetvařující se, který sní o veliké kariéře a chce opustit fabriku, kde si připadá 15
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 15
1.7.2019 13:08:31
JIŘÍ HUBAČ
ponížený a nehodnotný. Vůbec celá partička dělníků se snaží stavovsky povýšit a pohrdá pracující třídou. Aby mohli mladí pánové jezdit na výlety a zábavy, nechávají si vystavit falešné ne schopenky od lékařů. Tito neomalení frajírci si jednoduše myslí, že jim patří svět. Narážky na společnost, zesměšňování vzděla nosti, boogie, charleston, bojkot klasické hudby, touha po peně zích, šarvátky v kavárnách, lhaní, žerty o rubání v ostravských dolech… Pro cenzory v roce 1959 jako dělané. Postava hlavního hrdiny, tedy frézaře Honzy, už byla psy chologicky vystavěna velmi dobře. Na začátku příběhu vidíme tohoto namyšleného a zpychlého zpěváčka s mladou dívkou, se kterou se předvádí na večírku, přičemž si z ní utahuje. A záhy vidíme, že o ni zas tak veliký zájem nemá a rád by měl dívku z lepší společnosti – malířku, znalou opery a vybraného chová ní. Brzy zjistí, že této dívce a jejímu okolí nesahá ani po kotníky a poníženě se vrátí ke staré lásce, která ho (i přes jeho pokřive ný charakter) stále miluje. Hrdina si své chování a nedokonalost uvědomí a sevře ho úzkost. Přizná si, že je malý člověk, budižk ničemu, a vnímá, že jako pracující nebude šťastný. Tento tvrdý fakt je v závěru vykreslen velice hořce. A mladý Vlastimil Hašek ho se ctí uhrál. Hořká katarze hlavního hrdiny však cenzory pobouřila na tolik, že hru okamžitě zavřeli do trezoru. Prostředí intelektuá lů, hovory o umění a chuť postav učit se anglicky k tomu jen přispěly. Ve hře bylo sice mnoho zbytečných a hlavně dlouhých dialogů, ale už se jednalo o dramaticky zajímavou práci. Insce nace byla poprvé uvedena až v roce 1963. Až poté, co byl odvysí lán Dlouhý podzimní den – autorův druhý scénář. Na uvedení hry Zítra a pozítří v televizi tedy čekal čtyři roky. Zítra a pozítří natočil režisér František Filip – podle slov mnoha tvůrců „otec Československé televize“, který se později stal au torovým dvorním režisérem. Hra měla u diváků takový úspěch, 16
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 16
1.7.2019 13:08:31
ŠLECHTIC PŘÍBĚHŮ
že byla v roce 1966 vydána knižně ve sborníku současné televiz ní dramatické tvorby. Vedle Jiřího Hubače byly ve sbírce otiště ny hry v té době nejvýznamnějších televizních autorů: Jaroslava Dietla, Pavla Hajného, Drahoslava Makovičky a Jiřího Šotoly. Všichni tito pánové byli v šedesátých letech již renomovanými televizními i filmovými scenáristy a Hubač mezi ně právem pa třil. Pojem „televizní hra“ ho bude provázet celý život, i když se později bude hovořit o inscenaci, nebo ještě později o televizním filmu. Televizní hra byla totiž v Československé televizi prvním dramatickým formátem vůbec. Jednalo se o provedení pomyslné divadelní hry v prostředí televizního ateliéru, nasnímané zpra vidla několika kamerami zároveň. Ovšem ne vždycky se Hu bačovy texty inscenovaly v televizi tímto způsobem. Řada děl byla později natočena filmovou cestou (tedy snímána jednou ka merou, záběr po záběru) a pracovali na nich především režiséři filmoví. Byly natočeny dokonce v reálných prostředích, nikoliv v laciných „papírových“ dekoracích a nikoliv televizí, ale Filmo vým studiem Barrandov, případně Československým armádním filmem. To byla pro Hubače vždy velká výhra. I po filmařské stránce se jednalo o skvostná díla. Už po odevzdání prvotiny Zítra a pozítří byl Hubač v Česko slovenské televizi vyzván k předložení dalších dramatických textů. Bylo tedy hned