THEO ADDAIR
KOLÁČKY A SPIKLENCI Copyright © Theo Addair, 2019 Cover illustration © Daria Golab, 2019 All rights reserved.
ISBN 978-80-7617-328-6
Kolacky a spiklenci.indd 4
5.4.2019 10:59:29
Veronice. Pozdě, ale přece.
Kolacky a spiklenci.indd 5
5.4.2019 10:59:29
Kolacky a spiklenci.indd 6
5.4.2019 10:59:29
1. KAPITOLA
Kit, pátek 30. června
„Prááázdniny!“ výskl Kit, když jako první vyběhl ze třídy a div nevrazil do čekajícího Daniela. Ten ho pozoroval s pobaveným úsměvem. „Já vím. Už šest neděl.“ Kit mírně zkrotil svoje nadšení. „Nemůžu uvěřit, žes doopravdy trčel půl druhého měsíce na intru jenom kvůli mně. Mohls už dávno…“ „Mohl jsem si už dávno užívat prázdniny v našem prázdném domě?“ pozvedl Daniel obočí. „Říkal jsem ti přece nejmíň stokrát, že rodiče jsou na Bali a budou tam ještě skoro měsíc. Ale počkej, vlastně proč ne? Mohl jsem tam pořádat divoké večírky, plenit otcův bar a válet se v posteli s…“ „Dobře, dobře, beru zpátky. Máš sbaleno?“ Daniel přikývl. „Ale já ne!“ vykulil Kit oči, rozběhl se chodbou, hned se zase zastavil a otočil se. „Když mi pomůžeš, budu to mít rychlejc.“ Daniel se zasmál a potřásl hlavou. „Tady se někdo vážně těší domů.“ „Bodejť by se někdo netěšil, když tam s ním někdo pojede,“ rozzářil se Kit. „Tak pojď, pojď už! Když si pospíšíme, stihneme vlak v deset padesát šest. O co, že 7
Kolacky a spiklenci.indd 7
5.4.2019 10:59:29
v něm skoro nikdo nebude a budem mít kupéčko jen pro sebe.“ Kit si sbalil v rekordním čase a snažil se přitom ignorovat nesouhlasný Danielův pohled mířený na chumel věcí naházených bez ladu a skladu v kufru. Vážně, ten kluk by si měl srovnat žebříček hodnot, pomyslel si Kit. Co je poskládané špinavé prádlo proti cestě vlakem, při které se nebudou muset mačkat s půlkou školy? „Vidíš, měl jsem pravdu,“ neodpustil si, když hodili kufry do police nad hlavou a usadili se na odřená koženková sedadla v jednom z mnoha prázdných kupé. „V taxíku bychom se taky nemačkali,“ namítl Daniel, „a stejně se s ním svezeme z nádraží, na tom budu trvat. Je to asi třikrát rychlejší… a minimálně sedmkrát pohodlnější, s těmi kufry.“ „Nemůžu se od tebe nechat vozit taxíkem. Nebo aspoň ne víc, než bude nutné. To je hrozná rozmařilost. A kromě toho jezdím vlakem rád. Voní to tu.“ Daniel pochybovačně nasál nosem vzduch. „Vážně? A čím?“ „Vlakem,“ prohlásil Kit důležitě. „Pojedem o prázdninách někam na výlet.“ „Proč ne,“ souhlasil Daniel, „beztak si budeš muset občas odpočinout od všeho toho učení.“ Kit se zaúpěním obrátil oči v sloup. „Co jsem si to jenom vymyslel? Taková blbost!“ „To zvládneš. Pomůžu ti.“ „Leda bys na to přezkoušení šel za mě.“ „To by asi poznali.“ „Asi jo,“ uznal Kit malomyslně. „Pořád si to můžeš rozmyslet,“ nadhodil Daniel. „Můžeš jít normálně do třeťáku a nekazit si prázdniny.“ 8
Kolacky a spiklenci.indd 8
5.4.2019 10:59:29
„Ani nápad!“ vyhrkl Kit, jako by sám před chvílí na něco podobného nemyslel, a popadl Daniela za ruku. „A kromě toho je nebudu mít zkažené, když tam budeš se mnou. Radši se s tebou budu učit, než abych bez tebe… asi tak cokoli.