Issuu

HEDVIG MONTGOMERYOVÁ

d o v á N školáka

o h é n t s a na šť

OBSAH

..... Následujte své srdce ..... Důležitá otázka sebepoznání 13 ..... SEDM KROKŮ 15 ..... 1 Citové pouto 31 ..... 2 Intenzivní emoce 53 ..... 3 Hranice a důsledky jejich překročení 69 ..... 4 Přehodnocení vzorců chování 83 ..... 5 Když přijdou krize 97 ..... 6 Péče o vztah 117 ..... 7 Včasné odpoutání 128 ..... DŮLEŽITÁ TÉMATA 130 ..... Škola a učitelé 143 ..... Domácí úkoly 154 ..... Prokletí šikany 165 ..... Ocenění historie dítěte 176 ..... Jak se daří rozhovory se školákem? 183 ..... Spánek a výživa 191 ..... Dětské strachy 196 ..... Digitální hry a sociální média 205 ..... Vítaná sexualita 215 ..... Co dělat v případě závažných problémů? 7 9

226 230

..... .....

Poděkování Malý seznam literatury

NÁSLEDUJTE SVÉ SRDCE Sbalíte školkový batůžek, posbíráte zbývající kousky oblečení a lahvičku na pití a společně naposledy opustíte školku – a najednou už nebude váš život takový, jaký býval. Vaše dítě prodělá v prvních letech školy spoustu změn – to dítě, které se ve svůj první školní den nervózně směje do kamery, je úplně jiné než to, které o sedm let později nastoupí do osmé třídy. Ze začátku vás bude neustále potřebovat, ale už brzy bude protáčet panenky, kdykoliv na něj promluvíte, a vy budete stát před zavřenými dveřmi jeho pokoje. Po několika letech školy se už dítě nebude chtít řídit podle vás. Bude chtít následovat svůj vlastní kompas, poslouchat vlastní srdce, samo přijít na to, kterou cestou se má vydat, aby se stalo dospělým. Školní věk, především mezi šestým a třináctým rokem, mi vždycky připadal napínavý, protože v tomto období dostanete odpovědi na tolik otázek. Jaký druh přátel bude mít jednou moje dcera? Co ji rozesměje? Jakou hudbu si oblíbí můj syn? Jakým člověkem bude? S batolaty je to v mnoha ohledech snazší. Můžete dělat to, co vy osobně považujete za správné, a většinou to probíhá dobře. Ale čím je vaše dítě starší, tím víc musíte zvažovat, jak k němu budete

přistupovat. Na uspořádání svého života se teď dítě bude chtít taky podílet. A vy ho musíte naučit, jak má následovat své srdce. Tato kniha je již čtvrtým svazkem v řadě, a zabývá se změnami v životě dítěte, které dosahují astronomických rozměrů. Každý z nás na tuto bláznivou cestu vyráží z jiného výchozího bodu. Některé děti se drží spíš zpátky a jsou nejisté, jiné se rodí s bezmezným sebevědomím. Některé pocházejí z velké rodiny, jiné zas mají jen jednoho rodiče. A nikdo nezná vaše dítě tak dobře jako vy. A vy jako rodič musíte nastavit každodenní fungování rodiny tak, aby běželo hladce pro každého jejího člena. Zároveň se musíte postarat, aby vaše soužití poskytovalo rámcové podmínky k tomu, aby si vaše dítě mohlo bezpečně a s jistotou ohmatat svět dospělých. Cílem by mělo být, aby děti získaly představu, kým jsou, že mohou odmítnout věci, které vnímají jako špatné, a že mohou kývnout na to, co se jim bude zdát dobré. Musí zažít pocit, jaké to je udělat správné rozhodnutí. Když pak přece jen přijdou horší časy, měly by být přesvědčené, že jsou osobnostmi hodnými lásky. Tato kniha by vám měla pomoci ve školních letech vašeho dítěte, v průběhu dalekosáhlých změn ve dnech dobrých i v těch zlých. Dítě, které následuje své srdce, bude dobře vyzbrojené pro začátek puberty a svůj další život. Hodně zábavy u této lekce! Hedvig Montgomeryová