jasné, že by o jeho tvorbu mohl být zá jem. A nejen o jeho tvorbu, ale i o něj samotného. Záhy obdržel od Jaroslava Dietla (zakladatele československé televizní scená ristiky) nabídku, aby se stal dramaturgem tehdejšího literárně-dramatického vysílání. Slovo literární se z názvu později vypustilo. Se sezením v kanceláři Úřadu pro patenty a vynálezy bylo konec. Přišla stálá práce v televizi! To byl pro tehdy třicetileté ho Hubače opravdu bod zlomu. Brzy se dokonce stal vedoucím tvůrčí skupiny. Pod jeho jménem byla vyrobena celá řada titulů. 17
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 17
1.7.2019 13:08:31
JIŘÍ HUBAČ
Inscenace Zítra a pozítří sice ještě nebyla odvysílána, ale práce dramaturga tím ohrožena nebyla. Ve zmiňované prvotině se zatím tradiční Hubačův rukopis zásadně neprojevil. Nalezl v něm ale své první téma. Čekání na něco, co nepřichází. Život, který uplývá za neustálého pocitu neuspokojení a prázdnoty. Hubačův (první) hrdina žije životem lidského „průměru“, ale přesahuje ho právě tím, že si to uvědo muje. Ví, že je to v jeho životě nedostačující a neuspokojivé. Nenachází tudíž ani žádné východisko k utváření vlastní cesty. V tomto případě se jedná o zárodky šachové figurky pěšce. Toto téma podobně využil i ve svém prvním a jediném prozaickém díle. Jednalo se o novelu Neděle s Bardotovou. Tuto malou kní žečku (takřka do kapsy) vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1965. Tedy už v době, kdy hra Zítra a pozítří vzbudila velký ohlas. Vystupuje v ní mladý hrdina, též Honza, který stojí jen před malými cíli, a jakmile je splní, klesá znovu do prázdnoty, všední, a dokonce i nedělní nudy. Tato kniha, adapto vána však do současnosti, by mohla být i dnes, díky svému myšlenkovému přesahu, předlohou pro slibný filmový scénář. S vy dáním další poněkud patetické látky v polovině šedesátých let už problém nebyl. Doba se uvolnila a mladý, prázdný a neuspo kojený člověk byl dokonce vyhledáván. Společnost se o něj za čala zajímat. Můžeme to koneckonců vidět například i ve sním cích tzv. Československé nové vlny. Některými myšlenkami k ní Hubač vlastně také trochu patřil. Byl ze stejné generace a bez nadsázky uskutečňoval její odkaz v tehdejší Československé tele vizi, což můžeme vidět na tvorbě z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Novela Neděle s Bardotovou však nikdy zfilmována nebyla. Najdeme ji dnes ovšem snadno v antikvariátech i měst ských knihovnách. Hra Zítra a pozítří se v současnosti na obrazovkách neobje vuje. Její kopie existuje, je ovšem značně poškozena. Na to, že 18
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 18
1.7.2019 13:08:31
ŠLECHTIC PŘÍBĚHŮ
tenkrát neexistovala záznamová média, musíme k této archivní záležitosti přistupovat s respektem, a to i z kameramanského, režijního i scénického hlediska. V inscenaci ještě žádný z Huba čových dvorních herců nevystupoval, přesto pro něj byla zásad ní, protože počala spolupráci s režisérem Františkem Filipem, s nímž byl jeho další tvůrčí život významně propojen. Zahráli si v ní tehdy začínající herci, kteří se později v Hubačových látkách i adaptacích občas objevovali. Patřil mezi ně Eduard Cupák, Jaroslav Kepka a Petr Kostka. Protože hra nemohla být z poli tických důvodů odvysílána v době, kdy byla natočena, Hubač se od tématu sondy nespokojených mladých lidí na čas vzdálil a autorsky zcela obrátil. Napsal pro změnu látku o starém člo věku. Netruchlil, nenadával, neurazil se, neuzavřel se do sebe. Vnímal, jaká je doba, a statečně psal dál. Po přežití své vlastní smrti ho už nic nemohlo překvapit.
