0040413

Jaromír Jindra

SNY UMÍRAJÍ S KRÁLI: ZROZENÍ TOUHY JAROMÍR JINDRA

Válka královen Eliška Přemyslovna &Eliška Rejčka

Věnováno dceři Elišce

© Jaromír Jindra, 2018 ISBN 978-80-7549-991-2

Válka královen

Mají národy všechny v svém zvyku, že nemohou dobře snášeti vedle sebe, kdož z cizí země k nim přijdou, aby pak bohatli příliš a měli nad nimi vládu.

Avšak jestli se smísí, neb zříme-li, spolu že bydlí národy různých zemí, pak toliko po válce touží.

Nemůže domorodec přec snésti, aby ho mohl vetřelec týrat a tupit, leč snaží se ze všech sil, aby z otcovské nivy se vzdálil.

Petr Žitavský, autor Zbraslavské kroniky

5

Válka královen

KAPITOLA PRVNÍ DÁVÁ NAHLÉDNOUT DO MYŠLENEK KRÁLOVNY, NAD KTEROU VLÁDNE JEJÍ NEVLASTNÍ DCERA, ZATÍMCO JINDŘICH Z LIPÉ CHCE OVLIVNIT OSUDY ZEMĚ

„JSEM PŘECE POŘÁD JEŠTĚ KRÁLOVNA – nebo snad ne?!“ Ta slova hradecké královny Rejčky, jak se vdově po králi Václavu II. říkalo, ještě ani pořádně nedozněla, když k ní Jindřich z Lipé přistoupil a něžně ji k sobě přivinul. Rád cítil vůni jejích vlasů, probíral se jejich hebkými prameny a naslouchal jejímu hlasu. Rejčka se schoulila v náruči toho silného muže, se kterým – třebaže z pohledu církve poněkud trestuhodně – spojila svůj osud. Teď, v roce 1315, je Rejčce sedmadvacet a je vdovou po dvou českých králích. Bylo jí dvanáct, když ji provdali za Václava, toho jména druhého.

Rázem se stala macechou tří dětí, pro které mohla být – v nejlepším případě – jen dalším účastníkem společných her.

Vždyť nejstaršímu „synu“ Václavovi bylo o rok víc než jí…

Byla královna, ale Václav v ní viděl jen další hračku, kterou mu dopřál jeho otec.

Bylo jí sedmnáct, když se stala matkou dcery Anežky, avšak jen o několik dnů později Václav II. nečekaně zemřel.

Ocitla se v obtížné situaci královny-vdovy. Nový panovník, nevlastní syn Václav III., jí život rozhodně neusnadňoval.

Osud však měl pro Rejčku připravené další překvapení: Václav byl po jednoroční vládě zavražděn a rázem se tak uvolnily hned tři evropské trůny. Protože její nevlastní syn byl posledním mužským zástupcem přímé linie Přemyslova rodu, o Čechy se rozhořel boj, který rozhodl ve vlastní prospěch 7

Jaromír Jindra

Habsburk; jako císař prohlásil zemi za odumřelé léno, které tak připadlo říši a on Čechy přidělil svému synu Rudolfovi.

Pro jistotu mu ještě zajistil zdání legitimity tím, že přiměl Rejčku, aby se za jeho syna provdala. Přijala – a ještě dnes si musí v duchu přiznat, že tak učinila ráda. Rudolf byl štíhlý, odvážný a v hovoru vtipný, Rejčce imponoval a ona se díky spojení s ním znovu stala plnoprávnou královnou.