DŮLEŽITÁ OTÁZK A SEBEPOZNÁNÍ Děti této věkové skupiny sní o tom, že všechno dokážou samy. Začínají se vybarvovat první neurčité obrysy jejich budoucího bytí – jaký život jednou povedou, jakým člověkem se stanou. Teď se vydávají na cestu za hledáním svého místečka v tom velkém světě. Tento proces hledání bude pro většinu dětí hodně náročný. Během školních let bude každé z dětí konfrontováno s problémy – ať už budou jakéhokoliv druhu. Dostanou se do nepředvídatelných situací, zraní své spolužáky či spolužačky, samy utrží zranění, zamilují se, budou se bát toho, že z nich bude outsider, a poznají, co to znamená mít dobré přátele. Budou vystaveny velkým citovým bouřím a budou se s nimi jen těžko vyrovnávat. A když se něco pokazí, často se budou cítit bezmocně. Vaše dítě touží být samostatné, ale ještě vás bude po celé svoje dětství potřebovat. Teď nastal okamžik, ve kterém samo rozhoduje o tom, koho chce mít za kamaráda nebo kamarádku, jakým volnočasovým aktivitám se

samo bude chtít věnovat, a dokonce začne budovat svou vlastní cestu životem. Jeho osobnost začne získávat formu a bude pro něj hrát velkou roli, aby mimo okruh rodiny – v širší společnosti, při soužití s jinými lidmi – našlo své místo. „Kdo jsem?“, „Kam patřím?“ a „Jak bude jednou vypadat můj život?“ Takové otázky si teď vaše dítě začne pokládat. Nicméně během této fáze jsou děti navzdory všemu na poli sociálních záležitostí stále začátečníky. Ještě nemají ve vztahu k okolnímu světu zaběhlé vzorce chování, které budou stále komplexnější a víc komplikované, ať už půjde o úkoly z matematiky nebo o partičky kamarádů, které vznikají a pak se zase rozpadají. Teď budou poprvé konfrontovány s celou řadou velkých životních starostí. Z tohoto důvodu je dítě o to víc odkázáno na to, aby mělo rodinu a domov, které mu poskytnou stabilitu a pocit jistoty a bezpečí. On či ona potřebují cítit pod nohama pevnou půdu, potřebují mít s vámi pevné citové pouto. Děti v tomto věku potřebují mít pocit, že někam patří. Potřebují domov, jehož budou součástí a ve kterém se budou cítit dobře. Děti se ovšem honí za svými sny, které se odehrávají za zdmi rodinného kruhu. Pokukují po svém budoucím životě. Začíná proces odloučení. Bude ho doprovázet třískání dveřmi, pro vás naprosto nepochopitelné záchvaty pláče, hádky a ošklivá slova, která znějí jinak,

než jak byla zamýšlena. Přijdou věci, které bude pro děti těžké s vámi sdílet, citový zmatek, kterému se dá jen těžko porozumět, a pocity osamění, které by nikdo neměl nést sám. Vaše dítě nastoupilo na cestu, kvůli které se vám začne vzdalovat, ale nikdy by se na tuto cestu nemělo vydat samo. Čím více si jako rodiče budete vědomi této velké otázky hledání sebe sama, tím snáz budete moci být svému dítěti v těchto časech ku pomoci. Na jednu stranu můžete být nápomocní při řadě praktických záležitostí, které je potřeba vyřídit – odvoz na kroužky, práce v domácnosti a plnění domácích úkolů do školy. Na druhou stranu byste tu měli být pro dítě, krýt mu záda při jeho výkyvech nálad a ve chvílích, kdy tak úplně neví, kým je – když se cítí osamělé a jako outsider. Musí mít jistotu, že při něm stojíte, že jste na jeho straně a že ho ujistíte: „Ať se stane cokoliv, já jsem tu pro tebe a já tě miluju.“ Dítě mezi šesti a třinácti lety se vás už možná nebude držet za ruku, ale bude vás potřebovat – potřebuje vás stejně tak jako dřív, jen zcela jiným způsobem.