Podzimní den poprvé Autorovo první odvysílané dílo byl Dlouhý podzimní den. Drama o starci, který se nedokáže vyrovnat se svým odchodem do pen ze a nechce se smířit se skutečností, že by důchodem skončil jeho aktivní život. Hubačův scénář (s původním názvem Dlouhé podzimní odpoledne) inscenoval v televizi už v roce 1961 tehdy začínající Jaroslav Dudek. Režisér vůbec prvního československého televizního se riálu Rodina Bláhova, ze kterého se však dochoval pouze poslední díl. Seriál napsal Jaroslav Dietl, který už byl v té době pro Huba če velmi důležitou osobností. Dudek však Hubače nevystihl tak jako jiní režiséři, i když s ním spolupracoval i později. Ani u di váků tato inscenace nezaznamenala tak zásadní ohlas. Dudek 19
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 19
1.7.2019 13:08:31
JIŘÍ HUBAČ
totiž obsadil do role dvaašedesátiletého starce Mrákoty osma třicetiletého Čestmíra Řandu, s čímž se Hubač nikdy nesmířil. Řanda nebyl špatný herec, ostatně se v Hubačově tvorbě nadále objevoval, ale nedosahoval věku, poznání a pochopení starého člověka. Hubač byl tehdy na Dudka dost naštvaný a často se o ne spokojenosti s tímto zpracováním zmiňoval. Hra kvůli mladému Řandovi nefungovala. Ani druhý pokus v televizi tedy Hubačovi zcela nevyšel. Hra byla sice odvysílána okamžitě, honorář byl na kontě, ale autor s výsledkem spokojen nebyl. V tu chvíli začal uvažovat o tom, že bude psát hry už jen na konkrétní herce. Role na tělo, alespoň ty hlavní. Tuhle podmínku si tenkrát nikdo ze scenáristů nedovolil a bylo to svým způsobem velice riskantní. Ne každý režisér stál o to, aby mu autor scénáře mluvil do obsa zení. Hubačovi to ale většinou vždy vyšlo, nebo se dospělo ale spoň ke kompromisu a noční můru ze špatně obsazeného herce od té doby už nikdy neměl. Na inscenaci se naštěstí rychle zapo mnělo, ale Hubač už tenkrát věděl, že tak dobrý text by si žádal satisfakci. Dočkal se jí o deset let později. Do té doby však zbý valo ještě hodně práce, úsilí a úspěchů zcela jiného charakteru.
Tři chlapi a Dietl V roce 1961 byl také realizován scénář Tlouštík, který natočil, v hlavní roli s Jaroslavem Marvanem, režisér František Filip. Po boku Marvana si zahrál opět Vlastimil Hašek, objev šedesátých let. Tato krátká televizní hra se bohužel nedochovala. O tom, že se zatím ještě nepojmenovaná tvůrčí skupina Jiřího Hubače v Československé televizi úspěšně etabluje, svědčí i fakt plod né výroby dalších dramatických pořadů, vznikajících rychle po sobě (Tři chlapi v chalupě, Žena ve smutku, Eliška a její rod). 20
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 20
1.7.2019 13:08:31
ŠLECHTIC PŘÍBĚHŮ
V následujícím roce počala také úzká spolupráce s Jarosla vem Dietlem, nejplodnějším českým televizním i filmovým sce náristou své doby. Dietl, který pracoval v televizi už od poloviny padesátých let, padl Hubačovi brzy do oka, spřátelili se a začali uvažovat o společné scenáristické tvorbě. Dietl byl o čtyři měsíce starší. Služebně byl ale starší mnohem víc. Měl více zkušeností a televizní dramatiku už ve svých začátcích v podstatě formoval. Byl to právě on, kdo Hubače přijal do Československé televize a přizval ho i ke spolupráci na seriálu Tři chlapi v chalupě. Hubač se seriálem zatím neměl zkušenost, byť v době, kdy vznikala Rodina Bláhova, už v televizi