0040313

Sídlo Blackmoore DALŠÍ NEFALŠOVANÁ ROMANCE OD AUTORKY BESTSELLERU „PANSTVÍ EDENBROOKE“

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

Sidlo Blackmoore.indd 3

3.7.2019 9:31:13

BLACKMOORE Copyright © 2013 Julianne Clawson Donaldson Illustration © Christine Walter. Used by permission.

All rights reserved Translation © Blanka Brabcová, 2019 ISBN 978-80-249-3949-0

Sidlo Blackmoore.indd 4

3.7.2019 9:31:13

Kate Worthingtonovรก

Sidlo Blackmoore.indd 6

3.7.2019 9:31:13

0

Kapitola 1 8

Lancashire, Anglie, červenec 1820 Lesní skřivan zpíval o bolesti v srdci. Vlaštovka čiřikala v dvoutaktovém rytmu o daleké pouti. A kos fistulí pohvizdoval o návratu domů.

Ale tentokrát to byl skřivan, kdo mě přilákal k oknu. Zastavila jsem se v půli kroku, položila ruce na parapet a vyklonila se, abych slyšela lépe. Na chvilku se můj neklid zmírnil, jak jsem poslouchala skřivanovu baladu o srdci zlomeném hořem, jejíž tóny pozvolna slábly. Slyšela jsem ho zpívat už mnohokrát a věděla jsem, že jeho árie nikdy nekončily šťastně.

Obvykle se mi skřivanovy písně líbily více než všechny ostatní, ale dnes mě jeho žal podivně znervóznil. Odstoupila jsem od okna, prudce se otočila a pohlédla na hodiny stojící na krbové římse. Byly teprve tři odpoledne. V duchu jsem proklela čas, že se tak vleče, zvlášť v tento den naplněný 7

Sidlo Blackmoore.indd 7

3.7.2019 9:31:13

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

sáhodlouhým čekáním. Zbývalo ještě moře času, než padne noc. Pak půjdu spát, a až se zítra probudím, odjedu na Black­ moore. Měla bych čekání zvládat v klidu a pohodě, neboť na návštěvu Blackmooru jsem čekala celý život. Jenže tento poslední den jsem měla pocit, že se to už skoro nedá snést.

Otevřela jsem cestovní brašnu, vytáhla jedno z Mozar­ to­vých děl, jež jsem si dopoledne sbalila na cestu, a vyšla z ložnice. Jakmile jsem otevřela dveře, dolehly ke mně zvuky pláče. Spěšně jsem se vydala po schodišti dolů do haly. Zastavila jsem se těsně nad posledním schodem, kde ležela na břiše Maria. „Co se děje? Stalo se něco zlého?“ zeptala jsem se a sklonila se k jejímu otřásajícímu se tělu. V duchu jsem si představila celou horu kalamit, které se mé mladší sestře mohly přihodit, zatímco jsem chodila sem a tam po pokoji.

Maria se převalila na záda a obrátila se obličejem ke stropu. Několik kadeří tmavých vlnitých vlasů měla přilepených na mokrých tvářích a hruď se jí zvedala mocnými vzlyky.

Vzala jsem ji za paži, jemně jí zatřásla a řekla: „Pověz, Marie!

Co se přihodilo?“ „P-pan Wilkes odjel a m-možná se už n-nikdy nevrátí!“ Vzpřímila jsem se a pohlédla na ni pochybovačně. „Opravdu? A ty pláčeš pro pana Wilkese?“ Odpověděla jen kývnutím doprovázeným dalším vzlykem.

Vytáhla jsem z kapsy kapesník a podala jsem jí ho. „Pojď, Marie. Žádný muž nestojí za tolik hoře.“ „Pan W-Wilkes ano!“ 8

Sidlo Blackmoore.indd 8

3.7.2019 9:31:13

Sídlo Blackmoore

O tom jsem vážně pochybovala. Pokusila jsem se kapesníkem otřít sestře obličej, ale rozčileně moji ruku odstrčila.

Povzdychla jsem si. „Víš, pro pláč jsou pohodlnější místa než kamenné schodiště.“ Maria sevřela ruce v pěsti a vykřikla: „Mamá! Kitty se opět chová nevlídně!“ „Kate,“ připomněla jsem sestře. „A nechovám se nevlídně.

Jsem pouze realistická. Mluvím z praxe…“ Znovu jsem natáhla ruku s kapesníkem k sestřině tváři. „Jak vůbec můžeš dýchat s takovým mořem vody na obličeji?“ Se vzlykem mávla rukou a bouchla do kapesníku. „Strč si svoji praktičnost za klobouk! Já ji nechci.“ „Samozřejmě jako vždy,“ řekla jsem, má trpělivost byla málem u konce. „Přeješ si plakat tady na schodišti kvůli muži, s nímž jsi se setkala všeho všudy pětkrát.“ Maria mě probodla ohnivým pohledem a zaječela: „Mamá!

Kitty se opět chová naprosto nesnesitelně!“ „Kate,“ pronesla jsem s hněvem, který ve mně vzplál. „Jmenuju se Kate. A mamá není doma. Šla na návštěvu. Jestliže od­mítáš vzít rozum do hrsti, pak tě nehodlám utěšovat. Nyní mě, prosím, omluv. Musím cvičit Mozartovo Concerto.“ Naše zraky se střetly, načež se Maria mlčky odmítla posunout byť jen o milimetr. Tak mě donutila chytit se zábradlí a prostě ji přeskočit, abych přistála u paty schodiště.