“ Daniel vypadal, že mu to tak úplně nevěří, ale usmál se, a to bylo hlavní. Když vystoupili z vlaku, taxi je svezlo přes město a vyložilo v klidné ulici plné zeleně. Kit se v Praze nijak zvlášť nevyznal, a kdyby cestou nekoukal z okýnka, klidně by byl řekl, že ani v Praze nejsou. Ze svých několika málo návštěv hlavního města znal především zdobené činžáky v centru v různých stádiích rekonstrukce a beto nová sídliště na předměstích. Tady měly domy kolem sebe zahrady se vzrostlými stromy, až by člověk hádal, že se ocitl někde na kraji malého města. Tedy podle těch zahrad. Podle domů samotných určitě ne. Daniel položil kufr u nejbližší branky z bíle nalakovaných mříží. Kit přejížděl pohledem narůžovělou fasádu, obří garáž, dvoukřídlé vstupní dveře nad schodištěm a okna ve třech řadách nad sebou. „Ve kterém patře bydlíš?“ Daniel se po něm zaraženě podíval. „Ve všech,“ odpověděl suše po menší odmlce a vylovil z kapsy klíče. I těch pár drobných pohybů prozrazovalo napětí, jeho dobrá nálada z vlaku se během cesty přes město vytratila kdovíkam. „Uh, no… jasně. To je váš dům… přece,“ vykoktal Kit a připadal si trochu jako idiot. Daniel úsečně přikývl, jako by mu ta skutečnost byla nepříjemná, a otevřel branku dokořán. Kit ji za sebou zase zavřel, opatrně, skoro se bál nechat na lesklém laku 9
Kolacky a spiklenci.indd 9
5.4.2019 10:59:29
otisky svých rukou. Daniel odemkl vchodové dveře a otočil se k němu. „Chvilinku tu počkej. Musím odkódovat.“ Kit kývl. Odkódovat. Páni. Z předsíně se ozval táhlý pískot, pak několik krátkých pípnutí a Daniel ho zavolal dovnitř. „Nezouvej se,“ prohodil přes rameno a pokračoval i s kufrem dál. „Tady se nezouvá. Tamhle je kuchyň, kdyžtak si dej něco k pití,“ mávl volnou rukou kamsi ke straně. Nezouvej se říkala většinou máma, když měla doma doopravdický nepořádek. Kit chvilku zmateně koukal na naleštěnou dlažbu bez poskvrnky, ale pak pokrčil rameny, odložil kufr u dveří a vydal se směrem, kudy Daniel ukázal. Posuvné dveře s panely mléčného skla vedly opravdu do obýváku spojeného s kuchyní. Kit si připadal, jako by se kouzlem propadl do stránek katalogu interiérového designu. Zvenčí dům působil až skoro historicky, zato tady uvnitř to bylo samé sklo, chrom a zářivě lesklá dlažba. Čisté linie nábytku vypadaly efektně, ale hraničilo to až s nepraktičností. Kit si třeba nedokázal představit, že by se na těch podivně zakroucených židlích dalo pohodlně sedět. Ale pěkně vypadaly, to zas jo. Na okamžik ho zmátlo, že v kuchyni nevidí ledničku, než mu došlo, že asi bude vybavená vnějšími dvířky ladícími se zbytkem skříněk. Na druhé otevření ji opravdu objevil, vysokou od země až do míst, kam sotva dosáhl. Z lahví a krabic ve spodní části vybral tu nejobyčejnější, s jablečným džusem, a po krátkém hledání našel i sklenici. Dopil, uklidil po sobě, ale Daniel pořád nikde. Kit loudavě obešel obývák. Snad to bylo 10
Kolacky a spiklenci.indd 10
5.4.2019 10:59:29
tím, že Danielovi rodiče odjeli na delší dobu, každopádně úzkostlivě uklizený prostor vonící leštěnkou jen umocňoval dojem obrázku v katalogu. Nikde neleželo nic zbytečného, vše bylo vyrovnáno v pravých úhlech, ani náznak informace o tom, jací lidé tu žijí. Nebo, když o tom Kit uvažoval, jestli tu vůbec nějací lidé žijí. Brzy se nakoukal dosyta. Vyšel zpět do haly a nerozhodně se zadíval na schodiště. „Dani?“ zavolal tlumeně, přestože věděl, že dům je kromě nich prázdný. Nějak se mu ale příčilo pokřikovat tam jak někde v parku. Nikdo neodpověděl. Kit si povzdechl a s pocitem nepatřičnosti vykročil po schodech nahoru. V prvním patře se zarazil. Rozhlédl se chodbou, ale všechny dveře byly zavřené, a kromě toho se mu zdálo, že slyší shora nějaký šramot. Vyšel až do podkroví. Do jedné z místností bylo vážně pootevřeno, ale teď už se odtamtud nic neozývalo. „Dani?