Zůstala jí pouhých devět měsíců… Tehdy Rudolf Habsburský zemřel ve věku pouhých šestadvaceti let ve vojenském ležení při obléhání Horažďovic na úplavici. „Stále ještě jsi královna,“ zašeptal do jejích vlasů Jindřich z Lipé, „a i kdyby tě Lucemburk za ni někdy přestal uznávat, pamatuj, že mojí královnou zůstaneš už navždy.“ Miloval ji. Neskutečně. Jediné, co jí nemohl dát, bylo své jméno. To kdysi z převeliké lásky svého mládí věnoval Scholastice z Kamence; jenže ta je v péči řádových sester a on už řadu let – Bože odpusť! – čeká jen na chvíli, kdy se její duše odpoutá od nemocí zmučeného těla. Není si už tak jistý, zda Scholastice přeje smrt jen pro ni samotnou, nebo zda už víc myslí sám na sebe…

Rejčka se jemně vymanila z Jindřichova objetí a usedla na sedátko upravené v okenním výklenku. Se zalíbením sledoval její vláčný krok, aby se vzápětí vydal v jejích stopách a usedl naproti ní. Sluneční paprsek končícího léta prozářil královně-vdově dlouhé světlé vlasy, splývající po ramenech v měkkých vlnách. „Jindřichu, ty přece víš, že nemohu, že nechci zůstat jen tady, v Hradci. Všechno tu na mě padá, cítím se tu jako ve vězení. Praha, to je to místo, kde jsem volnější než pták…“ „Jenže v Praze teď panuje jiná královna…“ tiše připomněl.

Neměl to vůbec vyslovit, vždyť přece ví, jaké vztahy panují mezi Rejčkou a teprve třiadvacetiletou Eliškou Přemyslovnou. Už jenom proto také on sám Lucemburkovu ženu nenávidí. Kdyby jen tak mohl… Odstranit ji z trůnu a na něj usadit 8

Válka královen

Rejčku ozářenou všemi nejvzácnějšími drahokamy světa…

Jenže k tomu by musel nejprve sprovodit ze světa Lucemburka. Ani pak by nemusela být pro něho, pána z Lipé, cesta k trůnu otevřená. „Na to se nedá zapomenout!“ zaznělo zlobně, dokonce víc, než sama měla v úmyslu. Sílu hlasu a jeho zabarvení někdy neovlivníš a je to on, kdo prozradí tvé skutečné myšlenky a pocity.

Jindřich souhlasně přikývl. Ano, na to se nedá zapomenout. „Myslíš, že tentokrát dá Janovi syna?“ otázala se plna obav; kdyby se narodil kralevic, definitivně by ztratila tu nepatrnou šanci, jaká jí stále ještě zbývá, že by se snad někdy mohla vrátit tam, kde je – podle ní – její pravé místo. „Třeba princezna Markéta dostane společnici,“ odpověděl, co nejspíš chtěla žena naproti němu slyšet. „Kolikpak jí vlastně je?“ „Už skoro dva roky. Vzpomínám-li si dobře, Jan v očekávání narození syna tehdy zdržel vojenskou výpravu na pomoc svému otci, který právě válčil v Itálii. Možná že právě tohle zdržení se pro Jindřicha z Lucemburku stalo osudným.“ Pán z Lipé si rázem připomněl, jak se tehdy také on se svým houfcem chystal do Itálie, ale výprava se z cesty vrátila poté, co spěšný posel doručil králi Janovi tu smutnou zvěst: římský král Jindřich, toho jména sedmý, zemřel. Prý mu jakýsi mnich namíchal jedu… „A bude-li to syn?“ otázala se. „Co pak?“ „Dynastie bude zachráněna.“ „Ne, k něčemu takovému nesmí dojít!“ zaznělo to vášnivě, až se Jindřich v duchu otřásl. Jak musí Rejčka Elišku nenávidět! Snad má tahle zloba kořeny někde ve společném dětství… Neznal důvody, až dosud o tom s Rejčkou nehovořili, ale stačilo mu, že oba už dávno podvědomě cítili, že mají společného nepřítele a snad právě proto se našli… To až později 9