Znechuceně jsem potřásla hlavou, vešla do salonu a pevně za sebou zavřela dveře. O chvilku později se ozvalo další Mariino vysoké zakvílení, které znělo tak hlasitě, že moje kočka sedící na klavíru vmžiku nahrbila hřbet a zavřískala.

9

Sidlo Blackmoore.indd 9

3.7.2019 9:31:14

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

Vrhla jsem na ni znechucený pohled a dodala: „Ach, ne, ty také?“ Existuje mnoho chybných způsobů, jak hrát Mozarta, ale jen jeden je správný. Žádá si stejnou preciznost jako řešení matematické rovnice. Jeho hudba má plynout v pravidelném rytmu, každá nota si má jako poslušný voják zabrat jen takový zlomek času, jaký jí byl přidělen. V Mozartovi není prostor pro rušivé vlivy zahrnující vášeň. Není tam žádný prostor pro kočku jménem Cora, která mi skočila na rameno v pokusu uniknout hluku a zaťala mi drápky do kůže, aby se udržela na místě. A už vůbec tam není místo pro sestry, jež kvílejí přede dveřmi salonu právě ve chvíli, kdy se snažíte cvičit.

Každopádně po několika minutách marné snahy přehlušit hudbou Mariin nářek jsem Mozarta rozhodně hrála špatně. Bušila jsem do kláves s takovou vášní, až jsem si zlomila nehet. „K čertu!“ zamumlala jsem a z haly zazněly další žalostné vzlyky. Zaklonila jsem hlavu a z plna hrdla zakřičela: „Mozart se nemá hrát tímto stylem! Je to urážka hudebního génia!“ Zaslechla jsem rychlé kroky, které se zastavily u dveří, a Mariino kvílení přešlo v téměř nesrozumitelnou řeč. Pochytila jsem ale slova: „Kitty se chovala tak nesnesitelně a nelítostně, mamá, neprojevila ani špetku soucitu s mým krvácejícím srdcem a řekla, abych plakala jinde, kde mě nikdo nemůže vidět, a také abych si pláč schovala pro jiné příležitosti, ale já jsem prostě musela plakat, a ten záchvat mě přepadl přímo u schodiště…“ „Ach, teď ne, Marie!“ 10

Sidlo Blackmoore.indd 10

3.7.2019 9:31:14

Sídlo Blackmoore

Jakmile zaslechla matčin hlas, Cora rázem seskočila z mého ramene a s naježenou šedou srstí hbitě přeběhla přes celou místnost ke křeslu, pod nějž se schovala.

V následujícím okamžiku se dveře otevřely a matka vpochodovala do salonu. Nezastavila se ani na vteřinu, aby si sundala čepec, a dýchala tak rychle, že se jí hruď zvedala téměř zběsilým tempem. „Je to pravda?“ zeptala se a položila ruku na dmoucí se poprsí. „Může to být vůbec pravda, Kitty?“ „Kate,“ připomněla jsem matce a pokračovala ve hře. Mozart vyžaduje soustředění, a když se nyní Mariino vytí ztišilo v kňučení, měla jsem v úmyslu relativní ticho využít.

V tu chvíli matka rázně zamířila ke klavíru a podpatky jejích střevíců při každém kroku tvrdě klapaly na dřevěné podlaze. Obratem ruky sebrala z nástroje noty. „Mamá!“ zvolala jsem, vstala ze stoličky a sáhla po parti­ tuře, ale matka o krok ustoupila a ruku držící štos zvedla nad hlavu. Teprve teď se mi podařilo dobře si prohlédnout její obličej a srdce se mi rozbušilo zděšením. „Je to pravda?“ zeptala se znovu hlubokým hlasem, který se třásl. „Obdržela jsi nabídku k sňatku od pana Coopera a odmítla jsi? Aniž ses se mnou poradila?“ Zachvácena nervozitou jsem polkla a pokrčila jedním ramenem. „V čem bys mi chtěla radit? Už jsem ti několikrát řekla, co si myslím o manželství.“ Chňapla jsem po notách, ale matka zvedla ruku výše. Až tam jsem nedosáhla, neboť i normálně mě převyšovala o rovných pět centime­ trů. „Mimo­chodem jde o pana Coopera, který je už jednou 11

Sidlo Blackmoore.indd 11

3.7.2019 9:31:14

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

nohou v hrobě! S největší pravděpodobností se nedožije začátku příštího roku,“ doplnila jsem. „Tím lépe! Kéž by všechny mé dcery potkalo takové štěstí!