pracoval. Sám o práci na seriálech nikdy moc nestál, přesto jich v budoucnu napsal ještě několik. Rodinu Bláhovu vytvořil Dietl ve spolupráci s několika jinými scenáristy, ale také s hercem Iljou Prachařem. I ten se stal při Třech chlapech v chalupě Hubačovým tvůrčím kolegou. Hlav ními režiséry se měli stát František Filip a Jaroslav Dudek. Natočilo se celkem osmnáct dílů zhruba po 55 minutách. Za chovaly se pouze tři, kterých se Hubač autorsky zúčastnil jen ne přímo. Mezi Dietlem a Hubačem už v té době došlo k určitému uměleckému rozporu. Dietl byl tvůrcem komunálního humoru, satiry, lehčích žánrů, místy až pokleslé zábavy. Hubače zajímala lidská bolest, utrpení a bezpráví. Na rozdíl od Dietla nešel reál nému socialismu vůbec vstříc. Psal pomaleji, rozvážněji, kompli kovaněji a bolestivěji. Z Dietlova psacího stroje létaly popsané stránky jako z nějaké tiskárny. V sedmdesátých letech měl do konce normu deset, někdy až patnáct stran denně. Hubač psal naopak velmi pomalu a ve své tvorbě se věnoval živým otázkám dynamicky se proměňující moderní skutečnosti. Dietlovi to bylo často jedno, nebo na to nepotřeboval nějak zvlášť narážet. Nega tiva zpracovával spíše nekomplikovaně. Nechtěl diváka zatěžo vat tolik jako Hubač. Ten také mnohem častěji filozofoval. Někte ré Hubačovy hry stály doslova na polaritě mezi problematikou 21
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 21
1.7.2019 13:08:31
JIŘÍ HUBAČ
etiky, filozofie a hlubokým citovým světem současného člověka, kdežto Dietl hledal spíše dobrou zábavu, což mu ale neubíralo na jeho řemeslné dovednosti. Jejich spolupráce tedy nebyla nijak snadná a někdy se mohla projevit až kontraproduktivně. To se také občas stalo. Hubač se autorsky podílel jen na několika epi zodách seriálu a spíše ho zajímal vývoj, psychologie, motivace a cíl hlavních postav než samotné humorné epizodky, dialogy a vtipkování dědy Potůčka – jednoho z hlavních představitelů, kterého ztvárnil oblíbený komediální herec Lubomír Lipský. Oba scenáristé sice psali často pro stejné herce, ale každý jinak. Hubač i do komediálních děl vnášel, na rozdíl od Dietla, někdy až příliš mnoho hloubky. Jeho svazující dramatičnost, hořkost a patos mu byly ve své době samozřejmě i často vyčítány. A to i samotným Jaroslavem Dietlem. Hubač měl k životu a ke společnosti vel ké výhrady, které se ve svých dílech nestyděl prezentovat. Díky tomu se však s jeho prací mohly ztotožnit desítky tvůrců, stovky herců a miliony diváků. Jaroslav Dietl jich měl z pochopitelných důvodů přece jen o něco více. Seriál Tři chlapi v chalupě se stal nejpopulárnějším televizním dílem své doby. Jedním ze spolu autorů byl i Jan Otčenášek, slavný spisovatel, později i televizní a filmový scenárista. Hubač a Dietl rozhodně nebyli žádní sokové. Vycházeli spolu ve zcela přátelské rovině. Ivan Hubač, autorův syn, rovněž sce nárista a dramatik, říká k osobnosti Dietla následující: „Dietl se často a celkem bez ostychu zaprodával tehdejšímu režimu, kdež to otec svůj talent nechtěl mrzačit. Často stál v opozici a jeho díla byla vždy na hranici cenzury. Některá z nich v trezoru dokonce skončila. Byl to i důvod, proč ho později z Československé tele vize vyhodili.“
22
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 22
1.7.2019 13:08:31
ŠLECHTIC PŘÍBĚHŮ