Jaromír Jindra

s radostí v srdci zjistili, že on získal v královně-vdově milující něžnou bytost a ona v něm muže-ochránce. Však i teď, ve čtyřiceti letech, Jindřich působil mužným dojmem. V jeho hustých vlasech se nezaleskl ani jeden jediný stříbrný vlásek, ruce dokázaly nejen něžně hladit, ale také pevně třímat meč a nepřátelům neúnavně hlavy srážet. „K něčemu takovému nesmí dojít,“ opakovala. „Myslela jsem… Doufala jsem, že mne Eliška přizve k porodu na místě své matky, ale dosud tak neučinila. Přitom, jak počítám, se její hodinka jistě už přiblížila. Kdybych byla u toho, pak bych…“ Nemusela dopovědět, co měla na mysli, Jindřich v ní četl jak v rozevřené knize také díky tónu, jakým ta slova vyslovila. „Snad bys nechtěla zatížit svou duši prolitím krve?“ Jen okamžik se jí zdálo, že se pán z Lipé zděsil té možnosti, ale když spatřila úsměšek na jeho tváři, lehce zavrtěla hlavou. „Proč myslíš, milý Jindřichu, jen na to nejhorší? Jako bys nevěděl, že čas po zrození je plný nebezpečí. Může se přeci přihodit leccos… Matka může dítě zalehnout, ono samo může přestat dýchat, či nedokáže pít mateřské mléko. Mám pokračovat?“ „Není třeba. Rozumím. A když je všechno, jak má být, pak zbývá ještě spousta možností, jak takovému neštěstí šťastně napomoci.“ „Právě proto bych chtěla být u toho! Ale jak říkám, nepozvala mne, nemohu nic ovlivnit. Copak má ona už navždy zůstat královnou?“ „Být třetí královnou-vdovou, to by nevypadalo zrovna špatně,“ rozesmál se na celé kolo pán z Lipé, přistoupil ke stolu, na němž stál džbán s vínem a poté, co naplnil dva poháry, vrátil se k oknu naproti Rejčce a dříve, než jí jeden podal, pronesl takřka šeptem: „Tvá myšlenka mne inspirovala, stojí za to se napít.“ 10

Válka královen

„Nechceš mne otrávit…“ zažertovala. „My Ronovci máme docela jiný zvyk,“ pohladil královnu-vdovu lehce po tváři. „Když ženu milujeme, otrávíme její krev přemírou lásky. Otrávené víno v našich plánech nikdy nestojí. Ale to ty jsi jistě dávno poznala…“ Opatrně převzala pohár, to aby jí nevyklouzl z ruky, a s chutí se napila. „Jak jsi to myslel s tou inspirací?“ „Dá-li královna Eliška Lucemburkovi syna, bude třeba ho odstranit. V tom s tebou souhlasím. Způsob, jak toho dosáhnout, můžeme zvolit podle okolností. Jedno ale musíme mít neustále na paměti – ze ztráty následníka nesmí být viněn nikdo jiný než někdo z královské rodiny.“ Důraz, jaký položil na slovo někdo, nedával jiné vysvětlení, než že se za ním skrývá královna Eliška. Jak Jindřich mluvil, pomalu se začal po tvářích Rejčky rozlévat úsměv.

Ano, tudy se na to musí jít! „Rozumím-li ti správně, duše moje, máš na mysli rozkol mezi královskými manžely. Rozkol tak hluboký, že by mohl vést k uvěznění a kdo ví, třeba i ke smrti Elišky. Ostatně, jaký jiný trest by ji měl potkat za nedbalost, s jakou pečovala o kralevice…“ a na tváři bývalé královny se objevil úšklebek. „Správně jsi mne pochopila,“ pochválil ji uznale. „Já ale myslím ještě dál…“ „Dál snad už není nic…“ „Ale ano, je!“ Jindřich spěšně dopil zbytek vína z poháru a pak vynesl trumf, po němž se Rejčce jen hlava zatočila. „Až bude Eliška v nemilosti a třeba i ve vězení, vyvoláme povstání české šlechty. Jan bude muset vytáhnout do pole.

V každém ležení se občas přihodí nějaká tragédie, někdo je omylem zezadu střelen kuší… a tak je po boji ještě dříve, než začal. Z bojiště se pak ku Praze vydá nový král.“ „Ty snad?“ jen na to pomyslela, zakryla dlaní ústa. „Já – spolu s tebou, královno!“ 11

Jaromír Jindra

To je neskutečně odvážný plán! Má však šanci na úspěch?