Jak jsi mohla zahodit tak úžasnou příležitost, Kitty?“ Znechuceně jsem našpulila horní ret. „Znovu a znovu jsem ti opakovala, mamá, že nemám v úmyslu vdát se. A nyní mi, prosím, vrať noty. Určitě si přeješ, abych se na Blackmooru předvedla v nejlepším světle.“ Matce zrudl obličej, pak sevřela rty a hodila partituru na podlahu, kam dopadla tak, že se archy rozlétly do všech stran a zohýbaly se jako křídla raněných ptáků. „Mamá! Vždyť to je Mozart!“ Sklonila jsem se a rychle začala archy sbírat. „Ach mamá! Mozart!“ posměšně zapapouškovala matka vysokým hlasem a přitiskla si ruce na obličej a pokračovala: „Mamá, nechci udělat něco tak rozumného, jako se dobře vdát. Jediné, co chci, je jet na Blackmoore, hrát Mozarta a promarnit každou tvrdě vydobytou příležitost.“ Stála jsem tam s notami přivinutými k hrudi a planoucími tvářemi. „Nemyslím, že mé cíle, i když můžou být odlišné od těch tvých, lze označit za marnění…“ „Tvé cíle! Ach, tím mým je především bohatství.“ Matka ke mně zamířila, a při tvrdém klapotu jejích střevíců jsem měla pocit, že by ze mě nejraději vyrazila svobodnou vůli a rovněž hlas, kdyby mohla. „Jaké cíle přesně máš?“ „Mé cíle přece znáš,“ zamumlala jsem.

Když stanula přede mnou, založila si ruce v bok. „No, pověz jaké? Způsobovat zklamání? Házet vzácné zdroje do 12

Sidlo Blackmoore.indd 12

3.7.2019 9:31:14

Sídlo Blackmoore

odpadků? Stát se starou pannou jako tvoje teta Charlotta?“ Svraštila tmavé obočí, až se nad očima spojilo v rovnou čáru. „Proto jsem do tebe tolik investovala? Abych na oplátku nezískala nic víc než hloupou holku, která stojí pouze o Black­ moore a Mozarta?“ Zvedla jsem bradu s prosbou a doufala, že se přestane chvět. „To není pravda. Stojím o mnohem víc věcí. Mám zájem o Indii a Olivera a…“ „Ach, o Indii se ani slovem nezmiňuj, děvče. Už nikdy víc!“ Matka rozpřáhla paže a já jsem bezděčně ucukla. „Nemůžu uvěřit, že si tě Charlotta troufla pozvat proti mé vůli.

Do Indie! Jako bys už tak pro mě nepředstavovala dostatečné břemeno s tou svojí tvrdohlavostí a…“ Na místě se zatočila dokola a pak ke mně přistoupila. Přikázala jsem si nepřikrčit se strachem. Přivinula jsem Mozarta těsněji k hrudi, přiměla bradu, aby zůstala zdvižená, a vydržela jsem její pohled. „To je konec, Kitty,“ řekla a zvedla prst, kterým mi zahrozila přímo před obličejem. „Mám dost tvé svéhlavosti. Ukážu ti, že vím, co je pro tebe nejlepší, a začnu hned teď. Do žádné Indie nepojedeš. Sama napíšu tetě Charlottě a sdělím jí, že jsem učinila konečné rozhodnutí. A…“ Chytla mě za bradu, aby násilím donutila má ústa, která se automaticky otevřela v protestu, zavřít se. Naklonila se ke mně tak blízko, že jsem z jejího dechu mohla cítit zvětralý čaj, a ostře zašeptala: „A ani na Blackmoore nepojedeš. Zůstaneš tady, naučíš se znát své pravé místo a neopovážíš se mluvit o tom se svým otcem. Jinak se dostaneš do ještě větších nesnází, než v jakých jsi teď.“ 13

Sidlo Blackmoore.indd 13

3.7.2019 9:31:14

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

Pustila moji bradu s okázalým gestem a triumfálním zajiskřením v tmavých očích.

S bušícím srdcem jsem zavrtěla hlavou. „Ne, mamá. Prosím! Blackmoore ne. Ten mi neber, prosím.“ „Že ne?“ Matka výstražně vztyčila jeden prst, umlčela mě ledovým pohledem a řekla hlubokým hlasem: „Nyní jdi do pokoje a vybal všechna svá zavazadla, Kitty.“ Pohlédla jsem matce do očí. Měly stejnou barvu jako stará rezavá past, kterou jsem v sedmi letech našla v lese. V jejích železných zubech uvízl malý divoký králík. Už nebojoval o život, ale stále dýchal a viděl jasně. Pohnul očima, když jsem se sklonila a horečně se snažila polapené zvíře vysvobodit, jenže staré rezavé kovové kleště pod mými drobnými prsty nepovolily.

V zoufalství jsem se nakonec rozběhla na velkostatek Delafieldových, abych rychle přivedla Henryho. Když jsme dorazili na místo, Henry se podíval na králíka a potřásl hlavou. Pak zvedl ze země velký kámen a požádal mě, abych se otočila a zakryla si uši. Rozplakala jsem se, ale udělala jsem, co chtěl.

O pár vteřin později jsem na rameni ucítila Henryho ruku. Otevřela jsem oči a sundala ruce z uší. Henry řekl, že králík už netrpí a že lépe tomu ubožáčkovi pomoct nemohl.

Myslím, že ho později vyprostil a tu past odstranil, protože jsem po lese brouzdala skoro denně a už nikdy jsem ji ne­viděla. Ale nezapomněla jsem, jak vypadala. Zkrátka nemůžu zapomenout na její rezavou barvu, příšerné velké zuby a zarputilost, s níž držely pevně stisknuté.