SEDM K ROK Ů

� CITOVÉ POUTO Vytvořit spojení s vlastním dítětem, vybudovat s ním stabilní citové pouto, je prvním ze sedmi kroků výchovy. Zároveň je toto pouto rozhodující k tomu, aby z vašeho dítěte vyrostl šťastný a sebevědomý člověk, který žije v souladu se svým okolím, a aby si v dospělém životě dokázal poradit. Díky tomuto poutu by vám dítě mělo zavolat, když jednoho dne provede nějakou hloupost nebo když něco dopadne jinak, než se od něj očekávalo. Toto vzájemné pouto má vaše dítě chránit, až jednou opustí čtyři stěny svého pokoje, sbalí si svých pět švestek a zanechá za sebou jen takové ticho, jaké jste předtím ještě nikdy nezažili. Než se tak stane, uteče ještě pár let, ale tato cesta už začala. V prvních sedmi letech školní docházky bude vaše vzájemné pouto vystaveno těžké zkoušce. Vy i vaše dítě proděláte vývoj a posunete

se od malého, omezeného rodinného okruhu k novému bytí větší dimenze, kde bude dítě hledat své místo ve společnosti, kdy bude vplouvat do školních dní, do kamarádské party. Teď se střetává se životem a všemi jeho stránkami. Už brzy objevíte, v jakou osobnost dítě vyzrává. Až teď budete moci rozpoznat, kým vaše dítě skutečně je a s jakým druhem člověka žijete. Školák si teď sám poradí mnohem lépe než dítě školkového věku, ale potřebuje vás jako stabilní bod. A vy se zase musíte do celé věci poprvé pořádně opřít, abyste vzájemné pouto dokázali udržet. Už nebude stačit jen tu být, teď musíte doopravdy dokázat, že jste dospělák, na kterého je spolehnutí. Někdo, komu záleží na osudu dítěte, někdo, kdo mu může pomoci. Někdo, kdo si pro něj vždy udělá čas. Dítě musí mít jistotu, že se na vás může vždycky obrátit a vždycky se k vám vrátit, ať se stane cokoliv. Toto pouto sestává ze tří stavebních kamenů, a vy byste je měli všechny použít, abyste v životě dítěte vybudovali jistou základnu. Ve školním věku vypadají takto:

1. Dávat útěchu V tomto věku se vaše dítě bude trápit zcela novými věcmi. Už ho neobtěžují strašidelné stíny, odřené koleno nebo ztracení plyšáci – z toho už vyrostlo. S tím, že některé věci nefungují zrovna tak, jak by si přálo, se už naučilo zacházet a zlepšilo se v tom.

Ale poskytovat dítěti útěchu je stejně důležité jako dřív – jen forma útěchy je jiná, je totiž zapotřebí její hlubší podoby. S tím, jak se děti víc a víc pouštějí do sféry společenských událostí, noří se do nového světa, který vytváří škola a kamarádi, potřebují útěchu při všem, co se v mezilidských vztazích může pokazit. V tomto ohledu stojí pořád ještě úplně na začátku a musí se teprve naučit se všemi těmito věcmi zacházet. A zjistit, co všechno se přitom může pokazit. To, že budete dítěti útěchou, a jak to uděláte, mu při tom všem pomůže. A i když teď děti získaly mnohem lepší představu o životě, jaký vedou, potřebují se spolehnout na to, že s nimi zacházíte čestně. „Luisa říkala, že jsem tlustá,“ řekne dítě, a přestože by bylo snadné odpovědět „To přece není pravda. Vypadáš krásně!“, nedělejte to. Děti nemají užitek z toho, když za ně vyvodíte závěr, ale z toho, když při nich stojíte při získávání zkušeností a pomáháte jim, aby si poradily se svými pocity a celou situaci zvládly. Například takto: „To je pěkně ošklivé. A co přesně řekla, pověz mi to!“ a nakonec utěšit větou: „No, to nezní moc hezky.“ Pokud je dítě smutné, že ztratilo gumu, je většinou důvodem sociální aspekt celé situace. Nechce pak od vás slyšet, že to není tak hrozné a že mu koupíte novou, dítě potřebuje vědět, že dokážete jeho pocity pochopit. Možná se bojí, že mu gumu mohl někdo vzít z batohu?