Nejspíš ano. Volbu Jindřicha z Lipé českým králem ještě na válečné výpravě prosadí především jeho příbuzní z rodu Ronovců, přidá se i další šlechta, byť někdo, jako třeba Rožmberk, možná poněkud váhavě, ale ty váhající je přece možné koupit. Sliby. Penězi. Zástavami hradů nebo měst. Jak snadno se rozdává z cizího…

Rejčka zdvihla hlavu. Měla pocit, že zaslechla nějaký divný zvuk. Ano, nemýlila se. Do síně vstoupil zaprášený jezdec, v ruce stočený list, opatřený pečetí. Posel. Zamračila se – snad nic nezaslechl?

Posel přistoupil blíže, poklekl na jedno koleno a vztáhl pravici s dopisem ke královně-vdově. „Zpráva z Prahy pro tebe, paní,“ pronesl stručně. „Můžeš odejít,“ propustila muže, „v kuchyni se o tebe postarají. A neodcházej z Hradce, až budu potřebovat, zavolám tě.“ Hluboce se uklonil a pozpátku vycouval ven. „Od krále Jana,“ řekla, sotvaže si prohlédla zavěšenou pečeť. Chvatně ji přelomila a rozvinula list. Očima přelétla úvodní zdravici, aby se o to dříve dostala k tomu hlavnímu, co dopis obsahoval. Ano, tady to je…

Jindřich z Lipé své královně doslova visel na rtech. Posel z Prahy nesporně přinesl důležitou zprávu. Buď je to pozvání, o kterém Rejčka před chvílí hovořila, nebo… „Dcera! Je to zase dcera!“ rozesmála se šťastně. „Světlo světa spatřila 11. září a dáno jí jméno Jitka.“ Ještě list ani neodložila, když pohlédla pánovi z Lipé do očí. „A co tvůj, vlastně náš plán? Odložíme ho?“ Rezolutně zavrtěl hlavou. „Že to není kralevic, to na věci nic nemění. Kdo ví, jak dlouho bychom museli čekat na druhou podobnou příležitost. Nezapomeň ještě na jedno: naše pozice by se do té doby mohla změnit. Nebo jsi už zapomněla, jak je štěstěna vrtkavá?“ „To je snad jediné, na co se zapomenout nedá.“ 12

Válka královen

KRÁLOVNA ELIŠKA právě opatrně odložila novorozenou Jitku na lůžko a posadila se na jeho okraj, když k ní vstoupil posel, vracející se z Hradce. S úklonou jí podal list opatřený znamením královny-vdovy. Pozorně si ho přečetla.

Blahopřání k narození Jitky bylo pečlivě formulované a nedalo se mu nic vytknout, ale přesto… proč má z jeho slov pocit neupřímnosti? Celý ten dopis je studený. Neosobní.

Nejraději by ho prudce odhodila, ale nechtěla před poslem dát najevo své pocity a tak ho jen odložila. Mrštit papírem o zem a třeba ho i rozdupat, to může kdykoliv. „Můžeš jít,“ svá slova doprovodila gestem rukou, ale překvapilo ji, že muž nerozhodně přešlápl. „Odpusť, královno,“ řekl, „ale chtěl bych ti ještě něco říci…“ Zdvihla hlavu a teprve v té chvíli si posla pozorně prohlédla. Byl štíhlý, hustých tmavých kadeří, holé široké brady, svědčící o rozhodnosti; řekla by, že mu není víc než takových pětadvacet. „Nuže?“ „Když jsem vstoupil ke královně Rejčce, byl spolu s ní v komnatě pán z Lipé,“ promluvil posel. „Nevšimli si mne hned, a tak jsem bezděky vyslechl část jejich hovoru. Nemluvil bych o tom teď a tady, ale oni hovořili o tobě a králi Janovi…“ „Jsi si tím jistý?!“ Přikývl. „Cos vlastně vyslechl?“ Elišku to pojednou začalo zajímat. „Obávám se, že chystají vzpouru,“ při těch slovech se zadíval své královně zpříma do očí. Musí mu uvěřit. „Pán z Lipé právě říkal, že král Jan bude nucen vytáhnout vojensky proti šlechticům, ale ještě před bitvou má být tajně zabit.“ Prudce vstala a přistoupila blíže k muži, který právě pronesl tak závažné obvinění. „Uvážil jsi, co říkáš?!“ Ještě to ani nevyslovila, a už věděla, že posel nejspíš celou cestu do Prahy myslel na to, zda a jak 13