14

Sidlo Blackmoore.indd 14

3.7.2019 9:31:14

Sídlo Blackmoore

V tento okamžik jsem stejnou chladnou zarputilost spatřila v matčiných očích. Vezme mi Blackmoore i naději, že někdy zavítám do Indie, a neexistovalo nic, čím by se dala zastavit. Neznala jsem žádnou páku, jíž bych mohla zlomit její vůli a vysvobodit se zpod jejího područí. Beznaděj na mě dopadla jako kladivo. „Nejmenuju se Kitty,“ řekla jsem tiše. „Mé jméno zní Kate!“ Prošla jsem kolem matky, sáhla jsem pod křeslo pro kočku a bez jediné slzy jsem opustila salon. Zakopla jsem o Marii, neboť jsem dočista zapomněla, že leží roztažená na schodech, a jak jsem v náruči držela Coru a Mozarta, tvrdě jsem dopadla na lokty.

Nerozplakala jsem se, přestože mi oběma pažemi projela prudká bolest a Cora mě začala škrábat do tváře, aby se vymanila a co nejrychleji upláchla. Nerozplakala jsem se, když jsem se soukala na nohy častována Mariiným ječením, abych koukala, kam šlapu, a ani když jsem utíkala po schodech nahoru a dále chodbou k poslední ložnici napravo, kam jsem vlétla jako vítr a zamkla za sebou dveře.

Postavila jsem Coru na podlahu a noty hodila na postel.

V loketních kloubech a šlachách mi pulzovala bolest, ale horší než ta fyzická byla bolest způsobená bezmocností a nemohoucností. Chytila jsem se oběma ruka za vlasy a v zápase s pláčem, který se naléhavě dral na povrch, jsem začala přecházet po pokoji. Něco takového jsem měla čekat. Pro mamá bylo typické přihnat se jako bouře a vše zničit, právě když jsem myslela, že se konečně uskuteční mé vroucí přání. Avšak mnohem více než matčin zásah mě doháněla 15

Sidlo Blackmoore.indd 15

3.7.2019 9:31:14

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

k zuřivosti skutečnost, že jsem úplně bezmocná. V sedmnácti letech jsem se zde ocitla v kleci, zavřená v domě z kamenů a skla, plném bezcitnosti, kde se nikdy nesplní touhy a očekávání, které jsem měla.

Potlačila jsem křik, jenž se mi dral z hrdla. Pocítila jsem nutkání něco rozbít, které mnou otřásalo a svazovalo mé kroky. Když jsem se do podobného stavu dostala naposled, dopustila jsem se činu, jehož jsem nepřestala litovat. Můj pohled padl na mírně odchlíplou desku pod oknem a potom se přehoupl k dřevěné truhle stojící u paty postele. Byla už velmi dlouhou dobu zamčená, ale nic neztratím, když se teď podívám dovnitř.

Roztřesenýma rukama jsem začala páčit desku pod oknem a vytrvala jsem, dokud se se vzpurným zaskřípěním neuvolnila a nešla odklonit tak, jak bylo potřeba. Vsunula jsem ruku do škvíry a prsty šmátrala po starém popraskaném dřevu, až konečně sevřely hladký kovový klíč. S pocitem vítězství jsem si klekla před truhlu a zůstala zírat na zámek, který jsem celou věčnost nechala nedotčený. Po chvíli jsem se zhluboka nadechla, vsunula klíč do dírky, otočila jsem jím a odklopila jsem víko.

Z truhly vanula vůně cedru. Přinášela s sebou mé dětství a řadu malých tajemství. Zadržela jsem dech, když jsem vyn­ dávala model domu, který se tam skrýval. Byl těžší, než jsem si pamatovala. Postavila jsem ho na podlahu, pak jsem sklopila víko a něžně jsem ho přemístila na truhlu.

Posadila jsem se na paty a se směsí obdivu a smutku se na něj zahleděla. Vypadal stále stejně. Znovu jsem pocítila 16

Sidlo Blackmoore.indd 16

3.7.2019 9:31:14

Sídlo Blackmoore

lásku a zároveň lítost. Milovala jsem ho pro něj samého. A litovala jsem toho, co jsem mu udělala. Jedním prstem jsem opatrně přejela po klenbě střechy a zastavila se na místě, kde utrpěla ránu – kde z mistrovského díla zbyly jen trosky. Zvedla jsem prst, přeskočila trhlinu a pokračovala dál tam, kde zůstal model vcelku. „Tak to je Blackmoore,“ zašeptala jsem sama pro sebe. „Má dvě křídla, tři poschodí, třicet pět místností, dvanáct komínů…“

17

Sidlo Blackmoore.indd 17

3.7.2019 9:31:14

0

Kapitola 2 8 Před čtyřmi lety

„Nesu velmi těžce, že ty navštěvuješ Blackmoore každé léto, za­ tímco já jsem tam dosud nezavítala ani jedenkrát! Doufám, že se chystáš zeptat své matky, jestli se k vám letos můžu připojit.“ Moje nejlepší přítelkyně Sylvie, která si hověla na diva­ nu u okna, mě sledovala se staženým obočím. „Já vím,“ řekla a vztáhla ruku nabízející útěchu, o kterou jsem ani náhodou nestála. „Omlouvám se, Kitty! Prosila jsem mamá tucetkrát, abys mohla jet s námi. Ale opět odmítla.“ „Proč? Dobře vím, že tam mají spoustu hostinských poko­ jů. Jím jako vrabec. Nikomu nebudu na obtíž. Proč tedy od­ mítla?“ Přešla jsem na druhou stranu pokoje a pak zpátky, avšak Sylvie se neměla k odpovědi. „Něco proti mně má? Proto mě nechce pozvat?“ Sylvie pokrčila rameny a lehce zavrtěla hlavou. „Na to ne­ můžu odpovědět.“ 18