„Jé, tobě se ztratila guma? Jak se to stalo?“ můžete odpovědět a tímto způsobem zjistit, co přesně na této situaci vaše dítě trápí. Při utěšování jde především o pátrání po příčinách. Život dítěte se stal komplexnějším, a právě proto je i utěšování větší výzvou než dřív. Rodiče snadno přehlédnou důvod trápení dítěte a sáhnou po jednoduchém řešení, říkají věci jako „Ale to se nic neděje!“ nebo „To se zas najde!“. Jenže místo toho byste se měli dát do pátrání, co za tím stojí, a uvědomit si, že vaše utěšování se může přelít do lehkého navedení či přímo vedení dítěte. Dítě vás potřebuje, abyste mu osušili slzy, uklidnili ho a nakonec mu celou věc vysvětlili – abyste mu dali orientaci a zázemí na sociálním poli, které se pro něj rozrůstá a staví před něj velké výzvy. Také se stane, že budete muset pro své dítě sestavit skládačku, protože máte větší nadhled, vidíte širší obraz. Když váš syn nemůže samým trápením spát, musí mít možnost opřít se o to, že vy víte, že se bojí těžké písemky, kterou bude následujícího dne psát ve škole – a při tom byste ho měli podpořit, aby to dokázal sám rozpoznat. Protože není samozřejmé, že dítě tuto souvislost samo od sebe pozná. A proto jste tu vy, abyste vše viděli jako celek.

2. Dát mu pocit, že někam patří a je součástí skupiny Ve školním věku není nic tak důležité jako pocit, že někam patříte. Tento stavební kámen se posunuje víc a víc do centra zájmu a hraje i pro

vaše citové pouto stále větší roli. To platí především od věku devíti let, kdy děti samy aktivně navazují přátelství s jinými dětmi, se kterými si rozumějí a v jejichž přítomnosti se cítí dobře. Teď musí dítě najít své místo a své spřízněné duše a objevit, co ho baví. Každé dítě potřebuje mít jistotu, že někam patří, že je součástí nějaké skupiny nebo společnosti, ve které se cítí dobře, ať už je to šachový klub, hudební kroužek nebo basketbalový tým. Poradit si v sociálních interakcích a vyznat se v nich ale také znamená, že dítě zná samo sebe. Musí vědět, jaký je člověk, jaký je typ člověka. „Jsem takový a tak je to v pořádku.“ Patřit k nějaké skupině mu dává pocit, že někým je. To je velmi důležitá a velká úloha, které musí dítě dostát a kvůli které je zranitelné. Některé děti si s tím poradí bez potíží, přijdou na to, co je „jejich“ a kdo jsou jeho kamarádi, zatímco jiné s tím mají těžkosti a musí víc bojovat. My lidé máme jedno společné – potřebu najít podobně smýšlející lidi a patřit k nim. Teprve to dává našemu životu smysl, nechává to v nás pocit sounáležitosti a dává nám to sílu. V tomto věku se dítě učí získat představu o své budoucnosti, o životě, jaký povede, a učí se, že v tomto velkém a často chaotickém světě je pro něj místo. Když se ale dítě pouští do tohoto velkého životního úkolu, musí ve své rodině, popřípadě u vás, zažít pocit bezpečí, jistoty a opory. Ať už vaše rodina vypadá jakkoliv, ať už se vaše společná cesta utvářela sebesložitěji, nejpozději teď musíte pro své dítě vybudovat poctivý základ. Tento základ teď s sebou bude nosit při konfrontaci se svým

Děti v tomto věku potřebují mít jistotu, že nezůstanou samy. To je alfa a omega všeho.