“ zkusil to ještě jednou. „Jsi tu někde?“ „Jsem,“ ozvalo se po kratší pauze. Kit tedy neohrože ně vykročil po huňatém světlemodrém koberci, jímž byla celá chodba vystlaná jako pokoj v blázinci. Nebo jak si aspoň Kit představoval, že jsou vystlané pokoje v blázincích. V takových těch z hororů, kde někdo prchá před maniakem. Protáhl se do místnosti, odkud se Daniel ozval, a zasekl se s pootevřenou pusou. Vlastně nevěděl přesně, jak čekal, že bude Danielův pokoj vypadat, ale určitě to nebylo takhle. Neuvěřitelné, jak ta místnost dokázala zároveň vypadat až moc dětsky, a přitom vůbec ne. Celou jednu stěnu zabírala knihovna, jejíž poličky připomínaly spíš 11
Kolacky a spiklenci.indd 11
5.4.2019 10:59:29
sbírku svazků v nějaké vědecké instituci. Vedle stál velký psací stůl se zaprášeným mikroskopem a o něco méně zaprášeným počítačem se dvěma monitory. Stěnu nad ním pokrýval velký plakát sluneční soustavy a nástěnka plná papírků s čísly, vzorci a záhadnými poznámkami. To byla ta nedětská část. Zato ta druhá obsahovala postel s povlečením v havraspárských barvách a celou přilehlou stěnu pokrývala tapeta s obřím bradavickým hradem. Zpod peřiny napůl čouhal plyšák, Kit ho dobře neviděl, ale podle obřího ucha měl pocit, že je to domácí skřítek Dobby. Šatní skříň byla přímo posetá samolepkami s tematikou Harryho Pottera, od samotných postav v různých situacích přes košťata, kotlíky a huláky až po bradavický erb či symbol relikvií smrti. Daniel stál zhruba uprostřed, jako by se nemohl rozhodnout, do které z těch polovin patří. Teď už prázdný kufr měl za sebou a díval se z okna. Kit přistoupil blíž. „Dani? Děje se něco?“ „Cože?“ Daniel se k němu pomalu obrátil, pohled stočil jeho směrem až po chvíli, jako by jen neochotně opouštěl výhled na údolí Šáreckého potoka. „Ale ne, nic. Jen jsem se zamyslel.“ Nevypadá jako někdo, kdo se zatoulal ke šťastným myšlenkám, pomyslel si Kit. „Máš… zajímavý pokoj,“ podotkl s náznakem úsměvu. Daniel se rozhlédl, jako by sem přišel prvně. „No, totiž… vlastně jsem se nedostal k tomu to tu nějak předělat, co jsem odešel na internát.“ „Cvok do Harryho, hm?“ „Dneska už ani ne. Jenom – no, jak říkám.“ Kit se zasmál. „Nedostal ses k tomu tak moc, že máš 12
Kolacky a spiklenci.indd 12
5.4.2019 10:59:29
pořád Dobbyho v posteli? Ale no tak, jen se za to nestyď!“ Daniel jen pokrčil rameny, přešel ke skříni a otevřel ji. Kit, najednou v rozpacích, se přestal smát a bez přemýšlení se usadil na postel. Při bližším pohledu si povšiml, že tahle část pokoje je ve skutečnosti dost opotřebovaná. Samolepky se odlupovaly, povlečení mělo dvě hajdalácky zaštupované díry, Dobbyho ucho viselo na několika nitkách. Ale nejhůř na tom byla tapeta. Takhle zblízka bylo vidět, že je roztrhaná na tři nebo čtyři kusy, znovu co nejpečlivěji sesazená dohromady a slepená průhlednou lepicí páskou. „Co se tu stalo? Kouzelnický souboj?“ „Spíš nálet mozkomorů,“ odpověděl Daniel, aniž zvedl oči. „Myslíš, že budu potřebovat kravatu?“ Kit se nadechl k další otázce, ale při pohledu na Danielův uzavřený výraz pochopil, že se ze záhadného důvodu o pokoji nic víc nedozví. „Pevně doufám, že ne,“ prohodil tedy místo toho a rozhovor se stočil k plánům na prázdniny. Danielovy odpovědi však byly strohé a Kitovi po chvíli došla témata. Naštěstí měl Daniel během pár minut sbaleno a brzy už čekali dole v hale na taxi. Daniel stál vedle svého kufru bez pohnutí jako čestná stráž před Pražským hradem. Kit přecházel po hale, aby setřásl divný pocit, a okukoval, co se dalo. „Máte to tu fakt moc…“ spustil bezmyšlenkovitě, když ho ticho začalo podvědomě rozčilovat. Daniel ho přerušil: „Neříkej to.“ „Eh? A co, teda jako proč? Cože?“ zakoktal se popleteně a zastavil se. „Neříkej, že je to tu hezké.“ 13