Sidlo Blackmoore.indd 18

3.7.2019 9:31:14

Sídlo Blackmoore

Sklesle jsem si k ní přisedla, oběma rukama si zakryla obli­ čej, a jak jsem s žalostným výkřikem sklopila hlavu, vlasy se mi rozprostřely po ramenech jako temný mrak.

Vzápětí zazněly kroky a Henryho hlas. „Co znamená ten křik?“ „Kitty jako vždy touží spatřit Blackmoore,“ sdělila Sylvie tónem prozrazujícím, že se nutí zachovat trpělivost, čímž mě přiměla posadit se zpříma a spustit ruce do klína. „Ani jeden z vás to nechápe,“ zaúpěla jsem a přejela pohle­ dem ze Sylvie na Henryho a zase zpátky. Oba se na mě dívali tak, jako by se ptali, jestli jsem se kapku nepomátla. „Vy jste tam mohli odmalička přijet kdykoli, ale já nikdy.“ Nemohli pochopit, jak se cítím, když jsem každé léto, kam mi paměť sahá, zůstala ponechána stranou. Nedokázali si představit, jak dusivý pocit jsem měla, když jsem v duchu viděla, jak zkoumají pobřeží, vřesoviště prostírající se na pustých planinách a velké staré sídlo s tajnými chodbami, zatímco já celý život zírám na stejné staré zdi a živé ploty, které znám jako vlastní boty. „Vždyť to je jen dům,“ řekla Sylvie a pohlédla na mě, jako bych přišla o rozum.

Zavrtěla jsem hlavou a vyhrkla: „Ne, není to jen dům.“ Ales­ poň pro mě ne!

Samozřejmě že pro Sylvii byl Blackmoore prostě majetkem jejího dědečka a místem, kde s vlastní rodinou každoročně trávila letní prázdniny. Ale pro mě představoval otevření celo­ životní klece. Snila jsem o tom, jak uniknu od vší nekonečné monotónnosti, v níž jsem žila doma. „Co tedy je?“ zeptal se Henry, v jehož šedých očích jsem spatřila vážnější výraz než 19

Sidlo Blackmoore.indd 19

3.7.2019 9:31:14

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

obvykle. Zjevně dospěl k závěru, že mé prohlášení znamená něco významného. „Je dobrodružstvím,“ pronesla jsem vzletně a to slovo chut­ nalo jako svoboda. „Nikdy jsem nepřekročila hranice hrabství, v němž jsem se narodila. Nikdy jsem neviděla oceán nebo vře­ soviště. Vy dva každé léto odjedete do rozlehlého domu, který se tyčí na útesu, z nějž hledí na oceán, a za sebou má pláň potaže­ nou vřesovými koberci. A pokoušíte mě…“ Vrhla jsem na Hen­ ryho dotčený pohled, který mi ho bez omluvy oplatil veselým úšklebkem. „Pokoušíte mě pověstmi o duchách potloukajících se po vřesovištích, tajných chodbách, záludných stezkách a pašerá­ cích a odmítáte mi povědět pravdu.“ Povzdechla jsem a zamum­ lala: „Za výlet na Blackmoore bych dala vše.“ „Cokoli?“ zeptal se Henry s pochybovačným výrazem. „Mys­ lím, že přeháníš.“ „Nepřeháním, Henry! Přísahám, že bych dala cokoli za mož­ nost tam jet!“ „Například?“ Snažila jsem se přijít na vhodný příklad, aby pochopili sílu mých citů. Pohlédla jsem dolů. Ne, prstů rukou bych se nevzdala, protože k vynikající hře na klavír člověk potřebuje všech deset.

Co třeba prst na noze?Možná jeden malý. „Dala bych malý prst na noze, abych viděla Blackmoore,“ prohlásila jsem.

Sylvie zbledla. Henryho oči se rozjasnily zájmem. „Malý?“ zeptal se s úsměvem. „Ten velký ne?“ Kousla jsem se do dolního rtu. „Ne. Myslím, že palce jsou nezbytné pro udržení rovnováhy. Nejspíš malíček.“ 20

Sidlo Blackmoore.indd 20

3.7.2019 9:31:14

Sídlo Blackmoore

Henry se mírně předklonil a oči mu uličnicky zajiskřily. „A jak bys ten prstík oddělila od nohy?“ „Henry!“ přerušila bratra Sylvie.

Henry zvedl ruku, aby ji umlčel, a pohledem mě vyzval k vyjádření.

Polkla jsem. „No… požádala bych naši kuchařku, aby ho uřízla.“ Sylvie se zatvářila zděšeně. „Krev? V kuchyni? Ach, Kitty, ne!