Jaromír Jindra

má královnu Elišku varovat, a že dobře ví, co by ho čekalo, kdyby jeho slova nebyla pravdivá, kdyby byla jen křivým obviněním královny-vdovy a mocného pána z Lipé. Co proti jejich slovům váží slova pouhého posla… „Nedovolil bych si lhát, královno,“ pronesl rozhodně. „Nemohu nečinně přihlížet chystané zradě.“ „Jak se jmenuješ?“ otázala se nečekaně. „Matouš, paní, ale všichni mi říkají Rozoumek. Kdo ví, kde se tahle přezdívka vlastně vzala,“ dodal a pokrčil rameny. „Tak, Rozoumek…“ usmála se. Sáhla do kapsáře a položila na stolek několik penízků. „Vezmi, jsou tvoje. Za věrnou službu.“ Posel poklekl na jedno koleno a políbil lem Eliščina roucha. „Děkuji ti, paní, ale tvou odměnu nepřijmu. Věřím, že mne pochopíš a odpustíš toto mé provinění. Sloužím tobě a svému králi.“ „Odkud jsi přišel do Prahy, Rozoumku?“ zajímala se Eliška. „Zdaleka. Z jihu země. Ta vesnička se jmenuje Libořezy.“ V té chvíli ji píchlo u srdce, jak jí to připomnělo nešťastného rytíře Čeňka z Libořez. Je to Boží znamení.

Ve chvíli nebezpečí jí místo Čeňka poslal nového ochránce. „Teď odejdi,“ rozhodla, „ale pamatuj, že na tvou dnešní službu nezapomenu.“ Posel Matouš, řečený Rozoumek, se vzdálil. Po něm zůstal na Eliščině lůžku rozpečetěný list, který donesl z Hradce a několik penízků na stolku.

Eliška začala přecházet po pokoji, s hlavou plnou protichůdných myšlenek. Uvěřila, že posel jí věrně tlumočil obsah toho, co u Rejčky vyslechl. Kdyby lhal, riskoval by vlastní hlavu. Nic by tím tedy nezískal. Ano, musí to být tak, královna-vdova spolu se svým milencem chystají zradu. Ale proč? Čeho chtějí dosáhnout?

14

Válka královen

Vzájemné vztahy mezi Eliškou a Rejčkou byly napjaté už od jejich dětství, nikdy si nenalhávala, že by se mohly zlepšit. Rejčka nenáviděla Elišku a ta jí proto oplácela stejným.

Chce to chladnou hlavu, říkala si, uvažovat pokud možno střízlivě. Rejčka vždycky toužila po moci, dvakrát se usadila vedle královského manžela; nejprve vedle jejího, Eliščina otce, pak po boku Rudolfa Habsburského. Teď se nejspíš ve svém věnném městě cítí odsunuta, ztratila veškerý vliv na dění v zemi… Eliška se zastavila na své bludné pouti a ústa pootevřela překvapením. Jistě, tak to je… Ta polská přivandrovalkyně pomýšlí na návrat. Chce sama vládnout! Kdepak, Eliška se jí jen tak snadno nevzdá! Díky Rozoumkovi nahlédla do jejích plánů – a zničí je. Zničí ji, tu proradnou zmiji.

Spolu s ní zničí i pána z Lipé.

Přikázala chůvě, aby dále pečovala o novorozeně a takřka vyběhla z pokoje a zamířila ke králi Janovi.