Kolacky a spiklenci.indd 13
5.4.2019 10:59:29
„A není snad?“ „Nenávidím tenhle barák!“ vyhrkl Daniel tak zprudka, až se Kit zarazil. A Daniel sám nejspíš taky, protože se ošil a sklopil oči k naleštěné podlaze. „Prostě to tu nemám rád. Vůbec. “ „A co takhle počkat radši venku?“ navrhl Kit, když se trochu vzpamatoval. „Když je tak pěkně.“ Daniel přikývl, mlčky spustil alarm, zamkl a vyšel až na ulici. Tam se zhluboka nadechl, jako by se právě vynořil z vody. „Nezlob se,“ řekl pak, „ani jsem ti nic nenabídl…“ „To je v pohodě, dal jsem si džus,“ řekl honem Kit. „A já nejsem zas taková návštěva, aby se kolem mě muselo hopsat.“ „Naopak. Když už by se kolem nějaké návštěvy mělo hopsat, tak bys na to byl úplně nejvhodnější. Jenom prostě – jsem chtěl být radši pryč.“ Krátce nato dorazil taxík a za chvilku už se vezli na nádraží. Danielova nálada se zdála růst s každým ujetým kilometrem, a tak Kit radši na dům jeho rodičů už nezaváděl řeč. Cestou z Prahy do Jilemnice museli dvakrát přestupovat, ale počasí se vydařilo, vlaky nebyly nijak přecpané a na každém nádraží si dali něco studeného k pití. V Jilemnici už čekala Kitova máma s autem a hned začala lamentovat, jak to její děcko s vyraženým zubem vypadá. Nakonec se ho Daniel zastal, že mu to sluší i tak, což uznala a byl klid. „A doopravdy nevadí, že u vás budu…“ zkoušel to Daniel ještě před nádražím, ale rychle ho umlčela. „Doopravdy nevadí. Víš, takhle mám naději, že se Kitty bude aspoň tu a tam vážně učit,“ koukla na Kita rádoby přísně. „Když už tolik trval na tom, že mu mu14
Kolacky a spiklenci.indd 14
5.4.2019 10:59:29
sím podepsat tu žádost o přeskočení ročníku a ještě mu k tomu vyběhat nejrůznější potvrzení. Takže pokud jde o mě, klidně zůstaň až do konce prázdnin.“ Kit musel nerad uznat, že na tom něco je. Když si Daniel usmyslí, že by se měl učit, jen tak ho od toho záměru neodradí. A pomoc se mu koneckonců bude hodit. Pořád si tak úplně nevěřil, že to zvládne, ale aspoň to začínal považovat za možné. Zaparkovali před domem a máma se zatvářila tajuplně. „Možná byste se chtěli podívat do maringotky,“ nadhodila jakoby nic. Kit vyskočil z auta a zamířil dozadu na svažitou zahradu. Ta stará maringotka tam stála už od dob, kdy tenhle dům koupili, a máma ho s pomocí Petra a Clary dávala dohromady. Sám si na ty časy nepamatoval, byl ještě prcek. Bydleli tehdy u Clary, ale někdy v maringotce všichni přespali, aby se nemuseli pořád vracet tam a zpátky. Její kola byla za ty roky už snad vrostlá do země a zakrývala je vysoká tráva, která pomaličku měnila celou zadní část zahrady v prales. Někdo v ní ale vyžal aspoň cestičku a plácek před třemi schůdky, které vedly ke dveřím. Okénka vypadala umytě. Kit otevřel dveře a zkoprněl. Ještě o Vánocích byla maringotka plná různého haraburdí, které se nevešlo do kůlny, ukládaly se sem zimní věci v létě a letní zase v zimě, schovávaly se tu krámy, které bylo mámě líto vyhodit, že by je třeba mohla ještě někdy potřebovat. Teď bylo všechno to harampádí pryč. Zůstal tu vyklápěcí stolek mezi dvěma krátkými lavicemi s prošoupaným polstrováním, přibyla nová knihovnička stlučená 15