To přece nejde!“ Statečně jsem se s tím nápadem snažila vyrovnat. „Nebylo by to tak zlé. V kuchyni se určitě občas vyskytne trocha krve, třeba ze syrového masa nebo…“ Sylvie si dlaněmi přikryla obě uši a zavrtěla hlavou. „Už nic neříkej, prosím!“ Henry stěží zadržel smích, i když se zjevně pokoušel ovlád­ nout. „A co bys s tím malíčkem udělala, Kitty? Hmm? Znáš nějaký trh, kde výměnou za prst dostaneš výlet na Blackmoore?“ Pocit marnosti a křivdy, jenž mnou zmítal, rychle přešel v hněv. Zvedla jsem polštář, který byl nejblíž, a mrštila jím po Henrym. A on ho s furiantskou lehkostí odpálkoval.

V rozčilení jsem ze sebe vysypala: „Nevím, jestli takový trh existuje, Henry Delafielde. Ale možná to zjistíme, až se jedno­ ho dne staneš pánem Blackmooru. Hmm?“ Poté jsem napodo­ bila jeho mizící úsměv a dodala:„A co takhle uzavřít obchod rovnou, přímo tady?“ Rázně jsem se předklonila a začala si rozvazovat tkaničku šněrovacích botek. „Protože si ho hod­ lám uříznout hned teď, abych si zaplatila cestu tam, a vůbec 21

Sidlo Blackmoore.indd 21

3.7.2019 9:31:14

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

nedbám na to, jestli má vaše kuchařka námitky proti troše krve v kuchyni.“ Mé třesoucí se prsty úporně zápolily s kličkami, které se nějak podivně zauzlovaly. S planoucími tvářemi a očima plnýma slz hrozícími, že každou chvíli vyhrknou, jsem škubala za tkaničky, ale bez úspěchu. Párkrát jsem zamrkala, abych lépe viděla, a dál se potýkala s tou spletí, když Henry znenadání přiskočil, odstrčil Sylvii stranou a posadil se vedle mě. Chytil mě za ruce, které od­ táhl od botek. „Kitty,“ řekl tlumeným hlasem. „Přestaň. Přestaň.“ Bojovně jsem se pokoušela vyprostit ruce, jež svíral, avšak jen vlažně. „Omlouvám se,“ zašeptal a přiklonil hlavu blíž k mému uchu. „Neměl jsem tě popichovat. Vím, jak se cítíš ohledně Blackmooru.“ Henryho slova na mě měla stejný účinek jako voda na oheň.

Vyvlékla jsem ruce z jeho pout, zakryla jsem si obličej a zhluboka se nadechla. Znovu jsem se zachovala impulzivně. Přehnané reakce byly mojí velkou slabostí, ale zřejmě dědičnou, neboť stej­ nou vadu měly všechny ženy z rodu Worthingtonových. A když jsem nyní vychladla a zahnala hněv, cítila jsem se velmi trapně.

Nicméně smutek a frustrace se ani v nejmenším nezmírnily. Jak jsem tam seděla se sklopenou hlavou, na okamžik jsem na zátyl­ ku pocítila letmý dotek Henryho ruky. „Pojď, Kitty. Dnes nepoteče žádná krev,“ řekl lichotivým tónem. „Raději vymysleme, co budeš dělat, až odjedeme. Měla by sis naplánovat nějaké velké dobrodružství, abys získala vzru­ šující příběh, který nám po návratu vylíčíš.“ 22

Sidlo Blackmoore.indd 22

3.7.2019 9:31:15

Sídlo Blackmoore

Spustila jsem ruce do klína a pohlédla na Henryho. „Víš stejně dobře jako já, že tady se žádné dobrodružství nemůže konat. Kdyby ano, už dávno bychom ho objevili. V každém případě není zábavné prožít nějaké dobrodružství sama samo­ tinká.“ Rozmr­zelá a plná neklidu jsem zkřížila ruce na prsou. „Ale stále se ptám proč. Proč vaše matka nikdy nedovolila, abych jela také?“ Henry a Sylvie mlčky seděli, i když jsem na ně ostře hleděla a čekala na odpověď. V mysli se mi vynořilo šeredné podezření, v jehož patách se těžkými kroky přihrnula žárlivost. Našeptala mi otázku tak děsivou, že se mi ústa zkřivila, jako bych právě kousla do hodně kyselého jablka. „Slečna St. Clairová opět přijede na Blackmoore?“ Výraz neochoty v Henryho obličeji mi dal jasnou odpověď.

Sylvie na mě vrhla pohled plný soucitu.

Mé podezření se potvrdilo – žárlivost se škodolibě zachechtala a s radostí se pohodlněji uvelebila, jako by se chystala setrvat po celé dlouhé léto. Protáhla jsem obličej při předsta­ vě, jak Henry a Sylvie tráví měsíc na Blackmooru se slečnou St. Clairovou a ostatními lidmi, kteří tam pravidelně jezdili na návštěvu. „Takže vaše matka nemá žádné výhrady proti hostům a všem přátelům i známým s ochotou udělí pozvání. Jednoduše má vý­ hrady jen proti mně.“ „Není v tom nic osobního, Kitty. Víš, spatřuje ve slečně St. Clairové vyvolenou pro…“ „Sylvie!“ vykřikl Henry a probodl sestru varovným pohledem.