Nečekal ji a tak Elišku uvítal nevyřčenou otázkou, kterou přečetla v jeho očích ve stejné chvíli, kdy se políbili. Řekla, co se dověděla od posla, jenž přijel z Hradce od Rejčky. „Že chystají vzpouru proti mně, proti svému králi?!“ vybuchl. „Tady to vidíš,“ obrátil se přímo na svou ženu, „vždycky jsi hájila tu svou českou šlechtu, protivila ses mým snahám svěřit nejvyšší zemské úřady do rukou mých lidí. Prý to jsou cizáci, kteří nerozumí české duši! Nerad, ale zařídil jsem se podle tvé rady. Neudělal jsem dobře, jak se zdá.“ „Všichni naši šlechtici nejsou jako Jindřich z Lipé,“ snažila se zmírnit dopad své zprávy. „A i ten podlehl jistě jí, té hanebnici hanebné…“ Může mít Eliška pravdu? Janova osobní zkušenost s Rejčkou, kterou získal krátce po svém příchodu do Čech, byla jiná; Rejčka se mu jevila jako kultivovaná žena, jejíž dosavadní život, byť dosáhl vrcholů nejvyšších, se vlastně nepovedl. Tehdy měl dojem, že s ní by se dokázal domluvit. Ale také je pravdou, že se s ní pak už několik let nesetkal. Lidé se 15

Jaromír Jindra

s léty často mění, někdy i k horšímu. Proč by měla být právě Rejčka jiná? „Myslíš?“ zapochyboval přesto. „Divná země jsou ty tvoje Čechy. Zabíjejí tady své krále.“ Až ho zamrazilo, když mu takřka současně vytanulo na mysli, že přesně tato slova už jednou vyslovil. Bylo to nad hrobem Eliščina bratra, nebohého krále Václava, toho jména třetího, jehož sotva jednoroční vládu ukončila dýka v ruce zákeřného vraha. Náhoda a trochu štěstí mu ukázaly spletité cesty smutného příběhu a také toho, kdo stál v pozadí olomoucké tragédie; byla to česká šlechta. Má se snad situace opakovat? „Tentokrát se jim to ale nezdaří,“ prohlásil rozhodně. „Představuje-li si pán z Lipé, že díky své konkubíně usedne na stolec českých králů, tak to se šeredně zmýlil! Pošlu pro něho a až přijede, dám ho uvrhnout do nejtemnějšího vězení!“ „Co učiníš s Rejčkou?“ Jan bezmocně rozhodil ruce. „Kde je tvoje pověstná rozvaha, Eliško? Zapomněla jsi, že je to královna? Sice vdova, ale královna. Tu nemohu jen tak, bez jejího přiznání, uvěznit. Že se ke zradě nepřizná, to je ti, doufám, jasné. Pokud na ni neukáže sám Jindřich z Lipé, nemohu proti ní veřejně vystoupit.“ Pro sebe si ještě pomyslel, že pán z Lipé nepřizná ani o slovíčko víc, než mu bude možné dokázat. Na Rejčku tak nepadne ani stín podezření. „Pak jí musíš alespoň přikázat, aby neopouštěla Hradec.“ Nebyla si jista, zda to je od ní doporučení nebo příkaz, ale bylo jí úplně jedno, jak si to Jan bude vykládat. „To by šlo,“ připustil zamyšleně. „Taky bude třeba zpřísnit kontrolu každého, kdo bude chtít královnu-vdovu navštívit.“ Po chvíli ještě dodal: „Peníze také mají svoji moc. Za ně sloužící svou paní rádi zradí.“ Pokud bude co… pomyslel si.

Eliška odcházela od Jana spokojena. Díky šťastné náhodě mohou společně včas zastavit nebezpečí, které se chystalo 16

Válka královen

v Hradci. Zatímco procházela dlouhou chodbou, připomněla si chvíli, kdy Jan poprvé uviděl svou druhorozenou dceru.

Tentokrát zareagoval úplně jinak než při narození Markétky.

Eliška očekávala, že také Jitku přivítá opovržením, zklamaný tím, že ona sama mu opět nedala dědice. Ale Jan ji mile překvapil. Opatrně vzal novorozenou princezničku do rukou, něžně k ní sklonil tvář, usmál se na tu pomačkanou tvářičku a zašeptal: „Tak tě tady vítám.“ Teprve pak se obrátil k Elišce. „Nejen princů, ale také princezen je třeba. Zprostředkují mír se sousedními zeměmi. Věřím, že do třetice nám Bůh sešle dědice. A bude to muž, který zastíní všechny vládce, co jich kde v Evropě je!“ Janův smích byl doslova nakažlivý.