Kolacky a spiklenci.indd 15
5.4.2019 10:59:29
ze starých prken a na posteli široké na jedno a půl klasického lůžka byla přehozená Kitova stará patchworková deka. A na stolku stála rozsvícená lampička, nejspíš zapojená přes prodlužovačku až do domu. Za jeho zády skříply schůdky. „Páni,“ protáhl Daniel překvapeně. „Samozřejmě můžete spát i v domě,“ dodala máma. „Jenom jsem si říkala, že budete potřebovat klid na to učení, a víš, jak se tu pořád někdo motá…“ Kit se otočil. „Mami! To je boží!“ Potěšeně se usmála. „Petr s Clarou mi pomohli. I holky. Není to nic moc, ale je tu teď aspoň čisto.“ „Je to perfektní,“ řekl Daniel. „Moc děkujeme, muselo to dát spoustu práce.“ „Člověk taky nemůže pořád zírat na monitor,“ mávla rukou. „Tak si dojděte pro věci a vybalte si. Jdu spíchnout nějakou rychlou večeři, musíte mít po cestě hlad.“ „Páni,“ zopakoval Daniel, když odešla. „Viď?!“ zazubil se Kit od ucha k uchu a plácl sebou na postel. „Tady se nám to bude…“ „… učit!“ skočil mu Daniel do řeči a přisedl si. Kit naschvál nasadil zklamaný obličej. „Jo, to jsem přesně chtěl říct, tyjo. Přivedl jsem si domů tyrana.“ „To záleží jenom na tobě, jestli budu muset přistoupit k nějakým donucovacím prostředkům.“ Kit se posadil a vlepil mu pusu. „K tomu nedojde, protože tě budu uplácet.“ „Páni,“ zamumlal Daniel potřetí. „A to je teprve první den prázdnin.“ „Bude se to jenom zhoršovat,“ slíbil Kit. „A teď pojď, skočíme si pro ty věci.“ * * * 16
Kolacky a spiklenci.indd 16
5.4.2019 10:59:29
Po rychlé večeři složené z toustů a mísy salátu se Kit brzy omluvil, že jsou unavení, a symbolicky nabídl pomoc s nádobím, kterou máma odmítla. Umýt se samozřejmě museli v domě, takový luxus zase maringotka neposkytovala, ale slunce ještě úplně nezapadlo, když za sebou převlečení a lehčí o pot a prach z celého dne na cestách zavřeli vrzající dveře. Kit se posadil na postel a najednou na něj dolehla celá tíha situace, v níž se právě ocitli. Nastupující soumrak a skrýš, která je jen jejich. Ne ložnice na internátě, kde může kdykoli přijít služba kontrolovat večerku, ani jeho vlastní dětský pokoj s mámou za zdí. V břiše se mu usadilo něco jako strach. A taky něco, co strach vůbec nepřipomínalo. Matrace se prohnula a Daniel se posadil vedle. Ne tak, aby se dotýkali, ale moc nechybělo. Kitovi se zdálo, že úplně cítí teplo, které z něj vyzařuje. Napůl se po něm ohlédl, ale k obličeji pohled nezvedl. Zastavil se u rukou, nervózně proplétajících prsty. Nejspíš jsou na tom oba stejně, pomyslel si. Stejné myšlenky a obavy a chvění. Jestli někdo z nás něco neudělá, asi se něco stane, pomys lel si nesouvisle, možná zapomenu, jak se dýchá, a umřu. Odhodlaně vzhlédl, než ztratí nervy, a střetl se s Danielovým pohledem. Naklonil se blíž a Daniel ho chytil za ruku. „Počkej.“ To slovo sotva zašeptal, ale Kit se zarazil a sjel očima k místu, kde Daniel pevně svíral jeho prsty. Cítil, jak je jeho ruka studená, i když maringotka ještě nestačila od celodenního slunce vychladnout. To něco znamená, snažil se přemýšlet, ale nemohl se soustředit a vzpomenout si, co by to mělo být. 17
Kolacky a spiklenci.indd 17
5.4.2019 10:59:29