okolím. Potřebuje mít pocit, že někam patří, musí mít možnost spolehnout se na zavedené rituály a složení vaší rodiny, musí vědět, že má vždycky místo, na které se může vrátit, které má spojené s pozitivními věcmi a kde cítí bezpečí a jistotu. Dítě se musí někde cítit doma. Děti dokážou snést mnohé, pokud s vámi mají dobré a silné citové pouto. Ovšem děti, které mají co dělat v boji o své místo v malém rodinném kruhu stejně jako ve velké společnosti, zažijí, že být člověkem není tak úplně jednoduché. Když se v myšlenkách zabývám tímto věkem a (mamutími) úlohami, které před dítětem stojí, vyvolává to ve mně tento obrázek: Vidím před sebou dítě, které staví stan. Donedávna jste vy, dospělí, v životě svého dítěte dávali dohromady tyčky, které budou stan podpírat. Ještě je ten stan malý, plachta povolená a není napnutá, ale i tak už stan poskytuje ochranu a hezký pocit, když pod ním všichni sedí namačkaní jeden na druhého. Doposud poskytoval místo jen nejužší rodině dítěte. V průběhu školních let dítě – s vaší podporou – bude postupně tento stan opouštět a vydávat se na cestu za hledáním pevné půdy, do které

by zapíchlo kolík. Půdy, ve které bude moci zakotvit – vydá se na cestu za novým prostředím, novými přáteli, novými zájmy. S každým kolíkem, který dítě zatluče vně svého malého stanu, stavba roste. Zvětšuje se, je stabilnější a poskytuje víc prostoru. Dítě musí tento krok udělat, musí napnout plachtu, nechat stan růst, musí ale mít na čem stavět – na základu či konstrukci, kterou jste dali společně všichni dohromady a která pořád ještě existuje. Potřebuje se spolehnout na jistotu, kterou mu (rodinný) stan poskytuje. Vlastní kruhy ať se klidně rozšiřují, pokud si dítě může být jisté, že v jejich středu najde vždycky útočiště. Hodně rodičů se v této fázi života svých dětí cítí bezmocně – a také že bezmocní jsou. Pokud vaše dítě tam venku ve společnosti druhých nenajde svoje příhodné místo, nese s sebou velkou lítost a nejistotu. A vy jako rodiče se setkáte s tím, že už nebudete mít tak velký vliv, jak bude vaše dítě bojovat nebo jak se zařadí mezi ostatní. Poznala jsem řadu rodičů, kteří jen zoufale stáli a museli přihlížet, jak jejich dítě trpělo tím, že nemohlo najít své místo v sociální struktuře. A skutečně jsou vaše možnosti ovlivnit situaci v takovém případě velmi omezené. Role, která vám pak připadne – a která bude čím dál důležitější –, bude postarat se, abyste jako rodina drželi pevně pohromadě, aby dítě bylo obklopeno láskou a pocitem bezpečí, aby se vám dohromady dobře dařilo. Do jisté míry ale svému dítěti můžete pomáhat i při tom, aby našlo „své lidi“ – lidi stejně smýšlející, kteří jsou „jako já“. Pokud to bude možné, budete ho muset seznámit s novým prostředím,

povzbudit ho, aby uzavíralo nová přátelství, možná si častokrát uvědomíte, že vaše dítě nemusí být nutně stejné jako vy. Nechodí na fotbalové tréninky jen kvůli vám? Není to náhodou tak, že jste to jenom vy, koho těší zvuky linoucí se z hudebního nástroje dítěte? V takovém případě byste mu měli ukázat něco jiného, místo abyste doufali, že si na dosavadní koníček zvykne jen proto, že si to přejete. Vaše dítě musí být samo sebou. Vy oproti tomu musíte být vnímaví vůči tomu, jaký druh společnosti a jaké zájmy by vašemu dítěti mohly prospět a jak k nim přijde. Na co se dítě rádo dívá na YouTube? Čím se rádo zabývá? Pozorujte, po čem pokukuje, a k těmto věcem jej povzbuzujte. Ovšem internetová kamarádství nestačí, dítě potřebuje opravdové kontakty. Protože i v tomto věku se děti potřebují setkávat osobně.