23

Sidlo Blackmoore.indd 23

3.7.2019 9:31:15

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

Sylvie na okamžik strnula s ústy otevřenými dokořán a pak vyhrkla: „No co? Není to přece žádné tajemství. Všichni to víme už odedávna.“ Nastala dlouhá chvíle ticha, naplněná trapnými rozpaky.

Upírala jsem oči na žlutý brokátový potah divanu a nemohla myslet na nic jiného, než jak strašně nenávidím slečnu St. Clai­ rovou, s níž jsem se nikdy nesetkala.

Znenadání se ke mně Henry otočil tak prudce, až jsem sebou trhla a pohlédla na něj s údivem. Oči měl šedé jako ocel, a jak se zableskly, uviděla jsem něco, čeho jsem si dosud nevšimla: až teď jsem poznala, že má v sobě nezlomnou vůli. „Jednoho dne tě vezmu na Blackmoore, Kitty. Slibuju,“ řekl, uchopil mě za ruku, kterou pevně stiskl, a dodal: „Dávám ti své slovo – čestné slovo.“ Zavřela jsem ústa, aby zadržela pochybnost deroucí se ven.

Paní Delafieldová si doposud vždy našla způsob, jak mě vyšacho­ vat ze hry. Vždy! Jestliže si nepřeje, abych se ukázala na Black­ mooru, nikdy se tam nedostanu. Ale protože mi Henry nepře­ stával tisknout ruku a už to začínalo bolet, nakonec jsem mu stisk oplatila. „Dobře,“ zašeptala jsem, vzdala jsem boj a malinko se usmá­ la čistě pro jeho radost.

Následující měsíc ubíhal tak pomalu, až jsem myslela, že se zblázním. Během dlouhého léta, plného lenošení, nicnedě­ lání, jednotvárnosti a neustálé prázdnoty, jsem všude, kam jsem šla, myslela na Delafieldovy užívající si na Blackmooru se slečnou St. Clairovou, skřípěla jsem zuby a nadávala pod vousy.

24

Sidlo Blackmoore.indd 24

3.7.2019 9:31:15

Sídlo Blackmoore

Konečně jsem se jednoho dne, který se podobal ostatním jako vejce vejci, dozvěděla od služebné, že se Delafieldovi vrátili. Rozběhla jsem se dolů po schodišti, v zatáčce v přízemí jsem se chytila zábradlí, přeskočila poslední tři schody a bez úrazu přistála na dlážděné podlaze. Teprve pak jsem zaznamenala, že přední dveře jsou otevřené dokořán.

Na prahu stál v mírné úkloně náš komorník Jameson a zastí­ ral mi výhled. Když jsem stále v údivu strnula na místě, zvenku někdo zavolal: „Jsi to ty, Kitty? Zakryj si oči!“ Při zvuku Henryho hlasu se mi rozbušilo srdce. Naklonila jsem na stranu ve snaze najít skulinu nezatarasenou Jamesono­ vými širokými zády. „Míním to vážně! Zakryj si oči, nebo se ihned otočím, půjdu domů, a ty nikdy neuvidíš překvapení, které pro tebe mám!“ Povzdechla jsem si, zvedla ruce a zakryla si oči. „Dobrá. Už jsou zakryté,“ oznámila jsem.

Musela jsem čekat dlouhou chvíli, během níž jsem slyšela, jak někdo za zvuku záhadného šustění proplul kolem mě do salo­ nu. Pouze přesvědčení, že Henry svoji hrozbu splní, mě přimělo oči neodkrýt, neboť nejsem trpělivý člověk. „Už se můžu dívat?“ zeptala jsem se prosebně.

Místo odpovědi mě Henry vzal za ruku a řekl mi do ucha: „Ruce spusť, ale oči nech zavřené.“ Pocítila jsem mocné vzrušení. „Pojď,“ dodal a vedl mě za ruku dál. Jak jsem poslepu tápala, narazila jsem do stěny, potom do zárubně dveří a nakonec ko­ lenem do kusu nábytku. „Au! Jsi špatný průvodce. Nemůžeš být opatrnější?“ „Ticho. Stížnosti nejsou povoleny,“ prohlásil kuse.

25

Sidlo Blackmoore.indd 25

3.7.2019 9:31:15

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

O pár vteřin později pustil moji ruku, postavil se za mě, narovnal mi ramena a řekl: „Teď už se smíš dívat.“ Otevřela jsem oči, jak nejrychleji jsem dovedla, a zůstala ne­ chápavě zírat na stůl před sebou. Myslela jsem, že jsme v salonu, ale skončili jsme v jídelně, kde na stole stálo něco jako model domu.

Otočila jsem hlavu a tázavě pohlédla na Henryho, jako by­ chom se spolu setkali poprvé v životě. Za pouhý jeden měsíc, kte­ rý uplynul ode dne, kdy jsme se viděli naposled, se velmi změnil.

Měl delší a tmavší vlasy. Vždy přijel z Blackmooru s vlasy kou­ zelně světlými od slunce. Ale tentokrát dostaly tmavě zlatavou barvu, jež se dala nazvat téměř hnědou. Obvyklé pihy na tvá­ řích měl vybledlé. Šedé oči měl stále stejné, i když orámované tmavými kruhy. V ten okamžik měl obličej rozzářený širokým úsměvem vytvářejícím obraz, který mě uchvátil.