„Chtěl bych navrhnout jedno… pravidlo,“ pronesl Daniel tiše. Kit vzhlédl, ale Daniel uhnul pohledem do bezpečí barevných vzorů na přikrývce. „Pravidlo?“ pobídl ho Kit, když se sám k pokračování neměl. „Jestli tu máme spát… společně,“ Daniel polkl, zhluboka se nadechl a na jeden výdech ze sebe vysypal zbytek: „tak tohle bude místo na spaní. Jenom na spaní.“ Kit nechápavě zamrkal. Nevěděl, co čekal, ale tohle to nebylo. Daniel byl z nich dvou nejspíš rozumnější, fajn, ale Kit rozhodně nepotřeboval, aby mu dělal rodičovský dohled. „Na tyhle řeči tu mám mámu,“ upozornil napůl z legrace. „A dokonce ani ona nic takového neříkala.“ Daniel se ani neusmál. „Neříkám, že nikdy nemůžeme… Že bychom nemohli… něco, snad… Ale ne tady, dobře?“ pokračoval, každá odmlka delší než předchozí, každé další slovo tišší. „Proč ne tady?“ nechápal Kit čím dál víc. Copak tohle nebylo ideální místo? „Já chápu, že to tu není tak hezký jako u vás doma, ale –“ Daniel mu stiskl ruku tak pevně, až mu div neluplo v prstech, a přinutil ho zmlknout v půlce věty. „Je to tu perfektní,“ řekl netrpělivě, skoro rozzlobeně. „Ale budeme tady spát každou noc, a já nechci – nemůžu každý večer přijít sem a vědět, že chceš, nebo vlastně že počítáš s… že budu muset…“ Tohle se Kita doopravdy dotklo, a hodně. Všechen ten lákavě strašidelný pocit byl okamžitě ten tam. „Muset? Co tím chceš jako říct, že budeš muset?!“ Danielova ruka se stáhla jako vylekaná ještěrka z kamene, zanechala na jeho prstech závan chladu a Kit, 18
Kolacky a spiklenci.indd 18
5.4.2019 10:59:29
s myslí projasněnou předchozím rozhořčením, si konečně vzpomněl, co ten chlad znamená. „Počkej, počkej, počkej. Promiň, cariño. Počkej. Nezlob se,“ zadrmolil tak rychle, jak jenom dokázal. Daniel, který už začínal vstávat, neřekl nic, ale posadil se zpátky, na samý kraj postele. Kit horečně pátral po správných slovech. Začínalo mu docházet, co se děje, a taky že to pořádně podělal. Idiote, vynadal si v duchu. Daniel se na tebe nesnaží dohlížet, a už vůbec ne tě urážet. Vyjednává si vlastní bezpečí. „Omlouvám se,“ dodal ještě jednou pro dobrou míru. „Je nějaká šance, že bys mohl zapomenout, jak jsem na tebe vyjel?“ Žádná odpověď a oči upřené k podlaze. Kit se svezl z postele, posadil se na zem a drze se mu nacpal do zorného pole. „Nezlob se, Dani. Uděláme tolik pravidel, kolik jenom budeš chtít. Místo na spaní? Rozhodně. Jenom a jenom na spaní. Nebo – nebo můžu jít spát k sobě do pokoje. Ne, počkej. Ty můžeš jít spát ke mně do pokoje, protože tam je lepší postel, a je tam koupelna a všecko, a já zůstanu tady. Cokoli budeš chtít. No tak…?“ „Já jsem nemyslel…“ ozval se nakonec Daniel tak potichu, že Kit musel napínat uši. Čekal na pokračování, ale žádné nepřicházelo. Tohle mi asi říct nechtěl, usoudil. Zvedl se a nahlas řekl: „Seď.“ Vylezl zpátky na postel, posadil se zády k Danielovi a opřel se o něj. „Co ty na to?“ Daniel na to nic, ale opřel se na oplátku o Kita a dlouze vydechl. Kit se to rozhodl považovat za dobré znamení. „Hele, fakt mě mrzí, že jsem se naštval. Nevím, 19
Kolacky a spiklenci.indd 19
5.4.2019 10:59:29
co mě to popadlo. Asi jsem byl trochu… mimo. Myslel jsem na jiný věci a vůbec mi nedošlo… promiň. Nechci, aby sis myslel, že mi něco nemůžeš říct.“ Chvíli se zdálo, že bude mlčení pokračovat, ale nakonec se Daniel ozval: „Nemyslel jsem to tak, že bych nechtěl… vlastně pořád nevím, jak to vysvětlit.“ „Nemusíš,“ řekl Kit. „Pravidlo je jasný a vysvětlit ho můžeš jindy. Když budeš chtít.“ Doufal, že to neznělo zklamaně. Hodně se snažil nebýt zklamaný. Tak moc, jak to jenom mohl ovlivnit, když ještě pořád cítil ozvěnu toho strachu smíšeného s nedočkavostí. „Ale já bych chtěl. Jestli… se mi to podaří. Vím, že zčásti tušíš, co se stalo… tehdy. V prvním ročníku.