Král Jan dospěl, pomyslela si Eliška, právě když vstupovala do pokoje, kde tiše spala maličká Jitka.

Sotva že se ale za královnou zavřely dveře, Janova rozhodnost se začala drobit. Byly to oči královny-vdovy Rejčky, které ho přesvědčovaly, že to, co mu před chvílí sdělila Eliška, není pravda. Není? Nesmí! Kdo ví, co ten posel vlastně vyslechl.

Nejspíše nesprávně pochopil smysl vyřčených slov, jinak si je vyložil a on, král Jan, nemůže zničit jednoho z nejpřednějších mužů země, zastávajícího úřad podkomořího království, na základě nějakého nepřesvědčivého obvinění. Je král a musí tedy jednat s rozvahou. V klidu, ne pod nátlakem. Žádný posel do Hradce nevyjel toho dne, ani žádného následujícího. Pro Jana Lucemburského tak celý případ skončil.

Září se už dávno přehouplo do října, ba i tento měsíc odpočítával své poslední dny, když se v Praze objevil pán z Lipé.

Spolu s ním přijeli z Hradce jen tři ozbrojenci jako doprovod.

Nebylo třeba většího houfce, cesty byly bezpečné a lapkové se spojnici mezi Prahou a Hradcem raději vyhýbali. Pro ně samotné se tahle cesta už dávno stala nebezpečnou; co jen jich Jindřichovi žoldnéři v posledních letech pochytali a popravili! Kdepak, nehodlají riskovat krk, to se raději stáhnou 17

Jaromír Jindra

do míst, kde je sice menší naděje na řádný lup, ale větší jistota, že si uchovají vlastní, třebaže nezáviděníhodný život.

Král Jan uvítal pana Jindřicha přátelsky, ostatně tak jako vždy. Na obvinění, které slyšel z úst své ženy, by rád zapomněl. Sotvaže se Jindřich králi uklonil a společně usedli k poháru vína, přesvědčil Lucemburka svou bodrou, přátelskou tváří, že má na srdci jen blaho svého panovníka a jeho země. Kdepak, člověk jako je pán z Lipé, nezrazuje!

O Jindřichově příchodu se samozřejmě dozvěděla také Eliška a spěchala, aby byla přítomna jeho setkání s králem Janem. Nerada by přišla o tu chvíli, kdy její muž nechá proradného pána z Lipé zatknout a uvěznit. Když vstoupila, nemohla uvěřit tomu, co spatřila: oba muži spolu přátelsky rozprávěli u pohárů vína! „Copak tady dělá ten zrádce?!“ zvolala rozhořčeně ještě ve dveřích. „Proč už není v poutech?!“ Jindřich z Lipé překvapeně pohlédl na královnu. Dokázal však v okamžení skrýt své pocity, vstal, dvorně se uklonil Elišce a přistoupil, aby jí políbil ruku. Štítivě ji odtáhla a skryla za zády. Ne, tenhle odporný, slizký had se jí nesmí ani dotknout! Už dost na tom, že mu dovolí, aby na ni hleděl svýma uhrančivýma očima…

Také Jan z Lucemburku povstal, udělal několik nerozhodných kroků směrem k Elišce, ale zastavil se v půli cesty. „Myslel jsem…“ řekl, ale nestačil ani dokončit svou myšlenku, když ho hněvivě přerušila. „Tak tys myslel! Když chceš, mysli dál, ale já budu jednat!“ Otevřela dveře a zavolala oba strážné, aby vešli dovnitř. „Zatkněte tohoto muže. Okamžitě ho odveďte do věže!“ rozkázala jim.