Dvorní herec Menšík Vedle seriálu o třech chlapech vznikl paralelně scénář k televizní hře Žena ve smutku. Jednalo se o komorní příběh vdovy a jejího bratra, který v roce 1964 natočil opět František Filip. Inscenace se zabývá problematikou relativnosti pravdy v kontextu mezi lidských vztahů. Podobné téma je částečně zpracováno i v jiných Hubačových scénářích, zejména v Dlouhém podzimním dni, v Mapě zámořských objevů, v Lístku do památníku či v Babím létě. Jedná se o látku melodramatickou. Hlavní roli vdovy ztvárnila Blanka Waleská, pro kterou Hu bač později napsal i Lístek do památníku. V Ženě ve smutku vidíme důkaz, jak dobře uměl autor vypracovat ženskou postavu. In scenace dosáhla ve své době mezinárodního ohlasu a na základě všeobecného uznání ji Hubač přepracoval i na rozhlasovou hru, což udělal později i z filmu Podezření. Poslední televizní vysílá ní Ženy ve smutku bylo zaznamenáno 30. listopadu 1964, žádná kopie se nedochovala. V menší roli se ve hře objevil i Vladimír Menšík, jeden z prvních dvorních herců Jiřího Hubače, se kte rým se potkal už při natáčení Dietlova výše zmiňovaného seriá lu. Od té doby napsal pro Menšíka mnoho rolí. Říkal, že Menšík je jediný, kdo může jeho dialogy říkat svými slovy. Ten měl svo bodu i v případné improvizaci, což Hubač ostatním hercům do slova zakazoval. Hubač trval na tom, aby se jeho dialogy říkaly vždy přesně. Režiséři i herci to plně respektovali. Jistou výjimku měla svého času ještě Jiřina Bohdalová, se kterou spolupracoval v pozdějších letech. O Menšíkovi tvrdil Hubač v soukromí, že díky geniali tě a svéráznosti často řekne dialog lépe, než jak ho sám napsal. Hubačovi dvorní herci dobře věděli, že jeho dialogy se musí ří kat doslovně, aby umocnily charakter vyjadřování dané posta vy. Vždyť i scenárista Zdeněk Svěrák vždycky tvrdil, že jestli se 23
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 23
1.7.2019 13:08:31
JIŘÍ HUBAČ
s tím autor rok nebo dva píše, zkouší různé kombinace slov a ví, proč má daná věta znít tak, nebo onak, žádný herec to nemůže říci svými slovy lépe. Je to stejné, jako kdybyste recitovali Sei fertovu báseň a dávali si tam vlastní slova, nebo četli Čapkovu povídku jinak, než byla napsaná. Něco trochu jiného je to snad na divadle. Dokážete si předsta vit, že byste třeba Klicperovu nebo Tylovu hru hráli přesně tak, jak byla napsaná? Slovo po slově? Ale vlastně – jak by to bylo s Hubačovým textem za dvě stě, nebo za čtyři sta let? Pokud má být film svědectvím doby a scenárista svědkem, měl by se text reprodukovat přesně. „V tatínkových scénářích musela být věta řečena tak, jak byla napsána. A pokud chtěl někdo něco změnit, musel se otce zeptat a nabídnout, jak. Občas k nám někteří herci i režiséři telefonovali a ptali se, jestli si můžou dovolit něco upra vit. Když to otci imponovalo, byl velmi tolerantní,“ vzpomíná syn Ivan Hubač. Vraťme se ale k Vladimíru Menšíkovi. Tento geniální člověk se k Hubačovi od spolupráce na Ženě ve smutku vracel dalších dvacet let. Autor s ním počítal i ve svém novém seriálu Eliška a její rod. V dalším Menšíkově obsazování ho podporoval i Fran tišek Filip. „Herec je vždy moje priorita a řekl bych i jistota. Je za jímavé, že jsem měl pocit, když jsem měl úspěch, že ta větší část vždycky byla zásluhou toho herce,“ vypráví v dokumentárním portrétu Herci Jiřího Hubače sám autor.