“ Kit pevně semkl víčka i rty, aby se přinutil v klidu poslouchat. „Sotva jsem začínal chápat různé věci, o sobě i o světě, a v jiných jsem se nevyznal vůbec. Tomáš se vždycky choval tak přátelsky, i Marek a ostatní… nikdy jsem ne byl moc dobrý v rozpoznávání lží. Poprvé jsem patřil k té doopravdy populární skupině… mělo mi to být samotnému divné, ale nebylo. Asi proto, že mě to tolik těšilo,“ soukal ze sebe Daniel přes zjevnou neochotu o tom vůbec přemýšlet, natož mluvit. „Člověku to stoupne do hlavy. Samozřejmě, byly tam věci, které se mi nezdály úplně… správné. Ale asi jsem to naschvál přehlížel, nebo se snažil si je nějak vysvětlit. Nechovat se jako dítě. Nechtěl jsem, aby bylo znát, že jsem o dva roky mladší než oni. Že se snad… bojím dělat věci, o kterých tvrdili, že se jich bojí jenom děti.“ Obraz Daniela o bezmála čtyři roky mladšího než dnes, jak se naivně, a snad dokonce vděčně podřizuje všemu, co si Marek Ziegler a jeho parta vymyslí, se 20
Kolacky a spiklenci.indd 20
5.4.2019 10:59:29
umíněně usídlil za Kitovými zavřenými víčky, a tak radši otevřel oči a upřel pohled na stěnu maringotky. Téměř litoval, že už Marka nejspíš nikdy neuvidí. Moc rád by s ním zrovna teď dal řeč, a ani by u toho nemuseli mluvit. Klidně by to stálo i za další zub, jen kdyby mu stačil aspoň jednu dobře mířenou vrazit jako první. „No, a pak… se ukázalo, že to všechno byla jenom krutá hra. Což bylo samo o sobě dost zlé, jenže oni… měli fotky. Občas jsem viděl, když je fotili, občas ne. Ale nevěděl jsem proč… ani to, že jsem jediný, kdo na nich kdy má vidět obličej. Někdy mě jenom vyhecovali, několikrát mě opili. Jindy Tomáš prostě předstíral, že to je všechno doopravdy, že mezi námi… něco je a že takhle to dospělí dávají najevo. No a jednoho dne koncem roku vyvěsili dvě nebo tři nejlepší fotky na nástěnku na studijním. Jen tak, pro zábavu. Ten den jsem se naučil spoustu nadávek, které jsem nikdy dřív neslyšel.“ Kit si chtěl zacpat uši nebo začít křičet z plných plic, cokoli, aby to neslyšel. Ne když s tím nemohl vůbec nic dělat. Ale věděl, že musí poslouchat až do konce. Když to Daniel musel zažít, tak on to přece sakra dokáže aspoň slyšet. „Ty fotky rychle zmizely a zůstala po nich jenom spousta fám. Myslel jsem, že to nějak přežiju a brzy už budu doma. Jenže nakonec Markovi připadalo jako dobrý nápad jednu z těch fotek poslat otci. Na pracovní mail, Marek ho musel najít na netu.“ „Proč by to dělal?“ neudržel se Kit. Cítil, jak Daniel pokrčil rameny. „Nejspíš doufal, že se už do školy nevrátím. A vlastně jsem ani nechtěl, jenomže… to byla moje vysněná škola, chápeš? Tolik jsem se tam těšil. Takovou jsem měl 21
Kolacky a spiklenci.indd 21
5.4.2019 10:59:29
radost, když mě vzali. Nechtěl jsem, aby to zničil někdo jako Marek.“ Na okamžik zavládlo ticho. „A co doma?“ pobídl ho Kit tiše. Byl přesvědčený, že má docela představu, ale když už jednou začali s tímhle rozhovorem, chtěl to vědět určitě. „Myslel jsem, že mě otec zabije, a to nemyslím jako nadsázku. Pár dní jsem byl v nemocnici. Lehký otřes mozku, dvě nalomená žebra,“ odrecitoval odtažitě, jako by četl lékařskou zprávu. Kit ucítil na jazyku chuť krve a v první chvíli to přičítal příliš živým představám vyvolaným Danielovými slovy, než mu došlo, že se tak silně kousl do rtu. „Ale na podrobnostech nezáleží,“ uzavřel Daniel spěšně, „zkrátka při představě… čehokoli podobného – prostě si na všechno vzpomenu, na to, jak se mi ze začátku taky všechno zdálo perfektní, a jaká noční můra z toho nakonec vzešla. Asi už mám vyryté do paměti, že takovéhle věci vždycky skončí špatně a všechno zničí, že… to přestane být doopravdy. A ty mě začneš nenávidět.