Ozbrojenci nerozhodně zůstali na místě. Uposlechli by rozkazu bez mrknutí oka, ale byl tady přece také král – souhlasí s královniným příkazem? Otočili se k Janovi a ten nepatrně 18

Válka královen

přikývl. Ještě než muži ve zbroji přistoupili k Jindřichovi z Lipé, stačil říci: „Viníš mne, královno, ze zrady. Pověz, čeho jsem se dopustil, čím jsem se provinil v tvých očích? Já si žádného provinění nejsem vědom…“ Neměla by mu odpovídat, ten člověk nestojí ani za jediné slovo z jejích úst, přesto jí to nedalo a tak mu vmetla do tváře: „Chystáš vzpouru šlechty a smrt krále Jana. Zatoužil jsi stát se králem! To podle tebe není zrada?!“ Jindřichovi se zatmělo před očima a rázem ho zalil ledový pot. Kdo mohl tohle tajemství vynést z Hradce až sem do Prahy? Rychle uvažoval. Když rozvíjeli plán, byli přece s Rejčkou sami. Že by snad…? Okamžitě tu myšlenku zavrhl; Rejčka by ho přece nezradila, ta nenávidí Elišku tak, že by se snad ani vraždy neštítila. „Obviňuješ mne bez důkazů,“ řekl proto s jistotou. „Věř, nikdy bych se ani myšlenkou neodvažoval vystoupit proti králi.“ „Mám svědka spiknutí. Tvého a Rejčky. Mám ho nechat zavolat?“ Pán z Lipé strnul. Královna Eliška má svědka jejich rozhovoru?! Tedy nikdo z hradeckých sloužících nic nevynesl. Jak by také mohl, vždyť byli sami… Zatraceně! Vždyť se tam objevil ten pražský posel – a kdo ví, jak dlouho stál a poslouchal, než si uvědomili jeho přítomnost. Není to sice hodno šlechtice, ale i šlechtic má jen jednu hlavu a to ho omlouvá, když se uchýlí ke lži. „Není třeba, abys volala svého posla za svědka,“ snažil se, aby jeho hlas zněl co nejklidněji a tím, že připomněl právě muže, který do Hradce přinesl Eliščin list, dával najevo, že nemá co skrývat, že ví, co mohl vyslechnout. „Jen špatně pochopil, o čem jsme hovořili. Mám na mysli jen prospěch království, o tom, královno, ani na okamžik nepochybuj. Král Jan od tebe stále ještě nedostal dědice. Dokud ho nemá, země 19

Jaromír Jindra

je v nebezpečí. Stačí jedna nešťastná bitva a Čechy zůstanou bez krále. Jen vzpomeň na roky rozvratu po smrti tvého nebohého bratra Václava. O tom a o ničem jiném jsme hovořili ve chvíli, kdy k nám tvůj posel vstoupil.“ Viděl, že zapochybovala a rozhodnutí, se kterým vešla sem mezi ně, už není tak pevné. „Zvažovali jsme s královnou-vdovou, jak zajistit mír v zemi pro případ podobného neštěstí,“ dodal, snad aby zvrátil situaci ve svůj prospěch. Té chvíle ho ale zradila rozvaha, když připomněl Rejčku, a znovu tak přilil oleje do ohně Eliščiny zloby. „Možná bych ti i dokázala uvěřit, pokud by do celého komplotu nebyla zamíchána Rejčka,“ pronesla pomalu Eliška. „Ale ona tam zamíchána je. Takže ta tvoje obhajoba, pane z Lipé, je na nic. Zradil jsi. Chystal jsi smrt svého krále…“ Až do téhle chvíle se Lucemburk cítil zaskočen, avšak poslední Eliščina věta ho probrala. Vzpomněl, že to byla právě rozhodnost jeho ženy, díky které se po příjezdu do Čech zmocnil Prahy, zatímco všechna města před ním rychle zavírala brány. Tehdy hovořila se stejným zápalem jako teď. „Odveďte pána z Lipé do vězení. Pro jistotu ho spoutejte.

O jeho dalším osudu rozhodnu později,“ řekl a v duchu byl sám na sebe pyšný. Zachoval si tvář před Eliškou a současně odložil nepříjemné rozhodnutí na neurčito.

20