Seriálový maraton Bylo to právě v roce 1965, kdy byla tvůrčí skupina Jiřího Hu bače oslovena, aby po mimořádném úspěchu Tří chlapů v chalupě vypracovala další seriál – Eliška a její rod. Původně se jednalo 24
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 24
1.7.2019 13:08:31
ŠLECHTIC PŘÍBĚHŮ
o devět dílů, dochovalo se jich pouze sedm. Hubač a Dietl měli být tentokrát rovnocenní autoři, ale Dietl psal mnohem rychleji a Hubače jaksi předběhl. Ten napsal samostatně pouze druhý díl, který má název Podnájemník. Hubač nebyl ani schopný dodržet požadovanou stopáž, jeho díl je o deset minut delší, než je prů měr ostatních dílů seriálu napsaných Dietlem. Hubač samozřej mě na celý seriál dramaturgicky dohlížel, ale nakonec to nechal Dietla po domluvě dopsat celé. Dietl si uvědomil, že se z Hubače seriálový tvůrce patrně nestane. Dietla to naopak bavilo, šlo mu to hladce a Hubačovo spoluautorství v podstatě nepotřeboval. Oproti Třem chlapům v chalupě se však jedná o seriál s odlišnou poetikou, komediálně umírněnější, méně satirický a méně kon zumní. I postavy jsou v něm psychologicky více prohloubeny a podobají se spíše Hubačovým schématům. Titulní roli Elišky psal Dietl na tělo paní Olze Scheinpflugové, legendární divadel ní herečce a vdově po Karlu Čapkovi. Režisér Filip i spoluautor Hubač s tímto skvělým nápadem nadšeně souhlasili. V plejádě velkých herců je důležité zmínit Jiřího Sováka, jehož obsazení nenechalo Hubače chladným a věděl, že i on bude časem jedním z herců, na kterého bude myslet při psaní nějaké další televizní látky. Stalo se tak o mnoho let později, kdy mu přislíbil citlivou roli školníka v inscenaci Mapa zámořských objevů. Zaujala ho teh dy i mladá začínající Jana Hlaváčová, se kterou též později na vázal scenáristicko-herecké přátelství. Seriál Eliška a její rod měl v televizi obrovský úspěch. Ve své době měl hodně fanoušků a veškerá sláva byla připsána Jaroslavu Dietlovi. Ten totiž seriá lový žánr miloval (byl ostatně jeho nestorem) a zvládal ho řeme slně mnohem obratněji než Hubač. A právě u tohoto projektu byl Hubač definitivně přesvědčen, že v autorské dvojici praco vat nemůže. A už vůbec ne s Dietlem, i když ho profesně velmi uznával a do konce jeho krátkého života se s ním upřímně přáte lil. Nechtěl jít ovšem cestou televizního konzumu a objednávky, 25
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 25
1.7.2019 13:08:31
JIŘÍ HUBAČ
kterou uspěchanému Dietlovi občas i trochu vyčítal. Věděl, že je Jaroslav schopen mnohem větších uměleckých výsledků, o čem svědčí pozdější filmy, jako je třeba Pět mužů a jedno srdce, Tajemství jednoho vypravěče, Causa králík nebo Uzavřený pavilón. Hubač chtěl nalézt vlastní autorskou výpověď a také chtěl pracovat svým vlastním tempem. S Dietlem se samozřejmě rozešli v dob rém, ale už spolu nikdy nespolupracovali. Pomáhali si jen jako dramaturgové. Hledání původního českého seriálu Hubače ne vzrušovalo a na další dlouhou dobu se věnoval jen vlastním so litérním látkám, případně adaptacím. Přestože seriál Eliška a její rod zaznamenal neobvyklý divácký úspěch, jedná se v podstatě dějově opět o sérii banálních zápletek, rozvedených do hodino vých příběhů s více či méně povedenými gagy. Nemůžeme ale Dietlovi upřít zručnou řemeslnost a mimořádnou plodnost snad ve všech televizních a filmových žánrech.
Trilogie dramat v uzavřeném prostoru V druhé polovině šedesátých let Hubač ve své tvorbě vyloženě obrátil. Už po uvedení Ženy ve smutku začal být s výsledky svých scénářů velmi spokojen a pouštěl se do dalších autorských děl, a především nových žánrů. Stejně jako nikdo jiný ani Hubač nepočítal se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a v rámci uvol ňující se atmosféry šedesátých let, která je vidět na filmech tzv. Československé nové vlny, psal svobodně a skutečně autorsky. Díval se kolem sebe a viděl, jak doba i kinematografie postoupily kupředu. Zatímco se Dietl s Filipem zabývali hledáním původ ního českého seriálu a točili v dobrém slova smyslu „socialistic ký konzum“, Hubač šel jinou cestou. Československá televize totiž začala v té době více spolupracovat s Filmovým studiem 26
Jiri Hubac - Slechtic pribehu.indd 26
1.7.2019 13:08:31