“ „Ale já bych nikdy –“ vyhrkl Kit, než si to vůbec stačil uvědomit. „Já vím, že ne! Ale na tom nezáleží, chápeš? Nedokážu ovládat, na co myslím. Děje se to samo, jako když… třeba jako když ucukneš, když se ti něco rychle mihne před očima. Nepřemýšlíš nad tím, prostě to uděláš, pokaždé a automaticky. A tohle… funguje podobně. Takže jestli je to problém, tak…“ „Není,“ řekl honem Kit, načež se zarazil. „Totiž je – chci říct, sakra. Jasně, že je to problém. Ale ne tak, jak myslíš.“ 22
Kolacky a spiklenci.indd 22
5.4.2019 10:59:29
Daniel si povzdechl, ale promluvil s větší jistotou a snad i se stopou ironického ušklíbnutí. „No, já vím, že je to problém. Spíš bych se měl zeptat, jestli…“ „Jo,“ odpověděl Kit rozhodně. Daniel se po něm napůl ohlédl. „Co, jo? Ještě jsem se nezeptal.“ „Jo, chci si tě nechat. Jdem spát?“ „Ale tohle nemůžeš takhle odbýt,“ trval Daniel mírně nechápavě na svém. „Ty bys chtěl… a já…“ „Já bych chtěl být s tebou a ty zase se mnou,“ shrnul to Kit, „ačkoli se tomu dá těžko věřit, když se chovám jako blbec. Jdem spát,“ oznámil tentokrát bez otazníku na konci a začal se soukat pod deku, jak jenom to šlo, když na jejím druhém konci Daniel pořád ještě seděl. Ten nakonec potřásl hlavou a vlezl pod druhý konec přikrývky. Kit si maličko oddechl a obrátil se k němu. „Pojď aspoň ke mně,“ zaškemral pak. „Slibuju, že si nechám ruce pro sebe.“ Daniel zaváhal. „No tak,“ nevzdával se Kit. „Tohle přece fungovalo. O Vánocích.“ „Já vím. To jenom, že jsme teď mluvili o… tom všem.“ „To je moje vina. Nějak mi to nemyslelo. Už si budu dávat pozor.“ „Ani nevíš, jak rád bych nebyl něco, kolem čeho si musíš dávat pozor,“ zamumlal Daniel, ale přece jen se posunul blíž. Kit ho zprvu chtěl obejmout, pak si to rozmyslel, prakticky se mu vecpal do náruče a nechal se přitulit. „V pohodě?“ ujistil se, ale sám cítil, jak napětí mizí. „Úplně,“ vydechl Daniel. 23
Kolacky a spiklenci.indd 23
5.4.2019 10:59:29
Kit se přes něj natáhl a zhasl lampičku. Ten pocit zjitřených nervů a očekávání, který měl zkraje večera, byl nenávratně pryč a zbyl jen neurčitý neklid. Takže takhle to bude napořád? pomyslel si, ale rychle tu myšlenku zahnal. Všechno se spraví. Časem. „Nikdy nebudu dělat nic, co nechceš. Slibuju. Teda, nevztahuje se to na lechtání, souboje na vodní pistole, fňukání, že se mám učit, posmívání se ti, až budeš mít ráno rozcuchaný vlasy…“ Daniel se tiše zasmál a krátce, nešikovně ho políbil na koutek pusy. Kit si spokojeně povzdechl, rozhodl se brát, co je, a nepokoušet štěstí. Věděl, že věci jsou na kilometry daleko od toho, aby byly v pořádku, ale přinejmenším se zdálo, že by snad mohly jít správným směrem.
24
Kolacky a spiklenci.indd 24
5.4.2019 10:59:29
KOLÁČKY A SPIKLENCI Theo Addair Obálku s použitím ilustrace Darii Golab upravil David Dvořák Odpovědná redaktorka Jana Balharová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 280 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 626. publikaci Sazba Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.
Kolacky a spiklenci.indd 280
5.4.2019 10:59:37