3. Stát při dítěti v jeho pocitech Pokud chcete dostát své úloze porozumět dítěti, umět se do něj vcítit a pochopit pocity, které v něm klíčí, měli byste vědět, co je ve hře: v procesu sebeprosazování ve společnosti, kterým dítě zrovna teď prochází, jde o opravdu důležité věci – najít a udržet si přátelství, vybudovat si život mimo dům rodičů, harmonicky vklouznout do nějaké společnosti. Strach, že selže, ho může pěkně potrápit. Jako dospělí byste se měli snažit tento citový vesmír odkrývat společně s ním, měli byste ho provázet a stát při něm, zabývat se jeho pocity. Vaše dítě bude mít potíže s věcmi, které pro vás možná vypadají spíš jednoduše. Dostane se do situací, které vám budou připadat naprosto

zbytečné. Jenže dívat se na takové záležitosti logikou dospělého je k ničemu. S tím by mělo dítě ještě silnější pocit, že selhalo a že je divné. Vaše dítě potřebuje následující reakce: „Aha, takhle se teď cítíš? To nezní zrovna moc dobře, ale třeba to zítra bude vypadat o něco líp?“ Vezmeme si jako příklad desetiletou dívku, která zůstane na školním dvoře stát sama. „To by se přece nemělo stávat, že si s tebou nikdo nechce hrát, takhle se s nikým nesmí zacházet! O to se musíme postarat!“ říkají dospělí, když sedí večer na kraji postele své dcery. Jenže když něco takového řekneme, nezabýváme se tím, co se v životě dítěte děje a co je pro něj důležité. A ani mu nepomůžete, aby si druhý den našlo někoho, s kým si bude hrát. Místo toho dítěti hned nabízíme řešení a utvrzujeme ho v tom, že je „divné“. Ve skutečnosti se ale může zas a znovu stávat outsiderem, zažívat tu a tam pocit osamění. Takový je život a tuhle hroznou pravdu znají děti často lépe než my. Nedávejte proto raději žádné sliby, které nemůžete dodržet. Začněte s tím, že řešení, která jsou z perspektivy dospěláka možná, odložíte stranou. Místo toho akceptujte pocity dítěte a potvrďte mu, že je smí mít. Teprve potom bude cítit, že ho berete na vědomí a že mu rozumíte. „Ano, cítit se sám je fakt blbý,“ můžete odpovědět. Tím se dítěti mohou otevřít nové perspektivy. Může si se situací poradit. Ta věc dopadne dobře. Podpořit dítě v tom, aby zvládlo náročnou situaci, je v tomto věku stejně důležité jako v předškolním věku. „Ano, máš pravdu, dnešní trénink házené stál za houby. Ale třeba to zkusíme příště znovu, až tam bude i Eliška, co myslíš?“ Děti se často dostanou do situace, kdy

nedokážou najít cestu ven ze svých negativních pocitů. Třeba něco zvrtaly, provedly nějakou hloupost, které se pak ve škole všichni posmívali. Ztratit tvář v tomto věku bolí. Hodně dětí to zná a pak nevědí, jak by mohlo vypadat řešení tohoto problému. Přijdou dny, kdy bude dítě ze hraní vyloučené, kdy bude muset zjistit, že jeho lásku ten druhý neopětuje, dny, ve kterých bude mít pocit, že je všem ostatním pro smích. Dny, kdy se bude na celém světě cítit úplně samo. Když ho přemůže taková citová bouře, tak vás prosí o jediné: abyste ho ujistili, že život jde přesto dál.

Zvládnu to vůbec? Třeba jste to s dítětem doposud neměli jednoduché? Možná se ptáte, jak to vlastně máte se svojím vzájemným poutem zařízeno? Ne vždycky budete vědět, jak si stojíte. Pokud mezi vámi existuje pevné pouto, budete si spolu povídat, budete se na sebe při dobrých i horších chvílích dívat s láskou a pochopením. Mezi vámi bude něco, co bude dítěti dávat jistotu, že jste tu pro něj a že se na vás může kdykoliv obrátit. Stejně tak se většinou objeví známky, když je potřeba na poutu mezi vámi a dítětem něco vylepšit. Třeba se doma hodně hádáte a křičíte na sebe? Možná své dítě už nevnímáte jako osobu, kterou je? Pokud tomu tak je, pak je potřeba, abyste se chovali jako dospělí. Protože vy jste zodpovědní za to, abyste vaše vzájemné pouto upevnili nebo vylepšili. Nikdy k tomu není pozdě, dětství trvá dlouho. Udělat něco pro toto pouto je možné, než dítě jednoho dne odejde z domu.