Přešel dopředu, s grandiózním gestem ukázal na model a řekl: „Dovolte, slečno Katherine Worthingtonová, abych vám před­ stavil Blackmoore.“ Srdce se mi rozbušilo tak divoce, až to bolelo. Podívala jsem se na stůl, pak na Henryho, a když s úsměvem přikývl, klekla jsem si na kolena, abych měla model v úrovni očí. Dřevěné zdi měl vymalované tak umně, že vypadaly jako kamenné, a měl okna, dveře a komíny. Zkrátka vůbec nic tam nechybělo. „Kde jsi to vzal?“ zeptala jsem se s hrůzou. „Postavil jsem to.“ Nechápavě jsem vzhlédla a vyhrkla: „Postavil?“ Henry ledabyle odpověděl: „Dědeček mi pomohl vypracovat projekt a Sylvie mi ve finále pomohla s malováním. Ale většinu ruční práce jsem odvedl sám.“ 26

Sidlo Blackmoore.indd 26

3.7.2019 9:31:15

Sídlo Blackmoore

Dál jsem na něj upřeně hleděla a nevycházela z údivu. „Ta­ ková práce musela zabrat celé dny, vlastně celé prázdniny.“ Henry pokrčil rameny a podle napůl potlačovaného úsměvu, který nasadil, se dalo soudit, že jsem uhodla. To také vy­ světlovalo, proč vypadal jinak než obvykle. Znala jsem cenu toho projektu. Věděla jsem, že Henry si na Blackmooru vždy plnými doušky užíval čerstvého vzduchu. Celé dny pobýval venku, procházel se po vřesovištích a mořském pobřeží, s nad­ šením chodil se zahradníkem pozorovat divoké ptáky a pouze nejmocnější podněty by ho udržely prosedět měsíc mezi čtyřmi stěnami.

Byla jsem tak ohromená, že jsem téměř nemohla mluvit.

Odkašlala jsem si, abych uvolnila sevřené hrdlo, a vysoukala ze sebe: „Zřejmě jsi neměl moc času pro slečnu St. Clairovou.“ Henry si klekl vedle mě a úsměv, který na jeho tváři vykreslo­ val linky, zmizel. „Ne. Moc času jsme spolu nestrávili.“ Pokývala jsem hlavou a začala si žmoulat ret. Na špičce ja­ zyka zůstala viset otázka, kterou jsem si netroufala položit. Ale chtěla jsem to vědět – potřebovala jsem vědět, jestli ten model postavil pro mě. Jestli něco znamená. Jestli já pro Henryho něco znamenám. „Myslím, že jsem nyní tvou dlužnicí a že bych měla na­ jít způsob, jak ti tohle splatit.“ Nadechla jsem se a s obličejem planoucím rozpaky jsem dodala: „Jelikož ses vzdal prázdnin a slečna St. Clairová určitě…“ Henry mě probodl pohledem, potom se uculil a prohlásil: „Nepostavil jsem to pro tebe, Kitty.“ „Že ne?“Projela mnou vlna úlevy smíšené se zklamáním.

27

Sidlo Blackmoore.indd 27

3.7.2019 9:31:15

J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ

Henry zavrtěl hlavou. „Ne, ty nevděčný fracku.“ Naklonil se blíž ke stolu, zvedl hlavu a začal model zkou­ mat. Potom uchopil miniaturní kliku dveří předního vchodu.

Stiskl kliku, otevřel dveře a zamumlal: „Udělal jsem to pro tvé prstíky na nohou.“ Zalapala jsem po dechu, v okouzlení jsem sklonila hlavu a nakoukla otevřenými dveřmi dovnitř. Spatřila jsem černobí­ lou šachovnici dlážděné podlahy, na jedné straně místnosti krb a na zadním konci klenutou chodbu vedoucí ke schodišti.

Kousla jsem se do rtu, abych se nerozsmála radostí, a potom jsem rychle zamrkala očima, abych zadržela pláč. Prostě toho bylo moc.

Potom jsem zašeptala: „Mé prstíky ti děkují.“ Aniž jsem se na Henryho podívala byť jen na zlomek vteřiny, poznala jsem, že se směje od ucha k uchu. Jako kdybych na ob­ ličeji pocítila sluneční paprsky, které hřejivě hladily mé tváře.

Henry ukázal prstem na model a řekl: „Má třicet pět míst­ ností, dvanáct komínů, dvě křídla, skleník, stáje a nahoře prvo­třídní vyhlídku. Najdeš tam i tajnou chodbu, kterou podle po­věstí v období reformace používali kněží, což nemůžu ani potvrdit, ani vyvrátit. Ale ty bezpochyby shledáš zajímavějším a tajuplnějším vše, co kapku nahání strach.“ Odtrhla jsem oči od modelu a podívala se na Henryho. Mlu­ vil rychle a právě popisoval knihovnu obsahující něco přes tři tisíce knih. Ale vše, co jsem vnímala, byla zář v jeho šedých očích, vybledlé pihy na lícních kostech, pouze nepatrně opálené tváře, tmavé zlatavé vlasy spadající až nad obočí a oblouček rtů, když se během výkladu usmál.

28

Sidlo Blackmoore.indd 28

3.7.2019 9:31:15